So, 23/03/2019 - 18:18
1

Dlouhovlasý hnědovlasý mladík spadne obličejem do rozbahněného sněhu, kam ho strčil jiný kluk. Zvedne se na čtyři a vztekle pohlédne na skupinku deseti rozesmátých chlapců.

„Jen se nažer bahna. Třeba po něm vyrosteš,“ zasměje se jeden z mladíků a přitlačí mu hlavu nohou do sněhu.

Ostatní se rozesmějí. Hnědovlasému mladíkovi se zableskne v šedých očích, popadne druhou nohu a trhne. Druhý mladík to neustojí a spadne.

„Kdo teď žere bahno?“ ušklíbne se hnědovlásek a vyškrábe se na nohy.

„Ty zmetku,“ zasyčí další z mladíků, přiskočí k hnědovláskovi a chytí ho za košili.

Hnědovlásek na něj vztekle hledí. On není slaboch, aby uhnul. A není ani zbabělec, aby zavíral oči. Mladík se napřáhne k úderu, který ale nepřijde. Někdo ho chytí za ruku a zabrání mu pokračovat. Ohlédne se, aby viděl kdo to je. Zlostí přivře oči, když spatří toho světlovlasého cizáka. O kousek dál zahlédne ty další dva.

„Je slabošské a ubohé útočit na někoho v přesile,“ řekne Jidáš.

„Co si to dovoluješ, ty cizáku?“ zavřeští mladík.

Jidáš jen pozvedne obočí a zesílí stisk. Mladík vytřeští oči a zaúpí bolestí. V tom ho Jidáš pustí. Mladík rychle poodstoupí a tiskne si k sobě bolavou ruku.

„Běž domů nebo ti udělám něco horšího. A vy taky,“ řekne Jidáš.

Mladíci se po sobě nejistě podívají. Nečekali, že ten cizák bude tak silný, že by je dokázal zranit.

„Uvidíme se jindy, skrčku,“ ušklibne se mladík s bolavou rukou a všichni odejdou.

Jidáš je zamračeně sleduje a pak se otočí k hnědovláskovi.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se.

„Jo. Ale zvládnul bych to. Nepotřeboval jsem pomoc,“ zamračí se hnědovlásek.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se Jidáš.

„Catan,“ odpoví hnědovlásek.

„Pěkné. A kolik ti je?“ změří si ho Jidáš pohledem.

„Šestnáct zim. A vůbec, co je vám po tomhle všem? Ano, pomohl jste mi, ale já se o to neprosil,“ zamračí se Catan, nechápe proč se ho ten cizák vyptává na tyhle otázky.

„Pravda. Možná jsem je měl nechat, aby ti dál ubližovali. Ale to jsem nemohl,“ pokrčí rameny Jidáš.

„Výborně. A abych nedlužil, tak teď pomůžu já vám. Sbalte se a vypadněte tam, odkud jste přišli. Dřív než se vám něco stane,“ řekne Catan a uteče.

„Tak to se nepovedlo. Budeme hledat dál?“ zeptá se Zbyněk.

„To nebude potřeba. Myslím, že už jsme ho našli,“ otočí se k němu Jidáš.

„Nebudeš to mít s tím klukem jednoduché,“ poznamená zamyšleně Vladimír.

„O to to bude lepší. Je to výzva a já ji přijímám. Catan bude můj,“ usměje se Jidáš.

Catan mezitím doběhne domů. Otevře dveře a vejde do světnice. Povzdechne si, když spatří obvyklý výjev. Matka u plotny, kde vaří večeři a otec sedí za stolem a brousí bojovou sekeru, aby byla co nejostřejší.

„Co se ti stalo?“ zeptá se matka, když Catana spatří a uvidí, v jakém je stavu.

„Nic,“ odpoví Catan.

„Nelži a řekni pravdu,“ vzhlédne k němu otec.

Catan polkne. Nechce rozzlobit otce.

„Uklouzl jsem a spadl jsem,“ řekne a vyhne se otcovu pohledu.

