Ne, 05/05/2019 - 12:36
1

Zbyněk se otočí v loži čelem ke zdi. Stočí se do klubíčka a sklopí oči, ve kterých jsou slzy. Snaží se je zadržet a nebrečet. Vladimír stojí nad ložem s rukama založenýma na hrudi.

„Nehraj si na uraženého a raději mi vysvětli, jak jste ty a Catan mohli být tak hloupí a jít někam s úplně cizími lidmi. Obzvlášť, když jsem vás několikrát upozorňovali na to, že zdejší námořníci si už dlouho s nikým neužili a že jste pro ně velkým lákadlem,“ řekne rozzlobeně.

„Říkali, že pro nás máte překvapení. Tak jsem myslel, že ho nechcete pokazit tím, že byste pro nás chodili a proto jste poslali je. Že je něco špatně, mi došlo, až když nás zavedli do podpalubí,“ pokusí se vysvětlit Zbyněk.

„Jak můžeš být tak naivní. Jaké překvapení bychom pro vás zde mohli asi tak připravit, hm? A dívej se na mě, když s tebou mluvím,“ Vladimírovi létají z očí blesky.

Zbyněk se otočí a posadí se. Z očí mu tečou slzy, které už nedokáže déle zadržovat.

„Ano, to je pravda. Jsem naivní a neschopný hlupák. Spokojený? Tak mě zakousni nebo mě rozsápej a budeš mít klid. Můžeš si pak najít někoho jiného, někoho lepšího,“ vykřikne.

„Jiného? Lepšího? Copak to opravdu nechápeš? Víš, jaký jsem měl strach, když jsem tě tam dole viděl? Nahého, bezmocného a vydaného napospas nějakému ubožákovi? Já jen chci, abys byl v pořádku a v bezpečí. A příště tam nemusím být, abych tě zachránil. Jen buď trochu opatrnější a nevěř každému, hm?“ přiklekne Vladimír ke Zbyňkovi a vezme jeho ruce do svých.

„Mrzí mě to. Já se prostě snažím v každém vidět to dobré,“ popotáhne Zbyněk.

„A to je právě ten problém. Jsi soucitný, laskavý a hodný. Což je obdivuhodné, vzhledem k tomu, jak se k tobě chovala tvá rodina. A ano, existují hodní lidé, kteří ti nabídnou pomocnou ruku, aniž by za to něco chtěli a kteří by ti nikdy neublížili. Ale stejně tak existují i špatní lidé. Zlí, arogantní, sobečtí. Takoví ostaatním ubližují bez jakýchkoli výčitek. A proto si musíš dávat pozor. Nikdy totiž nevíš, který člověk je hodný a který zlý,“ řekne Vladimír.

„Opravdu jsi měl o mě strach?“ zeptá se Zbyněk.

„Ano, měl jsem obrovský strach,“ přikývne Vladimír.

„Příště si dám pozor a budu opatrnější,“ opře se Zbyněk o Vladimírovo rameno.

„Dobře. A omlouvám se, že jsem na tebe tak vyjel,“ povzdechne si Vladimír.

„To je v pořádku. Nemůžu očekávat, že to bude pořád ideální. Občas se v našem vztahu musí přehnat bouře. Hlavně, když se pak vyjasní a vše je v pořádku,“ pousměje se Zbyněk.

„Taky pravda. A ať už na tebe budu vyjíždět, křičet nebo se budeme hádat, nikdy nezapomeň, že tě miluju,“ usměje se Vladimír.

„Taky tě miluju,“ zavře oči Zbyněk.

Vladimír Zbyňka obejme a společně ulehnou do lože.

„Jen občas nevím, zda se těším s milencem nebo vychovávám dítě,“ zasměje se Vladimír.

„Jednou třeba dospěju,“ zasměje se Zbyněk.

„To by byla obrovská škoda. Chtěl bych, abys zůstal pořád stejný,“ políbí ho Vladimír do vlasů.

