Ne, 30/08/2020 - 17:59
6

„Nezajímají mě vaše pravidla, musím si zatelefonovat, takže mi okamžitě vraťte mobil,“ zopakoval Max svůj požadavek, doposud relativně klidně. Edward Stevens držel brašnu s Maxovými civilizovanými věcmi za zády a nyní byl natisknut na zeď, jak moc před naštvaným policistou couval, snaže se mu zabránit, aby použil tu hříčku technologie v jeho domě, v jeho vesnici.

„Nemohu, pane Yorku,“ nesouhlasil Edward rázně. „Ohrozil byste-…“

„Na to vám seru! Jasně jsem vám řekl, že se tady stala vražda a vy tady nyní děláte to, čemu my říkáme bránění ve vyšetřování. Takže pokud nechcete, abych vás na místě zatkl za maření mojí práce, dejte mi tašku s mými věcmi.“

„Dobře, dobře, jen klid. Nemohl byste si zavolat odněkud jinde?“

„Ne, nemohl.“

„Tak poslat dopis?“

„Zatraceně, copak nechápete, že nemůžeme ztrácet ani vteřinu navíc, nebo jste tak dutej?!“

Edward Stevens stiskl rty k sobě a nabádal se, aby zachoval klid. Miluj bližního svého! „Pane Yorku, nemohu vám dovolit, abyste kohokoliv zavolal. Ne z tohohle místa…“

„Tak mi zavolejte toho pobudu, já si vypadnu zavolat na kopec, aby mě hlídal, abych náhodou neutekl, a pak se to vyřeší. Sice by mě zajímalo, co pak řeknete lidem, když sem dotáhnu naše lidi, ale to už je vaše rozhodnutí.“

„Pane Yorku! Prosili jsme o diskrétnost, o jednoho, maximálně dva lidi. Když tady přijde skupina dalších lidí, můj lid se bude ptát. Nemohu je nechat zkazit vaší technologií!“

Max vztekle praštil do stolu. Ztrácel trpělivost i zdravý rozum. „Dejte mi můj mobil nebo budu nucen použít násilí,“ řekl mu hrozivě, zatímco pomalu dýchal, aby se uklidnil. Za celou svou policejní kariéru se nebavil s někým, kdo by měl takhle vypatlaný mozek.

Trocha hrozby a Edward Stevens byl rázem ještě krotčejší a rychle mu vrátil jeho věci. Udržoval si od něj odstup a židli použil jako případnou obranu před ním. Max našel svůj mobil a chtěl se rozesmát. Signál žádný, jak si myslel. Po odpovědi na jeho dotaz, kde pro něj začíná civilizovaný svět, si chtěl rvát vlasy.

„Thomas vás zavede do bezpečné vzdálenosti,“ bylo mu řečeno. Tak fajn, takže mu bude muset zakrýt oči, aby náhodou neviděl, kudy jdou, pokud ho opět neopije do němoty.

Naštěstí pro Maxe se nic podobného nedělo. Sice se poměrně kus prošli a s ospalým Thomasem Kingem nebyla moc kloudná řeč, ale nakonec se zastavili na nějakém kopci.

„Nic lepšího poblíž vesnice neseženete,“ ujistil ho Thomas a usadil se na zem. Slovo soukromí mu očividně nic neříkalo. Maxe to nepřekvapovalo. Rozhodl se pro dva rychlé hovory. Nejdříve Elisu, aby ji informoval o průběhu případu a aby se mu pokusila sehnat nějakého odborníka, který by se tady v noci stavil, provedl podrobnější prohlídku těla, a stejně tak rychle zmizel k ránu. A pak Alfrédovi.

Jeho první zpráva nedopadla příliš dobře. Všichni byli zaneprázdnění. Jinými slovy, všichni měli dovolenou a on byl v tomhle zapadákově úplně sám!

„Tak díky za ochotu,“ pronesl sarkasticky a zavěsil. Nečekal na její odpověď. Už tak ho otrávil jen její hlas. Pohlédl na Thomase, který měl klobouk na tváři, zatímco žvýkal kus obilí a ležel na zemi. Nepochyboval, že ho tady poslal Edward, aby vyslídil, zda náhodou neřekne něco, co by neřekl jim.

