Pá, 11/09/2015 - 16:44
13

Věnování: 
Haar a Danny

11. Otázky a odpovědi

Křišťál v mé dlani se rozzářil. Cítím se zesláblý, ale pořád ještě, snad silou vůle, stojím na nohou. V očích starého muže, Mora (jak ho měsíc nazval), vidím překvapení. Zřejmě nepočítal, že by se mi to mohlo podařit… Nevím proč, ale mám radost. Radost z toho, že se diví.

Náhle se přede mnou vzpíná jasná bílá věž. Ne! Stříbrná věž… Věž Měsíce… Hledím na ni v němém, úžasu. Chci se ohlédnout po Moru - Morovi? To je jedno… Ale nic nevidím. Všude kolem je jen tma. Jsem na stejném místě, vím to, ale přece jediné, co vidím, je ta věž. Je tak krásná… Měl bych se otočit. Otočit a zapomenout, ale to já nedokážu.

Vystupuji po schodech k překrásné bráně zdobená nějakými runami. Některé znám, připomínají keltské, ale ten zbytek je mi cizí. Naplňuje mě nepřirozený klid, o němž vím, že je to poslední, co bych teď měl cítit…

„Vejdeš-li, Moan-pa, nikdy nesplníš, proč jsi přišel!“ slyším jakoby z dálky Morův hlas. „Pokud vejdeš, pak všichni, které jsi dnes viděl ve vesnici, zemřou…“

Veškerý přízračný klid věže v ten moment nahradil strach a pochyby. Zastavil jsem. Co mám dělat? Co? Stojím na posledním schodu. Stačí už jen otevřít bránu…

Vejít? Zůstat? Ra'jile, poraď mi prosím… Jenže Ra'jil se neozývá. Jistě že ne… Napomínám se za falešnou naději.

Musíš se rozhodnout!

Ale jak…? Nevím, co mám udělat…

A víš, co chceš udělat?

Ale na tom nezáleží… Mám za ně odpovědnost.

A jseš si jistý, že chceš vejít?

Ne… Sám se sebou vedu ten myšlenkový dialog a boj slov.

"Nejhorší je neudělat nic." Tak mi to říkával Marek.

Ale já přece nemůžu… Nemůžu vejít a vědět, že jsem je zabil. Pořád ještě nevím, co tu mám dělat… Když nevejdu tak mi Měsíc neodpoví… Já musím znát odpovědi… Prostě musím…

„Ří-říkal jste, že zemřou…?“ vlastní chvějící se hlas mi zní přidušeně.

- „Ano, zemřou, pokud vejdeš.“

„Tak proč jsem tedy měl tu věž odhalit?“ nějak mi to nedochází.

- „Abych mohl vejít já… Dej mi ten klíč, Moan-pa. Dej mi ho a já je nechám žít.“ Nelíbí se mi, co řekl. Vím, že když se teď otočím, tak Mor udělá všechno, aby se křišťálu zmocnil. A co kdyby se mu podařilo vejít do věže? Komu by pak hrozila smrt? Mám teď zvolit menší zlo? Proč…?! Nedívám se na Mora. Otázky mi jen přibývají, ale odpovědi na ně mě čekají až za stříbrnou branou. Jenže já se stále nehýbám. Nedokážu vejít…

Teď, když to nejvíc potřebuji, mi nikdo neporadí! Rady Měsíce získám až uvnitř, ale ta nemůžu nebo musím? Neměl jsem to žádat. Nikdy jsem neměl stanout na úpatí Měsíční věže… zoufám si.

Jenže to už teď nevrátíš!

Ne, já vím…

Tak se rozhodni co teď!

Bojím se svého rozhodnutí… Má rozhodnutí bývají špatná… Bojím se odpovědnosti…

Na to jsi měl myslet před tím! Teď musíš jednat!

Otáčím se zpět k bráně. Vkládám Měsíční křišťál do dírky přesně uprostřed obrazce z run. Kámen splyne s branou a ta se začne pomalu otevírat.

„Sám sis zvolil, Moan-pa, místo života daruješ jim smrt! Jsi zbabělec!“ slyším Morův křik.

