St, 16/08/2017 - 08:48
3

Věnování: 
for Armiger

Měl jsem takový zvláštní pocit, jako by celé moje tělo vybuchovalo na různých místech a v jiný čas. Po krátkých intervalech, asi každou milisekundu, se ten pocit vracel a v mnohem neukázněnější formě… takže jsem se za minutu vůbec nezvládal ovládat. Na jednu stranu mě to děsilo… a na tu druhou to bylo něco nového, něco vzrušujícího, něco osvobozujícího z každodenní svázanosti. Bylo to úžasné ztratit všechny zábrany… všechny vysoké zdi, všechny pouta a okovy.

Tak tohle je svoboda.

 

Moje rty stále jemně, místy jsem si dovolil víc, přejížděly po těch démona, a nikterak se nestaraly o to, že každý sebemenší nový dotek je nebezpečný pro naši budoucnost. Ale o to jsem se nestaral ani já. Koneckonců, vším, co jsme teď v posledních pár minutách dělali, jsme porušili snad všechna nařízení a zákony obou našich světů.

Zvláštní.

Samotné tresty, za porušení pravidel, jsou tak vysoké a bolestné, že je nikdo nikdy neporušil. Všichni žili ve strachu z něčeho, co ani neznali. Co nechápali a necítili. Vždycky. Tedy až do teď. Jsme vlastně první pár, co k tomu našel odvahu… první, co si ve světě z okovů, na malou chvíli sundaly pouta.

Nick mi polibek vracel se stejnou jemností a já cítil každý záchvěv jeho vlastního démonického srdce, které, ač ho zvou jádro, společně s tím mým prožívalo něco neobvyklého. Projížděla naším tělem síla, kterou jsem nedokázal chápat natož ji pojmenovat. Nedokázal jsem se ani bránit, jelikož jsem nemohl a nechtěl. Nechtěl jsem, aby mě pustil. Jeho dotek mě naplňoval něčím, co jsem měl dostat až od Boha a používat jen s jeho svolením. Můj dech už nebyl můj. Od teď patřil jen démonovi jménem Nickolas. Démonovi, který zaplnil v pár týdnech celé moje srdce.

Celé mé bytí.

Moje srdce tlouklo jak o závod a to i ve chvíli, kdy mě Nick propustil pro kousek vzduchu a udržoval svou vzdálenost v pár milimetrech. Zkoumal každý centimetr mojí tváře stejně, jako já zkoumal tu jeho. Všechno na něm mě zajímalo a z celé jeho přítomnosti jsem byl v sedmém nebi.

Nechoď pryč. Neopouštěj mě. Nikdy.

Křičelo celé moje tělo. Moje srdce stále nepovolovalo ve svém běhu a já se cítil jako bych létal a i přes veškerou únavu jsem chtěl letět dál. Dál a dál… s ním po boku. Přejel jsem bezmyšlenkovitě jeho zraněné křídlo a podíval se do jeho černého pohledu. Nic neudělal, ani se nezachvěl,… buď dělal, že ho to nebolí, anebo… ho můj dotek vyléčil na tolik, že už to skoro necítil. Pousmál se na mě a pohladil mě po tváři, která stále hořela, jako čerstvě založený požár. Za pár minut, které mi přišli jako celé lidské věky, si mojí tvář přisunul zpět až na dotek té své a krátce mi přejel svými rty po těch mých. Pak sledoval s pobaveným úsměvem, jak moc se mi nahrnulo ještě větší horko do obličeje. Políbil mě do kraje úst a pokračoval směrem dolů na můj krk, kde se zdržel na každém centimetru, aby se ho jemně dotkl, až se ocitl na mojí klíční kosti… nebránil jsem mu a dál mu jednou rukou cuchal jeho nádherné havraní vlasy, do kterých se mi tak krásně vzdychalo jeho jméno.

Nemohl jsem. Teď už ne.

K mému překvapení tam skončil a jeho ústa se vracela stejnou cestou nahoru. Jemně a pomalu tak moc, až jsem si přál, ať svůj pohyb urychlí, a to každou sekundu navíc, kterou protahoval svůj návrat na má nedočkavá ústa. Pousmál se, když zjistil, jak moc chci, aby se věnoval jen mým rtům a tak mi bez jediného slova vyhověl a přitáhnul si mě ke svému tělu blíž.

