So, 09/02/2019 - 20:52
1

Zbyněk se zavrtí a otevře oči.

„Dobré ráno!“ usměje se na něj Vladimír.

„Dobré ráno!“ zívne Zbyněk a políbí Vladimíra na hruď.

„Co si dáš ke snídani?“ zeptá se Vladimír.

„Nemám hlad. Mohli bychom ještě chvíli jen tak ležet?“ zeptá se Zbyněk.

„Jistěže můžeme,“ usměje se Vladimír a políbí Zbyňka do vlasů.

Zbyněk se usměje a zavře oči.

„Je to zvláštní. Ležet tady s někým jiným, slyšel bych tlukot jeho srdce. Ale u tebe nic,“ řekne tiše.

„Jsem mrtvý. Proto mé srdce netluče. Už si ani nepamatuju, jaké to je mít bijící srdce,“ řekne stejně tiše Vladimír.

„Hm. Jak vlastně probíhá proměna v upíra?“ zeptá se Zbyněk, otevře oči a pohlédne na Vladimíra.

„Nejdříve z tebe musí upír vysát většinu krve. Musí odhadnout okamžik, kdy už je člověk na hranici života a smrti a v té chvíli přestat sát. Pokud by sál dál, člověk by zemřel. Odhadne-li to a přestane sát, musí dát člověku svou krev. Teprve poté co se člověk napije, započne samotná přeměna. Kosti se zpevní, svaly zesílí, zrak, sluch, čich a hmat se stanou ostřejší, srdce a ostatní orgány přestanou pracovat, kůže zbledne, vyhladí se a zchladne. Nakonec se tělo začne očišťovat od tekutin, které již nepotřebuje. Celý ten proces je velmi nepříjemný a neuvěřitelně bolestivý,“ řekne Vladimír.

„Očišťovat od tekutin?“ zamračí se nechápavě Zbyněk.

„Výkaly, moč, žaludeční šťávy, žluč, krev,“ vyjmenuje Vladimír.

„Celé to zní hrozivě,“ otřese se Zbyněk.

„A ve skutečnosti je to ještě horší než jak to zní. Mnohem horší,“ řekne Vladimír.

„A proto mě nepřeměníš?“ zeptá se Zbyněk.

„Je to jeden z důvodů. Ale ne jediný. Další důvod je, že jsem se do tebe zamiloval jako do člověka. Zamiloval jsem se do tlukotu tvého srdce, do tepla tvé kůže, do tvé vůně, do toho jak se chvěješ, když je ti zima nebo máš strach,“ řekne Vladimír.

„Kdyby neexistovala jiná možnost, tak bych tě požádal, abys mě proměnil. Vydržel bych cokoliv, jen abych mohl být s tebou,“ řekne Zbyněk.

„Ale ona existuje,“ namítne Vladimír.

„Ano. A já jsem za to velmi rád,“ řekne Zbyněk.

„To já taky,“ řekne Vladimír a políbí Zbyňka do vlasů.

Zbyněk se škodolibě usměje a vyhoupne se nad Vladimíra. Usadí se mu stechnech a shlíží na něj shora.

„Copak máš v plánu?“ zeptá se Vladimír klidně.

„Něcóó...“ nedokončí Zbyněk, mrskne sebou, vyskočí z postele a rozběhne se pryč.

Vladimír ještě chvíli leží překvapený v posteli, než se vzpamatuje a vyběhne za Zbyňkem. Dohoní ho u schodiště, chytí ho a přehodí přes rameno. Rozběhne se zpátky do ložnice, kde Zbyňka hodí na lože.

„Tak ty takhle,“ zavrčí.

„Jsem prostě zlobivý,“ rozesměje se Zbyněk.

Vladimír se ušklíbne a začne Zbyňka lechtat.

„Dost! Prosím dost!“ slzí Zbyněk smíchy.

Vladimír se také rozesměje a po chvíli přestane Zbyňka lechtat.

„Ty jsi ale,“ plácne Zbyněk Vladimíra po paži a vydýchává se z divokého smíchu.

„Měli bychom vstát,“ řekne Vladimír s úsměvem

Zbyněk přikývne a oba vstanou z lože. Vladimír zamíří ke skříni, vyndá z ní oblečení a začne se oblékat. Zbyněk se oblékne do noční košile a přehodí přes sebe plášť a vydá se do svých komnat, kde se také převlékne. Poté se vrátí do komnat Vladimíra.

„Půjdeme se projít do lesa?“ zeptá se Zbyněk.

„Pokud chceš,“ přikývne Vladimír.

Zbyněk se usměje, přejde k Vladimírovi a zezadu ho obejme. Vladimír se usměje, otočí se a přitiskne si Zbyňka k sobě. Zaboří obličej do Zbyňkových vlasů a vdechuje jeho vůni. Zbyněk vydechne a víc se přitulí.

„Tak pojď. Půjdeme se projít,“ řekne po chvíli Vladimír a vyjde z komnaty.

Okamžitě zamíří ven z hradu. Zbyněk ho před hradem dohoní, chytí Vladimíra za ruku a proplete s ním prsty.

„Co kdybychom nasbírali houby? Některé by mohli být dnes k obědu nebo večeři a další bychom mohli nechat usušit,“ navrhne Zbyněk.

Vladimír se zastaví a zahledí se na Zbyňka. Ten chlapec ho nepřestane překvapovat.

