Út, 01/08/2017 - 00:52
35

Věnování: 

všem, jenž mají rádi Natana :)

Před rokem jsem potřeboval do kanceláře nějakou babu. Na takové ty ženské práce: uklízení, vaření kávy, účtování a podobný sračky.

Jenže mi do oka padl roztomilý klouček s blond vlasy a modrým kukučem. Už jen z fotky, jsem měl chuť si ho najít, a rovnou ho někde přefiknout. Pěkně mu ho narvat do análu, tak, že by mě cejtil až v hlavě.

Ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. Pořád se na něco vymlouval. Věděl jsem od začátku, že lže jako, když tiskne. Výmluva na přítele... idiot. 

Ale ta jeho hra na nedostupného, mě šíleně vzrušovala. Ještě nikdy jsem nikoho nelovil.

Musím přiznat, že jsem tu jeho hru hrál dost dlouho. Bylo to pro mě nové. Chtěl mě, a přitom se tomu zuby nehty bránil. Zajímalo mě, jak to dopadne.

Jenže nemám moc pevné nervy. Jednou mi ruply, a nastal game over.

Chci, aby se mi oddal. Nicméně, jeho neustálé odmítání, má taky něco do sebe. Nutí mě to, ho pořád ojíždět.

Dokud nebude každá jeho myšlenka věnována mě, nepřestanu.

Chci, aby na tom byl stejně jako já.

Nestačí mi, že mě miluje.

Chci být jeho droga.

 

****

 

„Alexi!“ zařvu a musím se pousmát těm zvukům, které se ozvou z vedlejší kanceláře.

Určitě zase vyskočil minimálně metr do vzduchu. Kvůli tomu, jak se vždycky vyděsí, bych na něj řval klidně celý den.

Trvá mu to skrčkovi.

„Tak kde si?“ zahřmím ještě hlasitěji.

Něco spadlo.

Čekám další minutu.

Jestli nepřijde, tak si pro něj dojdu.

„Tady…“ pípne a nejistě se na mě zadívá.

Vždycky stojí, co nejblíž ke dveřím.

Jako kdyby mu to pomohlo.

„Co ti tak trvalo? Máš tu být do deseti sekund od toho, co uslyšíš své jméno!“ durdím se na oko.

On to však nepozná. Bere mě vždycky vážně.

Přiznám se, že mi to imponuje.

„Tak to, abych si pořídil do zadku tryskový pohon,“ odfrkne si.

Někdy umí vystrčit růžky. Jen kdyby se u toho neklepal jako ratlík.

„To ti nedoporučuji…“ usměji se škodolibě „tvůj zadek patří mě,“ dodám a jeho vyvalené oči, mě přinutí se zvednout, a dojít až těsně k němu.

Vyvalí je ještě víc.

Prudce přibouchnu dveře. A pravačkou ho na ně natisknu.

„Mám na tebe chuť,“ zašeptám těsně u jeho ucha a potěšeně pozoruji, jak se mu chloupky staví do pozoru.

Cítím, jak prudce mu buší srdce.

Díky těm jeho reakcím, mám pokaždý chuť ho celého pozřít.

Kdyby to šlo, dávno už to udělám.

Vezmu si ho. Brání se, jako obvykle. Kdyby tak věděl, jak moc mě to vzrušuje. Ta jeho předstíraná nechuť. Ten strach z toho, co všechno mu nabízím.

Pokaždé říká jen „ne…ne…ne…“ a jeho tělo volá „ano…ano... ještě.“

Je hloupý, když si myslí, že to nevidím.

Alexi, můj milovaný, chci, aby tvá mysl, patřila jen mě.

 

****

 

„Šéfe, máme další akci,“ oznámí mi Erik.

„Kde?“ zavrčím.

Zrovna jsem chtěl zavolat Alexe.

Sere mě to. V poslední době toho mám nějak moc. Vím, že ho zanedbávám a jemu se to zrovna dvakrát nezamlouvá. Nikdy by to samozřejmě nepřiznal.

Jak paličaté štěně.

„O tři bloky dál, prý je to akutní,“ vysvětluje a už mi ukazuje na GPS přesnou polohu.

„Fajn, vezmem ještě Honzu s Adamem,“ přikážu.

Jsem převlečený do dvou minut.

Zbraň je, kde má být. Pro jistotu vezmu i pár nožů.

Situace se za poslední týdny změnila. Ten kretén, můj otec, nejspíš zjistil, že ho můžu dostat, aniž bych svědčil. Začal dělat různá opatření, která mi to celé stěžují. Chcípnout kvůli němu nehodlám.

Rozhodně ne teď, když mám jeho. Mé roztomilé naivní štěně.

Alex je prostě celý můj.

Nevěřil bych, že se někdy stanu někým tak posedlý.

„Tak co bude kurva?“ vyletím, když zjistím, že ještě nejsou připraveni „ještě bych Alexe stihl třikrát ojet, než se vyprdelíte!“ zavrčím a koutkem oka pozoruji, jak se jmenovaný celý začervená.

Zlepšuje mi náladu každou chvíli.

I když vždycky vím, jak zareaguje. Hrozně rád se na to divám.

