Út, 07/08/2018 - 10:57
8

Věnování: 
Všem, co jim teplo taky tak trochu leze na mozek.

Jeden by si myslel, že prázdniny jsou prima věc. Zvlášť, když je třicet ve stínu a člověk vlastně nemusí vůbec nic.

To vlastně není tak úplně pravda. Kdybych nemusel, tak tu fakt v neděli odpoledne nesedím a nesnažím se rozdýchat kocovinu. Mimochodem, kdyby vám někdy někdo tvrdil – jako mě před dvěma hodinama moje ségra – že na kocovinu je nejlepší čerstvej vzduch, zabte ho. A udělejte to dřív, než vás jeho náctileté děti dotlačí do auta, kterým se za velmi krutých třicet minut, plných neustálého: „Jestli se pobleješ, zaplatíš čištění celýho interiéru!“ dostanete do podělanejch Dětenic.

Na rytíře.

To chceš prostě.

Já jsem samozřejmě rád, že se Kikina i s dětma o mě bojej, že jim není ukradený, že už týden ležím v lihu naloženej tak dobře, že ještě dva dny a jsem balzamovanej, ale i tak.

Ne že by to teda jako nefungovalo. Bolest z rozchodu – respektive hlavně z toho, že jsem si já idiot ničeho nevšimnul - poměrně efektivně přebije bolest v hlavě i v žaludku do takových dvou minut od nastartování auta. Myšlenky na to, jak si ten debil mohl myslet, že mi bude líp, když s oznámením, že vlastně už dva měsíce (z těch pěti, co jsme spolu tak nějak byli) chodí šukat jinam a za mnou jen tak jako abych nepojal podezření, počká až budu mít po zkouškách, taky celkem rychle nahradí nadávky na sestřino řidičské neumění a moji vlastní blbost, že jsem se nechal ukecat.

Původně jsem si myslel, že cokoliv bude lepší, než její přednáška na téma „v moři je tolik ryb“ a „po světě choděj kluci o dost zajímavější než byl tvůj ex“, případně „prostě nebyl ten pravý“ – to byl extra výplach mozku, fakt jo.

Nejsem tu prvně, vím co od toho čekat. Parta chlápků kolem čtyřicítky se tu bude prohánět v sedlech a fingovat mizerný souboje, který by Mates a Lůca zvládli věrohodněji už před pěti lety. Tedy, kdyby jim Kikina nezabavila meče, co jsem jim k narozeninám koupil.

 

 

Přišli jsme jen chvilku před začátkem, a tak jsme se vmáčkli na spodní místa hned u kraje tribuny, která byla překvapivě plně obsazená. Utichla hudba a začaly průvodní řečičky. Zavřel jsem oči a obličej ukryl do dlaní. Vážně jsem doufal, že zdejší ozvučení za tu dobu, co jsem tu nebyl, ubralo na hlasitosti. Ani prd.

Rytíři se jeden po druhém představovali a byly jim přiděleny části tribuny. Náš zástupce se objevil jako poslední. Celý v černých barvách a rohy zdobenou přilbicí byl jasný záporák. Snad každý takový turnaj má svého Černého Rytíře. Ten náš měl být jakýsi skopčák, a když se odmaskoval a promluvil, jeho hlas mě přiměl zvednout hlavu.

Byl to překvapivě mladý blondýn, kolem třicítky, což z něj dělalo nejmladšího herce. Nebyl to typický hezoun, na to měl příliš ostrý nos a výraznou bradu. Vyzařovalo z něj něco, co i cizím lidem odůvodnilo, proč právě on je tady ten zlej pán. Jeho hrubý a hluboký hlas, přísný pohled a arogantní vystupování – nebylo to hrané. Rozhodně ne všechno. Tohle byl od přírody parchant. Takový ten typ, od kterého je lepší se držet dál.

Přesně můj typ.

