St, 02/12/2015 - 15:28
30

Quinn se nade mnou skláněl a byl mi tak blízko. Můj a jeho obličej dělilo jen pár centimetrů.

V tu chvíli už nezáleželo na mém morálním souboji. Záleželo jenom na okamžiku, kdy jsem si přitáhl jeho obličej blíž a konečně přitiskl svá ústa na jeho. Nebyl to něžný polibek. Hladově jsem si podrobil jeho ústa.

Quinn si vlezl ke mně na postel a přitiskl se k mému tělu. Byl jsem napjatý k prasknutí.

Nebylo cesty zpět. Bylo by těžké se ovládnout, kdyby se bránil, ale Quinn mi vycházel vstříc. Chtěl to, co já. Poddával se každému mému doteku. Rukama jsem hladil sametově jemnou kůži.

I kdybych hledal, nenašel bych na něm žádný nedostatek.

On byl můj ideál dokonalosti. S ním se marně měřil každý muž, se kterým jsem se setkal. Dnes už to vím.

Palčivá touha stále naléhavěji volala po ukojení. Neobtěžoval jsem se s rozepínám jeho košile, prostě jsem ji popadl a prudkým pohybem rozhalil, nedbaje na to, že jsem vyrval všechny knoflíky. Důležité bylo, že jsem se dostal k jeho pevné hrudi.

Dvěma prsty jsem stiskl jeho vztyčenou bradavku, která k tomu přímo vybízela. Quinn mi zavzdychal do úst. Naše ústa se rozdělila, abych se mohl věnovat jeho krku. Pokryl jsem ho jak polibky, tak jemnými kousanci. Chtěl jsem si ho označkovat, aby už nebylo pochyb, že mi patří.

Nejradši bych si ho vzal hned teď, ale nechtěl jsem to uspěchat. Předpokládal jsem, že tohle je Quinnovo poprvé s mužem a chtěl jsem mu dát jen to nejlepší.

Ale zase na druhou stranu to dnes určitě nevypadalo na dlouhé milování. Byl jsem na tom tak zoufale, že mi hrozilo vyvrcholení už jen z jeho nesmírně dráždivých vzdechů.

Jelikož já jsem už skoro šílel touhou, rozhodl jsem se do stejného stavu přivést i Quinna. Dostal jsem ho pod sebe, abych nad ním měl kontrolu. Zbavil jsem ho všeho oblečení a zlehka jsem se dotkl jeho mužství.

Chystal jsem se zkusit něco, co jsem ještě v životě nedělal. Nikdy jsem neměl důvod. Ale s Quinnem jsem to chtěl zkusit. Zapojil jsem veškerou svou fantazii a řídil jsem se tím, co vždycky líbilo mě. Fungovalo to, protože Quinn hlasitě sténal.

Pokročil jsem tedy ještě o něco dál. Neustal jsem v dráždení jeho penisu a pronikl jsem do něj, nejprve jedním prstem, poté dvěma. Quinn zaťal prsty do matrace a začal se pohybovat proti mým prstům.

Z celého srdce jsem doufal, že je připravený, protože já už nemohl čekat déle. Dopřál jsem mu chvíli oddechu, protože jsem se potřeboval zbavit přebytečného oblečení. Div jsem ho ze sebe nestrhal ve zběsilé snaze být co nejdřív zpátky u něj.

Quinn na mě netrpělivě čekal. Když jsem se zbavil oblečení, vrátil jsem se k němu, abychom mohli dokončil, co jsme započali.

Pomalu jsem pronikl hluboko do něj a chvíli jsem počkal, aby si mohl zvyknout. Až, když jsem si byl jistý, že je vše v pořádku, začal jsem se pohybovat. Mělo to být pomalé, ale nějak mi to nevyšlo. Quinn si však nestěžoval. Přizpůsobil se mému rytmu a společně jsme stoupali výš.

Quinn vyvrcholil a já s výkřikem taky. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se na něj zhroutil a hodnou chvíli mi trvalo, než jsem dokázal poručit svému tělu a odkulit se.

