Ne, 19/01/2020 - 22:28
8

„Čekal jsem někoho urostlého… vznešeného! Někoho, jehož jméno bude znít v našich dějinách na věky jako jméno toho, kdo naše království konečně spojí! Ne tohohle… tohohle…“ plavovlasý elf ze vzteku nenacházel slova. „Člověka,“ procedil skrz zuby znechuceně a otřepal se. „Cožpak královna nepoužila dostatek magie, aby měla jistá měřítka na přivolání? Splňuje snad on nějaká z nich?!“

„Jedním dechem mluví o rovnosti a pak zapomíná, že to lidé nám vrazili kudlu do zad,“ zavrčel jiný nevrle, když držel pohár s vínem.

„Navrhuji potrestat jejich vyslance!“

„Neblázni,“ ozval se třetí a chytil ho za rameno, aby ho znovu usadil na lavici. „Dejme mu chvíli, třeba se vzpamatuje a uzná svou vinu sám.“

Víno dokáže pobláznit mysl i smysly. Dokáže z milých bytostí udělat záštiplné kreatury, které vidí jen rudě, pouze samou nenávist a zlost, špatnost a uštěpačnost.

„Tak ho otestujeme,“ navrhl první plavovlasý elf s úšklebkem. „Pokud je vyslancem lidí, bude se jistě umět bránit!“

Slova, nad kterými by se jiný večer zasmáli, nyní nabrala na důležitosti.

Alkohol z mírumilovných elfů vytvořil nepřemýšlející bestie. Co na tom, když ten člověk zemře? Mohou říct, že se jen bránili, když na ně zaútočil. Mohou se vymluvit na cokoliv. Královna určitě přihlédne jejich slovům, než výpovědi nějakého mrzkého člověka, co se k ní ani neumí chovat s úctou!

 

Kenny se spěšně rozhlédl kolem. Protože se dveře za okamžik začaly zase pomalu hýbat, rozhodl se, že se zachová jako zbabělec v očích elfů, zcela přirozeně v očích člověka. Schoval se pod postel a vyčkával, kdo bude ona noční neohlášená návštěva. Jistě to nebude stráž, kterou zde onen Halnor zanechal, aby ho hlídala. A dalo se tomu elfovi vůbec věřit? Co když ho chtěl jen uklidnit, než se vynoří z temnoty noci další útok. Bohužel, Kennyho obavy byly na pravém místě. Dovnitř totiž prokoukla elfí hlava nějakého vojáka, který se netvářil zrovna dvakrát přátelsky. Když viděl, jak si tiše počínají i ostatní, kteří vstoupili dovnitř za tím prvním, jen zanadával, že se nerozhodl ukrýt třeba na balkóně, odkud by mohl utéct. Nebo marně volat o pomoc, protože tady mu nikdo nepomůže.

‚Netušil bych, že na to někdy dojde, ale stokrát raději bych se dostal zpátky do Elma, než tohle!‘ pomyslel si a sledoval elfy, kteří se pohybovali rychle a tiše. Rozházeli postel, snad si mysleli, že spí. Prohlédli důkladně skříň i místa, o kterých Kenny doposud netušil, protože se po pokoji příliš nepídil. Meči ladnými pohyby rozsekali závěsy a Kenny si v duchu oddychl, že se nerozhodl schovat za závěsem. Na balkóně se rozhlíželi dva z nich, zbylí zůstali v pokoji a vše bedlivě prozkoumávali. Jen pod postel se prozatím nepodívali. Byli to posluhovači oné Nóliel? Nebo jím pohrdají všichni, jen to doposud dobře skrývali? ‚Kdybych tu aspoň měl nějakou zbraň…‘ pomyslel si.

Snažil si vybavit rozložení věcí v pokoji. Měl dobrou paměť. Ve škole si hned první den zapamatoval rozmístění ostatních žáků, a to především těch, kterých by se měl vyvarovat. Zavřel oči a představil si, jak pokoj vypadá. Postel uprostřed, spíš trochu nalevo. Co bylo vedle ní? Mysli. Stolek. Věšáky v podobě větví. Držáky na meče a toulce se šípy. Jiné věšáky nad nimi, pravděpodobně na luky. Všechno prázdné. Skříň byla napravo, příliš daleko od něj. Stejně tak balkón, právě nyní okupovaný několika elfy. Myslel rychle. Byla jen otázka času, než se elfové vrátí z balkónu a rozhodnou se pokoj prohledat znovu. Slyšel otevírání dveří. Viděl minimálně dva páry bot, jak vstupují do koupelny. Zadržel dech, když slyšel kroky těsně vedle své hlavy. Pomalu otočil hlavu nalevo a nedýchal, když viděl jeden pár botou těsně u své hlavy. Poslední elf zůstal v pokoji s ním a nejspíš vyčkával na návrat ostatních.

