Po, 21/12/2020 - 01:06
4

Alfréd se mračil. Ne, Alfréd se hněval. Ne, Alfréd přímo zuřil vzteky. A o to horší byla ta náhlá samota. Měl se vrátit, ale chtěl nejdříve jednu vrazit tomu, co ho sem dotáhl. A tak na něj trpělivě čekal. Porozhlédl se po jeho domu. Pitomě zařízený s nízkým stropem ve dvou třetinách baráku. Otec by ho jistě chválil za nerovný strop a za tu plíseň všude možně. K jeho překvapení nalezl jakousi tajnou skrýš plnou alkoholu. Alfréd alkohol jako pomůcku s blbou náladou neuznával. Tak první dvě flašky ze vzteku vylil za domem, jako bolestné. Však mu chybět nebudou! U té třetí se zarazil a trochu z ní zkusil. Alkoholem se nikdy nic nevyřeší, ale je pravda, že na krátkou chvíli zapomenete na svoje starosti. A to Alfréd nyní potřeboval. Otřepal se. Nechtěl raději vědět, kolikaprocentní whisky to byla. Přesto si uzmul znovu a znovu a zlatavé tekutiny v lahvi ubývalo příliš rychle.

Do přítomnosti ho vrátilo zabušení na dveře. S mozkem naloženým v lihu se dopotácel ke dveřím.

„Co zas?“ zeptal se, div se nevybulil na dveře.

„Thomasi, musíme si promluvit. Vyskytl se problém,“ ozval se ženský hlas naléhavě.

Co zas?“ zabručel Alfréd znovu, když se mu zamotala hlava.

„Myslím… Myslím, že něco tuší.“

„Ale hovno.“

„Co mám dělat, Thomasi?“

„No tak ho zastřel.“

Žena nejdříve zaskočeně mlčela, pak se zeptala: „Myslíte si, že je to dobrý nápad?“

„Jo, z kulky se jen tak nevykecá.“

„Ale to by byl hřích.“

Alfréd už ji nevnímal, protože mu zamotala hlava, žaludek převrátil a cokoliv, co měl Alfréd v žaludku, vyšlo ven na podlahu. Vzhledem k tomu, že ten otravný hlas potom už neslyšel, nejspíš si to panička šla vyřešit sama. A Alfréd si nadával do ubožáků. Netrvalo ale dlouho a už ho nic netrápilo, protože usnul na zemi u dveří.

 

Thomas se nehezky zakřenil, když našel toho dlouhána, když se vrátil od Edwarda, zpitého pod obraz boží. Chodidlem mu nadzvedl nohou, aby mu ji přehodil přes tu druhou, aby měl prostor projít. I ten malý pohyb ho ale probudil.

„Dobré poledne,“ zachechtal se Thomas. „Vypadá to, že ses vobsloužil sám.“

Alfréd si pomalu protřel obličej.

„Hele, chlastej si, co chceš, ale blejt mi na podlahu nebudeš. Chceš vodsud vypadnout? Prosím, vodvedu tě. Ale ten bordel si nejdřív vuklidíš.“

Překvapilo ho, když ho pevně popadl za hábit a stáhl dolů na podlahu… koleny přímo do jeho zvratků. „Jaká smůla, že jsem se rozhodl zůstat,“ zavrčel mu Alfréd podrážděně do obličeje.

Thomas protáhl obličej. Chování tohoto muže se mu začínalo hnusit. Netrvalo ovšem dlouho a ten dlouhán zase usnul. Nechal ho spát na zemi. Až se vzbudí a vystřízliví, třeba se přesune do postele. A uklidí zbytek zvratků, co měl nyní Thomas na kolenou.

 

Příšerný bolehlav ho probudil jako první. Poté se rozhodl žaludek na sebe znovu upozornit. Stihl se dostat na nohy a naštěstí mu prázdné vědro od vody pomohlo od problému. V hlavě mu hučelo. A nepříjemný smích se ozýval v ozvěnách. Zakryl si uši.

