Ne, 15/04/2018 - 00:13
6

Čas jako by se zastavil ve chvíli, kdy se místností rozezněla ohlušující rána. V šoku jsem zíral na muže, který na mě hleděl s děsivým úsměvem. Když jsem se podíval vedle sebe, můj pohled se setkal s Julienovým. Kulka se zavrtala do dřeva postele těsně nad jeho hlavou, což mu na malou chvíli vzalo řeč. V jeho obličeji jsem na zlomek vteřiny spatřil strach, který tam ale nevydržel dlouho. Brzy ho vystřídal posměšný úsměv.

„A to mě má jako zastrašit?“ zeptal se provokativně, čímž střelce překvapil. V ostře řezané tváři se na chvíli objevilo překvapení. Čím déle jsem ho pozoroval, tím zvláštnější pocit jsem měl. Vysoký mladík s uhlovými vlasy a kůží opálenou jako by snad byl míšencem, ve mně probouzel pocit, že mi něco uniká. V té chvíli se ale Julien začal smát.

„Ty jsi od vévody z Farlane, že? Vy dva vypadáte jako příbuzní,“ rozvíjel Julien svou úvahu a mě to až s jeho slovy došlo. Viděl jsem v mladém muži část rodové podoby Velsignetů.

„Já jsem vévoda z Farlane,“ pronesl chladně, což mě i Juliena konsternovalo. Oba jsme měli stejnou informaci a to sice, že vévoda z Farlane patří generačně k našim pradědečkům. A tenhle mladík rozhodně nevypadal jako dědula nad hrobem.

„Lžeš. Vévoda z Farlane je už stařec,“ namítal Julien rozčileně.

„Titul změnil majitele, když pradědeček onemocněl. To já žádám zpět návrat ukradených klenotů, a právě já budu za svůj nárok bojovat. Nic jiného mi nezbývá, když se královská rodina místo podpory svých vazalů stará jen o uspokojení vlastního chtíče.“

„Co si to dovoluješ!“ vykřikl Julien.

„A nemám snad pravdu? Princ Romain utekl s dívkou podřadného postavení, ale nadprůměrných vnad. A o vás možná lepší nemluvit. Nebo je poskytování sexuálních služeb součástí mírové dohody se zloději z Malbenity?“ neodpustil si vévoda.

Julien by se určitě znovu ozval, to mu už ale nebylo umožněno. Vévoda z Farlane opustil místnosti a my se pod dohledem můžu s nabitými zbraněmi oblékli, abychom nemuseli cestovat nazí, načež jsme byli svázáni a odvedeni do připraveného povozu.

Když jsme se dostali ven ze sídla, Julien se začal zajímat o to, kde je Gabriel. Odpověď nepřicházela, a to ho vytočilo. Začal se vzpouzet a několikrát se pokusil vytrhnout svým strážcům. Jednou se mu to dokonce i povedlo, načež byl ale v okamžiku polapen. Neustále vykřikoval Gabrielovo jméno a v očích se mu zračila neblahá předtucha.

V tom se ale Gabriel objevil po vévodově boku. Ve tváři měl vepsané chmury. Na první pohled ale bylo jasné, že není spoutaný. To Juliena umlčelo. Vlastně ho to zlomilo. Kolena mu podklesla a jeho mlčenlivým strážcům nezbývalo než ho podepřít.

Mě došlo, co to znamená. Ani šílená touha, která nás snad na chvíli spojila, ho nemohl odtrhnout od milence, a tak teď pod těžkým úderem zrady zažíval zlomené srdce. Neviděl jsem slzy, ale věděl jsem, že k nim nemá daleko.

„Proč?!“

Gabriel neodpověděl. Bylo na něm vidět, že ho pocit viny tíží. Ani nedokázal zvednout zrak k Julienovi, který na něj hleděl s výrazem raněné laně s nohama ještě stále podlomenýma. Bylo mi z toho těžko u srdce.

Vévoda z Farlane zasáhl, aby ten okamžik nebyl zbytečně prodlužován. Jedním rychlém pohybem pokynul strážcům, kteří okamžitě odnesli Juliena i mě až k povozu. Gabriel nám brzy zmizel z očí. Julien to ani nevnímal. Byl duchem nepřítomný.

Cesta probíhala velmi dlouho v nepříjemném tichu, rušeném jenom zvukem jedoucího povozu. Měl jsem pocit, že cestuju s duchem. Julienova bledá tvář s mě znepokojovala.