Kenny ve tmě rozeznal několik věcí v pokoji. A našel možnost, jak se odsud rychle dostat. Pokud mu bude přát štěstí, které na něj v tomto světě občas kašle. Sledoval, jak se boty po chvíli vzdalují o pár kroků dál, když se elf rozhodl projít, aby mu nezdřevěněly nohy. A Kenny mu za těch pár kroků stranou poděkoval. Téměř neslyšně se dostal zpod postele. Couvaje hmatal rukou naprázdno, než nahmatal zhaslý svícen. Udělal pár kroků k elfovi a zaváhal. Nebyl člověk, co by ubližoval. Spíše se raději stáhl a volil slova, než aby nechal mluvit pěsti. Srdce měl skoro v krku, když se rozmáchl druhým koncem svícnu. Zavřel oči, když cítil, že elfa udeřil. Elf se zapotácel a nakonec padl tváří na zem. Kenny rychle pustil svícen na zem a rozběhl se ke dveřím.

Z dáli k němu dolehl hlas: „Co to bylo? Běž se tam podívat!“

Otevřel rychle dveře. Jeden pohled doprava, potom doleva a pak zběsilý útěk pryč neznámou chodbou.

 

Netušil, kam běží. Naháněn jako králík hladovým predátorem kličkoval Kenny chodbami, aniž by měl jistotu, zda svým lovcům náhodou nevběhne přímo do náruče. Pamatoval si cestu, kterou ho sem Halnor vedl. Ale ve splašeném běhu, kdy se snažil zbavit svých případných pronásledovatelů, se sám ztratil. Zastavil se, aby popadl dech. Uprostřed neznámého místa nebyl daleko s myšlenkou, že je v bludišti. A na rozdíl od svých lovců neznal správnou cestu. Když pohlédl z okna ven, moc mu to nepomohlo. Ve tmě sotva mohl něco vidět.

A zatímco Kenny popadal dech, elfové zpanikařili. Jejich plánovaná oběť jim někam prchla. Pokud najde královnu, trestu se nevyhnou! Musí ho umlčet! Dřív, než najde Halnora nebo Sisimis, kteří by ho dovedli ke královně. Když se královna nic nedozví, jejich hlavy zůstanou v bezpečí.

A tak se malá skupinka elfů, kteří rychle vystřízlivěli, rozdělila, aby našli zpropadeného člověka, který je všechny poštval proti jejich královně, který je tolik ohrožuje jenom tím, že pořád žije, dýchá a je pod jednou střechou spolu s nimi.

 

Kenny otevřel jedny dveře a nahlédl dovnitř. Dveře ho vedly do jakési dlouhé, nekončící chodby. Zavřel za sebou dveře a oddychl si. Nic horšího ho už snad nečeká… Když se vydal kupředu, vzhlédl k prapodivným značkám po stěnách. A zastavil se. Ohlédl se za sebe, na obě stěny kolem sebe, i na strop. Vybavil si sloupy a strop, který viděl i předtím, než se ocitl zde. Předtím, než našel onen pergamen, který ho sem dostal… Se zaváháním se vydal kupředu. Co leží na druhém konci této chodby? Najde tam stejný pergamen nebo tam nic nenajde?

Nyní dokázal ony znaky přečíst. Po stěnách byly vypsány velké skutky předešlého krále. Ke konci se psalo o velké moci královny Pernapoli, která na všechny pohlížela stejně, bez rozdílů, která nelhala. Slova plná úcty a pokory.

‚Neuctívají ji až přehnaně?‘ pomyslel si Kenny. ‚Copak je pro ně Bůh?‘

Zastavil se u jednoho výjevu na stěně. Byla to mladá Pernapoli, kolem které pobíhali koně v kruhu a nad hlavou jí kroužili draci a chrlili oheň. Sloupy a zbytky stěn se zachovaly, malby však nikoliv. Je snad opravdu možnost, že tento svět a Kennyho je nějak propojený? Dostal se do minulosti? Nebo je to jenom shoda náhod? Najde odpovědi v té místnosti, kde předtím našel i onen pergamen?

Ohlédl se za ozvěnou rány. Jako když se prudce otevřou dveře a vrazí do stěny vedle. Chvíli vyčkával. Když neslyšel žádné hlasy nebo blížící se kroky, vydal se kupředu.

Zastavil se před dalšími velkými dveřmi.

Zvídavost přemohla obavy a strach a zatlačila do dveří, aby se otevřely.

