Út, 23/06/2020 - 11:53
6

Věnování: 
Všem, kteří si tenhle příběh ještě trochu pamatují :)

„Princi Vanyare,“ oslovil prince váhavě jeden z vojáků, zatímco se zbylí chystali splnit jeho rozkaz bez otázek. Princ ho ovšem ve svém šílenství neslyšel a před očima si už představoval, jak Jahvi hoří. Voják měl ovšem dostatek rozumu a víc odvahy, než jiní. Musí prince vzpamatovat, nebo se dopustí chyby. I kdyby za to měl zaplatit životem, aspoň se pokusí probudit prince včas, než by toho mohl litovat. „Princi Vanyare!“ oslovil ho o něco rázněji a postavil se před něj. Pokud zaplatí za svou troufalost životem, jako jiní, s radostí položí život za křehký mír, který se snaží král Carnic tolik ochránit. Následoval by prince do horoucích pekel nebo do chřtánu draka bez váhání, ale nepřeje si vidět jeho zbrklou smrt. I zbylí vojáci jistě přemýšlejí stejně, ale ze strachu z jeho sadistické strany raději mlčí a plní rozkazy bez váhání.

Vanyar konečně shlédl na toho, kdo na něj promluvil. Slyšel ho jen jakoby z dálky. Jeho slova mu nedávala moc smysl, když je slyšel odděleně. Ale věděl, že mluvil na něj. Oslovil ho tak, jak ho vždycky oslovoval Kenny… Pravda, přišel si tady pro něj, ale ty jahvijské krysy jednaly až příliš rychle. Nedaly mu ani možnost vyjednávat…

„Princi Vanyare, zvažte svůj rozkaz ještě jednou,“ pravil voják odvážně. Už nesměl couvnout. Nesměl dovolit, aby princovo šílenství zabilo jedinou osobu, kterou kdy miloval. Kromě sebe samotného. „Ten člověk je pořád naživu a volá vás. Neignorujte jeho hlas, princi Vanyare! A odpovězte mu.“

Voják byl připravený zemřít za tato drzá slova. Čekal každou chvíli, že mu princův meč setne hlavu. Ale pokud se mu povede aspoň zbytek princova rozumu probudit, zemře s hrdostí. Bude vědět, že ho zabil princ, ne sadistická bestie, která je v něm ukrytá. Byla to zkažená láska a oddanost vojáka budoucí hlavě jejich království. Byl to zoufalý, poslední krok, který musel učinit. Nechtěl vidět svého prince padnout. A i kdyby ostatní smýšleli stejně, nic neudělali. Ale on musel.

„Princi Vanyare,“ oslovil ho znovu, když viděl, že má Vanyarovu slabou pozornost. „Zaposlouchejte se pozorně. Cožpak neslyšíte, že Vás volá?“

Vanyar naklonil hlavu pomalu na stranu, jakoby snad neslyšel, nerozuměl, nevěděl. Clona z očí mu zmizela. Snad konečně znovu prozřel a začal opět racionálně myslet. Odvrátil od elfa před sebou pohled a očima na mostě vyhledal majitele hlasu, který ho tak úpěnlivě volal až do ochraptění. Ruku, kterou měl zvednutou nad hlavou, aby mohl dát rozkaz svým mužům, aby jednotně vystřelili zapálené šípy, pořád držel ve vzduchu. Stačilo jí jen máchnout a Jahvi by začalo hořet.

Ale když měl nyní čistější mysl, všiml si elfů na hradbách, který byli připraveni střílet. Hned mu došlo, že jsou v početní nevýhodě. Od počátku by se hnal do předem prohrané bitvy. Zbytečně.

Elf ho trpělivě sledoval a v duchu se modlil, aby jeho slova měla pro prince nějaký význam. A také se modlil, aby královna Pernapoli byla shovívavá a doposud nedovolila svému lidu, aby vystřelil. Ještě nezaútočili… měli k tomu sice blízko, ale pořád zde byl onen křehký mír, který se snažil král Carnic ochránit.

„Princi Vanyare?“ oslovil ho elf po chvíli znovu.

Vanyarova ruka zesláble klesla k zemi. Snad mu konečně došlo, že pokud by nyní dal rozkaz k palbě, Jahvi by možná neshořelo. A pokud by shořelo, mohl by v něm shořet i Kenny, který byl ještě naživu. Pocit viny a šílenství se míchal v mysli princově příliš rychle a příliš intenzivně. Jedna část mysli mu říkala, aby bojoval, aby vše zničil… Ta druhá mu připomínala křehký cit, který k tomu člověku cítí. Má se poddat a být křehkým princem jenom kvůli tomu člověku? Nebo má zůstat pevnou skálou a zničit vše, co se mu postaví do cesty? Kterou svou část měl poslechnout?