Raději vytočil Alfrédovo číslo a doufal, že mu to zvedne co nejdřív. Chtěl slyšet jeho hlas. Kdyby na něj neušili tohle, mohl ho slyšet denně, každou chvíli, kdy by si zamanul. Ta myšlenka ho lehce zabolela, ale sám věděl, že by neměl klidný spánek, kdyby tuhle práci odflákl nebo nyní hodil na někoho jiného.

„No konečně,“ pozdravil ho otrávený, rozespalý hlas. „Co takhle zavolat hned, jak se tam dostaneš?“

„Taky tě zdravím,“ pozdravil ho Max stejně otráveně a povzdychl si. Stejně tak z mobilu se ozvalo táhlé povzdychnutí.

„Promiň. Moc dobře se mi nespí v posteli, když si zvykneš, že vedle tebe spí ještě někdo jiný. A hlavně celý den strávit čuměním do stropu mi moc nejde. Ty se asi dobře bavíš, když voláš až teď.“

„Můžeš si nechat ten vyčítavý hlas od cesty?“

„Ne? Protože jsme nyní měli být někde v lázních a užívat si spolu? Mám snad právo být nasraný.“

„Alfréde,“ oslovil ho Max a promnul si čelo. „Věř mi, že kdybych mohl, už bych byl doma.“

„Aha, takže pán zachytil stopu, jako lovecký psisko. Bezva. Mohl jsi říct narovinu, že se nehodláš vracet.“

„Alfréde, to jsem neřekl a nenazývej mě psiskem laskavě.“

„A jak bych tě měl nazvat? Cvokem, co si místo předem naplánované dovolené vždycky vybere práci? Idiotem, co se posere, když mu náhodou jeho bejvalka něco přikáže? Blbečkem, o kterého mám zkurvený strach, protože je někde bůhví v jaké prdeli a on mi zavolá až po dni?“

Max chvíli mlčel, než kapituloval a zašeptal: „Promiň.“

„Na to tvoje zkurvený promiň ti seru. Měli jsme dohodu, sakra. Maxi, plánovali jsme to měsíce dopředu.“

„Já vím,“ špitl Max znovu. Měl pravdu. Měl právo být na něj naštvaný.

„Ještě něco, čím mě chceš potěšit?“

Sarkasmus z něj Max cítil i přes mobil. „Ne, měj se,“ řekl poněkud chladně a zavěsil. Dlouze vydechl nosem a nadechl se ústy. Tenhle hovor mu moc nepomohl. Nečekal milá slova, ani něco podobného. Neměli takový vztah. Věděl to. A přesto snad skrytý kousíček jeho duše si snad přál, aby měl Alfréd strach, aby se ho ptal jako každý jiný partner. Ale věděl, že Alfréd takový není. A věděl, že je to čistě jeho chyba. Pohlédl na mobil, který nakonec vypnul.

Nebyl jediný, kdo měl pochroumané myšlenky. Alfréd si vyčítal, že řekl víc, než chtěl, než cítil. Zuřil, že ho nakonec ovládl vztek. Když slyšel jeho hlas, myslel si, že by mu snad mohl říct dobrou zprávu, že se vrací domů, že jejich dovolená začne… ale sotva slyšel to kdybych mohl, všechno mu došlo. A možná ho to trochu i mrzelo. Ne trochu, ale docela hodně. Víc, než by si chtěl sám přiznat.

Zakroutil mlčky hlavou a přemýšlel.

„Tohle ti jen tak neprojde,“ ušklíbl se pro sebe a do mobilu si rychle zadal nějaké souřadnice a čekal, až mu mobil něco najde, zatímco ve spěchu do batohu hodil pár věcí. Pistoli si schoval do vnitřní kapsy bundy a zkontroloval si výsledky mobilu. Vzal si kšiltovku, aby si zakryl tvář. Obavy, že by si jeho tvář zde mohl někdo spojit s Chicagem, zde pořád byly. Došel na autobusovou zastávku zrovna v čas. Zaplatil za lístek a usadil se vzadu, aby měl o všech lidech kolem přehled.

Znovu si zkontroloval souřadnice na mobilu a pohlédl z okna.

