Čt, 10/08/2017 - 22:05
21

„… Záchranka je na cestě…“

„… Předtím nám sebral telefony …“

„… Nedovolil nám nikoho zavolat …“

Všechny hlasy ke mně doléhají z velké dálky.

Vím, že kluci kolem mě běhají.

Vím, že Honza už Natanovi kontrolovat tep.

Prý jen omdlel.

Nejsem schopen nic z toho plně vstřebat.

Jen zírám na tu krvavou tvář, která je i přesto krásná.

Houpu s ním ze strany na stranu.

Vážně se to děje?

Není to jen sen?

„Alexi, musíš ho pustit! Jsou tu. Neboj, není to vážné!“ zatřese mým ramenem Erik.

Nechci ho pustit.

Vidět někoho, o kom jste si bláhově mysleli, že je v podstatě neporazitelný, ležet v kaluži krve… co horšího může být? A to vědomí, že jste tomu třeba mohli zabránit… ten mučivý pocit provinění…

„Alexi, musíš něco sníst,“ nabádá mě Michal, který za mnou přišel do nemocnice.

„Nechci, nemám hlad,“ odbydu ho.

„Bude to dobrý, slyšel si doktora. Není to nic vážného,“ ujišťuje mě.

„Ne? Tak proč se neprobouzí?“ otočím se na něj zoufale „Proč stále spí? Jsou to už tři dny! A ti novináři všude! Proč mu nedají pokoj?“

Už se neudržím a rozbrečím se.

Nepamatuji se, že bych, byl někdy plakal. Nemám to v povaze.

Ale teď?

Nemůžu jinak.

„Musí nabrat síly. Jeho tělo si potřebuje odpočinout, uzdravit se. Neboj, probudí se,“ snaží se mě uklidnit a rukou mi utírá slzy.

„Nech toho!“ zavřeštím.

Vím, že jsem hysterický.

Jenomže ten sen… pořád se bojím.

„Neumřel ti v náručí,“ řekne ihned „tvůj sen byl prostě jen shoda náhod,“ konejší mě.

Asi má pravdu.

I přesto… stále mám ten divný pocit.

Ten den, kdy jsem s Natanem jel v sanitce, a pak jsem hodiny proseděl v nemocnici, za mnou Michal dorazil. Byl jediný, komu jsem měl odvahu se svěřit s tím, co za noční můry mě pronásleduje. A taky se svým pocitem viny. Akorát, když jsem mu vše vypověděl, vyšel doktor a řekl, že Natan byl třikrát bodnutý, naštěstí netrefili žádný důležitý orgán, vzato ztratil hodně krve. A navíc měl zlomená dvě žebra. Divil se, že dokázal stát takovou dobu na nohou... ale prej, není to nic vážného... 

 „Proč měl krev i na hlavě? Tu neměl zraněnou,“ odvážím se zeptat Erika, který mě, po týdnu, konečně vytáhl z mého čestného místa v čekárně, do nemocničního bufetu.

„Nebyla jeho. Vymklo se to kontrole. Většina té krve nepatřila vůbec jemu. Pochybuji, že ji v sobě člověk tolik má. Víš, tys byl jen jednou na naší akci. Ale v poslední době přituhuje. Šéf říkal, že jeho otec si nejspíš uvědomil, že ho skutečně může dostat,“ vysvětlí.

Jeho otec…

Musím vědět, co se to děje. Už nelze předstírat, že to vše jsou jen události na pozadí.

Chci… být konečně odvážný. Postavit se čelem světu, do kterého jsem byl vtáhnut.

„Můžu mít pár otázek?“ zeptám se přímo.

„Ptej se, na co chceš… můžu ti odpovědět na cokoliv,“ kývne s lehkým úsměvem.

„Vážně?“ vyjevím se.

Čekal jsem, že bude mít zákaz.

„Ano, šéf nám všem řekl, že máme odpovědět na veškeré tvé otázky. Jenže ty ses nikdy na nic neptal, docela nás to překvapilo,“ přizná.

Neptal, protože jsem byl tak zahlcen všemi těmi pocity, až jsem se bál, že víc bych neunesl.

Jenomže teď už je to jedno.

Jsem na pokraji svých sil… snesu cokoliv... už nic mě nemůže porazit víc.

A navíc, i kdyby mi řekl sebehrůznější věci… já toho nádherného ďábla stejně budu milovat.

Je mi jedno, co dělá jiným, pro mě je důležité, že já jsem ten, koho miluje.

Jsem sobecký.

Ale láska prý taková je.