Což mě z nějakého důvodu neskutečně vytáčelo. Ve výsledku jsem na představení vážně koukal, a i když nerad, musel jsem uznat, že bylo dobrý. Vtípky na triko Francouze, který byl krom sympatického baviče taky tak trochu srabík a gay. Polák, který byl nalitý, div nespadl ze sedla svého mohutného oře nebo miláček publika, rytíř zastupující Čechy, na šimlovi, který se několikrát rozkašlal do té míry, že jsem měl o koníka vážně strach. A pak samozřejmě panovačný, jedovatý a arogantní Černý Rytíř. Ve chvíli, kdy svého pacholka práskl přes vztyčenou pravici s hláškou „Takhle veřejně ne, ty hovado!“ jsem i já vyprskl smíchy.

Měli to zkrátka promyšlené a vtipné. Přestal jsem vnímat vlastní nevolnost, která snad právě díky tomu postupně ustupovala, a sledoval děj na kolbišti. Moje oči automaticky sledovaly toho panovačného frajera. A on si toho zřejmě všiml.

Možná to nemyslel zle, a možná to měl ve scénáři, každopádně přijel na koni až k tribuně a nahlas, aby ho všichni slyšeli, po mě štěknul: „Ty poslouchej, ty neumíš fandit svému pánovi?! Celou dobu tu jen tupě čučíš!“

Matně jsem si vybavoval, jak hned z kraje říkali, že každý z rytířů zastupuje část tribuny, a on právě tu naši. V tu chvíli mě ale jednoduše dožral.

„Až uvidím něco, co si fandění zaslouží, fandit budu,“ odsekl jsem vzdorovitě. Francouzský rytíř, který stál hned vedle, neúspěšně maskoval smích kašlem.

„Tak tobě se nelíbí, co tu vidíš?“ zavrčel po mě blonďák a důkladně si mě prohlédl. „Však můžeš táhnout, odkud jsi přišel!“

„Ale Milosti…“ snažil se ho mírnit kolega, já mu však skočil do řeči. Měl jsem ho plné zuby, toho jak sebejistě se tvářil a vztekle přivíral oči, když se na mě díval.

„Přišel jsem se podívat na rytířské klání. Kdybych věděl, že zdejší rytíři sedí na koni, jako kdyby jim zadky celou noc protahoval támhle ten tvůj pacholek,“ ukázal jsem na mohutného muže s vyholenou hlavou, „zůstal bych doma!“ zvýšil jsem hlas. Zřejmě to, co jsem dnes potřeboval, byla pořádná hádka.

„Tak ty myslíš, že bys to zvládl lépe?!“ zaburácel a já věděl, že jsem ho právě zcela upřímně nasral.

„Pánové, klid, není přece důvod se takhle rozčilovat…“ přiklusal na svém běloušovi miláček publika, zástupce Čech.

„Jo,“ oplácel jsem mu upřený pohled. Ještě na základce jsem na koni jezdil, a i když to nebylo na nějaké vrcholové úrovni, tak mávat klackem v sedle bych měl zvládnout i po letech.

„Tak pojď, prověříme si tě,“ věnoval mi škodolibý úsměv.

„Pavle neblbni, z toho bude průser,“ zaskučel Žlutý Rytíř, tentokrát už bez falešného ráčkování.

„Jó! Strejdo, běž!“ fandila mi dvojčata a publikum se k nim rychle připojilo. Věděl jsem, že to není můj nejchytřejší nápad, ale v tu chvíli jsem dokázal myslet jen na to, jak by se tvářil, kdybych ho z toho koně opravdu dokázal sundat.

Vstal jsem a šel. Hned se mě ujal jeho podkoní, nebo jak svou roli nazýval pomocník se z části vyholenou hlavou.

„Už jsi někdy seděl na koni?“ vyzvídal.

„Před lety,“ přikývl jsem.
„Fajn, tak poslouchej,“ zatímco na mě nasazoval jakési kožené chrániče a zřejmě náhradní brnění, dával mi rady jak pokud možno nezmrzačit sebe, koně ani soupeře.

„Martine!“ houkl po Francouzovi, když byl se vším hotov. Ten přivedl svého koně, a i když celou dobu působil jako takový rozesmátý jelimánek, vraždil mě pohledem.

