So, 20/07/2019 - 20:28
2

Uběhlo několik dní, kdy se nestalo nic výjimečného. Začala jsem vtipkovat s Vladimírem, povídala jsem si často s Lindou, uměla jsem udělat perfektní obrázek na pěně cappuccina a byla celkem šťastná. Dokonce jsem už zvládla i večerní pátek. Ožralí lidé ani nebyli, nikdo neotravoval v mém osobním prostoru, nic se nedělo. Hostem byla fajn kapela, naučila jsem se spoustu koktejlů, vše proběhlo hladce. Měla jsem pocit, že s tím měl Daniele něco společného. Protože vždy, když se ke mě přes bar někdo naklonil blíže, Vladimír se mi ocitl v zádech. Vždycky. Tak buď byl tak výjimečně vnímavý, nebo s ním můj možný druhý bratr mluvil. Nedovedla jsem si představit, že bych Tobiáše měla dvakrát! Chodila jsem tedy do skvělé práce a domu, psala jsem si s Danielem smsky, kdy se omlouval, že za mnou ještě nebyl. Ani ještě neviděl dopisy, které jsme našli. Prý něco řešil. Nevadilo mi to, bohatě jsem si vystačila s bratrem. Dost jsme se hádali. Nechtěl pochopit, že jsem se sblížila s Danielem. Ani mu tak nevadilo potencionální rodinná vazba jako to, že je to muž a já si to přece nemůžu dovolit. Jsem slabá, chudák a chlap na mě nesmí sáhnout. A to kdyby věděl, že se u nich doma běžně střílí, to by nerozdýchal. Je tvrďák, ale co se jeho sestry týče, nikdo se na ní nesmí ani špatně podívat. Ano, tak jsem to přesně vždycky cítila. Ale nyní jsem silnější, s Danielem si rozumíme, často si voláme, a i kdyby nakonec bratrem byl, musím stát na vlastních nohou sama. Úplně ignoroval mé narážky na něj a na Renatu, dokonce jsem narazila i na toho Marka z pizzerie, ale nereagoval. Vždycky raději odešel. Renata mi potom vše tlumočila večer před spaním. Ptala jsem se jí na Marka. Řekla jsem jí, co jsem viděla, jak na Tobiáše sahal a že ten se nijak neošklíbal, ba naopak. Jen odvětila, že tohle je jeho věc a musím se ptát jeho. Ta byla celkem spokojená, měla ho pro sebe. Avšak stále se ale nechovali jako pár. Nesahali na sebe, tedy bratr na Renatu nesahal, bylo to takové zvláštní.

          Pokud šlo o rodinu Peruzzi, nevyřešili jsme nic. Daniele měl pravdu. Pokud nevidíme dovnitř, nic o nich nezjistíme. Takže jsem bratrovi řekla, že musíme Daniela přijmout víc do party a pátrat společně. Nevzal to, samozřejmě. Šmíroval pana Lorenza při pokeru v pizzerii. Jednou ho vyhmátli a doporučili mu rychlý odchod. Podruhé se dostal blíže, pan Lorenzo chtěl vědět, co v něm je a prý ho přizvali na poker! Takže tudy cesta nevedla a opravdu se tam hrál poker. Přišel o dost peněz.

          Já se chtěla seznámit s paní Peruzzi, madam Elisou. Nakonec Daniele povolil. Ideální příležitost, jak toho docílit kromě návštěvy u nich doma, což se Danielovi pořád nelíbilo, byl večírek v jejich galerii. Mělo to být opravdu velké, spoustu významných lidí a já měla být Danielův doprovod.

          V ten den jsem byla nervózní, chybovala jsem v práci, Vláďa mne poslal i dřív domů. Byla jsem mu vděčná. Renata většinou pobývala venku, stále měla pocit, že se o rodině nejvíce dozví z doslechu, jako například od kluka, který k nim do vinárny dováží víno, od popeláře, který vyváží odpadky, od zubaře paní Peruzzi a podobně. Přišla jsem domu a uvítala mě Ťapina. Za pár dní tomu bude měsíc, kdy jsme sem přijeli prvně, a já si na ni zvykla. Ale ke komu opravdu pes přilnul, byl bratr. Myslím, že to bylo vzájemné. Teta vypadala, že nás tu měla ráda a my neměli tendenci najít si něco jiného.