 

Vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Nikde nikdo nebyl. V místnosti jenom na posteli lenivě polehávala kočka, která při příchodu někoho cizího zkoumavě zvedla hlavu a jasně zelenýma očima vetřelce sledovala. Pomalu hýbala ocasem ze strany na stranu. Cizinec jí moc pozornosti nevěnoval, spíše se rozhlížel kolem, než za sebou rychle zavřel dveře. To už kočka vstala a usadila se na posteli, aby měla lepší výhled. Jeho pach nepoznávala. Když se na ni konečně otočil, olízla si packu a přejela si jí po hlavě. Kennyho zarazilo objevení kočky v tomto světě, na druhou stranu - moc toho o tomto světě nevěděl. Přiblížil se k posteli, odkud ho kočka pokojně sledovala. Protáhla si končetiny a únavně zívla. Probudil ji z jejího šlofíku. Nudila se, když její paní odešla a ona zde osaměla. Ale svou paní milovala a vždycky na ni trpělivě čekala. A nyní k ní přišel nějaký cizí muž? Naklonila hlavu na stranu a člověka s podivným pachem si prohlížela. Sledovala, jak si kleká u postele a usmívá se jejím směrem. Pozorovala jeho blížící se ruku po peřině. Packami se trochu vzdálila, aby narovnala hrdě záda a znovu k tomu člověku vzhlédla. Jasně mu dávala najevo, aby se jí nedotýkal, dokud mu ona sama nedá svolení. Kennyho ruka ustála před ní a rozevřel prsty. Kočka se zvedla, snížila hlavu k jeho ruce a očichala ji.

Trvalo jen chvíli, než se k ní začala lísat a snažila se dostat ke dlani, aby ji ten člověk mohl pohladit. Nepřišel ublížit ani jí, ani její paní.

Kenny se usmál a hladil kočku po hlavě a pod bradou, až nahlas předla spokojením.

„Nestává se moc často, že by si k sobě někoho pouštěla,“ vylekal je oba hlas královny Pernapoli, až oba s sebou trhli. Kenny rychle vstal a náhle nevěděl, co říct. Pernapoli se usmála a přešla k němu, zahalena jen v prostý šat, který Kenny přirovnal k županu. „V pořádku,“ ujistila ho vlídně. „Sice bych byla ráda, kdybys svou návštěvu příště oznámil dopředu nebo alespoň zaklepal, ale v lidském království dobré mravy v některých koutech vymřely. Nezlobím se.“

„Nechtěl jsem…“ začal Kenny.

„Nezlobím se,“ zopakovala královna znovu, usadila se na svou postel a pohladila kočku po hřbetu. „Posaď se.“

„Neměl bych…“

„Bojíš se mě snad?“

Kenny mlčel.

„Bojíš se snad, že by si to mí lidé špatně vyložili, kdyby nás našli v mé ložnici takto?“

Opět bylo ticho.

„Nevypadá to, že bys přišel z oslavy nebo že bys na ni mířil. Co se stalo?“ zeptala se a upřela na něj pohled jasných očí. Kenny sklopil zrak k zemi. „Můžeš se mi svěřit. Nebo se můžeš svěřit jí. Ráda poslouchá starostí elfů a lidí.“

„Královno Pernapoli,“ oslovil ji Kenny konečně. Pernapoli k němu vzhlédla, zatímco hladila kočku po hlavě. „Co byste dělala, kdyby se mě Vaši lidé pokusili zabít, byť by věděli, že jsem zde jako prostředník?“

Pernapoliin úsměv zmizel a vystřídala ho nechápavost a potom chladný vztek, ale ten jen na zlomek vteřiny. Sňala ruku z kočky, která se na ni téměř vyčítavě podívala. Vstala z postele a přešla ke Kennymu.

„Pak by je čekala smrt. Útočit na prostředníka, na vyjednávače, se rovná útoku na královnu,“ řekla tvrdě.

‚Pak byste mohla pár šlechticů a jejich kumpány zabít rovnou,‘ pomyslel si Kenny. ‚Copak si neváží svých lidí, že tak jednoduše zahazuje jejich životy?‘

„Mohl bys je identifikovat?“ zeptala se Pernapoli.

„Ne,“ zalhal Kenny.

Nepřišel sem, aby u královny dosáhl pomsty nebo krveprolití. Pokud nevraživost přejde na královnu kvůli němu, proč tady vůbec přišel? Aby rozhádal obyvatele zdejšího království? Ne. Aby zabránil válce.

„Lžeš, Kenny,“ napomenula ho Pernapoli tiše.

