Čt, 11/07/2019 - 13:07
4

O osmnáct let později

 

 „ Já jsem tvůj šéf. A když ti řeknu, že se budeš usmívat na hosty, tak to zkrátka uděláš! A je mi jedno, kam ti sahají nebo kam se ti dívají! Od toho tu taky jsi, nemáš jen roznášet jídlo a kávu. Máš rozjasnit den našim zákazníkům a je úplně jedno, jakou svojí částí to uděláš, jasný?? A dělej, na pětce už na tebe čekají, i když máš poslední směnu, budeš makat pořádně, jasný?“  Můj šéf. Myslí si, že může vše. Jakmile mi dává plat, prý mu patřím. Nesnáším to. Mám problém sama se sebou, natož s muži. Neměla jsem ideální míry. Za to jsem měla velký zadek a velká prsa. Museli mi zvětšit halenku. Místo odpovědi jsem jen kývla a odešla jsem dolít kávu na pětku. Byla bych šťastná, kdybych nebyla vidět vůbec. Postarší muž s úsměvem upil kávy a dlouze se mi podíval do výstřihu. Ignorovala jsem to a obsluhovala dál. Potřebovali jsme s bratrem našetřit peníze na  naší cestu pryč z tohoto města. Žili jsme se svým otcem v malém domě na kraji města. Otec býval kovářem. Ale před několika lety začal hodně pít. Nyní už nevycházel z domu. Kromě dostatku alkoholu ve spíži ho nic nezajímalo. Oba s bratrem jsme hned při škole začali pracovat, abychom se dostali co nejdříve pryč. Já chodila na místní osmileté gymnázium, kde jsem také letos odmaturovala. Na další studium bych sice ráda šla, ale nějak nám to naše situace neumožňovala. Bylo pro mne přednější pracovat a mít peníze ihned, škola přijde na řadu třeba někdy…kdo ví. Sama jsem nevěděla. Tobiáš pracoval jako kuchař, je vyučen a má tuto práci rád. Vařil již od svých šestnácti let, ve zdejší restauraci a byli s ním vždy spokojeni. Po dvou letech ho nechali vařit po svém, vymýšlel různé kombinace jídel a v podstatě se dalo i říci, že fungoval jako šéf. Kuchyni měl přizpůsobenou tak, aby vše vyhovovalo všem. Je hluchý. Ničemu to nevadí, pokud máte kolem sebe fajn lidi. Ale stále se vracíme do baráku, kde je plno špatných věcí. Nebylo to vždy takové. Matka nám zemřela při porodu. Jsme dvojčata a otec nám vyprávěl, že zkrátka zemřela. Když má už hodně upito, říká, že jsme ji zabili my. Slova nám už neubližovala. Oba jsme zjistili, že jsou horší věci. Nyní nám zbývalo přežít posledních pár dní a odjedeme.

„ Tamy! Tak už prý jedete jo? Po víkendu! Budeš mi moc chybět, kočko,“ volala na mne Renata, kamarádka a kolegyně, která také roznášela kávu. Poslala laškovně pusu našemu stálému zákazníku a přihrnula se za mnou dozadu do kumbálu. Ten nám sloužil jako šatna a i jako místo na naši pauzu. Renata byla oproti mě vyšší, štíhlá, blonďaté kudrny po pás. Velké plné rty, často přetřené leskem a výrazné umělé řasy. Můj opak. Vedle ní jsem vypadala jako malá, prdelatá cikánka, věčně nenamalovaná. Make-up nepoužívám, občas jen řasenku. Mám i černé dlouhé vlnité vlasy, tmavší pleť. Myslím, že kromě mých sytě modrých očí nejsem ničím výjimečná. Těmi jsme byli obdarováni s bratrem oba dva. Rozdíl byl jen ten, že u něj to očima pouze začíná.

„Ano, po víkendu. Tobi chtěl ještě sobotu a neděli dodělat sám. Bude mu to tam chybět,“ odpověděla jsem jí. Renata přimhouřila obočí a dotčeně zakňourala: „ A já ti snad chybět nebudu? Pořád myslíš jen na svého bráchu, je to otravný.“ Jen jsem kývla na souhlas. Nikdy nepochopila náš sourozenecký vztah. Byl pevnější, než měli jiní. Myslím, že je to i našimi prožitky, nejen tím, že jsme dvojčata. Upřímně jsem se ale těšila, až odjedeme pryč, do neznáma. Konečně. Převlékla jsem se a zástěru složila na židli. Ještě dvakrát si ji obleču.