„Nechlastej cizí pitíčko, když to neumíš,“ zasmál se Thomas. „Pak ti z toho nebude blujno, brachu.“

„Taky bys chlastal, kdyby ti bylo mizerně.“

Thomas přikývl a zase se zazubil. „Ale ne něco, co neznám. Ale znám dobrý způsob, jak se aspoň toho bolehlavu zbavit,“ prohodil a podal mu nějaký malý hrnec se žlutou tekutinou.

„Co to je?“

„Uvidíš, speciální medicína.“

Alfrédovi to bylo jedno. Když mu to pomůže… Sotva tu tekutinu ovšem ochutnal, hned ji vyprskl zase do hrnce, div se nezadusil. Něco tak odporného snad ještě nikdy nepil.

„Co to je?“ zeptal se přiškrceně.

„Blivajz,“ zasmál se Thomas upřímně.

„To bych poznal i tak.“

„Vajíčka, citrón, rum… a pár dalších speciálních přísad,“ rozchechtal se Thomas. „Však bolehlav je v čudu, ne? Takže to zabralo!“

Alfréd se otřepal. Ta odporná věc ho dozajista probrala. Raději nechtěl znát ony speciální přísady. Stačila mu už ta zmínka rumu…

 

Max se do Edwardova domu nevrátil, přestože slunce už zapadlo a náměstí opět zelo prázdnotou. Poslední opozdilec zmizel několik dobrých minut před západem slunce a určitě se stihl i pomodlit. V domech nesvítily svíčky, všichni usnuli až podezřele brzo. Max si už stihl zvyknout na místní terén a většinu míst si i zapamatoval. Taky věděl, kde čí pes spí, aby ho nevzbudil, protože nechtěnou návštěvu po zhasnutí světel by nikdo jistě nechtěl.

Jeho sarkastická část se ozvala, že se nyní chová jako nějaký zloděj, a on jí dal za pravdu. Ano, byl zloděj. Zloděj slov, která nikdo nechtěl říct nahlas nebo před ostatními. A za zataženými závěsy se většinou skrývá pravda.

V noci jsou všichni stejně zranitelní.

A mihotavý plamínek svíčky prozrazuje ony hříšníky, kteří v tuto dobu ještě nespí a kteří si šeptem říkají své hříchy navzájem. Který z nich by měl obavy, že mu je na stopě? Většinu lidí znal jen pouze podle tváře, nepamatoval si jejich jména. Měli snad i nezúčastnění skryté motivy? Kdo nenáviděl Paula Lowa natolik, aby mu vzal život a zavrhl tak vlastní duši do hříchu? Nikdo zvenčí to být nemohl… jinak by po něm nemohl střílet i dnes. A Max si byl na devadesát šest a půl procenta jistý, že ten, kdo po něm střílel, byl vrah nebo jeho komplic. Po dnešní zkušenosti s vyvržencem a pomatencem Simonem Sparksem právě jemu připadalo možných tří a půl procenta. Třeba si ho spletl se zvířetem. Ale to by nevyčkával na další ránu. A ani neměl žádné viditelné zranění.

Pravda. Do onoho útočníka se strefil. Ráno se porozhlédne po někom, kdo bude mít případně nové zranění či obvaz na těle.

Přestože byl proti, jeho intuice mu šeptala, aby tímto způsobem prověřil právě rodinu Lowů.

Každý další kousek skládanky ho nutil se vracet právě k nim.

Ať už byl Simon jakýkoliv, svého nejlepšího přítele by jistě nezabil. Nemohl dávat na první dojem. Mohl to být buď pomatenec od přírody, nebo člověk zdevastovaný ze ztráty. A to, že se obklopoval zvířaty nebo pil, ještě nic nedokazovalo. Většinou právě ti pomatení vědí ze všech nejvíc.

Naopak Lowovi byli jiná hádanka pro Maxe. Těžili by z toho všichni - každý svým způsobem. Především manželka nebo jeho bratr. Ale jak obejít Barryho a Lucy? Oba psi trávili noc venku a dostat se kolem hlídacích obrů si netroufal. I když leželi stočení do klubíčka a vypadali jako neviňátka a roztomilost sama, nechtěl poznat, jakou sílu má stisk jejich zubů. Pozoroval spící dům a poslouchal. Nic ovšem neslyšel, ani neviděl.

