Čt, 07/04/2016 - 20:56
24

Věnování: 

Nee-san.

1999, konec října. Pátek, vokolo čtvrtý odpoledne. Je mi mizerně a začínám se třást. Tohle je blbý.

Liják a ponurý šedý město. Bloumám sem a tam po krátkým zastřešeným úseku vodpočívadla a vyhlížím ňáký slibně vypadající auto.

 

Mladistvý Kane Griffiths, 15 let. Narozen 9.11.1984. Podezdřelý pro opakované krádeže. Prokázáno užívání omamných látek, mimo jiné heroinu. Zadržen třikrát, na tzv. "Place". Při jedné z razií měl u sebe zadržený nástroje určené k užívání heroinu. Přesto pro nedostatek důkazů propuštěň ze záchytné vazby.

 

Neumím správně napodobit ten nabubřelej tón, kterým fízlové píšou ty svý lejstra, ale něco takovýho byste asi našli v mým spisu. Někde určitě ňákej bude, spolu s papíry tisíců dalších feťáků tu z vokolí. Většina z nich je mrtvejch dřív, než jejich spisy někdo otevře podruhý.

 

Nebudu tu nikoho mořit roztahanejma kecama vo tom, jak je možný, že to skončilo takhle. Jak to, že tohle děcko, co má sedět v lavici a poslouchat učitele vomílat furt ty stejný kraviny, tu stojí v úzkých džínách a napůl rozepnutý košili, vypadá jako mrtvola po třech dnech v márnici a po zádech mu stýká pot, ačkoliv je počasí studený jako psí čumák. Je to typickej příběh, který uslyšíte od skoro každýho heráka, takže to shrnu krátce. Nefungujcí rodina, chození za školu, večery na diskotékách - tu kolem se nikdo nestará o ňáký průkazy. Byl sem na svůj věk vysokej, to jo, ale rozhodně sem na šestnáct nevypadal. Stejně mě tam pouštěli. To bylo před dvěma roky. Tehdy sem začal sjíždět LSD, hulit jak stará továrna, pít (ale vod notorickejch alkáčů sem se dycky radšejc držel dál) a dopovat se práškama, protože kolem diskoték se dalo sehnat všecko a levně. Dny sem trávil na tripech, na školu úplně sral. Doma to nikoho nezajímalo. Tahal sem se s různejma bandama a sockoval z nich pilulky efedrinu. Občas sem si pomáhal somrováním drobných - "jenom na lístek na bus" a podobně. Když sme si šlehli a mi už bylo všechno fuk, občas sem s jednou z part něco ukrad. Netrvalo to dlouho, do roka mi měkký drogy přestaly stačit a já skončil na háčku. Tady už všecko šlo do kopru, páč ti co sjížděj trip, ti sou schopný se rozdělit. Herák ne. Heráci myslej jen a jen na sebe a na svý dávky. Sám nejsem jinej.

Takhle to skončilo tu.

 

V tomhle hnusným počasí tu nikdo nejni, jen já a jakásik holka, o něco starší než já. Od pohledu taky heračka, zmalovaná, v krátký sukni a jehlách. Opírá se o sloup a hulí žváro. Všimnu si, jak se jí třepe ruka s cigárem, zatímco zdánlivě znuděně pozoruje cestu. Je na tom stejně, ne-li ještě hůř. Taky jí dochází čas. I když to bylo jasný vod začátku, v takovým počasí tu nikdo než úplný zoufalci nebejvá. Když je hnusně, kšefty dou blbě.

Ale já mám jen patnáct babek a poslední dávku sem měl ráno. Je mi čím dál tím hůř, jenže dokavaď nebudu mít dalších pětačtyrycet, jsem v hajzlu. Přinejhorším bych vyšel s čtyryceti rovnými, ale.fakt nehodlám zhebnout kvůli toho, že si píchnu ňáký vo pět babek levnější naředěný svinstvo. Na to sem ještě při smyslech dost.

