Út, 29/12/2020 - 21:52
4

„Takže každý bude sám za sebe a vítěz bere vše?“ zeptal se Alfréd s úsměvem.

„Ne, o informace se před velkým finále podělíme,“ ujistil ho Max, když spolu stoupali po schodech nahoru.

„A jak se pozná vítěz?“

„To bude nejspíš ten, kdo chytí vraha jako prvního.“

„Co když se vítěz splete?“

„Právě proto se musíme ujistit, že se vítěz nesplete. Od toho tu jsme dva.“

Alfréd rázně pokýval hlavou a usmál se. „Tohle mi chybělo,“ svěřil se.

„Oficiálně jsi mimo hru.“

„Ale tohle je jen naše tajná hra. Nikdo se to nedozví, když nic neřekneš.“

„I tak je to riskantní.“

„Maxi,“ chytil ho za ruku a zastavil. „Neboj se. Ujistil jsem se, že mě nikdo nepronásledoval a ani nikdo netuší, že jsem tady nebo že jsem odešel. Alfréd Riddle před šesti lety utekl z chicagského vězení a nikdo ho doposud nenašel. Třeba už je ten zmetek dávno mrtvý a jeho bývalé oběti, které přežily, si mohou oddychnout.“

Max se k němu váhavě otočil. „A kdo tedy jsi?“

„Pouze stínem toho, kým jsem byl. Vrah Alfréd Riddle je pryč.“

„A co policajt Alfréd Riddle?“

„Ten je tady. Ochotný pomoct, i když je mimo službu. Připravený vyřešit případ. Jen potřebuje povolení někoho s vyšší šarží.“

Max nechal jeho poznámku být. Pustil jeho ruku a pokračoval ve stoupání po schodech. Dokud se nedostali ven z kostela, ani jeden už nepromluvil.

 

„Pane York, na slovíčko?“ oslovil ho Edward a bedlivě sledoval, jak k němu jde i onen dlouhán. „O samotě,“ dodal, když se Alfréd neměl k odchodu.

Stačil jeden Maxův pohled a už se klidil. Edward ho nedůvěřivě sledoval, než pohlédl na Maxe. „Co se děje?“ zeptal se Max nezaujatě.

„Co mám říct svému lidu… o něm?“

„Vzdálený bratranec.“

„Mluvím vážně, pane York.“

„Já taky,“ ujistil ho Max sarkasticky.

Edward si povzdychl. „Nemůžu ho vydávat za někoho z církve, jako to šlo s vámi, pane York. Na to nepůsobí dostatečně… věrohodně.“

„Na něco přijdete,“ poplácal ho Max po rameni.

„Lidé už se ptali. Co jim mám říct, abych je uklidnil, že to není zloděj nebo pytlák?“

„Další ztracená duše, kterou jste vyléčil,“ usmál se Max s ještě větším sarkasmem.

Edward Stevens si opět jen zdlouhavě povzdychl.

„Tak já se teda klidím, když očividně o mě není zájem,“ ozval se Alfréd a otočil se na patě, aby skutečně s úsměvem odešel.

„Riddle,“ oslovil ho Max a Alfréd se zastavil uprostřed kroku. Úsměv mu z tváře zmizel. Neotočil se k němu, ani nic neřekl. Max zaváhal, než dodal: „Máš mé povolení vrátit se do akce.“

Opět se mezi nimi rozeznělo ticho. A odcizenost, když Alfréd beze slova pokračoval kupředu. Max se za ním díval, ale věděl, kdy je lepší mlčet. A to, co nyní udělal, by ho mohlo stát i celou kariéru. Ale věděl, že tohle sám nevyřeší. Potřeboval Alfrédovu pomoct. Nejen kvůli případu, ale i kvůli vlastnímu zdravému rozumu. Byl jediný, na koho se v této situaci mohl spolehnout.

A taky jediný, kdo měl kdy možnost nahlédnout do zvrácené duše vraha a psychopata a vyváznout ještě s kouskem zdravého rozumu. Jak moc velkým kouskem, to si neodvažoval tipnout.

K čertu s kariéroupřípad je přece důležitější. Že, Maxi?