„Měj se, uvidíme se zase, přijedu. A určitě ti napíšu, ano?“ Obejmula jsem ji a naposledy zamávala. Víkend má směnu vždy jen jedna z nás, což jsem teď já. Takže dnes jsme se měli vidět naposledy. Kamarádka si otřela slzu a běžela k dalšímu stolu. Vyšla jsem z kumbálu a zamířila k hlavním dveřím z bistra. Nadechla jsem se krásného letního večera. Bylo šero, náměstí se začalo hemžit lidmi, kteří vyhledávali společnost. Tobi mě už čekal u kapličky, jako vždy po mé směně v podvečer. Vadilo mu, když jsem šla sama. Bere mě jako slabou, co se neumí bránit. Měl pravdu. Ale někdy je lepší se nebránit ničemu a ono se to samo vyvrbí. Otec mne již deset let pravidelně znásilňoval. A já už ho nechávám. Zjistila jsem, že je to tak jednodušší.  Nikdy jsem to nikomu neřekla. Bratr nechtěl, aby to otci prošlo.  Udal ho na policii. Ale tam šéfuje tátův dlouholetý kamarád, který to nikdy nebral vážně.  A to znamená, že mne označil za zbytečně přecitlivělou. Dál se to nedostalo. Tobiáš to zkusil říci i naší doktorce. Ale nepochodil. Prý jí tatínek vyprávěl, jak trpím nočními můrami a hrůznými představami. Táta mi tak pravidelně bez problému nosil prášky na spaní. Zkrátka nebylo komu se svěřit z dospělých. Otec byl vždy pro všechny hrdina, který zvládl dvě děti sám. Nejlepší otec roku. Než to začalo, byl i mým hrdinou. Ale už tomu tak dávno nebylo.  Bratr nevěděl, že s tím táta nepřestal. Jen věděl, že mne občas zbije. Tak mne chránil před bitím, to si myslel.  Sem tam jsme přespávali u kamarádů, ale ne dlouho. I u Renaty, bydlela s babičkou. Kamarádka také nic nevěděla. Někdy jsem měla pocit, že si to vše zasloužím. Možná bych se měla víc bránit. Jenže ono je jednodušší vydržet. Je to jen chvilka. A pokud se to bratr nedozví, je klid. Nic nehrozí. Nic se neděje. Neměla jsem ráda jejich konflikty, i když byl bratr silnější, než otec. Když to trochu bolí, nějaký prášek pomůže, doma jsme měli vždy zásobu čehokoliv. Na to táta dbal, aby byl dostatek prášků na spaní a proti bolesti. Já nic neztratila, ale mé druhé já ano. Tobi začal posilovat ve svých osmi letech, aby mě ochránil.  To bylo poprvé, kdy mne viděl s otcem. Ležela jsem na posteli a hrála si s panenkou. Táta přišel z práce, vyhodili ho, protože byl opět opilý. Byl naštvaný a řval, že za jeho špatný život můžeme my. Byla jsem ještě osmiletá holka. Mé tělo nebylo absolutně připraveno.  Bolelo to, křičela jsem, nevěděla jsem ani, co to se mnou dělá. Znásilnil mě. Mé dětské tělo, zezadu. Tobiáš nás viděl a skočil tátovi na záda a bušil do něj. Chápal, že mi je děláno něco, co nechci. Táta ho odhodil, bratr se nevzdal, skočil znovu a začal ho kousat. Otec se naštval o to víc. Vstal a začal bratra bít do hlavy, dokud neupadl. Praštil se o schod a upadl do bezvědomí. Pak ho otec několikrát kopl do hlavy. Moc jsem křičela, když jsem viděla, kolik krve se objevilo kolem. I z ucha mu vytékal pramínek krve. V tom se táta zarazil a vypadal, jako kdyby se probudil. Poklekl k bratrovi a začal ho hladit. Už tehdy měl problémy a myslím si, že je nemocný psychicky. V nemocnici po vyšetření zjistili, že Tobi utrpěl opravdu vážný úraz hlavy. A co hůř – náhle ohluchl. Nepomohlo už nic.  Pár dnů trvalo, než se probral. Nikdy jsem se přes to nepřenesla. Táta se pár měsíců choval jako dřív. Dokonce sehnal paní, která k nám chodila učit znakovou řeč. I já se jí učila. Bylo to těžké. A následně se učil odezírat lidem ze rtů. Nikdo se nestaral, jak se to stalo opravdu, zkrátka ve zprávě bylo, že chlapec upadl na schod. Modřiny a podlitiny v obličeji nikdo neřešil. Renata se občas nějak zeptala, ale my ji nikdy nepustili dál do našeho tajemství. Myslím, že potom přestala právě proto. Bylo to tabu. Kdejaká modřina, zlomenina – už se neptala. Jen nám nabídla nocleh. Rodiče jí zemřeli při autonehodě a ona zůstala s babičkou v tomto městě. Dříve bydlela někde u Brna, tam má příbuzné. Tobiáš nepřestal chodit do normální školy se mnou. Měl asistentku. Zpětně nevím, kde na to otec vzal, trvalo to hodně dlouho. Bratrovi znaková řeč šla celkem rychle. Odezírání bylo velmi těžké, ale také ho zvládal. Záleželo, komu odezíral. Se mnou se to naučil nejdřív. S dalšími lidmi to bylo horší. Někdo ani moc neartikuloval, někdo měl knír, to už bylo hned jiné. Mluvit také nepřestal. Občas dělal jiný zvuk, jiný tón, hlavně, když se nesoustředil nebo když byl rozčilený. To mu zůstalo. Paní Chudlerová, co ho učila, říkala, jak byl nadaný. Setkával se s jinými dětmi, co měly problémy se sluchem nebo i s úplně hluchými. Pomáhalo mu to. Někdy se mnou mluví a cizí by nepoznal, že je hluchý, ale je to slyšet, změnila se mu intonace. Jindy jenom znakujeme. A pak máme i svoje vlastní znaky. Ale ty jsme již dlouho nepoužili, vymysleli jsme si je v dětství. I když s námi Renča trávila hodně času, jí jsme je neukázali. Té Tobi rozuměl hůře, špatně vyslovovala některá písmenka, přičemž určitý syčení navíc jí zůstalo dodnes. Je na to háklivá.