„Nepřeji si, aby byli potrestáni.“

„Pak si ovšem protiřečíš.“

„Nepřišel jsem, abych tady rozpoutal vnitřní válku. Stačí, že válka s Elmem je na spadnutí.“

„Té dnes večer zabráníme. Vyjedeš s generálem Halnorem jako prostředník. Vyjednáte setrvání v míru. Pokud chce Vanyar útočit jenom proto, že ses dostal za naše hradby, vrátíš se k němu. Tím zabráníme válce.“

„Co když ale vypukne válka mezi vaším lidem?“

„Myslíš kvůli tobě?“ zeptala se Pernapoli se smutným úsměvem. „Vidím, že mí poddaní nemají lidi tolik v lásce jako dříve. Překvapený? V poslední bitvě nás zradili. To ovšem nečiní z každého člověka zrádce.“

„Ani se jejich postoji nedivím.“

„Ve válce je dovoleno vše. Nemohu je odsuzovat za to, že přešli na stranu vítězů.“

„Kdyby zůstali na vaší straně, nevyhráli byste?“

„Ne, byla to předem prohraná bitva.“

‚Proč jste se do ní tedy pouštěli?‘ pomyslel si Kenny, ale nahlas nic neřekl.

Pernapoli se vlídně usmála a přešla po své komnatě. „Znáš hru s kameny?“ zeptala se. „Ve svém světě ji možná znáš v jiné formě a pod jiným názvem, ale… princip je stejný,“ vysvětlila a vzala nějakou malou truhlu a dřevěnou desku.

Kenny překvapeně zamrkal. „Chcete… abych s vámi hrál?“

„Proč bys jinak přišel?“

Kenny ztratil slova. Byla to opravdu královna nebo si z něj střílela její sestra-dvojče?

„Nebo se bojíš, že prohraješ?“ zeptala se Pernapoli, téměř hravě.

 

Dovnitř vtrhli elfové a hned se zarazili. Nečekali, že královna bude ve svých komnatách, nebo že ten člověk tady skutečně bude! Královna k nim vzhlédla, vřele se usmála a zeptala se bezstarostně: „Děje se něco? Rušíte nás při hře.“

„Královno,“ vydechl jeden zaraženě, zbylí zůstali mlčet.

Pernapoli se usmála o něco víc. „Pokud to není nic důležitého, jistě to počká do rána.“

„Královno,“ vzpamatoval se konečně jeden z nich, „ublížil vám ten člověk snad?“

„Ovšemže ne,“ ujistila ho Pernapoli.

„Vše, co říkal, je totiž lež!“

„Takže to, že si se mnou přišel takto pozdě večer zahrát, aby mě zabavil, byla taky lež?“ pozvedla Pernapoli obočí a pohlédla na Kennyho a zpátky na elfa. „Poznám, když někdo lže. A víš, jak vypadá tvá tvář nyní?“

Elf zbledl a sklopil zrak k zemi.

„Bojíš se snad pravdy?“ usmívala se Pernapoli vlídně i nadále.

Elf polkl nasucho a šeptem odvětil: „Ne, má paní.“

„V tom případě, pokud nemáte nic jiného k řešení, odejděte. Jsme uprostřed hry,“ rozhodla Pernapoli a vrátila se zpátky na své místo naproti Kennymu. Elfové mlčeli, jen nevraživě pohlédli na Kennyho a stáhli se. Kenny je vyprovázel pohledem a se oohlédl zpátky na královnu. Pousmál se a zatleskal jí.

„To bylo ohromující,“ zhodnotil její herecký výkon.

Pernapoli přikývla a pohlédla na své kameny a zamyslela se.

„Poznám, když někdo lže. A pochybuji, že bys měl špatné úmysly, kdybys vešel do mých komnat takto pozdě k večeru. A pokud ano, poznala bych to,“ ujistila ho vlídně. „Vyhrála jsem,“ dodala, když položila poslední kámen na jejich hrací desku.

„Jste v tom vážně dobrá,“ uznal Kenny.

„Mohu tě to naučit.“

„V naší hře máme trochu jiné rozpoložení.“

„Skutečně? Vyprávěj mi o svém světě!“ vyzvala ho, oči otevřené dokořán jako malé dítě, uši nastražené a čistá zvědavost zářila z její tváře. Kenny se musel pousmát.

„Není až tak zajímavý…“

„Určitě je! Kýmpak jsi byl, než jsem tě sem povolala?“

Kennyho úsměv povadl. „Jiný, než jsem nyní.“

Pernapoli pochopila, že nemá nejspíš náladu vyprávět jí o svém světě nebo životě předtím, než ho sem povolala. Ani by se nedivila, kdyby ji za to nenáviděl. Bez varování se sem dostal a musel si projít peklem. Jen kvůli jejího… rozmaru.

