Čt, 25/06/2015 - 14:34
9

>> Vyučuji tělesnou výchovu na střední sportovní škole a to již třetím rokem. Nastoupil jsem ihned po studiu. Měl jsem štěstí, že jsem chytl dobrý flek. Můj život se ale nedávno změnil… za všechno mohl on. Po většinu času jsem se nedokázal soustředit na svou práci a opakoval nesčetněkrát ty samé chyby. Nejhorší na tom bylo, že jsem ho viděl každý, doslova každičký den.

Když s ním zrovna nemám hodiny, musím ho potkávat na obědě. Kde kdo by řekl, že za to může osud … pro mě je to spíše špatný omyl.
Letos bude končit třetí ročník a z tělocviku projde úplně lehce. Zatím je nejlepší ze třídy. <<

Dnes jsem ho ještě nepotkal. Jaké štěstí! Stejně vím, že se mu nevyhnu a to mě opravdu štve! Nevím, co je horší. I když ho nemám před sebou, vidím ho…

První hodinu jsem vyučoval prváky, když jeden spadl z hrazdy a vymknul si kotník. Naštěstí to není nic velkého, kdyby ano, nevím, co bych dělal. Stalo se to o tom čase, kdy se mi zase nedobrovolně vecpal do hlavy. Doufám, že si nemyslí, že mu to jenom tak projde!

Není to tak, že by se mi líbil, nebo tak něco. Jedná se o ten jeho vzhled. Když letos v září přišel do školy, byl úplně jiný. Tak provokativní, tak sexy, že by to vyvedlo z míry každého. Myslí si o sobě kdoví co a jediné, co s tím můžu udělat je … koukat se na to. V jeho případě si připadám tak bezcenný. Opravdu mě to mrzí, chtěl jsem z našich studentů vychovat slušné lidi, ale on svého vzhledu začal přímo využívat!

 

Mířil jsem do kabinetu a pohrával si s klíči od tělocvičny, když za mnou přiběhla Akemi.
Akemi je má bývalá spolužačka a zároveň i má spolupracovnice. Na rozdíl ode mě se rozhodla studovat český jazyk a dějiny.

Byla vyděšená a už z dálky na mě volala. „Shai! To je hrozné, pospěš si!“ Neváhal jsem, rozběhl se jí naproti a v ruce pevně svíral desky s plánem na cvičení.

Doběhli jsme do přízemí, kde se přede mnou ihned objevil hlouček lidí, který vášnivě debatoval. O čem, to už se nedovím.

„Tei.“ Prohlásila pouze. Věděla, že pochopím. Zase se musel porvat, tento týden už po druhé a to máme … počkat teprve středu! Já ho asi zabiju, takhle kazit morálku školy! Letělo mi hlavou, kdy jsem se posouval blíže.

„Kde je?“ otážu se zaraženě.

„No, já nevím … byly za mnou žákyně z 2.A, že se tady prý pere. Já … no -  ihned jsem tě šla sehnat.“ Nikde v blízkém okruhu nebyl, že by utekl?

„Jdu ho najít, zatím se o něj postarej“ Dle mého názoru moc pomoci nepotřeboval. Vypadal docela v pohodě. Poprvé jsem měl pocit, že za to Tei nemohl…

 

Vešel jsem do jeho třídy a ze zadní lavice uslyšel hudbu. Byl to on. Chvíli jsem váhal, než jsem vykročil, ale nemělo cenu to protahovat. Čím blíže jsem k němu byl, tím nervózněji jsem se cítil. Sice se na mě nedíval, ale měl jsem podezření, že o mně ví.

Zastavil jsem kousek od něj a zvolal jeho jméno. Úplně mě ignoroval. Projel mnou lehký třes a hlavou mi ihned prolétlo, že je v naší přítomnosti několik žáků. Nevím, proč jsem se najednou cítil tak blbě. Ten pocit se stával silnějším, než jakákoli vůle boje proti němu.