Nemůžu za to, že mé srdce buší jen pro něj.

„Jeho otec ví, že po něm šéf jde?“

„Jo ví,“ řekne Honza, který se zničehonic zjeví vedle mě.

Do háje! Už dlouho mě nikdo nevyděsil.

Hlavou mi bleskne ta dokonalá tvář.

Kdyby to byl on, určitě by nasadil svůj typický škodolibý úsměv.

Honza se posadí vedle mě.

Ten škodolibý výraz… tak moc mi chybí.

 „Víš, Natana znám už od malička. Dříve jsem pracoval s jeho otcem. Když byl Natan malý, obdivoval svého otce. Miloval ho, a bylo celou dobu v plánu, že ho jednou bude následovat. Šéf je zdatný v bojových sportech, skvělý ve střelbě i ve vrhání nožů. Má velkou sílu, když si jeho nadání otec všiml, začal ho využívat ke svým černým obchodům. Natan se zpočátku nebránil, neboť mu tvrdili, že zabíjí zlé lidi. Vrahy a násilníky. Myslel si, že světu pomáhá. Jenže jednou to ruplo, šéf zjistil, že zabil naprosto nevinného člověka, který jen nebyl ochoten dát jeho otci hlas při volbách. Tehdy… se to celé posralo. Šéf začal pátrat po všech, kterým kdy ublížil. Postupně odkrýval celou pravdu. Kdybys ho viděl… byl jako troska. Skončilo to hroznou hádkou, chtěl otce přemluvit, aby přestal, jenže, co myslíš? Ten muž nemá srdce. Nakonec to došlo i Natanovi. Tehdy mi řekl, že ho dostane. Věděl jsem, že on je toho schopen. Nakonec uzavřeli dohodu. Pokud se Natanovi podaří, aby ho dostal za mříže, aniž by proti němu on sám, nebo někdo z jeho lidí svědčil, nepůjde ke dnu s ním. To mu jeho otec slíbil, proto se to tak vleče. Musíme sehnat jeho lidí, jenž ho budou ochotni podrazit,“ řekne s očima zahalenýma oponou vzpomínek.

„A kde má jistotu, že to jeho otec dodrží?“ odfrknu si.

„Víš, jedno se tomu politikovi nechat musí. Ten chlap, vždycky dodržel své slovo. Druhá věc je, že v téhle hře nejsou limity. Teď, když už ví, že tu šance na jeho potopení je, nevím, ani si nechci představovat, čeho všeho je schopen, aby tomu zabránil,“ vysvětlí.

„Je schopný ho i zabít…“ vydechnu.

„Ano, to je, “ přisvědčí.

Možná je to celé jen prachobyčejný béčkový film. Jenomže béčkový film, by nesevřel mé srdce do ocelových kleští.

 „A co přesně se stalo teď naposled?“ pokračuji dál.

Co se to děje?

Koukám na ně, poslouchám je, a přesto si připadám jako návštěvník kina.

 „Bylo jich na nás třicet. Třicet proti šesti. Chápeš? Šéfovi to smrdělo od začátku, byl nezvykle nervózní, a navíc nám dal všem brokovnice. Nikdo z nás netušil, co se mu honí hlavou. A pak, všechno vypadalo v pohodě. Klasická výměna, jenomže se to zvrtlo. Když začali vytahovat nože, věděli jsme, že je to špatný. Natan, jen sám, jich deset odrovnal…. Víš, je děsivým strojem na zabíjení. Dalších pět je, podle mě, už taky pod drnem, v té rychlosti jsem neměl čas moc zkoumat, co se děje. Ale viděl jsem, jak ho bodli, a jak on, i přesto, pokračoval dál, jako rozjetý tank. Nešel zastavit. Nejlepší by bylo utéct, ale on neutíká. Nikdy. Je takový…. jenomže…“ úkosem na mě pohlédne „to je jedno, prostě takhle,“ pokrčí odevzdaně rameny.

„Jenomže co?“ zeptám se.

Pocit provinění.

Začínám ho cítit silněji, než kdy dřív.

„Víš, Alexi. Jsem hrozně rád, že tě šéf potkal. S tebou je všechno lepší, on i my. Život najednou dostal lepší barvu. Jenomže láska má i odvrácenou stranu slunce. S ní přichází strach. A on ho měl… měl strach, že už tě možná neuvidí nebo, že to neuneseš, kdyby se mu něco vážného stalo. Nevím, ale ten strach ho ovládal, a proto asi… taky dopadl takhle. Není to tvoje vina, není to ničí vina. Jen jsem ten den viděl, že nebojuje tak jako obvykle, že si dává větší pozor. Ale vím jistě, že pokud z jeho života odejdeš zrovna teď, jen protože jsem ti teď tohle řekl, nebude to lepší, naopak. Příště ho možná skutečně zabijí. Musíš zůstat po jeho boku, Alexi, nesmí se bát, že od něj odejdeš,“ otočí se na mě a v očích má prosebný výraz.

