Út, 09/04/2019 - 20:03
6

Póza

 

 

Cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí. Tentokrát ne mne řvala dost dlouhou dobu, že jsem nestihla odejít ke svému stolu a potají se rozbrečet tam. Začala jsem rychle mrkat a čekala, až ten její výjev přestane. Všimla si mého snažení. „ To se ještě rozbrečíš? Opovaž se mi tu dělat nějaký scény. Stokrát jsem ti říkala, že ty papíry máš poslat do pátku!! Je důležitý, abys zachovala moji přesnost, reputaci, schopnost být nejlepší…“ Má šéfová byla puntičkářka, stále jí na mě něco vadilo. Nyní to sice bylo oprávněné, zapomněla jsem udělat kus své práce včas. Na druhou stranu to bylo proto, že jsem pro ní sháněla oběd, konkrétně čirokové rizoto s tempehem. Bez lepku. V našem malém městečku to dalo hodně zabrat. Nesnáším to tu. Začínám přemýšlet, že odejdu, i když tu nejsem ještě ani dva měsíce. Šlo mi o peníze. Ozvala se rána, která mne vytrhla z myšlenek. Podívala jsem se na šéfku, která se zvedala ze země. I když na mě křičela, ihned jsem jí nabídla ruku, aby mohla vstát. „ Zakopla jsem o tenhle bordel tady, říkala jsem ti, ať ten stůl přestěhuješ do druhého rohu, sakra,“ klela a přitom za mé pomoci vstala. Upravila si upnuté šaty, které se jí vyhrnuly nad zadek, a odhalila tím bílé krajkové podvazky. Byla velmi štíhlé postavy, tmavé vlasy se jí jemně kroutily do půlky zad. Bujné poprsí s velkým výstřihem nikdo nepřehlédnul. Ale čím opravdu upoutává pozornost, byly její zelené oči. Vídala jsem pohledy mužů na poradě a sama jsem cítila, jak umí působit na ostatní. Avšak já jsem po ní netoužila. Většinu času jsem se snažila po ní nehodit klávesnicí nebo svojí sešívačkou. Zula si lodičky s vysokým podpatkem a usedla na svoji židli. Pohled stočila na mne. Sjela očima od shora dolů, z mé černé blůzy na černou obyčejnou sukni a s pozdviženým obočím nadhodila: „ Pošli to Ivanovi hned. Pak si dej kafe, vypadáš strašně a najez se. Domů dnes nejdeš v sedm, ale počkáš na mě do osmi.“ Žádné – prosím, nic. Ona se nikdy neptá. V podstatě ani nežádá. Jen rozkazuje. Proč já blbá tu zůstávám. Jen jsem kývla a odešla z její kanceláře. Asi jsem vypadala hladově. Je fakt, že to její rizoto vonělo slibně, pro sebe jsem si koupila tuňákový sendvič. Hodlala jsem jíst zdravěji, už netloustnout. Mé boky potřebovaly spolu se zadkem lehce zmenšit. Zakousla jsem se do jídla a zapnula počítač. Přemýšlela jsem nad tátou. Měl hodně problémů, hodně dluhů. Většinu svého platu jsem dávala jemu. Pracovala jsem v malém vydavatelství, jako korektorka. Práce mne moc bavila. Ale tady jsem dělala mnohem víc, než pouze svoji práci. Rozhodovala jsem se to tu ukončit a hledat jinde. Neměla jsem zapotřebí nechat se neustále šikanovat. Po několika hodinách práce mě šéfka zavolala k sobě. Protáhla jsem si záda a vešla do kanceláře. Venku se již setmělo. „Jasně, hele já to tu balím. Měl bys vše mít v mailu, slečna Stokorková to určitě poslala. Samozřejmě, že jsem na ní milá, slíbila jsem ti to.“ Když si mě všimla, zmlkla a rychle ukončila hovor. „ Neučili tě doma klepat?“ Zarazila jsem se a odpověděla: „ Já ale klepala. Kdybyste netelefonovala, slyšela byste – “

