So, 20/04/2019 - 18:24
1

Catan se probudí, když s ním někdo začne silně a prudce třást. Otevře oči a ospale na dotyčného žamžourá. Zbyněk. Catan se po něm ožene, otočí se na druhou stranu a znovu zavře oči. On chce spát.

Zbyněk se ovšem nevzdává, znovu začne s Catanem třást, dokud to Catan nevydrží a neposadí se na loži. V tu chvíli ho Zbyněk chytí za ruku a táhne ho z lože. Catan zavrčí a pokusí se vymanit. Zbyněk se jen zasměje a zpevní stisk. Catan si povzdechne a vstane.

Zbyněk zavýskne a táhne ho ke dveřím. Catan se zapře a volnou rukou ukáže na oblečení. Nehodlá po lodi pobíhat jen v noční košili. Naštěstí Zbyněk gesto pochopí, pustí Catana a otočí se k němu zády. Catan se natáhne pro oblečení a oblékne se. Poté přejde ke Zbyňkovi a oba vyjdou z kajuty.

Zbyněk Catana znovu chytí a vede ho k zábradlí na přídi lodi. Jakmile u něj stanou, ukáže Zbyněk na moře. Catan se tím směrem zahledí a vydechne. Ve vodě kousek od lodi plave pět velkých ryb. Jsou černobílé a čas od času vyplují na hladinu a z otvoru na hlavě jim vytryskne sprška vody.

Oba jsou tak zabraní do výhledu, že si nevšimnou Vladimíra a Jidáše, kteří stojí kousek od nich a pobaveně a shovívavě je pozorují.

„Neměli bychom na sebe upozornit?“ zeptá se Jidáš.

„Ne. Nechme je jejich zábavě a také se lépe poznat a skamarádit,“ zakroutí hlavou Vladimír.

„Popravdě nechápu k čemu jim to bude. I kdyby se z nich stali ti největší kamarádi, tak budou žít daleko od sebe a uvidí se jen jednou za čas,“ zabručí Jidáš.

„Vlastně jsem s tebou chtěl o tomto mluvit. Co kdyby ses s Catanem přestěhoval na můj hrad?“ nadhodí Vladimír.

„Mám vlastní dům,“ namítne Jidáš.

„Ano, já vím. Ale v jakém stavu? Přeci jen ses o něj nikdy moc nestaral. A do něčeho takového chceš Catana přivést?“ pozvedne Vladimír obočí.

„Ne, to nechci. To máš pravdu,“ povzdychne si Jidáš.

„Tak vidíš. Na mém hradu je místa víc než dost. Budete mít vlastní komnaty a když nebudete chtít, tak se nebudeme vůbec potkávat. A navíc to bude mít i další výhodu. Catan a Zbyněk budou mít společnost svého vrstevníka a my si od nich budeme moct čas od času odpočnout,“ zasměje se Vladimír.

„No, dobrá,“ přikývne Jidáš.

„Výborně. Ještě dnes to Zbyňkovi řeknu,“ přikývne Vladimír.

„Neřekl jsi mu o svém plánu?“ zeptá se Jidáš.

„Nechtěl jsem, aby byl zklamaný, kdybys odmítnul,“ odpoví Vladimír.

„Chápu. Udělal bys pro něj cokoliv, viď?“ usměje se Jidáš.

„Ano, stejně jako ty pro Catana,“ opětuje Vladimír úsměv.

„Jsme to ale blázni,“ zakroutí hlavou Jidáš.

„Ti největší,“ přikývne Vladimír.

Vyruší je výskot a hlasitý smích. Oba znovu stočí pohled na své miláčky. A Vladimír má obrovské štěstí, že je upír, protože jinak by dostal infarkt, jak moc ho ten pohled vyděsil. Zbyněk totiž vyšplhal do poloviny zábradlí a je přes ně nakloněný, že div nepřepadnul. Catan stojí za ním, drží ho za nohy a je zapřený o podlahu, aby zabránil převážení. Oba se u toho hlasitě smějí. Vladimír se k nim okamžitě rozběhne, popadne Zbyňka a stáhne ho zpátky.

„Nezbláznil ses?“ vyjede na něj.

„Ale no tak, vždyť to byla zábava,“ zasměje se Zbyněk.

„Zábava, která tě mohla stát život,“ vyjekne Vladimír.

„Copak ty bys mě nechal umřít?“ pohlédne na něj Zbyněk s úsměvem.

Vladimír na něj zůstane nevěřícně hledět. Zbyněk pohlédne na Catana a mrkne na něj. Catan se rozesměje, natáhne se, vezme Zbyňka za ruku a společně odběhnou pryč.

Vladimír i Jidáš za nimi udiveně hledí.

„No chápeš to?“ pohlédne Vladimír na Jidáše.

„Mám takový dojem, že se naše lásky vrátily zpátky do dětsví,“ řekne Jidáš.

„Buď to anebo se zbláznili,“ poznamená Vladimír.

„No, mám takový dojem, že si s nimi užijeme víc než dost. Obzvlášť až se Catan naučí naši řeč a budou schopni se spolu domluvit,“ řekne Jidáš.

„Pokud je tohle začátek, tak si ani nechci představovat, co bude potom. To bude peklo,“ zděsí se Vladimír.

„Věř mi, příteli, to bude horší než peklo,“ řekne Jidáš.

Znovu na sebe pohlédnou a oběma běží hlavou ta samá otázka. Budou schopni své miláčky ukočírovat, aby se nezabili?