„Jestli se jí něco stane, tak ti z toho dřevce udělám anální kolík, rozumíme si?“ zavrčel a předal mi otěže.

Kývnul jsem. Ani já jsem neměl v úmyslu nějak ublížit koním. Černý Rytíř jménem Pavel, to ovšem byl úplně jiný případ.

„Nezapomeň, štít je nahoře zahnutý, aby úder nesklouzl nahoru a nenabral tě jako špíz, takže stačí, když ho těsně před zásahem pootočíš a Pavlova rána se po něm jen sklouzne,“ hučel do mě naléhavě pomocník, zatímco mi upevňoval řemínky přilbice.

„Ty mi fandíš?“ podíval jsem se na hromotluka se zájmem.

„Hovno, ale kdo myslíš, že by s tebou musel do špitálu a pak vypisovat všechny papíry?“ ušklíbl se, ale povzbudivě mě poplácal po rameni, když jsme vykročili ke koni.

Tomu jsem se musel zasmát. Bylo mi jasné, jakému riziku se tu ti kluci vystavují už jen tím, že mě pustili do kolbiště a v mém pomalu se probírajícím mozku se začaly dávat do pohybu myšlenky a obavy. A taky otázky. Jako třeba proč všichni toho Pavla poslouchají.

Teď ale nebyl čas nad filosofováním, potřeboval jsem svoje rozlámané tělo dostat do sedla. Vyšvihnout se nahoru nebylo tak snadné, jak jsem si pamatoval, což Černý Rytíř ocenil několika posměšky směrem k publiku. To však neochvějně stálo při mně.

Možná to nebylo tak elegantní jako před lety, ale na druhý pokus jsem se dostal do sedla i se vší tou maškarádou, co na mě navěšeli. Sotva jsem se v širokém sedle uvelebil, moje tělo reagovalo automaticky. Jestli se nezapomíná jízda na kole, tak o jízdě na koni to platí dvojnásob. První tři kroky veselé klisničky a připadal jsem si, že jsem snad jezdit ani nikdy nepřestal.

Český zástupce mi podal jeden z dřevců. Překvapilo mě, jak těžký v ruce byl.

„Sevři ho mezi paží a hrudníkem, pak se ti bude držet líp. Jestli povolíš a skloníš ho špičkou k zemi, je z tebe místo rytíře skokan o tyči, tak si to hlídej,“ varoval mě. Jen jsem zachmuřeně kývl. Kdybych měl hodinku na vyzkoušení, mohlo by to bejt prima dobrodružství, ale takhle se to začínalo podobat asistovaný sebevraždě.

Povýšený škleb na Pavlově tváři, než si sklopil hledí, mě v tom jen utvrdil. Ten mě šetřit nebude.

Ještě posledních pár instrukcí, jak správně navést klisnu, a mohlo se začít.

„Vik-tor! Vik-tor! Vik-tor!“ skandovalo publikum a já věděl, že teď couvnout nemůžu, ani kdybych moc chtěl.

Zhluboka jsem se nadechl a doklusal k plotu, kde jsem zastavil zády k místu, kde se střetneme.

„Můžeš!“ dal nám povel další z rytířů a já prudkým trhnutím otěžemi zvíře otočil a pobídl do cvalu. Klisna naučeně vyrazila přesně na střed kolbiště, zatímco já se vší silou snažil udržet tu dřevěnou příšernost alespoň trochu v rovině. Ve výsledku jsem tou blbou větví mával zleva doprava a shora dolů, aniž bych se k Pavlovi, cválajícímu proti mně, alespoň přiblížil.

„Cha chá!“ zasmál se frajírek v černém. „Proto se tomu říká sport pro vyšší vrstvy, burane!“

Bez jediného slova jsem klisnu znovu otočil zády ke kolbišti a modlil se, abych se tentokrát trefil. Měl jsem už jen dva pokusy, a jestli je takhle profrcám, tak půjdu čekat do auta, protože tady bych nevydržel. Znovu jsem se zhluboka nadechl a zalitoval, že nemám jak si otřít zpocený obličej.

Znovu zazněl povel a my vyrazili.