Alfréd se musel usmát pro sebe, když mířil k prvnímu domu. Tenhle pocit mu, jak zjistil posléze, i chyběl. Ten zářivý odznak, který už jako malý chlapec vždycky obdivoval, tu pomyslnou nálepku ochránce, ten pocit, že se na něj ostatní dívají jinak. Svých činů ovšem nelitoval. Svou pomstu pro sestru vykonal s čistou myslí a s vědomím, že tím zahodí možnost chránit jiné, že už nebude ochráncem, ale vrahem. Ale Max nyní potřeboval jeho zvrácenou mysl vraha, aby pracovala na plné obrátky, aby mu pomohl vidět něco, co sám neuvidí, dokud dobrovolně nevezme někomu život.

Zaklepal na dveře domu.

 

„Lucy!“ slyšel přísný, ženský hlas a ohlédl za ním. Hned poté byl ovšem svalen na zem obří fenou, která ho snad s radostí zalehla a olízla mu tvář, zatímco vrtěla ocasem. „Proboha, Lucy!“ ozval se znovu ten přísný hlas. Lucy ovšem vypadala nad míru spokojeně, když držela Maxe na zemi a slintala mu na tvář.

„Slečno Lucy, takhle se dámy nechovají,“ zasmál se Max, který předem vzdal boj s tím obrem. Odpustil jí, protože jí tak rošťácky a roztomile zářily oči. Nemohl se na ni zlobit, ani kdyby chtěl sebevíc.

„Pane York, moc se vám omlouvám!“ zhrozila se Laura, když konečně odtáhla hravou Lucy z Maxe. „Lucy! Tohle se nedělá!“ hubovala ji a plácla po zadku. Lucy ovšem vypadala víc než spokojeně.

„Nic se nestalo,“ zasmál se Max, když se vysoukal do sedu. Laura mu spěšně podala ruku. „Posedím,“ ujistil ji Max s vtipem a povedlo se mu jí vykouzlit úsměv na tváři. Lucy se k němu hned hrnula, ale Laura ji silou stáhla zpátky ke svému boku.

„S Lucy takhle… nešily čerty už dlouhou dobu,“ svěřila se Laura a na tváři měla větší úsměv. „Takhle skotačila jen…“ nedomluvila.

„S Paulem?“ dokončil za ní Max jemně.

Přikývla. Musela se ovšem po chvíli krátce zasmát, když se Lucy lísala k Maxově ruce a přemlouvala ho, aby ji drbal na hlavě.

 

Alfréd opustil dům po pár minutách. Věděl, že z nich nic nedostane. Všichni okolo byli otupělí svým vlastním náboženstvím. Jako každý jiný v sektě. Zastavil se, když viděl Maxe a nějakou ženu, která tak okatě koketovala a sváděla Maxe jemu před očima. Věděl, že Max odpovídá čistě ze slušnosti, ale přesto v něm zahořela žárlivost. Vydal se jejich směrem. Možná to nebyl nejlepší nápad, protože onen opelichaný pes vedle té ženy, který si tak okázale užíval Maxovo drbání, se na něj otočil a zazářily mu tesáky a ozvalo se táhlé, hluboké zavrčení. Čím byl blíž, tím hrozivější se vrčení stávalo.

„Lucy!“ ozvala se ta ženština, až potom se ohlédla, když její fena nepřestávala vrčet. A nyní, když byl jen pár kroků od nich, začala se fena dokonce i škubat a hrozivě štěkat na vetřelce. Alfrédovi cuklo v koutku, když viděl Maxe, jak fenu hravě uklidnil, ale po chvíli se hrozivé vrčení ozvalo znovu.

„Slečno Lauro, tohle je… Alfréd Riddle. Známý… Thomase Kinga,“ zalhal Max rychle.

„Thomas se nikdy nezmínil… že má bratra…“ podotkla Laura zmateně.

„Jsem jeho bratranec, přišel jsem jen na výpomoc,“ ozval se Alfréd neurvale. Max mu nenápadně dupl patou na nohu, když k němu došel, ale nic neřekl.

„Ach tak,“ zasmála se Laura. „Lucy!“ zamračila se na fenu, která zase začala nebezpečně vrčet a cenit tesáky.