 

Během dalších asi patnácti minut nás mine šest aut, ale žádnej řidič o nás ani nezavadí pohledem. Normální lidi už si zvykli tenhle flek ignorovat.

Už to bude skoro vosum hodin, pomyslím si zoufale, zatímco se jako šílenej škrábu vostrejma nehtama na zápěstí, až jsou celý rudý. Svědění je další příznak začínajcího absťáku. Pokud do deseti minut neseženu zákazníka... na Plac to trvá aspoň dvacet minut a kdoví, jestli tam bude obvyklej dealer. U těch novejch nikdy nevíš, jaký svinstvo tam přidávaj.

Blíží se další auto a už je dostatečně blízko, abych i přes liják viděl podrobnosti. Tmavej opel, asi pět šest let starej. Jedno světlo je nahrubo poslepovaný izolepou a nesvítí. Tohohle znám, stopuje tu často.

Tohle je tvá poslední šance.

Vopřu se vo sloup na druhý straně od holky a doufám, že si mě všimne. Týpek, kterýho je tohle auto... nikdy sem s ním nešel, ale viděl sem ho, jak tu nabírá jiný. Má mastný černý vlasy, svázaný do ohonu a malý voči. Není nic moc, ale slyšel sem, že platí slušně a dycky se najdou horší. Auto začne přibrzďovat.

Díkybohu, všim' si mě.

Stáhne okýnko a prohlídne si mě.

"Kolik?" zeptá se. Žádný prázdný dotazy, jde na to přímo.

"Padesát," odpovím. Profíci pod stopade nejdou, ale my heráci si nemůžem vybírat. I tak ale neuškodí snaha vysomrovat co de.

Zamračí se. "Dám ti čtyrycet."

"Padesát."

"Pětačtyrycet. Ale se vším všudy."

Se vším všudy?! Ne, to nedám... tohle ne...!

V týhle branži už přežívám od letošní zimy, ale nikdy jsem s nikým nešel úplně. Tohle je poslední hranice.

Zase mě začnou příšerně svědit ruky a já se musím škrábat. Tohle je zlý.

Chlápek mě pozoruje. Dobře vidí, jak na tom sem. Ví, že z tohohle kšeftu nemůžu ustoupit a vychutnává si to. Hajzl.

Polknu.

"Pod padesát nejdu," zkusím z toho ještě něco získat.

"Pětačtyrycet. Pokud se ti to nelíbí, vždycky si můžu najít někoho jinýho."

Má pravdu. Na jiným place určitě budou ještě jiný zoufalci, kteří by šli i levnějc. Kurva.

"Platí."

"Sedej."

"První prachy."

Probodne mě pohledem. "Tady diktuju podmínky já."

Přesto se ale otočí a chvilku se v něčem přehrabuje. Hodí mi patnáct babek.

"Zbytek potom. Teď sedej."

Nervózně kývnu, stisknu bankovky pevně v ruce a oběhnu auto, abych si sedl na místo spolujezdce. Schovám si prachy do brašny k nádobíčku a pevně ji sevřu.

A teď už se z toho nedostaneš. Klesls až na úplný dno, Kane Griffithsi.

Týpek zatáhne okýnko a votočí auto - přejede přes plnou lajnu, ale nikdo tu není. Teda krom tý druhý heračky - která už je na tom tak blbě že se choulí na zemi a já i na tuhle vzdálenost můžu vidět, jak je roztřesená. Tu včil sotva zajímaj dopravní předpisy.