„A víš co je na tom všem nejhorší?“ zeptá se Vladimír.

„Nevím,“ odpoví Jidáš.

„Že nás mají totálně omotané kolem prstu. Stačí jim udělat ten jejich štěněcí pohled, případně trochu zafňukat a oba se můžeme přetrhnout, aby se na jejich tváře vrátil úsměv,“ zakroutí hlavou Vladimír.

„To máš pravdu. Jsme ztraceni,“ souhlasí Jidáš.

Oba se rozejdou ke kajutám a vejdou do kajuty Zbyňka a Vladimíra, kde jak slyší, jsou oba mladíci. Nakouknou dovnitř a uvidí, jak oba sedí na posteli, v rukou pergameny a uhly a kreslí. Oba vyjdou znovu na palubu, přejdou k zábradlí a zahledí se na moře.

„Alespoň že jsou teď v klidu,“ poznamená Jidáš.

„No ano. Znáš to, kdo si hraje, nezlobí,“ pokrčí rameny Vladimír.

„Jistě. Jen by mě zajímalo, jak dlouho jim to vydrží, než zase vymyslí nějakou hloupost,“ zamračí se Jidáš.

„Doufejme, že dlouho. Zbyněk dokáže u kreslení a malování vydržet i několik hodin,“ řekne Vladimír.

„Zbyněk možná. Ale Catanem si nejsem jistý,“ řekne Jidáš.

„Tak musíme doufat,“ pokrčí rameny znovu Vladimír.

„Ale stejně je milujeme,“ usměje se Jidáš.

„Možná až moc,“ zasměje se Vladimír.

Oba se rozesmějí a znovu se zahledí na moře.

„Stejně se už těším, až budeme doma,“ řekne Vladimír.

„To se ti nedivím,“ odpoví Jidáš.

„Budeš Catanovi dávat svoji krev?“ zeptá se Vladimír.

„Ano, ale vyrukuji s tím až později. Nechci ho vyděsit,“ řekne Jidáš.

„To zní srandovně. Na prvním setkání jsi mu řekl, že jsi upír a že je tvoje pravá láska a teď ho nechceš vyděsit?“ uchechtne se Vladimír.

„Ano, a jak to taky dopadlo?“ zamračí se Jidáš.

„Řekl bych, že dobře. Nakonec,“ mrkne na něj Vladimír.

„To máš vlastně pravdu. Ale stejně mu to řeknu později,“ řekne Jidáš.

„To je na tobě. Koneckonců je to tvoje věc a já nemám právo ti do toho mluvit,“ usměje se Vladimír.

„Jen mi do toho mluv. Se sváděním máš více zkušeností než já,“ povzdechne si Jidáš.

„Kdybys nemluvil. Vždyť kolik mužů a žen jsi měl ve svém loži,“ namítne Vladimír.

„Spoustu. Jenže to byly děvky. Lidské děvky. Stačilo zatřást zlaťáky a udělaly, co jsem si poručil. A těch pár upírů a upírek, co jsem měl? Tam jsem se ani snažit nemusel. Vždy to byli oni, kdo mě sváděl. A navíc jsem nikoho z nich nemiloval. Ale Catan? To je něco jiného. Miluji ho a nechci o něj přijít, kvůli nějaké chybě,“ zahledí se Jidáš do dáli.

„Pokud by tě opustil jen kvůli nějaké chybě, aniž by ti dal možnost to vysvětlit nebo tě vyslechnout, tak by to znamenalo jediné. A to to, že tě nemiluje. Protože jen ten, kdo skutečně miluje, dokáže odpustit i tu největší chybu a ten největší hřích,“ řekne Vladimír.

„I přes to, že sám cítí nesmírnou bolest a přeje si zemřít, jen aby se jí zbavil. Jenže někdy ta bolest zaslepí a dotyčný udělá ještě větší chybu, kterou pak nedokáže odpustit sám sobě,“ šeptne Jidáš.

„Myslíš na Ježíše?“ zeptá se Vladimír.

„Ano,“ souhlasí Jidáš.

„Vždyť ti odpustil,“ zamračí se Vladimír.

„Ano, on mi odpustil. Ale já sobě nedokážu odpustit nikdy,“ posmutní Jidáš.

„Máš Catana,“ řekne Vladimír.

„Ano, mám Catana. A věř mi, že ho miluji více než cokoliv jiného. Víc než vlastní život. Ale na Ježíše nikdy nezapomenu. Ani na to, co jsem mu udělal a co musel mou vinou podstoupit,“ povzdechne si Jidáš.

„Máš pravdu. Já na svoji zesnulou ženu a děti a ostatní členy mé rodiny také nikdy nezapomenu a to i přes mou lásku ke Zbyňkovi,“ přikývne Vladimír.

„Podívej se na nás, jací jsme ubožáci. V jednu chvíli tady vrkáme a cukrujeme, jak hrdličky a v další chvíli si div nebrečíme na rameni,“ zasměje se Jidáš.

„Už jsme jako ženský,“ přidá se Vladimír.

Oba se na sebe podívají a rozesmějí se hlasitým smíchem.

4.666665
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
„Utíkej, utíkej, pozor si dej, už po krku se ti sápe, otec v ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
„Hru?“ zajíkl se hoch. Jako správný fanda hororů se rozhlédl kolem, jestli...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Tam, kde se technologie zářivého města rapidně vyvíjela, zdejší venkov zůstával...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
Uvedomujem si pravdu. Padol som do spárov maniaka, ktorý sa somnou hral celkom...