Alfréd zvířeti věnoval lhostejný pohled. Viděl v jeho očích nenávist a zlost, ochotu bránit svou smečku, svou jedinou paní, i když to byla jen fena. Když pohlédl na onu Lauru, viděl v jejích očích něco, co mohl vidět jen vrah jako je on. Něco, co bylo dobře skryto před zraky všech, ale před ním, před vrahem, to přímo křičelo, aby si toho všiml. I onen falešný úsměv, který Laura zase nasadila, aby se skryla za maskou dokonalé ženušky, které vůbec nechybí její milovaný manžel. Milovaný? Alfréd měl chuť se rozesmát. Byla to žena přinucená se vdát za muže, kterého ani neznala. Tak to tady přece chodí. Sotva se poznali při svatebním obřadu a už se měli milovat? Vyloučeno.

‚Nebo jsi možná jen příliš skeptický,‘ pomyslel si. ‚Kdyby nebyla jen obyčejnou ženuškou, Max by s ní dobrovolně netrávil čas, a ani v takové blízkosti by jí nebyl.‘ Pohlédl na svého prcka. ‚Nebo je to jen součástí jeho dobrého hraní? Zapadl tady dokonale. Až mě to sakra sere, že je tak dobrý herec.‘

Maxovi neušel Alfrédův pohled. Věděl, co si myslí. Ale také se měl před Laurou na pozoru. Pochyboval, že jejich náhodná setkání byla až tak náhodná. Proč by se zrovna čerstvá vdova hlásila k jinému muži? Na veřejnosti? Jistě, Lucy mohla využít jako záminku, stačilo pustit vodítko, jen poznamenat okolo jejích uších, že je nablízku, vyslat ji jako důvod, proč se s ním znovu sejít a nenápadně přitom zjišťovat, co už ví. Max nebyl hlupák a moc dobře si uvědomoval, že právě Laura by těžila nejvíce, kdyby Paul zemřel. Mohla mít pro to spoustu důvodů.

Chtěl se jí zeptat na přátelství Paula a šíleného Simona, ale věděl, že by mu neodpověděla popravdě. Proto se rozhodl zeptat bratra zesnulého a posléze i jeho manželky. Třeba si všimli něčeho, co Laura ne. Nebo viděli nešťastné manželství, které Laura skrývala za úsměvem a vzhledem poslušné manželky.

Otočil se k Alfrédovi a jedním pohledem mu jasně vyslal zprávu. Hraj to se mnou! Alfréd hned pochopil, o co mu jde.

„Slečno Lauro,“ usmál se Max zpátky na Lauru. „Byla byste tak laskavá a provedla pana Riddlea po vesnici? Ještě se tady moc nevyzná. Rád bych to udělal sám, ale ještě musím něco dořešit s otcem a tak…“

Lež jak prase, Maxi, ale někdy je to nejlepší řešení pro všechny!

„Ale samozřejmě!“ usmála se Laura zářivě a pohlédla na dlouhána vedle Maxe.

Alfréd měl sto chutí protestovat - vždyť ho mohl provést on, sakra! Ne, měl ho provést on a ne nějaká děvečka s vymytým mozkem! Přemohl se a také se usmál.

„Bude mi ctí,“ zanotoval a doufal, že to znělo věrohodně na nějakého vypatlance z minulého století.

A pohledem vraždil Maxe, když následoval tu hloupou ženštinu. Hrozivě vrčící fenu ignoroval. Max se mu pohledem omlouval, ale sotva zašli za roh, vydal se spěšným krokem k domu Lowů. Neuvědomoval si skrytou hrozbu, neboť s Laurou trávil až příliš mnoho času a dostávala se mu nevědomky pod kůži. Nebyly to náhody, že se setkávali. Byla tady možnost, že Lucy opravdu mohla navést, aby jí vždycky utekla a běžela přímo za ním. Přeci jenom Lucy byla loveckým i hlídacím psem. Stačí jen ukázat na terč a pes vás poslechne.

 

„Pane York,“ usmála se Temperance Lowová, sotva ho viděla, jak spěšně jde skrz jejich zahradu. Hrozba v podobě Barryho byla nyní drbána Dorothy, která ho u sebe přidržela, sotva pes chtěl přivítat hosta, jak se sluší a patří. Temperance vstala z houpacího křesla a odložila své vyšívání. „Co Vás k nám přivedlo dnes?“

„Dobré poledne, paní Lowová,“ usmál se Max vlídně. Zalovil ve svých kapsách, zatímco mluvil: „Jen mě napadlo, zda poznáváte tohle?“

A když rozevřel dlaň, jímala se mu v ní stříbrná brož ve tvaru růže.