 

Netrvalo to moc dlouho a už jsem cítil jeho zvědavé zkoumavé ruce na svých stehnech. Trochu mě to překvapilo… Sám jsem si zatím dovolil jen hrabat se mu v jeho havraních vlasech a dotýkat se občas jen jeho rozpálených tváří. U démona je to s drzostí jaksi jinak. Rozhodně ji mají na rozdávání, protože se vůbec neostýchal a sahal mi i tam,… tím myslím pozadí, kam by si žádný anděl nedovolil šahat ani po roční přidělané známosti. Trochu jsem zaváhal, a on si toho musel všimnout, ale jeho rty mě tak moc rozptylovaly, že jsem na to v jednu chvíli intenzivně myslel a v tu druhou se mi to vykouřilo z hlavy. Jaký kouzlo tohle s andělem udělá… to mi bude muset Nick vysvětlit. Tedy jestli zná na tenhle nadpřirozený jev slovo a vysvětlení. Podle všeho toho jeho pošklebování se ale zdálo, že moc dobře ví, co dělá a taky to jak se tomu říká. Užíval si každý dotek stejně jako já a stejně jako u mě i jeho tělem procházel zvláštní impuls každou milisekundu, který rozklepal jeho tělo a zahřál ho do neuvěřitelných stupňů celsia. Takových, které normálně žádný z našich druhů nemá a nevlastní. Z čeho taky? Nic v našem dosavadním životě by to nedokázalo způsobit… až do této chvíle a do této situace, která ani neměla existovat natož vůbec mít nějaký ten začátek a konec. Ne, že bych si přál nějaký finiš, ale pravdou je, že jsem měl pocit… jako by nás někdo už pár sekund sledoval a dobře se bavil. Trochu mi to připomínalo pocit, když já sleduju lidi v jejich každodenních krátkých a neuvěřitelně nesmyslně těžkých životech. Většina si ani nezaslouží to, co dostane.

 

V tom jsem cítil, jak moje tělo jde ze sedu do lehu a mezi moje stehna se cpe nenápadně Nickova pánev a trochu jsem znejistil. Ukončil jsem polibek a trochu ho od sebe odstrčil. Chvíli se díval zmateně do mého rudého obličeje, než mu došlo čeho jsem se tak polekal. Nechtěl jsem ho nějak urazit nebo mu dát najevo, že mu nedůvěřuji, jen jsem prostě zažíval něco, co mě tak trochu děsilo, jelikož jsem to nedokázal moc ovládat… z minuty na minutu méně a méně.

"Nemám v plánu tě znásilnit, Teo,"zašeptal a pobaveně se na mě díval.

"A-a to znamená jako co?" řekl jsem a nafoukl své růžové tváře, takže jsem musel vypadat vážně dost komicky, i když jsem vůbec nechtěl. Štval mě tenhle jeho postoj, kdy se na mě díval jako na cudnou pannu, kterou právě kazí a líbí se mu, že jí kazí právě on. Jako že to v celku byla pravda.

Netopýr si prohlídl mou tvář a nadzvedl jedno obočí. Jeho vítězoslavný obličej mi taky vcelku lezl na nervy, ale zároveň jsem musel uznat, že byl zcela oprávněný… stejnak jsem se tvářil podobně.

"Nedělej, že to slovo neznáš od lidí," řekl a sledoval, jak mi narůstá v obličeji úsměv. Jasně, že jsem to slovo znal… jen jsem chtěl, aby mi to řekl v mnohem hezčí verzi. To, jak moc mi nechce nic udělat. Já to chci slyšet, Nicku… Už teď mi jen svým pohledem rozladil funkci srdce natolik, že mě bolel celý hrudník a asi by prasknul nebýt jeho síly a ohebnosti.

"Neznám,"zašeptal jsem naschvál a sledoval, jak dostávám velkého démona na lopatky. Usmál se jen nad tím, co slyšel a viděl a pohladil mě, s vlastní horkostí v obličeji, jemně po tváři.

"Neublížím ti,"řekl rozhodně a pak mě políbil dost majetnicky na čelo, kde hodně dlouhou chvíli čichal vůni mých zlatých vlasů. "Slibuju,"dodal a mě jeho dech přišel tak neuvěřitelně neodolatelný.