„Koleduješ si o malér hochu.“ Řeknu naposledy klidným hlasem. Když opět nezareaguje, uhodím do lavice tak silně, že se to roznese po celé místnosti. Konečně! Uhlově černé vlasy mi odhalí jeho tvář a lesk náušnice mě letmo oslní.

„Ano?“ otáže se ironickou tóninou a vyndá z uší sluchátka.

„Já – no.“ Najednou jsem ztratil slova. Zadíval jsem se mu do očí… Tak umělá, přesto hřejivá. A tak, místo abych se věnoval důvodu příchodu, jsem se plně oddal onomu pocitu.

„Dnes červená?“ otážu se.

Přikývnul a poté se troufale zeptal. „Vše? Nemám čas tady takhle ztrácet čas.“ Chvíli jsem mlčky stál. Jeho pohled se prohluboval … začínal jsem se topit v krvavé barvě jeho očí. Musel jsem něco říct … něco, čím ho zmatu … nějakou větu, aby si nemyslel, že toto kolo vyhrál, i když tomu tak bylo.

„Po škole tě budu čekat v kabinetu. Přijď, musíme si promluvit.“ Řekl jsem najednou docela rázně a prudce se otočil, abych mohl vyrazit zpět ke své práci.

Zvonek přicházející ze všech stran už hlásil začátek hodiny. Neodpověděl mi, ale byl jsem docela rád. Celé mé tělo se neuvěřitelně třáslo. Neznal jsem důvod.

 

Když jsem přišel do kabinetu, Akemi již seděla na židli. Rukou si utírala pot, který jí stékal po tváři. Vypadala trochu vyčerpaně.

„Zase jsi ho tahala sama?“ otážu se nevěřícně.

„Co jsem měla dělat?  Nemohl chodit.“

Přemýšlel jsem, jestli něco namítnout, ale věděl jsem, že to nebude mít cenu. Ten klučina to neměl tak vážné, aby nemohl chodit, prostě si chtěl užít její krásy! Všichni to tak dělají a ona si to prostě neuvědomuje! Řekl jsem jí to tolikrát.

Mým tělem se začala šířit pichlavá bolest. Začala se mi točit hlava. Okamžitě jsem se dopotácel k židli tak, abych Akemi nijak nevystrašil. Pracně jsem usedl a okopíroval pohyb, jenž udělala před chvílí. Dlaní jsem si otřel čelo. Sledovala mě. Nevěděl jsem, jak zareagovat.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě.

„Ano. Neboj se, jen se mi zatočila hlava.“ Pokusil jsem se ji uklidnit. Odtáhl jsem dlaň od obličeje. Akemi vykřikla.

„Shai! Teče ti krev!“ jedním skokem byla u mě. Bez váhání mi k mému krvácejícímu nosu tlačila kapesník, který vylovila ve své kapse.

„Cože?“ vyšlo z mých úst. Cítil jsem proud krve ztékající po mé tváři. Byl tak teplý. Nedokázal jsem se déle udržet na nohách, čekal jsem na srážku se zemí.

 

*ŤUK ŤUK*

„Ano?“ Slyšel jsem hlas patřící Akemi.  Otevřel jsem oči, ale jen letmo, poněvadž mě ihned napadly sluneční paprsky. Byl jsem ve svém kabinetu. Od země mě obklopoval chlad. Dveře se otevřely a dovnitř někdo vešel. Neviděl jsem jej … ani nepromluvil.

„Máš všechno?“ zeptala se ho Akemi. Natočil jsem hlavu doprava a všiml si, že klečí vedle mě a v rukou svírá mokrý kapesníček.

„Jinak bych tu ještě nebyl, nemyslíte?“ záhadná osoba konečně promluvila. Ten hlas … ta osoba … vůbec tu teď neměla být! Byl jsem zmatený ze všeho, co se dělo. Opravdu jsem nevěděl, o co se jedná, ale mé myšlenky kráčely úplně opačným směrem.

Nechci, aby mě takhle viděl! Ne zrovna on. Ne v této chvíli!

