Pá, 20/11/2015 - 01:29
23

Když se krčíte v masivní šatní skříni, máte spoustu času rýpat se ve vlastním životě. A já to vzal pěkně od začátku.

Jak se dá předpokládat, narodil jsem se. Bohužel pro mě zrovna jako prvorozený syn krále malbenitského. Oslavy trvaly týden. Já si to teda napamatuju, ale kronika, kterou umím odříkát i pozpátku, to tvrdí.

Rodinné uspořádání bylo u nás docela zvláštní. Měl jsem tátu, TOHO slavného krále Gilberta a taky mámu, půvabnou Isabel.

Táta, poměrně stabilní střed celého mého světa se s ní střetával opravdu zřídka.

Já ji vídal jenom na slavnostech, kam vždy elegantně vplula a s grácií reprezentovala vládnoucí rodinu. Když jsem byl menší, pokládal jsem ji za vílu, protože tak v těch zelených šatech se smaragdy působila. Ale nebylo to jenom tím. Také její překrásný úsměv, který mi vždy věnovala, mě k tomu závěru vedl.

Spoustu času jsem trávil se strýčkem Tristanem. Asi nemusím vysvětlovat, že ve skutečnosti nejsme v příbuzenském vztahu. Ale jako bychom byli. Tátův milenec patří do rodiny.

I přes tohle všechno jsem se dočkal tří bratrů. Sestry však žádné. Trochu mrzuté, ale co, nedá se s tím nic dělat. S Dougim, Loganem a Quinnem jsem si užil spoustu legrace.

Do mých třináctých narozenin život plynul hladce, bez větších starostí či problémů.

Ale jak moudří už vědí, nic netrvá věčně.

 

Měla to být jen drobná výpomoc. Něco úplně běžného a bezpečného. Ale nebylo to tak. Táta se vrátil, ale všechno se tím změnilo. Byl to on a zároveň nebyl. Viděl jsem v jeho očích, že chápal to, co jsem mu říkal a leckdy jsem z nich dokázal vyčíst jeho reakce. Ale nemohl mi pomoct.

A já tu pomoc potřeboval. Mamka, půvabná smaragdová víla, selhala. Myslela to dobře. Předala mě učitelům a požádala o studijní program, který mě měl připravit na budoucí panování.

Jenže mi toho naložili moc. Dvě hodiny intezivního tréninku, osm hodin studia a hora domácích úkolů.

Vše muselo být perfektní.

Když nebylo, vyfasoval jsem ránu přes prsty. Nedokázal jsem určit, co za předmět to bylo, ale způsoboval mi krvácejí ranky, které až podezřele moc pálily.

Nebyl jsem zvyklý na tolik tělesné námahy a tak jsem se každý den vracel unavený. Místo spánku jsem psal domácí úkoly do dvou hodin ráno a pak si pro sebe ukradl chvíli spánku. Každý další den jsem se cítil slabší, kruhy pod mýma očima tmavly a má nenávist k panovnickému údělu sílila.

 

Zachránil mě můj malý strážce. Po nocích za mě vypracovával domácí úkoly, abych mohl spát. Nejdřív jsem proti jeho pomoci protestoval, ale pravda byla, že jsem ji potřeboval.

A kdo byl můj strážce?

Můj bratr.

Ale nebyl to Dougi ani Logan. Mamka je poslala studovat na univerzitu do Gemy. Nevím proč, ale nikdy je něměla tak ráda jako mě.

Zachraňoval me Quinn. Zní to neuvěřitelně. Desetiletý chlapec se popral s úkoly, nakládanými na třináctiletého. Ale Quinn to dokázal. Učil se z mých učebnic a šlo mu to mnohem líp než mě. To přiznávám bez mučení.

Čas mi pomohl si na trénink zvyknout. Moje tělo zesílilo a já za to byl rád. Jenom to učení pořád nic moc. Naštěstí mě Quinn neopouštěl, i když toho bylo hodně pro nás pro oba.

Takhle pokračoval můj život do mých sedmnáctin. Tehdy táta zemřel. Posledními slovy se mi snažil říct, že jsem to já, kdo žije můj život a taky bych si o něm měl rozhodovat.

Rozhodl jsem se začít si užívat vlastní život. A jak si asi tak může sedmnáctiletý královský synek, který si myslí, že snědl všechnu moudrost světa, užívat života? Drobnosti se liší případ od případu, ale podstata je stejná. Chlast a ženy.

