So, 07/01/2017 - 02:34
10

Věnování: 
Těm, kteří na mě ještě nezapomněli

Říkají mi Wolf a pocházím z rodu Velsignetů, který přežívá jako by zázrakem, vzhledem k prokletí, které ho stihlo. Je to už pěkných pár let, takže už nikdo jistě neví, čím si to můj prapředek vlastně zasloužil. Jedna verze tvrdí, že můj prapředek nebyl zrovna nadšený, když se do něj zamiloval čaroděj, a nejenže ho odmítl, dokonce ho strašlivě urazil.

Tomu ale já nevěřím. Druhá verze je mi mnohem bližší. Můj prapředek prý byl Beltarziovým milencem, ale kvůli královským povinnostem zplodit dědice ho opustil. No a zhrzený Beltarzio mu to pěkně osladil tím, že jeho potomky proklel. A tak se generaci po generaci všichni muži z rodu Velsignetů zamilovávají do mužů.

Je tedy vlastně tak trochu zázrak, že tu dnes stojím a tohle vám vyprávím. Já a mí bratři jsme už devátou generací Velsignetů a pátou prokletou generací. Popravdě, nemáme to vůbec snadné. Není to tak dlouho, co můj bratr Blaine opustil město, právě kvůli problémům s manželkou, které se jeho milenec tak úplně nezamlouval. Já nejsem zrovna měkkota, ale když jsem viděl celého zoufalého Westona, jak se snaží Blaina najít, bylo mi ho líto.

Ale nebyl čas na to se zabývat Westonem a jeho hořkosladkým románkem s budoucím malbenitským králem. Důležité bylo přesvědčit naši tvrdohlavou sestřenici, aby se zuby nehty nebránila sňatku, který měl celou rodinu zachránit před smrtí. Ne, že by se to nějak dařilo.

Elena odmítala byť jenom slyšet o tom, že by se vdala za feysterského prince Lance. Naštěstí pro nás se k nám princ také nijak nehrnul, takže situace uvízla na mrtvém bodě. Tedy bylo by to ideální, kdyby vévoda z Farlane neshromažďoval armádu. Já sám to nechápu. Když mu utekla žena, nezajímal se o to, a teď najednou po tolika letech chce válku? Vždyť to nemá žádnou logiku.

Tak jako tak, mě v celé téhle situaci připadla role nejzávažnější a to sice role dohazovače, který měl nejen přesvědčit Elenu o tom, že sňatek s někým jiným než je Weston je přijatelný, ale také ujistit mladého prince, který sice už měl dorazit, ale pořád se tak nestalo, že Elen vskutku je dobrá partie a bude z ní milující žena. Že jsem dostal úkoly nesmírně těžké, bylo nad slunce jasné.

 

Bylo to asi půl roku po Blainově zmizení, když jsem trávil další odpoledne u Eleny. Nebyl jsem tam sám, Lucien se ke mně ze solidarity připojil.

„Takže říkáš, že za žádných okolností?“ zeptal jsem už asi po dvacáté.

„Uvědomuješ si, co po mě chceš?“

„Jistě. A uvědomuješ si ty, co chceš po nás? Máme umírat, protože ty si připadáš moc dobrá pro dohodnutý sňatek?“

„Takhle chladně to říkáš, protože se nejedná o tvůj život.“

„Děláš, jako by měl svatbou tvůj život skončit.“

„A ne snad? Nebudu tam nikoho znát, ani svého manžela.“

„Podívej, Eli, mluvil jsem se strýčkem a shodli jsme se na tom, že by se ti hodil doprovod, alespoň na čas. Vím sice, že bys byla raději, kdyby to byl Blaine, ale on opravdu nemůže, takže se ti nabízím já,“ navrhl Lucien náhle.

„Blaina tam nechci,“ pronesla Elena uraženě.

„Něco mi uniklo?“ nechápal Lucien.