„Ale jsem za tu změnu rád,“ dodal Kenny najednou a Pernapoli zmateně vzhlédla. Na tváři toho člověka viděla upřímný úsměv. „Poznal jsem tady mnoho zajímavých lidí. Tedy… bytostí. Nečekal bych, že by elfové byli skuteční. Ty podivné rostliny jsem také viděl poprvé v životě. Něco, čemu by se ostatní vysmívali, že si vymýšlím, že mám příliš bujnou fantazii, je tady skutečností. Zpočátku jsem se sice chtěl vrátit domů a namlouval si, že je to nejspíš sen, ale…“ Pak jsem poznal Vanyara a většinu jeho náladDostal jsem se do dvou království, která jsou tak odlišná a přitom stejnáPoznal jsem krále i královnu tohoto světaViděl jsem elfy naživo a přitom zůstal zdravý při smyslech… „Jsem rád,“ uznal po chvíli a vzhlédl. „Nelituji jediného dne, který jsem tady strávil. Snad jen… se obávám, že kvůli mně vypukne válka.“

Pernapoli mlčela a bedlivě ho sledovala. „Jsi laskavý člověk, Kenny,“ promluvila náhle. „Nesnažíš se vytěžit z našeho neštěstí, ale chceš nám pomoct. Nesnažíš se nás poštvat proti sobě, abys zničil Jahvi, ale snad nás dokonce i chráníš před vlastní zkázou… Už teď nevím, zda se ti budu moci kdy nějak odvděčit za veškerou tvou pomoc.“

Kenny se pousmál. „Pokud se mi povede zastavit Vanyara… poté mi můžete poděkovat,“ zhodnotil tiše, než položil kámen na hrací desku. Pernapoli se usmála a zvedla svůj kámen, který byl v Kennyho blízkosti.

„Učíš se rychle,“ zhodnotila a podala mu svůj kámen.

„V mém světě jsem se zaměřoval na detaily. Pamatuji si toho hodně,“ věnoval jí úsměv. „Proto jsem si jistý, že toto kolo vyhraju.“

„Nebuď domýšlivý, člověče,“ ušklíbla se Pernapoli.

„Lhal jsem snad?“

„To uvidíme.“

Věnovali si navzájem hravý úšklebek, než se znovu zaměřili na hru. Tentokrát vyhrál Kenny, protože Pernapoli se dopustila jedné drobné chyby.

 

Zatímco se v komnatách královny věnovali hře, rozhořčený elmský princ stál před mostem vedoucím k bráně do Jahvi. Vanyar byl tvrdohlavý, horkokrevný, ale hlavně to byl duší i tělem bojovník. Když se vrátil za otcem a říkal mu, aby zrušil mír, aby s ním potáhl do války, protože nyní pro to má pádný důvod, král Carnic ho odmítl. I když nyní princ udával správné důvody pro válku, král se rozhodl jinak. Zakázal mu vytáhnout proti království Jahvi. Ale princ neuposlechl. Svolal své nejvěrnější, nejlepší vojáky.

„Jahvi si nebude brát něco, co náleží mně!“ vykřikoval před svými muži, kteří mu dávali za pravdu a povzbuzovali ho v jeho hněvu. Voják patří do války, na bojiště. Když je za hradbami, jeho pohyby i smysly se zpomalí, otupí. Vanyar nebyl jediný, kdo prahl po válce. Ti, kteří ho následovali, byli stejně horliví, jako on. Co je komu do vojáků za hradbami, když se mají snažit žít, jako každý jiný? I kdyby to měla být jen krátká bitva, budou svého prince následovat. I kdyby to měla být zrada vůči královi samotnému.

A sotva stanuli před hradbami uprostřed noci, království Jahvi pořád ještě žilo. Slavili snad? Co? To, že mu ukradli jeho člověka?

Stačilo vydat jediný rozkaz.

Má s sebou sice jen hrstku mužů, ale i ta hrstka bude stačit k tomu, aby se z Jahvi stala jen hromádka popela.

 

„Brzy vyjedeš s generálem Halnorem, měl by ses jít připravit,“ prohodila královna, když pokládala svůj další kámen.

„Nejdříve dohrajeme hru,“ usmál se Kenny. Pernapoli se usmála stejným způsobem. Konečně měla někoho, s kým mohla hrát a přitom se i bavit. Už nevyhrávala jenom ona, ale pociťovala i sladkou prohru.

„Souhlasím.“

„Královno!“ vtrhl dovnitř nějaký elf splašeně a hned poklekl, sotva popadaje dech.

„Co se děje?“ otočila se k němu Pernapoli a vstala. Tatam byl nějaký zájem o hru.

„Elmo utočí!“ řekl elf jenom.

Už jen ta dvě slova bohatě stačila, aby si královna uvědomila vážnost situace.

Rychle přešla na balkón. Sledovala vzdálená světla pochodní.

„Řekněte generálovi Halnorovi, aby vyrazil,“ vydala rozkaz a předala mu nějaký pergamen s pečetí. Nevzdá se naděje na mír. Pohlédla na Kennyho a kývla na něj. Kenny se jí zlehka uklonil a rychle pospíchal za elfem.