 

Kenny se prudce vyškubl Halnorovi ze sevření a nedbaje na jeho volání rozběhl se zpátky k Vanyarovi. Věděl, že se pouští do boje s větrnými mlýny. Do boje, který nemohl vyhrát. Ale byl příliš tvrdohlavý na to, aby se vzdal. Pokud učiní vše, co mohl udělat, aby Vanyara zastavil, přijme jakýkoliv osud. I kdyby to bylo bušení hlavou do tvrdé zdi, on ji jednou zboří! Věřil v to a doufal. Co mu jiného také zbývalo? Kdyby se rozhodl jinak, jen by válce pomohl. Nic jiného učinit nemohl.

Generál Halnor se za ním nehnal, jen přihlížel zoufalému, malému člověku, který se pokoušel táhnout větší břímě, než mohl unést.

Kdyby elfové věděli, jak hloupí mohou být zoufalí lidé, možná, že by ho umlčeli v čas. Aspoň jedna strana. Kdyby věděli, čeho jsou schopní lidé v zápalu té drobné, palčivé naděje, která svírá jejich duše celým svým bytím, nejspíš by se ty nadlidské bytosti i smály. Kdyby věděli, co toho mladého muže pohánělo, co za zvrácenou, až zvrhlou lásku trápilo jeho srdce, možná, že by ho zastavili, možná, že by se rozhodli mu skutečně ušetřit trápení. Nebo by neudělali nic - jako tomu skutečně bylo. Snad chtěli vědět, čeho všeho je doopravdy schopný ten, jenž měl jejich království spojit a ukončit tak roky utopené v krvi, šarvátkách a válkách jednou provždy. Ten, jehož život byl omezený krátkým časem.

„Dost!“ vykřikl Kenny, když ho jen pár metrů dělilo od Vanyara a jeho vojska. Dostatečně hlasitě, aby i elfové na hradbách slyšeli jeho hlas. Zadýchaně sledoval krutého, nepochopeného prince, jehož oči pomalu nacházely klidu, když ho viděl nyní zblízka, nezraněného a živého. Ale nemohl mluvit přímo na něj. Měl poslání, o které nestál. V duchu se Vanyarovi omluvil, když se otočil k hradbám, aby pokračoval: „Jakožto prostředník a vyjednávač! Nezaujatá třetí strana!“ Křičel z plných plic, než se otočil na Vanyara a jeho vojsko. Některé elfy poznával i v jejich zbrojích. „A neozbrojená osoba!“ otočil zrak zpátky k hradbám a k Halnorovi. Po lese a skrz hradby se ozýval jen jeho hlas a zvuk praskajícího plamene za jeho zády. Zhluboka se nadechl, aby pokračoval: „Žádám audienci u královny Pernapoli! Ve jménu Vanyara, prince z království Elma!“

Několik hlasů zalapalo po dechu. Jaká opovážlivost! Tenhle mrzký člověk se sám pasoval na vyjednávače druhé strany? Člověk, kterého princ Vanyar viděl jako sobě rovného, mluvil místo něj slova, která by on z úst nikdy nevyřkl? Jaká audience! Ta potupa! Nejen Vanyar byl vyvedený z míry, co ten člověk vypustil z úst. Ale nic nenamítal. Konečně ho viděl. Byl to on. Byl to Kenny. Ten člověk, který ho očaroval.

„Princi Vanyare!“ ozvalo se několik hlasů. „Takovou potupu nesmíte přijmout! Mluví ve vašem jméně o takovém bludu! Zabte to!“

Hlas, který vyřkl poslední větu, byl hned princovou pěstí umlčen. Elf málem spadl na kolena. Za svou drzost si zasloužil víc než jen tuhle směšnou ránu. Ale princova mysl byla zmatená. Pohlédl na Kennyho a snad doufal, že mu dá znamení, že je to skutečně on… a že žertuje. Kenny ho však sledoval pevným pohledem. Už nemohl couvnout zpátky. Slova, která zde řekl, nemohl odvolat. Pohlédl směrem k hradbám, na královnu Pernapoli, která mlčky přihlížela jeho bláznovství.

Bylo ticho. Ale všichni věděli, že je to ticho před bouří. Princ Vanyar nepřišel vyjednávat. Přišel ničit a zabíjet. A slova toho, jenž se zve Prostředníkem a Vyjednávačem, jsou slova lidského blázna. Těch tady už bylo - těch, co měli plnou hubu velkých slov, které sami neuměli polknout, tak je vyplivli na ostatní. Možná, že měl odhodlaný výraz, ale princ Elma se ani trochu netvářil, že by chtěl vyjednávat… natož mluvit o míru, který je princově osobnosti tolik cizí.

