Čt, 06/07/2017 - 20:35
12

Nejistě se rozhlížím po tmavém skladišti.

Jeli jsme sem na motorkách, jako opravdoví mafiáni.

Snažím se tu myšlenku zapudit. Jsme jen obyčejné kancelářské krysy. V pohodě. Určitě jdeme vyzvednout náklad nebo tak něco.

Se zbraněmi…

Ve skladišti na konci města…

V kožených hadrech…

Jen já mám obyčejné džíny a triko. Musím být jak pěst na oko.

Poslušně za nimi cupitám. Jdu předposlední a jsem hrozně rád, že je za mnou Honza. Myslím, že on je určitě lepší střelec než já.

Sakra, proč přemýšlím o tom, že se bude střílet?

Snažím se dýchat klidně a neklepat se jako vyděšené štěně.

Cesta sem byla fajn, jel jsem s Natanem. Měl jsem ruce obtočené kolem jeho štíhlého pasu. Ještě teď cítím ty pevné svaly, jenž jsem měl pod rukama…a to teplo.

Miky prudce zastaví. Nečekám to a napálím do něj. Vůbec to s ním nehne.

„Jen zůstaň za mnou,“ hlesne přes rameno.

Nevím, čeho jsem litoval víc, jestli toho, že jsem už dva měsíce nestřílel nebo toho, že jsem hned při první zmínce o střelnici, nevzal nohy na ramena a nenašel si nějaké klidné místo…třeba za barem.

Civím na Mikyho záda a neodvažuji se ani rozhlédnout.

Po chvíli se skladištěm začnou rozléhat několikery kroky.

Navzdory tomu, že můj mozek křičí, abych nevystrčil ani cíp své kůže, vykouknu přes Mikyho rameno.

Nasucho polknu.

Banda asi deseti mužů si to míří přímo k nám. Jeden z nich, myslím, že leader, je velký jako king kong. Ostatní však taky nepatří mezi trpaslíky.

Jejich oblečení je také kožené ale víc… nedbalé. Oproti klukům vůbec nepůsobí jako lidi.

Tohle jsou vážně gangsteři.

Kam jsem to vlezl.

„Natane… jak je to dlouho?“ řekne ten obr.

Stojí v řadě vedle sebe, stejně jako kluci. Vzdálenost mezi nimi je tak dvoumetrová.

Neměl bych taky vylézt?

Strach ochromil mé tělo. Najednou jsem si uvědomil…

Ne. Být za Mikyho tělem mi přijde jako mnohem výhodnější pozice.

„Nechme zdvořilostí a přejděme k věci,“ odpoví šéf a já se bezděky otřesu.

Ten hlas… bez špetky lidskosti.

Nikdy jsem ho takhle mluvit neslyšel.

„Co se ti to tam vzadu klepe za nanynku?“ ušklíbne se opičák.

Ehm… to asi myslí mě.

„Tvůj milenec?“ pokračuje, když se mu nedostává odpovědi.

„Potom je ti hovno,“ zarazí ho Natan „spíš mi řekni, kolik jste zastavili překupníků?“ pokračuje.

„Asi deset, máme tu celkem tunu kokainu a pět těch největších ryb,“ odpoví obr.

„Fajn. Takže půlka drog je vaše a druhou si bereme my. Kde máte ty chlápky?“

„Jsou vzadu. Tři jen obchodují s drogami, ale ti další dva, maj k tomu ještě obchod s bílým masem, a taky několik vražd na krku… znásilnění…,“ informuje king kong.

„Dobře, myslím si, že vy ste tady pro dnešek skončili. O zbytek se postaráme,“ rozhodne Natan.

„Hlavně tu nenechte žádnej bordel…“ upozorní ho obr.

To už se neudržím a opět vykouknu přes Mikyho rameno.

Nevím kdo je víc děsivý, jestli ten chlap, co vypadá jako skála, nebo náš atletický šéf.

Natan se napne a zavrčí „zmizte!“

Že jsem vůbec váhal… šéf je číslo jedna ve všem.

Poslechnou. Po chvíli osiříme. Cítím napětí ve vzduchu.

Takže drogy. Jak jinak, to je pak jasný, že to nenapíšou do účetnictví.

Můj osud je zpečetěn. Buď mě zavřou poldové, nebo mě zabije mafie.

Jestli to přežiju, už do té práce nikdy nevkročím. Podám výpověď ještě dnes odpoledne.

Že většina lidí žije v bublině. Mají své práce, rodiny, koníčky, aniž by cokoliv tušili. Po večerech koukají na televizi, kde většinu hrůzných činů komentují slovy: „je to jen film.“ Jenomže…

„Jdeme!“ rozkáže Natan po chvíli a vyrazí napříč skladištěm.