 

Dorazit na místo nám trvalo několik dní. Dostal jsem apartní celu ve vězení, kam naštěstí nezatékalo, ani žádná havěť si tam nenašla místo. Vlastně to byly vcelku hezké místnosti. Tedy na vězení. Bylo v něm teplo a čisto, takže jsem si neměl na co stěžovat. Julienova cela sousedila s tou mou, takže jsme sdíleli jednu mříž.

Po týdnu se mu vrátila trocha barvy do tváře. Jelikož jsem už v tu dobu začal neskutečně nudit, protože mě přestalo bavit vrtat se lžící v zámku, obrátil jsem svou pozornost k Julienovi. Házel jsem po něm kuličky, které jsem si udělal z chleba. Musel jsem se pousmát, když jsem před sebou viděl matčin rozhněvaný obličej a její: „Takhle se škaredí s jídlem?!“

Trvalo mi pěkných pár hodů, než jsem dovedl své hody k dokonalosti a začal se tak i trefovat. Nejdřív jsem si vysloužil jenom lehce otrávený pohled, který se mě ptal, jestli to myslím vážně. Mou odpovědí byl široký úsměv.

Pak mě Julien ignoroval, a to i přesto, že se mi podařilo několik pěkných tref. Brzy mi ale došel chleba, a tak jsem se musel své zábavy vzdát. Julien se po chvíli zmateně podíval, aby zjistil, proč jsem tak najednou přestal. Když se jeho pohled setkal s mým, jenom protočil oči a otočil se ke mně zády.

Trávili jsme s Julienem celý ten čas porůznu. Někdy neměl dobrou náladu, to pak byl protivný a svým ostrým jazykem mě zasahoval, jak jen mohl. Ale mnohem horší bylo, když mlčel. Občas mluvil dost smutně a vzpomínal na nehezké okamžiky, jindy se snažil najít odpověď na vážné filozofické otázky nebo se zabýval politickou situací ve světě a hrozbou válečného konfliktu, u čehož se nakonec vždycky strašlivě rozzlobil. Zato když byl veselý, žádné vážné téma nemělo v hovoru místo. Žertoval na účet všech, kteří měli tu smůlu a přišli mu na mysl, dával k dobru rodinné historky a dvorské skandály i nepodložené klípky a ode mě vyžadoval to samé. Miloval vyprávění o strýci Andrém ale i zbytek rodiny mu byl sympatický. Tu a tam se mnou nepokrytě flirtoval a vyjadřoval mi přízeň, což sice nebyla dostatečná kompenzace za každou chvíli, kdy byl jako kus ledu, ale mě to muselo stačit.

Propadl jsem mu tak, jak jen se dalo. Ten pocit, že nikdy nevím, co mě v další minutě čeká, byl jako droga. Nemohl jsem a ani jsem nechtěl odejít. Modlil jsem se, aby se řešení situace protáhlo. Představa, že se vévoda dohodne s mou rodinou a já i Julien budeme propuštěni a vrátíme se každý domů, pomalu na druhou stranu světa, mě znepokojovala.

Za tu dobu, kterou jsem strávil v cele jsem taky poněkud zpustl, ale ani mi to moc nevadilo. Vlasy se mi prodlužovaly a zacuchávaly, vousy mi skryly značnou část obličeje a rozhodně jsem zrovna dvakrát nevoněl.

Denní rutinu jednoho dne narušil děsivý výkřik. Chvíli jsem měl pocit, že snad ani nemohl být lidský. Zaposlouchal jsem se do proudu rozzuřených slov a zůstal jsem dokonale konsternován, když jsem poznal Elenin hlas. Nejdřív jsem měl pocit, že se mi to jenom zdá, ale čím blíž byla, tím jistější jsem si byl.

Netrvalo dlouho a byl jsem odveden ze své cely dvěma strážnými, přičemž mi Julien nevěnoval ani pohled, tak hluboko byl zabraný do svého vnitřního světa.

 

Vedli mě sídlem do části sídla, která nádherou zařízení vypovídala o tom, že je určena majitelům a jejich hostům. Dostal jsem se až do nádherného prosvětleného zlatého pokoje, kde jsem zrovna přerušil ohnivou debatu Eleny s mladým mužem, kterého jsem neznal. Vévoda z Farlane tomu jen s podmračeným výrazem přihlížel.