„Tref ho tref ho tref ho tref ho“ opakoval jsem si zběsile s každým cvalovým krokem. Oči jsem nespouštěl z Pavlova štítu a k mému překvapení jsem ho téměř zasáhl. Můj dřevec škrtl o hranu jeho štítu a než jsem se stihl zaradovat, v paži mi explodoval granát. Nebo mi to tak alespoň připadalo, protože náraz Pavlova dřevce jsem cítil až v kostech a pro jistotu jsem musel rukou zahýbat, jestli mi nevykloubil rameno.

Jo, bylo to dělo jako kráva. A fakt to bolelo.

„Máš dost, hošánku?“ poškleboval se.

„Já tě tím nesmyslem sejmu, i kdybych měl slézt z koně a vzít tě tím po palici,“ vrčel jsem vztekle. Naprosto jsem nehodlal dovolit, aby mě tu zesměšňoval takovej namistrovanej…

„Tohle bylo lepší,“ přitočil se ke mně Francouz. „Když se druhou rukou chytneš tady,“ umístil mi ruku i s otěžemi na koňský krk, „a maličko se předkloníš, budeš mít lepší stabilitu. A hlavně nezapomeň natočit štít, aby se po něm rána jen svezla, pak to není taková prda.“

„Díky, ehm…?“

„Martin,“ usmál se na mě a já si až teď uvědomil, že jeho dlouhé hnědé kudrny nejsou paruka. Byl vlastně docela pěknej.

„Vzdáváš se?!“ zahulákal Pavel a já si musel nechtíc připustit, že i když je Martin pěknej, byl to právě tenhle arogantní pitomec, kdo mě zajímal.

„To bys rád, co?“ odsekl jsem a tribuna znovu začala křičet a tleskat.  Ještě jsem se na Martina omluvně usmál, a už jsem znovu směřoval na vyznačené místo.

Můj poslední pokus.

Zazněl pokyn a já vyrazil.

Zapřel jsem se o koňský krk, přikrčil, soustředil veškerou svou pozornost na Pavlův štít a v poslední chvíli dokonce naklonil vlastní štít tak, aby případný zásah tolik nebolel.

Další co vím je, že mi o sebe dost klaply zuby a zajiskřilo mi před očima. Schytal jsem sice další ránu, ale ta se přesně podle očekávání téměř neškodně sklouzla po štítu. Co jsem nečekal, byl tvrdý náraz mého dřevce do Pavlova štítu. Jestli to předtím byla rána jako z děla, tak tohle byla raketa země/vzduch.

Nějak – a sám si nejsem jistý jak jsem to dokázal – jsem se tím nárazem katapultoval ze sedla. Místo aby to moje přerostlé tágo po vzoru toho Pavlova jen neškodně sjelo po štítu, narazilo do něj napřímo, vzpříčilo se a já, který jsem ho samozřejmě vší silou držel, jsem zůstal na jeho konci, i když klisna běžela dál.

Musel jsem vypadat jak v kreslený pohádce, sakra.

Seděl jsem v písku a snažil se popadnout dech, zatímco se ke mně sbíhali všichni rytíři a z tribuny se hnala i Kikina a dvojčata.

„Ty seš takovej debil!“ vřískl Martin na přijíždějícího Pavla a já nemohl než souhlasit.

„Viktore! Viki! Brácha, seš živej?!“ přihnala se Kikina s dvojčaty v závěsu.

„Ježíš nešil,“ zasténal jsem a pocítil nepříjemně povědomé škubnutí v břiše. „Ale asi budu zvracet,“ dodal jsem neochotně.

„No to je báječný, on bude mít zaručeně otřes mozku…“ vztekal se mohutný podkoní.

„Takže je v pohodě,“ mávl rukou dvanáctiletý Mates. „Strejda Viki dneska zvrací pořád.“

„To je fakt,“ přitakala mu Lůca. „Protože je Ondráš kurevník, strejda utápěl žal,“ pronesla s naprosto vážným výrazem ta jezinka.

„No Lucie, jak to mluvíš?!“ vyjevila se Kikina, rázem rudá až k lopatkám.