„Ty se mi opovažuješ říkat, co jsem měla dělat?“ Vstala od stolu a začala trochu rudnout. Začala jsem se omlouvat, ale pak mi došlo, proč vlastně. A dost. Končím. Nadechla jsem se a s ledovým klidem odpověděla: „ Ano. Sama jste mne volala, měla jste tedy očekávat, že přijdu ihned, jelikož si na čase – hnedteď zakládáte. Neustále si vymýšlíte nesmysly, a kdybych vám nedělala služku, byla bych mnohem užitečnější v práci, pro kterou jsem byla vybrána. Takže na stole máte zbytek mé práce a tím končím. Jak s vámi, tak ve firmě.“ Uff. To je sakra úleva! Obrátila jsem se a rovnou odcházela. Stejně už bylo minimálně půl osmé. Nijak jsem se nezastavila, jen vzala kabelku a mobil a spěchala k výtahu. Bylo mi až divné, že by to prošlo tak lehce. Oh, taky ne. Viděla jsem slečnu “vztekavou“, jak se žene za mnou k výtahu. Stihla ho jen tak tak. Vběhla ke mně udýchaně, dveře se zavřely, výtah se rozjel z dvacátého patra dolů. Stála jsem ztuhle naproti ní a čekala, co bude. Vrhla se na mě. V šoku jsem se nechala vášnivě líbat. Asi jsem upustila kabelku, protože jsem vnímala, jak váhavě pokládám ruce na její boky. Tohle by mě ve snu nenapadlo. Ještě chvilku jsem nechala její jazyk zkoumat má ústa. Pak jsem se odtáhla. „ Jak to? Nebo co to má být? Nechápu to.“  Usmála se na mě. Jako mile, opravdově. Už jen tím jsem byla zase překvapená. Vzala můj blonďatý pramen vlasů a lehce ho promnula mezi prsty.

„ Celý měsíc se snažím, jak jen můžu, abys sama chtěla odejít. Měsíc!“ Přimhouřila jsem obočí, pořád to nedávalo smysl. Ihned mluvila dál.

„ Znáš Ivana. Můj šéf. Jenže tvůj strýc, tvá rodina. Já… zamilovala jsem se do tebe skoro hned. Nemohla jsem si s tebou nic začínat. Rozhodně ne takto v práci. Ivan by mě zabil, kdyby to jen trochu zbystřil. Tak jsem se rozhodla to vzít do svých rukou a zkrátka tě tak trochu vyštípat. Ne, ne, nezlob se, nebude problém ti najít něco jiného, já mam v merku místo u vydavatelství Knihlagros, dlouhodobě někoho shánějí.“ Chvilku jsem to vstřebávala. Pořád mi to přišlo nesmyslný. To žije v telenovele nebo co?

„ Takže mi tady říkáte, že mě milujete a tak jste se rozhodla mi kazit život, šikanovat mě. A já abych dala výpověď. Pak jste měla v plánu přikráčet a sbalit mne?“ Začala jsem se smát. Ta ženská je úplně…Výtah se zastavil. Spíše se zatřásl. Zhaslo se.

„ Sakra, co to je zase za bordel!?“ Ano, tady je ta šéfka, co jsem znala. „ Tomu se říká porucha,“ odpověděla jsem ironicky. „ To znamená, zavolat na číslo, které je uvedeno v každém výtahu.“ Vyndavala jsem telefon z kabelky a odstoupila od ní. Nenechala mne poodstoupit daleko, při zadávání čísel do klávesnice jsem cítila její dech. „ Nemám tu ale signál…“ 

„ Jak jako, že nemáš signál?“ zavřískla šéfka.

„Tak, že nemám žádnou čárku, přece!“ odsekla jsem jí, i když mi bylo jasný, že to asi ví, ale začínala jsem panikařit. Ona mobil neměla.

„ Hele, zmáčkni to tlačítko na stěně …“ Výtah padal. Křičely jsme jako o život. Šlo nám o život. Volný pád jsem nezažila a dnes to mám! Myslela jsem na tátu. Na smrt. Tolik myšlenek v tak krátký okamžik. Otřes. Výtah stál. Stále ve tmě.

