Ne, 04/07/2021 - 18:34
4

Siluety v křesle si všiml ve chvíli, kdy prošel kolem. „Řešil jsi něco se Stevensem?“ zeptal se ledabyle. Alfréd se zhoupl v křesle a vstal z něj. Přešel k vyhaslému ohništi a do dohořívajících uhlíků párkrát šťouchl pohrabáčem.

„Ne, čekám na tebe,“ promluvil konečně po chvíli a otočil se na Maxe.

„Divím se, že tě nevyhodil.“

„Neví, že jsem si dovolil se ještě vrátit, když mě poslal spát. A protože jsi nebyl k nalezení, nechal otevřené dveře.“

„A ty jsi jako poslušný pes hlídal, co?“

„Nevím, kdo z nás je tady tvrdohlavé psisko, co se kořisti nepustí ani, když mu hnije pod nosem.“

Max si povzdychl. „Co chceš?“

Tebe,“ usmál se Alfréd ledabyle, jakoby to byla samozřejmost. „A taky možnost složit hlavu někde jinde, kde nebude zapáchat Thomas. Ale pravděpodobně mu chybím, když chodí kolem a hledá mě.“

„Tak bys měl upalovat za ním, vypadá nervózně.“

„Stalo se něco?“ zeptal se Alfréd, když viděl, jak kolem něj zase rychle spěchal pryč.

„Ne, mělo by?“

Stačilo pár kroků, aby byl u něj, a rukou mu zatarasil cestu. „Očividně ano.“

„Tak to se ti něco zdá.“

Alfréd se pousmál a snížil se trochu blíž k němu, aby mohl zašeptat: „Dle tvého vzezření se budeš snažit vymluvit, že jsi zakopl někde v lese a trochu se vykoupal v bahně, nepletu se?“

„Ano, stačí?“

Nečekal Alfrédovu prudkou reakci, kdy si ho za hábit přitáhl k sobě. Pořád se mile usmíval, ale Max věděl, že ten úsměv zračí nebezpečí a vztek. „Nelži, Maxi,“ zašeptal Alfréd pomalu, když se jejich tváře skoro dotýkaly. Nenáviděl, když tohle dělal… Zpovídal ho v takové blízkosti, kdy mu nemohl lhát a on neměl jak uniknout.

„Co to nechat na ráno?“ rozhodl se pro rozumnou zpátečku.

Ale věděl, že Alfréd nyní moc rozumný nebude. „Víš, že bys mi neměl lhát, Maxíku,“ připomněl mu Alfréd šeptem a druhou rukou mu přejel po tváři. „Ani se mi snažit vyhnout hned poté, co mi zalžeš.“ Max nechal jeho ruku, aby mapovala jeho tvář. Zadržel dech, když se Alfrédův palec zastavil na jeho spodním rtu. „Takže?“ zeptal se Alfréd s milým úsměvem. „Co se stalo?“ Nepochyboval o výhružce, která se nesla v jeho hlase velmi dobře skryta. Moc dobře věděl, že lhát Alfrédu Riddleovi nebo mu jenom odporovat, znamená velmi špatné zprávy.

„Šel jsem do lesa,“ podvolil se konečně. Alfrédův prst zmizel z jeho rtu a Max si dovolil se trochu uvolnit.

A dál?“ ptal se Alfréd zvídavě, ale pořád ho držel za hábit na místě, pevně a nekompromisně.

„Někdo na mě zaútočil.“

„Někdo?“ zopakoval Alfréd ihned, ale v jeho hlase znělo spíš pobavení.

„Nevím kdo.“

„Ale určitě už jsi zjistil, kdo.“

„Ne, nezjistil.“

„Ale Maxi,“ zasmál se Alfréd suše a konečně ho pustil, aby si dal ruce v bok. „To bys nebyl ty, abys to nevěděl ihned.“

„Dáváš mi dost dobrý podmět si myslet, že jsi to mohl být ty,“ upozornil ho Max.