Otec se prudce postaví.

„Řekl jsem, že máš říct pravdu. Tak to vysyp a neopovažuj se znovu lhát. Jinak z tebe pravdu vymlátím,“ zavyhrožuje.

Catan se otřese.

„No dobře. Počíhali si na mě kluci a dali mi menší nakládačku,“ sklopí Catan hlavu k zemi.

Otec i matka na něj chvíli hledí.

„Nemáš být tak malý. Kdybys byl pořádný chlap a nevypadal jako holka, tak na tebe ani nesáhnou,“ promluví otec a znovu se usadí za stůl.

Catan zatne pěsti a do očí mu vhrknou slzy. On nemůže za to, že je tak malý a hubený. Jeho to také štve. Vždyť i dvanáctiletí chlapci jsou větší a mohutnější než on. Svému otci se ale neodváží postavit. Prkenně se rozejde ke schodům, odkud se dostane do svého pokoje. Svlékne ze sebe špinavé oblečení. Přejde k lavoru a smyje si bahno a sníh z obličeje, těla a vlasů. Poté si oblékne čisté oblečení a lehne si na postel. Založí si ruce za hlavu a zadívá se do stropu.

„Prej si tě někdo podal,“ ozve se ode dveří.

Catan se nadzvedne na loktech a pohlédne ke dveřím. V duchu zaúpí, když spatří vysokého a mohutného hnědovlasého mladého muže.

„Co chceš, Faolane?“ zeptá se.

„Nemůžu přijít za svým bráškou jen tak?“ ušklíbne se Faolan.

„Ty nikdy nechodíš jen tak. Tak co chceš?“ Catan se posadí a založí si ruce na hrudi.

„Jen chci vědět, co se stalo,“ pokrčí Faolan rameny.

„Co by? Pár kluků si na mě počíhalo, měli hloupé řeči a shodili mě do rozbahněného sněhu,“ řekne neochotně Catan.

„To je všechno. Nezmlátili tě?“ podiví se Faolan.

„Ne,“ zakroutí Catan hlavou.

„To je divné. Vždycky tě zmlátí. Proč to neudělali tentokrát?“ zamyslí se Faolan.

„Nevím,“ pokrčí rameny Catan.

Faolan se zamračí. Moc dobře poznal, že mu Catan lže. Přejde k němu a stinkne jeho bradu. Catan zasykne, stisk je tak silný, že bude mít určitě modřiny.

„Proč tě nezmlátili?“ zeptá se znovu Faolan.

„Pomohl mi,“ zasyčí Catan.

„Kdo?“ povolí Faolan stisk, ale nepustí.

„Ten světlovlasý cizák,“ přizná neochotně Catan.

Faolan se vítězoslavně ušklíbne a Catana pustí.

„No tedy. Až se tohle dozví otec, tak to pro tebe bude hodně špatné,“ zasměje se a otočí se k odchodu.

„Co? Ne, Faolane, ne.“ vyskočí Catan z lože a popadne bratra za ruku.

„Stejně se to jednou dozví,“ řekne Faolan.

„Ne, neříkej to otci, prosím,“ zaprosí Catan.

„Hm, a co za to?“ zeptá se Faolan s nepěkným úsměvem.

„Já nevím. Cokoliv co chceš,“ vyjekne zoufale Catan.

„Dobrá. Budeš můj sluha. Uděláš vše, co ti nakážu. A já budu mlčet,“ řekne Faolan.

„Dobře, souhlasím. Jen mlč,“ přikývne Catan.

„Hodný kluk,“ poplácá Faolan Catana po tváři a odejde z jeho pokoje.

Catan zavře dveře, přejde k posteli a sveze se na ni. Stočí se do klubíčka a z očí mu vyklouzne slza. Rozzlobeně ji setře. Zahledí se na svou ruku. Je drobná a štíhlá, s jemnou a hladkou kůží. Sevře ji v pěst a položí na postel. Jeho ruka by měla být silná a svalnatá, drsná s jizvami a mozoly.

„Večeře,“ ozve se zezdola matčin hlas.