„Žžžiješ?“ ptala se mě otřeseně šéfová. Ležela jsem zkrouceně na zemi. Ona nějak na mě. „ Myslím, že jo…zatím,“ odpověděla jsem jí a posadila jsem se. Co se to teda děje? Umřeme? Napadlo mě.

„ Myslíš, že to spadne úplně? Že umřeme?“ napadlo i jí.

„Ne, jasně že ne, někdo to už určitě zjistil a pomoc bude na cestě. Jen budeme muset přežít ještě chvilku spolu, než nás odsud dostanou, “ odpověděla jsem jí s pevným hlasem. Cítila jsem, jak se ke mně tiskne. Vůbec mi to nevadilo.

„ To je teď to hlavní, nad čím přemýšlíš? Nad námi?“ ptala se.

„ Ne, myslim na to, že umřu a místo abych tu byla s někým, koho mám aspoň trochu ráda, tak tu jsem zavřená s tebou. S tou, která mě rozbrečela každý den kvůli sojovýmu masu nebo lattéčku s cukrem místo bez cukru. S tou, která je tak arogantní, že si myslí, že po ní každej skočí jen proto, že ona chce.“

„ Omlouvám se, že jsem to udělala tak blbě. Ale Ivan mi kladl na srdce, že se mám od tebe držet dál, že jsem šéfová a pro firmu by to nebylo dobrý, být s někým z rodiny a zaměstnávat ho. Nenapadla mě jiná možnost.“  Naštvala jsem se. Možná tu zemřu. A teď mám řešit takhle hloupou a sebestřednou ženskou, co si myslí, že jí všichni budou padat k nohám.

„ Proč vůbec myslíš, že mě zajímají ženy? A hlavně, že bys mě zajímala ty??“ Chvíli mlčela. Pak jsem slyšela roztřesený nádech. „ Protože tě znám z vyprávění už dlouho, vím, že tě muži nezajímají. Pracuji pro tvého strýce dlouho. Bohužel on zná mě. Zná mé vztahy, no spíš nevztahy. Když mi řekl o tvém otci a o tom, že nepřijmeš peníze jen tak, chtěla jsem tě jen kvůli práci. Ale pak jsi přišla. A ve mně se něco změnilo. Prostě…jsem nevěděla, jak udělat jinak, abys se mnou mohla být.“ Zmlkla.

„ Já nepatřím do tvé rodiny. Nejsme rodina.“ Vzala mou ruku do své. „ Ano, trochu jsi. Ivan se o mě staral od mých třinácti let. Většina lidí z firmy to ví a berou to tak, že jsem tak jako nepřímá dcera. Ty jsi jeho neteř. Je to prostě divný, i když pokrevně nejsme vůbec spojeni.“ Aha. Hm. No stejně, je to celý hloupý. Mlčely jsme. Bylo mi horko, vytrhla jsem svoji ruku z její a sundala si šátek. A rozepnula jsem si blůzu. Stejně mě neviděla.

Ona vstala a začala mačkat tlačítka ve výtahu, ale nic nefungovalo. Byli jsme stále v úplné tmě. Budova je ale plná lidí, co dělají přesčas. Nebudeme tu snad dlouhou. Jen až si toho někdo všimne. Jak je možný, že ten výtah takhle padal? Možná někdo zanedbal nějakou kontrolu. Sedla si zpět ke mně. „ Proč tě vychovával můj strýček? Nepamatuju si tě z rodinných oslav, nikdo nikdy o tom nemluvil,“ zajímalo mne.

„Mí rodiče zemřeli při nehodě v autě. Já přežila. Pak si mě vzal Ivan. Byly se mnou problémy, utíkala jsem mu, občas mě přivedla policie. Po pár výbušných propařených letech jsem se zklidnila. Začala jsem se zajímat o školu, hlavně o knihy. A pak to šlo jedno s druhým. No a k tomu firma tvého strýce dost pomohla, že jo. Protekce je pořád všude.“ Slyšela jsem trochu úsměv z její intonace hlasu. „ Ale nemysli si, Ivan by mi nic zadarmo nedal. A na oslavy jsem nesměla. Nejsem nijak zdárný příklad ničeho,“ dořekla smutně. To mě překvapilo. Kolik stránek ta ženská má?

