So, 14/05/2016 - 14:12
5

Věnování: 

Pro tebe, protože na nikom jiném mi takhle nezáleží!

„Poslouchej Akiro, tohle je něco pro tebe: ‚Naše povaha, koníčky, chování, touhy, chyby, srdce, život…
Proč říkáme, že jsme takoví, protože nás někdo vychoval? Proč hned na to měníme názor? Proč žijeme z umělých nedostatků? Proč?
Už v prvním momentě kdy se spojí otcova spermie s maminčiným vajíčkem, vzniká nová osoba. Nová osoba s jinými vlastnostmi, s jinými touhami, s jiným přáním… Možná chytne předpoklady otcovy žárlivosti nebo matčiny laskavosti, ale plné rozhodnutí je na něm…
Vlídnost slov a opora samozřejmě pomáhá vyvíjet světlé stránky a naopak, zlo způsobí jenom zlo. Záleží na naší síle, záleží na nás!
‘ “

„Co tím chceš naznačit?“ opovržlivě jsem se mu podíval do tváře.

„Jen to, že Isamu za to nemohl.“

„To si vyčetl v tom pitomém článku? Příště mi řekni, co mě čeká v budoucnosti,“ řekl jsem a otočil se zpět ke svému obědu.

„To není vtipné! Klidně bych tě za tu tvou přihlouplou tvrdohlavost mohl vyhodit! Stejně tu nemáš, co dělat.“ Náš rozhovor se dostával tam, kam jsem nechtěl. Vím, že jsem to trochu víc než přehnal, ale Isamu… já, jsem z toho na práškách. „Běž za ním, dokud ještě není pozdě,“ dodal „ať pak nemusíš ničeho litovat.“ Na to už je pozdě hochu.

Odložil jsem příbor a neomaleně otřel ústa. Pomalu jsem odsunul židli a vstal. Sledoval mě, zůstal ticho. „Štve mě, že jste všichni na jeho straně!“ Zvýším hlas. Jeho ruka silně udeřila do stolu. Prudce se postavil na nohy a natáhl se pro lem trika, které na mě zvysoka viselo. Bylo jeho, půjčil mi jej, když jsem promoknutý jako pes přiběhl se slzami v očích.

„To už ne! Nestojím ani za jedním z vás! Oba dva jste připitoměli blbečci! Taky to nemám lehké, ale ty máš někoho, kdo tě miluje! Někoho, kdo i když dělá chyby, chce být navždy tvůj ochránce! Ale kvůli tvé rádoby tvrdohlavosti neuznáš, že má pravdu!“

„Nemá pravdu!“

„Vypadni!“ Trhnul rukou ke dveřím. „A vrať se, až to pochopíš…“ Hlava klesla a poté se i celé tělo schoulilo na židli. „Jdi.“ Mé slzové kanálky se začaly opět zaplňovat. Rozešel jsem se ke dveřím.

Netrvalo dlouho a má osobnost se posouvala po chodníku plném lidí. Záhy začali ubývat a já se ocitl na kraji města. Plnil, co mi přikázal… přemýšlel jsem.
 Asi má pravdu… ale přece, taky ji mám! Není to všechno jenom jeho pravda. Neřekl mi o tom, a pak si s tím přijde, jakoby se nechumelilo. Jak se mám cítit? Je to, jak by mi nedůvěřoval. Skrýval přede mnou to, co já ne.  Jasně, že mě to srazí, je to přece normální, ne? Asi jsem neměl tak vybouchnout, ale když já jsem takový. „Proč říkáme, že jsme takoví, protože nás někdo vychoval? Záleží na nás!“ Nechal jsem připustit hodně špatných věcí. To já vlastně můžu i za tohle… On jenom chtěl udělat dobrou věc, a co jsem udělal já? Skoro se zbláznil. Zasmál jsem se. Prsty klouzaly po kůře stromů, zatímco jsem se posouval vpřed.

Ztratil pojem o čase. Sluneční hodiny jakoby zapadly a okolí se začínalo zahalovat do černé přikrývky. Rozhodl jsem se jít domů. Domů za Isamu a všechno s ním vyřešit. Takhle to nemůže dopadnout. Miluju ho… Proč jsem tak výbušný? Proč tak žárlím? Proč je vlastně ještě pořád se mnou? Proč to všechno pořád snáší?