„Ty asi nevíš, že od chvíle, kdy naše drahá Eli zjistila, že Warren neoceňuje její křivky ani zdaleka tolik, co Blainovy, nemůže mu přijít na jméno. Vlastně jim oběma.“

„Tys o tom taky věděl, že? Jsem opravdu jediná, kdo si toho nevšiml?“

„I tak se to dá říct. Upřímně, bylo zřejmé, po kom Warren touží. Právě proto bys na něj měla zapomenout a vzít si Lance.“

„Já ale nechci!“

„Nemáš na vybranou! Nebo si snad přeješ naši smrt? Chceš nás vidět umírat? Mě, Luciena, tvého otce nebo našeho? Po tom toužíš?“

„Ty to celé překrucuješ. Já přece nic takového nechci.“

„Tak se podle toho začni chovat.“

„Já…začnu. Jenom mi dej nějaký čas se s tím srovnat. Moc dobře víš, že nakonec udělám správnou věc. Jenom ne okamžitě.“

„Máš čas, dokud se princ neuráčí přijet na námluvy. To je další věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit. Brzy odjíždíme, já a Lucien, abychom sem prince eskortovali. Jsem rád, když vím, že jsi dostala rozum.“

„Co jiného mi zbývá?“ pronesla hořce.

„Děláš správnou věc, Eli,“ byla poslední slova, která jsem s ní před cestou prohodil.

 

O týden později už jsme vyplouvali. Čekala nás cesta do Feysteru a poměrně náročný diplomatický úkol. Navíc jsme neměli ani ponětí, jak nás na feysterském dvoře přijmou. Mohli jsme jenom doufat, že se vše vydaří.

Dny na lodi ubíhaly poměrně jednotvárně bez většího vzrušení. Tedy alespoň Lucien tak vypadal. Jako vždy na jeho krásné tváři anděla nebyla znát ani stopa pohnutí či snad nervozity. V kobaltově modrých očí byl jenom dokonalý klid, jako by snad Lucien už dávno dosáhl vnitřního klidu, který někteří nenaleznou za celý svůj život. Zlaté vlasy se mu vlnily kolem spánků a zářily jako svatozář. Své křehké tělo halil do temně modrého kompletu a bílého kožešinového pláště, který příliš často neodkládal, protože by mohl snadno prochladnout. Byl vždycky tak křehký, že jsem o něj měl starost, a nejen já, vlastně celá rodina.

Já proti němu jsem byl vysoký, snědý a velmi mohutný, s krátkými uhlovými vlasy, vlastně jeho úplný opak. Jak mi lidé vždy rádi připomínali, zdědil jsem typicky velsignetovské rysy a jako bych z oka vypadl otci (až na to, že jsem ho již dávno přerostl).

Stáli jsme tak k večeru na palubě, zcela zabráni do hovoru.

Mě se v jeho přítomnosti vždy rozbušilo srdce a cítil jsem, jak část mého pověstného sebevědomí mizí v nenávratnu. A přestože jsem do něj byl zamilovaný už léta, zatím jsem nenašel odvahu mu to sdělit. Za prvé tu byl strach z odmítnutí a ze změny v našem vztahu. Nechtěl jsem o něj přijít. Druhá věc pak byla obava z reakce rodiny. Radši jsem si to ani nechtěl představit.

„Upřímně, mám velké obavy o Eleninu budoucnost,“ přiznal Lucien po chvíli pozorování obzoru.

„Pochop, nebudí ve mně důvěru, že si pro toho ženicha musíme dojet. Myslím, že se mu do toho nechce, stejně jako Eleně, a to přece není dobrý základ pro manželství.“

„Vidíš to moc černě. Mě by se do toho taky za těchto podmínek nechtělo.“

„Ale udělal bys to. Prostě bys to přijal jako nutné zlo a vše bys bez prodlení vykonal. To je jedna z vlastností, které na tobě obdivuji,“ řekl tiše, zrak stále upřený do dáli. Když zafoukal vítr, viděl jsem, jak se celý zatřásl. Sňal jsem proto z ramenou těžký černý plášť a přehodil jsem mu ho přes ramena.

„Já vím. Ale ne každý může být tak dokonalý, jako jsem já. Musíme mu dát šanci, aby se projevil.“

„Jenže, co když se neprojeví, jako dobrý člověk? Může to být alkoholik, násilník, hráč nebo může být až nechutně namyšlený. Uvědomuješ si vůbec, kolik charakterových vad může mít? Nevíme o něm nic a přesto mu chceme dát naši Elenu.“

„Ať už je jakýkoli, nedovolíme mu, aby jí ubližoval.“

„Máš pravdu. Měl bych přestat uvažovat nad hloupostmi.“

„Nejsou to hlouposti. Vlastně jsou to oprávněné obavy. Já si je ale nepřipouštím. Mám pocit, že bych tak mohl něco zlého přivolat.“

„Tak teď jenom doufám, že jsem tím nic zlého nepřivolal.“

„To jistě ne. Ale už půjdeme spát. Docela přituhuje,“ řekl jsem a jemně jsem ho odvedl z paluby. Doprovodil jsem ho až do jeho pokoje a sám jsem se přesunul do své kajuty, která byla naproti té jeho. Unaveně jsem si vysvlékl teplý kabát, košili i kalhoty a zůstal jsem jenom ve spodním prádle.