          Vešla jsem do pokoje, odhodila jsem oblečení a vstoupila do sprchy. Byly velmi horké dny. Už jsem měla připravené šaty na ramínku, které mi doporučovala Renata. Já se v nich moc necítila. Zbytečně odhalují a ukazují mé přednosti až moc. Dostala jsem informaci od Danila, že to bude hodně snobské a že mám mít dlouhé večerní šaty. S kamarádkou jsme dlouho lítaly po městě, než jsme sehnaly něco vhodného. I když jsem byla nervózní, zároveň jsem se těšila. Byl to takový ten pocit na hraně. Poznám možná svoji matku. A vyjdu si s klukem, který…ke kterému bych neměla pociťovat nic, než přátelství, přikazovala jsem si.

         Zavázala jsem si vlasy do ručníku a vyšla ze sprchy. Zazvonil mi telefon, když jsem spatřila jméno volajícího, neubránila jsem se šťastnému úsměvu. Vzala jsem hovor a souhlasila s Danielem, že mne vyzvedne dříve, abychom se mohli někde ještě najíst. Jednohubky nejsou vyvážená večeře…argumentoval mi. Potom se rozlétly dveře a vešla Renata celá v růžovém krátkém overalu. Omrkla mé nahé tělo od spodu až po turban na hlavě. „Co se tak culíš?“ ptala se mě a mě došlo, že mi úsměv zůstal.

„Hm nic, jen se tak trochu těším na večer.“ Kamarádka se významně usmála. „Samozřejmě myslím na madam Elisu. No a přemýšlím, zda nebudu vypadat v pizzerii jako pěst na oko, když budu mít černé blýskavé šaty na zem. Jdeme se totiž ještě najíst, víš co, abychom neměli hlad, ty jednohubky člověka nezasytí…“ popisovala jsem důležitě. Renata pohodila s kabelkou na postel. „Jasně, jasně. Hele, stejně se nebudeš moct nikde převlékat, tak to neřeš. On bude muset jít taky ve smokingu na pizzu. Dnes jsem mluvila s pěti lidmi a dva z nich si pamatují Francescu. Musíš se už na to Daniela zeptat. Ač to s vámi nejspíš nesouvisí, je to divný a my chceme o nich vědět všechno, včetně divných věcí,“ dodala kamarádka a lehla si na svoji postel s únavným výdechem.

„Asi máš pravdu, no. Učešeš mi ten drdol na hlavu?“

          O pár hodin déle jsem uslyšela domovní zvonek a hlasy ze zdola. Omrkla jsem se v zrcadle. Renata mi uvázala slušivý drdol s volně spadajícími pramínky vlasů na stranách a také mne nalíčila. Mé šaty s hlubokým výstřihem, vysokým rozparkem na straně a s lehce odhalenými rameny opravdu vystihly mou postavu. Lodičky na vysokém podpatku vše doladily. Takhle jsem se nikdy neviděla. Zkusila jsem se na sebe podívat i jiným úhlem a myslím, že mi to slušelo. Vzala jsem si přes ramena tenký, tmavý šál, malou kabelku a šla jsem ke schodům. Dávala jsem si pozor, abych si nepodvrkla nohu a nespadla ze schodů. Dole stál Daniele se strýčkem Viktorem a tetou, Renata se zrovna smála na Daniela. Hovor utichl a zraky spočinuly na mně. To se mi moc nelíbilo.

          Podívala jsem se na Daniela, byl v černém smokingu a moc mu to slušelo. On na mne zíral s pootevřenými ústy. Nemohla jsem si pomoct a jeho výrazu jsem se zasmála. Potom jsem ale zahlédla stín obav. Proč by měl mít obavy? Měla bych je mít i já? Lehce jsem se začala mračit, čehož si zase všiml i on a usmál se na mě. Nabídl mi rámě.

„Moc ti to sluší. Možná o hodně víc, než moc,“ dodal a chvíli pohledem spočinul na mém hlubokém výstřihu. „Vadí ti to?“ ptala jsem se ho tiše a chytila se ho za nabízené rámě. Zavrtěl hlavou a tak jsme se rozloučili s ostatními a vyšli k autu.

