Ne, 06/06/2021 - 20:06
5

Alfréd se zrovna chystal neomylně vplout do místního hostince a zjistit, zda i zdejší lidi chlastají ve jménu boha nebo jen čistě z vlastního zájmu. Sotva ovšem zatlačil na dveře, slyšel funící bytost, kterak se mu prohnala za zády. Nebyl to nikdo jiný, než Simon Sparks, který prchal jako by mu za zády hořelo a přitom utíkal tak nemožně, že vypadal jako slintající buldok nad flákotou masa. Tak nemožně utíkal z kostela. Že by ho vlastní zpověď vyděsila? Nebo možná chytil Maxe, jako svého zpovědníka - jo, to by každý asi zdrhal. Alfréd se škodolibě uchechtl nad představou, jak Max rozhřešuje hříšníka a vkládá mu do mozku svoje moudra. Zapomněl na místní pajzl a rozhodl se, že půjde přímo za někým, s kým měla oběť co dočinění minimálně v den své smrti. Bývali to přece nejlepší kamarádi. Pokud někdo věděl, co se s ním ten večer dělo, Alfréd měl pocit, že právě Simon by to mohl vědět. Choval se totiž podezřele víc než dost. Od smrti nejlepšího přítele se prý zbláznil a přesídlil se na konec této pošahané dědiny. Že by snad z pocitu viny?

 

„Chlastat za bílého dne a Bohovi pod nosem?“ zeptal se Alfréd pobaveně, když viděl, kterak obsah lahve příliš rychle mizel v Simonově hrdle. Ten s sebou škubl a otočil se k němu, polil si už tak špinavou košili a celkově s rozčepýřenými vlasy vypadal jako vandrák. Spěšně si utřel bradu do špinavého rukávu a polkl na prázdno.

„Bůh mi dovolil pít, když viděl, ‘aká trápení v životě mám!“ bránil se Simon zoufalým hlasem.

„Skutečně?“ zeptal se Alfréd se sarkasmem v hlase a zastavil se před polorozpadlým plotem. Psi po boku Simona si hověli v trávě a na cizince jen zvědavě pokukovali hnědýma očima. Jejich pán jim nedal záminku, aby v tomto člověku cítili nebezpečí - prozatím.

„Jinak by mě k flašce sám nepřived‘!“ souhlasil Simon naštvaně a na důkaz svých slov si odplivl.

„Kdy tě k ní přivedl?“

„Do toho ti nic není, votrapo. Tak vypadni.“

Alfréd postřehl, že psi téměř neslyšně, ale hrozivě zavrčeli. Nálada jejich pána se změnila, proto poznali, že ten člověk zde nebude vítaný. Nejspíš. A proto čekali na změnu barvy hlasu svého pána, aby si byli jistí. Do té doby se nehnuli z místa po boku popíjejícího Simona.

„Že by po smrti Paula?“

Simon k němu zaputoval skelnýma očima. Odložil láhev s vínem a vzal jinou, prázdnou, za hrdlo, které pevně sevřel ve své masivní ruce. „Řek‘ ‘sem, abys‘ vypad‘,“ připomněl mu Simon výhružným hlasem.

Psí vrčení zesílilo, psi se dokonce zvedli a byli v pozoru, připraveni dělat víc, než jen vrčet. Alfréd se ovšem pousmál. „Uhodil jsem hřebíček na hlavičku?“ zeptal se upřímně. „Že bys ho skutečně zabil, protože se s tebou odmítal denně opíjet do němoty? Nebo za tím snad bylo něco víc?“

Psi začali nebezpečně štěkat a cenit zuby, jejich pán zuřil v duchu. Nic ovšem na svou obranu neříkal. Pomalým krokem se ale přesouval k plotu.