Catan se zvedne z postele a jde dolů do světnice na večeři. Nemá hlad, ale kdyby nepřišel, tak by pro něj došel otec a on by dostal výprask. Usadí se za stůl a matka mu nandá jídlo. Poděkuje a začne jíst.

„Podej mi džbán s medovinou a pohár. Mám žízeň,“ rozkáže mu po chvíli ticha Faolan.

Catan po něm hodí vražedný pohled. Faolan se jen sladce usměje a pohlédne na otce. Catan tu němou zprávu pochopí, vstane a podá Faolanovi požadované pití i s pohárem. Faolan se ušklíbne a nalije si.

„Dáš si také otče?“ zeptá se.

„Proč ne? Nalej mi,“ přikývne otec.

„Slyšel jsi. Podej otci pohár,“ řekne Faolan Catanovi.

Ten stiskne čelisti, ale podá otci pohár. Faolan se ušklíbne a nalije otci notnou dávku. Otec mu děkovně pokyne a napije se. Faolan zakroutí hlavou a v duchu přemítá, jak dlouho bude muset tohle snášet, než to jeho bratra přestane bavit.

„Och, musím vám něco říct,“ řekne najednou Faolan.

Catana polije horko a vylekaně se na bratra podívá. Snad to teď nechce prozradit. Vždyť on svoji část dohody plní.

„Chtěl bych se oženit,“ prohlásí Faolan.

Catan si oddechne a snaží se zklidnit svoje divoce bijící srdce.

„No, věk už na to máš. Najdu ti vhodnou ženu,“ pokýve hlavou otec.

Jeho starší syn mu dělá samou radost. Zato ten mladší. Zalétne pohledem ke Catanatovi. Ne, že by ho neměl rád. Vždyť je to jeho syn, jeho krev. Ale trápí ho, že je tak malý a hubený. Je slabý a nezvládne žádnou fyzickou práci. Jak se tedy chce v budoucnu uživit? A svatba, založení rodiny a narození potomků? Nemožné. Vždyť která žena by chtěla takového muže.

„To není potřeba, otče,“ vytrhne ho ze zamyšlení Faolanův hlas.

„Není?“ povytáhne otec obočí.

„Ne, není. Já už si totiž jednu vybral,“ prohlásí Faolan.

„Kterou?“ zeptá se otec.

„Ceana, dcera Aodhana. Jistě ho znáš,“ řekne Faolan.

„Znám. Je to dobrý muž. A ta dívka je docela dobrá partie. No, zajdu za ním a zkusím se s ním domluvit,“ přikývne otec.

„Dobře. Hlavně bacha na ty cizáky. Prý se rádi pletou do věcí, do kterých jim nic není,“ rýpne si Faolan a pohlédne na Catana.

„Co to má znamenat?“ zamračí se otec a přejíždí pohledem z jednoho syna na druhého.

Catanovi se zadrhne dech v hrdle. Copak ho chce Faolan opravdu naprášit. Otevře pusu, aby něco řekl, ale neví co a tak ji zase zavře.

„Nic, jen jsem to tak slyšel,“ pokrčí rameny Faolan.

„Hm, něco se mi tady nezdá,“ řekne otec a zkoumavě si oba syny prohlédne.

Catan upře pohled do talíře a modlí se k bohům, aby Faolan nic neřekl. Faolan klidně opětuje otcův pohled a sám pro sebe se ušklíbne. Tolik ho baví provokovat a strašit svého malého bratříčka. Zajímá ho, jak dlouho Catan vydrží, než vybouchne.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
Rozhodl jsem se, že nebudu milovat. Není to tak, že bych UŽ nechtěl víc milovat...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 12
„Zemřel jsi…“ zasmál se Koumei, „proto si nic nepamatuješ, Takano-kun. Nic z...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 3
Vyslovil jsem svůj názor, jak to po mně koneckonců stále chtěl a nikterak...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 49
Tomoe   Ženu se lesem, adrenalin proudí mými žilami. Nade mnou větve...