Ne, 02/08/2015 - 07:38
8

Věnování: 
Haar a Danny
  1. Když zoufalství zvítězí…

 

„Zeptám se tedy jinak, mistře,“

- „Ne! Teď ještě není čas na otázky, mladíku. Teď se jen zamysli nad tím proroctvím a pokus se najít smysl v něm ukrytý.“

„Ano, mistře…“ zahleděl se mládenec na pergamen, který právě přistál na stole, u něhož seděl. Vzpomínky se mu vracely sotva na něm spočinul okem.

„I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala.“

Dlouho se díval na ten text. Zamýšlel se nad podstatou těch slov, ale nic nevypátral. Připadal si méněcenný. Přemítal, proč nad tím nepřemýšlel již dříve…

***

 Proč…?! Ničemu nerozumím, všechno je špatně! Co jsem komu udělal?! To nedává smysl…! Mnu si rukama celé prostydlé tělo. Nenávidím, život. A nenávidím smrt, že mi nedopřeje klidu! Nenávidím sám sebe! Proč nemůžu umřít jako každej normální člověk?! Slzy se slévají s deštěm na mých tvářích. Oči už mě pálí, vlastní vzlyky dusí…

„Stojím na rozhraní světů, na prahu zoufalství a beznaděje. Hledím na krutost zlobu a nenávist zdejších lidí a umírám pod rouškou svých snů…“ Vzpomněl jsem si na větu z jedné své povídky. Je to už tak dávno co jsem ji napsal… Přesto je v té větě ukrytá pravda, o níž jsem v době jejího vzniku nic netušil.

 „Co stalo se s životem?

Proč zklamala mne smrt?

Ptám se smáčen deštěm.

Kdo udělal ten škrt?!

A proč vlastně hloupé otázky mám klást?

Není odpověď, co neumí mě mást…

Hledám pravdu. Ne! Hledám pomstu ve vzteku…

Vlastního smutku bez vděku…

Oh, ty kvítko malinké, mechu sametový,

pověz mi, pověz, kdo mi odpoví?

Proč slzy neztiší mé zoufalství?

A kde jsou teď všechna stará přátelství?

Nikdo netuší, jak jsem samotný,

v srdci svém, tolik zraněný…

Jen já a tento les, jenž slyší píseň mou,

jak chtěl bych vzývat jámu bezednou.

Dřív nebyl jsem nic, jen zrnko prachu,

pak ze zrnka vyrostl kámen vzteku.

Ze vzteku zrodila se láska,

a kde je teď naděje, když kámen praská?

Když kámen praská…“

 Zpívám si první slova, tvořící věty, jež mně napadají a sami do veršů se pojí. Vím, že mě nikdo neslyší, ale i tak mi to pomáhá. Vždycky jsem si ze zoufalství zpíval, tak i nyní. Ničemu nerozumím a cítím se ztracený. Nikdy pro mě nebyla samota tíživější než nyní. Neumím pojmenovat ten pocit beznaděje, protože ani beznaděj to zcela nevystihuje.

Každý normální člověk má jistotu alespoň ve smrti! Ale i tahle jistota mi byla odepřena a já tudíž nemám nic. Nemám už ani sám sebe. Jsem tohle vlastně ještě vůbec já?

„Copak na tomhle podělaným světě nikdo nežije?!“ volám naštvaně. Na ničem mi už nezáleží. Možná, kdybych zemřel zde, že bych se zase probudil ve svém světě? Je to zoufalá myšlenka ale jediná, která má nějaký smysl. Asi…

Vstávám z toho ohyzdného pařezu a jdu hlouběji do lesa. Rozhlížím se, hledajíc něco ostrého. Láká mě představa krve vytékající z mých žil. Jako už jednou…, říkám si. Ano, nebude to poprvé, co se budu řezat, jestli najdu čím. Vím, že to nebude poprvé. Mé ruce to také vědí, na místech minulých zářezů cítím, jak mi kůže svědí.