To ale neznamenalo, že bych se od něj vzdálil. Přitáhl jsem si ho do náruče a pevně jsem ho objal. Teď už je definitivně můj. Nikdo mi ho nemůže vzít.

Moje morální pochybnosti se vrátily. Nenechaly mě na pokoji moc dlouho. Quinn je pořád můj bratr. Podíval jsem se na něj a snažil se najít v jeho obličeji nějaký náznak toho, co si myslí. Quinn vycítil můj pohled, takže ke mně zvedl zrak a v očích měl jasně vepsanou otázku: „Děje se něco?“

Zpanikařil jsem. Já se k tomu klidně přiznám. Neudržel jsem se a spal jsem se svým bratrem. Jsem špatný člověk. Měl bych vypadnout.

Odtáhl jsem se od něj a posadil se na posteli.

„Co je?“

„Už bych měl jít.“

„Ze svého vlastního pokoje? Jo, to zní logicky.“

Dobře, to, co jsem řekl, nedávalo smysl, ale já jsem potřeboval odejít. Každou sekundu, kterou jsem strávil v jeho přítomnosti, jsem byl blíž rozhodnutí vykašlat se na všechny a prostě být s ním. Už navždy.

„Mluv se mnou, André. Tenhle pokoj neopustíš, dokud si nepromluvíme,“ řekl Quinn pevným hlasem. Ještě nikdy se mnou nemluvil tímhle tónem. Byl jsem tak překvapený, že jsem na něj jen zíral. To jsem ale neměl dělat. Zíráním na nahý objekt své touhy jsem se znovu vzrušil. A to jsem doufal, že bych teď mohl mít chvíli pokoj.

„Tohle se nemělo stát.“

„To jsi zase sebral kde? Podívej se na mě,“ řekl, vzal mě za bradu a donutil mě podívat se do jeho nádherných modrých očí. Pak teprve dodal: „A zkus říct, že mě nemiluješ. Když to uděláš, uvěřím, že to byla jenom chyba.“

Měl jsem to říct. Byla to jen dvě slova. Celé bych to tím vyřešil. Ale copak jsem mohl lhát, když mi tím svým pohledem viděl až do žaludku?

Nemohl jsem to udělat. Seděl jsem na posteli a zíral do jeho modrých očí. Předtím jsem mluvil o tom, že stačí už jen malá dávka jeho přítomnosti a vykašlu se na všechny. Stalo se.

Tohle sice není úplně ideální stav věcí, ale miluju ho. Celý svět se může jít zahrabat.

„Ani kdybych chtěl, nemůžu popřít, že tě miluju,“ vypravil jsem ze sebe a přitáhl jsem si ho blíž. Chtěl jsem ho políbit, ale Quinn mi dal ruku před ústa.

„Počkat, počkat.“

„Snad sis to nerozmyslel?“

„Vůbec ne. Na to jsi tu specialista ty.“

Chtě nechtě jsem se musel usmát.

„Tak proč teda mám počkat?“

„Řekl jsi, že mě miluješ.“

„To mi nepřijde jako správný důvod čekat.“

„Nech mě domluvit. Znamená to, že po druhém milování se nebudeš snažit utéct?“

„Já se nesnažil utéct.“

„To není předmětem diskuze. Potřebuju vědět, jestli to máš srovnané. Víš, co chceš?“

Potvrdil jsem to kývnutím. Vím, co chci. Následovat své srdce. Přesně to mi kdysi poradil táta. Rady rodičů se mají poslouchat.

Naklonil jsem se k němu a do ucha jsem mu pošeptal: „Teď ty. Řekni mi to.“

„Co mám říct?“

„Že mě miluješ. Chci to slyšet.“

„Miluju tě. Už dlouho.“

„Jak dlouho?“ zeptal jsem, když jsem si pohrával s jeho ušním lalůčkem.

„Od chvíle, kdys mě skoro nahý, přiběhl zachránit před Worthingtonem.“

To mě překvapilo. Už šest let? To je dlouhá doba.