„Co kdybys mi řekl, co se tu noc skutečně stalo, Simone?“ zeptal se Alfréd s úsměvem, když se opřel o plot. „Zabils‘ Paula?“

Nemusel moc přemýšlet, Simon své pohyby přímo křičel dopředu. Měl vepsané v očích, co chtěl udělat už ve chvíli, kdy sevřel hrdlo láhve. A protože ho posiloval alkohol, bylo pro Alfréda snadné zastavit jeho ruku dřív, než ji mohl vymrštit do vzduchu a snad se připravit, že by ho čirou náhodou potom stihl ještě praštit. Chvíli se cukal, než pochopil, že ten stisk je příliš pevný. Jeho situaci ani nepomáhal neutichající štěkot psů, který jenom zesílil ve chvíli, kdy byl jejich pán zastaven.

Alfréd chvíli čekal, díval se mu do zarudlých očích od alkoholu a snad možná i předešlých slz, než mu ruku pomalu vykroutil na stranu. Přesto láhev nepouštěl. Byl to opravdu tvrdohlavý mezek. Během chvíle ho ovšem pustil a ustoupil o krok dozadu, když se Simon rozhodl, že mu uštědří ránu vlastní hlavou. Místo toho jeho čin skončil hlubokou úklonou, kdy se sám praštil do dřeva plotu a z úst se mu vydral překvapený řev, než dopadl na zem na zadek a držel se za hlavu, ze které mu tekla krev.

Nadával. Z bolesti, nejen kvůli hlavě, ale kvůli bolesti ze ztráty.

„Ticho!“ okřikl konečně psy a rozmáchl se po nich rukama, aby je rozehnal. Znovu se chytil za hlavu a zapotácel se dozadu. Rána to byla pořádná, ale vyústila jen v povrchní zranění. Simon Sparks se narodil s opravdu tvrdou hlavou.

„Chceš snad začít konečně mluvit?“ zeptal se Alfréd klidně, jakoby ho vůbec nezajímal jeho nynější stav. Taky, že nezajímal, když si za něj mohl sám.

„Kurva,“ zanadával Simon a vypotácel se zpátky do sedu.

Alfréd ho nechal, ať si chvíli nadává, když vstoupil na jeho pozemek. Potom se zastavil těsně vedle něj a sklonil se k němu, než netrpělivě zasyčel: „Takže?“

Simon se ovšem kousl do jazyka a mlčel. „Nebudu nic vykládat. Slíbil ‘sem to!“

„Komu?“

„Paulovi.“

„Mrtvole to už moc vadit nebude.“

V tu chvíli ho Simon popadl za zápěstí a pevně mu kolem něj semkl prsty. „Takhle o Paulovi mluvit nebudeš,“ zavrčel zlostně a v očích mu plál vztek.

„Tak vyklop všechno, co víš.“

„Raději bych si ukous‘ jazyk, než ti něco řek‘!“ ujistil ho Simon se smíchem.

Psi zkrotli. Cítili a viděli, že jejich pán byl přemožen tím cizincem, a v zájmu přežití věděli, že bude moudřejší počkat na případný rozkaz nebo na výsledek toho jejich štěkotu po sobě. Až jim Simon přikáže, budou trhat a kousat. Nyní by jim to moc ku prospěchu nebylo. Ještě by to mohli schytat oni.

„Tak to abys začal,“ usmál se Alfréd mile, než mu sevřel tváře mezi prsty. „Přestaň mě srát a vyklop to,“ řekl mu tvrdě. „Zabils Paula Lowa nebo ne? Mluv!“

„Hrabe ti?“ zachechtal se Simon, jak mu to sevřené tváře dovolily. „Paul byl můj nejlepší přítel. Parťák a pokrevní bratr! Nebyl prolezlá krysa jako ty!“

„Tak měl na tebe něco, co tě přimělo ho zabít?“

Nikdy bych ho nezabil!“

„Tak kdo teda, když ne ty?“

„To ty zmije jedovatý! Nedivil bych se, kdyby ho k tomu dohnaly!“

„Kdo?“

„No přece jeho povedená matka a ženuška! Ty kurvy, co se tváří jako světice! Ale já je prokouk‘! Jedou v tom spolu! Kurvy ‘sou to, svině prohnaný, ti povídám!“

„Temperance a Laura?“

„‘dyť to povídám!“

Alfréd ho ještě chvíli držel, než ho pustil. Thomas se hned jal plazit se stranou. Mezitím si Alfréd opakoval vše, co mu Simon řekl. Při dalším pohledu na něj se jen ujistil v tom, že je to neškodný opilec, kterému zbyli jen jeho věrní psi, které se hned jal objímat, jako by to byli jeho jediní přátelé. Také, že byli. Po smrti Paula ho označili raději za blázna, než aby jeho duši uklidnili a vyslechli jeho slova. Alfréd pohlédl na nedopitou láhev alkoholu. Za to, že se propadl na dno, mohla tato prohnilá společnost. Celkem děsivě se mu připomínala jeho vlastní minulost.