„No co?“ trhla holčina rameny. „Sama jsi říkala, že kdyby se strejdovi nekurvil, tak by tolik nepil…“  Víc říct nestačila, protože jí od Kikiny přilétl pohlavek, což ji samozřejmě příšerně urazilo. Nevěděl jsem, jestli je mi víc blbě od žaludku, nebo z téhle rázem trapné situace.

Podíval jsem se na partu, co rozpačitě postávala nade mnou.

„Všichni máte meče, může mě někdo zabít, prosím?“ zaskučel jsem. „Ale napřed ty dva smrady, na to se chci dívat,“ zamračil jsem se na sestřiny potomky škodolibě.

Účel to splnilo, Lucka s Matesem po mně metali jednu nadávku za druhou a kolem mě se ozval úlevný smích.

„Tak pojď, hrdino,“ pomáhal mi podkoní na nohy. Co jsem ale nečekal byl Pavel, který mě podepřel z druhé strany.

„V pohodě kluci, já můžu jít,“ namítal jsem, ale neposlouchali. Odvlekli mě do velkého žlutočerného stanu, kde mě posadili na jakési provizorní lůžko.

„Počkej tu do konce představení, jen pro jistotu,“ nařídil mi Černý Rytíř panovačně a s pobaveným úsměvem mi stáhl přilbici, pod kterou jsem se potil jako prase. Jednou rukou mi prohrábl mokré vlasy a odešel.

Najednou mi vlastně ani nevadilo poslechnout jeho příkaz.

Slyšel jsem zvuky pokračujícího představení, Pavel bojoval se zástupcem Čech a prohrál. Chtěl soupeře popravit, ale publikum ho vypískalo a tak jej ušetřil. Loučení, děkovačka, povozit děti na koních a nazdar.

Do stanu za mnou přišel Pavel a očividně se bavil překvapením v mé tváři.

„Copak ty nevozíš dětičky?“ zkoušel jsem zamluvit fakt, že vešel zrovna ve chvíli, kdy jsem se pokoušel rozvázat tkaničky kostýmu, který na mě předtím navlíkli. Nikdo na světě nevypadá dobře, když se snaží rozmotat zauzlované kožené řemínky v podpaží. Nikdo.

„Máme vyzkoušený, že mě se děti bojej, takže týhle kašpařiny jsem ušetřenej,“ vysvětloval s úsměvem.

„Viktore?“ slyšel jsem sestřin hlas.

„Tady,“ odpověděl jsem. Než však stihla vejít, Pavel jí zastoupil cestu.

„Vezmu ho nahoru do našich šaten, je tam chladněji. To vedro mu moc nepomáhá,“ oznámil jí a já v jeho hlase slyšel úsměv, který bych býval i zatraceně rád viděl.

„Haló, já jsem tady, a umím mluvit sám za sebe,“ přerušil jsem je otráveně.

„Jo, ale většinou říkáš blbosti,“ odmávnul mě Pavel, aniž by se na mě otočil, což ta zrádkyně ocenila záchvatem smíchu.

„Tak my si to tu zatím celý projdeme a pak ti cinknu, jo?“ houkla po mně a už jsem jen mezerou mezi plachtami stanu viděl jen její vzdalující se siluetu.

„A tohle je, dámy a pánové, matka od dvou dětí…“ zakroutil jsem pobaveně hlavou.

„Jsi snad jedno z nich?“ uchechtl se blonďák.

„To ne, ale čekal bych, že se o mě bude alespoň trochu bát,“ mrkl jsem na něj pobaveně.

„Děláš jak kdyby tě nechala v kleci s tygrem, prosím tě. A vůbec, polez,“ zavelel a vykročil k opačné straně stanu, kudy vyšel ven a zamířil do jedné z historických budov. Šel jsem za ním.

Po kamenných schodech jsme vyšli do patra, kde Pavel odemkl jedny z bílých dveří a pokynul mi, abych vešel první. Polkl jsem, ale poslechl. Tak trochu jsem si připadal, jako kdybych opravdu vešel do tygří klece.