Alfrédův úsměv zmizel. „Víš, že to zní nelogicky. Když vezmu v potaz, že jsi sám špinavý a mokrý, útočník musel dopadnout minimálně z půlky stejně tak, jako ty. Vypadám snad jako prase, co se vyválelo před chvilkou v bahně?“

„Přirovnal jsi mě právě nyní k praseti?“

„Ne doslova.“

„Ale ano, přirovnal.“

„Vraťme se k tématu - kdybych to čirou náhodou byl já, zaprvé - proč bych to dělal? Zadruhé - proč bych nebyl stejně zaprasený jako ty? Zatřetí - jak bych se mohl dostat zpátky dřív než ty? Mám dokonce i svědka Stevense, že jsem s ním byl pár posledních hodin.“

„Zaprvé - protože se nudíš a jsi nevypočitatelný. Zadruhé - protože ses mohl stihnout převléct. Hader je tu spousta. A zatřetí mohu taky vysvětlit - dostal ses zpátky dřív, protože útočník začal zdrhat ve chvíli, kdy jsem mu málem ustřelil kulky.“

Alfréd si zdlouhavě povzdychl. „Víš, že to nyní zní, jako byste byli v docela zajímavé pozici, abys mu mohl mířit na kulky?“

„Mohu už teda jít konečně?“ zeptal se Max podrážděně. „Hej!“ sykl na Alfréda, který mu nekompromisně vytáhl hábit až pod žebra.

„Nezapomněl jsi zmínit ještě něco?“ zavrčel Alfréd podrážděně, když se díval na Maxovo břicho, které hrálo tmavými barvami, především šedou, fialovou a tmavě modrošedou. Max ho praštil po ruce a stáhl si hábit zpátky.

„Jak jsem řekl - někdo na mě zaútočil.“

„Nějaký zkurvysyn,“ zavrčel si Alfréd pod nosem vztekle.

Někdo. Nevím, kdo. Neviděl jsem mu do tváře. A kromě tohohle se mě pravděpodobně snažil rovnou i umlčet. Takže to znamená, že jsme na správné stopě, když se ten dotyčný rozhodl vzít konečně rozum do hrsti.“

Rozum? Spíš něco jiného.“

„Víš, jak to myslím.“

Alfréd si promnul kořen nosu. „Ještě něco, co bych měl vědět?“ zeptal se a vypadal, že ho to stojí všechny nervy, co má, aby zůstal relativně klidný.

„To je vše,“ ujistil ho Max.

„Jak tě znám, skrýváš mi ještě pár věcí,“ prohodil Alfréd podrážděně.

„Ne, to je vše.“

To je vše,“ napodobil ho Alfréd dětinsky. Schytal ránu loktem do ramene.

„Jestli chceš ztrácet čas hraním, mohl jsi zůstat doma,“ připomněl mu Max nekompromisně. Chtěl se zachovat jako zbabělec a rozumně utéct. Po dvou schodech ho zastavil stisk na ruce. Ta druhá, větší ruka ho pomalu stáhla zpátky a přitáhla si ho do Alfrédovy náruče.

Ani jeden už nic neřekl, snad si užívali toho tichého okamžiku něhy. Max přivřel oči, když cítil, jak se Alfrédův nos boří do jeho vlasů, když cítil jeho dech, jak je čechrá. Soustředil se na Alfrédovy paže, které ho drtily u sebe v objetí. Zavřel oči, když mu Alfréd obtiskl rty na krku a pomalu postupoval k jeho ramenu. Věděl, že je marné vzdorovat nebo ignorovat počínající chtíč. Nenáviděl, když Alfréd věděl, jak a kde se ho dotknout, aby ho rozhodil.

„Taky si rád hraješ,“ připomněl mu Alfréd tiše a jeho horký dech polechtal Maxe v uchu.

‚Ne, nedovol mu vyhrát!‘ slyšel Max svou racionální část. ‚Nesmíš dovolit, aby bylo vždycky po jeho.‘

Ve chvíli, kdy se Alfrédova ruka chtěla posunout níž, Max se otočil a k Alfrédovu překvapení ho začal rychle tlačit ze schodů dolů a směrem ke dveřím. Div nezakopl o práh, jak ho poměrně bezcitně vyhodil ven do letní noci.

Jdi,“ řekl jen, ale do očí se mu nepodíval.

Alfrédovi málem uteklo uchechtnutí. ‚Že by si snad nechtěl připustit, že by to taky chtěl?‘ pomyslel si škodolibě. „Řekl jsem snad něco špatně, Maxíku?“ zeptal se pobaveně.

„Nejsem nějaký pes, kterýho tak můžeš oslovit,“ připomněl mu Max tvrdě.

