Ne, 19/03/2017 - 19:36
22

 

„Probuď se, chlapečku můj, prosím, probuď se už…“

Zoufalství v ženině hlase mu obalilo srdce ledovou krustou, která jej bolestivě sevřela.

Pokusil se sáhnout do tmy a setřít slzy z tváře, kterou znal nazpaměť, ale jeho roztřesená ruka sáhla do prázdna.

 

 

Andy se trhnutím probudil, srdce mu splašeně tlouklo, mozek zatím nebyl schopen rozlišit sen od reality. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Liam právě vystupoval z vozu, kterým dorazili k domku u jezera. Proč mladíka po svém boku neprobudil, když se blížili k cíli?

Ah, jistě. Když nasedali do auta, příšerně se pohádali, že Liam nechtěl Andyho nechat řídit. Vadilo mu, že má oprávnění teprve pár týdnů. Vyjížděli za soumraku, cesta k domu Liamových rodičů byla dlouhá a on ho prostě odmítal pustit za volant. Nesmlouvavě dosedl na místo řidiče a víc se o tom bavit nehodlal. Andy se samozřejmě příšerně urazil.

‚Nevěřil mému řidičskému umění‘ ušklíbl se Andy v duchu znechuceně, jak si znovu vybavil zklamání, které cítil díky Liamově odmítnutí.

Vyjížděli až navečer, protože Liam musel ještě na trénink. Andy nikdy nepřemýšlel nad tím, jak tvrdě závodní plavci trénují, dokud s jedním nezačal chodit a nemusel každou jejich schůzku přizpůsobovat tréninkovému programu.

Slyšel bouchnutí, jak vysoký mladík zavřel kufr, odkud vytáhl jejich zavazadla. Andrew ho z vozu pozoroval, jak nese obě jejich tašky jako nic, a uvolněným krokem směřuje ke vchodovým dveřím, bere za kliku a mizí mu z dohledu.

Ne, cokoliv se mezi nimi stalo, tohle mělo být poprvé, kdy ho Liam představí své rodině. Nikdy předtím se o ní moc nezmiňoval, a Andy opravdu chtěl udělat dobrý dojem. Žaludek se mu nervozitou svíral, i když ho jeho milý ujišťoval, že se není čeho bát. On ho bude milovat bez ohledu na to, co tomu rodina řekne.

Zabořený v pohodlném sedadle malého, silného a značně předraženého dvoumístného sportovního vozu, s obavami hleděl na nádherný patrový dům, obložený tmavými kameny, díky kterým nerušil poklidný ráz okolní krajiny. Snad jen v trávě zapíchané lampičky, osvětlující příjezdovou cestu, rušily poklidnou noční scénu. Dveře domu se otevřeli, a stanula v nich mohutná postava, kterou by si Andy nikdy nemohl splést.

Liam stál ve dveřích, ruce v kapsách kalhot, tiše sledoval tmavovlasého mladíčka a čekal, až posbírá dostatek odvahy, aby vystoupil.

Nemělo cenu to odkládat, navíc se už na Liama ani nezlobil. Vystoupil z vozu a cestou k domu se snažil rozehnat mravenčení v nohou, způsobené dlouhým sezením.

„Do… Dobrý večer,“ pozdravil, když mu jeho sportovec uvolnil průchod do domu, ve kterém panovalo naprosté ticho. Překvapeně se otočil na Liama, který právě zavíral zdobně vyřezávané dřevěné dveře.

„Nejsou tady. V kuchyni byl vzkaz, abychom se tu zabydleli, že museli narychlo odjet, ale brzy se k nám připojí.“

„To kvůli mně?“ zašeptal Andy zděšeně.

„Ale vůbec ne, blázínku. Prostě museli odjet. Zítra nebo pozítří přijedou, nenechali by si to ujít. Hrozně se těšili, až se s tebou poznají,“ uklidňoval ho vysoký mladík, zatímco si drobného tmavovláska přitáhl do náruče.

Andrew k němu zvedl tvář, v šedých očích nezbedné jiskřičky.

„Takže jsme tu sami?“ zazubil se, po předchozích obavách a nejistotě nebylo rázem ani stopy.

Liam s úsměvem kývl.

„V tom případě potřebuju vidět tvůj dětský pokojík!“ zvolal Andy nadšeně, a byl znovu tím nespoutaným rarachem, který před rokem Liamovi učaroval ve stánku s občerstvení u jezera, kam si chodil v rámci rehabilitace zaplavat.

