Čt, 27/08/2015 - 16:57
8

Věnování: 
Haar a Danny

7. Hvězdný Prach

 

 

  „Ano, Ra‘jile. To je pravda…“ na mistrově tváři se zračila bolest a smutek.

Úspěch znamená smrt. „Naděje je daň…“ Musí to tak být. Nechci, aby zemřel…

Nesmí zemřít…

- „Udělám to, budu klíč k jeho srdci, ke klidu jeho duše…“

 „Však už ses k tomu jednou zavázal… Můžeš to ale ještě stále odmítnout.“

- „Ne,“ zakroutil odmítavě hlavou, „nechci ho vidět zemřít…“

 „Pak už nebude mít patrona, který by ho hlídal, přemýšlej, nebyla by pro něho smrt lepší?“

„Teď ještě není čas jeho smrti… On musí žít…,“ upřel své stříbřité oči na mistra.

***

„Vezměte mne mezi hvězdy!“ naléhám na Taliesina snad už po sté.

 „Ještě není čas,“ vymlouvá se.

„Tak kdy, když ne dnes?! Zítra je můj poslední den! Den, kdy se utkám s drakem. Musím pohlédnout do tváře hvězd, než se tak stane, prostě musím…“ Už mě to nebaví. Všechno to učení k ničemu, všechno to zoufalství…

Jen Ra‘jil je mou nadějí…, prostě to vím.

 „Máš pravdu, Moan-pa,“ Takhle už mi dlouho neřekl. Navykli jsme si nazývat věci pravými jmény… „máš dnes poslední den, pokud zítra nezvítězíš. Jen jsem doufal, že tě tato nesmyslná touha opustila. Dobrá, vezmu tě dnes mezi hvězdy. Pohlédneš jim do tváře. Ale teď odpočívej…“ Tohle taky nesnáším. Pokaždé když to řekne, začnu usínat. Jako teď… Cítím únavu, cítím klid a prázdnotu…

To je tvůj dar Urmeku? Další bezesný spánek…

Probouzím se. Všude je tma. Ležím jinde, než jsem usnul. Jsem na nějaké skále. Na jiné než bylo to vejce. Tohle musí být ještě mnohem výš… Úžasem se mi podlamují kolena, když vstávám. Na okraji té skály vidím Taliesina. Tentokrát má šedý šat i plášť.

„Pohleď, Moan-pa,“ praví ke mně. Jdu k němu, abych se mohl pořádně podívat. To je úžasné… Hledím do tváře měsíce i všech hvězd. Jsou všude kolem nás, jakoby pod námi ani nebyla žádná zem…

Kde jen jsi, Ra‘jile…? Ukaž se, chlapče! Prosím… chtěl bych křičet, ale nemůžu. Je to tak nádherné… Slzy mi tečou z očí, ale tuto noc to jsou slzy dojetí. Tolik krásy jsem snad ještě nikdy neviděl.

„Která je tvůj Ra‘jil?“ ptá se Taliesin, ale já nemám sílu odpovědět. Mé oči ho toužebně hledají a mé srdce cítí jeho přítomnost, ale najít jedinou hvězdu mezi tolika… Copak to jde? Přijď ke mně… Volám tě…! Prosím…

***

Ra‘jil pozvedl hlavu od pergamenu na svém stole. Slyšel dobře známý hlas. Tolik očekávaný hlas.

„Adame…?“ zeptal se váhavě.

- „Přijď ke mně… Volám tě…! Prosím…“

„Už jdu…,“ hlesl, „Už jdu!“ zvolal.

***

„Nevím…“ Proč mu to vlastně říkám? Vždyť on mi stejně nevěří…

- „Nedivím se, neznám hvězdu jména Ra‘jil. Ale věřím, že jsi toho chlapce skutečně viděl…“

***

Chlapec se zvedl od stolu a pospíchal chodbami chrámu. Nechal za sebou mistra s nevyřčenými a nezodpovězenými otázkami. Měl jediný cíl, najít Adama, mladíka, který ho tak náhle volal…

***

„Nemůžeme zde prodlévat po celou noc…,“ připomněl mi Taliesin.

Já to vím… Vím, že nemůžeme… Pláču. Sakra! Teď ho nenajdu určitě, když nic nevidím! Otírám si slzy. Ra‘jile, já s tebou musím mluvit… Naléhám v myšlenkách. Jako by mě snad mohl slyšet.

***

- „Ra‘jile, já s tebou musím mluvit…“ slyšel ten naléhavý hlas. Rozmlouvat s ním, aniž bys musel sestupovat na Zem… No jistě… Řeč snů… Zastavil se přede dveřmi od svého domu.