Dojdeme do malé místnosti.

Je tam pět židlí. Na každé z nich sedí svázaný jeden muž. V pusách mají roubíky a oči mají zavázané.

Všichni mají obleky.

Rozhodně nevypadají jako drogoví dealeři, nebo vrazi či násilníci.

Taková banda úředníků.

Zaregistruji, že dva z nich mají oči převázané červenou látkou.

Otřesu se. To jsou ti, co obchodují s bílým masem.

„Eriku, vem ho pryč!“ rozkáže Natan a prstem ukáže na mě.

Tohle nebyl film.

„Ne!“ vykřiknu a zaregistruji jejich překvapené pohledy „když už tu jsem, chci tu být až do konce,“ dodám už tišeji.

Šéf dojde až těsně ke mně.

Mé srdce, které už tak bušilo nahlas, přidá na intenzitě.

„Nemyslím si, že bys tu měl být až do konce,“ zašeptá hrozivě.

„Nezajímá mě, co si myslíš. Vzal si mě sem, proto abych tu byl, takže mě tu nech,“ nenechám se zastrašit.

Dodnes nevím, kde jsem vzal tu odvahu, ani proč jsem tam tak moc chtěl zůstat.

Nedůvěřivě si mě měří.

„Fajn!“ zavrčí „ale ne, že se mi tu zhroutíš! Vše, upozorňuji, opravdu vše, čeho seš dneska svědkem. Si vezmeš do hrobu. Jasný?!“ prskne a chytí mě přitom za bradu, až to zabolí.

Proč to dělám.

Řekni, že chceš odejít. Pokračuj dál ve své nevědomosti.

Není to tak lepší?

Mám rád svůj život.

„Chápu,“ kývnu.

Vážně jsem to řekl?

Bylo by lepší, kdybych odešel. Měl jsem tolik možností k útěku… nikdy jsem žádnou nevyužil.

Následují události, které jsem viděl jen v akčních filmech.

Natan si na oči nasadí černé brýle a strhne třem mužům jejich šátky. Všem vrazí několik dobře mířených ran v kožených rukavicích.

Chvíli na ně vrčí jako naštvaný pes.

„Víte kdo já jsem?!“ prskne.

Muži jen zmateně přikyvují.

„To jsem rád…takže jestli budete pokračovat…“ rychle chytne dvě židle na okraji a přitáhne je k prostřední, tak, že jsou všichni tři těsně u sebe „nechám vás sežrat psy!“ dokončí temně svou výhružku.

Vyděšeně ho pozorují.

Má takovou sílu.

Je opravdu hrozivý.

Nakonec je vyhodí i se židlemi před dveře, a nechá tu práci, jak to nazve, dokončit Honzu s Mikym.

Ani nedutám.

Občas se přistihnu, že zapomínám dýchat.

Teď ti dva…

Otočí se na mě a počastuje mě tvrdým pohledem „Vážně tu chceš být?“ zeptá se.

„Ano,“ hlesnu přiškrceně.

Jsem vůl.

A tak jsem byl svědkem toho, jak se ten božský výtvor změnil v krvelačnou bestii.

Sundá šátky i těm dvěma. Asi pět minut na ně jen kouká. V jejich tváři jsou zprvu zmatené výrazy. Avšak trvá pár sekund, než se jim v obličeji mihne stín poznání.

Šéf musí být hodně proslavený.

„K vám netřeba slov,“ řekne Natan.

A pak… přesně jako zuřivý tygr… skočí po jednom z nich, a začne ho mlátit, hlava nehlava.

Šokovaně pozoruji ty rychlé paže.

Obličej toho muže začíná připomínat krvavou fašírku.

Mé srdce se již dávno zastavilo.

Cítím se malátný.

Když na mě dopadne první sprška krve… skoro se pozvracím.

„Sakra! Adame vem ho pryč nebo to tu celé zasere!“ zavrčí Natan.

Má oči všude.

„Ne… to je … v pohodě,“ zachrčím.

Vážně jsem korunovaný idiot.

Najednou rány ustanou.

Natan odstoupí a sáhne si za opasek kalhot.

Vytáhne nůž.

Poslední, co spatřím, jsou dvě děsivě velké černé oči.

Tímhle okamžikem se můj život definitivně změnil. Myslel jsem si, že horší už to být nemůže. Jenže... on to byl teprve začátek.

4.857145
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 49)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 14 Plánování   |...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Vzbudilo mě zhoupnutí matrace. Nechtě jsem rozlepil oči a hned je zase zavřel....
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 6
Oheň plápolal z posledních sil a dva mladíci se k sobě tiskli, aby si...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 3
Měl jsem sen. Pamatuji si jej jen matně, ale moc dobře vím, že to nebylo poprvé...