          V pizzerii jsem si připadala zvláštně, když ostatní lidé kolem nás seděli v kraťasech či sukních a my mezi nimi v dlouhých šatech a ve smokingu. Opět jsme seděli u stolku v soukromí, ale dnes mi to nevadilo. Daniele byl zamlklý a moc nemluvil. Po objednání jsem se ho zeptala, zda se něco neděje. Pochmurně se na mě podíval. Čekala jsem něco ošklivého.

„Posledních několik dní jsem řešil něco rodinného. Dle našich pravidel bych o tom neměl s nikým mluvit, ale já často pravidla naší rodiny porušuji. Nechci žít jejich stylem. Mám sestru. Jmenuje se Francesca a je jí sedmnáct let. Když jí bylo sedm, ztratila se. Před dvěma lety se našla a teď je v psychiatrické léčebně, tajně na naši žádost. Nikdo o ní neví, tedy skoro nikdo. Pár lidí ano. Celá léta se hledala, naše rodina má své prostředky, ale nemohli jsme ji najít. Dlouhou dobu jsme si mysleli, že je zkrátka mrtvá. Naše rodina má nepřátele. Mohla to být vražda. Měla i pohřeb. A před dvěma lety se stal zázrak a objevila se. A od té doby zase řešíme, co se stalo a jak se to stalo,“ napil se Daniele mezi řečí.

„A co se stalo? Tak ona to ví, ne, kde byla celé léta?“ skočila jsem mu do řeči, než začal mluvit.

„Ne, ona nemluví. Ona na nás ani nijak nereaguje. Co víme jen, že nesnáší cizí muže v místnosti. Jinak se na mě třeba ani nepodívá. Jak jsi u mě přespala a viděla jsi ty muže se zbraní, bylo to právě kvůli sestře. V tu noc nám jeden muž utekl do lesa, tam máme v takové jeskyni něco jako „vyslýchací místnost“. A on utekl, takže jsme ho tam honili a ty ses k nám připletla. Nevěděli jsme, zda nemá další své kámoše někde mezi stromy. A najednou narazím na tebe. Když ses už u nás sprchovala, šel jsem v domě vysvětlit, proč jsem se zdejchnul. Musel jsem si vymýšlet, hlavně tě neprozradit. Nevěřili by ti, že ses ztratila přes pole, jen tak ve chvíli, kdy hlavního podezřelého z únosu naší sestry vyslýchali v jeskyni. A ty jsi k nám skoro přišla! Málem jsem padnul, když jsem tě viděl šmírovat u schodů. Šel jsem z druhé strany, nemohla jsi mě vidět. Každopádně ten muž nebyl tím pravým. Pořád se hledají ti, kteří podle nás s tím mají co dočinění. Nepopírám, že naše rodina dělá i jiné věci, ale nejsme zabijáci. Už jsem unavený ze všech tajností. Ve škole, před přáteli, i když žádné pravé přátele mít nemůžu, moc se ptají, když ví, kde bydlím. Moc šťourají do rodinných věcí. Někteří věděli, že jsem měl sestru, no a když ji zase mám, nemám o tom mluvit. V léčebně se Francescu snaží rozmluvit, ale marně. Jediné, co dělá ráda je malování obrazů. A přitom někdy i něco poví.“ Vzpomněla jsem si na ty krásné malby v kavárně i v jejich domě.

