Út, 30/08/2016 - 17:38
6

„Udělal jsem to znovu.“ Zhroutil jsem se k zemi a snažil popadnout dech.
***
   Před deseti lety jsem přišel do malé a velmi staré vesničky, bylo tu kolem padesáti obyvatel. Byl jsem šestiletý prcek jménem Sebastian. Moji rodiče se mě vzdali, proto si mě vzali prarodiče, kteří se o mě starali jak o boha. Neměli jsme dostatek peněz i přesto se mi snažili zaplatit dopravu do školy, slušné oblečení a slušnou školu.  Měl jsem super kamarády, chodívali jsme spolu jako parta ven a bavili jsme se nad věcmi, které nikdo nechápal. Často jsme chodili do lesa, kde jsme stavěli bunkry nebo spali jen pod širákem. Moje dětství bylo opravdu super, ale něco se mi vymklo z rukou.
   Přišel jsem domů něco kolem desáté hodiny večer, prarodiče seděli v kuchyni a babička brečela, dědeček ji uklidňoval, ale ona pořád vzlykala. „Babičko, babičko! Copak se děje?“
„Víš, synku“ podívala se na mě ubrečenýma očima a začala říkat slova, která se mi zarývala do paměti. „ Budeme se tě muset…vzdát.“ Oči mi lítaly z babičky na dědečka a z dědečka na babičku a snažil se vstřebat to, co jsem slyšel. „Ha, ha, ha, ha…“ začal jsem se smát jak blázen „děláte si ze mě srandu, že jo… ha, ha, ha, ha.“ Koukali na mě trochu vyděšeně. „Synku, budeš v dobrých rukou.“ Že budu v dobrých rukou? Vážně mi tohle namlouvali?
Slyšel jsem jen jak brečí, hrozně brečí, byl jsem na čtyřech na zemi a snažil jsem se uklidnit, smál jsem se na celý kolo, potom jako by mi praskla nějaká cévka a já jsem se postavil a jakoby jsem byl nějaký monstrum, zabil jsem prarodiče jednou ranou, silou, kterou jsem neznal, ani jsem se jich nedotknul a oni umřeli.
   Vyšel jsem ven z baráku a běžel jsem po ulici plný lidí, všichni za mnou padali na zem celý od krve. Začal jsem řvát a běžel proti zdi plnou rychlostí, zabil jsem všechny, všechny ve vesnici. Byl jsem u zdi, tohle měl být můj konec. Zavřel jsem oči a čekal, až narazím. „Nic?“
Zpomalil jsem a otevřel oči, byl jsem asi padesát metrů za zdí. Zeď už ale nebyla z cihel, ale byla složená z krásně bílého papíru. Sáhnul jsem si na ni a přejel po ni. „Auch!“ Vykřiknul jsem na znamení bolesti „pořezal jsem se o hladký papír?“ Posadil jsem se a ruce opřel o zem. Podíval jsem se kolem sebe a zem byla z papíru. Zelený papír. Vypadal jako tráva, ale přitom to byly jen kusy papíru. Zkusil jsem se uklidnit a přijít na to, co se to sakra děje. Dělal jsem to já, určitě jo, ale proč? Co to sakra bylo? Jo na tuhle otázku si desetiletý kluk nedokázal odpovědět.
   Po třech dnech ve skladu s masem jsem se uklidnil, vyšel jsem ven a zamířil si to do vesnice. Došel jsem před tu zeď, která se vrátila zpátky do normálu. Sáhnul na ni a ona se změnila na papír, kterým jsem snadno prošel. Šel jsem velmi pomalu a klidně dýchal, byl jsem jako smyslů zbavený. Na tvářích se mi jevil klidný úsměv nenávisti. Desetiletý klučina, který se bavil nad tím, že vyvraždil vesnici. Úplně normální, ne?
„Hej kluku!“ začal řvát nějaký týpek v uniformě. Otráveně jsem se na něj podíval a zařval: „Co je?!“ Věděl jsem co je, jen jsem nechtěl vypadat nápadně. Pomalu ke mně došel a sehnul se ke mně jak k prckovi. „Bydlíš tady, kluku?“ „A-ano, bydlím“
„Nevíš, co se tady stalo? Otázal se zvědavě.
„Nevím“ odpověděl jsem a rozbrečel se, jako kdyby na mě dolehly nějaké emoce. Vletěl jsem pánovi mezi ruce a obejmul ho, objetí mi oplácel. „Uklidni se, chlapče, jakpak se jmenuješ?“ Zeptal se mě klidně a zvednul mě do náručí. „Sebastian“
„Půjdeme spolu za mými kamarády a pojedeme spolu do bezpečí, dobře?“
Přikývnul jsem mu jako znamení souhlasu a nechal se jím unášet.
   Musel jsem usnout, vzbudil jsem se na gauči, přikrytý velmi teplou a voňavou dekou.
Porozhlédnul jsem se okolo sebe a zjistil jsem, že totálně nevím, kde jsem.
„Ahoj Sebíku, konečně si se vzbudil“ promluvil na mě pán, který mě předtím odnesl z toho místa. Podával mi krásně teplý hrníček, naplněný voňavým kakaem. „D-děkuji, můžu se Vás zeptat… kde to jsem? Co se mi stalo?“ Pán chvíli váhal a nakonec se mi podíval do mých modrých očí a zvedl ruku k mému bledému obličeji, pohladil mě po tváři a řekl: „Jsi na policejní stanici, neboj se, už budeš v pořádku, musel si se velmi bát. Tobě se naštěstí nic nestalo, ale tvoje vesnice…“ odvrátil pohled a snažil se to říct. Nemohl, viděl jsem to, tak jsem začal mluvit já. „Já vím, co se stalo s mojí vesnicí. Všichni umřeli.“ Podíval se na mě a viděl jsem zděšení. „Ty, viděl si, co to bylo?“ Chvíli bylo ticho, věděl jsem, že to na sebe nemůžu prásknout. „Nevím, co to bylo, slyšel jsem hluk, tak jsem utíkal pryč, schoval jsem se do skladu s masem a vyčkal tři dny, poté vylezl a potkal jsem Vás.“  Tímto naše konverzace končila.
   Pár dní jsem pána neviděl, chodil jsem po výslechách, a pořád něco zkoumali, měl jsem identifikovat pár lidí, kteří měli třeba znetvořený obličej. Žil jsem tady na stanici asi patnáct dní, poté ke mně přišel ten pán a vzal mě do dětského domova, kde jsem měl žít, než si pro mě přijdou noví rodiče. Asi tři měsíce byli za mnou a já se začal chovat úplně normálně jako dříve s mými kamarády.