Po delší době přesedl z jednoho autobusu do druhého. Bylo by to pohodlnější v autě, ale to si vzal Max. Nevadilo mu to. Kypěly v něm obavy, skryté za vztekem. Aspoň si sám nalhával, že ten tíživý pocit, co cítil, je hněv. Přestoupil z jednoho autobusu do druhého ještě několikrát. Ale nevzdal to.

Ne dokud si svého prcka znovu nenajde.

 

„Chci si promluvit s pozůstalými,“ oznámil Max Edwardovi, sotva se vrátil s Thomasem zpátky do domu.

„Nechci je znepokojovat. Už tak ztratili člena rodiny,“ zhrozil se Thomas.

„To je mi jedno. Musím zjistit, co dělal předtím. Taky bych rád viděl místo činu, teda pokud jste ho už úplně nezničili nebo nevypálili, protože je to přece místo hříchu,“ pronesl Max sarkasticky. Schytal nehezké žduchnutí loktem z Thomasovy strany a jeho nehezký pohled, který mu s klidem oplácel.

„Pane York, uklidněte se, prosím,“ vyzval ho Edward mírným hlasem. Ale i on moc mírně nezněl. Jak rád by zvýšil hlas, řekl tomuhle nevychovancovi od plic, co si o něm myslí… ale jeho víra byla pevnější.

„Tak mě zaveďte k místu činu nebo za pozůstalými,“ usmál se Max vlídně.

„Komu jste volal, pane Yorku? Doufám, že sem nemíří další lidi.“

„Nemusíte mít obavy, vybodli se na mě stejně tak jako vy.“

Edward Stevens si nahlas odkašlal. Snad si nepřál slyšet tak odporná slova. „Thomasi, zaveď ho na místo činu. Potom za rodinou Lowů. Nevím, zda budou rádi, že se někdo chce ptát na zesnulého, ale když je pan York tvrdohlavý…“

„Tvrdohlavost je moje druhé jméno,“ ujistil ho Max sarkasticky.

Edward Stevens se jen zhluboka nadechl, aby zachoval klid a vlídně se usmál. „Hodně štěstí, pane York,“ popřál mu vlídně.

„Nápodobně,“ usmál se Max mile, než následoval Thomase ven z domu.

 

Rodina Lowů obývala třípatrový dům. Byl to starý, generační dům. Dole bydleli staří rodiče zesnulého, Charles a Temperance Lowovi. Nad nimi obývali pokoje jejich dvě děti, Philip Low, ženatý s Cindy, a také jeho mladší sestra, Dorothy, doposud neprovdaná. Vrchní patro patřilo Paulovi Lowovi, oběti vraždy, a jeho snoubence, Lauře, která nyní byla vdovou. Max byl rád, když se všichni postupně a pomalu představili, protože zapamatovat si tolik jmen najednou byl i pro něj lehký oříšek. V hlavě si pro jistotu rychle vytvořil tabulku, aby se v nich vyzval.

Charles a Temperance, rodiče (zesnulého) Paula, Philipa a Dorothy. Majitelé dvou oslů, jedné krávy a obchodu s kožešinami. Philip Low, starší bratr (zesnulého) Paula, majitel jednoho ze dvou psů rodiny Lowů, ženatý s Cindy Lowovou. Oba pomáhají v obchodu s kožešinami starých rodičů Lowů. Děvečka Laura, která byla nyní vdovou po (zesnulém) Paulovi, momentální majitelka druhého psa rodiny Lowů. A pak je tady Dorothy, sestra Philipa a (zesnulého) Paula. Doposud neprovdaná ani jí nesháněli manžela, bylo jí sotva deset let. Rodiče se už ale jistě porozhlíželi po nějakém fešákovi pro ni. Na svůj věk byla vyspělá a překrásná. V domě s nimi bydleli i ti dva vypelichaní (doslova) psi šedého zbarvení. Max určoval podle jejich velikosti irské vlkodavy, kteří nejspíš byli ale mírumilovní až běda. Hotoví mazli, jak sám poznal krátce poté, když se na něj jeden z nich hned vrhl a svou výškou ho převyšoval, div ho nepovalil na zem pod svou váhou, a onu lásku mu dokazoval poslintáním celého obličeje a ramene.