„Mmm, uvidíme,“ zavře Zbyněk oči.

Oba tiše leží na loži a těší se z přítomnosti toho druhého.

„Zítra přistaneme v Marseille,“ řekne po chvíli Vladimír.

„A za pár dní budeme doma,“ usměje se Zbyněk.

„Už se nemůžu dočkat,“ usměje se Vladimír.

„To já taky. A opravdu budou Catan s Jidášem bydlet s námi?“ zvedne k Vladimírovi Zbyněk oči.

„Ano, budou,“ přikývne Vladimír.

„Tak na to se těším ze všeho nejvíc. Bude legrace,“ uculí se Zbyněk.

„Zato já se toho bojím. A Jidáš taky,“ povzdechne si Vladimír.

„Tak se bojte. Máte čeho,“ rozesměje se Zbyněk.

Vladimír si povzdechne a pokřižuje se, což Zbyňka rozesměje ještě víc.

„A vůbec. Jdu za Catanem,“ mrkne na Vladimíra Zbyněk a vstane z lože.

„Nemám začít žárlit?“ posadí se na loži Vladimír a zahledí se na Zbyňka.

„To nemusíš. Ale za chvíli zapadá slunce a Catan to rád sleduje. A já v tom také našel jistou krásu a potěšení. Klidně pojď také,“ řekne Zbyněk.

Vladimír přikývne a také vstane. Přejde ke Zbyňkovi a proplete s ním prsty. Společně ruku v ruce vyjdou na palubu, kde už jsou Catan a Jidáš. Když si jich Catan všimne, zamává na ně. Přejdou k nim a zahledí se na obzor, kde se slunce pomalu přibližuje k vodní hladině. Vladimír si stoupne za Zbyňka a zezadu ho obejme. Zbyněk se usměje a proplete s ním prsty. Catan se na ně zvědavě dívá. Takový druh objetí ještě nikdy neviděl. Jistě viděl objímat se milence, příbuzné, dokonce i své rodiče. Ale vždy to bylo zepředu, čelem k sobě. Nikdy ne takto zezadu. Lekne se, když se na něj zezadu přitiskne něčí tělo a kolem něj se omotají ruce, které se spojí na jeho břiše.

„Šššš, jen klid,“ zašeptá mu do ucha Jidášův hlas.

Catan úlevně vydechne a stejně jak to viděl u Zbyňka proplete s Jidášem prsty. Trošku se o něj opře a s úsměvem se zahledí na obzor. Všichni čtyři stojí v naprostém tichu a sledují, jak slunce pomalu zapadá a obloha pomalu tmavne do inkoustové modři a rozsvěcují se na ni tisíce hvězd.

„Půjdu si lehnout. Jsem už unavený,“ zívne Zbyněk.

Vladimír přikývne, oba se rozloučí s Jidášem a Catanem, u něhož Vladimír Zbyňkovo rozloučení přeložil a odejdou do své kajuty. Zbyněk se převlékne a ulehne do lože. Vladimír k němu přilehne a přitáhne si ho do náruče. Zbyněk se zavrtí, aby se pohodlněji uvelebil, zavře oči a spokojeně usne.

Catan a Jidáš zatím zůstanou na palubě a sledují blikající hvězdy.

„Také by sis měl jít lehnout. Zítra ráno budeme v přístavu,odkud pak vyrazíme na cestu domů,tak abys nebyl unavený,“ poznamená Jidáš.

„Už se na náš nový domov těším. Jak vlastně vypadá?“ pohlédne Catan na Jidáše.

„Je to obrovské kamenné stavení s mnoha okny. Je tam také několik věží. Některé jsou udělány jako osobní komnaty, ale nejsou moc využívány. Vlastně vůbec. V jedné je studovna. Je tam obrovské množství knih a také pohodlná křesla se stolkem a krb. Krby jsou ostatně v každé místnosti. A v té poslední věži je něco jako astronomická místnost. Ta má obrovská prosklená okna a je v ní obrovský dalekohled, kterým je možné sledovat hvězdy. Také jsou tam knihy na toto téma a svitky s nákresy různých hvězd a dalších planet a jiných předmětů z nebes,“ popisuje Jidáš hrad.