Pernapoli ovšem čekala. Čekala, zda její synovec slova toho člověka potvrdí nebo vyvrátí.

Kenny cítil, jak se mu klepe celé tělo. Řekl to. Šel proti Vanyarovi a řekl něco, o čem nikdy nepadlo ani slůvko. Bylo pravděpodobné, že k žádnému vyjednávání ani nedojde. Ale kdyby se mu povedlo získat aspoň trochu času navíc… na něco by jistě přišel. Nechtěl vidět Vanyara padnout. Nechtěl vidět Jahvi hořet. Když už je jeho úkolem zde zabránit, aby se navzájem povraždili, nesmí polevit ani na chvíli.

Váhal, než pohledem vyhledal Vanyarovy oči. Snažil se udržet pevný pohled. Musel. Pokud na něm princovi záleží, přijme jeho rozhodnutí. I kdyby se připravil o válku, kterou tolik miluje. Dával mu možnost volby - já nebo válka.

 

Zpoza kamene se vynořil bílý had. Tiše zasyčel. Svýma žlutýma očima sledoval zmatené elfy a jednoho odděleného človíčka. Jazyk se mu rozpohyboval, když znovu tiše zasyčel. Jeho kůže na slunci vypadala jako stříbrná nebo se v odrazu slunce leskla všemožnými barvami. Plazil se pomalu, neslyšně k tomu človíčku, jehož velká slova ho tolik zaujala. Nikým nezpozorován se dostal na most a zastavil se v rohu, blízko člověka. Voněl překrásně. Jeho oči však viděly mnohem víc. Malý mozek věděl mnohem víc.

Kenny zpozorněl až po chvíli. Chycen do magie toho, kdo hada stvořil a skrz jeho oči se díval po celou tu dobu a poslouchal tenhle náramně vtipný rozhovor, Kenny měl pocit, že kolem jeho těla se omotává jako lano právě onen bílý had, který najednou dosáhl velkých rozměrů.

Poššššetilý človíčku,“ slyšel jeho syčivý hlas a ohlédl se. Byl to lidský hlas. Tím si byl jistý. „Mysssslíš, že krásssná ssslovíčka přesssvědčí hloupé elfy na sssstraně Elma a Jahvi? Očekáváš, že ten pochybný mír přijmou?“ Hlava bílého hada byla nyní těsně vedle Kennyho ucha a hlas znovu syčel: „Mysssslíš, že Pernapoli sssvůj lid uklidní, když za hradby jejího královssství přijde vrah mnoha jejích poddaných? Otců, ssssynů, bratrů, ssstrýců, přátel, kmotrů a bůhví čeho všeho odpadu ješššště. Proč ssse tak ssstaráššš o naše problémy?

Kenny se nehýbal, ani nic nemluvil. Had mu nechtěl ublížit. Kdyby chtěl, škrtil by ho silněji. Ale všiml si špičatých zubů v jeho malé tlamě. Není tady proto, aby mu ublížil. Zatím. To, že mluví, ho moc nepřekvapovalo. Je zde jako nějaký posel?

Můžeššš ssse ptát,“ syčel had, když si všiml jeho pohledu a oči mu žlutě žhnuly jako nezkrotný plamen. „Proč ten had mluví? Jak může mluvit? A jak může vědět, že nejsssem odtud?“ Vysloužil si jeho pozornost. „Jahvi a Elmo nejsssou jediná královsssství v dohledu, človíčku,“ šeptal had hravě a o něco víc se kolem Kennyho utáhl. „Je nássss víc. Víc elfích královssství. Nehledej násss, my ssssi tě najdeme ssssami.

„My?“ zopakoval po něm Kenny.

Vypadalo to, jakoby se had usmál. „Vypadá to, že o násss nic nevíš. To je dobře. Pro tebe.“ Had mu ocasem praštil o nos. „Lepššší nic nevědět, než vědět mnoho, říká ssse.“

Kenny pohlédl směrem, kde předtím stál Vanyar. Ale čas jakoby se zastavil. Stejně tak elfové na hradbách jahvijského království se nehýbali.

Není ssse čeho bát. Nikdo o mně neví, pokud sssse sssám nebudu chtít ukázzzat.“

„Takže jsi elf. Elfí mág nebo dokonce král.“

Had zakroutil pomalu hlavou a přiblížil se ke Kennyho tváři. Jeho jazyk se zapohyboval těsně u jeho nosu. „Dávej sssi pozor, človíčku. Byla by tě ššškoda,“ pravil ještě, než z jeho těla opadl. A jak záhadně se objevil, stejně tak záhadně zmizel přes most dolů do propasti. Kenny až po chvíli znovu slyšel hluk, který vydávaly obě strany, když živě debatovaly.