Vzal láhev a přešel s ní k Simonovi, který se třel tváří o jednoho ze svých psů, zatímco mu druzí olizovali krvácející čelo. Zaskučel, když ho Alfréd popadl za vlasy. Rozhodně ovšem nečekal, že na něj vylije zbytek alkoholu z lahve. Zaprskal a rozlepil oči. Sotva mohl zaostřit, viděl toho cizince, jak už odchází z jeho pozemku. Neuvědomoval si, že mu Alfréd pomohl od případné infekce, kterou by jistě špinavý plot, o který si rozbil hlavu, mohl způsobit.

 

„Pane York?“ slyšel Max známý hlas, když vylezl z toho malého prostoru a doufal, že už se tam nebude muset vrátit. Přes rameno spatřil Lauru a její nyní výrazná vůně po skořici ho udeřila do nosu.

„Paní Lowová,“ oslovil ji stejně a zatáhl závěs. „Přišla jste na zpověď?“

„Ne, otec Stevens mě již vyslechl,“ usmála se mile.

„Co pro vás tedy mohu udělat?“

„Nevíte, jak dlouho to ještě potrvá?“

„Co potrvá, paní Lowová?“

„Než… Než bude moct Paul konečně odpočívat v pokoji.“

„Co tím myslíte?“

„Jeho pohřeb, samozřejmě. Do hrobu v zemi.“

Maxe lehce zarazil její drobný nátlak, jakoby to snad byla samozřejmost, že její tlející manžel by měl být pohřben do země co nejrychleji. Ano, byla, ale ne ve chvíli, kdy jeho tělo může ještě posloužit jako zdroj informací. Některé stopy se mohou ukázat teprve až s časem, i kdyby se jeho tělo mělo z půlky již rozpadnout, než se tak stane. Bylo to velmi neprofesionální, ale Max věděl, co dělá. Aspoň v to doufal.

V mysli se mu ozval trpký hlas Elisy, kdy mu nadávala do zasraného sólisty. „Ujišťuji vás, paní Lowová, že váš manžel bude mít řádný pohřeb již velmi brzy.“ Až najdu jeho vraha.

 

‚Pokud v tomhle bordelu ještě je,‘ ozvala se Maxova racionální část, když vyšel z kostela. Míjel se zrovna s Thomasem, který mu svým děravým kloboukem jen kývl na pozdrav, než se opět soustředil na svůj ne moc povedený spěch do kostela, když bral schody po dvou. Max jen zakroutil hlavou nad jeho máváním na Edwarda Stevense a jeho ne moc povedeným sprintem, kdy se mu hned jal něco vysvětlovat, zatímco ho tahal směrem ke zpovědnici. Když se vydal směrem od kostela, všiml si, že uprostřed nádvoří u fontány stál Alfréd a díval se jeho směrem. V očích měl prapodivný pohled. Vítězoslavný pohled. Znal už snad totožnost vraha, zatímco si Max musel hrát na otce svatého? „Smaž si ten blbý úsměv vítěze,“ poradil mu podrážděně, když se opřel o fontánu.