Paní Lowová nápadně zbledla a ztratila řeč. Chytila se za prsa a pomalu dýchala, snad jakoby se jí blížila poslední hodinka života před infarktem. Max si ničeho z toho ovšem nevšiml, neboť malá Dorothy vypískla, že to je přece brož Laury.

„Nedávno ji prý ztratila,“ chlubila se Dorothy, že tohle ví. „Prohledala celý dům a potom plakala, že ji ztratila.“

„Nechala si ji u mě,“ vložila se do rozhovoru Temperance rychle, ale pořád vypadala v bolestech. „Ta brož… dala jsem ji Paulovi, aby ji dal ženě, kterou miluje. Je to tradice v naší rodině… Charles… ji taky dostal od své matky, aby ji dal mně.“

„Jaká tradice?“ zajímal se Max a pozoroval její chování. Všiml si například, že nepoužívá svou dominantní ruku ve vyšívání, ale má ji po celou dobu položenou na koleni spolu s vyšíváním.

„Dej to své milované pod jasným úplňkem, aby Vaše láska trvala navěky,“ zašeptala se Temperance a setřela si počínající slzy. „Ten večer… kdy se už nevrátil zpátky… měl se s Laurou sejít, aby jí vyznal lásku… znovu. Aby jí mohl tuhle brož znovu věnovat… se slovy, že si ji skutečně vezme.“

„Co přesně řekl?“

„Dnes večer… nebudu s vámi večeřet, matko. Chci se sejít s osobou, kterou miluji nadevše a tuhle brož jí dát…“

„A Laura tu noc taky nebyla doma?“

„Byl to večer, kdy se Paul domů už nevrátil.“

Tu se náhle chytila nejdříve za rameno a pak za prsa a pomalu dýchala.

„Matko?“ zeptala se Dorothy starostlivě, vstala od Barryho a přicupitala k ní, aby ji hladila po zádech.

„Omlouvám se, pane York, není mi dobře,“ zašeptala paní Lowová se zavřenýma očima.

Max nic neříkal. Doposud vypadala naprosto v pořádku. Až potom, co uviděla brož. Napadlo ho nehezké spojení, které vypadalo ale logicky. Jen ono spojení musel podpořit i jinými důkazy.

„Ne, v pořádku. Omlouvám se, že jsem sem jen tak vpadl,“ chytil ji Max za ruku.

„Ale kdeže!“ zasmála se Dorothy mile. „Jste tady vítaný!“

Max se na ni vlídně usmál. Zeptal se, kde jsou Philip a Charles Lowovi. A taky Cindy Lowová.

„Cindy je u potoka, pere prádlo,“ odvětila Dorothy ihned. „Tatínek a Philip jsou v obchodě.“

A hned ho navedla, kam má jít, dřív, než ji snad Temperance mohla zastavit nebo ukáznit, že mluví tak okázale s někým z církve.

„Děkuji vám za váš čas. Paní Lowová, měla byste si lehnout. Dorothy, uvaříš svojí mamince čaj s medem?“ usmál se na holčičku. Ta ochotně přikývla. „Ještě jednou vám moc děkuji,“ dodal, než odešel.

Ohlédl se u branky, aby viděl, jak Dorothy pomáhá matce na nohy a pomalu ji vede dovnitř do domu. Sotva si však všiml přátelsky se usmívajícího Barryho, raději rychle zavřel branku a vzdálil se od domu Lowových. Už jednou mu dneska stačilo, že se válel na zemi, nepotřeboval to zažít podruhé.

Rozhlédl se po okolí lesa, než do něj vplul. Měl se na pozoru po celou dobu. Poslední jeho návštěva lesa vyústila v přestřelku.

Netrvalo dlouho a Cindy skutečně našel u potoka, jak pere prádlo.

Cindy s sebou škubla leknutím. Dlouze vydechla ústy. „Pane York,“ usmála se téměř nuceně a zakroutila hlavou. „Cožpak nemůžete dát o sobě aspoň vědět? Vylekal jste mě k smrti!“ hubovala ho, ale úsměv značil, že se nezlobí.

„Omlouvám se,“ usmál se Max vlídně.

