Po, 21/08/2017 - 11:30
7

Věnování: 
for Sis

Sotva jsme vešli, za tím strašně uvědomělým opeřencem,… co mě dost hustě setřel i se všemi mými argumenty,… hned na nás spočinulo pár zvědavých očí. Říkal jsem si: Klídek, klídek… dívají se jen na to, jak Tea držíš tak majetnicky za ruku. Za pár minut, fakt krátkých minut se mi moje stimulujíc uklidňující myšlenka potvrdila snad ve všech ohledech. To asi ve chvíli, kdy k nám lehkými kroky přicupital takový tmavovlasý slušňák.

 

"Už si byl přidělen?" zeptal se Tea místo pozdravu a v jeho hlase, i při tom jeho robotické vzezření a klidu, bylo slyšet překvapení smíchané s napjetím. Moc se toho z něj tedy vyčíst nedalo, snad jen to, že je určitě jeden z vrstevníků mého opeřence a taky to, jak mě slušně a záměrně celou tu napjatou chvíli ignoruje. Jako bych nebyl nic víc, než jen nová hračka vykukující z kapsy, kterou blonďákovi uznal jejich Nejvyšší. Podle jeho obličeje se taky dalo vycítit, že mě nebude mít moc v lásce, skoro bych řekl, že vůbec. Tím líp. Nedalo mi to a ušklíbl se.

A hele, očividně nejsem jediný, kdo chce blonďáka jen pro sebe.

"Zní to strašně, když to řekneš takhle," řekl mu můj opeřenec a trochu do něj přátelsky šťouchnul. Přitom mě nenápadně pustil a dělal, že ho něco za námi na chvíli zaujalo.

"Chápu," řekl jen a s rozpoluplným pohledem se postupně uklidňoval, než mu s tváře zmizel úplně. Pak se s nadpřirozeně vyrovnanou tváří poprvé podíval na mě. Chvíli si mě prohlížel a mě vůbec nepřišlo na mysl, že by na mě snad měl v plánu promluvit. "Jméno?" zeptal se nečekaně, ale nevypadal naštvaně. Spíš to vypadalo, jako by mě fakt do hloubky zkoumal. Teo se svým pohledem i zájmem vrátil k naší malé trojici a k mému překvapení se rozhodl, že nic zatím říkat nebude. Ten jeden malej zrádce… nechá mě v tom vykoupat.

"Mám právo ti ho neříct, ne?" řekl jsem jen s ledovým nezájmem. Ten tmavovlasý anděl jen uznale pokýval hlavou a upravil si svojí bílou-šedou vestu.

"Jistě, vskutku," poznamenal. "Pokud tedy nechceš znát to mé," řekl věcně. "To bych potom mohl vznést stejný argument a uvízli bychom na mrtvém bodě," dodal a hodil po mě chvilkově stejně lazený obličej, který já mám v jednom kuse. Na to, že působil tak snobsky, byl očividně dost dobře obeznámen se spodinou a s parchanty prvního stupně. Chvíli jsem ho probodával pohledem s myšlenkou: Teď tě zabiju!, než jsem ucítil lehký šťouchnutí do boku od svýho blonďatýho opeřence, který mi chtěl nenápadně naznačit, ať krotím svoje choutky! Já se jen ušklíbl a lehce si olízl rty.

Tohle mi večer hezky vynahradíš, Teo.

Podíval jsem se stejně jako můj opeřenec před několika minutami na skupinku lépe vypadajících opeřenců, která stála kousek od nás, a pár dlouhých sekund se přemlouval k tomu, abych svojí další větu řekl klidně, vyrovnaně a s co největší nezáživnou arogancí.

"Jsem Nickolas."

"Jacob.Těší mě," řekl jen zvesela. Chtěl jsem ho rozdupat s každou přibývající vteřinou, kdy na mě házel ten svůj falešný úsměv. Se snahou mě vyprovokovat mi ještě podal ruku, což jsem samozřejmě nemohl odmítnout jen z principu, a tak jsem ji přijal se stejně umělým potěšením! Teo se díval z jednoho na druhého a snažil se odhadnout správnou minutu, kdy mezi nás bude muset vstoupit, abychom se nepřizabili!

"Taky mě těší."