Elena se na mě otočila a na tváři se jí objevil lehký úsměv na znamení toho, že mě ráda vidí, přestože ne zrovna v ideální situaci. Vypadala vyčerpaně, ale vyzařovalo z ní něco, co ji činilo až nadpozemsky přitažlivou. Mladík, se kterým se hádala si toho očividně všiml taky, jelikož na ni zíral jako očarovaný. Byl spíše menšího vzrůstu, světlovlasý a modrooký a zdál se mi být křehký.

„Vidíte? Je živ a zdráv,“ pronesl mladík horlivě.

„Ale zrovna dvakrát dobře postaráno o něj taky není,“ ušklíbla se Elena a znechuceně nakrčila nos, když se k ní donesl odér mého těla.

„Žije, nebyl mučen a má co jíst. Víc si žádný zajatec nemůže přát,“ vložil se do toho chladně vévoda z Farlane.

„To se tebe ale samozřejmě netýká, drahá,“ pronesl rychle mladík a věnoval vévodovi vražedný pohled, ten na to reagoval pouhým pokrčením ramen.

„Co se tu sakra děje?“ zeptal jsem se, jelikož jsem nechápal, čeho jsem to svědkem.

„To je jednoduché. Byla jsem unesena během námluv. Richard si mě totiž chce vzít.“

„Kdo je sakra Richard?“

„Richard z Farlane, k vašim službám,“ pronesl mladík, přičemž povstal a dvorně se uklonil. Vysloužil si za to od bratra protočení očí.

„Dost už té komedie. Je to náš zajatec, ne rodinný přítel. Když už ta tvoje fúrie přestala vyvádět, můžeš mi laskavě vysvětlit, jak si to jako představuješ? Jsme s nimi prakticky ve válce. Thornwolf Velsignet se odsud nedostane, dokud nebudeme mít klenoty, které nám po právu náleží. Ani zrádné hlubiny zelených očí na tom nic nezmění,“ prohlásil vévoda chladně a já pochopil jeho narážku o zelených očích naší společné prababičky a zrádné krvi, která koluje žilami.

„Je to celé hloupost. Proč nemůžeme prostě požádat o nějakou kompenzaci ve zlatě? Na co ti bude šutr z jejich koruny? Je to pěkně nepraktická věc.“

„Tady jde o rodinnou hrdost.“

„Co budeme z té tvojí hrdosti mít? Dost pravděpodobně nás Velsigneti zamordují. A náš král nám nepomůže. Nech mě to urovnat. Prosím, Danieli!“

„Ani náhodou. Navíc jsem nikdy neslyšel o tom, že by se jeden únos urovnal druhým,“ řekl vévoda a opustil nás.

„Já vám pomůžu. Brzy vás odtud dostanu. Ale musíte pomoct i vy mě. Elena vám všechno vysvětlí. Nechám vás radši o samotě,“ vychrlil na mě a v okamžení byl pryč. Zůstal jsem tam stát dokonale zmatený.

„Už mi to sakra vysvětli…neunesl tě snad? Proč mi sakra chce pomáhat? Tohle je nějakej blbej vtip,“ naštval jsem se.

„Hlavně klid. Řekla jsem, že mě unesl, ale je to pravda jen zčásti. Byla jsem na feysterském dvoře, kde jsme se blíže seznámili. On ale musel odjet, když se zjistilo, že jeho rodina tě drží v zajetí. Chtěl, abych si ho vzala a odjela s ním, ale já mu nemohla říct ano. Jenže neřekla jsem ani ne. Nevím, jak se odtud dostanu já, ale ty můžeš domů. On pro mě udělá všechno. A navíc tu budu relativně v bezpečí.“

„No, že by to byl zrovna bezva nápad, to se říct nedá, ale co už se dá dělat. Ty s ním spíš, že?“ zeptal jsem se, teď už docela klidný. Elena jen přikývla.

„A co tvoje zasnoubení? Už se našel snoubenec? A stihl se na útěku oženit?“

„Zasnoubení je v troskách. Princ Romain je ženatý a jeho žena těhotná. Král chtěl manželství anulovat, ale když má slečna už tak velké břicho, těžko někdo uvěří, že manželství nebylo naplněno. Král se teď snaží najít svého druhého syna, aby ho se mnou oženil. Co jsem ale slyšela od Richarda, je tady taky…a spí s muži. Je to tak?“

„Jo. Hele, Eli, víš určitě, co děláš?“

„Ne, ale…chci ještě trochu žít, než mě připoutají k někomu, kdo se na mě ani nepodívá. Moje matka se možná spokojí s tím, že ji otec nemiluje jako ženu, pro mě to ale není snadné. Chci mít nějaké vzpomínky, které mi pomohou. Chápeš?“

„Jo. Ale to není všechno, viď? Ještě něco za tím vším je…ale ty mi to neřekneš, co?“ odpověděl jsem si na svou úvahu sám.