 

Vím, kam jedem. Už sem tam byl hodněkrát. Sotva půl míle vodsaď je takové křovisko - říkáme tomu lesík, ale sou tam všeho všudy čtyry skutečný stromy - ve kterým je slušně krytej abštajg. Teda, říkáme tomu abštajg, ale je to prostě zdusanej flek, kde už nic neroste. Právě tu většina zákazníků z tohohle fleku jezdí. Jsme tam za minutu. Od posledně zas zhoustla pokrývka obalů vod kondomů, prázdnejch krabiček antikoncepce a rozbitejch stříkaček. Někteří zákazníci platěj v naturáliích a heráci si pak píchaj přímo tu. Vohon - jeho jméno mě ani v nejmenším nezajímá - vypne motor a kejvne na mě. Vystoupíme a já vlezu na zadní sedadlo, zatímco on sklápí ty přední. Pak nastoupí ke mě a zamáčkne pojistku proti otevření.

Čekám, že vytáhne kondomy, ale on se na mě jen podívá a prohlásí:

"Tak dělej."

"Bez kondomu?!" vyjeknu vyděšeně. Já s sebou žádný nemám, přecejen, nikdy sem nezašel takhle daleko.

Probodne mě pohledem.

"Chceš ty prachy?"

Roztřeseně kývnu a dám se do práce.

Tohles už přece dělal. Nemysli na to, co bude pak a soustřeď se. Nemáš čas! seřvu se v duchu. Jsem hrozně malátnej. Kurva, tohle musím zvládnout, než absťák udeří v plný síle.

Snažím se na nic nemyslet, zatímco zkušeně rozepnu jeho kalhoty a stáhnu gumu trenek, abych se k němu dostal.

Už jsem viděl větší kousky, pomyslím si sarkasticky. Sarkasmus je to poslední, co lidem jako já zbejvá. Brát tohle zcela vážně, při nejbližším nedostatku háčka skáču z mostu.

Vezmu ho do ruky a začnu mu ho mechanicky honit. Netrvá to moc dlouho, přecejen v tomhle mám devítiměsíční praxi. Vohon ale vypadá tak znuděně, jak to se vztyčeným vohonkem jde.

Seru na to! pomyslím si a bez dalšího přemejšlení ho vezmu do pusy. Pracuju tak pečlivě, jak to jen v tomhle stavu jde. Lehce zkousnu těsně pod špičkou a jemu unikne slabej vzdech. Potřebuju se pořádně nadechnout, dochází mi vzduch, ale chytne mě za vlasy a přidrží na místě. Voblíznu kořen a jeho vzdechy jsou stále hlasitější. Pamatuju si, jak se mi z toho dělávalo blbě. Vždycky jsem pak zvracel. Ale... zvyk' sem si.

I když, tohle je poprvý, co to dělám čistej.

Pak přijde jedinej hlasitej vzdech a já mám najednou hubu plnou jeho hnusný, kyselý pachuti. Kurva!

Rychle polykám, abych se neudusil. Vohon, kterej mě stále drží za vlasy, trhne a odtáhne mě od sebe. Zhluboka dejchám a snažím se nemyslet na to, co bude následovat.

Ucejtím hnusnej tlak mezi nohama a zděšeně si uvědomím, že mi stojí taky. Nemám čas přemejšlet, jestli je to následek toho, co jsem právě prováděl, nebo začínajcího absťáku, ale upřímně doufám, že to druhý. Slyšel sem, že i tohle se stává, když jedeš na vopici.

"Otoč se, nad čím to přemejšlíš?!" vyjede na mě.

Kurva.

Udělám co říká a votočím se k němu zádama. Vjede mi rukou do rozkroku a zkušeně rozepne buntek.

Ne! křičím v duchu. Nemůžu přece ňákýmu teploušovi dovolit, aby...

Ale na tohle už je pozdě. Z tohohle neuteču.

Užs došel takhle daleko... pokud nezískáš ty prachy, bude to stokrát horší než tohle! seřvu se v duchu.

"Vidím, že už se nemůžeš dočkat," prohlásí Vohon se zvráceným potěšením v hlase. Stáhne mi trenky a prstem zmáčkne špičku.

"Buď vděčnej, budu na tebe hodnej a dám si tu práci připravit tě," zašeptá mi do ucha a následně mi skousne lalůček. Na jakýho úchyla jsem to ksakru narazil?