"Já vím," zašeptal jsem jenom a sledoval, jak se ode mě odtahuje, aby mi věnoval jeden ze svých spokojených výrazů. Já mu ho oplatil a pomalu natáhl ruce až k jeho tvářím. Jemně jsem zatlačil směrem k sobě a donutil ho tak, aby se vrátil na pár milimetrů k mému obličeji a rtům.

 

Dlouho jsme zůstali v této poloze… Tak dlouho, že jsem si jí oblíbil. Nick nade mnou, dotýkajíc se mých rtů a jeho příjemně rozpálené tělo přilepené na tom mém. Jeho občasný ledový pohled, který vám rozbuší srdce a zastaví na pár sekund dech… a přitom je od vás jen pár milimetrů. Kdo by se do toho nezamiloval, že? Kdo by odolal tomu jeho…

Moment, právě jsem řekl… zamiloval?

To, to přeci není možné… ne, bez boží síly. Nejde to, když nám to Bůh nepovolí a nepřidělí nám našeho partne… V tom jsem se myšlenkami vrátil k Nickovi a jeho dotykům, kterými mě obdařoval na krku. Já mu spokojeně vrněl do uší a výskal ho jednou rukou ve vlasech. Pousmál jsem se.

 

Tak tohle je láska.

Ten pocit, co mi naplňuje celé tělo.

Já se do tebe zamiloval, Démone.

 

Moje tvář zrudla víc, než předtím a moje srdce vynechalo pár úderů. Ten pocit, kterého jsem se chvíli tak moc bál byla jen čistá a opravdová láska. Nedokázal jsem ze svého obličeje dostat nárůst štěstí a tak ho ventiloval jen tím, že jsem políbil Nicka do havraních vlasů. Nechápal, proč jsem to udělal, ale jeho pohled jasně říkal, že mu to nevadí, ba naopak. Mému démonovi, se to hodně líbí.

Moje úroveň štěstí a spokojenosti najednou neměla mezí a já se vznášel společně s ním na malém růžovém obláčku, který byl jen pro nás a který neměl nikdy nikdo narušit. Bylo jasné, že to nebude věčné, že za to oba zaplatíme vysokou cenu. Ale přesto jsem nechtěl a nedokázal přestat s jedinou zakázanou věcí, která mě, ať už byla špatná či dobrá, naplňovala víc, než cokoliv v mém dosavadním životě. Věděl jsem, že od teď patří moje srdce jen jemu a celá moje existence s ním.

Jeho oči mi říkaly, že on si říká něco podobného.

Nikdy jsem nevěřil na osud nebo na kouzlo okamžiku. Lidské důvody, kterými se oni sami snažili vždy zakrýt něco, co si nedokázali díky svému vlastnímu strachu přiznat. Tohle, ale musel být osud.

Já i můj démon jsme byli pohlceni neznalostí nových pocitů… a strach nás v jednu chvíli ovládal natolik, že jsme podnikali chybné kroky, které nás nořily stále víc a víc do kalných vod. Ty, které lidé tak dlouhý čas nazývají "osud". Jistě, to osud nás svedl dohromady… a i když se to teď zdá být triviální až nesmyslný důvod, já jsem za něj vděčný.

 

Chtělo se mi brečet a smát se v jednom jediném okamžiku. Tak moc jsem to prožíval. Možná se mi jen bouřily hormony, jak to trefně nazývali mladí lidé, zvaní děti. Vcelku jsme se jim já i můj netopýr podobali. Měli jsme podobnou výšku, i podobný nevinný vzhled lidského dítěte. Přesto jsme měli v zásobě mnohem delší dobu života… Dětem, vypadajícím jako mi, bylo v lidských měřítkách jen taktak třináct let. To já pamatuji ještě mezisvět bez lidí… o pár tisícovek let jsme byli určitě starší a tím taky moudřejší… Nebo se to od nás alespoň čekalo.

Stejnak se k nám starší andělé, chovají přesně, jako dospělý lidé v mezisvětě k dětem. Takže vcelku z toho vyplývá, že nemáme být chytřejší. Právě naopak máme ještě věk na dělání chyb. Velkých chyb, za které máme dostat trest a najít správnou cestu. Cestu vedle Boha… dobrovolně si zvolit věčnou svázanost a oddanost jedné bytosti. Věnovat jí nejčistší lásku a loajalitu. Bohužel.

Já už nebyl jedním s nich.

Moje srdce bylo pro jiného.

Můj důvod existence se změnil… a byl mnohem silnější než předtím.