Tohle rozhodnutí jsem učinil v době, kdy se mí dva povedení bráškové vrátili z univerzity, protože je odtamtud vyrazili. Odmítli mi říct proč a já se v tom nijak zvlášť nehrabal.

Vrátili se jako na zavolanou, potřeboval jsem nějaké kumpány. Chodili jsme spolu do náleven a převraceli všechno naruby. Hlavně tedy já. Propíjel jsem spousty peněz a platil chlast pomalu celému hlavní městu. Zaměstnával jsem na jediný večer celé nevěstince v divokých orgiiích.

Bráchové vždycky dokázali zmizet v ten správný čas, ale já ne. Zůstaval jsem až dokonce, vetšinou mě šlo najít někde v sudu s nejhezčím kouskem večera.

Řádil jsem jako utržený ze řetězu. Neměl jsem žádné hranice. Opium, doutníky, alkohol, aby byla správná nálada. Královských oslav, jak jsem to vznešeně nazýval se účastnili ženy i muži a já nebyl vybíravý. Zkoušel jsem všechny.

Často jsem se uchyloval i k násilí, když nebylo po mém.

Dívim se, že jsem ten rok přežil.

Přece jen tu byla jedna věc, kterou jsem striktně dodržoval. Chránil jsem Quinna. Nesměl se nikdy přiblížit k místům, která jsem navštěvoval já. Nebylo to o věku, bylo mu už čtrnáct. Potkával jsem na královských oslavách i mladší děti. Ale Quinn byl vždycky tak čistý a obětavý. Chtěl jsem, aby takový zůstal.

Myslím, že se mi to podařilo.

V osmnácti jsem převzal korunu. Ale já si nepřál být vládce. Vlastně jsem byl tou představou znechucen.

Ponechal jsem si proto dva skvělé rádce, kteří mi měli pomoct, abych se o ty státnické hlouposti nemusel starat já.

Mými rádci se stali královna Isabel a arcibiskup sydenský.

Kdo že to je?

Přece strýček Tristan.

Jak se dostane bývalý milenec krále k takovému titulu?

Vezmeme to jenom zkráceně. Já se po tátově smrti obrátil k chlastu, Tristan k Bohu. Netvrdím, že si vybral líp, ale určitě mu zůstala zdravější játra.

Když slíbil, že zasvětí zbytek svého života Bohu, rada ho zvolila jako nástupce stárnoucího arcibiskupa královského sídelního města.

Jeho kariéra by se dala nazvat hvězdnou.

Nutno však podotknout, že to vzal až na mé naléhání. Nemohl jsem si nechat utéct jeden z nejlepších mozků království.

No, i když jsem doufal, že mi ti dva pomohou, což většinou dělali, občas mě dostávali do svízelné situace.

 

Jako například dnes.

Ano, překvapivě se nevyžívám ve schovávané, ani nemám úchylku na uzavřené prostory.

Jenom prostě odmítám jít na dnešní radu. A taky na každou, která bude následovat.

„André, kde proboha jsi?“ slyším rozzuřený hlas. Mamka. Dveře do pokoje se rozlétly a já slyšel kroky. Naštěstí mamku nenapadlo otevřít skříň. Jsem já to ale šťastlivec.

Brzy místnost opustila a z chodby už jsem jen zaslech: „André, měj přeci rozum.“

Trochu ho ještě mám. Dost na to, abych se dokázal proplížit ven, osedlat si koně a dostat se nepozorovaně až k bráně.

V té chvíli se na nádvoří vyhrnula celá rodina. Rozzuřená mamka, ustaraný strýček Tristan, pouťouchle se usmívající Dougi s Loganem a nečitelný Quinn.

„Rada na tebe čeká,“ zavoval na mě strýček. Jeho ustaraný výraz ve mně vzbudil pocit vinny, tak silný, že jsem se málem obětoval a dobrovolně se zůčastnil několikahodinového mučení.

„To nemusí. Já stejně nepřijdu,“ zavolal jsem a vyrazil jsem z hradu jako by mi za patami hořelo. Mohli by na mě poštvat stráže. I to už tady bylo.

Uháněl jsem s větrem o závod a užíval jsem si ten úžasný pocit svobody.

Zastavil jsem na svém oblíbeném místě, u temně modré vodní plochy královského jezera.

Sesedl jsem z koně a pohodlně se usadil na jeho břehu.

Čekal jsem, koho za mnou pošlou dnes. Stávala so to pravidlem. Někdo mi přišel promluvit do duše. Když to byl Dougi nebo Logan, docela jsem se u toho bavil.