"No, jestli mě na minutu omluvíte, musím ještě něco probrat s Magistrem," řekl Jacob s úsměvem a společně s učitelem nás nechali o samotě. Pár kroky se přemístili k té snobské skupince, která stála pod velikým obrazem nějakého opeřence, a něco s nimi veledůležitě začali probírat. V tu chvíli se můj opeřenec probudil, aby mi mohl opět něco vytknout v mém jinak bezchybném chování.

"Už si skončil?"

"Teprve se rozjíždím," řekl jsem a ušklíbl se. Teo se pousmál a protočil oči.

"Jen, aby to nevypadalo, že žárlíš."

"A na co?" řekl jsem suše. "Ty patříš mně," dodal jsem nezaměnitelný fakt a dál toho perfekcionalistyckýho blbečka i s těma jeho kámošema propaloval pohledem!

"To nebylo moc romantický?"

"Ani nemělo být," potvrdil jsem mu. "Jestli si chtěl romantiku, měl sis vybrat jeho," dodal jsem a kývl hlavou k tomu Jacobovi, co se na nás v jednu chvíli zadíval a pousmál se na mého opeřence a pak na mě. Co o sobě sakra myslí?! Takhle bezostyšně mi dávat najevo, že chce to, co je moje! Ani jsem si nevšiml, že to Tea příliš nepotěšilo a že v jeho obličeji stále víc a víc narůstal vztek.

"Bezva, to jsem potřeboval slyšet!" řekl si a musel se hodně přemáhat, abych to slyšel jen já.

"Přestaň," řekl jsem s klidem. "Chováš se jak urážlivá děvka," to mě docela pobavilo.

"A ty se divíš?!" bránil se Teo. "Vždyť o mě tak mluvíš!"

"Moc si fandíš," řekl jsem a podíval se na toho svatouška s choutkami správné panny, co se netěší na nic jiného, než na to, až si to pořádně a ve velkým užije. Teo strašně zrudl, když v mém obličeji vyčetl mojí nepříliš mravnou myšlenku a na čele mu naběhla žilka.

"Co tím sakra…?!"

"Děvka už o to přeci přišla několikrát," řekl jsem a schválně použil učitelsky vysvětlovací tón s kouskem toho morálního aspektu, který vám jasně říká, jak moc jste hloupý. "Takže hlavní kritérium pro toto označení odpadá," dodal jsem a pohladil ho jemně po té jeho růži v obličeji, která mě tak neskutečným způsobem vzrušovala a dokazovala mi, jak moc mám pravdu v tom… že tenhle malý roztomilý andělíček patří jen mojí maličkosti.

"Jsi hajzl, víš to?!" řekl můj opeřenec a ušklíbl se. Udělal krok ke mně a s rudnoucí tváři se rukama opřel o mojí hruď. Jen chvíli jsem zůstal ledově klidným… Pak když se naklonil a svojí hlavou se dotkl mého čela tím svým,… a jeho ústa byla milimetry daleko…, jsem už nedokázal nijak nezareagovat.

"Vím," řekl jsem potichu a jednou rukou si u sebe přidržel jeho tělo. Pak, když zašeptal.

"Řekni to ještě jednou."

"Patříš mně," splnil jsem mu přání a už si ho druhou rukou přitáhl za bradu k polib…

"Jak myslíš," prohlásil najednou Teo naštvaně a rychle se dostal z mého objetí, při kterém mi bylo tak moc dobře! Chvíli jsem nechápal, co to jako dělá? Než mi docvaklo, že si semnou jen hrál… ten parchant mě normálně zkoušel! A já to řekl znova… Upřímně jsem nemínil na tom stanovisku cokoliv měnit. Ale s tím se jaksi můj blonďák nechtěl smířit.

"Počkat, kam to…?" zaprotestoval jsem a vážně netušil, co chytá jako pomstu. Teo se jen naštvaně ušklíbl a na moment se otočil s takovým tím vytočeným pohledem a s ukazováčkem ukazujícím na mě a pak na skupinku šprtů a snobů.

"Neříkal si, že jestli chci romantiku, mám jít za někým jiným?"

"To neuděláš," řekl jsem a můj pohled ho varoval před možným výbuchem. Můj opeřenec se pouze ušklíbl.

"Tak sleduj, Netopýre."

 

Štval mě každou minutu, co stál vedle toho Jacoba a naschvál se o něj sem tam, při jeho dobrém vtipu otřel. Jako že nenápadně… k tomu ty jeho blbiny vůbec vtipný nebyli! Teo se prostě rozhodl, že mě nasere, přitom všem, co jsem se mu odvážil bez zaváhání říct a to dvakrát.