Došla jsem k němu a slyšela, jak mluví s mladou kolegyní z restaurace. Loučil se s ní. Bez znakování, mluvili normálně. Celý jeho tým v kuchyni si zvykl na to, že musí na Tobiáše mluvit přímo, aby viděl jejich rty. Počkala jsem opodál, až se v klidu rozloučí.  Zdálo se mi, že pro něj měla Valerie slabost. Nedivila jsem se jí. Bratr byl velmi urostlý, trochu vyšší a jinak měl krátké tmavé vlasy, jako já a byl také snědý. A jako já, modrooký. Pokud nevařil, tak často posiloval. Svoji oblíbenou černou koženou bundu neměl zapnutou, takže byl vidět v upnutém triku jeho hrudník. Myslím, že měl i čtverečky na břiše, holky po tom prý šílí. Nohy i zadek měl vypracované taky. Nosil džíny a Renata neustále slintala nad jeho pevným pozadím. Jednou si ho všimla žena, která jen projížděla a stavila se v restauraci na jídlo. Tobi občas i obsluhoval, když měl navařeno. Večer si vydělal něco navíc jako číšník. Ta žena byla z nějakého známého časopisu, nabídla mu nárazovou práci, nafotit řadu boxerek. Přijal to a dostal hodně peněz, které chtěl použít na naši cestu pryč. Každou chvíli jsem viděla, jak se u baráku potulují hloučky holek, volali na bratra, zvali ho ven. Nechodil. Neřekl to, ale nechtěl mne nechávat zbytečně s otcem samotnou. Mnohokrát jsem mu to vymlouvala, že je vše v pořádku. Byla jsem dobrá lhářka. Ale buď mi nevěřil, nebo zkrátka nechtěl riskovat.  Myslím, že odjíždí hlavně kvůli mně. Z jeho strany jsem ale nikdy neviděla žádnou náklonnost vůči jiné dívce. Asi jsme se příliš zaměřovali na sebe. A on na mě, aby mě ochránil. A já zase nechtěla doma fyzické konflikty. Už ne. Táta byl sice slabší, ale vynalézavý a hlavně – nebyl hluchý. Jednou měl na bratra připravenou sekeru, ale sotva stál na vlastních nohou. Poslední dobou se stávalo, že ani nevěděl, kdo jsme my. Jeho děti. Nepoznával nás. Za to při tom nechutném aktu si se vzpomínáním hlavu nedělal. Já jsem jen tělo, jen schránka. Nijak mi na tom už tolik nesešlo. Nechtěl po mě žádné jiné intimnosti, žádné hlazení. Pouze zasunul. A to se dalo vydržet. Většinou se někde objeví, když není bratr doma, v mé blízkosti, provede svůj záměr, já ho nechám a poté pokračuji v mytí nádobí či úklidu domu. Je to jen tělo. A navíc odjíždíme, takže na tom už opravdu nesejde. Co se mne týče, nehodlala jsem se sem vracet. Chtěli jsme se podívat po republice, kam nás to zavane. Někde se usídlit, kde se nám bude líbit. Začít jinde.