„Někdy je silné udělat něco slabého…“ vzpomněl jsem si na další Markovo moudro. Mor už je na hranici nepříčetnosti, ale mě jeho slova bolí více než tisíce jehel v srdci. Děsí mě, co říká. Vím, že má vlastně pravdu, bojím se, že ji má…

Brána se otevřela a já nechávám svět smrtelných za sebou… Ocitám se v rozlehlé síni plné překrásných obrazů a ozdob.

 Buch… Brána se za mnou zavřela a s tím zmizela i naděje, že bych ještě mohl své rozhodnutí zvrátit. Stojím uchvácen a jen ten úžas stále drží mé slzy hluboko uzavřené, přesto, že by tolik chtěly na povrch.

„I can't win, i can't lost,

it's only game? Win at all cost?

What if don't know, where is the law,

can this game, can end in the draw?

Draw is not possible, draw is not true!

Only one's victory can be the due.

If you can't win, why you fight?

If you lose, you can be right.

When this game started, sameone must win,

was start of this your last sin?

When this game started, sameone must lost,

do you really want to be, like invisible ghost?

If your fight, you were rash

now you seems, like bad trash!

Why you must so much pry?

Now you can only cry!

You think, that you are not fiend?

So, why you have not any friend?

You had only one dope,

And her name was hope.

Hope - it's only word!

Desperation move this world!

Hope - this word is small!

Desperation - now it's all!

Why you want to live?

What you can to give?

You life was one big lie,

maybe, now it's time to die!

Your last wish was fast death,

tell me, do you wont really that?

You throu away your last chance,

edge on my axe, have a nice glance!

Everyone ask himself, what if you had true?

Condemn you rightly? Is death a good due?

You know, that you were for them menance,

but, now, you see only word - veneagance.

Never forgot…“

 

Zpívám si básničku, kterou pro mě Marek sepsL Je to už dávno, ale teď ta slova vyvstávají v mé mysli stejně jasně, jako když jsem je tehdy četl. Stále ještě nedokážu plakat. Zoufalství, které pociťuji je tak hluboké, že ho nelze vyplakat. Připadám si jako ve vězení. Přece jim nevlezu rovnou do vězení, nejsem blbej… To řekl Han Solo ve hvězdných válkách. Nakonec jsem se zachoval stejně. Vlez jsem do vězení. Do Věže…

Prohlížím si vstupní síň a pomalu kráčím ke schodům. Nevím proč, ale zkrátka mi něco říká, že bych to měl udělat. Cesta vzhůru je namáhavá, ale já vím, že bych tam měl jít. Snažím se uspořádat si své myšlenky. Mám v hlavě zmatek. Ještě jsem nevyšel z úžasu, každý schod je pro mne úlevou, ale nedokážu to sám sobě nijak vysvětlit. Pocit ztracenosti a bezmoci se pomalu ujímá mé mysli a mého těla. Úleva odeznívá stejně, jako se znovu dostavuje s každým dalším krokem vzhůru.

 Je to jako stoupat na Plzeňskou věž… Opíjím se tou vzpomínkou. Vzpomínkou na den, kdy jsem naposledy stanul na jejím vrcholu a shlížel na lidi dole. Bezstarostnost toho dne mi připadá mlhavě cizí, a přesto vím, že byla. Že tehdy neexistovala žádná starost, žádné obavy. Ne, jako dnes. Kdy je vlastně “Dnes“?

Konečně. Zase stojím na rovné zemi. Schody už dále nepokračují a přede mnou jsou jen mramorové dveře. Tedy doufám, že za těmi dveřmi nejsou jen další schody. Pomalu beru za slonovinovou kliku. Je velice poddajná a sotva jsem se jí dotkl, dveře se začaly otevírat.

Uf, žádné schody… Před sebou mám jen místnost. Jen? Je krásná, bílá. Podlaha je ze stejného mramoru jako dveře, ale stěny vydávají své stříbrné světlo, jakoby snad nebyly více než právě to světlo. Podél stěn jsou postavené police s knihami a svitky. Vyhlíží to zde jako prastará knihovna, kam léta nikdo nevstoupil. Ale přesto není nikde žádný prach… Nad policemi se táhnou a otevírají světu veliká, téměř chrámová, okna. Stoupají vysoko a zhruba od poloviny se počínají kroutit v jakousi nepřirozenou, ale přesto dokonalou spirálu.