 

„Mel by ses chovat jako král.“

Poznal jsem ten hlas okamžitě. Dneska za mnou poslali Quinna.

„Je mi devatenáct. V první řadě bych neměl být král. Táta jím měl být.“

„Král Gilbert je mrtvý. Jsi jeho nástupce. Lidi na tebe spoléhají.“

„Já o to ale nestojím.“

„A co teda stojíš? O chlast a děvky? Já jsem věřil, že jsi lepší než ostatní. Ale tys mě opustil. Nechal jsi mě samotného!“ křičel Quinn. Slova z něho tryskala a po tvářích se mu kutálely slzy.

Ne, tohle ne. Quinnovi jsem nechtěl ublížit. Přitáhl jsem si ho k sobě a pevně ho objal. Konejšil jsem ho a šeptal jsem: „To bude dobrý. Jsem tady. Už tě neopustím.“

Quinn se mi schoulil v náruči a tiše vzlykal.

Co nedokázali učitelé svými řečmi o důležitosti státu, ani strýc s mamkou promluvami do duše, dokonce ani rada nesouhlasnými pohledy, se Quinnovi povedlo beze slov.

Zlomil můj vztek. Už nikdy jsem mu nechtěl ublížit. Já ho přeci měl chránit.

Ta chvíle byla zlomová. Všechno, co mi předtím připadalo tak důležité, nyní působilo spíš hloupě.

Proti čemu to tady vlastně bojuju?

Proti matce, která se provinila jen tím, že špatně vybrala?

Není to její chyba. Ptala se mě, jestli jsem spokojený. Jenom má vlastní hrdost mi nedovolila si postěžovat a požádat o úlevu.

Nebo snad proti radě?

Ta skupina staříků mi nic neudělala, pokud nepočítám krádež pár hodin života.

Přišel čas dospět. Zvládli to všichni okolo mě, tak to snad není tak složité, ne?

Počkal jsem, až se Quinn uklidní, pak jsem ho uchopil za ramena a trochu ho od sebe odtáhl.

„Budu pořád s tebou. Slibuju.“

„Pořád?“

„Jo. Ani se od tebe nehnu.“

„Do měsíce budeme mít ponorkovou nemoc.“

„My dva nikdy, Quinnie.“

„Neříkej mi tak!“

„Proč?“

„Zní to, jako by mi bylo pět.“

„A ono není?“

Quinn obrátil oči v sloup. Vážně na to, že je mu šestnáct nevypadá. Však on ještě vyroste a zesíli.

 

Nikdy nezapomenu na ten výraz ve tváři členů rady, když jsem tam nakráčel bok po boku s Quinnem a usadil jsem se do čela stolu. Opravdu nečekali, že přijdu.

Vyskytl se ale jeden malý problém. Začalo to vlastně jako úplná banalita. Byla tam jen jedna židle.

„Přineste mu židli,“ přikázal jsem s očima zabořenýma v papírech.

Nikdo se ani nepohnul.

„To snad nebude nutné, pane.“

„Proč ne? Vy hodláte Quinnovi nabídnou svou židli? To je od vás laskavé, lorde Worthingtone.“

„Tak jsem to nemyslel, pane. Není vhodné, aby tu s námi seděl.“

Pomalu jsem zvedl hlavu a změřil jsem toho staráho opelichaného dědka chladným pohledem.

Něvěřil jsem tomu, co slyším.

„Odkdy vy tu rozhodujete o tom, co je a co není vhodné?“

Worthington zezelenal. „Nerozhoduji, pane.“

„Bylo by dobré si to zapamatovat, Hugo. A přestaně se tu klepat jako ratlík. Prozatím z toho nebudu vyvozovat vážné důsledky. Abych prokázal svou dobrou vůli, dokonce vám dovolím zúčastnit se dnešního zasedání. Kleknětě si do kouta,“ přikázal jsem klidně a ukázal jsem, kam.

„Prosím?“ zajíkl se lord Hugo.

„Do kouta,“ zopakoval jsem. Pak jsem se podíval na Quinna a usmál jsem se na něj.

„Příště tu bude židle. Jestli ne, budete klečet všichni.“

Asi se na mě nikdy nedívalo tolik nenávistných obličejů. Nezajímalo mě to. Jejich nenávist mi nemohla ublížit.