 „Tei.“ Pokusím se prohlásit klidně, ale sotva jsem to ze sebe dokázal vysoukat.

„Copak se stálo, kápo?“ jeho slova mě vytočily, ale protestovat jsem nemohl. Akemi vstala a oddálila se ode mě. Měl jsem být rád?

„Je to na to tobě.“ Prohlásila. Co se sakra děje? Dveře zacvakly a atmosféra zhoustla.

Ještě jsem byl stále slabý na to, abych se zvednul. A tak jsem pouze poslouchal jeho kroky. Podle změny strany příchodu, musel pochodovat po kabinetu sem a tam.

„Shai- sensei?“ Pronesl z ničeho nic. „Pomůžu Vám.“

Přiblížil se ke mně a zvedl mě na nohy. Sice jsem svou sílu dostával zpět, ale ještě jsem neměl dostatečnou stabilitu. Když mě pustil, zavrávoral jsem a začal opět padat.

„Po-po-“ Má slova se ztratila při dopadu na židli. Byl tak rychlý, nechápal jsem, jak to, že mi ji stihl tak rychle přisunout.

Kouknul jsem se na něj bez sebevětších a sebeprudších pohybů. Zkoumal mě. Poté promluvil. Než jsem si uvědomil, že mluví, nestihnul jsem postřehnout prvních pár slov. Připoutala mě zář jeho očí.

„Akemi tě miluje.“ Klid v jeho slovech zmizel. Vytřeštil jsem na něj oči.

Pokračoval. Poslouchal jsem každé jeho slovo.

„Poprvé jsem si říkal, že bych její nabídku neměl přijmout. Pak jsem si, ale uvědomil, že je to má jediná šance. Nikdy jsem ale nečekal, že skončíte takto a já budu mít tu čest se slabochem.“

Mé tělo začínalo pálit. Co se to se mnou děje? Proč? Ztratil jsem vše, co jsem za celý svůj život nasbíral. Všechnu svou odolnost vůči ...

„Je tak zamilovaná, že začala věřit i na kouzla. Přišla za mnou! Chápete to? Za mnou! Teď jsem tady šéf já!“ Jeho osobnost se od prváku prudce změnila.  Jedním krokem se dostal přede mě a rukami se zapřel o opěradlo židle.

„Odcházím“ Jeho slova mě zraňovala. Já … možná … asi, je to tak, ale nepřipustím si to, nesmím!

„Nebudu pomáhat někomu, získat někoho, kdo měl patřit mi!“ Zvýšil hlas. Prudce se dotknul mých rtů. A ihned se jazykem prodral dovnitř. Ach … pustil jsem ho a rád. V tomto okamžiku jsem se přestal ovládat, a dal najevo opět veškerou svou sílu, která mi patřila. Objal jsem ho a přitáhl k sobě. Vzepřel se mi. Jeho ústa se od těch mých oddálila. Překvapeně mě sledoval.

„Já-“ nevěděl jsem, co teď. Sám jsem byl ze svých činů zaražen. Když jsem ale cítil teplo, které z něho sálalo. Věděl jsem, že už nic jiného, než přiznat si pravdu, mi nezbývá.

Natáhl jsem se k němu, chtěl se ho dotýkat, líbat ho, jenže v tomto momentě to necítil stejně. Jeho pěst mě silně udeřila do břicha.

„Nechte toho!“ vykřikl a rozběhl se pryč. Opravdu jsem byl z jeho chování trochu více zmatený.

Akemi za chvíli dorazila do kabinetu s úsměvem na tváři. Tentokrát jsem to tam viděl. Proč si vybrala zrovna mě? Nedokáži a ani nechci její city opětovat.

„Promiň Akemi.“ Její úsměv se vytratil.

„Já… já miluji někoho jiného.“ Chvíli strnule stála. Slzy kutálející se jí po tváři dopadaly na zem. Přiblížil jsem se k ní a objal ji. Rukou zajel do vlasu a lehce hladil.