„Nemám blbý úsměv vítěze,“ ujistil ho Alfréd a opřel se vedle něj. „Jen jsem zjistil dost zajímavou věc.“

„Chceš mě provokovat?“

„Ne, chci se s tebou o tuto informaci podělit.“

„Máme přece dohodu.“

„Seru ti na dohodu. Když se tahle blbost vyřeší rychleji, tím déle si budeme moci užít dovolenou, ne?“

Max si povzdychl pro sebe. „Co je ta zajímavá věc?“

„Simon Paula nezabil. Na to je až příliš věrný přítel, jako pes.“

„To vím i bez tebe. Byl u zpovědi.“

„Takže jistě i víš, co si myslí o Paulově matce a manželce.“

Max pohlédl jeho směrem zaujatým pohledem. „Jsem jedno velké ucho.“

„Ne, zjisti si to sám. Bude to tak lepší.“

Schytal kopanec do holeně. „Kdybys místo blbostí aspoň dělal svou práci.“

Bývalou práci.“

Ty ses chtěl vrátit do akce.“

„Hele - pochybuji, že by mi lhal, když byl v takovém stavu.“

„Cos mu udělal?“

„Já nic - do kebule se praštil sám. Dobře, možná jsem mu ránu vyčistil chlastem. Ne moc velká škoda.“

Max si zdlouhavě povzdychl. „Bezva… Jestli se tohle bude řešit, vím jistě, že Stevens bude mít moc dobrý důvod, proč tě vyhodit.“

„Tím lépe. Šel bys se mnou doufám.“

„Ani omylem,“ ujistil ho Max s úsměvem. „Co sis pohnojil, to ti vyroste.“

„Abych nepohnojil tebe.“

„To už se ti taky povedlo.“

Alfrédovi uteklo uchechtnutí. „Párkrát jo,“ souhlasil.

„Co ti teda řekl o těch dvou?“ vrátil Max konverzaci na správnou vlnu.

„Doslova řekl, že jsou to kurvy. Obě. Že si hrají na světice.“

Maxe jeho slova trochu zarazila. „Takže jsou obě dobré herečky.“

„Nejspíš. Je stejně zvláštní, že by se Laura měla tak moc ke dvěma mužům.“

„Je to jiný způsob myšlení, než známe, ale je to podezřelé.“

„Už mě to napadlo i předtím, že by čerstvá vdova tak ochotně chtěla se vším pomáhat, aniž by cítila trochu smutku po manželovi. Měli se ti dva vůbec rádi?“

„V téhle společnosti si na šťastnou domácnost a zamilovanost nehrajou. Vždyť jim rodiče vybírají partnery podle majetku a prodávají si je navzájem, ne?“ Posléze se po vlastních slovech zarazil.

„Co rodiče Laury? Možná bych se jich mohl zeptat na pár věcí,“ pokračoval Alfréd, aniž by si všiml změny jeho pohledu. „Víš, kde bydlí?“ podíval se na něj konečně, když jeho parťák nereagoval na jeho nápad. „Maxi?“ zamával mu před nosem.

„Jsme u puritánů, že?“ zeptal se Max náhle.

„Asi jo? Celkem dobře si na ně hrají.“

„Pak by to dávalo smysl.“

„Na co jsi přišel?“

Max se přestal opírat a chvíli chodil netrpělivě z místa na místo a Alfrédovi jeho pohyb začal i vadit.

Maxi?“ oslovil ho znovu, tenkrát ostřeji.

„Ticho, přemýšlím,“ připomněl mu Max jako by omylem.

Ta dvě slova dokázala Alfréda vždycky neskutečně naštvat. Tvořil si kolem sebe zeď, kam nemohl. Aby mohl přemýšlet. Aby se mohl od něj distancovat. A to Alfréd nenáviděl. Ten pocit, že bude mít zase navrch, že ví něco, co on ne, a nechce mu to sdělit. Proto se mu postavil do cesty a prudce ho zastavil. I kdyby mu tak měl myšlenky rozházet.

„Tak přestaň,“ přikázal mu Alfréd tvrdě a drtil mu ramena mezi prsty. Propalovali se oba stejně nevraživým pohledem, kterým by se dalo vraždit.

„Nikdy.“

„Přestaň přemýšlet, nebo se v tom ztratíš a zblázníš se.“

„To se nestane.“

„Ten pohled znám, Maxi.“

„Pusť mě.“

Stisk na jeho ramenech ovšem jen zesílil. Za ten rok, co spolu žili v jednom bytě, ten pohled viděl mnohokrát. Nesnášel ten pohled. Protože v něm vzbuzoval slabost z předešlých let, kdy byl mladý hlupák. Stejný pohled, který nosívali ti, kteří Alfréda opustili příliš brzo a bez rozloučení, protože se příliš hnali za vlastními myšlenkami. Stejný pohled, jaký nosíval i jeho otec, než zemřel.