„Ale jsi, pořád by ses jen honil za kořistí,“ usmál se Alfréd a jeden krok stačil, aby byl zase v jeho intimní zóně. Přinutil ho nekompromisně vzhlédnout, když mu stiskl bradu mezi prsty. „Jsi jako háravý čokl, co si chce vybírat, přestože už někomu dávno patří,“ připomněl mu chladně. „Ale to je na tobě to vzrušující,“ zašeptal, než mu jazykem přejel po spodním rtu. „Kdyby sis to rozmyslel, víš, kde mě máš hledat,“ usmál se nevinně. Chvíli šel pozpátku, snad aby sám viděl, jak mu Max dává zapravdu a běží zoufale za ním. Ale to se nestalo.

Když došel za roh, zanadával si pro sebe. Věděl, že jednal jako pitomec. Věděl, že na Maxe musí jinak. A i kdyby ho chtěl potrápit za to, že mu lhal, mohl to udělat jindy.

Max si dlouze oddychl, sotva Alfréd zmizel za rohem. Nelhal by, kdyby řekl, že měl blízko k tomu, aby se mu podvolil nebo se na něj sám přímo vrhl. Věděl, že vztah s Alfrédem není normální. Možná to neustálé nebezpečí ho k němu přitahovalo, nebo spíš to, že v něm neuměl číst. Kdyby se mu podvolil, jak by to pokračovalo dál?

Neusínalo se mu dobře.

A pokud ano, probouzel se z věčně se opakující noční můry. Ze vzpomínek na Chicago před šesti lety, kdy poznal temnou stránku Alfréda.

 

„Pane York,“ polekal se Edward Stevens, když ho našel ještě před východem slunce dalšího dne sedět v křesle. Max k němu pomalu vzhlédl a pousmál se.

„Dobré ráno,“ pronesl sarkasticky. Jak by mohlo být dobré, když další noc spíš probděl a případ se nijak neposunul. Byl velmi blízko k tomu si přiznat, že to na to nemá, že to vzdává… že Elisa vyhrála a on je jen zasraný sólista, co na tohle prostě nestačí, že je jen debilní čokl, co se marně žene za stopou, která už je dávno v tahu.

„Cože jste tak brzy na nohách?“ nechápal Edward a usadil se do křesla naproti němu. Noční košili měl už celou propocenou a špinavou, hodilo by se ji vyprat. Ale když muž žije sám, moc na to nedbá. Ale on je přece představitel církve, měl by na to brát ohled. Stejně tak ty mastné vlasy rozházené na všechny strany. Max se unaveně pokáral v duchu, že toho má nechat.

„Někdy nejde prostě usnout,“ pokrčil rameny.

„Co vás trápí, příteli, jsem jedno velké ucho,“ pousmál se Edward a snad to viděl jako možnost z tohoto muže konečně vytáhnout ty démony, kteří ho očividně trápili. Max se ovšem ani nyní neměl ke zpovědi.

„Předpokládám, že se lidi zde berou čistě pro zisk, nikoliv z lásky,“ slyšel se, jak říká, až potom se zarazil. Proč by to s ním vůbec chtěl řešit? Dívá se na to stejně. Svatba z rozumu a pro zisk je přece naprosto normální. A když z toho náhodou vznikne láska, tím líp, ne?

„Já bych to tak… neurvale neřekl, pane York, ale ano, máte pravdu. Většinou se zasnubují již děti, aby se rozšířil rodinný majetek,“ souhlasil Edward Stevens. „Je to snad špatně? Nebo snad věříte, že se musí muž se ženou předtím poznat a zamilovat se, aby si byli blízcí? Láska po letech stejně umře.“

„Takže je raději lepší, když mezi nimi nebude žádný vztah, mimo toho majetkového?“

„Zní vám to nehezky?“

Max neodpověděl a Edward po odpovědi ani netoužil. „Oženili se s tímhle vědomím oba synové rodičů Lowů?“ zeptal se po chvíli.

„Ano, oba byli seznámeni se svými snoubenkami v den svatby.“

Maxovi uteklo pochybovačné uchechtnutí. „Omlouvám se,“ řekl po chvíli, když se na něj Edward zamračil a měl na jazyku jistě nějakou výchovnou přednášku.

„Ještě něco, abyste se mohl pobavit, pane York?“ zněl Edwardův hlas skepticky, skoro až nepřátelsky.