Chtěl po delší době jít slídit jinam, ale tu se náhle ozval zvýšený hlas.

Zbláznila ses?!“

Jasně rozeznal hlas Charlesa Lowa. Na koho křičel? Kdo ho přiměl takto vybouchnout? Byla to žena. Trpělivě čekal na nějaký další případný křik nebo obranu či popření jeho tvrzení. Ale nic nepřišlo. Ani Charlese Lowa už neslyšel. Nejspíš si uvědomil svou chybu hned po onom výkřiku. A teď se dozajista omlouval oné ženě, na kterou křičel. Ale proč? A na koho? Max se přiblížil o krok blíž k plotu, ale tím probudil Barryho, který ihned spustil instinktivní obranný štěkot svého pozemku, své smečky. Max vyběhl, jako splašený zajíc. Neohlížel se, dokud nebyl dostatečně daleko. Neměl důvod utíkat… ale bylo mu jasné, že hravý Barry by ho jistě neviděl jako možnou hračku, kterou může s radostí poslintat, ale jako nezvaného nočního hosta. Pohlédl směrem k domu a viděl, že někdo vyšel ven s lampou. Byla to Temperance Lowová a rozhlížela se kolem, obešla celý dům a zase se vrátila zpátky dovnitř. Max upokojil mysl.

Ta reakce mohla být na cokoliv. Třeba se ho zeptala na něco nevhodného. Ale o čem rozmlouvali tak pozdě večer, kdy už měli dle místních pravidel spát?

 

Protože Alfrédovi z onoho vyprošťováku nebylo o nic lépe, rozhodl se zůstat minimálně do večera, nebo do rána. Podle toho, kdy tu kocovinu vyspí a ten odpad z něj vyjde jakoukoliv možnou, přirozenou cestou. K večeru mu už bylo o něco lépe. Smrad alkoholu mu jenom zvedl žaludek. Záměrně zavadil o spícího ožralu, ale s Thomasem to ani nehnulo, jen zamlaskal a začal chrápat ještě hlasitěji. Musel pryč, na vzduch. Sotva se za ním zavřely dveře, zhluboka se nadechl. Došlo mu, že vzduch tu už nebyl až tak těžký jako v Londýně. Myšlenka na Londýn ho nehezky vrátila do reality. Max ho tady nechce. Udělal volovinu a naštval ho. Musel přece vědět, že to myslel v dobrém. Ale nejčastěji se dobré oplácí trpkou a hořkou ránou.

Vložil si ruce do kapes. Ty hadry byly fakt směšné…

Vydal se vstříc noční vesnici.

Nikdo venku nebyl. Utápěl se ve vlastních myšlenkách. Zítra ráno si s Maxem pořádně promluví. V klidu. Za každou cenu si musí promluvit v klidu. Pak by neměl lehké spaní, kdyby se takto vrátil zpátky do Londýna a jeho tady nechal.

Bylo pro něj proto velkým překvapením, když se Max zastavil naproti němu jen několik kroků od něj. Oba na delší dobu zaváhali. Alfréd se ovšem jako první vydal směrem k němu. Neuhýbal pohledem. Ani Max neuhnul očima stranou. Oba byli dospělí. Měli by být rozumní, i když jim to ne vždycky šlo.

„Myslel jsem, že už jsi dávno v tahu,“ uznal Max, ale nezněl příliš sebejistě. Alfréd pokýval hlavou a špičkou boty si pohrával s kamínkem u své nohy.

„Taky jsem měl být,“ souhlasil a vzhlédl k němu a vypadalo to, že ho to stálo hodně síly.