„Mám tě rád, ale jako přítelkyni.“ Vzlyky deroucí se z jejího hrdla ve mně vyvolávaly smíšené pocity, ale před sebou jsem stále viděl Teie. Jak to s námi bude teď?

 

Den ubíhal jako na běžícím pásu … tedy u všech krom mě. Stačilo mi vydržet do oběda a pak jít v klidu domů a na všechno se doslova vykašlat. K mému “štěstí“ mne ještě čekaly tři hodiny. V hlavě jsem měl plno otázek jak na Akemi, tak na Teie, ale naprosto zbytečných. Třídám, které jsem v tu danou dobu měl, jsem místo svého propracovaného plánu zadal hraní volejbalu. Při tom se snad nikdo nezraní.

„Pane učiteli!“ křičela po mně jedna žačka. Zakmital jsem hlavou, abych se vrátil zpět do reality a začal poslouchat. „Kolik to je?“ Podíval jsem se na prsty. Tak to mi moc nepomůže. Počitadlo zklamalo…

 „Pět čtyři pro vás.“ Odpověděl jsem ji… jestli to byla pravda nebo ne se nedozvím.

Lehce jsem se pousmál. Trochu hystericky. Jak se může učitel zamilovat do studenta? A ještě do stejného pohlaví! To není možné, tak to být nemůže! Ale… je to tak. Nemělo cenu se bránit svým pocitům, už předtím jsem si to přiznal. Proč jsem se o to teď bál?

Řinčící zvonek upozorňoval na konec hodiny. Uvolnění! Už jenom oběd a mohl jsem jít domů.

Pomalými kroky jsem došel do jídelny a zadíval se na dlouhou frontu u výdejního okénka. Jaká výhoda být učitel. V poklidu jsem předběhl celou frontu a vzal první talíř, který jsem měl na dohled. Kousek ode mě stál Tei. Výraz v jeho očích mě vystrašil. Sklopil jsem zrak. Cítím se potupen jeho odmítnutím. Kráčel jsem ke svému stolu nevšímajíc si ho. Ostrý pohled v zádech mě, ale po celou dobu upozorňoval na jeho přítomnost.

 

 

*CRRRRRRRRR*

Začalo odpolední vyučování. Celá jídelna se vyklidila až na mě a …

„Neměl bys jít do třídy?“ ptal se po dlouhém přemlouvání sebe samého.

„Mám nevyřízené účty.“ Na povrchu se zračí odpověď na mé nevyřčené otázky. Chvíli jsem jen tak stál a díval se jinde… hlavně ne do jeho očí. Přemítal jsem, co se stalo.

Když jsem se otočil a odcházel s tácem plným talířů, chytil mi rukáv. Prudkým pohybem vstal a než jsem k němu otočil svou tvář, do ucha mi začaly přicházet slova.

„Odnes to a zajdi na záchody do druhého patra. Budu tam.“ Poté mě pustil a odešel. Strnul jsem, nevěděl, co dělat. Nakonec jsem se rozhodl.

 

„Jsem ti pro srandu?“ vyjedu po něm, aniž by promluvil. Stál opřený kousek od umyvadla a pohrával si s křížkem na krku.

„Chtěl jsem se omluvit.“ Řekl. Jeho slovy jsem byl opravdu překvapen. Přece jen uvnitř někde něj dřímá jeho staré já. „Bál jsem se, že někdo přijde, tak jsem tě odpálkoval.“ Zarazím se.

„Ale když si mi strkal jazyk do krku tak ti to nevadilo co?“

„Ujišťoval jsem se, jestli je to pravda. No a … bohužel.“ Udělám k němu pár kroků.

„Nepřibližuj se!“

„Proč?“

„Pořád jsem tvůj student.“

„Do prdele.“ Syknu pro sebe.

„Dostal bys padáka.“

„Jenom kdyby na to přišli.“ Namítnul jsem. Dva skoky a držel jsem ho v objetí.