„Ano, přesně ty obrazy, které jsi viděla. Vystihla jsi přesně její slova, když si mi popsala tu malbu v naší kanceláři,“ kýval Daniele a stiskl mi dlaň na stolku. „Myslím si, že se jí stalo něco hodně ošklivého, ale nemůžeme přijít na to co. A kde. Máme pár stop, ale žádnou jasnou.“ Opětovala jsem svůj stisk. „A dnes nám doktor řekl, že se její stav vůbec nelepší. A možná takhle zůstane natrvalo,“ vzdychl nešťastně. Podíval se dolů a mě přišlo, že se snaží ovládnout pocity zoufalství. „Naposledy jsem ji viděl, když mě bylo necelých devět let a jí sedm. Hráli jsme si před domem na zahradě na schovávanou. Žádné kamery jsme ještě neměli, policie vše prohledala a na nic nepřišla. Kdybych se býval tak dobře neschoval, nebyla by sama a možná by nezmizela. Představa, že takhle už zůstane napořád, je hrozná,“ hlesl tiše. Vstala jsem, přešla k němu a pokusila se o objetí. Nikdy jsem se neobjímala s nikým jiným, kromě bratra. Renata občas naznačila takové to přátelské objímání, ale i tam jsem nechávala mezeru mezi námi. Do tohoto konkrétního gesta jsem chtěla dát to, co nešlo do slov. On sice seděl, ale i tak mě chytl kolem pasu a já ho hladila po hlavě. Lehce jsem se sklonila blíž k němu a pošeptala mu: „Vždy je naděje.“  

              Po velmi emotivní večeři jsme se ocitli v galerii někde v centru Brna. Právě jsem stála před jedním Francescy obrazem a upíjela šampaňské. Myslela jsem na to, co se jí mohlo stát, že se cítila takto. Přišlo mi, že vystihovala mé pocity. Napadlo mne, že bych jí mohla poznat…třeba proti tomu Daniele mít nic nebude. Ucítila jsem zezadu na svých bocích dotyk. Lekla jsem se a vyskočila s písknutím kousek nad zem. Rozlila jsem šampaňské a naštvaně hleděla na udiveného Daniela.

„Co sis myslel? Přijít ke mně zezadu! No, podívej, mám to všude,“ rozčilovala jsem se a utírala si kapesníkem své mokré poprsí.

„Já myslel…že už můžu, že… že tohle nevadí,“ pokoušel se mi vysvětlit a pozoroval moji činnost.

„Tak nemůžeš. Takhle ne,“ odsekla jsem. Uslyšela jsem vedle nás kroky někoho dalšího.

„A hele, koho tu máš Dane? Ty jo, já nevěděl, že máš holku! A pěknou!“ Podívala jsem se, kdo takhle mluví a poznala z fotografie Manuela. Vůbec mi nezněl sympaticky, ačkoliv se usmíval mile. Možná jen neuměl komunikovat s lidmi…S takovou výstavní postavou možná mluvit ani nepotřebuje. Přestala jsem se utírat, stejně to na té blýskavé černé látce nebylo vidět a také jsem se mile usmála. Daniele si stoupl vedle mě a položil mi opatrně ruku kolem pasu.

„To je Tamara a tohle můj bratr Manuele. Většinu času bývá u nás na Sicílii, ale na pár týdnů se k nám připojil.“ Podával mi ruku, tak jsem ji stiskla a chtěla ucuknout zpět, ale on mi ji krátce přidržel. Cukla jsem s větší razantností, až Manuel pozdvihl obočí a usmál se víc. Cítila jsem na svém boku, jak Daniele zesílil svůj stisk. Ale zda to bylo Manuelovo chováním nebo proto, že si myslel, že se cítím nesvá, jsem nevěděla. Nějak jsem se ani nezlobila, že opět nevysvětlil náš vztah.

         Z druhé strany se k nám přibližovala paní Elisa. Byla krásná, rudé šaty jí velmi slušely, tmavé vlnité vlasy měla na jednom rameni a mile se na všechny usmívala. Mohla bych jí být podobná…I když jsem si takto krásná nepřipadala. Když k nám došla, neušla jí Danielova ruka na mém boku, mírně se zarazila, ale rychle to zamaskovala.

„Ahoj, Daniele, vidím, že máš hosta,“ oslovila syna asi tak, jak jeho jméno zní v Itálii. Měla přízvuk, ale mluvila velmi dobře. I když byla Italka, bylo znát, že děti vychovávala tady u nás. Napřáhla ke mně svoji ruku v rukavičce a představila se mi celým svým jménem. Ale žádné nemělo iniciál „M“, jako podpis v našich dopisech. Původně jsme mysleli, že to bude její prostřední jméno. Ale to bylo jiné. Stiskla jsem jí ruku také a také řekla své jméno i příjmení.