 

Kenny zavřel oči a zhluboka se nadechl. Věděl, že Vanyara dělí jenom kousíček od výbuchu vzteku, kousíček od toho, aby zavelel svým mužům, aby zaútočili. Ale pořád čekal. Snad věděl, že se Pernapoli bude snažit ještě vyjednávat na poslední chvíli. Nebo snad očekával, že přímo on sám vběhne zpoza brány, aby ho zastavil. Zaraženě vzhlédl k Halnorovi, který mu nasadil helmu na hlavu, která Kennyho tvář téměř celou zakrývala. Musel si ji zvednout, aby viděl na vyššího elfa.

„Mluvit budu jenom já a on,“ vydal Halnor rozkaz. „V zájmu vlastního bezpečí budeš mlčet.“

Kenny poslušně přikývl.

Vyhoupl se s jeho pomocí na koně.

Pohlédl na posla, který měl zprávu připevněnou u svého pasu.

„Je to rozkaz královny,“ dodal generál jakoby omylem, než pobídl koně, aby se vydal kupředu, následován druhým elfem.

Kenny popohnal koně, aby je doběhl, a beze slova je následoval. Brána se za nimi krátce poté znovu zavřela. Čím blíž byli princově malé armádě, tím víc generál Halnor zpomaloval. Když byli jen pár metrů, jejich koně šli už jenom pomalým, váhavým krokem. Děsily je pochodně. A elfové připravení na ně vypálit, když jim Vanyar dá znamení.

„Vanyare,“ oslovil ho Halnor neurvale, když se zastavil pár metrů od něj.

„Halnore,“ oslovil ho stejně neurvale i elmský princ.

„Přijeli jsme vyjednávat, princi Vanyare,“ chopil se slova elf a vytáhl zprávu od královny.

„K čertu s vyjednáváním! Máte něco, co patří mně!“ zvýšil Vanyar hlas vztekle, až jejich koně i mírně polekal.

Kenny mlčel, přitom chtěl křičet. Chtěl seskočit z koně, běžet k Vanyarovi a uklidnit ho. Zmírnit jeho hněv, za kterými skrýval obavy a strach o něj. Ale jeden pohled od Halnora ho zastavil. Jako by na jeho povel všichni slezli z koňů. Jako první vyšel princi vstříc Halnor, následovaný poslem. Kenny zaváhal jen okamžik, ale když viděl, že k nim kráčí i Vanyar, dodal si odvahu a vydal se k němu i on.

„Můžeme si ušetřit řečičky. Vraťte mi toho člověka a Jahvi možná jenom vyhoří,“ zasyčel Vanyar podrážděně.

„Pak se budeme bránit. A ty zemřeš, Vanyare,“ připomněl mu Halnor. „Rozhlédni se kolem. Máme na své straně mnohem víc mužů než ty.“

„To jste měli i předtím, a kolik z vás padlo nebo jsou nyní mými otroky?“ bavil se Vanyar s chladem v hlase a úšklebek hyzdil jeho tvář.

Kenny mlčel, jen pevně stiskl ruce v pěst. Vanyar ho… děsil. Jak snadno se dokázal bavit o smrti a přitom žertovat, jakoby o nic nešlo. Moc dobře si pamatoval, jak snadno dokázal ublížit i jemu, než v něm po dlouhé době probudil city. Ovšemže nyní musí zuřit a šílet, jako dřív, když mu vzali něco, na čem mu konečně záleželo, něco, co konečně mohl bránit, něco, co nefalšovaně miloval. Něco, co ztratil. Ale ani Kenny si neuměl představit šílenství, kterým si Vanyar musel procházet. Sám. Bez porozumění otce. A jeho muži by se mu mohli vysmát, že je příliš měkký.

Bojovník jako Vanyar zkrocen člověkem.

Zakroutil nad těmi myšlenkami hlavou.

Pohlédl na posla, který vytáhl dopis od královny a počal jej číst. Vyzývala Vanyara a jeho vojsko, aby opustili její území, aby se stáhli, připomínala mu mírovou smlouvu a také své přání, že si nepřeje válku. Vanyar znuděně poslouchal.

‚Pořád dokola to samé a samé. Jen jinak podané,‘ pomyslel si otráveně, div rovnou nezívl nudou, která čišela z jeho očí.

Halnor mlčel a trpělivě čekal, až posel dočte dopis královny. Byla to slova pravdy a něhy, podepřená lety pevným poutem dvou královských sourozenců.

A Kenny se v duchu modlil, aby Vanyar poslechl a stáhl své vojsko. Přál si, aby mohl sundat helmu a říct mu to sám… ale nemohl. Věděl, proč to Halnor učinil. Nechtěl, aby Vanyar věděl, že je to on, aby viděl jeho pravou reakci. Možná, že ho chtěl jen postrašit. Ale co když Vanyar ukáže svou nejtemnější stránku právě ve chvíli, kdy si bude myslet, že ho nemůže nikdo vidět?