Nejspíš nikdo hada neviděl.

‚Použil magii,‘ pomyslel si Kenny. Potom si zopakoval, co mu had řekl. Jahvi a Elmo nejsou jediná království. A on je elf z jiného, třetího království. Kolik jich je celkem? Jsou Jahvi a Elmo jenom nějaká malá království v porovnáním s tím, odkud had přišel?

„Kenny?“ slyšel Halnorův hlas. Zhluboka se nadechl. Až tohle skončí, začne se ptát. Má sám právo na otázky. Pohlédl k němu, ale o krok ustoupil. Generál nic neřekl. Chápal jeho ostražitost. Vzhlédl k blížícímu se princi Vanyarovi. „Princi Vanyare,“ sklopil před ním zrak a uklonil se.

Vanyar jeho pozdrav neopětoval. Místo toho majetnicky Kennyho jednou paží přitáhl sobě na hruď a opřel se čelem o jeho rameno. Kenny na něj zmateně pohlédl. Slyšel, jak se zhluboka nadechl. Cítil jeho pevný stisk na pravém rameni, který až bolel. Ale raději přijme tuto bolest, než aby přijal jinou, krutější bolest.

Když se střetly jeho oči s princovýma, smutnýma, sklopil zrak k zemi. Neměl právo přimět prince, aby kdy takový pohled musel mít.

„Vyjednávání,“ promluvil konečně Vanyar, když se narovnal, „začne za chvíli.“

„Zajisté,“ souhlasil generál Halnor, když přihlížel, kterak si princ Vanyar za loket vede toho člověka mezi své muže a dál do lesa, přitom vydávaje rozkaz, aby zůstali na místě. A Kenny, který se ho nechápavě ptal, co se děje.

 

„Princi Vanyare!“ oslovil ho Kenny už poněkolikáté, když svůj loket nemohl vysvobodit z jeho pevného sevření. Vanyar ho ovšem pro svou zlost v očích neviděl, neslyšel. Ale pevně držel. Už mu neuteče! Kenny si uvědomoval, že se obával více, když princ Vanyar mlčel, než když soptil nahlas vzteky a chtěl vše ničit. Když mlčel, nemohl se ho snažit uklidnit. V tu chvíli před princem nic neexistovalo. Jen jeho nekončící vztek a temnota. Přesto na něj pořád volal, snaže se ho dostat z temnoty jeho duše a hněvu.

Ještě jednou ho oslovil, než ho Vanyar poněkud surově pustil přes sebe. Záměrně tak, aby spadl na zem.

„Princi Vanyare,“ oslovil ho Kenny rychle a dostal se zpátky na nohy. „Omlouvám se-…“

Lesem se roznesl zvuk prstů pleskající o něčí tvář. Kenny znovu dopadl do země a držel se za tvář. Vanyar mlčel, paži měl pořád před sebou v místě, kde ještě před chvílí byl i Kennyho obličej.

„Už ses zklidnil?“ zeptal se chladně místo toho.

Kenny mlčel. Levá tvář ho pálila a štípala. Stiskl čelist k sobě. Věděl, že princ nevyžaduje jeho odpověď.

„Proč se omlouváš?“ slyšel jeho hlas znovu.

Sklopil zrak k zemi.

Proč se omlouváš?“

Kenny jen bezmocně sevřel stébla trávy mezi prsty. Celou tu dobu, kdy si k princi pomalu budoval důvěru a vztah… všechno to zničil, protože byl zaslepen. On sám, nikoliv princ. Není už pro něj nic víc než jen jeden z dalších otroků? Někdo, koho může kdykoliv odhodit, protože ho nyní přestal bavit? Byl bláhový. Dovolil si příliš. V očích ho štípaly slzy. Nebylo to od bolesti z tváře. Ale z pocitu viny.

„Protože jsem vás urazil,“ zašeptal po chvíli konečně. „Řekl jsem něco, na co nemám právo. Omlouvám se.“

Vanyar mlčel a tvrdě ho sledoval. „Jenom za to?“

„A…“ hlas se mu zatřásl. „Taky za to, že jsem odešel bez dovolení, princi Vanyare,“ dodal šeptem.

Vanyar mlčel. Nechal ho, ať se chvíli trápí, ať trýzní svou mysl a myslí si, že ho ztratil. Však on se natrápil už tolik!

Jeho tvrdý pohled neobměkčily ani slzy, které viděl na Kennyho tváři.