Ten stisk začínal být nepříjemným. Alfréd přímo cítil, jak drží jeho kosti.

Pusť mě,“ řekl Max znovu, tenkrát však přísným hlasem, který k Alfrédovi konečně dolehl. Začal zase vnímat a všiml si, že i když to dobře skrýval, Maxovy oči ukazovaly trochu bolesti ze sevřených ramen. Alfréd přeci jenom měl pořádnou sílu. Všiml si drobného oddychnutí, když ho pustil a o krok odstoupil. Nic neřekl, ale Max si všiml na jeho řeči těla, že něco říct chtěl. Stálo ho to nemalé úsilí, aby si rukami nepřejel po ramenech.

„Promiň,“ slyšel Alfrédův neslyšný šepot. „Ujely mi nervy. Nemám právo ti cokoliv zakazovat.“

Nekontrolovatelné změny nálad bylo něco, co Alfréda polidšťovalo a zároveň vzdalovalo od Maxe, protože v něm nemohl nikdy dokonale číst, jako v kterémkoliv jiném člověku. Pro někoho by to bylo jenom sevření ramen, pro Maxe varování, že stvůra v Alfrédovi je sice zkrocená, ale může si kdykoliv otevřít vrátka a začít znovu běsnit. Uvědomoval si všechna rizika, když s ním začal žít pod jednou střechou. Zároveň taky věděl, že nebyl nikdo jiný, kdy by ho přijal takového, jaký je. A zároveň tady nebyl nikdo jiný pro Maxe.

„Dokud seš si toho vědom, pak je vše v pořádku,“ usoudil Max po chvíli ticha a byl rád, že ho vlastní hlas nezklamal. Ty nekontrolovatelné výkyvy nálad zažil i předtím… Myšlenku na dobu před šesti lety rychle smazal. Myšlenku na tu místnost, kde byl zavřený sám a ve tmě. Kde si Alfréd chodil vybít zlost nebo najít jakési utěšení svého šílenství. „Zůstaň ve střehu,“ dodal jen, než se rychlejším krokem než obvykle vzdálil. Za vlastní zbabělost si krátce poté vynadal.

 

‚Jsem zbabělec,‘ potvrdil si toho večera Max, když se mu povedlo celý den Alfrédovi vyhýbat. I když ho viděl, raději se otočil a šel jinou stranou pryč, oklikou, aby se nestřetli. Jednal iracionálně. A nyní se vrátil na místo činu, k fontáně. Snad kdesi v koutu své mysli doufal, že tady Alfréd pořád bude. Ale sám věděl, jak hloupě to znělo. Rozhlédl se po prázdném nádvoří a světlech svíček v domech. Dokud nezhasnou, můžou je navštívit jejich mrtví příbuzní, aspoň v to většina starších lidí věřila. ‚Je čas začít pracovat,‘ pomyslel si, když se vydal kupředu v naději, že vyslechne zajímavé rozhovory. Během zpovědí vyvíjel správný nátlak na lidi, kteří by mohli mít aspoň okrajní motiv, a doufal, že jeho slovní hra na ně zapůsobila.

Zapůsobila. Večerní debaty se táhly vesměs kolem jednoho tématu. Zpovědi. Zajímala ho však jedna jediná reakce. Od Simona Sparkse. Ale pokud ho odpoledne trápily rozbitá hlava a alkohol, jistě nyní už spal jako špalek. Potvrdili mu to spící psi a zhasnuté svíčky v jeho domě na kraji lesa. Ráno moudřejší večera, v jeho případě.

Krčil se pod okny a naslouchal nemravným hovorům či sváděním manželů. Rodina Lowů šla ten večer spát nejspíš brzy. Jejich psi leželi natažení na zahradě a z domu se neozval ani hlásek. Maxovo noční slídění pro tento večer nejspíš nepřinese žádné ovoce.