„Ale na nebesích sídlí bohové. Tak jak by tam mohlo být i něco jiného?“ vyhrkne překvapeně Catan.

„Nemyslím si, že bohové, pokud tedy skutečně existují, sídlí na nebesích. Spíš mám za to, že existují jiné světy, které se s tím naším prolínají. Vem si například posmrtný svět. Myslím, že je to jiný svět koexistující s tím naším, kam odchází duše zemřelých, ale nemyslím si, že by byl na nebesích. To samé peklo nebo sídlo bohů. A těch světů může existovat víc, ale je to jen má domněnka. Pravdu bych se nejspíše dozvěděl po své smrti,“ zapřemýšlí Jidáš.

„Hmm, svým způsobem to dává smysl. Ale jak jsi přišel na to, že je na nebesích něco jiného?“ zeptá se zvědavě Catan.

„Za ta staletí, co jsem naživu, jsem hodně procestoval. Našel jsem pozůstatky dávných civilizací, které již zanikly a lidé na ně zapomněli. Lidé z těchto civilizací měly znalosti, jaké my nemáme. Hodně z těchto znalostí jsou již zakázano a prohlášeno za kacířské. Vzal jsem si nástroje na sledování nebes, které jsem tam našel. A také svitky se sepsanými znalostmi a nákresy, které jsem tam našel. Sice trvalo hodně let, než se mi to podařilo rozluštit a přeložit, ale podařilo se. Hodně věcí jsem také vypozoroval. A nejen já ale i Vladimír,“ řekne Jidáš.

„A jsou to jen znalosti nebes?“ zeptá se Catan.

„Ne, našel jsem i svitky s nákresy a popisy lidského těla. Jak vypadá uvnitř. Co je v něm za tekutiny. Jaké se mohou objevit choroby a jak je léčit. Které nemoci lze vyléčit a které ne. Je to zajímavé. Hodně jsem se z toho naučil,“ odpoví Jidáš.

„Kde jsi něco takového našel?“ vykulí oči Catan.

„V Egyptě. Našel jsem tam dávno ztracené chrámy a knihovny, které byly postupem času zasypány pískem a kamením. Dokonce jsem navštívil i několik tamějších hrobek. Ale tam jsem toho moc nenašel. Jen drahé kovy, kameny, látky, zbraně, zbroje, vozy, šperky a podobně. A také vysušená těla s rozpadajícími se obvazy, pravděpodobně to byl jakýsi pohřební rituál kdysi,“ pokrčí Jidáš rameny.

„To je neuvěřitelné,“ vydechne Catan.

„To Vladimír říkal taky,“ uchechtne se Jidáš.

„Opravdu?“ usměje se Catan.

„Opravdu,“ přikývne Jidáš.

„Jak jste se vlastně seznámili? Ty a Vladimír?“ začne vyzvídat Catan.

„Popravdě řečeno byla to náhoda. Vladimír měl kdysi milence, který byl zároveň jeho stvořitelem, Stefana. Byli spolu hodně dlouho a Vladimír Stefana miloval. Ne tak hluboce a vášnivě jako Zbyňka ale miloval. A Stefan ho opustil. To Vladimíra zdrtilo. Snažil se svůj žal zmírnit tím, že celé dny a noci bloumal po okolí. No a jednou jsme na sebe prostě narazili. Okamžitě jsme poznali, že ten druhý je upír. Oba jsme se ujistili, že ten druhý nehodlá dělat problémy a navzájem jsme se představili. Když zjistil, kdo jsem, byl z toho u vytržení a rozhodl se se mnou spřátelit. Já se ho snažil odradit. Jenže čím víc jsem se ho snažil zbavit, tím víc za mnou chodil. Až jsem to nakonec vzdal. Od té doby jsme byli dá se říct přáteli. Byl jediný, koho jsem k sobě pustil. Ale když se objevil Zbyněk, naše přátelství se prohloubilo a utužilo. A navíc jsem se spřátelil i se Zbyňkem. A teď mám i tebe. Svou lásku. Budeme jako jedna malá spokojená rodina,“ usměje se spokojeně Jidáš.