         Viděla jsem Valerii, jak se k bratrovi nadějně nahnula pro polibek. On ji však nastavil jen svoji tvář. Trochu našpuleně ho políbila jako kamaráda a poté se rozloučili. Pak ke mně přišel. Usmál se a vzal mi tašku se špinavým prádlem z práce.

„Tak co, nebrečela Valerie, když jste se loučili? Myslím, že od tebe čekala víc, než kamarádskou pusu,“ říkala jsem mu a on se mi díval na rty. Odvrátil hlavu a jen se pousmál. Šli jsme v tichosti. Od kaple už je to po cestě dva kilometry, většinou nikoho nepotkáme. Podél cesty stálo ještě pár domů, ale nebyly obydlené, nýbrž na prodej. Náš dům byl v okolí jediný obydlený. V podstatě bych mohla říci, že bydlíme na samotě. Ne na konci našeho města. Cesta byla do kopce. Funěla jsem, já žádnou fyzičku neměla. Už byla skoro tma. V dálce se mi zdálo, že vidím velké světlo. Zvláštní, jako kdyby pod kopcem bylo velmi osvětlené město. Což tak nebylo. Měla tam být tma. Sice tu byly ještě lampy, ale ty takhle nesvítily.

„ Vidíš to? Jako kdyby tam hořelo!“ vykřikl Tobiáš a měl pravdu. Vyšli jsme na vrchol kopce a uviděli náš dům v plamenech. „Zůstaň tu!!“ zařval na mě bratr, zahodil tašku a běžel k domu. Ani náhodou. Běžela jsem za ním. V domě měl být ještě otec! Nemůžeme ho tam nechat. U domku jsme byli celkem hned.

„Buď opatrný!“ zakřičela jsem na Tobiho, který vběhl dovnitř. Hořelo nahoře, doufala jsem, že přízemí bylo průchodné. Vytáhla jsem telefon a zavolala hasiče. A pak jen čekala. Sakra, co se tak mohlo stát? Bude otec na živu? Horní patro bylo již celé v plamenech, okna také, začala jsem se o bratra opravdu bát. Táta spával sice dole, ale co já vím, mohlo ho napadnout jít do své ložnice. Horní balkon spadl. A pak se ozvala velká rána uvnitř.

„Tobi!! TOBI!!“ křičela jsem a běžela k domu za ním. Vběhla jsem do dveří a viděla bratra ležet pod zbytky trámů, asi se propadl strop. „Tobi! Prober se, dělej!!“ klekla jsem k němu a třásla mu s hlavou. Byl v bezvědomí. Co budu dělat! Nejsem dost silná, abych ho vytáhla. Vyskočila jsem a začala tlačit do jednoho z trámu, ale marně. Začala jsem brečet, všude byl kouř a už se mi špatně dýchalo, ale východ jsem měla stále na dohled. Tak jsem vzala jeho nohu a táhla, ale také marně. A pak tam přibyla něčí ruka. „Ukažte slečno, my ho vyneseme a vy utíkejte ven, rychle, strop se zboří celý!“ rozkázal mi hasič. Díky bohu, poslechla jsem a s pohledem na bratra v trámech a popelu mířila ke dveřím. Za chvíli ho opravdu dostali ven a dali mu kyslík. Já jen pokašlávala.

