Čt, 14/09/2017 - 18:39
4

Věnování: 
for Armiger

Jak dlouho bude tohle všechno ještě trvat? Jak dlouho mě bude svět zkoušet? Z mého úhlu se skoro zdá jako by se mě vše kolem snažilo zničit. Usmrtit mé srdce. A to navždy, tak aby ho už nic na světě nedokázalo rozbušit. Jako, že se stále divím tomu, proč už to někdo neudělal. Pro mého Pána by to přeci měla být otázka sekundy. Stačilo by jen lusknout prsty a mé srdce by se zastavilo. Přestal bych tak existovat a po pár minutách se rozplynul v zářivém zlatém oblaku.

Bohužel, ke smůle všech opeřenců, Bůh nebyl člověkem.

 

On nás, své výtvory, miluje. Stejně jako miluje lidi. Nechce a nikdy nechtěl naši zkázu nebo utrpení. Proto nás za naše prohřešky nezabíjí, ale trestá. Proč jen mě, až do dnešního dne, nenapadlo, že to nedělá jen z lásky. Pozoroval jsem, u lidských králů a vůdců, jak dělají něco podobného svým poddaným. To, jak prohřešky vinného raději trestali úmornými pracemi nebo mučícími prostředky, než aby ho prostě zabili, jsem před setkáním s Nickem vůbec nechápal. Teď jsem ale viděl. To, co mi dřív unikalo, najednou moje oči viděly úplně zřetelně.

Lidé jsou smrtelní, proto neradi přijímají myšlenku smrti. Bojí se jí, protože nechápou její smysl.

Ale jsou chvíle, kdy po smrti přímo touží, než aby žili dál v bolesti a utrpení.

V tu chvíli jsou ochotni překročit ten pomyslný plot, ignorovat strach a lítost, a umřít.

Všechno jen proto, aby se zbavili pout bolesti, aby se zbavili nejistoty a chaosu, a našli klid.

 

Vzdychl jsem nahlas a dál bezmocně hleděl na rám dveří, které se ani ne před deseti minutami zavřely za jedním ledově laděným opeřencem a jedním dost krvelačným démonem. Párkrát jsem rychleji zamrkal a následně zatřepal s hlavou, abych z ní dostal všechny nežádoucí myšlenky.

Teď se musím soustředit na plán.

 

Přešel jsem k oknu a rozhlédl se po rušné ulici, která byla připravená na útok čehokoliv, ne-li jednoho hloupého démona, který se jen špatně zamiloval. Můj úkol byl vcelku jednoduchý. Skočil jsem tedy z okna a roztáhl svá bílá křídla, hruď mě přitom zabolela, ale jen trošičku. Když jsem pokračoval v pravidelných záběrech a občas se nechal jen tak unášet větrem, bolest se vytratila úplně. S úsměvem na tváři a Nickovo obrázkem v mysli, jsem se vydal stejným směrem jako moji dva komplici. S tím rozdílem, že já to mohl vzít tou kratší cestou a to vzduchem.

Náhlý silnější poryv větru mě trochu strhnul na stranu z kurzu a já se musel do záběrů trochu více opřít, abych se vrátil. Soustředil jsem se tak na vyrovnání, že mi úplně ušlo, co ten silný vítr vlastně způsobilo. Když jsem zvedl hlavu a pohlédl před sebe, uviděl jsem kousek napravo od sebe bojovou letku zvanou Rumex. Nemohl jsem si nevšimnout jejich vysokých hodností, které mi jasně říkali jedinou věc a to že máme průšvih. Dokonce k mé hrozné smůle letěli přesně tam, co já.

 

A co teď? Jak se jich mám zbavit?

 

Kousl jsem se do rtu a přivřel své modré oči. Tohle nebude snadný. Zavřel jsem oči a chvíli přemýšlel nad důsledky toho, co se teď chystám udělat, jen abych zachránil život svého milovaného démona. Když jsem je zase otevřel, byly ledově klidné. Díval jsem se na Rumex před sebou a pak se rozhlížel po vhodném maskování. Našel jsem příhodné věci, které jsem potřeboval na svojí malou kamufláž.