„Nikdy jsi nic neřekl.“

„Ani jsem nedoufal, že bys to mohl cítit stejně.“

Na tom něco bylo. Ještě před měsícem bych si to nepřiznal a asi bych ho odmítl. Možná je dobře, že se mi nepřiznal dřív.

Tak, konec uvažování a konec rozhovorů. Jsou tu lákavější činnosti.

Prudkým polibkem jsem si přivlastnil jeho ústa. V té chvíli se otevřely dveře a dovnitř vpadl nějaký sluha, což samozřejmě nejen přerušilo náš polibek, ale taky totálně zazdilo celou atmosféru.

Mladík zrudl a začal blekotat něco ve smyslu toho, že se moc omlouvá a tak. „Proč jsi přišel?“

„Kapitán Walden s Vámi potřebuje mluvit. Týká se to Rogera.“

„Jdi a vyřiď kapitánovi, že jsem do deseti minut u něj.“

Mladík horlivě přikývl a jako splašený utekl z místnosti. Bylo mi jasné, že do půl hodiny ví nejen celý hrad, ale možná i celé město, že spím s bratrem. No co, stejně by na o časem přišli ne?

„Měl bych jít.“

„Hmm.“

„Přestaň se mračit. Vrátím se.“

„Kdo ví, jestli tady ještě budu.“

„Když tu nebudeš, tak si pro tebe dojdu,“ řekl jsem, když jsem na sebe hodil věci. Odešel jsem a nechal jsem Quinna ve své posteli. Nejradši bych nikam nechodil.

 

Nakonec bylo dobře, že jsem šel. Walden na mě čekal u Rogera. Oba jsem je sjel podrážděným pohledem.

„Co se děje tak důležitého?“

„Tak mluv,“ pobídl kapitán Rogera.

„Než zítra za úsvitu natáhnu bačkory, chci učinit doznání. Já jsem střelil krále Gilberta.“

Mozek se mi splašil a krev v mých žilách vřela. To nemůže být pravda. Anebo může? Ale proč? Proč proboha?

„Proč?“

„Málem zničil Isabel. Musel jsem ho zastavit.“

„O čem to mluvíš?“

„Užíval si s milencem a vůbec ho nezajímalo, jak je jeho ženě. O tom mluvím.“

„Už nechci nic slyšet. Odveďte ho,“ přikázal jsem a musel jsem se hodně držet, abych se na Rogera nevrhl. Měl jsem chuť ho zabít, ale neudělal jsem to. Zítra zemře. A nebude to mojí rukou.

Potřeboval jsem vzduch. Nehledě na to, že už se setmělo jsem vyrazil na svém grošákovi ven. Neměl jsem žádný cíl, prostě jsem jel kousek od hradu a zase zpět.

Nebyl jsem rád, že mě donutil si vzpomenout. Bylo to sobecké, ale tátovi stejně nepomůže, když se dozvíme, kdo je viník. Jemu už totiž nepomůže nic.

Vrátil jsem se do pokoje kolem půlnoci. Z mé postele se ozývalo pravidelné oddechování. Quinn usnul. Zalezl jsem k němu a zanedlouho jsem upadl do pokojného spánku.

 

Kdybychom brzy ráno nepopravili Rogera, byl by to vlastně úplně běžný den.

A jako každý běžný den mě čekala rada. Quinn se rozhodl dnes se mnou nejít a já za to byl rád. Je těžké se soustředit na řízení státu, když pořád myslíte na sex.

Vím, že celá rada už byla dávno obeznámena s naším vztahem. Z nějakého podivného důvodu to nikdo neřekl matce. Kdyby jí to totiž řekli, už dávno bych to musel řešit. Ale matka zatím jenom chodila a všem ukazovala obrázek nějaké princezny z Gemy, která jí přišla jako vhodná manželka pro malbenitského krále.