„Dolů, Barry, dolů!“ okřikla ho Temperance a hned ho po zadku jemně mlátila hadrem, co měla v ruce. „Na návštěvu nesmíš, dolů!“ okřikla ho znovu, nakonec ho musela násilím sundat, jinak by Maxe dozajista zalehl svou váhou. „Marš na místo!“ přikázala mu. Pes si z toho nic nedělal, dlouhý jazyk mu sklouzával po dolní čelisti a spokojeně odfukoval, pozoroval nového člověka a usadil se před ním. Snad očekával, že ho nyní ten človíček taky obejme na přivítanou.

„Nic se nestalo,“ ujistil ji Max, ale věděl, že poslintané rameno bude muset chvíli vydržet.

Laura se tiše zachichotala. „Dojdu vám pro hadr,“ ozvala se vesele a odběhla do kuchyně. Pes Barry ji oddaně následoval.

Max pohlédl na druhého psa, který ležel na zemi a smutně na něj koukal. Úplný opak onoho Barryho, který byl přítulný, až běda.

„To je Lucy. Nedala na Paula dopustit,“ vysvětlil Charles Low a jeho manželka Temperance se v tu chvíli rozplakala na novo.

„Dostali jsme je s bratrem,“ ozval se nyní Philip. „Sám byl spíše tiššího rázu, takže bylo pochopitelné, které štěně si vybere…“

Max soucitně přikývl a pohlédl znovu na psa, který ležel na zemi a nejevil o nic zájem. Jen občas pohledem fena zabloudila k němu, aby ho zase sklopila neurčito kam.

Laura se po chvíli vrátila a předala cizinci hadr, hned v jejích zádech kráčel Barry, nejspíš celý natěšený, až toho človíčka znovu obdaří svou láskou, ale přísný hlas jeho pana ho přiměl zakňučet a lehnout si k jeho nohám. Chvíli se snažil kňučením a skelným pohledem smlouvat, ale byla to nakonec Cindy, která rázně řekla ne.

Max jim šetrně oznámil, proč přišel. Neřekl jim přímo proč, ale opatrně se jich vyptával na oběť; jaké vztahy měl, jaký Paul Low byl, jaké měl přátele či nepřátele, čím se živil. Standartní rutina, která Maxe trochu ujistila, že nyní skutečně dělá svou práci. Když se ho zeptali na oplátku oni, proč se na to ptá, Max si rychle vymyslel, že je to kvůli pohřbu.

„Ale otec Stevens říkal…“ začala Laura zdrceně.

„V pořádku,“ přerušil ji Max. „Snažíme se zjistit, zda se skutečně jednalo o… hřích v podobě vlastní smrti, nebo… zda se mohlo jednat o nešťastnou náhodou.“

„Myslíte snad, že můj syn spadl? Ten chlapec byl nejlepší plavec!“ ozvala se Temperance pohoršeně, až se jí hlas zatřásl.

„Uklidni se, má milá,“ pohladil ji Charles vlídně po tváři.

„To netvrdím, paní Lowová,“ oslovil ji Max klidně. „Ale neradi bychom ho viděli jako… člověka, co si sám sáhl na život, a nemohl tak mít řádný pohřeb. Protože počítáme i s možností, že by mohl omylem spadnout do řeky a utopit se… nebo ho do ní mohl někdo strčit.“

A pozorně sledoval všechny jejich reakce. Ale nakonec usoudil, že ani jeden z nich to nemohl udělat. Rodinu musel úplně vypustit a tím i jeho myšlenku, že by se třeba starší bratr chtěl dostat k zisku z obchodu. Nebo neposlušného syna chtěl otec naučit slušnému chování a omylem ho strčil víc, než bylo třeba.

Ještě dlouhou dobu s nimi rozmlouval a snažil se zjistit, co mohl, aniž by se prozradil. Bohužel musel nakonec sám usoudit, že ho jeho myšlení nezklamalo ani nyní. Nikdo z rodiny to být nemohl. Mladá vdova zármutek nepředstírala. Rodiče byli opravdu milující rodiče. Bratr a jeho žena truchlili opravdové slzy. A malá Dorothy by toho byla jen stěží schopna. A vzhledem k poslušnosti obou psů, vyloučil i jejich možnou příčinu. Barry poslouchal na slovo svého pána a příliš se od něj nevzdaloval, a nepochyboval, že fenka Lucy byla taky taková, ale tiššího, milujícího rázu. Kdyby se do něj zapřela, jistě by ho nemohla povalit na zem nebo přehodit přes most. Skončila by v řece s ním a určitě by se ho snažila taky dostat ven. Nepochyboval, že oba psi byli oddaní až za hrob. Proto nyní také Lucy truchlila za svého zesnulého pána.