Sletěl jsem k zemi a v jedné uličce našel starý černý potrhaný plášť. Zřejmě se někdo zbavoval trofeje z bitvy, když zjistil, že se po jeho vlastním městě pohybuje krvelačný démon. Nasadil jsem si ho a trochu ušpinil své bělostné nemocenské kraťasy blátem a pískem ze země. S tričkem, vlasy, kůží na rukách a obličeji, jsem udělal něco podobného. V rychlosti jsem se ještě řízl kusem skla do ruky a pomazal si jak oblečení tak jednu stranu obličeje svojí vlastní krví. Ránu jsem zavázal kouskem vlastního obvazu, který jsem si sundal z hlavy.

Když jsem si myslel, že jsem vše zvládl v docela velké rychlosti a obratnosti a roztáhl jsem svá křídla s myšlenkou rychlého letu za profesionálními zabijáky démonů, málem jsem si sám nafackoval.

Jasně, démoni mají čisto-skvoucí křídla plná nádherně lesklých pér.

Zakroutil jsem nespokojeně hlavou a svá křídla podrobil stejné kosmetické úpravě jako svůj úbor.

 

Nečekal jsem, že si mě vůbec nevšimnou a poletí neohroženě dál. Toliko k úspěchům těchto pitomců. Dozadu jsou slepí jako krtci, se divím, že jich tak málo vůbec ve válce umřelo. Pousmál jsem se a s připraveným útokem je nadletěl a schoval se v jejich stínu. Pak jsem v dostatečné výšce zamával tmavými křídly, která jsem si dost bravurně začernil blátem a nějakou černou látkou, která šla tak špatně dolů. A pustil se střemhlav dolů, přesně na prvního člena nebezpečné letky, zřejmě velitele Rumexu! V rukou se mi pár sekund před nárazem zjevil bělostný meč a já ho v té rychlosti vší silou zarazil až po jílec do dospělého anděla! Ten se, společně s mojí maličkostí, řítil vysokou rychlostí k zemi, až jsem z něj, pár metrů od nárazu, meč vytáhl, nechal ho zmizet a kopl ho na střechu jednoho z domů, která se pod ním propadla! V tom adrenalinu jsem zvedl hlavu a viděl pohled šesti naštvaných, proti mě startujících, opeřenců! Jejich pozornost zdá se, v tuto nečekanou chvíli, patřila jen a jen mně. Teď byl čas na útěk! A tak jsem mávl křídly a zdrhal, jak nejrychleji jsem uměl.

 

 

 ****

 

Podivně tvarovaná větší krabice, kterou všichni okolní opeřenci z nějakého důvodu obdivovali, blokovala cestu na most i naší spiklenecké dvojici. Což se mi ani za mák nelíbilo. Sakra, začal jsem přejímat Teově lidské přirovnání. Kam až jsem to spadl? To se stane, když trávíte moc času s opeřencem, který je fascinovaný cizími druhy. Vzdychl jsem a znovu své myšlenky vrátil k těm opeřeným idiotům před sebou a snažil se vymyslet, jak je obejít bez použití křídel.

 

"Vážně to chceš vědět?" zeptal se mě Jacob a nadzvedl přitom jedno obočí. Asi mě chtěl naštvat.

"Kdyby ne, neptal bych se."

"To je Veronica."

"Kdo že?"

"Veronica."

"Vy říkáte krabici ženským jménem?" řekl jsem a ušklíbl se. "Mínus pět bodů v osobní stupnici démona Nickolase," dodal jsem a protočil oči. Pak jsem se dál soustředil na houf před námi.

"Nikdy jsem neřekl, že je to obyčejná krabice," bránil svůj vážná názor Jacob. "Veronica je oficiální název pro výbušninu," dodal dost hrdě a byl spokojený s mým přicházejícím překvapením.

"A to si nemohl říct hned?"

"Přičteš si ty body zpátky?" řekl a tentokrát se ušklíbl on. Vcelku vychytal tu správnou dobu a tak jsem mu to ani nemohl mít moc za zlé. Vzdychl jsem a snažil se hodně rychle do svých plánů zahrnout i takovou maličkost, jakou byla malá božská bombu.

 

"Dá se to obejít nebo nějak deaktivovat?"

"Postaví to doprostřed mostu Aquilegia, takže na obchůzky zapomeň," řekl Jacob a taky dělal, že svoji odpověď dostal, i když jsem mu na tu jeho poznámku nic neřekl. "A deaktivace je vcelku nemožná."

"Proč?" zeptal jsem se, jelikož mě to docela i zajímalo.