„Radši budu bez práce, než bez tebe.“ Opravdu jsem se už nechápal. Celý den jsem byl jako vyměněný. Nevím, jestli se ve mně něco zvrtlo, ale nedokážu to déle tajit. Přitiskl jsem svá ústa na jeho.

„Přestoupím.“ Vyšlo z jeho úst.

„To nemůžeš!“ namítnul jsem. „Sport je tvůj život, jsi v něm dokonalý. A další nejbližší sportovní škola je čtyři hodiny odsud.“ Jeho tvář se začala červenat. „Já to nějak zařídím. Prosím, nech to na mě, Tei.“

Lehce jsem se dotkl jeho úst. Poté ho pevně sevřel v náručí a polibek prohloubil. Dlaní jsem mu zajel do vlasu a trochu je rozčepýřil. Druhou rukou jsem mu zajel pod tričko. Užíval si každý dotyk na jeho kůži. Bylo to tak vzrušující.

Zatlačil jsem ho na jeden ze záchodu a zaklapl za námi dveře. Ponořil se do každého pohybu. „Ah!“ z jeho úst toto slastné vzdechnutí vycházelo každou chvíli. Tu jsem najednou uslyšel tekoucí vodu. Přestal jsem se vším a zacpal mu ústa. „Pšt.“ Lehce se usmál a přikývnul. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle budu dělat se svým studentem….

 

>> Čekal jsem na něj před školou. Opřený o sloup pozoroval žáky této školy a poslouchal zpěv ptáků poletujících mi nad hlavou.

„Jé ahoj! Tebe jsem dlouho neviděla. Co ty tady?“ hlas Akemi byl stále tak vřelý.

„Čekám.“ Prohlásím jednoslovně. Prohrábnu si vlasy a sundám sluneční brýle, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Vůbec se nezměnila.

„Domluvíme se a zajdeme někdy na kávu ne?“

„Jasně.“

„Dobře. Promiň, musím jít, čeká na mě přítel.“ Červená fabia stála kousek od nás. A před ní vysoký muž s černými vlasy. Nebyl k zahození.

„Na co to koukáš?“ uslyšel jsem Teiův hlas, když jsem byl jeho rukou obdařen pohlavkem.

„Teď už jenom na tebe.“ Vypláznul jsem na něj jazyk a poté ho s úsměvem objal.

„Pusa nebude?“ otáže se nevrle.

*MLASK*

„Dobře, mužem jít.“ Prohlásí zvesela, chytne mě za ruku a táhne domů.

 

Už je to skoro rok. Dostal jsem padáka. Jasně, že se zjistilo, že mám románek se svým žákem. Ale nijak se mi po té škole nestýská. Proč? Našel jsem si lepší práci a jsem se svou láskou, Teiem, bez větších problémů. Když máte milence jako je on, nemusíte se o něj bát, spíš se bojím sám o sebe. Jeho síla je tak nepředvídatelná i po té dlouhé době, co ho znám. A nejlepší na tom je … když slyšíte ty vzácná slova vycházet z jeho úst.

„Miluji tě.“

„Já tebe taky.“ Odpovím mu laskavě.

Déle neváhám. Prudce ho popadnu za pas a pohodím ho na postel. Obkročmo na něj nasednu a silně přitisknu svá ústa na jeho. Jeho nehty se zaryjí do mých zad.

„Au.“

„Promiň.“ Usměje se na mě a převrátí mne na záda. Zatímco jeho jazyk zkoumá můj krk, prsty rozepíná jeden knoflíček za druhým. Trochu se nadzvedne. Lehce popadne jezdce na zipu mých kalhot a stáhne ho dolů … <<

 

Hodnocení: 
4.78182
Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 55)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Kevin zabrzdil. Skryl si tvář ve dlaních a dlouze vydechl. Byla to...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Kapitola 4 „Tohle písmeno je A,“ řekne Vladimír a ukáže na písmeno v knize...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Naštěstí jsem o dokonalých chlapech nemusel snít dost dlouho. Sotva za dva...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Bolí ma hlava. Cit do tela sa mi vrátil až nechcene rýchlo. Otvoril som oči a...