St, 28/01/2015 - 17:15
6

Něžně projížděl rty Pavla, od rtů k uším, kde našel Pavlovo lechtivé snad i slastné místo. Přejížděl svými rty jeho tváře a slyšel Pavlovo sténání. Tohle se přeci nemůže dít, něco takového z lásky dělat nemůže, vrací mu to jeho vzpomínky, na které si tak strašně moc přál zapomenout, uzamknout je do nejtmavšího nitra jeho mysli a nikdy nepustit ven.

Něco se stalo, Adam jej přestal líbat, proč přestal? Ach, Pavel to zase zpackal, sám si to uvědomil. To si nemůže užít alespoň jedinkrát, nemůže alespoň jedinkrát zažít lásku?

„Co se děje Pavle, víš, že mi můžeš říct všechno, prosím, svěř se mi“ naléhal Adam.

„Nic se neděje, vážně.“

 

„V tom případě si nemáme co říct.“

Adam vždy ukazoval jeho zájem o to, aby se mu Pavel s čímkoliv svěřil, viděl jeho obličej a jeho bolet. Jenže se to opakovalo až příliš často a jednou to člověka omrzí přesně tak, jako nyní Adama.

Vstal a odcházel pryč. Pavel jen pozoroval jeho vzdalující se záda, nevydržel to… Rozplakal se, opravdu o všechny pomalu a jistě přichází, pomalu? Spíše rychlostí vichřice, zanechává si v srdci pouze spoušť. Vždyť už nikoho nemá, jen Adama…. Nemůže se takhle chovat, nesmí… Vstal až příliš rychle, mírně se mu zatočila hlava, ale tohle ho neodradí, to by bylo až příliš dětinské.

Našel Adama na jeho typickém místě, seděl na střeše, lezli tam spolu přes balkon dlouho neobsazeného pokoje. Zezačátku ho tam pouze nenápadně pozoroval, sledoval jeho tvář, jak přemýšlí, vzpomíná. Tohle bylo vždy místo, kde mohl být Adam sám se svými problémy a myšlenkami.  Avšak jednou se odvážil jít za ním, pouze mlčky seděli a sledovali obzor, nikdo po celou dobu nepromluvil, pouze vítr jim našeptával poezii srdce.

„Řeknu ti úplně všechno, ale prosím, neptej se mě proč.‘‘ Začal Pavel, když se potkali svými pohledy.

„Dobře, nezeptám.‘‘ Přikývl Adam.

Těmito dvěma slovy, dal Adam Pavlovi souhlas k dlouhému, pomalému, neuvěřitelnému, ale přesto pravdivému příběhu ze života mladého chlapce, který na takové zážitky nebyl vůbec připravený. Nevynechal jedinou příhodu, řekl vše, co přišlo. Nevynechal ani hlasy, které slyšel, ale nedokázal je k ničemu přiřadit, nevynechal vůbec nic, nejistě, ale přesto zmínil Zdeňka a jeho sex k zahnání všech myšlenek. Adam celou dobu poslouchal, nikdy ho nezarazil, ale jeho pohledy se měnily, to Pavel poznal.

Skončil, Pavel mu vše řekl a Adam stále seděl a pozoroval jej.

„Jsem rád, že jsi mi vše řekl, ale proč jsi mi to říkal.. Samozřejmě si vše nechám pro sebe je to až neuvěřitelný příběh plný bolesti a přesto si mi ho řekl, já se ptám, proč.‘‘

„Souhlasil jsi, že nepotřebuješ znát důvod‘‘ Namítl Pavel, tušil, že se ho na to zeptá.

„Ano, to jsem souhlasil. Ale to bylo proto, že jsem nevěděl, co za pravdu čekat.‘‘ Konstatoval klidným hlasem Adam.

Uběhla až přespříliš dlouhá pauza plná mlčení, sklopených Pavlových očí a upřeného zraku Adama na Pavla, šel slyšet mírný vánek, který čechral chlapcům vlasy. Osamoceným opuštěným chlapcům s děsivými minulostmi a děsivějšími tajemstvími, kteří nyní stáli na střeše s nevyřčenými pocity, pocity lásky a potřebou aby tato láska byla oboustranná, aby konečně pro někoho byli TI důležití.

„Protože tě miluju, Adame, strašně moc tě miluju a nevím, co s tím mám dělat, bojím se, ani nevíš, jak moc se bojím.“ Slzy měl na krajíčku, ale odvážil se na Adama podívat.

Adamův pohled se změnil, byl to strach v jeho očích? Ne, nebyl.

„Bojíš se mě milovat, nebo se bojíš, že mě ztratíš, čeho se bojíš?‘‘ Vstal a došel k Pavlovi.

„Já nevím, nevím, čeho se bojím… Bojím se všeho. Tvé nelásky, méněcennosti, toho že tě ztratím, bojím se toho, že se ode mne odvrátíš.. Bojím se všeho.‘‘Řekl to, konečně to řekl, ale co se bude dít teď.

Adam se usmál.

„Rozumím všemu, co si řekl, Pavle. Rozumím úplně všemu. Věděl jsem, že máš špatnou minulost, každý ji v tomhle spolku má a přesto ses zamiloval do mě.“Chytil ho za ruce a pokračoval.

„Miluju tě, Pavle, miluju.“

Více se k němu přiblížil a objal ho. Pro nás je objetí běžné, někdy až otravné, ale pro tyto dva je to něco úplně jiného. Dokazují si tím toleranci, že se nikdy nezradí, budou si krýt záda, ukazují si tím, že mají alespoň nějaký domov, sice ne takový jaký máme my, ale mohou mít o to více lásky a nikdy se neopustí, pro takové lidi je objetí důkazem lásky.

Oddálili se obličeji, chvíli se na sebe dívali a následně něžně políbili. Vítr fičel a dva chlapci byli v širokém okolí jediní, pouze fičivý vítr byl svědkem této nádherné scény. On jediný viděl lásku opravdu hlubokou, dva chlapci s trýznivou minulostí, konečně našli, pro co žít.

4.625
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 32)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 16
Utíkal jsem. Neohlížel jsem se za sebe, když mi tucet robotů hlásilo, abych...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Daniel. Ukázalo se, že pravidelně drogy nebere. Aby toho nebylo málo, šéf mu...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Aki Rozloučím se s rodiči a zamířím do toho místa. Před nimi se snažím...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 4
Z boje zblízka nakonec odpadlo. Alex nutně na něco potřeboval Logana, takže já...