Kdyby to šlo, uváděl bych ho do rozpaků a děsil pořád.

„Už jsme šéfe!“ křikne Adam.

„Debile, neřvi mi u ucha!“ obořím se na něj a dám mu herdu do zad.

Skoro to neustojí.

Z čeho ty chlapy jsou?

Takové padavky. Všichni do jednoho.

„Postarej se mi o zbytek,“ šeptnu, při odchodu, Alexovi do ucha a přidám důrazné kousnutí.

„Jo…“ vydechne. 

Chci ho sníst.

Celého.

 

****

 

„Baví tě prodávat lidské orgány?“ ušklíbnu se na ošklivého plesnivého dědka.

„Hajzle! Tvůj otec tě dostane! Jen počkej!“ vyhrožuje a flusne mi na špičku boty.

Sráči!

Rozhlédnu se po klucích.

Vyděšeně ustoupí.

Ví, co přijde.

Uříznu mu jazyk.

Pohled na krev se mnou ani nehne. Zato jeho výraz, stojí za všechny prachy.

Musím se potěšeně zasmát. Tyhle zoufalé bolestné pohledy, mě jen utvrzují v tom, že to dělám dobře.

Chci vyvolat strach ve všech otcových kumpánech.

Jednou, budu mít větší moc než on, a donutím je, aby ho naprášili.

Jazyk schovám do igelitového pytlíku.

Pošlu mu ho do basy.

Na památku.

„Zavolejte švestkám, ať si ho vyzvednou,“ kývnu na kluky „jen počkej, tvá prdel bude brečet krev. Zařídím ti tu nejlepší možnou celu,“ usměji se na ten zkrvavený obličej pod sebou.

O jedno hovado míň.

Fotře, dostanu tě, i kdyby to mělo být to poslední, co na tomhle zkurveném světě udělám.

To poslední vlastně ne.

Kdyby mělo být něco poslední, tak chci vidět své malé štěně.

„Umyjte se, než pojedete zpátky,“ vzpomenu si ještě.

Nechci, aby viděl krev.

Zbytečně by se vystrašil.

A zrovna tento druh vyděšeného výrazu u něj nemíním spatřit.

 

****

 

Několikrát se prohlédnu, než vstoupím dovnitř.

Nikde ani kapka krve. Musel jsem se umýt a převléct, mě pach kovu nevadí, jenže je tu Alex.

„Pojď, jedem ke mně, už máš padla,“ řeknu a preventivně o krok ustoupím.

Málem vyletí z kůže.

Zachytím opěrátko jeho židle a odstrčím ho zpátky.

Mohl spadnout.
„Sakra šéfe, můžete si přestat hrát na ducha?“ otočí se na mě pohoršeně, ale vzápětí mu spadne brada.

Schválně jsem si vzal tričko s výstřihem.

Vím o jeho škrábancích. Mám je všude.

Je to pojistka, půjde už jen proto, aby to nikdo další nezahlédl.

Teď přijde ta vtipná část.

„Není vám zima?“ začne se zajímat a už se sápe po svém saku, do kterého se mě snaží narvat.

Je tak rozkošný!

„Nemám dětskou velikost,“ ušklíbnu se.

„Tak… už můžem jít,“ vyhrkne a honem se šine ke dveřím.

Jak předvídatelné! I tak mě to pořád baví.

Čapnu ho za límec košile „A co takhle vypnout počítač?“ řeknu.

„Jo…“ zamrká. Vypne ho natvrdo.

„A co tvá taška? Hodláš jí tu nechat?“ upozorním ho, akorát, když chytá za kliku.

Okamžitě se otočí a rychle doběhne ke stolu, kde ji překotně sebere.

„Tak jdem!“ skoro vykřikne.

„Teda Alexi… to ti tak chybí můj penis?“ zavrním a můj hlas se zřetelně nese ztichlou kanceláří.

Šokovaně se na mě otočí.

Je rudý jako rajče a neopomene se několikrát rozhlédnout po kanclu.

Stojím zády ale i tak vím, že kluci jen zírají do monitorů.

Oni jsou zvyklí, ale Alex ne.

„No?“ usměji se, když se nedočkám žádné reakce.

Tohle se stává často.

Po chvíli dojde až těsně ke mně „seš proradná bestie!“ špitne, a až překvapivě rázně, mě chytne za opasek a táhne pryč.

Ještě bych pokračoval. Ale tohle jeho odvážné gesto si zaslouží odměnu. 

Už chci být v něm.

Nikdy nesmí vidět, jaká zrůda jsem.

 

Dodatek autora: 

No... co si budeme povídat, v podstatě to nemá echt děj. Na druhou stránku, je tam trochu nastíněn Natanův úhel pohledu, takže, kdo čte Posedlost, tak snad pochopí.

Hodnocení: 
4.754715
Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 53)
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 19
Na nočním stolku začal řvát mobil. Neklidně jsem se zavrtěl a s přesností...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 21
Zahradník   Naštěstí Faileon musel počítat se vším. Znal jednoho...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 0
Yuta Susumu: Hlas šířící se celou místností, jako by najednou vycházel ze mě...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
„Hej Adam, vnímaš ma?“ zakričal známy hlas a zamával mu pred očami. Adam...