V tom se ale otevřely dveře a Lucien vešel dovnitř. Když spatřil mé nedostatečné oblečení, jemně se začervenal.

„Promiň mi to vyrušení, ale jdu ti vrátit plášť,“ pronesl a v rukou svíral můj tlustý plášť.

„To nemuselo být. Stejně bys ho užil víc než já. Mě je takhle docela teplo,“ pronesl jsem suverénně.

„Neblázni. Takhle prochladneš,“ protestoval znepokojeně. Pár kroky ke mně přistoupil a podával mi kabát. Všiml jsem si, jak jeho oči sem tam zabloudily k mé nahé hrudi, ale nezdálo se mi, že by v jeho pohledu byla nějaká touha nebo alespoň jiskřička zájmu.

Já asi ale plášť nevzal.

„Jak říkám, nepotřebuju ho. Je mi v něm neskutečné horko. Nech si ho.“

„To přeci nejde. Je tvůj,“ protestoval, načež jsem mu ho tedy odebral, abych mu ho mohl zase dát.

„Tímto ti ho oficiálně předávám, takže je tvůj. Vůbec si nedělej starosti se mnou. Mě hřeje vnitřní plamen nebo tak něco.“

„Tak dobře. Děkuju,“ řekl, než odešel a já byl za to rád. Chtěl jsem ho totiž obejmout a líbat a to by se mi mohlo šeredně vymstít.

 

Ráno jsme se potkali u snídaně jako obvykle. Lucien vypadal mnohem lépe. Po ránu většinou vypadal otřesně, jako ostatně pokaždé, když nespal doma. Dnes ale vypadal dobře.

„Jak ses vyspal?“

„Překvapivě dobře. Jako bych spal doma.“

„To je skvělé. Doufám, že ti to chvíli vydržíš. Pomalu jsem si začal vyčítat, že jsem tě vzal s sebou.“

„To ale nemusíš. Vím, že všichni máte tendence si myslet, že nic nevydržím, ale to není tak úplně pravda.“

„To ne. Je jedno, kdo z rodiny by byl na tvém místě, vyčítal bych si pořád stejně, kdyby se cítil špatně. Proto jsem s sebou nevzal Blaina.“

„Já myslel, že to kvůli tomu, že je bůhví kde,“ zasmál se.

„To taky. Ale kdyby byl po ruce, stejně bych mu to nenabídl.“

„Ale do Nodir Tosh jsi ho poslal.“

„To bylo důležité. Ne, že by tohle nebylo, ale do Nodir Tosh jsem mohl poslat s Westonem jedině jeho.“

„Víš, co si o tom myslím. Byla hloupost ho tam posílat.“

„To bych se hádal.“

„A co dobrého to tedy přineslo?“

„Blaine si mohl užívat života. A taky zjistil jaké to je milovat a být milován.“

„To ale není pozitivum. Jak myslíš, že teď spraví svoje manželství, když ke všemu miluje muže? Jako by už tak neměli těch problémů dost.“

„Upřímně, nezajímá mě jeho manželství, ani jeho žena. Záleží mi na něm. Chci, aby byl Blaine šťastný. Pokud své manželství nespraví, bude mi to jedno.“

„To je poněkud kruté. Hlavně k Marině. Bylo to rozhodnutí obou a tak by oba měli nést následky.“

„Extrémně to dramatizuješ. My jsme aristokracie. Nefunkční manželství jsou tu běžná. Láska je luxus a ne všichni si ji můžeme dovolit.“

„Že je to běžné neznamená, že je to správné,“ namítl zklamaně a odešel. Já ho nenásledoval, i když jsem chtěl. Toužil jsem smazat zklamání z jeho tváře.

Ale nešel jsem za ním.

Celý zbytek dne jsem ho nespatřil. Ani jsem ho nezkoušel hledat. Věděl jsem, že je někde na lodi a to stačilo. Možná jsme si oba jenom potřebovali jeden od druhého odpočinout. Přece jen jsme spolu trávili téměř všechen čas.

 

Když jsem se ale večer vrátil do své kajuty, Lucien tam na mě čekal. Usadil se na posteli a nezúčastněně pozoroval dřevěnou podlahu. Když mě zaregistroval, prudce se narovnal.