A i kdyby to čirou náhodou byla nehoda a Paul Low by spadl do řeky a utopil se, nijak by to nevysvětlovalo ono bodnutí na krku nebo ránu na hlavě.

„Děkuji vám za váš čas,“ zakončil Max svou návštěvu po pár hodinách, „vaše… slova nám moc pomohli. Nechť Bůh střeží jenom vaše dobro a klid.“

Doufal, že to znělo věrohodně. A nejspíš ano, protože se všichni najednou pokřižovali a sepjali ruce v tichou modlitbu. Raději tak učinil po nich, aby nevypadal podezřele. S drobnou úklonou, kterou se zde vyjadřovalo rozloučení či pozdrav, se vzdálil od velkého domu.

Ohlédl se jenom proto, že slyšel smutný štěkot a následný zběsilý běh. Pes Barry stál u Cindy, která ho pevně držela, zatímco Philip běžel, aby v čas zastavil i Lucy, která už, už se blížila k Maxovi a štěkala, když ji tahal zpátky do domu. Byla to její první pořádná reakce a Maxovi neušlo, jak tesklivě její štěkot zněl. Philip se mu spěšně omlouval, když fenu násilím tahal zpátky do domu.

Co se mu fena Lucy snažila říct, přestože nemluvila jeho řečí? Na co ho chtěla upozornit? To Max netušil. Možná, že si ho jen na krátkou chvíli spletla s Paulem a snad se ho snažila zastavit.

S nepříjemnými myšlenkami se vydal ke stavbě kostela, kde věděl, že dozajista najde Edwarda Stevense.

 

„Je vyloučené, aby měl Paul Low, nechť je mu zem lehká, nějaké nepřátele zde,“ začal Edward Stevens obhajovat své věrné, mírumilovné ovečky, zatímco zaléval zahradu kolem kostela.

„Ale přesto, jak jste sám viděl, jednalo se o vraždu,“ trval na svém Max. „Pochybuji, že by si sám a dobrovolně předtím něčím probodl hrdlo a praštil se do hlavy.“

Edward si povzdychl a přešel k druhému záhonu květin. „Spadl do řeky… je tam spousta kamení. A našli ho zaháknutého o spadlej strom. Co bych vám měl říct, pane York? Vše ukazuje spíš na to, že spáchal hřích sám, než že by mu někdo chtěl ublížit a pošpinit a zaprodat tak svou duši.“

„Pochybuji, že by si člověk, jak mi ho popsali Lowovi, dobrovolně vzal život. Byl by to přece hřích,“ použil jeho vlastní slova.

Edward si zdlouhavě povzdychl a vzhlédl k němu. „Pane York, vaše práce je objasnit, co se mu skutečně stalo. Jestli si sám nejste jistý, nemluvte. Nešiřte klepy a hlavně strach. Jestli je to všechno, s čím jsem vám mohl pomoci-…“

„Mám ještě jeden dotaz.“

Edward si promnul kořen nosu. „Ano?“

„Pro sebevrahy pohřby neděláte, že ano?“

„Ano. Je to hřích.“

„Takže ani pro vrahy nemůžete udělat pohřeb. To by byl také hřích, nemyslíte?“

Edward po jeho slovech mlčel. Beze slova ho nechal kolem něj projít a zadíval se zkroušeně na zahradu kolem kostela.

 

Alfréd dorazil k podvečeru do zapadlého městečka, kam ho souřadnice zavedly. Netrvalo dlouho a dokonce našel i Maxovo auto, zaparkované v bezpečné vzdálenosti. Ale většinu věcí měl uvnitř. Dovtípil se tedy, že musí být někde ve městě, ale moc mu to jako místo plné lidí s vymytými mozky nepřipadalo. A protože měl neblahé tušení, že nejlepší informace získá v hospodě, vydal se rovnou tam.