„Proč ta náhlá změna?“

„Pravdu?“

„Ocenil bych ji. Protože bych na ni stejně přišel za chvíli, podle toho, jak smrdíš.“

„Jo, ožral jsem se. Nevím z čeho, bylo mi z toho blbě a teď se snažím vychodit kocovinu a depresi z odkopnutí od chlapa, kterýho miluju. Nemyslíš, že tenhle den byl zkurvenej už dost sám o sobě?“

„Jo,“ souhlasil Max a Alfréda tím překvapil. „Bylo hodně zkurvenej.“

Alfréd pozvedl obočí. „Ono existuje náročný sousto na polknutí i pro tebe?“

„Když jsi na to sám a všichni ti házejí klacky pod nohy, pak ano.“

„Celkem mi to připomíná domov.“
„Tam jsi to byl ty, kdo mi házel klacky pod nohy.“

„Tak je mohu nyní zvedat, abys o ně věčně nezakopával.“

Max pochopil jeho nabídku, přesto na sobě nedal nic znát. „Jsem přece poslušný psisko, co leze svý bejvalce a místním šaškům do prdele,“ citoval ho chladně.

„A já jsem blbeček, co by se měl vrátit do civilizace,“ odcitoval ho Alfréd a o krok blíž se k němu přiblížil.

Nastalo mezi nimi napjaté ticho, když byli jen pár centimetrů od sebe. Ani jeden se nechtěl vzdát. Odmítal přijmout prohru a uznat, že potřebuje pomoct nebo jenom to blbé objetí, ujištění, že je tady ten druhý jenom pro něj, že ho podrží, ať už se stane cokoliv. Ale na ty city v jejich vztahu nebylo místo.

„Bez toho blbečka… by to tu byla nuda,“ ozval se Max po chvíli polohlasem.

„A někomu by chybělo jeho poslušný psisko,“ souhlasil Alfréd a koutky úst mu trochu vyletěly vzhůru.

Nebyla to omluva, jen uznání faktů. Ale ani jeden nestál o omluvu. Věděli, že je to hořká pravda, kterou si oba navzájem budou neustále vyčítat. Max to vzdal jako první a téměř se zhroutil na tu pevnou skálu před sebou. I ta ona skála po chvíli pukla a pevně ho sevřela ve svém objetí. Cítil jeho dech ve vlasech a nepříjemný zápach po alkoholu a zvratkách. Ale také jeho mužnou vůni a pot, směsici pachů, které nikdy neuměl určit, ale které ho vždycky na Alfrédovi přitahovaly. Neřekli už ani slovo. Alfréd se mu opřel o rameno a tváří se přitiskl k jeho krku. Držel ho u sebe a nepouštěl. Neuměl si představit, že by ho nyní poslal pryč, odstrčil a jen tak se prostě rozloučil. A ani Max tomu už tak nechtěl. Momentálně pro něj Alfréd Riddle byl jediným normálně smýšlejícím člověkem na několik mil daleko. I když jeho mysl byla nepředvídatelná a on jeho kroky málokdy uměl rozluštit dopředu, jeho nadhled na věc se mu jistě bude hodit. Byla to jejich skrytá chvilka něhy. S respektem i opatrností se dotýkali a drželi toho druhého, aby mu zabránili v případném útěku.

Měsíční svit jistě uchová jejich tajemství před čistými zraky zdejších lidí.

Jako první to tentokrát nevydržel Alfréd a ukořistil si Maxovy rty pro sebe. Cítil jeho studené prsty na svých tvářích, když ho Max stáhl blíž k sobě, aby si vyžádal razantnější, vášnivější polibek.

Tiché, nevyřčené přání.

Chci tě, ale nemohu tě mít.

Šílím po tobě, ale moje vlastní hrdost a paličatost jsou silnější.

Palčivá slova se jen stěží říkala. A je lepší, když ten druhý neví, co si doopravdy myslíme. Mohlo by je to ranit nebo odpudit od nás. Přestože to tuší, nikdy to neřekneme nahlas.

Žijeme před ostatními ve vlastní lži, abychom ochránili pravdu.

Rty se odlepovaly od těch druhých jen velmi těžko. Toužily po delším doteku s těmi jinými, více vášně a dravosti, aby se ty rty přesunuly i dál po těle.

Tu intimnost přerušil Max, když se odtáhl.

„Smrdíš po alkoholu,“ zopakoval trpce a na jazyku měl hořkou chuť nějaké lihoviny.