„Tímto královna slibuje,“ pokračoval posel hlasitě, aby ho slyšeli i všichni Vanyarovi vojáci, „že pokud se armáda prince Elma stáhne a přestane vyhrožovat útoky na království Jahvi, člověk jménem Kenny, který zde byl násilně vtažen paní Sisimis, bude propuštěn! Pokud se nepodřídí, bude to království Jahvi brát jako urážku a odmítnutí a bude s jeho vojáky naloženo dle zákona, který-…“

Dále posel pokračovat nemohl.

Halnor nestihl v čas zareagovat.

Ani Kenny nepostřehl, kdy Vanyar přestal vnímat úplně.

Stalo se to během mrknutí oka.

Vanyar se samolibě usmál. Takové kecy poslouchal už tolikrát od tolika různých poslů… Nedovolil mu, aby si na něj otvíral hubu ani o vteřinu déle. Vytáhl svůj meč a bodl. Trefil se dokonale. Elf měl zrovna otevřenou pusu, protože se nadechoval, aby pokračoval. A čepel mu hravě projela hrdlem až dozadu a umlčela ho.

Krev dopadla na toho vojáka v helmě za ním. Kenny nebyl schopen pohybu. Cítil na sobě teplou tekutinu, díval se na špičku meče zblízka. A nevěřil, že to, co se stalo, se skutečně stalo. Tohle nebyl Vanyar.

Princ Elma se nohou zapřel do těla elfa a skopl ho ze svého meče.

Jedním dalším ladným pohybem přejel přes celé elfovo tělo, aby ho ušetřil bolesti z rozřezané čelisti a hrdla. Na tváři se mu zračil sadistický úsměv. Chtěl pokračovat, kdyby jeho meč nezkřížily dva jiné.

Halnor se ze šoku vzpamatoval až po chvíli, a zabránil tak princi Elma, aby pokračoval ve svých sadistických choutkách.

Na zem dopadlo elfovo tělo, jehož oči mrtvolně zíraly na Kennyho.

Ten jen vystrašeně hleděl na bělmo očí a otevřená, rozseknutá ústa, která ještě před pár vteřinami mluvila. Zvedl se mu žaludek. Očima sjel na své ruce a tělo. Krev elfa dopadla na něj. To on ho zabil, ne Vanyar.

On přišel jako prostředník. Měl být na jeho místě…

Vanyar by ho zabil…

Ne!

„Už je to doba, kdy jsme naposledy zkřížili meče, Halnore!“ zasmál se mu Vanyar do tváře a prudce ho od sebe odsunul.

„Urážíš naši královu a naše království! Chceš mít válku? Máš ji mít!“

V Halnorově hlase byl vztek a silná nenávist. Elfa u svých nohou si cenil mnohem víc, než tohoto rozmazleného spratka. A on ho s potěšením zabil. Odčiní to jedině svou vlastní smrtí! Pevně stiskl oba meče ve svých rukách a rozmáchl se.

Byl by prince možná i sekl, Vanyar to očekával s úsměvem, možná že i s potěšením, protože by konečně dosáhl boje, ale něco je oba zarazilo.

Těsně před Vanyarem se totiž meče zastavily. Halnora totiž obemknuly dvě paže a stáhly ho dozadu, takže i jeho meče nyní prosvištěly vzduchem naprázdno.

Vanyar se šíleně ušklíbl. Využil hlouposti toho elfa za generálem a rozmáchl se mečem k jeho hlavě. Halnor instinktivně uhnul hlavou stranou. Čepel kolem něj prosvištěla. Když ovšem slyšel, že přece narazila do kovu, snad si vzpomněl, že za ním je pořád ten člověk. Prudce se ohlédl.

Po chvíli měli oba stejně zmatený pohled ve tvářích.

Helma, která Kennymu byla o něco větší, mu právě nyní zachránila život.

Špička čepele se totiž zabořila do prostoru mezi jeho hlavou a zbytkem přilby a prošla skrz. Mít o něco větší hlavu nebo odstávající uši, čepel by se ho dotkla.

Vanyar si ovšem zaujatě prohlížel ty vylekané oči, které se mu zdály najednou tak důvěrně známé.

A Kenny téměř nedýchal, když se po takové době zblízka díval Vanyarovi přímo do očí.

Vanyar zvedl svou čepel vzhůru, aby tak sňal i helmu z toho elfa za Halnorem. Když ji prudkým pohybem shodil k zemi, zůstal hledět do důvěrně známé tváře.

A Kennymu došlo, že nyní už Vanyar tím tuplem nejspíš neuvěří řečem o míru.

Vanyar pohnul rty na prázdno, aniž by si to uvědomil. Ale Kenny moc dobře věděl, co chtěl vyslovit, byť ho hlas zklamal.

Své jméno z jeho úst slyšel už tolikrát, nejednou je sledoval, jak se pohybují, když ho vyslovují. Ale nyní ho mrazilo o to víc, když viděl nechápavý pohled prince i jeho mužů. Snad se zastavil čas, aby si všichni uvědomili, čeho byli svědkem.