* O 5 LET POZDĚJI*

   „Hej! Šmejde, co si to říkal? Že mi neuděláš dobře? To si jen myslíš, ještě budeš škemrat o to, aby si mi mýho ptáka mohl vykouřit.“
„Drž hubu, kryple, tvýho ptáka si do pusy už nestrčim.“
„Hoši, zmlaťte ho!“
   A takhle jsem dopadl, byl jsem hračka, party buzerantů, už ve čtrnácti letech, nikomu jsem se s tím ale nesvěřil, nikdo by mi to nevěřil.
„Tak co kurvičko, rozmyslel sis to?“
„ Jo, promiň, Andreasi.“
„Tak se mi to líbí, jen hezky kuř, děláš to úžasně.“
***
„Sebastian se dostaví do kanceláře.“
Zvednul jsem se od stolu a namířil si to do kanceláře, naší paní ředitelky. Vešel jsem a viděl paní ředitelku s manželi středního věku.
„Dobrý den.“
„Ahoj Sebastiane, posaď se prosím“ ukázala na židli naproti manželskému páru. „ Tak Sebastiane, zavolala jsem tě sem, aby ses seznámil s manželi Kaštanovými. Je to vcelku mladý pár, který se rozhodl, že by si tě v budoucnu chtěli vzít do své péče.
Jen jsem se po nich podíval a viděl jejich úsměvy.
„Ahoj Sebastiane, my jsme, jak už si slyšel, manželé Kaštanovi.“ Začala mluvit pani. „Já se jmenuji Klára Kaštanová a můj manžel se jmenuje Mirek Kaštan. Máme jednoho patnáctiletého syna jménem Pavel, je velmi osamělý, protože druhé dítě už mít nemůžeme. Doslechli jsme se o tvé smutné minulosti, tak bychom ti chtěli udělat život lepším. Víš?“
Paní Klára společně s jejím manželem čekala na odpověď. Sice jsem si přál odejít z tohohle blázince, ale něco mi na nich bylo divný. Byli mi snad nesympatičtí?
„No… rád Vás poznávám, jsem velmi rád, že o mě máte zájem, mojí minulostí se prosím netrapte. Hold, každý má nějaký osud.“  Bylo chvíli ticho a poté začala mluvit paní ředitelka. „ Sebastiane, chodil by si k manželům domů, a zvykal si u nich, poznal jejich tradice, pravidla a chod domácnosti, až bys byl připravený, vzali by si tě k sobě napořád, zatím bys tam byl čtyři dny v týdnu. Žil u nich a chodil odtamtud do školy.“
„Dobře, budu se velmi těšit.“ Usmál jsem se mile na pár, který byl radostí bez sebe.
„První datum návštěvy bude na tvé narozeniny, což znamená, že to bude…  9. 9. 2003. Teď můžeš odejít zpět do pokoje.“
 

4.411765
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.4 (hlasů: 17)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 9
„Tak tě u nás vítám,“ usmál se Raymond Selig, zatímco uklízel podepsaný...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 3
Měl jsem sen. Pamatuji si jej jen matně, ale moc dobře vím, že to nebylo poprvé...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
„Potřeboval bych s tebou mluvit,“ zastavil se Ray u Alicina stolu. Warrena...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Jak prostá otázka. Pronesená ale nebezpečnou osobou, která se roky vyžívala v...