Nechápal jsem to.

Vždyť měl mojí plnou pozornost skoro pořád. Čímž se nemohl pochlubit každej. A to, že někdo řekne, dokonce veřejně přizná o někom jiném, že mu patří, bereme jako tu největší poctu. Obzvlášť při namlouvání,… tím jasně dáváme na vědomí situaci o našich citech a touhách k určité osobnosti. Kolik démonů už mi takhle podlehlo… a to jsem toho nemusel říkat mnoho a ani nebýt tak moc vážný a přehnaně milý, jako jsem byl v opeřencově případě. Každý mě miloval za podobná prohlášení… Bohužel u opeřenců to zdá se působí úplný opak. Nejen že jsem ho tím zdá se urazil a naštval… skoro se zdálo, že jsem ho zklamal, ale on věděl od začátku do čeho šel… Tak proč mě to tak štve?!

Co teď? Co se dá dělat? Jak se to urovnává u anděla?

Jak bych to asi tak mohl vědět?! Jediné, co jsem kdy s opeřencem urovnával, byly smrtící údery. Tyhle jeho zkoušky věrnosti se mi přestávaly líbit. Měl by být rád, že jsem ho ještě nezabil za ty jeho urážlivecký móresy, věčný morální poučky a to nesmyslný zpívání ve vaně. Byl horší jak letitá žárlivá manželka. Ještě jsem si ho ani nevzal… a už dělá tohle. Na jednu stranu mi bylo jasný, že jemu je jasný, že mě tím nehorázně vzrušuje. Ale na tu druhou… no prostě jsem měl chuť urvat mu hlavu pokaždé, co se dotkl někoho jiného, než mě! Hajzlík jeden!

 

Začal jsem mít fantastické představy o tom, jak ho budu mučit, třískat, škrtit a řezat mu všechno, co řezat jde, když do místnosti vletěl podivný zelený mužík! Udělal ve vzduchu pár kotrmelců, než roztáhl své andělská křídla, místy stříbrně šedá, a přistál ve středu tréninkové haly!

"Dobrý den, kadeti!" začal zvesela a všechny prolétl pohledem lidskýho idiota. "Vítejte u pololetních zkoušek!" pokračoval a vytáhl jakou si dlouhou listinu. "Budu vás volat podle jména!" řekl a podíval se krátce do listiny. Pak opět vzhlédl. "Hned jak se tak stane, musíte reagovat na můj jakýkoliv povel a splnit ho!" to znělo zajímavě. "Takže buďte připraveni!" dodal a já se ušklíbl. Takže bude se na co koukat. Bezva zábava, to se musí nechat… víš jak mě zaujmout. Podíval jsem se na Tea a všiml si, jak se nadechl a zase vydechl, asi byl trochu nervózní. Alespoň mi mohl říct, o co tu většinou jde a jak to probíhá,… vzhledem k jeho obličeji věděl naprosto přesně, co se teď bude dít. No, pro mě to bude tak trochu překvapení a ty já mám docela i rád.

Tak se předveďte, Opeřenci.

 

"Mohl bych být první?" zeptal se někdo a upoutal tak pozornost všech v hale. K mému překvapení to byl právě ten idiot Jacob! Ten uřvanej chlápek s vlasy sestříhané podle helmy jen uznale přikývl a rukou mu naznačil, ať předstoupí. Jacob poslechl, lehce se uklonil a pár kroky se dostal do středu haly vedle toho zelenýho blbečka. Podíval jsem se na ně a pomyslel si: Idioti! Teo se v té chvíli podíval na mě a nemusel dlouho přemýšlet, na co to myslím. Nenápadně se pousmál v koutku úst a pak se vrátil ke svému uraženému postoji. Tak to bude trvat dlouho, než ho to přejde. Ach jo, že já raději nemlčel.

Za dalších pár sekund,… co jsem se zaobíral svým opeřencem a tím, jak se mu omluvit,… vyvolali dalšího a ten helmut křikl boj na vítězný pád! Netušil jsem, co přesně to u nich znamená, ale jistou představu jsem měl. Ušklíbl jsem se a čekal, jak mu to ten velký svalnatý drsňák se zeleným copem nandá. Představa, jak Jacobík líbá tu čistě bílou podlahu, se mi náramně líbila.