"Tohle není lidská bomba," řekl Jacob a ukázal na krabici prstem. "Je to čistá božská energie, která reaguje jen na svého pána," pokračoval a palce naznačil směr vzhůru. Rychle jsem tedy pochopil.

"Takže je na něm, jestli to odpálí nebo ne," řekl jsem a s nemalým nadšením naznačil palcem to samé, co můj opeřený dočasný spojenec před pár sekundami.

"Ano."

"Skvělý," řekl jsem a kousl se nenápadně do rtu. Opeřenec mě pozoroval a po chvilce se pousmál.

"Vezmi to z té lepší stránky," začal. "Je tu velmi malá šance, že tě nechá odejít v celku."

"Vážně nemám zájem spoléhat se na něčí chvilkový rozmar, který by byl jen za účelem pobavení."

"Když to bereš takhle," řekl opeřenec, zřejmě potěšen mým názorem na daný problém, který se vcelku týkal jen a jen mě. Zamračil jsem se a chtěl mu alespoň trochu natrhnout hlavu. Možná bych to i udělal, kdybych ho zatím tolik nepotřeboval… což musela uznat i taková horká hlava, jako jsem já.

"Ještě něco, co bych měl vědět?"

"Stráže se mění jednou za deset minut a vzduch kontroluje nejméně dvacet letců."

"Takže jsme v loji," řekl jsem a v duchu nadával na to, že tak snadno používám Teovi výrazy.

"Tohle nevypadá dobře," řekl po pár dlouhých minutách Jacob, když viděl přistát jednoho ze svých opeřenců pár kroků od nás. Měl v očích takovou divnou formu strachu, až jsem si říkal, co to s ním asi je, když ho něco takhle moc vyděsilo, muselo to být dost hrozný.

"Co?"

"Zůstaň tady," řekl mi. "Jdu to zjistit," a pár dlouhými kroky se přesunul ke skupince vyděšených opeřenců, kteří bylo až moc napjatí z útoku jednoho démona. Přišlo mi to směšné i vzhledem k tomu, že stojím jen pět kroků od nich a klidně bych jim mohl všem usekat hla…

"Máme problém," vyrušil mě opeřenec z mé chvilkové rozkoše, kdy jsem si alespoň jako vyzkoušel sekání hlav ubohých a pře bělených ptáčků.

"Jakej?"

"Nebude se ti to líbit," zaváhal Jacob s odpovědí a tak zvláštně si mě prohlížel.

"Tak už to vyklop!" křikl jsem trochu víc nahlas, než jsem chtěl a ty blbci se na nás na malou chvíli podívali. Pak si něco pošeptali a začali se tomu smát. Jacob mě chytil trochu víc agresivně za rameno a odtáhl mě kousek víc stranou od těch smějících se blbečků, kteří tedy vážně zkoušeli mou trpělivost.

"Přišlo hlášení, že hledaný démon byl spatřen jižně odtud."

"Ten opeřenej idiot!" šeptl jsem, a dal si ruku před pusu, jelikož jsem se chtěl rozkřičet!

 

Co to ten pitomec sakra provádí?!

Snad jsem jasně řekl ať….!

 

"To nám dává možnost," utrousil najednou Jacob a podíval se k mostu.

"Možnost k čemu?!"

"K útěku," dodal a ukázal na opeřence nedaleko i na samotném mostě, kteří se všichni naráz vznesli do vzduchu a zamířili na jih. "Podívej, most je prázdný."

"Jo až na tu vaší Veroniku," řekl jsem, ale když jsem letmo mrknul na most, ta krabice už tam nestála. Vždyť ji nikdo z těch okřídlených bělidel nesebral, takže… "Moment, kam zmizela?"

"Přesunula se," oznámil mi Jacob a podíval se k nebi.

"Cože?" podivil jsem se. "Jak? Kam?"

"Blíž k nebezpečí."

"Teo," zašeptal jsem a snažil se ignorovat Jacobův nespokojeně smutný obličej. Otočil jsem se a pevnými kroky se vydal nadrbou stranu od mostu, který byl teď prázdný. Musel jsem za ním, musel jsem mu pomoc… šel jsem dál, a když jsem se chtěl rozutíkat, což jsem už dlouho neudělal, něco mě chytilo za zápěstí a zastavilo mou nastavenou rychlost! Pohlédl jsem za sebe a viděl, jak mě opeřenec drží a naštvaně si mě prohlíží. Přesto z něj sálal klid.