„Přesně tak. Nemá cenu to řešit. Naši jsou stejně na cestě. Oni to vyřeší za nás.“

„To zní hořce.“

Elena se jen posmutněle usmála, ale já jí v tu chvíli rozuměl. Věděl jsem, že už to není ta dívka, kterou jsem před pár měsíci opustil. Byla zkušenější a vzdala se některých iluzí. Něco se ve Feysteru stalo, ale mě nebylo dopřáno přijít na to, co to vlastně bylo. Nemusel jsem ale být génius, abych poznal zlomené srdce, když jsem ho viděl před sebou. Ani její milenec mé přesvědčení nezvrátil. Ten určitě nebyl příčinou jejího zklamání, protože ona ho rozhodně nemilovala.

Když jsem se vrátil do cely, pěknou chvíli mě bolela hlava. Cítil jsem povinnost nějak zjistit, o co jde, a nějak Eleně pomoct, ale na druhou se mi strašně moc nechtělo. Nechtěl jsem nic dělat ani měnit. Už jsem si v duchu maloval fajnový život ve vězení do konce mého života vedle Juliena. Když se mi objevil v hlavě Julien, moje silná erekce mi připomněla, že tahle situace rozhodně není ideální, dokud jsme každý na jiné straně těch proklatých mříží.

 

Pár dní uběhlo v klidu, než přišla ona osudná noc, noc útěku. Byl jsem dokonale klidný, když nás Elenin milenec, jehož jméno už jsem dávno zapomněl, vyvedl z cely, poté, co uspal stráže, svázal je a odtáhl je na naše místo do cel.

Dostal nás jakousi tajnou chodbou až za hradby, kde na nás čekali dva koně a nějaké zásoby a mě bylo podrobně vysvětleno, kam mám jet, abych se dostal ke králi. Nečekal jsem na nic, hned jsem vyrazil, ale nebylo to nic platné. Na hradě už přišli na to, že jsme zmizeli a ve chvíli, kdy jsme nasedali, se vyřítila ven početná skupina jezdců, která začala pálit z pušek jako o život.

Byla ale tma jako v pytli a mířit na cíl, který není vidět, se nezdálo být příliš efektivní. Navíc jsem cítil, že nás chrání něco víš než příkrov noci. Věděl jsem, že matka je poblíž a odvrací střely, které by k nám mohly zabloudit příliš blízko.

Celou noc jsme uháněli jako o závod, dokud jsme si nad ránem nebyli jistí, že už nám dlouhou dobu nejsou na stopě. Zastavili jsme shodou okolností u polorozbořené chatky uprostřed lesa. Některými místy do ní sice zatékalo, ale nebyla špatná a postel v ní se zdála být docela čistá. Odstrojili jsme koně, vzali si sedla a sedlové vaky dovnitř a na víc už jsme neměli sílu. Padli jsme na postel vyčerpaní jako nikdy, aniž by nás v tu chvíli zajímalo, že si usínáme v náruči.

Když jsme usínali, svítalo a když mě probudil hlad, byla už tma. Trvalo mi, něž jsem se probral, pakjsem se trochu najedl ze zásob a po chvíli jsem vyšel před naše skromné ubytování. Měsíc v úplňku dostatečně ozařoval krajinu, a tak jsem si nemohl nevšimnout nedaleké tůňky. Svlékl jsem se a vlezl si do vody, která byla sice dost studená, ale mě to přišlo vhod. Smyl jsem ze sebe prach cesty i všechnu ospalost.

V té chvíli jsem vzhlédl k nebesům, abych mohl na chvíli pozorovat nekonečnou čerň prozářenou stříbrným světlem a měl jsem dost času uvědomit si, že mě čeká změna. S mříží našich cel zmizelo i pevné pouto, které Juliena ke mně poutalo. Je teď volný jako pták a mě to tíží jako nikdy nic předtím.

Brzy mě ale z úvah vytrhl zkoumavý pohled očí. Setkal jsem s Julienovým zkoumavým pohledem a on se lehce pousmál.

