Pá, 29/12/2017 - 22:40
10

Věnování: 

Dívám se na Klářina prsa. Jsou velká a plná a při válení těsta se tak krásně, vnadně pohupují pod bílou košilkou… přímo si říkají o to, aby je zkušená ženská jako já vzala do dlaní a pořádně se s nimi pomazlila.

„Co se tváříš jako mlsný kocour nad miskou smetany?“ sjede mne podezíravým pohledem má milovaná.

Dokázala bych v jejích zelených očích utonout. Však se v nich s radostí topím už pět let. Líně vstanu od pomoučněného stolu, na kterém moje drahá polovička připravuje nudle do polévky.

„Když už, tak jako mlsná kočka, zrzečko. Kocour jsem jenom pro ty venku,“ brouknu jí do ucha a na prst si natočím vlnitou kadeř jejích ohnivě rudých vlasů. Má je husté a dlouhé až po pás. Když spolu ležíme, omotávají mě jako hebká pouta. Lechtají na nejnemožnějších místech a pomáhají přiživovat plamen touhy. Jsem ráda, když si je Klára před odchodem z domu sváže do přísně utaženého drdolu. Nechci se o tu zářivou nádheru s nikým dělit. Občas dokážu být pořádně žárlivá.

Se smíchem se po mne ožene. „Dej ty nenechavý ruce pryč, Emo!“

Nedám se odradit moučnými stopami dlaní na své košily a přitisknuta ke Klářiným zádům, laskám prsty její bradavky. „Copak tobě se to nelíbí?“ otážu se jí sladce. Vím, že líbí. Znám dokonale její tělo, znám i její touhy.

„Líbí nebo ne, jestli nedodělám ty nudle, budeš dneska bez večeře. O hladu.“

„Do večera je daleko. Hlad mám teď. Po tobě! Vykašly se už na to vaření a věnuj se radši mě,“ zakňourám jako rozmazlené dítě. Občas se chovám nemožně, ale za to může ona. Znovu prsty poškádlím dva na kámen ztvrdlé hrášky. Z úst jí unikne tiché zasténání. Vím, že mám vyhráno. Popadnu svou drahou polovičku za pihami pocukrovanou paži a nekompromisně ji vleču k naší velké posteli. Není to daleko. Lůžko se nachází ve stejné místnosti jako kuchyň, jiný pokoj totiž nemáme. Bydlení v Praze je drahé a já jsem ráda, že vystačím se svým platem aspoň na nájem skromného příbytku.

„To už mě zase táhneš do postele?“ protestuje naoko pohoršeně Klára. „Vždyť jsme z ní sotva před chvílí vstaly. Je ráno, Emo. Ty jdeš za chvíli do práce a mě čeká domácnost.“

Posadím se na dokonale ustlané lože. Můj zadek v černých kalhotách se s rozkoší zaboří do měkké náruče duchen, tlustě vycpaných prachovým peřím. „Ty moje vzorná hospodyňko,“ zapředu laškovně a za široké boky si ji přitáhnu mezi svá stehna.

„Hospodyňka…“ Klára se zachmuří. Hladké, bílé čelo jí rozetne nespokojená vráska. „Od tebe to zní skoro jako urážka! Práce v domácnosti je taky důležitá, víš? Možná bys to mohla jednou vyzkoušet!“

„Radši ne,“ zkřivým smíchy se pocukávající rty do úšklebku. „Moje kuchařské umění by nás nejspíš stálo život. To si nevezmu na svědomí.“

Líbí se mi, když se takhle čertí. Ani netuší, jak je roztomilá. Nesmím to však přehnat. Jestli se opravdu naštve, nepromluví na mě několik příštích dnů a k večeři budu mít leda vařené brambory s podmáslím. Brr! Hrozná představa! Ještě ke všemu by to obnášelo hodně hlasité zdůrazňování, jak moc mi ta šlichta chutná, abych Kláru nerozzlobila ještě víc.

Místo omluvy vklouznu své milované rukou pod sukni. Zvědavé prsty putují od kolen vzhůru, po sametově hebké kůži stehen, až k onomu místečku…

„Jsi vážně hrozná,“ vzdychne zrzečka, ale drží. Dokonce mé ruce vyjde vstříc mírným zhoupnutím zadečku. Vklouznu prstem do vlhkého horka. Úzká jeskyňka mne ochotně přijme. Bloudím v její hloubce jako badatel v nitru země. Palcem vykreslím několik malých kroužků na hrbolku, ve kterém se soustřeďuje všechna slast. Klára zasténá. Hlasitě, jako vždycky. Při milování ztrácí zábrany cudné ženy. Těší mě to. Méně už naše sousedy. Tedy hlavně sousedky. Jejich manželé si ještě nikdy nestěžovali.