Ani ne za pět minut mi usměv z tváře zmizel. Vůbec jsem netušil, že ten falešně se usmívající idiot je tak rychlej a silnej. Jeho techniky a strategie byly promyšlená věc a já zjistil, že i já sám bych s ním měl problémy. Ne, že bych ho nedokázal zabít jen… bylo by to těžký… to jsem si přiznal. Když svého zvoleného nepřítele dostal na kolena, helmut vyhlásil jeho výhru a on se otočil k odchodu. Přitom se mi nezapomněl podívat do očí a nenápadně se provokativně pousmát.

Ještě jednou a zabiju tě, hajzle!

Nečekal jsem, že by mě někdo takový mohl tolik vytočit, ale upřímně se hodně věcí změnilo, co jsem v tomhle přebíleným holubníku! Už dlouho jsem se nevyvztekal a tak trochu to ve mně bublalo s narůstajícím časem bez výbuchu. A ten blbec Teo k tomu ještě přidal třešničku na dortu tím, že se mě rozhodl ignorovat. Bože, mám chuť někoho z těch bílejch zabít, nebo alespoň chvíli kuchat dokavaď se jim v očích neobjeví ten úžasný pohled beznaděje.

"Nicku?" chytil mě Teo se ruku,… fakt netuším, jak se ke mně dostal tak rychle a pohotově, že jsem si toho ani nevšiml… a prohlížel jsi mě s dost starostlivým obličejem.

"Ale, ale?" řekl jsem naštvaně a vyvlíkl se mu ze sevření! "Kdo to přilezl zpátky?!" dodal jsem a přešel ke stolu s jídlem a pitím, který tu očividně byl pro doplnění vitamínu z boje.
"Uklidni se!" řekl mi Teo ostřeji a následoval mě stejně ráznými kroky. "Tváříš se jako bys chtěl…"

"Jo, mám chuť někoho zabít!" Přitakal jsem a kousl do něčeho, co vypadalo jako pomeranč.

"To nemůžeš!" řekl a znovu mě chytil za ruku. "Tak se zklidni!" dodal a trochu víc mě sevřel.

"Proč ne?!" Oponoval jsem. "Protože je to ve tvým zájmu?" pokračoval. "Protože se budeš muset těžce rozhodovat, na čí stranu se postavíš?!" řekl jsem a znovu se vyvlíkl. "Uvědom si sakra, že…!"

 

Teo si v takových chvílích vůbec nebral servítky! Bohužel pro mě byl nepředvídatelný a tak jsem opět stál zaražený na místě a očima sledoval jeho rudou tvář, která se rozhodla, že mi ukradne trochu kyslíku. Dlouho jsem nad tím tedy neuvažoval a přitáhl si ho v dlouhém polibku až těsně k sobě.

"Uvědomuju si jenom to, že pokud uděláš nějakou blbost a oni zjistí, kdo si," zašeptal a jeho hlas se trochu klepal. "Že tě zabijí. Zabijí tě přímo před mýma očima, Nicku," podíval se mi do očí. "A já ti nebudu moc pomoct, protože jich bude moc," bezmoc. "Moc na to, abych jim všem stihl useknout hlavu," štvala ho. "Moc na to, abych tě zachránil a odnesl do bezpečí," vlastní bezmoc. Znovu mě políbil. "Kdy ti dojde, ty jeden pitomej netopýre," jen krátce ale, se smutným úsměvem kamsi do svojí duše. "Že jsem schopný udělat cokoliv, jenom abych tě viděl živého a zdravého… jak odsud odlétáš domů,"řekl, podíval se na mě a pohladil mě po rudnoucí tváři. "Cokoliv jiného by mě zničilo," usmál se, tím normálním způsobem a já mu utřel malou slzu v koutku oka. "Tak sakra už mlč a snaž se, aby si nevšimli," řekl a ušklíbl se. "Že jsem jenom tvůj."

Proč mi to jen vzalo dech?

 

Dodatek autora: 

Srdce Démona :-)

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 10)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 20
Přišel jsem domů lehce podrážděn. Brzy jsem na něj ale zapomněl. Je to jenom...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Když zoufalství zvítězí… „Zeptám se tedy jinak, mistře,...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 3
Prolog ,,Dobrý den! Jak vám mohu pomoct?'' usměju se na zákazníka. ,,Ehm...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Úkol            ...