„Chvíli jsi vypadal jako socha celá ze stříbra. Co tě tak zaujalo tam nahoře?“

„Díval jsem se na hvězdy, a přitom jsem je ani neviděl. Přemýšlel jsem,“ přiznal jsem váhavě.

„O čem?“

„O tom, co bude dál.“

„A na co jsi přišel?“ zajímalo, zatímco se stále přibližoval. V bezprostřední blízkosti tůňky se zastavil a pomalu ze sebe shodil oblečení. Chvíli mu trvalo, než se otužil natolik, aby do vody vlezl alespoň po pás.

„Vůbec na nic. Co bude dál?“ musel jsem se zeptat a radši jsem nepřemýšlel kolik z toho zoufalství, které cítím, se odráží v mém hlase.

„Život půjde dál. Ty se vrátíš domů a nalezneš konečně toho, kterému složíš k nohám modré z nebe. I já se vrátím domů a pravděpodobně se ožením s tvou sestřenicí. Po čase se jeden pro druhého staneme vzpomínkou. Bude to tak nejlepší,“ pronesl, zatímco se mu podařilo ponořit se až po ramena. Nevydřel tak ale dlouho, protože mu byla zima.

„Hm,“ pronesl jsem nepřítomně. Neviděl jsem nic, svět mi zčernal. Konfrontace s faktem, o němž jsem věděl, ale odmítal si ho připouštět, mě otupila. Nedokázal jsem se pohnout a o v očích se mi zaleskly slzy.

„Proč nic neříkáš? Nemůžeš aspoň předstírat, že ti na mě záleží a že tě bolí, když mě musíš nechat jít? To ti ani za těch blbejch pár slov nestojím?!“ vybuchl. Upřel jsem na něj překvapený pohled.

„A co mám jako říct? Chceš, abych tě prosil. Mám se plazit u tvých nohou a žadonit, abys mě neopouštěl? Víš moc dobře, že mám svoji hrdost,“ oznámil jsem a v té chvíli se ve mně něco roztříštilo. Natáhl jsem k němu ruku, ale zastavil jsem ji ve vzduchu.

„Zůstaň se mnou. Prosím,“ požádal jsem ho zoufale. Moje hrdost už pro měc neznamenala. Po mém náhlém prohlášení se na několit dlouhých minut rozhostilo ticho.

„Proč bych měl?“ zeptal se, ale v jeho očích jsem spatřil zvlštní teplo, které mi odpovědělo na mou otázku jednoznačně

„Protože beze mě nedokážeš být.“

„Jsi arogantní idiot.“

„Jo a ty rozmazlený paličák. Skvěle se k sobě hodíme, nemyslíš?“

Julien kývl a přiblížil se ke mně na vzdálenost několika centimetrů. Pomalu položil svou hlavu na mou hruď v místě, kde mi srdce bušilo jako o závod.

„Jestli mě zradíš, tek tě zabiju,“ odpověděl mi vážně, a to mi stačilo, abych ho vzal do náruče a přitiskl si ho tak blízko, jak to jen bylo možné.

Dodatek autora: 

Zdravím,

už je to doba. Vítám se s vámi a zároveň se loučím s Thornwolfem, který se rozhodl vykašlat na cizí zásnuby, drahé kameny a protivné vévody, místo toho prý staví rodinný domek někde daleko na severu Malbenity. To ale neznamená, že se zásnuby odloží navždy. V příštích dílech nás čekají svatby hned dvě a také nový hrdina, který je přinejmenším stejně zbrklý jako většina jeho rodinných příslušníků.

Času je málo, ale pokud mi nějaký zbude, pokusím se ho věnovat povídkám, které bych ráda dokončila... někdy. :D

Doufám, že jste na Velsignety ještě úplně nezapomněli a zůstanete jim příznivě nakloněni. Nashledanou příště. ;)

                                                                                                                                                                       S přáním příjemného dne

                                                                                                                                                                                                                                                                                            Vaše Anaidé

 

4.875
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 4
Dnes dopoledne se Fin vrátil dolů necelou půlhodinku po mně, a pustil se do...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 3
Ja som debil, prečo som to urobil. Vyčítal som si to celou cestou. Zaparkoval...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Max ani nemrkl, jen se očima podíval na místo, kde předtím z posledních...
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 4
''Prihraj mi!'' Kričal vyšší pochudší chlapec, ktorý práve stál na kraji...