Proto možná dnes vynechala radu. Stejně se neřešilo nic moc důležitého. Snad až na zmizení dcery di Morigniho. To byl velký poprask. Proč by někdo unášel čtrnáctiletou holku? Takhle z jejího věna neuvidí ani korunu. Členové rady vyslovili podezření, že snad de Montignac. Nevěřil jsem tomu. S lordy de Montignac mě pojí přátelství. Nikoho by přece neunášeli. Proto jsem nepovolil prohlídku jejich panství. Členové rady se kvůli tomu dost nepříjemně tvářili, ale nemohli s tím nic dělat. Když jsme probrali vše, co bylo dnes v plánu, chtěl jsem odejít.

„Je tu ještě jedna věc, již je nutno projednat, pane.“ řekl lord Worthington.

„Jaká?“

„Vaše ženitba.“

Tak to mě dostali. Že by je nakazila matka?

„Tady není na místě žádné jednání. Já se ženit nehodlám.“

„Ale pane, královna Isabela již vyslala poselství s nabídkou sňatku do Gemy.“

„Cože udělala?“ zařval jsem.

Vyděsil jsem tím všechny členy rady. Nikdo mi neodpověděl. Dostal jsem se téměř do stavu nepříčetnosti.

„Nikdo z vás nepokládal za nutné mě informovat?“

Zase žádná odpověď. Rozzuřeně jsem opustil místnost a vydal jsem se hledat matku. Netrvalo mi dlouho ji najít. Zrovna mířila do svého pokoje.

„Odkdy ty rozhoduješ o mém životě?“

Úplně ztuhla a pomalu se na mě otočila.

„Co tím myslíš, zlato?“

„Co tím asi tak myslím? Jistě že svatbu s gemskou vochechulí. Já si ji nevezmu.“

„Proč ne? Prý je to milá a tichá dívka.“

„Nebudu se ženit.“

„Ale proč?“

„Protože miluju Quinna,“ přiznal jsem a sledoval jsem, jak bledne.

„Co to říkáš?“

„Pravdu.“

Podlomila se jí kolena, takže se musela opřít o zeď, aby se udržela na nohou.

„Jsi jako tvůj otec. To ne, to ne. Zabila jsem ho moc pozdě. Něco z něj je v tobě,“ blábolila si pro sebe.

„C-co? Tys...tys ho zabila? “

„Ano. Co jiného mi zbývalo? Nechtěla jsem, abys byl jako on. Roger mi pomohl, protože mě miloval. Obětovala jsem své tělo, abych tě zachránila. Ale ty jsi nakažený. Jako on. Jako on!“ křičela a v očích měla podivný lesk. Nevím, kdy se to stalo, ale ona zešílela.

Chvíli mi trvalo, než mi došel význam jejích slov. V té chvíli jsem šílel vzteky. Zabila ho. Ona ho zabila. Může za to. Ona za to může...

Ani nevím jak se to stalo, ale držel jsem ji za její štíhlé bělostné hrdlo. Tiskl jsem čím dál víc, bez ohledu na to, že se zmítala. Já ji neviděl přes rudou clonu, která mi zakrývala výhled. Nevím, jak dlouho jsem tam ještě stál po té, co se přestala hýbat.

Jedno je ale jisté. Zabil jsem ji. Já ji zabil. Co mám dělat?

Vzal jsem její nehybné tělo a odnesl jsem ji do jejího pokoje. Uložil jsem ji do postele a na chvíli jsem se zastavil.

Při pohledu na její tvář jsem nic necítil. Ani smutek, lítost, nenávist či hněv. Jenom prázdno. Takový byl tedy můj vztah s matkou? Prázdno? Možná bych měl cítit něco jiného, třeba vinu, ale já ji necítil. Zabil jsem vražedkyni. Není důvod litovat.

Chlad vlastních myšlenek mě překvapil. Ale na druhou stranu se to dá pochopit. Kdybych ji nezabil, bůh ví, co by chtěla udělat. Už jednou zabila.

Seděl jsem tam hodiny a hleděl jsem na její tělo. Vypadala, jako když spí. Smrt je spánek. Věčný spánek.