„Co Vás sem přivádí?“

„Pár… dotazů, řekl bych.“

Dotazů?“ vzhlédla k němu od mokrého prádla.

„Kdy jste se setkala s Laurou poprvé?“

Cindy se zamyslela, zatímco drhla ve vodě prádlo. „Asi tak… před půlrokem. Poprvé ji přivedla matka. Proč?“

„Byla už tehdy zasnoubená s Paulem?“

„Ano, když se děti narodí, jsou hned zasnoubení, to přece víte.“

„Jak na toto zjištění Paul reagoval?“

„Zjištění? Věděl to,“ nechápala se Cindy.

„A souhlasil s tím?“

„Ano, miloval Lauru celým svým srdcem.“

„A Philip?“

„Proč se ptáte na mého muže?“ Cindy ho zmateně sledovala a nechápala jeho otázky ani jejich spojitosti.

„Chci říct – Paul dostal od matky tu brož, kterou měl dát své vyvolené. Philip ji nedostal?“

Cindy odvrátila pohled k řece. „Ne,“ řekla trochu chladně. „Temperance… Temperance měla Paula ve všem radši než Philipa. Vždycky tomu tak bylo. Proto Philip zuřil, když zjistil, že tu brož dala Paulovi a ne jemu, přestože je starší… Byla to tradice, kterou porušila.“

„Dává se vždycky staršímu z dětí?“

Cindy přikývla. „Ale je to jen brož, nic to nedokazuje.“

Max si ovšem myslel opak, vzhledem k tomu, jak ji ranila zmínka o oné broži. Snad po ní toužila, snad věřila, že si ji zaslouží víc, než právě Laura. „Víte, Temperance… nemá mě ráda, jako snachu. Nesouhlasila s naším zasnoubením, ale Charles to rozhodl za ni. Stejně tak v případě Paula a Laury.“

„Proč by vás neměla ráda?“ zeptal se Max opatrně.

Všiml si nehezkého úšklebku, který ho u ženy Cindyina formátu trochu vyděsil. „Nevypadám jako dokonalá manželka, víte? I když jsem vdaná, pořád mám vlastní názor… Laura tohle ztratila a raději byla poslušná ženuška-snoubenka. Philipovi to nevadí a je za to rád. Má raději ženu, která je rázná, která má vlastní názor, než aby jenom přikyvovala a mlčela, nikdy neřekla nahlas, co si skutečně myslí, aby nevypadala špatně v očích jiných.“

„Takže vás Temperance neuznala jako vhodnou manželku?“

„Ne, dala mi to několikrát okatě najevo.“

Max věděl, že sahá do nebezpečného, zraněného místa. A že fraška s dokonalou rodinou se velmi rychle rozpadá, čím více kolem Lowů čmuchá.

„Ostatně - Laura je ve všem lepší, než já. Umí vařit, stará se, Paul ji miloval nadevše a hlavně je Temperance tak podobná, až to děsí. Poslušné ženušky, jak zákon káže.“ Suše se rozesmála. „Na rozdíl od nich mám vlastní hlavu. A to Philip na mě miluje. Když jsem si to jednu chvíli vyčítala, že mám prořízlou pusu, ujistil mě, že mě miluje takovou, jaká jsem. A že je rád, že vyčnívám z davu, že nejsem jenom manželka na okrasu, ale že bych se uměla o sebe postarat, kdyby bylo třeba.“

„Takže rodiče Lowovi chtěli spíš manželky na okrasu?“

„Jako každý jiný otec. Spíš na okrasu než jako manželky, spíš doplněk, než člověk. To přece víte sám nejlépe, pane York.“

Max na její slova nic neřekl. Jen si v duchu udělal poznámku, že tady skutečně určuje partnera otec, nikoliv rodiče nebo samo dítě. Rozhodl se odbočit od tématu, které ji očividně bolelo. Pravda, Laura vypadala ve všech ohledech jako dokonalá ženuška pro tento svět. A Cindy byla upozaděná za to, že byla svá.

„Chtěl bych se ještě zeptat na vztah Paula a Simona Sparkse?“

Cindy se zarazila, když ždímala prádlo. „O tom vám víc poví Philip. Já jen vím, že byli nerozluční přátelé a že Simona Temperance nesnášela.“

„Proč?“

„Zeptejte se ho sám. Temperance má celkově problém s každým.“

Max se v duchu musel pousmát. Jako by Cindy nebyla z tohohle světa. Měla pusu správně prořízlou a řídila se heslem co na srdci to na jazyku. Možná, že byla jedinou normální ženou široko daleko. Nebyla zdvořilá jako Laura, ale rozhodně mu dala pár dobrých věcí, nad kterými by se měl zamyslet. A on opět vidět rodinu Lowů jinak, než předtím.