„A také proto, že jsem zatratil vaši důvěru. Odpusťte mi. Zradil jsem vás… Nejsem o nic lepší než jiní!“

Když poslední větu zakřičel, Vanyar zavřel bolestně oči. Nenáviděl se za tohle, ale musel to udělat. Pro své vlastní ubezpečení, že ten člověk je mu pořád věrný… a že ty city, které v něm on probudil jako první, jsou skutečné. Pocity strachu a marnosti, beznaděje a šílenství, které nikdy nepocítil, kdykoliv na něj pomyslel a on nebyl po jeho boku. Klekl na jedno koleno a vzal to plačící neštěstí do náruče. Skryti před zraky všech, mohl mu ty zakázané city pro prince ukázat. Jenom jemu. Tomu pošetilému, špinavému člověku, který ho tolik trápil a vytáčel… ale bez kterého se odmítal vrátit do Elma.

„V pořádku,“ promluvil konečně. „Učinil jsi chybu. Neodešel jsi z vlastní vůle. Odpouštím ti.“

„Ne,“ zašeptal Kenny. Vanyar semkl víčka. Toho se obával. „Já vás zradil, princi Vanyare. Sisimis mě nepřinutila. Odešel jsem dobrovolně. Ale… nechtěl jsem, abyste šel do války.“ Vanyar mu věnoval zmatený pohled. Kenny se párkrát nadechl, aby se uklidnil, a hřbetem ruky si setřel slzy. Zarudlýma očima pak propaloval zem. Přesto Vanyar čekal, až dopoví, co ještě chtěl říct. „Nechtěl jsem…“ začal Kenny a opět zaváhal. Vanyar ho netlačil. Dal mu čas, aby se znovu uklidnil. Když k němu odhodlaně vzhlédl, nasadil téměř lhostejný, tvrdý výraz, který byl pro něj tak typický. Věděl, že starostlivý pohled by Kennymu nijak neulehčil slova, která chtěl říct. Znal ho jako chladného prince. „Nechtěl jsem… abyste zemřel v boji,“ dořekl Kenny konečně a opřel se o jeho hruď, snaže se zakrýt své vlastní zahanbení. Věděl, že zpochybnil vše, čemu Vanyar a jiní elfí vojáci věřili. Umřít v bitvě je pro ně ta nejvyšší pocta. A on mu nyní řekl, že si nepřeje, aby zemřel jako hrdina.

Vanyar pořád mlčel. Jen mu rukou nepřítomně projel vlasy a druhou ho přitiskl víc k sobě. ‚Jistě jen blábolíš, protože máš strach,‘ pomyslel si. ‚Nikdo nemůže přát život stvůře, jako jsem já. Vůbec ne po tom, co jsem ti provedl.‘

„Musíte mě nenávidět,“ slyšel znovu jeho hlas. „Vždyť zpochybňuji to, co je pro vás vším…“ Zamračil se. Nelíbilo se mu, jak jeho hlas zněl. Přiměl ho vzhlédnout a pevně stiskl jeho tváře mezi palcem a ukazováčkem.

„Mlč,“ přikázal mu jen a přitiskl ho znovu na svou hruď.

Vanyar nebyl řečník a slova volil jen stěží. Mluvily za něj činy a jeho meč. Neuměl milovat ani bránit. Vždyť doposud jen drancoval a zabíjel, užíval si, když mohl někoho trápit. Proto byl sám zmaten těmi protichůdnými pocity, které ho stíhaly od chvíle, kdy o Kennyho přišel, kdy mu ho zavřeli za branami Jahvi. Pocity, které neuměl popsat.

 

Elmští vojáci začínali být neklidní. Už to byla delší doba, kdy princ a ten člověk spolu zmizeli v lese. Stejně napjatě čekali i generál Halnor, královna Pernapoli a zbylí obyvatelé Jahvi. Jako první z lesa vyšel Vanyar. Snad všichni si oddychli, když mu skoro v patách šel i ten člověk, kterého bez vysvětlení nebo zaváhání předtím odvlekl.

Princ se zastavil u svých mužů, zatímco Kenny rázně vykročil směrem k jahvijskému generálovi. Ten ho bedlivě sledoval. Všiml si jeho zarudlé tváře a očí, ale jeho stav nijak nekomentoval. Pokud je schopen mluvit a činit to, co se od něj očekává, může se ta drobná změna vzhledu přehlédnout.

„Elmský princ Vanyar žádá o audienci u královny Pernapoli,“ řekl Kenny pevným hlasem. „Pokud možno, co nejdříve.“

Generál Halnor nedůvěřivě pohlédl na prince z Elma. Jeho pohled byl však stejně odhodlaný jako toho člověka.

„Spravím o tom královnu,“ odvětil generál po chvíli, než se na patě otočil k němu zády a zamířil k hradbám Jahvi.