Jedno zkažené ovoce ovšem přineslo.

Všiml si ho ve chvíli, kdy se prošel kolem nádvoří s fontánou znovu. Jeho večerního společníka, který se doposud schovával ve stínech. Už předtím se mu zdálo, že slyšel dvojí kroky, ale nikdy ho neviděl, když se rozhlédl kolem. Nechápal, co za hru s ním Alfréd hraje. Aby jejich večerní slídění dostalo správný nádech, začalo nepříjemné mrholení. Takové to vlhké, které se vám lepí na tvář a přináší s sebou mlhu.

Když udělal kolem celé vesnice ještě jedno kolečko a pokaždé se zastavil pod náhodným oknem, zjistil, že dnes večer k žádnému drbu nedojde. Všichni už poctivě spali. Teda kromě něj a jeho nočního společníka.

I tak přece nechtěli vzbuzovat pozornost.

Max proto zamířil do lesa, kde budou mít soukromí, daleko od zvědavých očí, které se čirou náhodou podívají rozespale z okna a uvidí, že někdo ještě nespí.

 

Ohlédl se přes rameno. Jak si myslel, Alfréd se nesnažil přiblížit ani o krok blíž, než bylo třeba. Jeho obrys viděl jen stěží, ale mihotající se postavu nešlo nepřehlédnout. A také zvuk praskajících větví pod jejich nohami nešlo neslyšet.

Zastavil, když dorazil k jezeru. Slyšel pár téměř neslyšných kroků, které se snažily vyhýbat větvím a mířily především na mech, které se zastavily pravděpodobně u posledního stromu.

„Nemusíš se takhle plížit, viděl jsem tě už předtím,“ začal Max ledabyle, když se sehnul pro kámen. Pohrával si s ním mezi palcem a ukazováčkem. „Dneska moc úlovku není. Teda pokud jsi nevybral všechno ty,“ ušklíbl se Max a hodil oblázek do jezera, na jehož hladině se párkrát odrazil, než se potopil pod hladinu. „Vzhledem k tomu, co všechno víme, můžeme rovnou vyloučit některé aktéry, co se o Lowovy ani moc nestarají. Ne všichni si musí jít po krku,“ dodal se smíchem. Úsměv mu ovšem povadl, když ani nyní Alfréd nijak nereagoval. Max dostal nepříjemné tušení, ale doufal, že se mýlí.

Sehnul se pro další oblázek u svých nohou a koutkem oka pohlédl za sebe. Osoba pořád stála za stromem.

„Dneska jsme nějak potichu, co?“ zeptal se ledabyle a vyhodil oblázek do vzduchu, aby ho mohl zase chytit. „Neměl jsi snad štěstí?“

Žádná reakce. Racionální část ho upozorňovala na nebezpečí, které ono ticho znamenalo. Že osoba za stromem není Alfréd. To ho napadlo ve chvíli, kdy ho hned neobdaroval svými poznámkami. A Alfréd neměl ve zvyku se takhle plížit a schovávat se. I když se předtím pohádali, čelil mu vždycky přímo. V hlavě si srovnával, které domy předtím kontroloval, než se k němu onen neznámý připojil. Byl onen muž doma, když se plížil kolem, nebo ho pronásledoval už předtím? Výškově na Alfréda také nepasoval, aspoň podle obrysu. Ale možná byl jen přikrčený, když se plížil.

Věděl, že v této chvíli je zapotřebí zachovat klid. Pokud si bude chtít onen muž jenom promluvit, nebude moc rozumné ohánět se hned zbraní, ale ujistit ho, že je ochoten mluvit a vyslechnout si ho. Horší by byla druhá, pravděpodobnější, varianta. Že muž, který se dal do pomalého, ale sebejistého pochodu blíž k němu, je tady, aby ho umlčel nebo mu dal najevo, že strkal nos tam, kam neměl. Max odhadoval, že se zastavil asi tak dva kroky od něj. Slyšel i cítil jeho dech na svém krku. Smrděl po alkoholu a potu.