Odejít od něj?

Já?

Jako kdybych mohl…

„Neodejdu… nikdy,“ hlesnu jen.

Natanovi oči, mě vždy zaplavovaly silným zmatkem. Z jeho často neproniknutelného pohledu vycházelo nekonečné kouzlo, jako závan větru, svůdné víc než obloha za soumraku, proklána červenými a modrými obláčky. Jeho oči v sobě skrývaly tajemství toho, o čem se lidem zdá, a přitom to fyzicky neexistuje. Ten pohled mohl za celou mou lásku. Chci ho vidět znovu.

„Proč nás za ním nepustí?!“ osopím se na Erika.

„Nejsme rodina…“ vydechne a o krok ustoupí.

On se mě bojí?

Mě?

„Ale až se vzbudí… tak ho budeme moci navštívit,“ řekne a věnuje mi povzbuzující pohled.

Můj zoufalý smích se nese ztichlou chodbou.

Ještě chvíli a zblázním se z toho.

Natane, ty proradná bestie, jak dlouho mě hodláš trápit?

A tak jsem si uvědomil, že jsem se stal ještě více posedlý… Natanem. Mým bohem v rouše ďáblově. Můj život se zastavil. Veškerý čas jsem trávil v nemocnici, do doby, než mě kvůli mému pokusu o jeho návštěvu, nevykázali. Nemohl jsem pochopit, proč ho nemůžu vidět.

„Je dobře, že tě vyhodili. Vypadals jako chodící zombie... i když... vypadáš pořád stejně. A co si vůbec dnes dělal?“ zajímá se Michal.

„Co myslíš?“ otočím na něj otráveně hlavu.

To, co poslední tři dny dělám pořád.

Nic.

Jen sedím a tupě civím.

Vím, že bych se měl nějak zabavit. Jenomže mi to nejde.

Když koukám na televizi, stejně nevím, co v ní běží.

Když se pokusím vařit, skončím s popáleným, či pořezaným prstem.

Chodím, sedím a civím. To je to jediné, čeho jsem teď schopen.

A vzpomínám.

Na jeho úsměv.

Na jeho dokonalé tělo.

Na jeho štiplavý humor.

Na ten drsný sex.

Prostě jsem ho plný.

A pak jsou tu noci. V těch vzácných chvílích, kdy na moment usnu, vidím jeho tvář.

Pokaždé je to stejné. Hledí na mě dvě černé zářící oči, ve kterých hoří plamínky života. Přibližují se a já nevím, kam svůj zrak zaměřit dřív. Jestli na ty nádherné diamanty, nebo krásné rty, či dokonalou bradu. Vždy se mi chvěje srdce, touhou po tom, dotknout se té nádhery. Vztáhnout ruku k jeho vlasům a pohladit je po celé délce, přejet palcem přes obočí a dlaní sevřít hebkou tvář, přiklonit se blíž a nasát tu omamnou vůni, vtisknout polibek těm chtivým rtům. A vždy, přesně v téhle chvíli, se začne vzdalovat. Ustupuje přede mnou a já se snažím přijít blíž, až se rozeběhnu. Ale má vzdálenost od té nádhery se stále zvětšuje. A pak si uvědomím, že mi něco čvachtá pod nohami. Vždy, i když vím, co uvidím, skloním zrak. Běžím v kalužích krve.

V tenhle moment se pokaždé probudím.

Nechci usnout. Nechci spát už nikdy.

„Máš telefon,“ podává mi Michal svůj mobil s rozzářeným úsměvem.

„Cože?“ vyjevím se.

„No co koukáš, dej si to k uchu,“ pobídne mě a rychle zmizí.

Nedůvěřivě se zadívám na displej s neznámým číslem.

Mé srdce začíná bušit rychleji.

Co když... je to jen další planá naděje?

Takových už bylo.

„Ano?“ hlesnu přiškrceně.

„Alexi! Jestli nepřijedeš do deseti minut, tak přísahám, že poznáš hněv bohů! “ zavře mi do ucha dobře známý hlas.

Nadskočil jsem málem metr vysoko, jak jsem se lekl.

On se nikdy nezmění.

Nikdy.