„Paní Lowová, omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Moc jste mi pomohla,“ usmál se na ni mile.

Cindy k němu vzhlédla s unaveným úsměvem. „Já děkuji za normální rozhovor, který mohu jinak vést jenom s Philipem. Máte nadčasový pohled na svět, jako Philip.“

„Kdybyste si na cokoliv vzpomněla-…“

„Přijdu k vám na zpověď, rozumím.“

A hravě se ušklíbla. Na tuhle ženskou si dám pozor, ale aspoň je to normální člověk s nevymytým mozkem, jako každý jiný tady.

„Přeji hezký den,“ uklonil se jí Max.

Před očima rodiny poslušná manželka, ale o samotě nebezpečná žena, která má vlastní názor a nebojí se ho použít. Skrytá šelma, která by možná byla ochotná bojovat, kdyby bylo potřeba. A přesto ji Max nemohl vidět jako vraha. Paul pro ni byl jen bratr jejího manžela, nejevila o něj zájem. Nemluvila o něm s žádným zaujetím ani s jiskrou v hlase. Prostě jen o muži, který ji nezajímal, protože už měla Philipa.

 

Max se předtím ujistil, že našel správné kožešnictví. Potom zaklepal a vstoupil dovnitř. Oznámil ho zvoneček vevnitř. Charles byl vzadu a obchod v tu chvíli řídil Philip, který zrovna zpracovával kůži nějakého zvířete. Maxovi se zvedl žaludek, když ucítil smrad krve a masa. Nepochyboval, že se jednalo o úlovek, který si potom vymění s někým, kdo prodá maso a o peníze se rozdělí.

„Pane York, vítejte!“ usmál se Philip přívětivě a spěšně si namočil ruce ve vodě a otřel si je do hadru. „Co vás sem přivádí? Máte snad zájem o kožešinu?“

„To ani ne,“ usmál se Max vlídně. „Mohu otevřít okno?“

„Ale zajisté!“ zasmál se Philip. „Asi ten smrad je k nesnesení, co? Já už to ani necítím, víte?“

„Pochopitelně.“

Max otevřel okno a všiml si, že Philip otevřel druhé okno u sebe. Obešel stůl, aby se dostal k němu. „Co pro Vás mohu udělat?“

„Je tady i Váš otec?“

„Ano, je vzadu, zrovna počítá peníze. Musíme ještě vyplatit lovce, víte jak.“

„Chápu.“

„Mám ho zavolat?“

„Ne, není třeba. Prozatím. Mám totiž pár otázek na Vás.“

„Určitě, jsem jedno velké ucho,“ usmál se Philip od ucha k uchu a roztáhl přívětivě ruce. Vyzařovala z něj ochota a otevřenost všemu. Mimo dohled rodiny to byl také úplně jiný člověk. Otevřený mnoha věcem, které jeho rodiče možná neuznávali. A taky možná viděl a věděl něco, co by jeho rodiče pohoršilo. Možná, že se měl ptát jeho jako prvního, ne jen tolik lpět na slovech od Laury.

Nebo má každý svou vlastní masku, kterou nasazuje dle potřeby.

„Chtěl bych se zeptat na důvěrného přítele Vašeho bratra, Simona,“ začal Max oklikou.

„Ach, pravda. Simon Sparks. Ano.“

„Nuže?“

„Nuže co?“

„Co byste mi o něm řekl?“

Philip se krátce, zaraženě uchechtl. „Ehm, Laura vás k němu posledně zavedla, nepletu-li se?“

„Ano, zavedla.“

„Tak proč se ptáte mě, když jste měl tu možnost ho potkat?“

„Protože chci slyšet Váš názor na něj.“

Philip semkl rty k sobě a úsměv mu trochu zmizel. „Pane York, byl by hřích, kdybych srovnával Simona před smrtí bratra a Simona nyní. Proto musíte být konkrétní, co bych Vám o něm měl říct. Nerad bych totiž pošpinil jeho dobré jméno v nevědomém hříchu, kdy bych o něm špatně mluvil, byť by si to zasloužil.“

„Popište mi tedy oba Simony Sparkse,“ vyzval ho Max zaujatě. Opravdu se člověk dokáže tak moc změnit?