Nehmatal po zbrani. Jen by dal mužovi za sebou najevo, že z něj má strach a že zbraň ho před ním možná ochrání. Místo toho se sebejistě díval před sebe.

Už se nesnažil vést dál monolog, který ke konverzaci stejně nevedl.

Nevěděl, kdo je za ním, takže mohl jen odhadovat jeho výšku a váhu. Potřebné informace, pokud se muž za ním rozhodne pro útok. Počasí mu ani trochu nepřálo. Svit měsíce pohlcovaly vesměs mraky a mlha. Nemohl tudíž ani vidět mužův stín, aby odhadl, kdy zaútočí… Byl příliš snadnou kořistí. Věděl to. Však se tvářil bezbranně, jak nejlépe uměl. Ale pokud se rozhodne pro útok na hlavu, bude ho moci případně stáhnout s sebou dolů, pokud rána nebude příliš silná, aby ho omráčila ihned. Pokud ho bude chtít potopit, stáhne ho s sebou. Když ho jen srazí k zemi, podkopne mu nohy. Pokud má u sebe zbraň, musí ho odzbrojit, jak nejrychleji to půjde. Léta praxe Maxovi hrály do karet. Stačilo jen zachovat klid. Druhá strana vždycky ztratí nervy jako první.

Cítil vzduch kolem sebe na pravé straně, jak se útočník rychle pohnul. Zvedl pravou ruku vzhůru. Nemohl čekat, aby zjistil, zda je ozbrojený nebo chce použít pěst. Reagoval jen o vteřinu později, když se patami opřel do země a vší silou vrazil vlastním tělem do muže za sebou. Neskutečně smrděl po potu a alkoholu. Z hrdla se muži vydralo překvapené heknutí. Ztratil rovnováhu. Maxe popadl za hábit, aby ho stáhl s sebou. Max se tváří zabořil do vlhké trávy. Sotva se stihl vyškrábat na lokte, schytal silný kopanec do žaludku. Druhý následoval přibližně tři vteřiny poté. Na třetí už nedošlo, protože Max chytil nohu, která ho dvakrát kopla, a zatáhl za ni blíž k sobě, aby útočník ztratil rovnováhu na vlhké trávě. Chvilkové překvapení ovšem působilo skutečně jenom chvíli. Max se ani nestihl dostat na nohy, protože bolest břicha byla nepříjemná. Tím pomohl útočníkovi, který se přiřítil zezadu, jednu paži mu omotal kolem krku a druhou upevňoval svůj stisk. Očividně mu nevadila do masa rozdrápaná paže, snad ho jen podnítila k větší razantnosti, když Maxe přiškrcoval a jeho snaze se osvobodit se vysmíval. Když nebude dýchat, už na nic nepřijde a nic neřekne, však? Nebude moci vyslídit, co se tehdy skutečně stalo. A všichni budou žít šťastně až navěky.

Max věděl, že musí jednat rychle. Byla jen otázka času, než přijde o vědomí kvůli nedostatku kyslíku. Vůbec mu nepomáhala bolest břicha, tepání v hlavě a splašený tlukot srdce, které se snažilo uklidnit zbytek těla.

Déle čekat nemohl. Zpod hábitu vytáhl zbraň, namířil ji poslepu dozadu a vystřelil. Věděl, že tím neohluší na nějakou tu dobu jenom nepřítele, ale i sebe. V pravém uchu mu pískalo, ale naštěstí stejnou reakci probudil i v útočníkovi. Musel ho pustit, aby si zakryl uši. Nečekal to, pochopitelně. A onu chvíli Max využil, aby se mohl rychle nadechnout. I tak se zapotácel. Neuměl zaostřit, když se snažil zamířit na něj. Vůbec mu nepomáhala tma kolem. Pískot v uchu nepřestával. Věděl, že kdyby se dal na útěk, daleko by neutekl. Nerovná země pod nohami v jeho stavu by byla větším nebezpečím než útočník.

Sotva chtěl zvednout zbraň a zkusit poslepu znovu zamířit, dal se útočník rychle na útěk.