Zatímco si pohrávám v klíně mojí milé, uvolňuji levou rukou šněrování na její košilce. K radosti nás obou mám šikovné prsty. Výstřih se rozevře a odhalí skrytý poklad. Vykouknou na mě ňadra bílá jako čerstvá smetana. Je brzy ráno, takže ještě tuhle nádheru nestihla uvěznit v tom odporném vynálezu, nazývaném korzet. Nenávidím ten mučící nástroj, vyztužený ocelovými pruty. Je to zločin proti všemu přirozenému a krásnému. Mrzačí to ženy. Tisíckrát jsem Kláru přemlouvala, aby to přestala nosit. Pokaždé mi odpoví, že bez korzetu nemůže vyjít na ulici. Budila by mezi upjatými Pražany pohoršení a tím pádem i pozornost, kterou si my dvě nemůžeme dovolit.

Potěžkám v dlani Klářin prs. Políbím růžový knoflík bradavky. Je to cosi jako omluva za vězení ve jménu módy, které ji už brzy čeká. Dráždím ji jazykem. Je tvrdá a naběhlá. Přesunu se k druhému ňadru, aby mu to nebylo líto. Přitom samozřejmě nezapomínám na horce tepající klín mé krásky. Klára hlasitě sténá. Vlastně už spíš křičí. To zase bude na pavlači řečí…

Ani ve svém vzrušení na mě nezapomíná. Sundá mi z ramen šle a přes hlavu mi přetáhne košily. Horkými dlaněmi polaská má malá ňadra a zvláštní pozornost věnuje tmavým terčíkům bradavek. Jsem vděčná, že mě Bůh ve své nekonečné moudrosti obdařil drobnými prsy. Usnadňuje to hraní mojí role. Mého tance na ostří nože. Prsty na chvíli opustí divoce se zdvíhající hruď a pročísnou mi krátce střižené, černé vlasy. Pustím bělostné ňadro a sevřu pihovaté zápěstí mé mučitelky. Políbím ji doprostřed prací zhrublé dlaně.

„Jsi hrozná potvora, víš to?“ šeptne touhou zastřeným hlasem. „Proč musí být vždycky po tvém?“

„Protože jsem muž, drahoušku,“ ušklíbnu se drze. „Tvůj pán a vládce.“

„Na chlapa ti něco chybí a něco zase přebývá.“ Sjede mne kritickým pohledem a plné rty se jí zvlní v úsměvu.

„Seš si tím jistá?“ prohodím a vytáhnu ruku zvlhlou její touhou zpod sukně, načež se rozvalím na posteli jako paša ve svém harému. „Možná by ses měla přesvědčit.“

„Jak poroučíš, můj pane,“ zavrní a v zelených očích se jí hravě zablýskne.

Polije mne horko a uhnízdí se v klíně. Právě tam, kam se jako neposední hádci plazí její prsty. Pečlivě vyžehlené kalhoty skončí zmuchlané na podlaze, stejně jako spodky. Ležím nahá v duchnách. Ztrácím se v nich jako v závějích sněhu. Tenhle sníh ovšem příjemně hřeje. Stejně jako Klářiny dlaně, když zkoumají mé obnažené tělo. Dřív jsem se za svou chlapecky štíhlou postavu styděla, ale to už je dávno pryč. Vím dobře, že se své milované líbím, stejně jako ona mne. Jsme dva protiklady, které se osudově přitahují.

Otře se tváří o mé ploché břicho. Záplava rusých vlasů mne lechtá mezi rozevřenými stehny. Zachvěji se novou vlnou vzrušení, když políbí můj klín. Šikovným jazykem mučí to nejcitlivější místečko. Koušu se do předloktí, abych utlumila slastné výkřiky. Nedokázala bych uhlídat hloubku svého hlasu a všechno, co jsme s Klárou pět let budovaly a střežily jako své největší tajemství, by mohlo být prozrazeno.

Pokrčené nohy se mi třesou. Cítím, že se nezadržitelně blížím k vrcholu. „Počkej!“ vyhrknu a zabořím prsty do ryšavé hřívy své divoké klisničky. „Takhle ne. Taky tě chci ochutnat.“

Se špatně tajeným nadšením a touhou zrůžovělými tvářemi si nade mne klekne. Hlavu má v mém klíně a já zase v tom jejím. Dokonalá poloha. Ta nejlepší na světě. Naskýtá se mi úžasný pohled na její štěrbinku. Nevydržím se jenom dívat. Zabořím obličej mezi dva polštáře bělostných stehen. Miluji její vůni a chuť. Hraju si s ní. Nespěchám. Tlumí výkřiky rozkoše v mém klíně, což lechtá k zbláznění. Jak její vzrušení roste, už ho nedokáže ovládat. Kroutí se mi nad obličejem jako harémová tanečnice a její hlas se odráží mezi čtyřmi stěnami malé místnosti. Blíží se k vrcholu.