Opět mi velí úžas. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěřil bych. Ale vlastně tomu nevěřím ani teď…

Konečně se mi podařilo sklopit pohled a všiml jsem si ještě něčeho. Uprostřed kruhové místnosti je malý „oltář". Snad jen tak se dá vystihnout malý stoleček s bílým ubrusem a nezapálenými svíčkami. Další předměty na něm ležící neumím pojmenovat. Alespoň ne takto ode dveří. Tak tu nestůj jako vůl a vejdi. Napomínám se. Je to však těžké.

Nakonec se mi vrátí má schopnost jednat a já vcházím. Dveře ponechávám otevřené. Snad mám strach, že by se snad mohly samy zavřít. Že by mě zde chtěly navěky uvěznit, ale toho se vlastně bát nemusím. Já už ve vězení jsem… Nově mne zaplavily vzpomínky a pocity. Vzpomínky na slova Mora i Měsíce…

Zoufalství mne zaplavilo jako nikdy. Tak hluboké. Chtěl bych se podívat těmi okny, ale jsou příliš vysoko. Ale já to musím vidět…! Tentokrát už nic nedokáže zastavit mé slzy. Dokonce ani kručení v žaludku ne. Strasti těla jakoby mi byly cizí.

Je to trest, a ty si trest zasloužíš! Kárám se. Upadám do sedu vedle oltáře. Jakoby na tom snad záleželo… Zarývám si prsty do hlavy. Bolí to… Ale já chci, aby mě to bolelo. Musím něco cítit a bolest… je mé vysvobození.

„Netrestej se, Moan-pa, nemohl ses lépe rozhodnout."

„Co ty o tom víš?!“ poprvé mi nezáleží na tom, s kým mluvím. Vím, že je to hlas Měsíce, který ke mně promlouvá, ale zbytky mé úcty k němu, k tomuto světu, se ztratily.

„Vím více, než by se mohlo zdát… Unáhlený je tvůj vztek, stejně jako pláč. Přišel jsi, protože odpovědi jsi chtěl znát. Tak se tedy ptej. Tady ti odpovím, nač si budeš přát…"

Snažím se uklidnit. Připadám si jako už tolik mých postav v Dračím doupěti, když jim někdo řekl, ptej se, na co chceš, já ti odpovím. Jak dlouho třeba čekaly na takovou příležitost a pak se jim všechny otázky vykouřily z hlavy. To samé se stalo teď mně. Nemohu se na nic ptát. Nevím, nač se ptát…

Nevím, jak dlouho jsem tam jen seděl a prodléval v bezradnosti, vím však, že mi to připadalo nekonečné…

Měl by ses začít ptát, jestli chceš něco vědět. Stejně tu nemáš co dělat. Je to pravda a já vím, že je. Přesto je pro mne těžké vzít to na vědomí.

„Co lidé z té vesnice, žijí?“ nejsem si jist, že skutečně chci znát odpověď na tuto otázku, ale prostě jsem se musel zeptat.

„Ne… Mor už je zahubil."

Ne to ne…! Chce se mi křičet. Řekni, že to není pravda, prosím… Ale nikdo nic neříká. I já sám ve svém srdci cítím, že to je pravda. Tolik se nenávidím…

„Kdo, nebo co je vlastně ten Mor?"

„Kdysi žilo na této zemi pět Urmek, Starých. Taliesin, Nathaniel, Lilith, Roudrant a Gilven. Těchto pět mělo ve svých rukou moc. Taliesin se staral o přírodu, Nathaniel o zdraví, Lilith o mír, Roudrant znal tajemství magie a Gilven pak byla stěžněm mezi světem smrtelníků a Nebeským chrámem hvězd.

Vše bylo po dlouhá léta v pořádku, ale pak se zkrátka něco stalo. Nathaniel a Lilith se do sebe zamilovali. Byla to láska opravdová, nadevše co znali, upřímná. Tehdy poprvé měl Roudrant vidění. Poznal, že kdyby se spojili dva z Urmek ve svazek a vzešlo z něj dítě, bude to dítě nositelem přesně opačného řádu věcí, než jeho rodiče. Řekl své poselství všem, jenže tehdy tomu ještě ostatní nerozuměli. Nikdo, krom Nathaniela a Lilith, totiž o jejich vzájemné lásce nevěděl.