„ Vedeš firmu…když nebuzeruješ slabší, tak tu děláš skoro všechno. Ivan jen kontroluje a podepisuje, vím to. Dokázala jsi hodně. Myslím, teda.“ Zase moc nepřechválit. Nic neřekla, jen vyhledala moji ruku a stiskla ji. Nechala jsem ji.

Možná opravdu není jen ta zlá. Trochu jsem přemýšlela nad ní a nad celou tou situací. A i když jsem měla stále pocit, že je to vše trochu přitažené za vlasy, už to nevypadalo tak špatně. Třeba ani nepoznala normální život, běžné pocity druhých.

„ A kde jsi bývala, když jsme měli rodinné sešlosti? Bývají často, jednou měsíčně a tak? Nebo co o Vánocích?“ ptala jsem se a trochu pohnula palcem na její ruce. Mohlo se to vyložit jako změna úhlu z nepohodlí. Ale také jako záměrné pohlazení. Nebyla jsem si jistá, co jsem vlastně měla v plánu. Všimla si toho, protože jsem slyšela její prudký nádech. Ale pouze odpověděla na moji otázku: „ Měla jsem nakázáno být u kamaráda nebo prostě venku, kdekoliv. Ale to já byla stejně často. Bylo mi to jedno, nestála jsem o rodinný smích, levné dárky nebo narozeninový dort.“ Já z té odpovědi ale slyšela ironii a lež. Byla sama.

„ Nikdy jsi nezkusila muže? Viděla jsem, jak snadný bys to měla,“ řekla jsem jí. Hořce se zasmála.

„ Možná měla. Ale nevěřím mužům. A nechci žádného muže.“ To znělo opravdu rozhodně. No, kdo ví, co bude. Měli bychom žít pro danou chvíli. V přítomný okamžik. A s tímto pocitem jsem se nahnula k ní, po hlase, abych jí políbila. Narazila jsem na její nos, ale to nevadilo. Sjela jsem po něm jazykem. Vzdychla. A pak jsem jí políbila. Dala jsem do toho vše, co jsem cítila v ten moment. Opustila jsem myšlenkami všechny kolem. Byla jsem tu jen já a ona. Rukama jsem si přidržela její hlavu. Ona se nebránila. Nevím, jaká chvíle uplynula, ale nějak to dál nestačilo. Když už, tak pořádně. Chtěla jsem být odvážná. Tak jsem byla. Vyhrnula jsem jí ty krátké šaty nad zadek a přejela rukou po stehně. Ona nezahálela. Nahmatala mi blůzu a rozervala mi knoflíky. „ Blbá blůza. Zahoď to. Kus hadru,“ řekla mi mezi polibky. „ Mlč a nebuď povrchní,“ odpověděla jsem jí a trochu jsem na ní nalehla. Lehce zavrčela. „ Hmm, slečna odvážná.“

„ Neznáš mě, jak si myslíš,“ řekla jsem jí a svlékla její šaty přes hlavu. Oblízla jsem její bradavku. Zavzdychala nahlas. Pokračovala jsem jazykem k druhé bradavce, jemně jsem ji skousla. Nahmatala jsem lem jejích kalhotek a zatahala za podvazek. Rukou jsem vjela do kalhotek. Celá se pode mnou prohnula, lehla jsem si na bok vedle ní. Začala jsem zkoumat prstem její vlhké místečko a přejížděla jí přes klitoris. Vzdychala pravidelně a celkem nahlas. Zakázala jsem si myšlenku na výtah, teoretickou pomoc a co by bylo, kdyby se teď otevřely dveře. Strhla jsem jí kalhotky níž a sklonila svou hlavu do jejího klína. Použila jsem jazyk, jako už tolikrát u jiných. Ale teď to bylo jiný. Silnější. Možná to poslední, co udělám. Hodlala jsem si to užít. Kmitala jsem jazykem uvnitř, sála její pysky a pozorovala, co je jí příjemné. Potom jsem začala masírovat klitoris prstem a jazykem zároveň pochvu až jsem jí dovedla k orgasmu. K sakra hlasitému orgasmu plném sprostých slov.