S tichým smíchem ho propustil ze sevření svých silných paží a ukázal ke schodišti.

„První dveře nalevo,“ instruoval netrpělivého divocha, který s téměř dětským nadšením vyběhl nahoru prozkoumávat nové území.

Andy bral schody po dvou, jak se těšil, až uvidí místo, kde Liam vyrůstal. Opatrně vzal za kliku a otevřel. Na rozdíl od osvětlené chodby se pokoj utápěl ve tmě, a tak pomalu přejížděl rukou po zdi, aby nahmatal vypínač. Konečky prstů zavadily o plast, ve kterém rozpoznal vypínač. Se zatajeným dechem rozsvítil.

Celý pokoj byl laděn do tmavých barev. Mahagonový nábytek, tmavozelený koberec, jen o pár odstínů světlejší zdi, modročerné závěsy ladily s povlečením na velké posteli. Rozhodně to nebylo, v co doufal. Čekal, že uvidí stařičké hračky, možná dokonce plakáty a fotky, které by mu ukázaly dětskou verzi vždy tak klidného a dospělého Liama.

„Zklamaný?“ ozvalo se tiše po jeho boku.

„Možná, ale … Tohle je tak… Prostě ty,“ usmál se na hnědovlasého mladíka, který ho se svými 180cm o deset čísel převyšoval. I když to nebyl pokoj, jaký doufal že objeví, přesto z téhle místnosti vyzařovala Liamova osobnost. Při prvním pohledu mohla sice místnost vypadat tmavá a nepřátelská, byla ve skutečnosti útulná, a ač měla jen základní věci, člověk se tam cítil příjemně. Liam vešel a Andy ho následoval.

Hnědovlasý sportovec si unaveně sedl na postel a vztáhl ruku směrem k drobnějšímu mladíkovi, který vypadal, že je ve svých devatenácti o hodně mladší než on, i když je ve skutečnosti dělily jen dva roky.

Andy si byl dobře vědom, jak moc musel být Liam unavený. Hravě přiskočil a strčil do Liamova svalnatého těla, aby ho přiměl padnout na záda.

„Nevěřím, že se na tu postel vejdeš celý,“ založil ruce v bok a vrtěl hlavou s rošťáckým úsměvem.

Liam si jen povzdychl a přesunul se tak, aby měl hlavu na polštáři. Andy se vítězně zazubil, jedním skokem přistál vedle něj a položil mu spokojeně hlavu na prsa, div nezačal spokojeně příst.

„Počkej, musíme si vybalit, připravím ti do koupelny ručník… A taky jsi ještě nejedl, Andy,“ namítal Liam a snažil se hubené třeštidlo odstrčit, mladík se však odmítal hnout.

„Nemůžeme takhle napřed chvilku být? Je to hrozně fajn,“ zašeptal a vtiskl mu něžný polibek na rozložitý hrudník. Liam poraženě vydechl.

Nikdy mu nedokázal nic odepřít.

I když byl Andy vzteklý, divoký, urážlivý, hádavý a rozmazlený, byl také naivní, upřímný, živočišný a velmi nejistý, i když by to samozřejmě nikdy nepřiznal. Liam se do něj zamiloval hned při prvním setkání, kdy viděl drobného Andyho vřískat na partu o dost silnějších kluků, kteří přímo před stánkem kde brigádničil, sebrali peníze tak zhruba dvanáctileté dívce. Bylo z toho celkem pozdvižení a parta musela s ostudou odjet pryč, jinak by je lidé z pláže snad i lynčovali. Když se situace uklidnila, zmizel Andy za stánkem, kde ho Liam našel zvracet strachy a ze všeho toho adrenalinu.

Netrvalo dlouho, a Liamova hruď se ustálila v rytmu i hloubce nádechů a výdechů. Andy zvedl hlavu a podíval se mu do spící tváře, kterou tak konečně opouštělo napětí a únava. Znovu se k němu přitulil a spokojeně ho objal. Všechno mohlo počkat do zítra.

 

 

Andyho probudila vůně čerstvé kávy a slaniny. Převalil se na záda a pomalu rozlepil oči, viděl tak Liama stát přímo mezi dveřmi, s tácem, na kterém byla nejspíš jeho snídaně. Vřele se na něj usmál a posadil se, Liam položil tác vedle něj, a zatímco Andy do sebe cpal čerstvě usmaženou slaninu, Liam zapíjel džusem svůj celozrnný sendvič.