„Ano. Jak moc jsou tato vnucená manželství úspěšná?“

„Co tím myslíte?“

„Jsou pak ony děti šťastné ve svazku manželském nebo je to jenom přetvářka pro rodiče?“

„Není snad jejich potomek důkazem, že jejich manželství je oprávněné a podpořené Bohem?“

Max se musel pousmát. ‚Bůh, jasně,‘ pomyslel si skepticky. „Takže i když si jdou po krku, dokud to Bůh schválí, nazýváte to láskou a úspěšným manželstvím.“

„Určitě lepší než časté moderní rozvody.“

„Rozvody jsou dobrá věc. Když vám vaše žena začne lézt krkem, nemusíte se pak už nikdy v životě vidět - potom, co vás hezky oškube o polovinu majetku.“

„Vlastní zkušenost?“

„Kéž by. Naštěstí jsme nedošli dál, než k zasnoubení.“

„Nelitujete, že jste ji opustil?“

„Ona opustila mě, ale… měla pro to dobrý důvod.“

„Určitě ano. Žít s vámi pod jednou střechou, rozvod by chtěla každá.“

Max se zeširoka usmál. „Ne každý mě snese,“ řekl vesele. Za úsměvem skrýval ovšem drobné ranění, protože měl pravdu. „K některým lidem by se nejspíš hodil i manuál obsluhy.“

Edward jeho vtip nepochopil. Přesto se ze slušnosti pousmál a zeptal se: „Ještě něco tíží Vaši mysl?“

Max si rozpustile založil ruce za hlavu a opřel se o opěradlo křesla s jeho tolik typickým ironickým, falešným úsměvem, kterým dokázal oblbnout téměř každého. „Ne, byl to příjemný pokec. Někdy se to hodí. Co vy - něco vás žere?“                                   

„Snad jenom to, že jednomu poblouzněnému hříšníkovi nemohu otevřít oči dokořán,“ usmál se Edward mile.

„Jsem nezvladatelný, už je to tak,“ přikývl Max a byl by se zasmál, kdyby neměl jistotu, že by ho to vrátilo do reality a bolest nakopnutého žaludku by se znovu ozvala.

Ovšem ani Edward se ze slušnosti nezasmál. „Budete chtít posnídat společně?“

„Ne, už jsem si dal čaj, ještě rád bych se před mší porozhlédl.“

„Pane York,“ zastavil ho Edward na prahu a sám vstal z křesla ne tolik ladným vyhoupnutím se na nohy. „Někdy je lepší se stáhnout a pokojně čekat, než zbytečně útočit a máchat rukama kolem.“

Max k němu pootočil hlavu a znovu se tak falešně usmál. „Zajisté,“ dal mu za pravdu, než pokračoval dál ke dveřím, které za sebou zabouchl.

 

Skoro celá probdělá noc mu nepomohla v uklidnění mysli. Ani ten rozhovor za moc nestál. Myšlenky měl roztěkané. Některé věci se mu již pojily dohromady, jiné střípky musel zase oddělovat a hledat v nich spojitost jinde. Hodil by se mu naprosto nezávislý, třetí úhel pohledu od osoby, která by sem teprve přišla. Alfréd mu toto nyní poskytnout už nemohl. Stejně jako on, musel se jistým způsobem přizpůsobit zdejší atmosféře.

A ranní mše? Využil chvíle, kdy mohl zalézt do zpovědnice a aniž by to měl v plánu, na chvíli usnul, když sledoval příchozí poctivé ovečky a hledal mezi nimi vlka, co ho včera napadl.

Trhl s sebou, když uslyšel Alfrédův hlas: „Moc jsi toho nenaspal?“

„Ne,“ souhlasil, když si promyslel, na cože se ho to vlastně ptal, a protřel si oči.

„Asi je to zbytečné se ptát, ale; co se takhle na to vykašlat?“

„Sám sis odpověděl.“

Alfréd souhlasně přikývl. „Měl by ses prospat.“

„Kdyby to šlo, tak bych spal.“

„Mám znovu proklepnout Simona?“

„Jak tě napadl zrovna on?“

„Třeba byl na šrot a ruplo mu v bedně.“

„Neměl by důvod… pochopil bych, kdyby náhodou zaútočil na tebe, po tom, co jsi mu udělal, ale na mě neměl důvod útočit.“

„Proč ne? Třeba jsi šťoural do nějaké jeho staré rány během zpovědi.“

„Nesedí mi na typ útočníka.“

„Takže máš představu, kdo by to mohl být.“

„Ne, neviděl jsem ho. Ani jednou nepromluvil.“

„Výšku bys byl schopný určit?“

„Menší než ty, to určitě.“

„Nějaké typy?“

„Edwarda můžeme vyloučit, na to je příliš velký zbabělec. Ani jedna ze zdejších žen by neměla takovou sílu, takže tam hledat nemusíme.“