Když ti dva vyslechli proroctví, přiznali se, ale rozhodli se, že pro blaho všech spolu nebudou žít. Jenže jejich odloučení nemělo dlouhého trvání. Příliš dlouho si jeden druhého odpírali a tak si lásky jednoho dne dopřáli do sytosti. Tehdy se svět otřásl, ale je to nezastavilo. Když se o tom ostatní ze Starších dozvěděli, volali po pomoci. Volali nás… Ale nemohli jsme zvrátit, co se stalo a stejně jako jim i nám nezbylo, než jen sledovat jak se zrodil Mor. Před rozpadem Rady měl ale Roudrant ještě jedno proroctví. To, které tě přivedlo sem. Nathaniel a Lilith, byli z Rady vykázáni. V den Morova narození, Roundrant zemřel. Gilven se pokusila dítě zahubit, ale jeho rodiče jí to nedovolili. Zemřela Nathanovou rukou. Lilith puklo srdce žalem a bolestí a Nathaniel zemřel na zhoubnou nemoc, kterou si nedokázal vyléčit. Jediný kdo přežil, byl Taliesin, jenž se odebral do Divého hvozdu, kde tě o mnoho let později nalezl.“

„A proč Mor vyčkával v té vesnici? Cožpak on o tom proroctví věděl? Vlastně ano, říkal mi Moan-pa…“ uvědomil jsem si vzápětí, „Proč se mě nepokusil zabít? A proč chtěl do tvé věže?“ kladu otázky aniž bych nad nimi uvažoval. Cožpak by někdo dokázal v takové chvíli přemýšlet? Jistě by se takoví lidé našli, ale mé srdce nikdy nebylo chladné jako led. I nyní se mi stále nedaří plně si uvědomit, že mladík, který mne ve vsi poprvé oslovil, už nikdy žádného cizince doma nepřivítá tou otázkou „Kdo jste?"

„Mor nevěřil, že by se staré proroctví mohlo vyplnit. Když ti ale stanul čelem, nezbylo mu než skutečně uvěřit. Původně se chtěl jen držet poblíž Taliesina, ale pak když tě uviděl, chtěl vyzkoušet, jak moc jsi nebezpečný, proto ti ukázal úpatí mé věže. Byla to zkouška…" Měsíc se dlouze odmlčel a já už přestával doufat, že mi odpoví, když v tom se tajemný hlas plný nebývalé moudrosti ozval znovu, „Proto tě nezabil. A do mé věže chtěl proto, že odsud by mohl zakalit moji zář. Jeho moc by tak vzrostla, neboť věž ukrývá mnohá stará moudra a vědění. Jeho zkázonosná moc, by pak nebyla již ničím ohrožena, neb Měsíční věž nikdo z obyčejných smrtelníků nedokáže najít."

Ne, že by mě ta odpověď zcela uspokojila, ale trochu mi pomohla potlačit úzkost, která mi otrávila srdce.

„Jaký je můj úkol v tomto světě?“ ptám se, ač už nemusím. Je naprosto jasné, že musím porazit Mora. Ale copak to lze…? Nezbývá mi než doufat, že ano. Jenže ta naděje je tak mlhavá, že na ni musím upírat všechny své smysly.

„Pokud to bereš jako úkol?"

„A jak to mám brát?“ znovu mi tečou slzy z očí.

„Cožpak ty Mora nechceš porazit? Nechceš dokázat, že smrt těch vesničanů nebyla zbytečná? Nechceš zachránit ty, kteří ještě nezemřeli na tomto světě? Opravdu nechceš porazit odvěké zlo?"

No to snad nemyslí vážně? Pláču… Ano…! Ano… chci, sakra! Chci! Ale… Ale netuším jak…

„Jak?“ zoufalství stále otřásá mým hlasem.

„Co je psáno, to je dáno…"

Vím, o čem mluví. Vzpomínka na uhlík z Ra'jilova prachu a text na pergamenu, který jsem nechal na studni spolu s mečem hned vedle, byla příliš čerstvá, než abych mohl zapomenout. Znovu se mi vrátil pocit úzkosti, když se nad tím zamýšlím.