 

Brány Jahvi se po dlouhé době čítající mnoho jar poprvé otevřely pro elmského prince a jeho družinu. Nikdo ho nevítal, vojáci se drželi zbraní, připravení na něj zaútočit, pokud by tak učinil on jako první. Nikdo nehlásil, kdo nyní vstupuje branou ani se neradoval, na rozdíl od občasných návštěv elmského krále. Carnic zde byl vítán, Vanyar nenáviděn. Jedna krev, jedna rodina, přesto oba tolik odlišní. Vanyar cítil, jak ho svrběly prsty při každém tom pohledu, který musel ignorovat. Měl chuť jim ukázat, kde je jejich místo, aby se netvářili tak arogantně v jeho přítomnosti, aby poklekli! Ale jeden pohled na člověka před ním ho uklidnil a ujistil, že i kdyby ho všichni zatratili, on tady pořád bude. Pro něj a jeho zvrácenou lásku. Možná proto jeho další kroky byly opět tak jisté, jako když vstoupil na území Jahvi. I kdyby ho všichni nenáviděli, jedna osoba toho nejspíš není schopna.

Lhostejně pohlédl na svou tetu, královnu Pernapoli, která je již čekala před hradbami do svého hradu, kolem ní vojáci, připraveni ji bránit.

Kenny sklopil zrak, když prošel kolem Moudré Nóliel, která ho propalovala pohledem. Neustoupila ani o krok, když kolem ní prošel princ Vanyar. Nejspíš chtěla něco provést, ale její manžel ji pevně chytil za zápěstí a stáhl zpátky k sobě. Vrhla na něj překvapivý pohled, on však s jistou úctou sledoval prince Vanyara.

„Mlč, hloupá,“ špitl Ahantuon tiše. „Chceš snad způsobit válku?“

Moudrá Nóliel si jen hrdě odfrkla. „Stejně ji způsobí ten Carnicův parchant,“ procedila skrz zuby tak, aby ji Vanyar i přesto slyšel.

Už se chtěl zastavit, ale Kennyho pohled ho hned uklidnil. Proto mohl pokračovat kupředu. Uklidnil ho i úsměv, který mu Kenny věnoval. Po takové době ho viděl. Byl jako lék na jeho nemocnou, bolavou, nepochopenou duši. Ale snadno vytěsnil palčivá slova jedné hloupé šlechtičny.

„Vítej v mém království, princi Vanyare, princi z Elma,“ poklonila se mu Pernapoli s patřičnou úctou a věnovala mu okouzlující úsměv. „Kolik je to jar, kdy jsi mě poctil svou návštěvou, nikoliv za účelem boje, ale za účelem rozpravy?“

Vanyar mlčel. Kenny na něj starostlivě pohlédl. Doufal, že ho slova královny nijak neurazila, nerozčílila… Nevěděl by, jak ho rychle uklidnit, aby nezpůsobil zbytečné krveprolití. Ne v této situaci.

O to víc ho překvapil Vanyarův úsměv, sice arogantní a chladný, ale přesto nějaký. „Kdeže, tetičko. Už to bude spousta jar,“ uznal princ a přistoupil ledabylými kroky ke královně Jahvi. Vojáci kolem ní zpozorněli, ruce na jílcích s meči. Kenny se téměř instinktivně postavil před Vanyara, komu samolibý úsměv zmizel, když si ho všiml před sebou a včas se zastavil před dalším krokem. Pohledem zpražil jahvijské vojáky.

Pernapoli však ze svého úhlu viděla i elmské vojáky, připravené tasit meč a bránit svého prince.

„Rodinné rozmluvy nejsou mojí silnou stránkou,“ pokračoval Vanyar a vysmekl královně posměšnou poklonu. Královna nic nenamítala. Znala Vanyara příliš dlouho na to, aby od něj čekala vlídné zacházení.

„Zajisté. Moc dobře si pamatuji na jednu onu… ‚rodinnou rozmluvu‘,“ přikývla Pernapoli s úsměvem. „Tehdy jsi byl ještě mladý. Přijel jsi s Carnicem. A rozbil mou vázu. Při dětské hře, kdy jsi honil jednoho z mých sluhů. Pokud si dobře pamatuji, sliboval jsi mu trest, pokud ho chytíš.“

Vanyar se křivě usmál. „Však ho taky, pacholek, dostal. Zaslouženě,“ uznal pobaveně a pobavil tím i svou skupinu vojáků.

 Pernapoli sestoupila o dva schody blíž k němu. „Myslíš to, že jsi mu vytrhal všechny nehty na rukách a smál se, že si je vezmeš do své sbírky?“ zeptala se s úsměvem. Kenny mírně zbledl, ale slyšel Vanyarovo uchechtnutí.

„Tetičko, nemusíš se obávat. Už mám docela jiné záliby,“ ujistil ji princ Vanyar s úsměvem.