„Cindy se nezdá, ale třeba by to zvládla.“

„Smrděl po alkoholu, ne jako ženská.“

„Nějaké další poznatky?“

„Netrefil jsem ho, takže nejspíš ne.“

„Počkej, tys střílel?“

„Ano, jinak by mě nepustil.“

„Takže nějaké viditelné zranění?“

„To netuším. Možná poškrábaná ruka.“

Alfréd luskl prsty a usmál se. „Něco, čeho se mohu chytit.“

„Stejně ho nenajdeš. Je to někdo chytrý. Jistě si ránu ošetřil a schoval pod dlouhým rukávem. Nebo se může vymluvit, že ho poškrábalo zvíře.“

„Umíš zkazit radost během vteřiny.“

„Jsem realista.“

„Ale pesimistický realista.“

„Byla to pravá ruka. Levou upevňoval stisk. Mohl by ji mít poškrábanou, nyní už asi ovázanou. Pochybuji, že bych ho zranil na uchu, to by musel nadávat hodně. Aspoň jsem ho neslyšel.“

„Takže nemožnost moc dobře hýbat s pravou rukou. To mi celkem připomíná Temperance.“

„Ta měla ruku ovázanou už předtím. A tohle zranění bylo na předloktí spíš.“

„Dobře, porozhlédnu se, zatímco jim budeš vymývat mozek a ujišťovat je, jak jsou dokonalí.“

Max přikývl. Vzpomněl si, kdy šel za rodinou Lowů a Temperance seděla v křesle a vyšívala s rukou obvázanou.

 

Bylo to k nevydržení. To ti lidi mají potřebu zpovědi každý den? Max šílel. Všechny ty bláboly, co pokládali za hříchy, ho otravovaly a unavovaly. Nechápal, že tihle lidi mohou žít jenom pro zpověď. Neměl blízko k tomu se opřít a neurvale klepat do dřeva z nudy a z očekávání, kdy už konečně skončí.

„Dva otčenáše před spaním,“ usmál se nuceně na stařenku a popřál jí hezký zbytek dne. Otec Stevens by jejich problémy asi tak rychle neřešil.

Zarazilo ho, když lavice zavrzala o něco víc, než předtím. Váhavě pohlédl na nově příchozího. Už podle vrzání poznal, že se jedná o někoho vysokého nebo těžkého. O muže. Díval se do neupravené, ospalé tváře Philipa Lowa, kterého nepoznával. Jakoby se zapomněl oholit a umýt, protože nehezky smrděl po výkalech a alkoholu. Maxe jeho vzezření téměř vyděsilo.

„Philipe,“ vydechl po chvíli a pokusil se o úsměv. „Stalo se něco? Vypadáte…“ Příšerně. Odporně. Nemožně.

„Ne moc dobře, což, otče?“ zeptal se Philip neurvale, až to Maxe trochu zarazilo. Philip se suše zasmál a zakroutil nad sebou hlavou. Potom párkrát přikývl. „Jo. Mám v sobě přece démona. Ale otčenáš to určo spraví, aspoň podle Otce Stevense. Co byste mi na to doporučil vy?“

Max viděl, jak se nahnul k mřížovanému oknu. Byl to nehezký pocit. Viděl jeho oči, které se dívaly přímo do těch jeho a nebezpečně se blýskaly. Ucítil ten důvěrně známý pach alkoholu a potu. Maxovi se sevřelo hrdlo. Měl stejně nepříjemný pocit jako večer předtím u jezera. Pohled skelných očích se mu ani trochu nelíbil. Odráželo se v nich totiž nebezpečí. Ten nepříjemný druh nebezpečí, před kterým nemůžete utéct.

Philip se krátce, suše zasmál a zakroutil hlavou do stran. „Typický. Ale hlavně, že svatoušek Paulíček už žere hlínu, co? Mladší jsou vždycky voblíbenější, víte? A víte co ‘eště? Ani bych se nedivil, kdy se pod sukni dostal kdekteré děvce tady. Však ‘sou určitě stejně povolné, jako Laura, co se nabídne každýmu.“