„To ano. Zbyněk je už teď jako můj bratr. A Vladimíra mám taky rád,“ usměje se Catan.

„To jsem rád. Ale teď už bys měl jít opravdu na kutě,“ řekne Jidáš a odvádí Catana do jejich kajuty.

„Budu si moct ty knihy a svitky přečíst a prohlédnout?“ zeptá se Catan, zatímco se převléká.

„Když budeš chtít,“ přikývne Jidáš.

Oba si lehnou na lože a stulí se k sobě. Catan zavře oči a brzy usne.

Ráno loď přistane v přístavu a čtyři muži vystoupí na pevninu. Catan se s údivem rozhlíží. Vypadá to tu tak jinak. Jinak stavěné domy, jiný jazyk, jinak oblékaní muži i ženy. Jiné zvuky a pachy. Vladimír a Jidáš je zavedou do hospody a objednají pro ně snídani. Když jim hospodský přinese jídlo i pití, Catan na to překvapeně hledí. Takové jídlo nikdy neviděl. A to pití!

„Co je to?“ zvedne číši s oním podivným pitím.

„Víno,“ odpoví Jidáš s úsměvem.

Catan se na to znovu podívá, přičichne a trošku usrkne. Překvapeně vydechne. Není to medovina, na kterou je zvyklý, ale je to dobré. Znovu se napije. Položí číši a natáhne se pro jídlo. Zbyněk na něj mrkne a usměje se. Catan se usměje nazpátek a začne jíst. On a Zbyněk postupně sní veškeré jídlo a vypijí všechno pití.

„Jidáši, zeptej se, prosím, Catana, jestli by nechtěl jít na tržiště, podívat se a možná i něco koupit,“ obrátí se Zbyněk na Jidáše.

Jidáš přikývne a otočí se na Catana, kterému přeloží, co Zbyněk říkal. Catan se široce usměje a pokývá hlavou na souhlas. Zbyněk se zasměje, popadne Catana za ruku a dřív než se Vladimír s Jidášem vzpamatují, vyběhnou z hospody. Vladimír s Jidášem si vymění pohledy.

„No chápeš to?“ zeptá se Jidáš.

„Snahy pochopit ty dva jsem už zanechal. Nemá to totiž smysl,“ odpoví Vladimír, hodí na stůl několik zlaťáků a vyjde z hospody.

Jidáš jde hned za ním. Po chvilce najdou Zbyňka a Catana, jak stojí u stánku s látkami a prohlíží si je. Občas nějakou látku vezmou a se smíchem si je přikládají na tělo, aby viděli, jak v nich vypadají a zároveň, aby si prohmatali materiál látky a jeho kvalitu. Vybrané látky odkládají stranou, zatímco obchodník jim podává další. Už pochopil, že mu nerozumí a tak do jejich výběru nijak nezasahuje.

Vladimír a Jidáš se po sobě pobaveně podívají a přejdou ke svým miláčkům, kteří okamžitě začnou vybírat látky i pro ně. Oba se jen shovívavě usmívají a nebrání jim v jejich zábavě.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 8)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 7
Kletba daremHned další den jsem byl ujištěn, že v milosti tyrana a hrůzovládce...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 19
Prudko sa vzoprel a odtiahol sa iba natoľko koľko som mu svojou silou v rukách...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 3
Itachi Kaage: Postavím se před zrcadlo a pozoruji. Zobrazuje mou osobu, ale...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 20
Pověst říká, že když najdeš na svém prahu zlomený šíp, někdo, komu jsi zlomil...