Unesený milenec prince Elma se postavil proti němu a nesl přilbu nepřátelského království? A princ ho nyní málem zabil?

Kenny polkl naprázdno. Chtěl něco říct, ale nemohl. Stejně tak Vanyar nenacházel slova. Halnor dostal zdravý rozum jako první. Rychle se vysmekl ze sevření toho člověka, popadl ho za rameno a stáhl ho za sebe. Zatímco učinil několik kroků dozadu, musel je učinit i ten člověk. Přitom měl před ním danou ochranitelsky ruku. Očekával výbuch šílenství prince každou chvílí. Pak už neuvidí, kdo je kdo, ale bude chtít zabíjet, mrzačit a trápit všechny a všechno. Stalo se něco, co se nikdy stát nemělo.

Vanyar hleděl na Kennyho, který se před ním znovu vzdaloval. Doposud se jeho postoj těla nezměnil. Ani sval ve tváři se mu nepohnul.

A Kenny věděl, že pokud byla předtím válka na spadnutí… nyní ji sám způsobil.

„Princi Vanyare?“ oslovil ho jeden z elfů.

Vanyar byl ovšem pořád v transu.

Byl to Kenny Ale co dělal s tím všivým jahvijským psem? A proč ho to psisko bránilo? Vždyť bych mu neublížil Proč měl na sobě jejich helmu?! Proč jim neutekl, když měl příležitost? Mohl se skrz ně protáhnout, vykřiknout

Leda

Leda že by se jednalo o zradu!

Mysl elmského prince se pokřivila.

Hned mu vše dávalo nyní nový smysl. Když se na situaci, ve které se nacházel, mohl dívat nyní jinak, vše nyní do sebe zapadalo.

„Princi Vanyare?“ oslovil ho elf znovu.

Vyměnil si pohled s ostatními, kteří sami netušili, co se s jejich následníkem trůnu dělo.

„Počkejte!“ snažil se Kenny Halnora obejít, ten mu to ovšem nedovolil. „Neublíží mi! Nechte mě si s ním promluvit!“

„Zabije tě, sotva se k němu přiblížíš!“ připomněl mu Halnor přísně.

„Nezabije!“

„Ty neznáš Vanyara!“

Oba se otočili, když slyšeli náhle zachroptění a dopad těla.

Vanyar měl nepřítomný pohled.

Na jeho meči nyní zasychala další krev, tentokrát jednoho z jeho mužů, který chroptil na zemi a kroutil se v křeči.

Ne, to nebyl Kenny. Kenny by mě nikdy nezradil!

Pohlédl na svůj meč prázdným pohledem.

Kenny je mi věrný, nikdy by se nespřáhl s těmi psy!

„Vanyare!“ zakřičel Kenny, snaže se ho vzpamatovat.

Tohle není Kenny, kterého znám. Tohle není můj Kenny!

Vanyar pohlédl na člověka a elfa na mostě otupělým, prázdným pohledem.

Můj Kenny je v nebezpečí. Musím ho dostat z Jahvi. Ne už ho určitě zabili Musím ho pomstít! Jahvi shoří na popel!

Jeho oči potemněly.

Když mu mohli sebrat to, na čem mu záleželo, zaslouží si zemřít všichni do jednoho!

„Zapalte šípy!“ vydal konečně rozkaz.

Elfové se podívali jeden na druhého.

„To je rozkaz! Jahvi dnes večer lehne popelem!“ rozhodl Vanyar.

„Rozkaz!“ odvětili elfové jednohlasně.

A Halnor jen sledoval, kterak dělají, co jim jejich šílený princ přikázal.

Popadl Kennyho násilně za loket a tahal ho zpátky.

„Zavřete bránu! Připravte zbraně!“ vydával rozkazy i Halnor. „Nedovolte jim vypálit jako první!“

„Pusťte mě!“ bránil se Kenny a volal Vanyarovo jméno, natahoval k němu ruku ve snaze ho snad chytit a pořádně s ním zatřást. „Vanyare!“ zakřičel zoufale. „To jsem já! Kenny! Pořád žiju! Zastav to, Vanyare!“

Ale Vanyar jeho hlas neslyšel.

Jen nějaká vzdálená ozvěna jeho jména k němu dolehla.

Kenny je mrtvý. Nyní zemřete i vy, jahvijské krysy!

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 20
Dostal som sa von z telocvične. Utekal som pred ním ako aj pred mojimi citmi....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Melafor se opět rozmáchl pěstí a udeřil Zarbaga do tváře. Další rány a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
V horách neexistovala možnost, jak se naučit plavat. A to ti chlapci z kláštera...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Královna procházela palácem, a když míjela svého syna, ani na něho nepohlédla a...