„Čekáš dlouho?“

„Ne, ani ne.“

„To je dobře. Asi tu nejsi jen tak, že? Co máš na srdci?“

„Já, chci se omluvit za to ráno. Byl jsem poněkud příkrý a…“

„Dost…už ani o slovo!“ přerušil jsem ho hřmotně. Luciena to trochu vyplašilo.

„Myslíš si, že nevidím, co děláš? To, že s tebou někdo nesouhlasí, neznamená, že je tvůj názor špatný a ty ho musíš změnit. Nevím, co se stalo, ale poslední dobou nejsi sám sebou. Jistý nejistý a mám pocit, jako by ses něčeho bál. Co se děje?“

Lucien na mě hleděl překvapeně, ale po chvíli jeho výraz přerostl v smutek.

„Tobě nic neunikne, že?“

„Co se tebe týče, ne. Tak dozvím se už, o co jde?“

„Jsem syn sirény a násilníka. Někdo s takovým původem si sotva může dovolit zvyšovat svůj hlas na prince. To co dělám je prosté, snažím se přizpůsobit svému postavení.“

„Žádal snad někdo o něco takového?“

„Ne, ale je to nutné. Musíš pochopit, že já jsi na jiné společenské úrovni než já. Nemám modrou krev…“

„To ani já. Je červená, jako krev ostatních.“

„Víš moc dobře, co tím chci říct.“

„Jo, ale nesouhlasím. Patříš k Velsignetům, ať se ti to líbí, nebo ne. Věř mi, ty jsi Velsignet. Možná ne rodem, ale rozhodně srdcem a na tom jedině záleží. Nebo jsme ti snad někdy dali najevo něco jiného?“ zatímco jsem mluvil, posadil jsem se vedle něj na postel a položil jsem mu ruku na rameno.

V té chvíli se prudce rozletěly dveře a v nich se objevil mladý muž, kterého jsem neznal. Díval se na nás s pobaveným úsměvem a mířil na nás pistolí. Byl spíš menší a velmi štíhlý. Oblečený byl v tmavých kalhotách, bílé košili a černém kabátu se zlatými koflíky, který očividně nebyl jeho, protože na něm visel. Na hlavě mu seděl opeřený třírohý klobouk.

Zamířil na nás pistolí a široce se usmál.

„Ani hnout pánové. Tohle je přepadení,“ pronesl klidně, jako by snad mluvil o počasí.

 

Tak jsme se nakonec i s Lucienem ocitli na palubě, svázaní jako zbytek posádky. Svou loď, která byla o něco menší než naše, přirazili za pomoci lan s háky.

Po palubě se procházel vysoký mohutný muž, který pečlivě sledoval, jak jeho posádka nakládá část našich zásob a veškeré dary, které jsme pro Feyster vezli. Mě a Luciena si změřil zkoumavým pohledem a zamyšleně se podrbal v černém plnovousu. Na sobě měl černé kalhoty i boty, bílou košili a žádný kabát. Podle šířky ramen jsem odhadoval, že kabát, který nosil ten mladík, patří ve skutečnosti jemu.

„Tihle dva jsou pěkně zazobaní, jen co je pravda. Když se podíváš do jejich pokojů, je to samý zlato, samet, brokát, kožešiny, všechno prvotřídní značky. Myslím, že nás potkalo opravdové štěstí. Bude za ně pohádkový výkupný,“ promluvil mladík a v hnědých očích mu to lačně zajiskřilo.

„Víš, že nebereme rukojmí,“ ohradil se vysoký tmavovlasý muž.

„Ale na nich můžeme zbohatnout.“

„To nemůžeš vědět. Třeba je rodina nebude chtít vyplatit.“

„To těžko,“ protestoval mladík a obrátil se na mě.

„Kdopak jsi, panáčku?“

„Co je ti po tom?“

„Nějaký nabručený panáček. Budeš výmluvnější, když předhodím posádce tvýho miláčka?“ zeptal se a natáhl ruku směrem k Lucienovi.

„Dobře, dobře, jenom klid. Jsem princ Thornwolf Velsignet z Malbenity. Nebudu dělat potíže, jen mu neubližujte.“

„Ale pročpak jsi to neřek hned? My ti na něj sahat nebudeme, když si to nepřeješ. A ty na oplátku budeš spolupracovat a pěkně pojedeš s námi. Co ty na to?“

„Přijímám,“ souhlasil jsem pokorně a sledoval, jak si mladík a muž vyměňují podmračené výrazy. Vedli mezi sebou tichý rozhovor, v němž jsem jasně poznal, že ten muž s mladíkovým rozhodnutím nesouhlasí. Nakonec však jenom protočil oči a přikázal mě přemístit.