Tohle nebyla žádná šatna. To byl pokoj jako vystřižený z hotelové brožurky. S jednou jedinou postelí a pár kousky oblečení jen tak halabala poskládaného.

Pavlův pokoj.

Překvapeně jsem se na něj podíval, ale to už si stahoval z ramen kožené vycpávky pod brnění.

„Co je?“ všiml si mého pohledu. „Myslel jsem, že sprchu oceníš,“ pokračoval ve svlékání nevzrušeně.

A já byl v pytli.

Co se to sakra právě dělo? Ten frajírek jasně věděl, že jsem gay. A odvedl si mě do pokoje? Do sprchy? No sakra… Jako jo, byla tu možnost, že si nedal dvě a dvě dohromady, ale ta byla tak kolik….? Tří setiny procenta?

Srdce mi povážlivě přidalo na tempu, když mi došlo, že jsem zřejmě neúmyslně přijal pozvánku na nezávazný sex.

No do prdele.

Doslova.

Tedy, já byl vždycky ten trapně věrný typ, ale taky byla pravda, že teď jsem zrovna neměl být komu věrný. A na Pavlovi bylo něco, co mě zatraceně dráždilo.

Otázka zněla, jestli je to dobrej nápad a nemává se mnou ublížený ego a zbytkovej alkohol.

A že to byla zapeklitá otázka.

Pavel si přetáhl přes hlavu i tričko a zůstal tak jen v černých kalhotách a kožených botách. Věnoval mi podmračený pohled.

„Dívej, na tohle mě nikdy neužilo. Tamty dveře vedou do koupelny, ty za tebou ven. Ani jedny nejsou zamčený, tak si jedny konečně vyber,“ zabručel a zmizel v těch prvních.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co to vlastně řekl. A ano, pohled na jeho nahá zpocená záda v tom hrál svou roli.

Jaká zapeklitá otázka, sakra. Ten chlap byl sexy a učinil poměrně jasnou nabídku. A já byl ledacos, ale světec fakt ne.

Odhodlaně jsem vešel do červeno-bílé moderní koupelny ve chvíli, kdy se chystal zapnout vodu ve sprchovém koutě.

„Sám ty kožený řemínky nerozvážu,“ přiznal jsem tiše.

Otočil se ke mně a v očích mu zablýsklo.

„Taky si to můžeš klidně nechat na sobě,“ bavil se.

„Jo, to si tu sprchu fakt užiju. A cestu domů v sestřiným autě dvakrát tolik,“ zabručel jsem a znovu se pokusil tu zákeřnou inovaci svěrací kazajky uvolnit sám.

„Počkej,“ odtáhl mi ruce a několika zkušenými pohyby mě celého mundůru zbavil. „Lepší?“

„Mnohem,“ usmál jsem se na něj, vlastně vůbec poprvé, upřímně. Přetáhl jsem si triko přes hlavu a svlékl kalhoty. Byla otázka vteřin, než jsme oba nazí stáli ve sprše.

Uvědomil jsem si, že je skoro stejně vysoký jako já, jen je o něco svalnatější. Hrudník měl porostlý zlatavými chloupky, které pod tekoucí vodou zhnědly a přesně kopírovaly jeho kůži.

Zřejmě ani jeden z nás nehodlal položit tu zásadní otázku, a tak jsem si ho prostě přitáhl do polibku. Možná jsem staromódní, ale já to bez toho neumím. Navíc mám vyzkoušeno, že kdo neumí líbat, nestojí pak v posteli za nic.

Jenže Pavel uměl líbat zatraceně dobře. Zatajil se mi dech, když jsem mu sjel rukou na zadek a čekal na jeho reakci. Jen se na mě víc natiskl, nebránil se.

A já měl chuť udělat vítězné gesto, protože to znamenalo, že jsme domluveni, co bude dál. Sevřel jsem v dlani jeho pevné půlky a ještě víc si užíval jeho blízkost. Byl na tom dost podobně, a když se svým vzrušeným rozkrokem otřel o můj, dostaly věci teprve pořádné tempo. Jako kdybych držel deset let celibát, měl jsem pocit, že vybuchnu kdykoliv se mě dotknul. A že se ten kluk ale uměl dotýkat.