Andyho překvapilo, když Liam navrhl, aby se šli po snídani jen tak projít. Dokonce ani ráno nebyl běhat, což bylo u tak oddaného sportovce, jakým Liam byl, opravdu nezvyklé. Ruku v ruce se procházeli po liduprázdném břehu jezera, u kterého dům stál, a vychutnávali si dopolední paprsky, které díky blížícímu se podzimu ztrácely na intenzitě.

Andy se spokojeně tetelil, když ho Liam každou chvilku objal nebo políbil. Nikdy nezažil nic tak romantického. Pokud byli doma, neměl Liam nikdy moc času, a tak bylo tohle sladké poflakování jako splněný sen.

Pomalu se vraceli k domu.

Andy před ním rozeznal dvě postavy, vysokého muže, který byl Liamovi velmi podobný, a drobnou dívenku, které nemohlo být víc než čtrnáct let. Muž držel dívku za ruku a tiše sledoval blížící se dvojici.

Liam se zastavil kousek od nich a znovu sevřel Andyho v náručí. Ten se chtěl bránit, nehodlal na muže udělat špatný první dojem.

„To je můj táta a Linda, moje malá sestřička,“ zašeptal mu Liam tiše do vlasů a ještě pevněji ho sevřel. Andyho napadlo, jestli kdyby sevřel paže ještě pevněji, ozval by se zvuk lámaných kostí, jako v kresleném filmu.

Liam ho od sebe pomalu odtáhl a Andyho polekala bolest, kterou viděl v čokoládových očích.

„Liame…“ zašeptal.

„Miluju tě, Andy, ale zůstat tu s tebou nemůžu. Nejde to. Ještě ne,“ vysvětloval tiše a oči mu zalévaly slzy.

Šedooký mladík ho nechápavě pozoroval, neschopen slova.

„Postarají se o tebe. Nebudeš tu sám, slibuji. A já se vrátím, ano? Nevím kdy, ale vrátím se sem za tebou, tak tu na mě počkej, lásko,“ šeptal horečnatě a po tváři mu stékala osamělá slza.

Muž s dívkou k nim přistoupili. Liamův otec položil velkou, prací zhrublou dlaň na Andyho rameno, a Liam ho pustil. S nesmírnou bolestí ve tváři se otočil ke skupince zády a vydal se k autu, aby mohl odjet.

„Liame!“ zavolal na něj Andy, který si nebyl moc jistý, co se to právě dělo.

„Počkám tu na tebe! Počkám! Ale musíš se sem za mnou vrátit, ano? Slibuješ?“ volal na vzdalující se postavu.

Liam se zastavil, podíval se přes rameno a přikývl. Nasedl do vozu a odjel.

 

„Probuď se, chlapečku můj, prosím, probuď se už…“

S maximálním úsilím se mu podařilo otevřít oči.

„Mami,“ zašeptaly bezhlesně jeho rty při pohledu na plačící ženu.

„Chlapečku, můj chlapečku,“ naříkala, a její slzy nepřestávaly dopadat na nemocniční povlečení.

„Tohle už mi nikdy nedělej, rozumíš? Já… Mám už jen tebe, a ty… Co kdyby ses už neprobral jako táta a Linda? Co by mi zbylo, Liame?! Ale ty budeš v pořádku, alespoň, že tebe se povedlo zachránit… Pustit za volant toho příšerného auta kluka, co měl čerstvý řidičák, co tě to napadlo…“ lamentovala, aby se zbavila všeho toho napětí, které se v ní nastřádalo, když se její syn neprobouzel z komatu.

„Nikdy jsem mu nedokázal nic odmítnout,“ zachrčel Liam namáhavě, a z očí se mu konečně začaly řinout slzy.

 

 

Hodnocení: 
4.54762
Průměrné hodnocení: 4.5 (hlasů: 42)
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Dlouhé řady plastových sedadel, možná po dvaceti seslích, všechny natočené...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
  Když jsem dodělal posledního ze psů, slunce se zrovna začínalo...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 2
Král Karolli čeká už na koni s růží na klopě a pyšným pohledem v ...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 17
Vždycky jsem odsuzoval nevěru. Vždycky. Pokud má někdo potřebu zahýbat, měl...