 

"O tohle přeci šlo, ne?" zeptal se. "O to, dostat tě odtud," mluvil dál klidně a lehce kývl směrem k prázdnému mostu. "Teď máš volnou cestu," řekl a trochu sklonil hlavu. "Teodor je nalákal na sebe. Tak běž,"dodal a já ho na malý okamžik vůbec nepoznával… ne, že bych ho předtím nějak zvlášť pochopil, ale tohle prostě nebylo normální, ne u něj. Zamračil jsem se a snažil se mu vyvléct!

"Posloucháš se vůbe…?"

"Stačí přejít most a budeš v bezpečí," mluvil dál a znovu mi zmáčkl zápěstí. "Roztáhneš křídla a proletíš poslední bránou," popisoval. "Přeletíš bílé údolí Trifolium a severně je tvá vlast, tvůj domov."

"Proč mi to…?"

"V čem je problém, Nickolasi?" zeptal se a díval se zpříma do mých očí. "Ty nechceš domů?"

"Jasně, že chci, blbe!" řekl jsem naštvaně a konečně se dostal z jeho sevření.

"Tak proč tu ještě stojíš, když máš šanci?"

"Asi," začal jsem a stál dál bez hnutí. "Asi jsem si to představoval trochu jinak," dodal popravdě. To mě hlodalo.

"A to jak?" řekl opeřenec a ironicky se do mě obul. "Že se tu s Teodorem políbíš v západu slunce a radostně ti všichni zamáváme, až budeš přecházet most?" vcelku se trefil, ale přiznávat jsem to nehodlal.

"Rozhodně si v mých představách neměl hlavní roli."

"Pořád stojíš na místě, Nickolasi," poukázal na fakt můj nedobrovolný spojenec.

"Já nikam nepůjdu, Jacu," řekl jsem a podíval se do jeho očí, které chtěli znát tu jedinou a celou pravdu. "Takhle ne."

 

 

****

 

Sledovali mě a to docela velkou rychlostí! Jejich šestice byla najednou sehranější a agresivnější. Jako by celou dobu čekali na stimul daný smrti jednoho z nich. Měnil jsem rychle směr a naschvál se motal v nejrůznějších malých a úzkých uličkách, o kterých jsem si vždycky myslel, že jsou jako stvořené pro mojí malou postavu. Jak jsem záhy zjistil, vejde se do ní i víc jak sto šedesát šest centimetrů. K mojí smůle jsem je tak nedokázal setřást, žádným ze svých nápadů.

"A jsem v loji," řekl jsem si pro sebe, když jsem se dostal opět do bezbariérového vzduchu, kam mě Rumex zahnal! Všichni jeho členové zdá se nebyli až takový ořezávátka, jak se mi na první pohled zdálo. Jsem to ale pitomec, proč jsem jenom podcenil jednu z nejlepších letek svého druhu? Láska mi asi hodně zatemnila mysl, když přestávám vidět reálně a nepřemýšlím. Ne, že bych v tom, před svým tak nešťastným nalezením démona, nějak vynikal, ale... no, na něco se prostě hold vymluvit musím.

 

Hnali mě neuvěřitelnou rychlostí stále před sebou a hlídali si každou mojí změnu směru, o kterou jsem se každých pár minut pokoušel lehkým natočením svých křídel. Bylo to marné! Nenechali se zmást vůbec ničím, a to jsem toho vyzkoušel docela dost.

Ohlížel jsem se tak často po svých pronásledovatelích, že jsem se skoro zapomněl dívat před sebe. Když už jsem měl chvilku čas na rozkoukání,… přitom všem, co po mě házeli za ostré meče a dýky, se tomu dost divím, všiml jsem si, že mě dostali až skoro k cíly, od kterého jsem se je celou tu dobu původně snažil odláka.! Sakra, vždyť přede mnou je propast Elodea!

Tam někde, utíká můj démon. Utíká domů…

Dodatek autora: 

Předposlední kapitolka :-) zde se střídají názory obou zatracenců :-P

4.714285
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 7
„Kde to sakra jsme?!“ vykřikl jsem hned, jak jsme vystoupili z autobusu. „...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 5
Andrew Anderson    Bylo něco kolem čtvrté, když jsem dorazil před...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
Jasně vnímám ty hrubé doteky, které mi uštědřují velké ruce. Drsně mi hladí...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Nenáviděl ten pohled. Nenáviděl ten pocit. Nenáviděl sám sebe. Pohled na...