 

Nick se na mě pár minut jen díval stejně jako já na něj. Byl to nekonečně úžasný a neodolatelný pohled, který měl neuvěřitelnou sílu a moc nad námi oběma. Po asi hodině se netopýr posadil a sundal si před mýma očima moje čistě bílé tričko. To, že jsem najednou hltal každý kousek jeho kůže snad ani nemusím říkat. Raději jsem se otočil a snažil se zakrýt svojí extra rudou tvář. Ještě by si myslel, že přemýšlím o nějakých nemravnostech.

"Víš, že máš fakt sexy pohled, když myslíš na prasárny?" Poznamenal Nick a ušklíbl se po pohledu do mého rudnoucího obličeje, který se ne a ne zklidnit… a tak mě zradilo vlastní tělo a prozrazovalo všechny moje tajné myšlenky, které neměl vidět nikdo a obzvlášť ne on.

"N-ne já…!"bránil jsem se. " T-to jen že…." dodal jsem a cítil vlastní nervozitu. "Nic, co si myslíš, mě ani na vteřinu nenapadlo!" řekl jsem vážně ale ani jednou částí těla jsem si nebyl vůbec jistý. Nick to na mě musel poznat a možná proto se jen spokojeně ušklíbl a pomalu si hýbal s ramenem.

"Jasně," a dál pokračoval v pomalém rozcvičovaní svojí zraněné ruky a křídla. Chvíli jsem ho pozoroval a přemýšlel, co tu teď kousek přede mnou nacvičuje za kreaci. Navíc jsem měl za to, že ho to ještě musí trochu pobolívat, další důvod k tomu, abych měl tu hloupou otázku.

"Co to děláš?"

"Rozhodně ne to, na co si právě pomyslel,"řekl a pousmál se, já opět jen zrudnul. A to jsem vážně na nic nemravného nemyslel. Tentokrát ne… No vážně… možná, m-možná jen trochu, ale to nebylo ani v jednom ohledu plánovaný.

"J-jak můžeš vědět, na co jsem myslel?"

"Takže myslel,"řekl Nick a z jeho pohledu bylo jasné, že se mu to líbí. "Ty si ale chlípěj anděl."

"J-já,…t-to není jak…"začal jsem koktat a moje tvář se dostávala do bodu nesnižitelného varu, který jaksi nešel ničím mě známým zastavit a tak jsem lapal po dechu a slovech, které by mě z této šlamastiky dostaly s čistým štítem. Který jsem stejnak popravdě ani neměl.

"Jen klid, Teo," řekl mi a rozcuchal mi vlasy. "Radši se podívej na moje křídlo."

"Tebe to bolí?" řekl jsem a ze svého polo sedu se posadil těsně vedle svého netopýra.

"Právě, že ne,"odpověděl a vypadal trochu zmateně. Asi si lámal hlavu, jak je to možné.

"Vypadá zdravě ale," řekl jsem, když jsem prohlédl křídlo. "Stejně bys ještě neměl zkoušet létat."

"To asi ne,"přiznal Nick a znovu si protáhl zraněné rameno. "Ulevilo se ti, co?"řekl pobaveně a nahnul se blíž ke mně.

"Cože?!" řekl jsem dotčeně. Já přeci chci, aby se uzdravil. "Proč by mělo?"

"Myslíš si, že hned frnknu, když se mi v tvojí posteli moc líbí?" řekl démon, chytil mě za zápěstí a znovu mě donutil si lehnout do těch bílých peřin. Zase mě zradilo srdce a já mu nedokázal vzdorovat. Teď už nemůžu nic.

"N-Nicku, tam… ne…,"zašeptal jsem jen, když si opět našel to místečko na krku, které mě tak moc posílalo do jiné dimenze.

"Chci zůstat s tebou,"pošeptal mi do ucha a jemně mě objal. "Jak jen to půjde," můj souhlas dávno měl.

Dodatek autora: 

A jak na své pocity reaguje Andělíček? Nadrženě nebo láskyplně? :-P

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 10)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
A přináším vám první kapitolu mé už trochu starší povídky, která je...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Nathan Život vie byť občas veľmi nevyspytateľný. Keď sa spätne pozriem na to...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Už několikátý den pršelo. Stál jsem uprostřed chodníku, obličej přilepený na...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 10
Tak jako každé ráno, i dnes se ozval ten nepříjemný pípavý zvuk mého budíku....