Poctivě jsem oplácel laskání a než jsem se nadál, stál opřený čelem ke stěně a já v něm měl dva prsty. Viděl jsem, jak se jeho tělo třese námahou.

Vždyť celé odpoledne blbnul na přímém slunci v brnění, jasně že bude unavenej, pleskl bych se nejraději do čela. Naklonil jsem se k němu blíž a ten lákavej zadek slušně plácnul, až mu na kůži zůstal červený obtisk mé dlaně.

„Pojď do postele,“ požádal jsem ho zadýchaně. Čekal jsem, že bude vzdorovat nebo tak něco, ale on vypadal, že je mi za ten návrh snad i vděčný. Jen kývl a vyrazil poněkud nejistou chůzí k posteli. Naštěstí to bylo jen pár metrů.

Místo aby si vylezl na matraci, zamířil k nočnímu stolku, odkud vytáhl nenačatou krabičku kondomů a dva vytáhl. Připadal jsem si na chvilku trochu lacině, když jsem si od něj jeden lesklý balíček bral a jeho obsah si navlékal, ale pořád lepší, než kdyby vytáhl poslední dva z takového toho ekonomického balení. On si zatím navlékl ten druhý.

Poměrně snadno jsem ho přiměl, aby si klekl na všechny čtyři. Otisk mé dlaně na jeho půlce svítil jako malířův podpis na obrazu a mě se to líbilo. Zatraceně moc.

Neodolal jsem a rukou mu přejel nahoru po páteři, abych se vrátil zpátky přes žebra a bok. Rázem celé jeho tělo pokrývala husí kůže. Napadlo mě hned několik věcí, co bych s takhle citlivým tělem rád prováděl, ale Pavel se nespokojeně zavrtěl aby mi dal najevo, že tam nečeká na tramvaj.

Nedokázal jsem potlačit uchechtnutí. Kdo by si pomyslel, že velký a zlý Černý Rytíř tu bude vrtět zadkem jak háravá čubka.

„Chtěl bys něco?“ zabroukal jsem a provokativně mu přejel penisem mezi půlkami.

„Spoustu věcí,“ zafuněl rozmrzele. „A jestli se k ničemu nechystáš, nejspíš mezi ně přibude položka Viktorovy koule na stříbrným podnose.“

Líbil se mi jeho arogantní způsob vyjadřování. Věděl jsem to. Od samého začátku jsem věděl, že je to přesně můj typ.

Rozhodl jsem se mu dát to, oč mě v podstatě prosil, aniž by to vyslovil. Pomalu jsem do něj zasunul. Byl užší než jsem čekal, a tak jsem počkal na jeho souhlas, než se začnu hýbat. Naštěstí to netrvalo dlouho, než se ozvalo tichounké „můžeš“.

Pomalu jsem se v něm začal pohybovat a užíval si výhled na svaly na jeho zádech, vlnících se pod pokožkou. Prsty křečovitě zatnuté do povlečení a po chvíli i drobné krůpěje potu na jeho šíji. Naklonil jsem se nad něj a jednou rukou se zapřel vedle té jeho. Chtěl jsem vidět jeho výraz.

Víčka k sobě křečovitě tiskl a rty měl sevřené do úzké linky. Vypadal, že trpí.

„V pohodě?“ zarazil jsem se. Odpovědí mi bylo jen prudké kývnutí hlavou. Ha, takže ono tu šlo o tenhle druh utrpení.

„Ne, chci tě slyšet to vyslovit,“ napomenul jsem ho, a na důkaz vážnosti mých slov jsem se z něj skoro celý vysunul.

Prudce otevřel oči a já v nich mohl číst tak strašně očividné „děláš si legraci?!“, až jsem se musel kousnout to jazyka, abych se nerozesmál, což mu zjevně neuniklo.

„Jsem v pohodě,“ zavrčel a sekl po mě naštvaným pohledem. „Budeme probírat taky politiku, nebo se vrátíme tam, kde jsme přestali?“

Ten kluk mě bavil čím dál víc.