„Kostivalová říkáte?“ optala se mě znovu a úsměv jí rychle zmizel z tváře. A hele! Už je to tu.

„Ano. Tamara Kostivalová, říká vám to něco?“ ptala jsem se dychtivě a bylo mi úplně jedno, kde se nacházíme. Cítila jsem, jak mi Daniele klepe na ruku, asi abych přestala. Paní Elisa rychle nasadila původní úsměv a zavrtěla hlavou.

„Ne, to ne, ale jen jsem se ujišťovala, zda dobře rozumím,“ odpověděla a myslím, že jí to nevěřil ani Daniele a ani Manuele. A já už vůbec ne. To budeme muset ještě pořešit. Usmála jsem se na ni a zase jsme se odebrali k jinému obrazu. Manuele šel s matkou.

„No? Tak co si myslíš, ohledně její reakce? Já myslím, že mě zná,“ šeptala jsem rozčileně Danielovi do ucha, když jsme dělali, že si prohlížíme obraz. Všimla jsem si, že paní Elisa mluví s Antoniem a dívají se na mě. Ten se na mne díval nějak zvláštně. „On je tu i váš kuchař? Proč?“ Daniele se podíval a jen pokrčil rameny. „Jsou tu všichni, koho si matka přála pozvat. Antonio zajistil občerstvení, ale jinak je tu hostem. Nevím, ale přiznávám, že to představování bylo divný. Asi něco fakt ví…“ odpověděl mi.

„Mohu nabídnout krevetu, prosím?“ zaslechla jsem za sebou známý hlas. Otočila jsem se i s Danielem a spatřila bratra v bílém kvádru číšníka. Viděla jsem, že se na mě usmál, ale už ne tak na mého společníka. „Tobi! Nevěděla jsem, že tu budeš,“ vytkla jsem mu za nedostatečné informace.

„Nenechám tě šmírovat rodinu samotnou,“ řekl s velmi upřeným pohledem na Daniela. No jistě, co jsem si myslela.

„Nepřeháněj to. Jsem tady i pro zábavu, líbí se mi obrazy a zkrátka se bavím. Jako ty, ne?“ zdůraznila jsem. Nechápavě nakrčil čelo. „Ty se zlobíš?“

„Jasně, že se sakra zlobím, chováš se ke mně jako k miminu! Já za tebou a Renatou nelezu!“ zvýšila jsem tón a ucítila Danielův lehký dotek na zádech. Snažil se mě uklidnit. Tobiášovi ten dotek také neutekl a dokonce se mi zdálo, že vydal takový mručivý tón.

„Proč na tebe tak sahá? Říkala jsi, že jste jenom kamarádi,“ řekl mi vyčítavě on a Daniela ignoroval. Ten se ke mně nahnul a tlumeně řekl: „Myslím, že tady není vhodné místo na sourozenecké hašteření…“ Měl pravdu, přestala jsem se s bratrem hádat, otočila jsem se a šla pryč. Daniele a bratr spolu mluvili dál, to bylo zajímavý. Ale prát se nezačali, tak jsem to brala jako dobré znamení.

         Zbytek večera proběhl celkem hladce. Byla tu i přehlídka nějakých modelů od návrháře z Itálie, prý to byl rodinný přítel a tak mu zajistila paní Elisa malou ukázku. Ne že by to potřeboval. V malém salonku proběhl nějaký obchod s vínem, tam se chvíli nesmělo. Řekla bych, že to byl večer plný různých obchodů. I obrazy se prý prodávaly.

        Dav ubyl, jednohubky byly snězené a já začala cítit únavu. Bratr se u nás dvou víckrát neukázal. Avšak všímala jsem si jeho pohledů, kdykoliv se ke mně Daniele nahnul blíže. Číšníci byli svoláni na velký úklid někde vzadu, Daniele šel ještě za rodinou něco dořešit a potom jsme chtěli odejít.  Postávala jsem ještě u jednoho z obrazu, který mne zaujal ze všech nejvíc. V jednom rohu byl shluk veselých barev. Postupně šedly a stávaly se bezvýraznými. Přišlo mi, že v té šedi je lehce znázorněna postava. Nevím, možná jsem se mýlila. A potom se vše začernilo. Byl to takový temný obraz a Francesca mě lákala čím dál víc. Pokud jsme příbuzné, měla jsem další důvod navíc se s ní seznámit.