Alfréd se musel ušklíbnout. Téměř zalitoval, že tu hezkou chvilku zase zkazil pravdou. „Jo, jsem ožralý hovado,“ souhlasil s úsměvem.

O to víc ho překvapilo, když ho Max znovu stáhl k sobě dolů pro polibek. ‚Ale moje ožralý hovado,‘ pomyslel si Max a na chvíli si přál, aby to skutečně byla pravda. Aby mezi nimi byl vztah, jako má každý jiný pár. Aby si věčně nehráli na kočku a na myš. Ale kdyby byli obyčejným párem, jejich soužití by bylo nudné, šedivé.

„Ještě chvíli pokračuj a klidně místním lidem předvedu malý divadlo,“ zašeptal Alfréd vzrušeně proti jeho rtům. Max by se jistě nebránil. V očích měl touhu a chtíč. „Ale to bys mi zarazil hned v zárodku, co?“ zazubil se dlouhán na svého prcka.

„Uhodls,“ usmál se Max hrdě.

„Stejně si tě jednou ukradnu pro sebe.“

„Můžeš to zkusit. Třeba tě pak zatknu za krádež.“

‚Není to krádež, když jsi můj,‘ pomyslel si Alfréd šibalsky. Nic ovšem neřekl.

V tichosti se rozloučili. Velká ruka pustila černý hábit a stáhla se skromně za záda. Ta menší chvíli váhala, ještě se držela, než ho taky pustila.

„Po čem se mám dívat?“ zeptal se Alfréd zaujatě.

„Ráno ti řeknu víc,“ slíbil Max.

„To bys měl. Jinak to z tebe dostanu jinak.“

„To by už nebyla přece hra.“

Oba se hravě usmáli. Cokoliv je hra, na to oba slyší. A budou hrát tak dlouho, dokud toho druhého neporazí nebo nepřiznají sami porážku. Ale to se nikdy nestane. I kdyby se měli jednou navzájem uštvat.

 

Max se ještě chvíli po vesnici potloukal a snažil se slyšet, co mu stíny v tichosti noci šeptaly. Místní drby a klepy, které se ty čisté duše neopovážily říct nahlas. Pomluvy zesnulého nebo výsměch pozůstalým. Nebylo to zrovna hezké poslouchat, ale bylo to podstatné pro jeho práci. Nefalšovaná slova, která bez váhání někdo řekne v noci, protože ho Bůh nevidí a neslyší, přestože měli dávno ony hříšné duše tvrdě spát, aby před východem slunce mohly už zase jít pracovat a předvádět úsměv od ucha k uchu a poslušnost Bohu a místnímu Otci. Byla to jen směšná fraška, jako každá jiná sekta.

Nakonec jeho slídění nic moc nepřineslo.

Jen pomluvy, které ho k jeho cíli nijak neposunuly.

Rozhodl se tedy vrátit do domu otce Stevense.

Ulehl do postele s rozházenými myšlenkami. Pohřeb Paula Lowa. Někdo po něm dnes střílel. Nečekaná pomoc ze strany Laury. Místní šílenec Simon Sparks, který jemu však připadal normálnější než Thomas King. Slova Charlese Lowa a poté silueta Temperance Lowové s lucernou v ruce. Alfréd je tady a ochotný mu pomoct. Hledal mezi tím vším spojitosti, kde mohl, a někdy se mu tvořily jednotlivé šipky nebo spojnice, které nakonec sám ničil a začínal znovu, protože mu nevytvářely správný konečný výsledek.

Představoval si tváře a pojil je dohromady, aby je zase mohl rozházet po prostoru své mysli. Přemýšlel, kterým z nich mohly ony dvojí stopy patřit. A čí pes je skutečně doprovázel. Stejně tak informace, které doposud měl nebo které dnes zjistil, nebo také detaily na mrtvole Paula Lowa či ony věci, které u něj našel při podrobnějším prohledání. Z kapsy vytáhl stříbrnou brož a sledoval ji ve slabém svitu měsíce. Proč na ní tolik lpěl? A proč měl u sebe natržené vodítko?

Měly ony dvě věci nějaké skryté spojení?