„Takže co napíšu, se stane?“

„Ano, Moan-pa, nebo raději, Adame? Je to tak. Máš úžasný dar. Svým psaním, jsi již ovlivnil mnoho světů, ne jen ten náš a váš. Ale teď je čas, abys tento úžasný dar využil s plným uvědoměním si své moci."

Jímá mě hrůza, kterou si neumíte představit. Před očima se mi odehrávají všechny povídky, které jsem kdy napsal. Přemítám o tom, CO jsem vždycky psal. O tom, že jsem byl strůjcem mnoha osudů a nevěděl o tom. To je šílené…

Jestli jsem se někdy něčeho bál, tak to nikdy nebylo tolik, jako se nyní bojím sám sebe. Zírám na své dlaně, jako bych hleděl ďáblovi do očí. Takovou nenávist, tak hlubokou, jako ji cítím nyní, jsem nikdy nepoznal.

„Tak jako tvůj dar zabil již mnoho tvorů a bytostí vesmíru, tak nyní může i mnoho z nich zachránit. Jen tak totiž můžeš vyplnit proroctví tohoto světa. Tvůj dar je jejich nadějí…" Cítím, z Měsícova hlasu mírné naléhání. Nejraději bych si teď bodnul nůž do srdce. Mou bolest nedokáže nic utišit. Přesto vím, že musím vytrvat. Že teď už to musím dotáhnout až do konce. Nechci, ale vím, že musím. Že vlastně i chci. Chci, protože to dlužím Ra'jilovi i těm lidem ze vsi. Protože to dlužím sám sobě i všem těm, kterým mé povídky, kdy způsobily naštěstí…

Musím napravit, co jsem způsobil. „Chybu nemůžeš napravit, ale můžeš se ji pokusit odčinit." To mi taky kdysi řekl Marek. Jako už několikrát se ukazují být tyhle jeho výroky pravdivé. Až děsivě pravdivé…

„Taliesin to věděl?“ Proč se ptám? Cožpak na tom záleží?

„Ano věděl… Neřekl ti to, protože věděl, že na to dříve či později přijdeš sám. Chtěl, abys na to přišel sám. Domníval se, že bys takové tvrzení od něho nepřijal."

Měl pravdu… říkám si. Vím, že bych to od nikoho nepřijal, kdyby mi něco takového řekl. Ale teď mě to trápí… Ničí…

„Říkal jsi, že až to tu skončím, mám vyjít do Nebeského chrámu i s Ra'jilem. Jak mu tedy mohu vrátit život? Také psaním?“

„Však ty dobře tušíš, jak mu dát život. Jsi Moan-pa… On je tvou cestou k úspěchu, klíč k tvému srdci, ale ty jsi strůjcem jeho života. Jeden bez druhého nejste nic. Protože ty nedokážeš psát bez jeho pomoci. Toto je hádanka. Jediná věc, kterou ti neusnadním více, než už se stalo…"

Takže zase nic nevím… Povzdechl jsem si. Je mi z toho na nic. Pocit bezmoci je naprosto šílený. Mozek mi už nic nepobírá, natož abych byl s to rozluštit hádanku.

„Jak mohu vystoupat do nebes?“

„Všude vedou schody. Všechna zákoutí mají dveře. Ty své však musíš najít ve svém srdci. A teď mne omluv, Moan-pa. Čas otázek jsi již vyčerpal a já mám ještě jiné na starost, než jen tebe.“

Měsíc mne opustil. Jeho hlas umlkl a já zůstal zase sám. Dočista sám…Proč?

„Proč?" To je otázka v mém srdci.

„Proč?" Otázka mne nespasí…

Nenávist je prokletí, nenávist je klíč.

K čemu však, po smrti, útěku, stíhá mě chtíč.

Další slova se mi ztrácejí v obrazech minulosti. A o čem mám sakra psát? Cožpak lze doopravdy porazit Mora? A co když už mě taky nakazil a já umřu? Jako bych snad moh…

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 10)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Petr seděl v jednom z křesílek a hrál si s telefonem, aby odolal...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
„Uklidněte se, Takano-kun.“ Takanovy zornice se zúžily. Pevně stiskl ruku...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 45
Tony Starkless měl úspěšný den. Nejenom, že se mu podařilo vyhrát další soudní...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Ryuu svraštil obočí. „Vůbec se nesoustředíš,“ podotkl. „Ještě ve mně asi...