Přitiskne se zezadu na mě a protáhne mi ruku pod paží. Má tak přístup k mým bradavkám - s tou pravou si ihned začíná pohrávat a já neudržím vzdech - a přitom mě pevně drží, takže se moc nemůžu cukat. Strčí si prst do pusy a navlhčí ho svými slinami. Trochu se odtáhne, aby měl přístup k mý... dolní části, ale jeho pravá paže mě furt pevně drží. Jeho ukazováček mě obkrouží, ještě předtím, než pronikne dovnitř.

Zaúpím. Ale. Tentokrát. Proto. Že. To. Kurva. Bolí.

"N... ne..." procedím mezi zuby.

"Copak? Tebe už to bolí, jo? Tohle ještě nic není... ale seš zatraceně úzkej, kluku. Netvrď mi, že 'sem tvůj první. Nevypadáš na to," zasměje se štěkavě.

"Ale seš roztomilej. Budu na tebe něžnej."

Znovu se mi zakousne do lalůčku. Ne! Vím, že jsem na tohle přistoupil dobrovolně, ale přesto má jedna moje část chuť začít kopat, škrábat a řvát, ať mě nechá bejt. Ať si jde vošukat nějakýho jinýho teplouše. Je mi hrozně. Nejen z rozjíždějcího se absťáku. Je mi hnusně z toho všeho. Z jeho prstů ve mně. Z jeho dechu na mým zátylku. Z absťáku a háčka. Z toho, jak jsem zatraceně ubohej. Z představy toho, co bude následovat a z toho, když si uvědomím, co všechno tenhle hajzl může mít. Chytnu vod něho ňákou zasranou nemoc a za ty prachy si rovnou můžu střelit zlatou. Prodělal už sem ty správný herácký nemoci jako áčko, žílu na levačce mám ucpanou trombózou a všecko, ale opravdu nepotřebuju ještě aidu.

Vohon objeví místečko a začne do něj prstem narážet. Ne! chcu vykřiknout, ale vyjde ze mě jen tiché "Nghhh... ng.."

V tu chvíli se dovnitř začne tlačit druhý prst a já už to neudržím.

"Tsk," sykne. "Zašpinils mi sedadlo."

Kurva drát. Jestli mi kvůli toho nezaplatí zbytek... Ale je to jeho zatracená vina že nemáme kondom.

"Slíbil jsem ti, že budu hodnej, že? Protentokrát to nechám být," zašeptá. "Ale příště by ses měl líp snažit, taky by z toho nemuselo bejt nic..." dodá a přitiskne se na mě pevněji. Už zase je tvrdej jak šutr. Začne uvnitř mě prsty roztahovat jako nůžky. Bože, ať už to skončí!

Stále naráží na to místo a moje tělo začíná ignorovat fakt, že jsem se udělal před pár zasranejma minutama. Jako by to nestačilo, Vohon začne dovnitř násilím tlačit další prst a já už mám v palici úplně vybíleno. Nedokážu myslet na nic, jen sténám a vzdychám. Jsem jako hadrová panenka, ale jemu to zřejmě vyhovuje. Může si se mnou dělat co se mu zachce.

Jemně se mi zahryzne do místa, kde začíná krk a zašeptá: "Jdu dovnitř."

Uvědomím si, že mi vadí, jak intimní atmosféru to jeho šeptání navozuje. To je ale tak jediná souvislá myšlenka, co sem schopnej zformulovat, protože ze mě naráz vytáhne prsty. Na sekundu se dostaví podivnej pocit prázdnoty, kterej však hned přebije bolest, jak jejich místo zaujme něco mnohem většího. Kurva drát! Přísahám, už nikdy mě ani nenapadne si o něm - nebo někom podobným - myslet, že ho má malýho. To. Kurva. Bolí.

"Budu se hejbat."