Komu mohl věřit a komu by se měl vyhnout?

Opřel si hlavu o polštář.

Ať už se snažil, jeho představy o tom, co se mohlo stát, se zdály nepravděpodobné. Neměl dostatek dílků, aby si vytvořil pravdivý celek.

Usnout ovšem nemohl dlouho do noci.

 

„Pane York!“ probudilo ho bušení na dveře. Jen si přetáhl polštář přes hlavu a dělal, že neexistuje. Ale v tu chvíli dovnitř skromného pokoje vletělo tornádo jménem Edward Stevens a něco mu spěšně říkal. Maxův ospalý mozek postřehl jen každé druhé slovo.

„Pomalu a srozumitelně,“ vyzval ho rozespale, když jednou skončil. Ale těm slovům nejspíš Edward Stevens nerozuměl, a tak vypustil stejně rychle, možná i rychleji, své domněnky znovu do světa. Max jen převrátil oči v sloup a zase je zavřel. Přemlouval se, že je to jen zlý sen, který skončí, když nyní otevře oči. Nebyl to jen zlý sen. A když je otevřel, Edward Stevens se na něj starostlivě zblízka díval.

„Není vám dobře?“ zeptal se starostlivě.

‚Tobě nebude dobře, jestli hned nevypadneš!‘ pomyslel si Max otráveně.

„Ach, málem jsem zapomněl. Ten… dlouhán ze včerejška na vás čeká venku!“ vzpomněl si Edward při odchodu a Maxe tím definitivně poslal k zemi. Snad si přál stát se jedním s podlahou a už nikdy nemuset vstávat.

 

Max si zpočátku neuvědomoval, že mu nevadila Alfrédova přítomnost, ale spíš, jak ho označil Edward Stevens. Podvědomě Alfréda totiž občas přejmenoval čistě na dlouhána ve své mysli, když byl na něj naštvaný, nebo když mu vracel jeho oslovení prcku. Ale aby mu tak říkal i někdo jiný - to už se mu moc nelíbilo. A když si to uvědomil, ani kdyby ho mělo přejet pár volů, nikdy by to nahlas nepřiznal. Co ho ovšem překvapilo, byl seznam jmen a mapa s domy a omluva, že mu to nedal ihned.

„Doufám, že je dostatečně podrobná,“ pohlédl na něj Edward starostlivě.

„Díky, tohle hodně pomůže,“ ujistil ho Max s drobným úsměvem. Párkrát ji přeložil a schoval si ji do kapsy hábitu.

Záhy potom přišlo drobné uklidnění v podobě Alfréda, coby jediného normálního člověka v téhle šílené vesničce. Obdařil ho letmým zvednutím levého koutku. Alfréd zvedl oba koutky úst v úsměv, ale hlavně jim oběma smekl kloboukem na pozdrav. Adaptoval se velmi rychle. Aby splynul s davem, nesměl vyčnívat, přestože se zde náhle zjevil oficiálně teprve včera. A jak skrýt vlka mezi ovcemi? Nechte ho vést celé stádo.

 

Ranní mše se doslova vlekla, ale naštěstí Max velmi rychle přemluvil Edwarda, aby ho i Alfréda pustil k tělu. Opět slyšel opakující se slova o hříchu a znesvěcení těla, které mělo být už dávno pohřbeno na přání všech členů rodiny, až na jednoho.

„Kdo tomu nechtěl?“ zajímal se Max, aby mu sebral vítr z plachet.

„Charles Low, otec… zesnulého,“ volil Edward slova opatrně, než se vzdálil, aby nemusel přihlížet jejich zacházení s mrtvolou. Jako by tělo na zemi nikdy předtím nebylo člověkem. Díky chladu si pořád udržovalo stejný tvar a nezapáchalo. Ale i ve sklepě nevydrží příliš dlouho. Budou ho muset rychle spálit nebo pohřbít do země.