„Děje se něco, Philipe? Ach, pane York! Jaká to milá návštěva,“ usmál se Charles Low mile, sotva si všiml muže z církve.

„Také Vás rád vidím, pane Lowe,“ pozdravil ho Max, ale jeho hlas měl podtón sarkasmu více než očividného.

„Můžeme Vám s něčím pomoci?“ zeptal se Charles vlídně.

„Vlastně ani ne,“ zareagoval Max ihned, když viděl Philipa otvírat ústa, aby odpověděl. Všiml si jeho zmateného pohledu. Nenápadně na něj kývl s úsměvem. „Jen jsem se přišel podívat na kožešiny. Zima prý bude chladnější, než předtím.“

„Ach, pravda, pravda. Zaujala vás nějaká?“ zeptal se Charles zaujatě.

„Co jste dneska ulovili?“

„Správně! Ukážu vám naše čerstvé zboží! Hned jsem tu!“

„Pane York?“ pohlédl na něj Philip zmateně.

„Jak moc se Simon Sparks změnil po smrti Vašeho bratra?“ otočil se na něj Max přímo.

„K nepoznání,“ odpověděl Philip po chvíli. „Jako by se jeho dva póly vyměnily. S Paulem ho pojilo přátelství po celý život. Nenašel byste věrnější přátele, než tyhle dva.“

„Měli nějaká tajemství?“

„Jako každí jiní přátelé.“

„Například?“

Philip se zarazil a pohlédl ke dveřím, kde před chvílí zmizel jeho otec, než se nahnul k Maxovi. „Slibujete, že otci ani nikomu jinému nic neřeknete? Přísahal jsem bratrovi, že zachovám tajemství,“ zašeptal Philip rychle. Max stejně rychle přikývl. „Měli spolu jedno tajemství. Na důkaz, aby měli ústa zavřená, oba si vypálili kříže na tělo. Myslím, že pod žebra, nejsem si jist.“

„Jaké tajemství? Philipe, musím to vědět.“

„Tajemství, které by možná pobouřilo všechny kolem. Mohli by být upáleni zaživa za to, že roztrušují falešné klepy nebo že jsou čarodějové.“

Jaké tajemství?“

Prozřeli.“

Max k němu zaraženě vzhlédl.

Ták, tady to máme. Uznejte sám, že je to opravdová kvalitka, pane York!“ smál se Charles Low, když na stůl dotáhl hustou kožešinu kdysi překrásné lišky. Max ovšem nereagoval a hleděl do vyhaslých očích zvířete.

Paul Low, Philip Low i Simon Sparks - všichni tři znali tajemství, které by ohrozilo celou tuhle sektu.

Tušil, že naráží na tu jedinou možnou věc, která by mohla otřást v základech celou tuhle společnost lidí.

Věděli o životě tam venku.

„Mnohokrát vám děkuji, Philipe,“ kývl na něj Max. Omluvil se Charlesovi a div nevyběhl z krámu ven.

Nyní měl mozaiku zase o něco jasnější.

Pokud Paul Low věděl o životě venku, mohlo ho chtít umlčet jenom pár lidí, kteří by o jeho pobytu mimo sektu věděli a tím pádem ho museli umlčet v rámci zachování sekty.

Otec Stevens, který by jen tak určitě nenechal odejít své ovečky. Thomas King – muž, který měl jako jediný dovoleno odejít z jednoho světa a vrátit se do druhého, nikým nezpozorován. Vlastní rodiče, aby zabránili pošpinění vlastního jména. A manželka, která tolik lpěla na tradicích, aby se zalíbila jeho rodičům.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 4
Nevydržal som a splnil som to čo som hovoril, skutočne som sa mu urobil do úst...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Šunka ne debrecínka létala mi kolem obličeje… hroznové víno, jo na to mám taky...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
Sam sa zobudil na nepríjemný tón budíka. Pozrel sa na hodinky a zistil, že je...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 3
„Anděl Amitiel se odsuzuje k pěti ranám bičem a andílek Yuuki je s okamžitou...