„ Do prdele!“ vydechla. Potěšeně jsem se usmála a odpověděla: „ Tam o tom můžeš jen snít, zlato.“  Nenechala mě na nic čekat. Role se obrátily. Při dosažení mého orgasmu, který byl tišší a beze slov, jsme v klidu, ležely.

„ Tak, co bude teď?“ ptala se mě váhavě. Bylo zajímavé ji slyšet úplně jinak.

„ No co by. Každou chvíli čekam, že se světla rozsvítí. A pokud ne a naopak ucítíme volný pád …tak to byl nejlepší orgasmus, co jsme měla za poslední měsíc,“ řekla jsem a lehce se usmála nad jejím rozhořčením. Věděla jsem, že se neptá na výtah. O tom jsme se rozhodly chvíli mlčet a ignorovat skutečnost, že už tu visíme sakra dlouhou dobu. Ale na vztah odmítám myslet.

„ Chce se mi čůrat,“ řekla jsem ještě. Vzdychla, ale ne touhou, nýbrž naštvaností a začala něco dělat, asi se oblékala.

„ Ty víš, co myslím,“ řekla trpce.

„ Ano, vím. Ale co čekáš. Nehodlám ti nic slibovat. Z firmy odejdu. To je zatím vše,“ řekla jsem jí smířlivě a doufala jsem, že zaregistrovala slovíčko zatím. Blik blik! Světla! Za zavřenými dveřmi jsme slyšeli mužské hlasy. Prý byl výtah rozbitý, ale otevřou dveře jinak a dostanou nás ven. Rychle jsme se dooblékly a vstaly. Najednou vše vypadalo jinak. Touha zůstala ve tmě. Jen možná pocity byli jiné…když jsem se tak dívala na ní. Ona se mi moc do tváře nedívala. Vypadala nervózně. Nesvá. Slyšely jsme rachot. Při dalším otřesu mě chytla za ruku. Ale pak se zase rychle pustila. Dveře se otevřely, a jelikož jsme viseli v mezipatře, shora nás pozoroval muž.

„ Tak dámy, prosím, pojďte nahoru.“

Po hodině dohadů a verzí proč a co se stalo, jsem si zavolala taxi a odjela domů. Dala jsem si sprchu, zavolala tátovi o půlnoci a bylo mi naprosto jedno, že jsem ho vzbudila. Vše jsem mu řekla. Nikdy jsme neměli tajnosti. On o Kateřině věděl. Už jí nehodlám nazývat šéfkou. Nebyla jí. Další den jsem šla do své bývalé práce dořešit detaily, výpověď a tak. Kateřina samozřejmě byla ve své kanceláři. Ať jsem měla nařízeno přijít za ten měsíc v jakoukoliv hodinu, ona vždy byla na svém místě. Chvilku jsem ráno přemýšlela, zda mám vyzvednout její latte nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla nechat to být. Ať už ví, že tu jako nejsem. Předpokládala jsem, že odejdu ihned. Nebudu čekat na nic, na žádnou lhůtu, nic. Ať je to jak chce, v něčem se kus rodiny a protekce hodí – nějaký důvod odchodu se najde.

Zaklepala jsem na dveře, po vyzvání jsem vstoupila dovnitř. Ale neviděla jsem upravenou bývalou šéfku. Žádné sexy šaty. Spatřila jsem ženu s vlasy v culíku, ve volném triku a v džínech. Otevřela jsem pusu údivem a jen strnule stála. Ona se na mě podívala a křivě se usmála. „ No co, džíny mam nejraději. A dnes je mi to nějak jedno. Jsem tu jen na skok.“ Pak se přestala usmívat a já si všimla jejích očí. A kruhů pod nimi.

„ Je nějaký problém s mým odchodem?“ začala jsem se ptát. Někdo vstoupil dovnitř. Otočila jsem se a spatřila strýčka. Usmála jsem se a pozdravila. On též. Kateřina vstala a ustoupila vedle stolu.