Pernapoli přikývla, ale nevypadala přesvědčena. „Jen bych tě ráda varovala, že můj lid tě moc rád nevidí. Nedávej jim záminku, aby si tvou… ‚návštěvu‘ špatně vyložili,“ volila slova moudře, ale natáhla ruku ke dveřím ve vlídném, vítacím gestu.

Kenny si jen povzdychl pro sebe. ‚Tohle bude ještě těžké,‘ pomyslel si při pohledu na elfího prince za sebou, kterého jeho skupina věrných snad ještě povzbuzovala v arogantním chováním. Váhavě se vydal za královnou Pernapoli jako první.

 

Kenny pohlédl na Sisimis, která stála před dveřmi ze světlého dřeva, ruce na rukojetích svých mečů a netvářila se… příliš přátelsky. Jen sklopil pohled, když se s ní setkal. Nic mu nevyčítala, jen nerada viděla Vanyara na území jejich království.

„Sisimis,“ oslovila ji královna vlídně. „Jsou zde hosty. Přišli vyjednávat.“

Pár slov a Sisimina tvář se změnila. Napjatost vystřídalo překvapení. A nechápavý pohled na Kennyho.

„Kdo by kdy čekal, že zrovna člověk bude prostředníkem,“ dodala královna jakoby omylem. Když se přiblížila ke dveřím, samy se před ní otevřely. Sisimis jenom mlčky sledovala Kennyho. Nic neřekla, nakonec ustoupila o krok stranou, aby mohl projít.

„Hodně štěstí,“ zašeptala, když kolem ní prošel. Kenny se pousmál pro sebe a následoval královnu dovnitř. Prince Vanyara však Sisimis probodla nehezkým pohledem, stejně tak jeho vojáky, když křečovitě svírala své meče v rukách.

„Zůstaňte tady,“ přikázal jim Vanyar pevně. Na jeho rozkaz se zastavili za dveřmi. „Nedělejte nic nevhodného.“

Na důkaz, že rozuměli, se mu uklonili. Sotva se za nimi zavřeli dveře, narovnali se, napjatí ale zůstali. Stejně tak všichni ostatní přítomní.

Služebná rychle odsunula královně židli a spěchala, aby mohla odsunout další židli i pro prince Vanyara. Kenny ji ovšem zastavil a sám se té role zhostil. Jen sklopila zrak, nadzvedla sukni v úklon a zase spěchala k jinému stolu, aby mohla podávat víno, popřípadě jídlo. Vanyar Kennyho sledoval, jak si stoupá za jeho židli a odsouvá ji pro něj. Nic nenamítal, v tichosti se usadil. Kenny se chtěl také usadit na poslední volnou židli uprostřed stolu, ale Vanyarova ruka chytila jeho rukáv a zastavila ho. Chvíli váhal, než na něj pohlédl. Vanyar se na něj nedíval. Ale snad mu chtěl dodat odvahu a ujistit ho, že ať už jednání dopadne jakkoliv, ochrání ho a odvede ho zpátky do Elma. Sebral vlastní odvahu a jeho ruku stiskl v té své. Aspoň na chvíli. Všiml si princova zaraženého pohledu. Jemně se na něj usmál, než jeho ruku pustil a přemístil se ke svému místu.

 

„Pořádné jednání o míru nemůže být uskutečněno, když nejsou přítomné obě strany,“ rozhodla Pernapoli vlídně.

„Ale…“ začal Kenny a hledal správná slova. „Princ Vanyar, jakožto zástupce elmského království, je přítomen. Jako dědic a následovník trůnu, příští král Elma, má právo rozhodovat o věcech míru či války.“

„Pokud na jeho hlavě nesedí králova koruna, jeho slova jsou jen poloviční, Kenny. To moc dobře víš. Stejně tak tvá slova jsou sotva čtvrtinová.“

„Carnic také jistě souhlasí s mírem. Není třeba pro něj speciálně posílat.“

Královna Pernapoli si povzdychla. „Diplomacie je těžká věc, Kenny. A má svá určitá pravidla, v našich královstvích. Když ji poruší jeden, druhý ji bude chtít také porušit. A pak zavládne chaos. To přece nechceš, nemám pravdu?“

„Proč mé slovo není stejně vážené, jako to otcovo?“ ozval se Vanyar podrážděně.

„Jak jsem řekla - doposud ti na hlavě nesedí královská koruna, nemáš královské povinnosti ani starosti, jsi pouze princ. Proto jsou tvá slova poloviční.“

„Cožpak mi v žilách neproudí dostatek otcovy prohnilé krve?!“ zvýšil Vanyar prudce hlas a stejně tak prudce se postavil.

Služebná se jen koutkem oka podívala směrem k princi, když šla pro další víno. Nebyl to pohled vhodný pro služebnou, ale spíše pro zkušeného vojáka.