„Nahoru se už nikdo nedostane. Jste všichni?“ ptal se jeden z hasičů.

„Ne, někde by tam měl být náš táta,“ hlesla jsem sklíčeně. Ať to bylo, jak chtělo, nezasloužil si takovou smrt. Hasiči začali jednat. Po další půl hodině ho našli. Byl mrtev.

Bratra převezli do místní nemocnice, ale následující den ho měli pustit. Nic se mu nestalo. Avšak otec uhořel, jeho tělo bylo velmi popálené. Prý to vypadalo, že si zapálil cigaretu a pak usnul nahoře v ložnici. Taková hloupost a jak to dopadlo. Renata nám dovolila u ní pobýt pár dní, než srovnáme vše potřebné. Seděla jsem u bratra v nemocničním pokoji a znakovou řečí jsme si povídali. Nadýchal se kouře o dost víc, než já a bolel ho krk, nechtěl mluvit.

„ Nedostal jsem se k němu nahoru. Spadl na mě kus stropu a pak už nevím. Ale říkali mi, že ses mě snažila vytáhnout. Měla jsi přece zůstat venku, co kdyby na tebe něco spadlo, třeba kus stropu,“ znakoval bratr a bylo vidět, že je rozčilený. Rukama rozhazoval více a mračil se. Trochu jsem se usmála a odpovídala: „Ano, ale přece pochopíš, že jsem se nemohla dívat, jak tam taky uhoříš. Nemůžeš mi vyčítat, že jsem se tě pokusila zachránit. Necháme toho, spíš se musíme domluvit, co s otcem. Uspořádáme pohřeb?“ ptala jsem se ho. Jen odmítavě zavrtěl hlavou a dál přestal komunikovat. Chvíli jsem tam s ním ještě seděla a pak jsem usoudila, že je čas jít. Zařídím věci sama. Zvedla jsem se, když mne zachytila bratrova ruka. Podívala jsem se na něj a viděla jeho napjatý výraz. „ Nemůže se ti nic sstát.  Ne-mů-že,“ chraptil. Spíš šeptal. Ale i tak jsem poznala naléhavost těch slov. Kývla jsem, shýbla se k němu a políbila ho na čelo. Pak jsem udělala znak, který nikde jinde neexistoval, my si ho sami vymysleli. Naznačila jsem do své dlaně prstem křížek, poté jsem to udělala do jeho velké dlaně a následně naše ruce spojila. Pro nás to znamenalo -  vždycky spolu, i po smrti. Možná to bylo až morbidní, ale byly časy, kdy jsme se jako děti cítily v ohrožení života, schovávaly jsme se spolu ve skříni před ostrými nástroji dospělých a tento znak nás uklidnil. Věděly jsme, že tak jako tak budeme spolu. Sice jsme to nepoužily už řadu let, ale pochopil. Kývl a vrásky na jeho čele se mírně vyhladily. Poté jsem mu zamávala a odešla. Na chodbě jsem spatřila Valérii. No jistě. Zamávala mi na pozdrav a vešla k němu do pokoje. Moc mě nemusela. Vlastně asi žádná z bratrových obdivovatelek mne neměla ráda. Proč taky. Kradla jsem mu život a ovládala jeho veškerý čas. To mi řekla ta před Valérií. Ani už nevím, jak se jmenovala. Nechala jsem to být a šla jsem na pohřební ústav.

              Rozhodla jsem se otcovo tělo spálit, urnu si vyzvednu a pak popel rozpráším do místní řeky. Když jsme byli malí, táta nás tam brával na ryby. Tam jsme byli ještě rodina. Myslím, že bude správné to udělat na místě, kde vše bylo ještě v pořádku. Nechci dělat pohřeb. Jeho přátelé budou mít nejspíš výhrady, paní doktorka určitě, ale byla to naše věc.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Ryuu vztekle zavrčel. Rozmáchl se druhou pěstí a přiměl Melafora se stáhnout....
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
Jen co jsem vkročil dovnitř, přistihl jsem ho, jak sedí u baru na vysoké židli...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 13
„Někdy mi ta tvoje přehnaná starost leze na nervy,“ řekl Hiroki rozespale,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 17
„Neurazilo ma to,“dodal takmer pri mojich perách. Nasucho som prehltol. Moje...