Ale z bytu jsem vyběhl jen v pyžamu a s divoce bušícím srdcem.

Zaraženě zírám na tu krásu.

Chtěl jsem mu toho tolik říct, ale zase mě opustil hlas.

Tenhle člověk, že byl nemocný?

A je tohle vůbec nemocniční pokoj?

Že já jsem zase jen usnul?

„Co tam stojíš jak socha svobody! Okamžitě pojď sem!“ zavrčí.

Kluci se na mě pobaveně zasmějí. Stojí na levé straně jeho postele v řadě, jako sudičky.

Ta slova mě donutí k pohybu.

Doslova se k němu rozeběhnu.

A když zakopnu o svou nohu, tak šikovně, že dopadnu přímo na jeho hruď, jeho tváří se rozlije, pro mě tak dobře známý, pobavený výraz.

„Řekl jsem, pojď, ne leť,“ ušklíbne se.

„Promiň…“ vydechnu a rychle se začnu sbírat.

Byl pobodaný přece!

„Co zkoušíš?!“ zavrčí a přitáhne si mě do náruče.

„Ale…“ začnu.

Nechci mu ublížit.

„To ses nemohl aspoň obléct? Běžet sem takhle! Nastydneš!“ prská.

„Řekl si do deseti minut…“ připomenu mu.

Jeho výraz se rozzáří.

„To se mě tak bojíš?“ usměje se.

„Ne, to ne,“ zamítnu.

Tak určitě.

„Taky nemáš důvod… víš, že tě miluji,“ řekne víc nahlas, než je nutné, a začne se sápat po mých rtech.

„Ale…“ zkusím.

„Nic mě nebolí!“ přeruší mě, a svým vášnivým polibkem, slíbne zbytky mého strachu.

Dokonce ani trapně se necítím.

Teda…

Prvních pár minut.

Jenomže po chvíli, když ucítím, jak mi jeho ruka suverénně prohmatává rozkrok, se s vypětím všech sil odtánu, alespoň na pět centimetrů.

„Huh…“vydechnu „to… by možná mohlo stačit,“ usměji se a zdatně hledím, do těch nádherných černých diamantů.

Bože, může se někdo cítit, tak šťastně a trapně zároveň?

„Proč?“ vyjeví se.

„No…“ výmluvně se rozhlédnu po klucích, jejichž tváře vypadají nerozhodně.

„Alou ven! To jste za ty měsíce nezjistili, že Alex je stydlivá princezna?!“ zavrčí směrem k nim.

Říct, že jsem právě byl svědkem toho, jak vypadá, když má člověk v zadku tryskový pohon, je nejspíš slabé slovo.

Zmizeli jako pára nad hrncem.

„Co… co máš v plánu?!“ vyděsím se a rychle o dva metry uskočím.

Neříkejte mi…

Jsme v nemocnici, panebože!

Právě se probral!

„No… to co myslíš ne, bohužel mi to bylo výslovně zakázáno,“ hodí na mě vražedný pohled.

Jako kdybych mu to zakázal já!

Ale přišel jsem s tím, že mu něco povím.

Musí vědět, že tu budu.

Ale chci něco zkusit.

Ta Honzova slova… často jsem nad nimi přemýšlel.

 „Šéfe… já… nemůžu bez tebe žít…“ začnu a jeho doširoka otevřené oči, mě donutí, párkrát cvičně zalapat po dechu, „tak… co kdyby ses na celou tuhle pomstu vykašlal?“ zeptám se na to, co mě již delší dobu tíží.

Můj život se změnil. Jsem ochoten udělat cokoliv… Pro něj. Pro nás.

Je toho schopný i on?

Dodatek autora: 

Oukey, takže, můj notebook je v bídném stavu, potom, co se setkal s půlitrem magnesie, takže... pokud objevíte více překlepů, než jindy, tak mě omluvte. Na té externí klávesnici se mi fakt píše naprd.

Snad si čtení i tak užijete :)... no, ono pokud ste dočetli až sem, tak spíš: snad ste si čtení užili :D

 

4.83721
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 43)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 3
Kazuma podrážděně seděl ve své kanceláři, ovívajíce se jakousi zprávou. Mračil...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 14
Kličkuji ulicemi a snažím se upláchnout svým pronásledovatelům. Jenže nejsem...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 20
Pár sekúnd som sa pozeral na  takmer prázdnu šachovnicu. „Bola to výborná...
Hodnocení:
2.4/5
- Komentářů: 6
 Když Ondra vycházel ze stodoly uvědomil si že k Pepínovi něco cítí, ale...