„ Tak, tady tvá šéfka mi oznámila, že se vzdává své pozice. Odchází. Můžeš mi říct, Kájo, co jsi tu s ní dělala?“ oznámil mi strýček a dost mne tím tedy rozhodil. Napadla mě nejspíš přesně ta samá věc, jako Kateřinu, která se na mne polekaně podívala. Zrudla jsem a nevěděla co říct dřív.

„ Ona za nic nemůže, Ivane. Já už toho mám dost, jak jsem ti říkala už včera, bude to takto nejlepší. A Karolína je naprosto schopná převzít celou moji roli tady. Já mám zájem o jiné místo. Zbytek dořešíme spolu v klidu, jen jsem chtěla, abys to tady mé bývalé asistentce řekl osobně.“ Myslím, že jsem pusu stále nezavřela. Ona odchází? Jako kvůli mně? Nebo snad nám? Nevěděla jsem přesně, co ještě řešili, jen se mi míhalo v hlavě hodně myšlenek. Po chvíli Ivan odešel a zůstala jsem tam s ní sama. Ona mlčela a dívala se do země. Asi na své baleríny. Bez podpatku.

„ Proč to děláš?“ ptala jsem se jí. „ Tahle firma je tvůj život. To si mi mlátila o hlavu skoro denně.“  Dlouze se nadechla a pak se na mne podívala.

„Ano, byla mým životem. Ale mám i jiné hodnoty, které jsem neukazovala. A tak jako tak, tohle je způsob omluvy. Za své chování vůči tobě. Vím přesně, jaké jsou tvé schopnosti, co se týče tvé práce. A ten zbytek…Je fér, abych odešla já. Ne ty. Jen chci, abys věděla, že nic nečekam. Nic na oplátku, nebo že se mi složíš k nohám a tak. Nic. Chápu, na prahu života a smrti lidi dělají různý blbosti a tys zkrátka jen zareagovala…takže se rozloučíme a –“ políbila jsem jí. Hrozně dlouho mluvila, zkrátka jsem to tak pocítila. Ihned mi to vracela. Nevypadala, že by si od toho neslibovala tedy…ale to už je zkrátka ona.

„ Chtěla bych to s tebou zkusit. Nebylo to jen o tom, že jsem mohla umřít. Tedy ano, na začátku trochu…ale nemůžu popřít, že ses mi líbila i jako mrcha,“ přiznala jsem jí a zaraženě pozorovala, jak začala radostně poskakovat jako děcko. Musela jsem se smát.

 

 

O týden později

„ Ivane, přines ten dort se svíčkou!“ volala strýcova nová přítelkyně. Byli jsme u mého táty před barákem na zahradě. Strýček griloval hamburgery, můj táta seděl v křesílku u pípy s pivem. Já seděla u stolu a pozorovala Kateřinu. Seděla vedle mé babičky a usmívala se jako sluníčko, když poslouchala vyprávění o historii naší rodiny. Přiběhla malá Anežka, dcera strýcovi přítelkyně, plivla mi kus nanuku do klína a se smíchem odběhla. Fuj. Kateřina se mi začala řehtat na celé kolo. Přišla jsem k ní blíž a objala jsem ji. Byla trochu nesvá, když jsem to dělala přede všemi. V rodině. Chtěla jsem, aby se cítila vítaná. Ano, teď jsem měla vše, co jsem chtěla. Kateřina zatím práci hned nesháněla, měla dost našetřeno a jen co se trochu zajedu v novém místě, vyjedeme si spolu na menší dovolenou. Zatím jsme si užívali rodinné pohody a oslav.  I když má nová přítelkyně dělala, jak jí na nich nesejde, věděla jsem, že to je jen póza. A těch jsem jí já hodlala zbavit.

Hodnocení: 
4.25
Průměrné hodnocení: 4.3 (hlasů: 4)
Žánr: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 22
„Zbláznil si se?! Já s tebou nebudu točit žádné POV porno, či co to je!...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 23
Někdo snad může mi vyčíst, že začínám v půli, ale pro mě tento příběh začíná...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
(Tajemství různých životních situací spočívá v tom, že se je nikdo nedoví...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Mrtví a pohřbení PROLOG         ...