Vešel…

Do sedu určeného k meditacím usedl na balkón, odkud jeho rodiče shlíželi do světa. Neposlouchal jejich otázky, jen zavřel oči a hledal ho svým vědomím…

***

- „Jsem tady…“

„Ra‘jile? Jsi to ty?“ ptám se. Je to zbytečné.

„Už ho vidím,“ ukazuji Taliesinovi na jasnou hvězdu, odkud cítím přicházet Ra‘jilovo vědomí.

„To je hvězda DronÁta…,“ říká mi, ale já ho neposlouchám. Vím, že ať se jmenuje jakkoliv, jednou její částí je i můj Ra‘jil…

- „Ano jsem to já, proč přicházíš? Stýskalo se mi…“

„I mně se stýskalo… Víš, já… Zítra se musím utkat s Morlingem, ohnivým drakem, jehož vejce stalo se branou, nebo tak něco… Možná je to naposledy, co spolu mluvíme a já jen… Chtěl jsem vědět, že jsi skutečný…“ tolik bych toho chtěl říct, tak proč se mi myšlenky rozplývají ještě dřív než dostanou tvar slov? Proč mi srdce buší, jakoby mělo záhy skonat?

- „Ano, jsem skutečný, však jsem ti zhojil tvůj ránu, zapomněl jsi? Musím tedy býti skutečný.“

„Ano, ale já už nevím, kdy je to skutečnost a kdy sen…“

- „To nic, maličký, poslouchej, co ti teď řeknu. Nemusíš se bát, já tě ochráním při bitvě s Morlingem. Budu tvůj štít…“ Cítím podivné chvění jeho přízračného myšlenkového hlasu.

„Dobrá, Ra‘jile. Děkuji ti za všechno, co pro mne děláš.“ Zalévá mne teplo. Klid…

- „Sbohem, maličký…“

„Musíme jít, Moan-pa.“ Slyším Taliesinův hlas. Ale já ještě nechci odejít. Nechci pryč z tohoto místa. Proč se se mnou loučí sbohem, když říkal, že mě ochrání? Že by to přeci jen měl být náš poslední rozhovor? Zemřu já či on? Úzkost, strach, bolest, zklamání… Jeden pocit střídá druhý, až se prohlubují…

„Ne!“ křičím, ale obraz se rozplývá.

Je konec. Tak si připadám.

Tohle je určitě konec…

***

- „Co to mělo znamenat, synu?!“ káral Dront Ra‘jila.

Ten ale neodpovídal. Hleděl otci do rozčileného obličeje. Kdybys otče, věděl…, povzdechl si. Kdybys jen věděl, že je to naposledy, kdy spolu mluvíme… Jistě bys jiná slova volil… Ale na tom nezáleží, vím, že mě máš rád a ty víš, že mám rád já tebe.

„Dobrou noc,“ odsekl mu. Už ho nemínil dál poslouchat. Chtěl být na chvíli sám…

***

 A už je to tady. Oblékám si róbu, kterou mi Taliesin nabídl a připravuji se na svoji možná poslední výpravu.

Vlastně ne…

Nebo snad raději ano? Nevím, co mám dělat. Nejraději bych do toho souboje nešel vůbec. Bojím se. Myslím, že na mém místě by se každý bál. Mám bojovat s drakem. Skutečným drakem. Vůbec to neumím. Nejsem na to připraven a mám jen slib hvězdy, o které Taliesin říká, že neexistuje, že mně ochrání. Navíc slib, daný ve snu. Ale to, co mi doopravdy nedopřává klidu, je to naše loučení.

Ra‘jile… Vůbec nevím co si myslet.

Stoupám na plošinu, kde se s ním utkám. Taliesin říká, že stačí počkat až Morling poletí kolem. Prý se tudy každý den vrací z lovu… Nezbývá mi než mu věřit.

Proč to vlastně dělám? Abych zachránil tento svět? A proč? Proč, když pro něj musí padnout jedna z hvězd? Třeba si to jen namlouvám, třeba jen Ra‘jil neumí říct nashledanou. Usměji se při té představě. Jak ironické by to vlastně bylo?

Už jsem skoro nahoře. Za tohle Morlinga zabiju. Zabiju ho, za každou chvíli kdy jsem byl na pochybách. Za strach o Ra‘jila. Za bolest, kterou mi působí být v tomto světě. Zabiju…!

 morlingStojím na plošině a jsem tu sám. Taliesin čeká na mýtině nedaleko. Chvěji se bázní. Srdce mi tluče na poplach tíživým očekáváním. To chce klid. Je to jen zkouška. Je to jako ve škole… Usměji se. Jenže ve škole… Ve škole lidi neumírají… smích se mění v další dotírající slzy. Ani hvězdy… Povzdechnu si, hledíce na nebe na blankytné nebe.