„Jak chceš,“ zašeptal jsem mu v těsné blízkosti ucha a přirazil do něj tak prudce, až nestačil ztlumit výkřik. Znovu jsem se narovnal a pevně ho chytil za boky.

„Víš, je to mnohem lepší, když se u toho netváříš jak u zubaře,“ vydechl jsem spokojeně.

„Jdi do hajzlu,“ zavrčel, ale já viděl, jak se mu ještě před okamžikem světlá pokožka krku barví do červena.

„Ale no tak!“ napomenul jsem ho a pořádně ho pleskl, tentokrát na druhou půlku, abych nezničil ten perfektní otisk, který tam ještě stále byl. Pavel se neubránil zasténání. Líbilo se mu to. A Bůh ví, že mě taky.

 

Už dávno jsme leželi zadýchaní vedle sebe, když mi pípnul telefon. Kikina se ptala, jestli už jsem dost fit na cestu domů. Odepsal jsem jí, že se za dvacet minut sejdeme u auta a vstal z postele.

Pavel mě jen tiše pozoroval, jak se oblékám. Ani jeden z nás nemluvil o tom, co se tu právě stalo.

„Tak… Já jdu,“ kývl jsem na něj, když jsem byl hotový. Kývnutí mi oplatil. Bylo to celé tak strašně divné… Nikdy dřív jsem tohle neudělal – alespoň ne střízlivý – takže jsem moc nevěděl, jak se vlastně rozloučit s někým, s kým jsem měl sex a už ho nejspíš neuvidím.

Měl jsem už ruku na klice, když mě zarazilo tiché: „Viktore?“

„No?“ otočil jsem se překvapeně.

„Napadlo mě… Na koni nejsi úplně marnej, a tak kdybys chtěl, mohl bych z tebe udělat jednoho z nás. Třeba jen přes léto. Chci říct…“ zaváhal a bylo na něm vidět, jak je mu tahle část rozhovoru nepříjemná. „Prostě, i když jsi to dost babral, pokud si mákneš, mohl by z tebe jednou být slušnej rytíř,“ upřesnil a do hlasu se mu pomalu vracela jeho předchozí arogance, což bylo v kombinaci s tím, jak dobře vypadal v té rozválené posteli, zatraceně žhavé.

„Klukům by to nevadilo? Nebo šéfovi?“ zamyslel jsem se. Na léto jsem sice plány měl, ale s Ondrášem, takže…
„Šéfuju tomu já, takže tam bych problém fakt neviděl,“ zasmál se povýšeně a já už měl zase chuť ho stáhnout pod sebe. „Prostě mi tu na sebe nech číslo, a ozveme se ti,“ dodal povýšeně a já byl rozhodnutý.

„To nebude nutný,“ usmál jsem se na něj, jak nejroztomileji jsem dokázal. Odměnou mi byl šok v jeho očích. „Až budu mít čas, tak se třeba stavím,“ doplnil jsem a pásl se pohledem na jeho překvapený výraz. „Nakonec… Krom pondělků vystupujete denně, ne?“ mrknul jsem na něj a z pokoje skoro utekl. Že to byl dobrý nápad mi potvrdil tupý úder do dveří, jako kdyby po nich někdo mrsknul koženou jezdeckou botou.

Se spokojeným úsměvem jsem zapadl do sestřina auta. Ona i dvojčata si mě nevěřícně prohlíželi.

„Co je to s tebou, Viki?“ nechápala Kiki.

„Nic, jen jsi měla pravdu. Jsou zajímavější kluci než nějakej Ondráš.“

Hodnocení: 
4.96774
Průměrné hodnocení: 5 (31 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Co udělá z vojáka poslušného psa, zvíře bez rozmyslu? Je to uniforma,...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 5
Kouknu na sebe do zrcadla. Dnes k nám přijdou na večeři Marcusovi přátelé, tak...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
„Řekni, Takano-kun – co všechno o mně zatím víš?“ „Snad jenom to, že nemáš...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
22. Mrtvý vítr    Dale (pokud jste nejdříve klikli na tento...