„Co tě na tom tak učarovalo, ta červeň?“ ptal se Manuele, který se u mě zastavil. Byli jsme tu celkem sami, jen z povzdálí nás pozoroval ještě Antonio.

„Ne. Naopak, zaujala mne ta černota. A vidím tam postavu.“ Manuele se znovu zadíval na obraz a potom si odfrkl. „Nesmysl, je to prostě slátanina barev. Vím, o čem mluvím, znám autora.“ Na to, že já věděla, o kom mluvil, jsem nereagovala. Správně to vědět přeci nemám. Spíše mne zaráželo, s jakým opovržením o své sestře mluvil.

„Opravdu? A kdo to je? Někdo slavný?“ ptala jsem se ho a usmála se na něj. Stále na mě nepůsobil dobře, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Ty oči měl takové slizké, připomínal mi tím otce. Dokonce se nenuceně přibližoval. Tipla bych si, že záměrně. Já zase záměrně couvala.

„Ne, nikdo slavný to není. Je to někdo, kdo ani neví, co je za den. Někdo, kdo potřebuje pomoc dojít si na záchod. A když zapomene, tak se podělá rovnou do postele,“ popisoval mi až skoro znechuceně a snažil se dostat blíž ke mně. Oba jsme se přibližovali ke stěně. Už jsem ho chtěla obejít pryč.

„Manuele, ciao, měl bys jít za madam, sháněla tě vzadu,“ přišel k nám Antonio. Manuele se na něj podíval, kývl a byl pryč. Předtím mi ještě věnoval úsměv, při kterém mne zamrazilo v kostech. Sliboval víc.

„Kdepak máš přítele?“ ptal se mě kuchař vtipně a narážel na Daniela. Usmála jsem se na něj. On se na mne také usmíval. Přišlo mi divné, že se mi dívá tak nehnutě do očí.

„Myslíte Daniela? Něco šel řešit do toho salonku, říkal, že bude hned zpátky.“ Antonio se ohlédl a pak ztišil hlas. „Ty jsi opravdu Kostivalová? A máš bratra, Tobiáše – tvé dvojče?“ Vykulila jsem na něj oči. „Ano, proč se ptáte? Vy o mě a bratrovi něco víte?“ On lehce kývl. V dálce jsem zahlédla Daniela, který se trochu mračil, když míjel svého bratra. Tobiáše jsem nikde neviděla.

„Prosím, co o nás víte?“ ptala jsem se rychle, než přijde třeba madam Elisa. Kuchař jen zavrtěl hlavou. „Tady ne. Vím, co tu asi hledáte. I madam s vámi bude chtít mluvit. Ale ne v jejich vile. Bude vás kontaktovat.“ Kývl na mě a šel pryč. „No, moment, ale…“ nestihla jsem nic říct. Mezitím ke mně Daniel došel. „Co ti chtěl? A neotravoval tě můj bratr?“ ptal se a stiskl mi ruku. Řekla jsem mu, co mi říkal kuchař a na Manuela už nemyslela. Začali jsme spolu probírat, co bych jeho matce tedy měla nebo neměla říkat.

       Tobiáš se k nám přidal u východu, asi na nás čekal. Daniele se na něj otočil s otázkou, zda s námi pojede domů. Tobiáš říkal, že ho sem odvezl kamarád, ale s námi se sveze rád. Já si pomyslela, zda je tím kamarádem Marek. Bratr mě překvapil, když si sedl na zadní sedačku. Dal mi možnost sedět vedle Daniela bez dohadů. Možná si něco vysvětlili, když spolu mluvili beze mne.  