 

Slunce zastínil podivný tmavý mrak.

Mrak s křídly…

Vím, že je to Morling. Můj nepřítel.

Nebreč už, sakra! Napomínám se. Dýchám přerývaně. Tohle je hloupost. To nemůžu zvládnout. Proč tu vlastně jsem?

Drak se blíží…

Nechci tu být!

- „Jen klid, Adame…Jsem s tebou…!“ tiší mě Ra‘jilův hlas. Trochu to pomáhá. Už se tolik nebojím.

„Jak, jak jsi to myslel? Včera, když ses se mnou loučil…“

- „Tak tohle tě trápí…? Nemusíš se trápit. Naděje je daň…“

„Tuhle daň ale já nezaplatím, slyšíš?!“ lomcuje se mnou bezmocný vztek.

- „Ne, tu zaplatím já…“ Ra‘jilův hlas utichl.

Morling už je tu. Mohutné mávnutí křídly a tlaková vlna mně málem smete do sedu. Nic neříká, jen tam stojí a propaluje mne pohledem svých žhavých očí. Nepoznávám v něm ani stín pochybností.

To já se pod ním celý chvěji. Vím, že nevypadám jako drakobijec. Nenaháním strach. ale můj pohled je teď plný vzteku. Kdybych mohl vraždit očima, byl už teď mrtvý.

Nenávidím tě, draku! Nenávidím! Nedokážu svůj vztek ani vykřičet.

Kam se poděl můj strach? Na tom nezáleží. Vůbec nevím, co mám teď dělat. Morling se vzpíná. Za chvíli asi vydechne své smrtící plameny. Vím, že to udělá. Ra‘jile…!

„Jsem s tebou…“ slyším jeho hlas. Co se to děje? Ptám se tentokrát sám sebe, když odnikud vystoupí světlo. Stejně přízračné jako ten první večer.

NE! Toužím vykřiknout, ale můj hlas se ztrácí v záplavě ohně z drakovy tlamy. Nemůžu se na to dívat…

Ale stejně se dívám. To je konec.

KONEC!

Ne, ještě ne! To nedovolím! Jakoby odnikud a odevšad zároveň povstalo nové odhodlání. Nevím, proč ani z jaké části mého nitra, ale vím, že je tu. Nenechám tě zemřít, Ra‘jile!

Oheň se zastavil o chlapce. Zdá se, že mu to nic nedělá. Stojí tam a na tváři mu rozpoznávám úsměv, když se po mě ohlédl.

- „Jsem klíč k tvému srdci. K tvé ucelené duši…“

„Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v Prachu hvězd se ukrývá… Tak to řekl Taliesin.“

- „Ano… přesně tak.“

Tvář se mu náhle křiví bolestí. Vždyť už Morlingův dech vyprchal? Skutečně. Oheň se rozplynul, a mně se nic nestalo. Tak proč se Ra‘jil svíjí v bolestech? Chlapec tahá z váčku malý křišťál a podává mi ho.

- „Chlad hvězd je tvé řešení…“ Pozvedám křišťál proti drakovi. Nemám čas přemýšlet. Musím jednat…

„Zimu a chlad. Dej mi mráz, který i srdce draka zmrazí, a já pak budu nadějí a…  splním ti jedno přání…“ neumím říct, kde se ve mně ta slova vzala, ale vím, že sotva jsem je vyřkl, z křišťálu začalo vycházet bílé světlo. To světlo se lámalo do odlesků duhy, ale hlavní bylo, že zasáhlo Morlinga. Přímo před mýma očima se začal oheň měnit v led.

Úžasné… Nádherné…

Z draka zbyla jen nejrealističtější ledová socha na světě. Dívám se na ni s úžasem. Krásné i děsivé. Šílené a nerozumím tomu.

„Zabij ho…,“ slyším vzdálený hlas. Ra‘jile… Uvědomuji si, že jsem ho nechal válet se v křečích. Ohlížím se a to, co vidím, mě trhá na kusy. Chlapec tam není… Jeho světlo vyhaslo a na zemi, kde ležel, zůstal jen stříbrný prášek…

Dodatek autora: 

I když to tak vypadá, tohle není konec povídky :) Jsme teprve v polovině příběhu, prosím vydržte až do konce. Ještě váš čeká mnoho překvapení...

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 11)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
„Smím se k vám připojit, princi?“ Vanyar vzhlédl se svraštěným obočím,...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 9
Tak jo, tohle byl opravdu špatný vtip. Seděl jsem si v klidu ve svém jezírku,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Doufal jsem, že chytím práci rychle. I když jsem neměl praxi, pohostinství bylo...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
„Mlč už!“ zakřičel na něj Takano a i ti, kteří doposud neposlouchali, se...