"Nnnn! Ngh...ng...!" snažím se protestovat, ale není to nic platný. Začne přirážet a nyní volnou levačkou mi stiskne penis.

"Vracím laskavost," použije znova ten intimní tón. "V tomhles byl fakt dobrej."

Přestaň to do prdele komentovat!

Cítím jeho zrychlenej dech a taky to, jak mu buší srdce.

Už to neudržím! pomyslím si v okamžiku, kdy mě zevnitř zaplní podivná horkost. Chvilku mi trvá, než mi to docvakne.

Ten. Hajzl. Se. Udělal. Do. Mě.

Už to nedám a udělám se mu do ruky.

Vystoupí ze mě a olízne si prsty lepkavé od mého spermatu. Jak velkej úchyl to do prdele je?!

Podívá se na mě se zákeřným úsměvem na tom svým proklatým ciferníku. "Na první pokus skvělý, kluku."

Neodpovídám, jen se třepu jak ratlík. Ani nevím, jestli tím, co se právě stalo, nebo absťákem. Nemůžu se hnout, jen zhluboka dejchám, zatímco ze mě vytýká jeho svinstvo.

Chvilku mě pozoruje, pak oddělá bezpečnostní zástrčku a vystoupí. Vezme si zpředu tašku a vytáhne šrajtofli. Podá mi slíbenejch třicet babek. Stisknu je v ruce, nezajímá mě, že je krčím.

Podívá se na mě. "Předpokládám, že zamíříš na plac."

Kejvnu.

"Říkal jsem ti, že jsem hodnej. Vezmu tě tam."

Znova kejvnu a zmůžu se na slabý: "Děkuju."

Zabouchne dveře a nasedne za volant. Nastartuje auto, což znamená, že mám asi deset minut, abych se dal do kupy. Plac vocavaď nejni daleko, ale po svejch by mi to nimimálně dvacet minut trvalo. V tomhle stavu i dýl. Začnu si nemotorně zapínat košili a natahovat kalhoty. Na zadním sedadle jedoucího auta to jde dost blbě. Jsem celej nechutně lepkavej a je to zatraceně hnusnej pocit, ale co s tím nadělám.

Tak akorát se stačím, více méně, dát dokupy, když přistaví kousek od Placu. Podá mi moji tašku, která furt ležela na sedadlu spolujezdce. Vezmu si ji a rychle překontroluju, jestli je tam všecko co má být. Většinou sou to právě lidi jako já, který si z těhle návštěv odnáší malý věcičky navíc, ale kdo říkal, že to nejde i navopak. Zdá se, že je to dobrý, takže schovám svou výplatu k tomu, co sem měl předtím a rychle se chystám vystoupit. Snažím se u toho co nejvíc mhouřit voči, páč sou všechny barvy najednou hrozně vostrý. Už v tom jedu naplno.

"Hej, kluku," zastaví mě. "Možná se zas stavím."

Nemám sílu reagovat, takže zase jen kejvnu a konečně vystoupím. Zatímco hledám dealera, napadne mě, že by to nemusel bejt úplně špatnej vobchod. Vždycky se hodí mít ňákýho pravidelnýho. Je to úchylák, ale kterej z těch, co sem chodí ksakru není? Neplatí úplně špatně, nepokusil se mě podrazit... a navíc, práce je práce.

Dodatek autora: 

Upřímně, tohle je moje úplně první yaoi. Nedokážu pochopit, jakto, že to skončilo takto. Jak jsem to sakra mohla napsat?!
*rudá*

Hodnocení: 
4.682925
Průměrné hodnocení: 4.7 (41 hlas)
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Sedel som za stolom vo vypočúvacej miestnosti a dívali sa na mňa dva pári očí...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 31
Nemám rád zubaře. Já vím, je to klišé, je to ohrané a začíná takhle opravdu...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
6. kapitola Koření života         ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Stojí medzi dverami a krásne sa červená. Zahľadím sa mu do očí a vidím ako...