„Počkej tady,“ řekne po chvíli a zmizí.

Zbyněk se jen nechápavě ohlédne směrem, kterým zahlédl Vladimíra odejít. Ten se po chvíli vrátí se dvěma velkými košíky. Jeden podá Zbyňkovi. Ten překvapeně pootevře ústa.

„Chtěl jsi houby, ne?“ pokrčí Vladimír rameny a rozejde se do lesa.

Zbyněk se rozesměje a rozběhne se za Vladimírem.

„Ty jsi neuvěřitelný,“ zakroutí hlavou a sklopí hlavu k zemi, kde pátrá po houbách.

Vladimír se usměje a rozhlédne se. Díky svému zraku okamžitě objeví několik hřibů, žampionů a křemenáčů. Dokonce i několik kozáčů, hlív a zhruba sedm lanýžů. Rozběhne se a během tří minut je zpátky s plným košíkem.

„To není spravedlivé,“ zamračí se Zbyněk při pohledu na Vladimírův košík.

„Jen dál hledej,“ zasměje se Vladimír.

Zbyněk zakroutí hlavou a znovu se pustí do hledání.

„Jdi kousek do prava,“ řekne po nějaké době Vladimír.

Zbyněk se na něj ohlédne a poté se rozejde směrem, který mu Vladimír poradil. Odhrne keř a zalapá po dechu. Uvidí místo o průměru 3m plné hub. Různé druhy hřibů, křemenáčů, lišek, klouzků, kozáků a taky ryzců. Hned se pustí do sbírání. Během chvilky má košík plný až po okraj.

„No, spokojený?“ zeptá se Vladimír.

„Ano,“ přikývne Zbyněk, přistoupí k Vladimírovi a políbí ho.

Ten ho jednou rukou obejme a polibek prohloubí. Aniž by přerušil polibek, odloží jejich košíky a opatrně Zbyňka položí do trávy. Okamžitě na něj nalehne a svými rty se přesune na Zbyňkův krk.

„Vladimíre,“ vzdychne tiše Zbyněk.

Vladimír se posune níž a povyhrne Zbyňkovi košili. Poté ho začne líbat a hladit na bříšku. Zbyněk zajede rukou do Vladimírových vlasů a začne ho po nich hladit. Zároveň s tím zavře oči a užívá si Vladimírovo laskání.

„Musím pryč,“ řekne náhle Vladimír.

„Co? Proč?“ zeptá se Zbyněk a v jeho hlase zazní zklamání a překvapení.

„Protože už jsem dlouho neměl krev a přestávám se ovládat,“ řekne Vladimír.

„Tak se napij ze mě,“ navrhne Zbyněk.

„Maličký,“ chce Vladimír něco namítnout.

„Napij se ze mě,“ zopakuje Zbyněk.

„Uvědomuješ si, co mi nabízíš?“ zeptá se Vladimír.

„Svou krev,“ odpoví Zbyněk.

„Nejen to. Dobrovolné nabídnutí krve člověkem a následné sání této krve upírem je akt nejvyšší důvěry a intimity. Navíc se může stát, že to přeženu a připravím tě o život,“ vysvětlí Vladimír.

„Ale ty mě o něj nepřipravíš. Věřím ti,“ řekne Zbyněk a jemně zatlačí na Vladimírův zátylek a přitáhne ho ke svému hrdlu.

Vladimír se zhluboka nadechne. Cítí Zbyňkovu kůži, slyší tlukot jeho srdce, slyší a cítí jak jeho krev proudí žilama. A v tu chvíli se přestane ovládat a zaboří své tesáky do Zbyňkova krku a začne sát jeho krev. Zbyněk zasykne bolestí. Je to bolestivé a nepříjemné. Po nějaké době ucítí v konečcích prstů brnění a v celém těle chlad. Také začíná cítit únavu.

„Vladimíre. Vladimíre dost,“ řekne slabým hlasem a pokusí se Vladimíra odstrčit.

Marně. Vladimír se přimkne ještě těsněji a pokračuje v sání.

„Vladi-míre...přes-taň,“ řekne Zbyněk trhaně.

Ten ale jakoby neslyšel.

„Vladi...“ nestačí Zbyněk doříct.

Zatmí se mu před očima a ztratí vědomí. Jeho srdce přestává bít. V tu chvíli v sobě Vladimír najde sílu se odtrhnout.

„Zbyňku? Zbyňku, slyšíš mě? Zbyňku!“ zatřese s nehybným tělem.

Vyděšeně pohlédne do Zbyňkova bledého obličeje. Co to jen provedl?

„Probuď se! No tak, otevři oči! Prosím, otevři oči! Ty nesmíš umřít!“ přitáhne si Zbyňkovo tělo do náruče.

V tom uslyší Zbyňkovo srdce. Je slabé a pomalé. Pomalejší než by mělo být. Ale stále nepřestalo tlouct. Ještě není pozdě. Ještě může Zbyňka zachránit.

„Odpusť mi to, můj maličký,“ zašeptá do Zbyňkových vlasů.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
   Nádech, výdech.    Nádech, výdech.   ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 18
Chvíľu sa na mňa pozeral akoby dúfal, že tú otázku zmením alebo poviem, že to...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Obsah dopisu 13. KAPITOLA 1 18. den doby větru, čtvrtletí větru, rok...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Jelikož jsme si ve čtvrtek psali až do pozdních večerních hodin, vstával jsem v...