Zabloudím rukou do vlastního, opuštěného klína. Jsem tak vzrušená z její touhy, že nedokážu čekat, až se mi opět bude schopná věnovat. Na prstech cítím vlhkost jejích stydnoucích slin i mou vlastní, zrozenou z vášně. První se zazmítá v křeči vyvrcholení Klára. Následuju ji jako věrný pes. Tělo se mi prohne jako tětiva luku. Klín mučí několik sladkých stahů. Zabořím rozpálenou tvář mezi její vyčerpáním se třesoucí stehna, abych nevykřikla. Je to jako sen. Sen, z něhož se nechci probudit.

Ležíme vedle sebe vyčerpané, ale šťastné. Zírám do nízkého stropu s pavučinou popraskané omítky a znovu si přehrávám předešlé okamžiky. Najdu Klářinu horkou dlaň a sevřu ji ve své.

„Víš, že mi tě ženské závidí?“ pronese do ticha lehce ochraptělým hlasem.

„Vážně? Povídej,“ vybídnu ji, protože mne momentálně naplňuje štěstím pouhý zvuk jejích slov.

„Nediv se. Nebiješ mě, nevysedáváš do noci v hospodě, dokonce myslíš při milování i na moje potěšení.“

Neptám se, jak to sousedky vědí. Na vině jsou samozřejmě zdi tenké jako slupky a Klářin hlasitý projev. Však my taky, chtě nechtě, vyslechneme nejednu manželskou rozepři z okolních bytů. Chudoba cti netratí… ale láska při ní schází na úbytě.

„Chceš vědět, jak ti ženské říkají?“ zašeptá Klára do ticha.

Mám to chtít? Nejsem si tak docela jistá. Pokrčím rameny.

„Pan Dokonalý!“ Její perlivý smích se odráží od stěn stejně, jako ještě před chvílí vzrušené vzdechy.

Tváře mi polije ruměnec. „Jak jsi už zmínila, k panu Dokonalému mi něco podstatného přebývá a něco nepodstatného chybí,“ zabručím, abych skryla rozpaky.

Klára si podepře hlavu loktem a zkoumá mě zeleným, kočičím pohledem. „Máš pravdu, Emo. Žádný pan Dokonalý, ale moje, jenom moje paní Dokonalá!“


 

Z bytu vycházím ukryta pod svým obvyklým převlekem nudného úředníčka. Na krátkých vlasech spořádaně dřepí černá buřinka, nezbytná to pokrývka hlavy. Drobná prsa pod košilí a vestou zneviditelňuje pevně utažené obinadlo. Kalhoty, které mi Klára musela po našem divokém milování znovu přežehlit, také nedávají zvědavým očím tušit víc, než že byl mladý zaměstnanec berního úřadu obdařen docela pěknýma, štíhlýma nohama. Můj divadelní kostým ještě doplňuje černé sako, v němž spolehlivě splynu s davem.

Otevřu dveře na ulici. Usmívám se. Proč taky ne? Je krásné, slunečné ráno a na rtech dosud cítím chuť Klářina polibku na rozloučenou.

Z okna se vyklání kulaťoučká, postarší sousedka. „Dobrého dne vinšuju, mladý pane,“ volá na mě s potutelným úsměvem.

Nepochybuji, že jí neunikl Klářin milostný koncert. Jestlipak je jednou z oněch dobrých duší, které mě dávají za příklad jako dokonalého manžela? Kdyby tak věděly…

Svižným krokem vyjdu na ulici. Musím dávat pozor na projíždějící kočáry. Nablýskaní koně v postrojích dusají dlažbu pražského Žižkova. Podkovy zvoní a občas zapráská bič. Vyhýbám se hromádkám kobylinců, na nichž hodují čiřikající vrabci. Úslužným smeknutím buřinky zdravím dámy v krásných róbách i stroze oděné služky.

Je mi lehko. Mířím sice do nudné práce, ale večer se zase vrátím ke Kláře. K mé milované ženě. Dá-li Bůh, jednoho dne se budeme moci přestat skrývat. Už nebude nutné naši lásku tajit. Zbývá pouhých deset let do roku 1900. Jsme na prahu nového století. Časy se mění. Snad i pro nás…

Dodatek autora: 
Hodnocení: 
5
Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 14)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 23
Zostal som nemo civieť na Raidona, ktorý sa na mňa škeril ako vysmiate slniečko...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
Zbyněk zasténá a pomalu otevře oči. Má pocit, jako by byly z olova, jak jsou...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Psal se desátý rok nového století, již jedenáctého. V království Agrevia...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Obsah dopisu 13. KAPITOLA 1 18. den doby větru, čtvrtletí větru, rok...