Max Philipa nepoznával. Ovšem nepochyboval, že by na jeho slovech nemuselo být něco pravdy. I když byl starší, žít ve stínu mladšího bratra nemusel být zrovna med. Obzvlášť pokud rodiče plánovali vše od počátku odkázat právě Paulovi. Možná proto je jeho smrt tolik zasáhla. A nevěnovali vůbec pozornost žalu Philipa. Ani toho tichého křiku, kdy se jen snažit upoutat jejich pozornost. Byl by schopný zabít vlastního bratra? A pokud Laura představovala ženštinu, která se nabízela každému muži kolem sebe, vysvětloval by to její zájem i o něj samotného. Zjistil snad Paul její povolnost pro kteréhokoliv muže a ona se mu za to pomstila smrtí? Nové a nové spojitosti, které bude muset prověřit, se mu rojily v hlavě. Mohlo se jednat jen o opilecké kecy zoufalého muže, ale byl by onen zoufalec schopen zaútočit a téměř zabít jiného člověka? U něj se mu to mohlo povést. Doposud cítil jeho pevný stisk kolem svého krku.

„Jste opilý, Philipe,“ rozhodl se Max přejít jeho bláboly pro jeho vlastní dobro.

Philip se ovšem znovu suše rozesmál. Zničehonic ovšem pěstí udeřil do mříží, které je oddělovaly, až Max překvapením nadskočil. Philip se nehezky ušklíbl, když se nahnul těsně k mřížím a skrz ně se díval přímo na Maxe. „Nehrajte si na svatého, otče,“ zněl jeho hlas tajemně a jedovatě zároveň. Přesto mluvil spíše šeptem. Jakoby to, co teprve nyní vypustí z úst, mělo zůstat opravdu jen mezi nimi. „Oba moc dobře víme, že se navzájem neoblbneme. Nejste vodtud a nikdy jste nebyl. Jen čmucháte vokolo a něco hledáte. Přišel jste sem potom, co Paul už nebyl mezi živými. Nemyslím si, že je to náhoda. Hledáte vraha, že ano? Paul nezemřel, protože by se vutopil. Vuměl plavat kurva skvěle. Je to snad proto, že jsme viděli něco, co jsme vidět neměli? Co myslíte, otče?“

Max mlčel a dýchal pomalu. Nedělal prudké pohyby, aby Philipa nijak nerozčílil. Protože nyní mu dával informace, které by mu jindy zatajil.

„Viděli jsme to, otče. Život za hranicemi naší vesnice. Život vobyčejných smrtelníků, hříšníků. Proto Paul zemřel? Jsme já a Simon další na řadě? Ne. Nemyslím si, otče. Taky páchnete po životu tam venku.“

Jeho šepot zněl mnohem nebezpečněji, než když by křičel nebo mlátil do dřeva kolem sebe jako opilý blázen. Jeho oči ale vypadaly střízlivěji, než kdy předtím.

„Je možné, že by Simon Paula zabil, aby ho umlčel pro případ nouze?“ zeptal se Max klidným hlasem.

Philip se uchechtl. „Kéž by, otče. Kdybyste viděl, jak se na něj Simon vždycky díval. Tak nezdravě pro naši společnost. Spíš nechutně. Ale cožpak byste mu to mohl mít za zlé, když mu společnost od narození dělali jenom jeho psi? A pak slyšíte zvony a ty kecy. Prej dokud vás smrt nerozdělí. No, už se stalo. Simona to zasáhlo víc než tu malou kurvu Lauru!“

„Kde jste byl včera večer, Philipe?“

Philip se tiše zasmál a po chvíli se rozkašlal. Když se uklidnil, přiblížil se ještě blíž k mřížím, až se jich skoro dotýkal rty. Jeho šepot byl nyní téměř neslyšitelný.

„U jezera. A škrtil jsem tam jednoho slídila. Ale mrcha se včas dostal pryč.“

Maxovi se v hlavě ozýval jeho opilecký smích. Ale nic neřekl.

Jen po chvíli se zeptal: „Ještě z něčeho se chcete vyzpovídat?“, když Philipův smích utichl.

„Myslíš, že bych to zvládl? Zabít vlastního bratra?“ zeptal se Philip narovinu. Max slyšel, jak lavice zavrzala, a viděl, jak Philip rychle opouští svou část zpovědnice. Přivřel oči, když ho ozářilo venkovní světlo, když Philip nadzvedl závěs a stál vedle něj s opileckým, vítězoslavným úšklebkem na tváři. „A co když jo?“ zeptal se smrtelně vážně.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
  „Prídem o chvíľu,“ oznámila žena mužovi a pomaly sa...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Vanyar se probudil do druhé poloviny dne s bolehlavem. Však byl také na...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
Deň kedy som si myslel, že som o všetko prišiel? Deň kedy som skoro v...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
           „Ne, už dál ne,...