„Budeme za něj chtít dvě stě tisíc gemských korun, ani o jednu míň. Předání proběhne za dva měsíce v Solonu.“

Rychle jsem pohledem vyhledal Luciena, který vypadal vcelku vyděšeně, a povzbudivě jsem se na něj usmál.

„Vyřiď doma, že budu v pořádku. A neboj se o mě,“ volal jsem za ním. Pak jsem ho ztratil z dohledu.

Dostal jsem poměrně hezkou kajutu a dokonce mi uvolnili ruce. Přestože jsem byl unesen, strávil jsem poměrně klidnou noc. Neměl jsem strach. Neublížili nikomu z mých lidí, což značí, že to nejsou žádní hrdlořezové. Cítil jsem se poměrně v bezpečí.

 

Ráno mě přišel navštívit můj věznitel osobně se dvěma nohsledy a taky se snídaní. Dnes neměl ten opeřený klobouk, tak jsem si mohl prohlédnout jeho světlé pečlivě upravené vlasy. Ten mladý muž se zase usmíval, jako by se dobře bavil. Vytušil jsem, že se přišel bavit na můj účet, ale necítil jsem v jeho pohledu žádnou krutost. Došel jsem k závěru, že je to spíš nezralý mladíček, toužící po rozptýlení, než trýznitel.

„Asi působím opravdu nebezpečně, když potřebuješ dva strážce, aby ses ke mně odvážil přiblížit. Nevím, jestli se mám cítit poctěn tvým respektem nebo se usmívat nad tvou zbabělostí,“ vychrlil jsem na něj dřív, než mě stačil pozdravit. Mladík zrudl a zamračil. Za chvíli ale byl jeho úsměv zpátky.

„Jděte,“ přikázal svým mužům.

„Ale pane, to by kapitán dozajista neschválil,“ protestoval starší prošedivělý muž po jeho levici.

„Gabriel by mi to nezakázal, to vím jistě. Ale pokud vás to tak trápí, svažte mu ruce. Stejně vím, že mi neublíží. Máme dohodu,“ řekl a spiklenecky na mě mrkl.

„Pane, nemyslím si, že byste s ním měl zůstávat sám. Je velmi vysoký a mohutný. Bylo by pro něj snadné vám zlomit vaz.“

„Dost bylo obav, Angusi. Už vypadněte,“ řekl mladík a nekompromisně je vyhodil.

„Tak, když jsem se zbavil hlídání, můžeme si konečně promluvit.“

„Proč bych měl mluvit, s někým, kdo mě unesl?“

„Protože stejně nemáš jak jinak zabít čas.“

Byla to pravda. Nechtěl jsem, aby šel, protože mě vytrhl z bloumání, kterému jsem se oddával už od brzkých ranních hodin. To jsem mu ale neřekl. Místo toho jsem si vzal tác s jídlem a začal jsem likvidovat jeho obsah.

„To jsi ještě pořád uražený?“

„Měl bych být?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ano. Chtěl předhodit tvého milence posádce, jestli si dobře vzpomínám.“

„Tohle? Nemyslel jsi to vážně.“

„Na to jsi přišel jak?“

„Je to na tobě vidět. Celý tvůj zjev říká, že bys to neudělal.“

„Co ještě říká?“

„Říká, že možná jsi chamtivý zloděj, ale rozhodně ne vrah nebo násilník. Mám takový pocit, že kdybys posádku nechal udělat to, co jsi řekl, asi by ses pozvracel. A už nikdy bys s nimi nebyl schopný jednat tak, jako teď.“

„Takže jsem podle tebe měkkota, princátko?“

„To záleží na úhlu pohledu. Já jsem docela vděčný, že nejsi krutý. Bůhví, co by pak bylo s mým bratrem.“

„Bratrem? Takže jsem mohl mít dva prince?“

„Ne. Není princ, ale vévoda.“

„Takže nemanželský syn?“

„I tak by se to dalo říct.“

„To je k vzteku. A já bych přitom přísahal na to, že je to milenec. Takhle šeredně jsem se se svým úsudkem ještě nikdy nesekl.“

„S tím bych nesouhlasil.“

„A vysvětlíš mi proč?“

„To je jednoduché,“ řekl jsem, načež jsem odložil tác s jídlem stranou a vstal z postele. Dvěma kroky jsem byl u něj.