Očima zkoumal okolní lidi a snad v nich hledal ty, kteří s Maxem mohli mluvit. Ale místní ochlastové by na Maxe sami nepromluvili a on by si raději volil někoho střízlivějšího. Usadil se na barovou stoličku a objednal si pivo. Snad si myslel, že dřív nebo později se Max ukáže sám ve dveřích a on ho překvapí. Ale moc v to nedoufal. Věděl, že tohle určitě není místo, kde se Max nacházel.

Drobná nejistota ho pohlcovala, když si musel objednat další pivo a očima skrytě pozoroval dění kolem.

Někdo přece něco musel vidět. Někdo musel s Maxem přece mluvit. Netrpělivě klepal nohou o zem a prstem vyťukával stejně rychle i do barového pultu.

 

Max unaveně dosedl do křesla a sevřel si vlasy mezi prsty. Rychle si na kousek papíru nepříliš čitelně sepsal, co všechno zjistil. Přemýšlel, koho by měl oslovit, když tady nikoho moc nezná. Dostal od rodičů Lowů několik jmen, ale ti mu neřekli, kde ty dané osoby bydlí. Měl by se prostě a jednoduše poptat? Je tady pro ně nový, takže mu nejspíš moc vstřícně odpovídat nebudou, ale ta šaškárna s církví mu pomohla rodinu Lowů trochu otevřít. Když si bude hrát na nějakého pomocníka Edwarda (jestli něco takového vůbec existuje), pomůže mu to při hledání? Z druhé strany si pro jistotu udělal rodokmen Lowů, aby v nich měl přehled. Zahrnul do něj i oba psy, protože i tiší svědci jsou také svědci.

Papír si složil a schoval do vnitřní kapsy hábitu. Až pozná pár dalších lidí, bude se mu hodit mít jejich jména sepsaná pohromadě.

 

„Hledáte něco?“

Alfréd se ohlédl a nezaujatě sledoval opelichaného, místního opilce. Thomas King se usmál se svými křivými a vyraženými zuby, zatímco mu z úst vyletěla odstrašující vůně, která by kdekoho porazila. Alfréd se ovládl jen stěží, aby neudělal znechucenou grimasu. Až potom si všiml něčeho drobného, lesknoucího se za jednou částí jeho oblečení, co upoutalo jeho pozornost. Bylo to něco, co by si tenhle pobuda nikdy nemohl dovolit.

Prudce vstal a odhrnul mu kabátec, zatímco se ho opilý Thomas pobouřeně ptal, co si to dovoluje.

A v Alfrédovi kypěl vztek. Přestal zdravě uvažovat, protože se mu ani trochu nelíbilo to, co viděl, obzvlášť u někoho jako je on.

Thomasovi Kingovi ihned došlo, že nejspíš oslovil špatného člověka. Špičkami se sotva po chvíli dotýkal země, a to ho ten chlápek zvedl jenom jednou rukou… v podstatě jen za jeho tvář. A Thomas si dal hned dvě a dvě dohromady a věděl, že oslovil opravdu špatného člověka.

„Odkud jsi sebral odznak londýnské policie?“ zeptal se Alfréd tiše a dýchal pomalu, aby zklidnil svůj hněv, ale moc se mu to nedařilo.

Dodatek autora: 

Ano, Alfréd opravdu nerad čeká laugh hlavně, když mu slíbíte, že to bude otázka chvilky a pak z vás vypadne, že jste se vlastně rozhodli to dodělat úplně... a nerad slyší "ne", takže s ním bude ještě zábava... hlavně mezi těmi šílenci, ale aspoň bude mít Max někoho normálního po boku. Pokud ho Alfréd spíš nebude chtít rozptylovat v rámci své "dovolené".... devil ale už mlčím.

Děkuji za přečtení i případné komentáře.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
        Seděl jsem na bílé nepohodlné židli...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
Hlas svědomí – Trýznění   Když na to nyní Elén vzpomínal, pochopil,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Nathan Život vie byť občas veľmi nevyspytateľný. Keď sa spätne pozriem na to...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 24
Občas jsem skončil ve vazbě. V drtivé většině případů ne svojí vinou. Vždy...