Jdu dál. Copak tu není ani kousek pazourku, nebo něčeho takovýho? Vítejte v době KAMENNÉ! To snad není ani možný… Cesta je dost těžká. Každou chvíli uklouznu nebo zakopnu. Palce u nohou mě nesnesitelně bolí. Usedám na nějaký kořen. V lese je šero - tma…

***

„Nevím,“ hlesl svou odpověď, téměř neslyšně.

- „Však času máš dost, mladý učedníku, ne každou hádanku pomůže ti rozluštit někdo jiný. Nejsi hloupý. Dokaž to tedy mně i sobě…“

„Ano, mistře…“

***

Sahám do trávy a nepřítomně beru do ruky kámen. Je dost ostrý…? Přemítám tiše. Už je vlastně rozhodnuto. Kdesi ve mně se ještě ozývá slabý hlásek: „Nedělej to! Takhle to nemá skončit. Tvůj život ti byl dán někým jiným, nemáš právo ho sám tahle ukončit…“

Ten někdo neměl právo mě vyrvat z mého domova - mého života, a když už to udělal, jaké měl právo nedopřát mi klidnou smrt?! Ptám se zlostně sám sebe.

Oba hlasy mají pravdu, ale oba přinášejí jen další otázky do chaosu vlastních vzpomínek, vlastních myšlenek, mé bolesti… Já už dál nemůžu…

Zkouším na hřbetu dlaně, jak ostrý je kámen. Dost… poznávám, když vidím první kapky krve. Bolí to… Bolí, ale mně to pomáhá… Je to jako droga. Droga, jejíž poslední dávku chci teď vychutnat. Není tu nikdo, komu budu scházet. Nikdo komu na mně záleží… Tak blízko a přitom daleko je to od pravdy a já to moc dobře vím.

***

I pojednou prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala.

Naděje je někdy to poslední, co nám zbývá. Co stojí mezi životem a smrtí. Smrt je jistotou života a život je jistotou smrti, a naděje? Naděje je daň. Myslím, že smysl v tomto skrytý spočívá v tom, že naděje jednotlivce se někdy kříží s nadějí všech ostatních…

Dračí vejce je vysoce magické a ve chvíli, kdy do něho udeřil blesk, mohla vzniknout jednorázová brána mezi světy.

“Do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života.“ Ale kvůli své nevyzpytatelnosti a nestabilitě vlastně musela vzápětí zaniknout. Brána se sice otevřela, jenže nikdo nemohl projít. Ale kdyby v jiném světě zrovna v té chvíli někdo zemřel, mohl by být touto branou vtažen a vyvržen v tomto světě aniž by oddělení jeho duše od těla došlo svého konce. Pak by v jednom světě zemřel a v druhém ožil. Dostal by druhou šanci a stal se nadějí pro sebe, ale i všechny na tomto světě. Tedy… kdyby tím světem byl tento, samozřejmě… Jelikož proroctví pochází z tohoto světa, dá se to očekávat.“ Mladý učedník odříkával to první, co ho napadlo. Netušil, kolik toho právě říká, netušil jak blízko je pravdě. Copak opravdu bylo možné, aby právě teď, po takové době, došla Roundrantova slova naplnění?

***

Otáčím ruku dlaní vzhůru. Chystám se znovu říznout. Poslední říznutí…NE! Předposlední…

***

 - „Ano, ale co když naděje neví, že je nadějí?“

„Pak se stane zoufalstvím…“

- „Co udělá zoufalství, když ztratí naději? Když neví, že je nadějí?“

„Pokusí se zemřít?“ zhrozil se chlapec.

4.962965
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 27)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
Tu noc, kdy se Daniel rozhodl ukončit svá muka a zrealizovat svůj plán, bylo...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 14
Mladý a rozmanitý svět plný rozličné zvěře a květů. Plný magie poskytnutá k...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Nick veľmi neverí môjmu koktaniu. Približuje sa ku mne v snahe zistiť čo...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Oogi vše vystrašeně sledoval. Už viděl, jak meč seká přes Ryuovo maso a bere mu...