„Stůj!“ zavolal za ním Max, ale neutíkal za ním. To, že se dal na útěk, poznal díky polovičnímu sluchu, co mu zbyl. V druhém uchu mu pořád pískalo. Opřel se o kolena a zhluboka se několikrát nadechl. Nemělo smysl se za ním hnát, stejně by ho nedoběhl. Když už ho neslyšel, dosedl do vlhké trávy a zaklonil hlavu dozadu.

Ať už na něj zaútočil kdokoliv, byl pryč. Byl to snad stejný útočník jako předtím? Nebo někdo jiný, kdo ho viděl jako hrozbu? Zavřel oči a spadl do trávy. Adrenalin z něj opadl a jeho tělo sevřela ještě nepříjemnější bolest.

 

Připadal si jako zpráskaný pes, když se potácel zpátky do vesnice. Zastavil se ovšem před vchodem do Edwardova domu. Určitě nečekal, že v tomhle nečase bude venku stát Thomas King s lucernou v ruce a očekávat jeho návrat. Maxovi se nehezky sevřel žaludek při vzpomínce na ty dva kopance do břicha.

„Na večerní procházce, pane York?“ zeptal se Thomas ledabyle, téměř přátelsky. „Nebo jste snad zase zabloudil v lese, dle vašeho vzezření?“ Odlepil se od dveří a pomalými, nebezpečnými kroky se k Maxovi blížil. Ten se mu upřeně díval do očí, zatímco lucerna slabě ozařovala jeho tvář, když ji zvedl do výšky svých očí. „Copak nevíte, že v noci je zákaz vycházení?“ zeptal se ho Thomas vážně, ale v jeho hlase Max cítil nebezpečí. „V noci se často probouzí šílenci s chutí po krvi.“

„Děkuji za varování, Thomasi,“ pousmál se Max sarkasticky. „Příště si dám pozor.“

„Především vopilci jsou nebezpeční,“ usmál se Thomas vlídně. „A nevypočitatelní.“

„Narážíte tím na někoho?“

„Kdepak. Však u zpovědi dneska přece byl, ne? Proč by měl mít špatné svědomí, což?“

Max po jeho slovech mlčel. Věděl, že mluví o Simonovi.

„Ale podívejte se na ty pracky, co touží po krvi, co touží drtit lebky, pane York, a máte svou vodpověď. Však snadno by rozdrtil lebku kdejakému čoklovi zde, a že to už nejednou vudělal.“

„Dobrou noc, Thomasi,“ rozloučil se Max. Neměl náladu se s ním bavit zrovna o takovýchto věcech. Thomas mu ovšem cestu zatarasil svou rukou, kterou se opřel o stěnu vedle dveří. Max se zastavil. Thomas se k němu sehnul. Max ucítil nepříjemný zápach alkoholu a potu, ale také vlhko a bahno. Věděl, že tu náhlou nejistotu a napjaté svaly, způsoboval oprávněný strach.

„Jistě, dobrou noc, pokud bude dobrá, pane York, pokud bude,“ procedil skrz zuby nebezpečným šepotem. „Ne každý se totiž dožije rána.“

Max se na něj nepodíval. Jen upřeně sledoval jeho paži, která mu stála v cestě.

„Nezapomeňte na ranní mši, pane York,“ usmál se Thomas mile, když ruku přitáhl k sobě a kolébavou chůzí se vydal pryč. Max se za ním nepodíval a žaludek ho nepříjemně zabolel. V Thomasově hlase zněl nepříjemný sarkasmus, který Maxovi byl tak blízký. Ale především skrytá hrozba, aby nadále nestrkal nos tam, kam ho strkal. Tudíž potvrzení, že je nejspíš na správné stopě.

Dokud mu Thomas nezmizel z dohledu, zůstal stát před Edwardovým domem.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Petr naštěstí nemusel v nemocnici zůstat dlouho. Poranění na zádech se...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Rok 1036 se pro svět Shiro nesl spíše ve znamení krveprolití, podlézání,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Abych na ně jen blbě necivěl, uzdmul jsem si jeden z míčů v koši a začal si...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 13
Alex tu scénu před sebou tiše sledoval a netušil, zda z Maxe mluví jenom...