Během jednání jsem jim dokázal, že ty roky učení nebyly k ničemu. I když bych to do dneška nepřiznal, povědomí o království mám celkem dobré. Po skončení jednání jsem měl na své straně většinu. Potěšilo mě to.

 

Přesto jsem si nepřestal dávat pozor. Vím, že po mě nepůjdou, ale Quinnovi by mohli chtít ublížit. Pověřil jsem někoho, aby mi ho pohlídal.

Roger se mi zdál nejlepší. Sloužil tu už léta. Byl to jeden z nejoddanějších mužů mého otce.

Ani jsem netušil, jak moc se mi to bude hodit.

Myslím, že byla půlnoc. V klidu jsem ležel v posteli a snažil se usnout, když na dveře mé komnaty někdo naléhavě zabušil.

Vyštrachal jsem se z postele a otevřel udýchanému Rogerovi. „Tohle byste měl slyšet,“ řekl mi místo vysvětlení a jen ve spodním prádle mě odtáhl ke kuchyni.

Překvapilo mě, když jsem zaslechl hlasy.

„Tohle nebudu poslouchat.“

Quinn. Co tady dělá takhle pozdě v noci?

„Jsi drzý. Až moc na prašivýho bastarda. Nikdy jsme tě tu neměli tolerovat. Dalo se čekat, že budeš jako tvůj otec a hned vlezeš králi do postele. To by se ještě dalo strpět, ale ta věc na zasedání byla vrchol. Vyvolení se nikdy nebudou plazit před synem poskoka.“

Mladý Worthington, pro přátele Percy. Někdo tu dnes v noci dostane lekci. Vystoupil jsem ze stínu. Percymu málem vylezly oči z důlků, jak překvapený byl.

Ani jsem nevnímal, že jsem téměř nahý. „André, co tu děláš?“

„To je všechno, na co se zmůžeš? Jen mi pěkně zopakuj, cos tady říkal.“

„Nemyslel jsem to tak, André.“

„S kým si myslíš, že mluvíš? Ještě jednou mě oslovíš jménem a nechám ti vyříznout jazyk. A teď na kolena. Budeš se tu plazit a prosit o odpuštění.“

Percy vyděšeně poslechl. „Odpusťte, pane,“ pronesl směrem ke mně.

„Jemu se omluv, ty idiote.“

„Mrzí mě to, pane. Omlouvám se.“

Chtěl jsem mu ublížit. Tohle mi nestačilo. Pak jsem ale ucítil Quinnovu ruku na svém rameni.

„Příjímám to. Hlavně ať už je pryč.“

Otočil jsem se na něj. V jeho očích jsem viděl bolest. Převažovala všechno ostatní.

„Neslyšels?“ zavrčel jsem na Percyho, když pořád klečel na zemi.

Ve vteřině už tam nebyl. To bylo jeho jediné štěstí.

„Už se to nestane.“

„Stane. Za ta léta se nic nezměnilo. Pořád mě tu všichni nenávidí.“

„Jak pořád? Tohle se tu děje často?“

„Celkem často.“

„Kdo?“

„Bylo by snažší zeptat se kdo ne.“

Měl jsem chuť vraždit. Stává se ze mě monstrum, když Quinnovi ubližují. Chystal jsem se opustit místnost a jít useknout pár hlav. Jenže Quinn mě zarazil.

„Nemůžeš všechny zabít.“

„Omyl. Já jsem tady král, zapomněl jsi?“

„Nezapomněl. Stejně to nedělej.“

„Máš lepší nápad? A opovaž se říct, abych to nechal plavat.“

„Budeš mě trénovat. Když budu silnější, budou ze mě mít strach. A pokud ne, tak aspoň zesílím a budu se moct bránit. Nebudeš vždycky poblíž, abys mohl přiskočit a zachránit mě. Chci se umět bránit sám.“

Překvapilo mě jeho odhodlání. Asi o tom už přemýšlel. Bylo to dobré řešení.

Měl totiž pravdu. Ne vždycky budu moct být nablízku. Tohle je nejsnažší řešení. Právě proto jsem nakonec souhlasil.

4.72973
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 37)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Jakoby snad dneska všichni, které znám neměli nic lepšího na program než...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 3
Ambriel ztěžka dosedne do křesla na ošetřovně, zatímco Ludrun vybaluje jeho...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 30
Zkáza Pompejí, 25. srpen roku 79 Jeden jediný polibek. Opojná chuť úst...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 34
Život prostě není fér. Jo, já vím. Nevypadám jako někdo, kdo by měl právě tohle...