        V autě jsem rovnou bratrovi řekla o tom, jak jsem mluvila s Antoniem. Nezbývalo nám tedy, než počkat, až nás sama Elisa kontaktuje. Uvidíme, co se dozvíme. „Nakonec to bylo celkem jednoduché, ne? Sama přijde a řekne nám svoje. Ani jsem se k ní nemusela vtírat,“ říkala jsem potěšeně otočená k bratrovi. Daniele nám nechal rozsvícené světýlko, abychom na sebe viděli. Aby bratr viděl na má ústa. Moc jsem to ocenila, udělal tak bez předešlého požádání. „No, já se v pizzerce snažil celkem dost vtírat a jedině jsem přišel o prachy,“ popsal své neúspěchy bratr. Na to se Daniele rozesmál. „Nemůžu se na něj dívat, ale řekni mu, že otec byl spokojen, říkal, že „ten kuchař se fakt nezdá, ale kdyby jeho pokerový výraz uměli všichni hoši kolem mne, tak nikdy nevyhraju“ – prý se musel hodně snažit, aby tvého bratra obehrál. A to je opravdu co říct. Já tohle moc neumím.“ Zopakovala jsem jeho slova bratrovi a ten odpověděl: „Díky, tak aspoň něco. Můžu dodat, že mé výrazy mají celoživotní trénink.“ Na to jsem se na něj překvapeně podívala, protože tím trochu řekl něco o sobě. A to nedělá. Tedy doteď. Možná se věci mění, když se má komu svěřovat kromě své sestry. Možná se nám mění oběma, ten život. I já se mohu svěřovat.

       Vystoupili jsme z auta a já se znovu podivila, když bratr poděkoval, vystoupil a odešel do domu sám, aniž by na mě čekal. „Teda, to je změn,“ řekla jsem s pohledem k domu. Daniele kývl. „Ale dobrých změn, ne? Myslíš, že už mi nebude chtít trhat koule?“ Usmála jsem se.

„Pokud bys mi ublížil, buď si jist, že by ti je utrhl,“ ujistila jsem ho pevně. Nesmál se. Já potichu ano. „Tak, dobrou noc. A díky za večer, moc se mi to líbilo,“ loučila jsem se a otevírala dveře od auta. Chytil mě za ruku, tak jsem na něj pohlédla.

„Dobrou noc,“ popřál mi, stiskl ruku a pustil. Vypadal, že si něco rozmyslel. Vystoupila jsem a zamířila do domu. Auto se rozjelo, až když jsem si zouvala boty v předsíňce. Teta se strýčkem už byli ve své ložnici, potichu jsem vyšla schody. Když jsem procházela kolem tělocvičny, kde spával bratr, slyšela jsem mírnou hádku mezi ním a Renatou.

„A jak to mám brát já? Na to si nemyslel? Nepřijde ti to trochu nefér?“ rozčilovala se Renata. „Mluv pomaleji. Já tě do ničeho nenutil. Sama jsi na to kývla.“ A i když mne zajímalo, o co šlo mezi nimi, přinutila jsem se vyjít do našeho pokoje a dál neposlouchat. Měla bych se bratra zeptat přímo, pokud chci vědět, jak to mají. Otázkou je, zda mi to bude chtít prozradit.

        Ležela jsem v posteli, na uších sluchátka s hudbou od Weronicy a tiše jsem přemítala o madam Elise. O jejích možnostech, o volbách, o tom, jak jsme vyrůstali my. Potom přišla Renata, už bylo po půlnoci. Byla tma, asi myslela, že spím a já jí přitom nechala. Nechtěla jsem dotírat, co se s nimi děje. Vypnula jsem svou oblíbenou píseň, která většině lidem navodila akorát tak smutek a opravdu chtěla spát. Avšak slyšela jsem, jak kamarádka pláče. Chvíli jsem to ignorovala, ale pak mi to nedalo.

„Děje se něco? Co se stalo?“ ptala jsem se jí do ticha. Neodpověděla. Brala jsem to jako jasnou odpověď a snažila jsem se usnout.

                                                       ****

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Probudilo ho pravidelné klimbání dopředu a dozadu a také bolest hlavy. Jistě,...
Hodnocení:
3.3/5
- Komentářů: 13
  Dnes to začalo. Přišel jsem na Tokyjskou střední školu. Sem tak rád že...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 11
‚Řekni, Rufusi… když jsme se oba potkali, byli jsme cizinci. Stejně jako tehdy...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 7
„Vstávej! Už je konec školy!“  vzbudila ho jeho spolusedící Lisa a...