Vyšel jsem z lesa. Náš dům je necelých patnáct minut ode mě. Zhluboka jsem se nadechl a přidal do kroku. Isamu, chci tě vidět. Chci vidět tvé krásné zelené oči, tvou havraní kadeř, tvou mimiku, když mluvíš… Prosím, buď tam.

Viděl jsem ho. Stál opřený o dětskou prolézačku. Vypadal vesele, ústa se pohupovala do rytmu jakési písně. Kousek od něj se na houpačce pohyboval Hikaru. Mám? Nemám? Zamrzl jsem na místě. Najednou na mě zamířila Hikaruova ruka. Cože? Isamu se otočil, naše oči se střetly. Úsměv z obličeje mu zmizel. Všiml jsem si, jak se lehce nadzvedl jeho levý koutek, potom se zase odvrátil. Se sklopenou hlavou udělám pár kroků.

„Stůj!“ Uslyšel jsem a ihned zastavil. Blížil se ke mně obrovskou rychlostí.

„Isamu?!“ Jeho tělo narazilo na mé. Pevně jsem jej sevřel. „Promiň Isamu! Promiň mi to!“ Po tváři stékal potok plný slz. Chtěl jsem mu všechno říct, ale na ústech přistál ukazováček.

„Mlč.“ Zavřel jsem oči a užíval si jeho blízkosti. Ten hajzl Hikaru mu něco musel říct…

Náš život není lehký, a nemyslete si, že i vyřešení našeho problému bylo takové, jsem opravdu tvrdohlavý a jen tak nepovolím, a když se to ještě smíchá s tou hroznou žárlivostí… Jsou to mé vlastnosti, můžu si za ně sám. Chci se jich zbavit, už jenom kvůli Isamu.
Na druhou stranu, když ustoupím, tak zasáhne on mě. A jsme zase na začátku. Ale přesto doufám, že naše láska je opravdová. Má určitě, no a jeho asi taky, jinak by už se mnou nebyl, co? Prostě je to tak strašně těžké. Možná to bude i tím dlouholetým přátelstvím předtím… kdo ví, tohle už je v režii někoho vyššího.

*O tři měsíce později*

Popadám tužku. Netrvá dlouho a na papír vypisuji román na dopis dlouhý. Přece jen to přemýšlení k něčemu bylo. Usmál jsem se. Za chvíli bude doma, musím to někam dát… Svůj “příběh“ pokládám na stůl v obývacím pokoji, sám se však běžím schovat do koupelny. Slyšíc kroky cítím, jak mé srdce začíná tlouct. Najednou hlas...

„Akiro? Kde jsi? Co je tohle?“ Začal číst. Sem a tam se mi do úst dostanou věty. „Je to jen na nás! Všechno, co se děje tvoříme my a nikdo jiný.“

Přednáším si s ním. „Nikdy nebudu věřit, že jsem byl pro tebe určen.“ Vycházím z koupelny a mířím do obývacího pokoje, otáčí se ke mně. Pomalými kroky se posouvám k němu. Už nečte, všechno zůstalo na mě… „Ale udělám všechno proto, abych po tvém boku navždy zůstal. Miluji Tě.“

Vím, že nejsem pro něj dobrou variantou, ale má láska je tak silná, že si tu dobrou variantu vytvořím sám. I kdyby mě to stálo nějakou tu změnu…

Dodatek autora: 

Ach ty české rozbité cesty, pořád přináší ty blbé problémy! :D

Hodnocení: 
4.2
Průměrné hodnocení: 4.2 (hlasů: 20)
Žánr: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Kristián sa na mňa díval ako na jedlo, veľmi chutné jedlo ak mám byť presný....
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 13
„Dneska se k nám přidá nový hráč.. doufejme, že bude na rozdíl vás umět hrát.“...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 9
Faris Malý asi pětiletý chlapec stojí za stromem a sleduje bavící se rodinu...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 9
Telefon mi ráno drnčel už od rána. První byla šéfová. To jsem se i bál, že mi...