Max založil ruce do kapes a nechal tentokrát Alfréda, aby tělo prozkoumal. Nic mu ze svých myšlenek neřekl a čekal, čeho si všimne Alfréd sám. Měl s tím vlastní zkušenosti. Sám už nejednou zabil. Zakroutil nad tou myšlenkou hlavou. Nemohl zapomenout na minulost, ale právě tahle zkušenost pro něj nyní byla podstatná. Co uvidí mysl psychopata a vraha, co jemu uniklo, protože se na oběť nedíval stejnýma očima?

„Ty hadry můžu sundat, ne?“ zeptal se Alfréd nezaujatě.

„Dělej si, co chceš. Ale vrať ho potom do původního stavu, protože jinak Stevens nepřestane mít kecy,“ informoval ho Max.

Alfréd zabručel na souhlas.

Bez ostychu mrtvolu zbavil jeho hábitu. Max nečinně přihlížel. Už od prvního letmého pohledu totiž věděl, že nic dalšího nenajde. I Alfréd si to uvědomoval. Ale chtěl mít jistotu. Obrátil mrtvého na břicho a lucernou si posvítil víc na jeho záda. Vypadal otráveně. Snad čekal nějaké lynčování, jak se na sektu sluší a patří.

„Počkej,“ zarazil ho Max. „Posviť na jeho levý bok. Ne, pod žebra vlevo.“

Vyměnili si jen nechápavé pohledy, když viděli malý, zčernalý, vypálený kříž těsně pod levou stranou žeber.

„Tohle muselo sakra bolet,“ uznal Alfréd.

„Myslíš, že to udělal vrah?“

„Na to to vypadá příliš starý.“

„Dobrovolně se nechal označit?“

„Označit za co?“

Oba pokrčili rameny. Alfréd pohlédl na Paulův krk a chvíli kroutil hlavou ze strany na stranu.

„Myslíš, že ho nejdříve bodli a pak ho škrtili, aby to bylo věrohodné?“

„Spíš naopak. Nejdříve ho přiškrtili, potom bodli.“

„Tak či tak, když ho bodli, byl ještě naživu.“

„Stejně tak, když ho škrtili,“ souhlasil Max.

„Máme tu lepšího psychopata, než jsem já,“ ušklíbl se Alfréd.

Schytal šťouchnutí loktem do ramene.

„Co?“

„Nežertuj.“

„Jsem smrtelně vážný.“

Max naklonil hlavu trochu na stranu a obdaroval ho nehezkým pohledem.

„Fajn, už mlčím,“ usmál se Alfréd ironicky.

„To ti šlo vždycky velmi dobře,“ poznamenal Max stejně ironicky. Rychle uhnul ruce, která mu chtěla prohrábnout či rozcuchat vlasy. „Už ses seznámil s ostatními?“

„Ne, zatím se mi ti pošuci vyhýbají.“

„Tak bys mohl začít tím, že se porozhlédneš. Tohle ti pomůže.“

Alfréd se zadíval na přehnutý papírek, který mu Max předal. Byla to mapa, kterou mu Edward předtím udělal. „Už jsi je všechny obešel?“

„Ne, jen jsem si vyvodil, kteří jsou naprosto zbyteční na to, aby se jim věnoval čas nebo pozornost.“

„Dostanu radu k dobru?“

„Nepotřebuješ ji a ani si ji nezasloužíš.“

„Odplata za to, že jsem pil?“

Max chvíli mlčel, než dodal: „Znáš můj názor na opíjení se.“

Alfréd věděl, že tím naráží na své rodiče. Opilce a narkomany, kteří zkazili i jeho sestru Christinu. „Tak jsi mi neměl dát kopačky,“ pousmál se a v očích měl hravou jiskru. Nebylo mu odpuštěno, ale měl povolení zůstat. Tohle ho zajímalo. Kam je jejich společné pátraní dovede. A zda to v sobě pořád má.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 2
Agrevia, rok 1010, královský hrad. Mladému budoucímu králi bylo sotva...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 2
Heinrich seděl na lavičce v parku. Tvář natočil k obloze, aby mu na ni dopadaly...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 31
...všichni andělé padnou... a když svět ztratí naději, zrodí se poslední...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 11
Sledoval, jak hvězdy nad ránem pomalu mizí z oblohy, která se postupně...