„Myslím, že ses se mnou sekl. Nejsem neškodný, jak si možná myslíš. Bylo by až směšně snadné se tě zbavit,“ řekl jsem mu a položil mu ruce na hrdlo. Podíval jsem se mu do tváře, ale on se jen usmíval.

„Tak to udělej, jestli na to máš,“ provokoval mě. Chvíli jsme tam stáli a já cítil, jak mu buší srdce. Neměl jsem tušení, co bude dál.

Naštěstí to nebylo na mě. V té chvíli se mě totiž rozhodl navštívit sám kapitán. Obrázek, který se mu naskytl, ho dost překvapil.

„Co se to tady sakra děje?“ dožadoval se odpovědi.

„Nic, Gabrieli. Jenom jsme si povídali,“ pronesl mladík.

„A proto má ruce kolem tvého krku? Dokážu si dost představit, žes ho vyprovokoval. Kdybych tě tak mohl přivázat k posteli i s tvou tvojí nevymáchanou pusou, bylo by to snazší.“

Mladík se zatvářil ublíženě a já vyprskl smíchy. Pak se mi ale v hlavě mihl obraz toho chlapce, jak leží svázaný na posteli, na sobě jen ten mizerný klobouk…a už mi do smíchu nebylo.

„Věděl jsi, jaký jsem, když sis se mnou začínal.“

„Myslel jsem si, že to vím, Juliene, ale neměl jsem ani tušení. A teď už pojď a nech našeho hosta být,“ přikázal Gabriel, jemně ho vzal kolem pasu a opustil s ním místnost. Kdybych si doteď jejich mileneckým vztahem nebyl jistý, ten pohyb, kterým Gabriel sklouzl rukou k Julienově pozadí, by mě přesvědčil.

Tak mě milenecká dvojice zodpovědná za můj únos opustila a já se cítil podivně zklamaný. Čekala mě dlouhá plavby a mí únosci mě začali zajímat. Ani na okamžik jsem z nich neměl strach, spíš naopak. Vypadalo to na zajímavé zpestření cesty. Už jsem se moc těšil na další návštěvu.

Dlouho jsem tam tak sám přemýšlel a v hlavě se mi zrodil plán. Plán, jak se dobře pobavit, trochu se pomstít a dostat se odsud, aniž by má rodina musela zaplatit jedinou korunu. Nepotřeboval jsem se ani dlouho rozmýšlet, abych si byl jistý, že se do něčeho takového chci pustit. Julienovo srdce přede mnou nebude v bezpečí dlouho.

Dodatek autora: 

Zdravím,

ano já ještě žiju. :D Už je to nějaký čas, co jsem k vám naposledy promlouvala, že? Ano, vím o tom a nemohu slíbit, že to bude v budoucnu lepší. Měla jsem teď prostě spoustu věcí v hlavě a psát jsem nemohla. Tak snad mi to odpustíte. :)

A teď už k Wolfovi, protože on je teď hlavní hvězda. Byl nám teď tak nějak ukradený a sám se rozhodl, že loupež oplatí a to ne jinak, než tím, že uloupí únosci srdce. Zajímavý nápad vskutku, ale zda bude úspěšný a podaří se mu rozbít vztah svých únosců, to lze těžko říct takhle předem. :D Dějte mi vědět, co si myslíte vy. Jak se vám líbí Julian a Gabriel?

Svým způsobem doufám, že se Wolfovi podaří opustit loď dřív, než je André dostihne, protože jinak by mohli únosci dopadnout opravdu ošklivě. :( Ale kdo ví, co bude?

Každopádně jsem nakloněna všem teoriím. Doufám, že se o ně se mnou podělíte. ;)

Teď už jen přeji příjemný víkend a přísahám, že na další díl tak dlouho, jako na tenhle, čekat nebudete. :)

Vaše Anaidé

4.96
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 25)
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 5
Nikko Michihara   Když jsem opustil Kenzův byt, jen tak bezcílně...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 9
,,Ayato, jdeš ven? Nechci celý odpoledne prosedět u tebe v pokoji. Zajdeme...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
Sám sebe jsem se ptal, co tady vůbec dělám. Má sestra se má zítra vdávat, je...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 16
Zívol som na plné ústa a podvedome hľadal budík. Nič som však nenašmátral...