 

Nevím, co se dělo dál, mám to celé rozmazané. Možná jsem usnul. Vzbudil jsem se v cele. Kolem mě stála rada. Všichni ti staříci se tvářili smrtelně vážně.

„Zabil jste královnu Isabel?“

Přikývl jsem. Tím, že bych to popřel bych nic nezískal. Našli mě u jejího těla. Důkaz, který se nedá popřít.

Dál už se na nic neptali. Nepotřebovali vědět proč. Oči jim lačně svítily. Příležitost, na kterou čekali, se konečně naskytla. Mohli se mě zbavit a dosadit na trůn někoho jiného.

S radostí v očích mi oznámili, že zítra ráno budu popraven. Dnes Roger, zítra já.

Nechtěl jsem zemřít. Ale nedostal jsem na výběr. Nevím, kolik bylo hodin, když jsem zaslechl Quinna, jak se hádá se strážným a dožaduje se vstupu dovnitř. Kéž bych ho mohl naposledy vidět a sevřít ho v náručí.

Tohle není fér. Byl jsem dobrý král, ne? Zasloužím si víc než zemřít hladový a promrzlý. Donést mi deku a něco k jídlu by je nezabilo.

Asi si to taky uvědomili, protože netrvalo dlouho a někdo mi donesl číši vody. Byla to ta nejhnusnější voda, kterou jsem kdy pil. A já si naivně myslel, že jim jde o mé pohodlí.

Půlnoc mi oznámilo odbíjení zvonu. Cítil jsem se zoufale bezmocný. Čas mé smrti se neúprosně blížil.

 

Asi jsem usnul hodně tvrdě, protože když jsem se probudil, v cele jsem nebyl. Ale jak bych se dostal ven? Je tohle snad sen?

Můj poslední sen se odehrává na lodi? Co je tohle za hloupé vtipy? Nikdy jsem na žádné lodi nebyl, tak proč se mi o ní teď zdá?

Rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že na křesle sedí Quinn a pozorně studuje nějaký kus papíru. Že by to nakonec nebyl sen.

„Tak už jsi vzhůru. Je ti dobře?“

„Jo, asi jo. Kde to jsem?“

„Na lodi jménem Patrície. Veze nás do Gemy.“

„Jak jsem se sem dostal?“

„Unesli jsme tě z vězení. Já, Dougi a Logan.“

„Proč si to nepamatuju?“

„To nevím, chtěli jsme tě vzbudit, ale nešlo to. Spal jsi jako zabitý.“

Tak a už jsem doma. Ta hnusná voda. Pojistka, abych neutekl. Stejně jsem utekl. Tedy vlastně byl jsem odnesen.

„Vím, co se stalo matce. Potřebuješ si o tom promluvit?“

Potřebuju? Ne, myslím, že ne. Matka už nemá v mé mysli své místo. Sama si za to může. Odmítám se cítit provinile.

„Ne, nepotřebuju mluvit. Ale objetí by bodlo.“

Quinn se usmál a šel ke mně. On je to jediné, co doopravdy potřebuju.

 

To jsem říkal každý den našeho společného života. Procestovali jsme všechny známé země a navštívili každou památku, kterou Quinn vybral. Já se mu do toho moc nemontoval. Líbilo se mi všude, kde byl on.

Královský život jsem nepostrádal. Konečně jsem mohl být sám sebou. Nic jiného jsem nechtěl.

Nikdy nepřestanu žasnout, jaké jsem to vlastně měl v životě štěstí.

Dodatek autora: 

Tak jsme se rozloučili s Andrém, ale nic ještě nekončí. Nebude trvat dlouho a do Malbenity se znovu vrátíme. I když s jiným hrdinou.

4.833335
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 36)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 44
Tramvaj zacinkala a s trhnutím se rozjela do další stanice. Dan se schoulil na...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 21
Stál tam, netušil, co se stane v příští minutě. Nevěděl, jestli se dožije...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
„Chci tě!“   V ten moment se mu v hlavě...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 3
>Svítilo slunce, byl však smutný den. Bylo teplo, vítr si pohrával s větvemi...