Pernapoli vlídně zvedla ruce, aby princův hněv utišila.

„To netvrdím,“ volila slova s rozumem a ohledem. „Ale nemůžeš ve jménu Carnica uzavřít smlouvu míru, kterou jsi předtím sám a s radostí tolikrát porušil.“

„Královno,“ oslovil ji nyní Kenny. „Vidíte, že princ Vanyar nyní také touží po míru. Zvažte jeho slova, než ho budete odsuzovat za jeho minulé skutky.“

„Minulé skutky, říkáš?“ zeptala se Pernapoli a smutně se usmála. „Myslíš to, jak mi již několikrát, jen tak - pro zábavu - zmasakroval nebo zotročil mé muže, kteří šli se mnou do války, po které on tolik prahl? Myslíš to, jak mi posílal jejich zohavená těla, až s nimi skončil?“ Hlas se jí ke konci třásl. „Nebo myslíš to, jak před brány mého hradu chodí elfí ženy a prosí mě, abych si právě jejich muže, bratry, otce a syny nebrala do války? Abych zajistila mír slovy, které princ Vanyar stejně neslyší? Zvážila jsem jeho skutky víc, než dost. A jen hlupák by chtěl setrvat v míru! Ale raději budu označovaná za hlupáka, než za krvežíznivé monstrum, co vytáhlo do války.“

Vanyar po jejích slovech mírně zkrotnul a znovu se usadil. Kenny se na něj mlčky podíval, než znovu pohlédl na královnu, která se taktéž usadila na své místo. Věděl, že slova mohou být krutá. Zvlášť, když nejsou příliš hezká a mířená právě na vás.

„Pak je mou povinností,“ začal a nyní vstal od stolu on, „aby se to už neopakovalo. Je mou povinností zabránit, aby žádná z obou stran neporušila dohodu míru. Jakožto prostředník, zajistím, že Elmo a Jahvi už spolu nebude ve věčném sporu, že obchodní stezky budou střežené a klidné, bez vojáků. Kupci přes ně budou moci bez potíží projít a neobávat se, že se stanou otroky druhé strany.“

Pernapoli se smutně usmála. „Jsi bláhový, Kenny. Tak velkou změnu žádný z našeho lidu nepřijme snadno.“

„Tak je na změnu připravíme,“ ujistil ji Kenny.

„Jak?“ ozval se nyní Vanyar.

„Tím, že stáhneme elmské vojáky. A propustíme jahvijské vězně.“

„Ani omylem!“ zavrčel Vanyar a znovu se prudce zvedl. „Válečná kořist je od pradávna toho, kdo si ji ukořistí!“

„Pak se tradice musí změnit,“ řekl Kenny tvrdě.

Viděl Vanyarův vztek v očích. Vzdoroval mu, jak nejlépe mohl.

„K čemu budeš mít válečnou kořist, když si jí stejně neužiješ, protože stejně budeš pořád válčit?“ zeptal se po chvíli Kenny chytře. „K čemu ti bude vyživovat pár krků navíc, když se jich můžeš zbavit?“ dodal si odvahu a vydal se k němu. „Proč bys je měl věznit…“ řekl tišeji, než se k němu nahnul a doufal, že jeho slova ho přesvědčí, když zašeptal: „Když budeš mít mě? V bezpečí elmských hradeb jenom pro sebe?“

Zneužil princovy náklonnosti k sobě. Ale pokud to zajistí mír a propustí jahvijské elfy, učiní cokoliv. Cožpak to nebyl jeho úkol coby prostředníka?

„Nebo je snad má nabídka nedostačující a spokojíš se raději s kdejakým elfem?“ odtáhl se Kenny a vrátil se zpátky na místo. Zahnal ho do kouta. Musel. Možná, že tím obětuje svou svobodu, možná, že mu tím nyní slíbil věrnost až do svého konce života… ale pokud tím splní svůj úkol a Vanyar nebude muset padnout v bitvě - nic menšího si přát nemohl. Sledoval Vanyarův vnitřní boj. Princ, který nikoho nemusel poslouchat a užíval si vždycky, co mu hrdlo ráčilo, nyní zvažoval slova nějakého mrzkého člověka. I Pernapoli si všimla napětí v Kennyho očích. Neslyšela jeho slova, ale nemusela dlouho přemýšlet, aby se dovtípila, co mu šeptem navrhl.

„To nemohu přijmout já,“ rozhodla ona a Kenny k ní zmateně pohlédl. „Aby život jednoho člověka rozhodl válku mezi námi - co bych to byla za královnu, abych to dovolila? Natož člověka, který s našimi spory nemá co dočinění.“

„Už jsem se zapletl víc, než dost,“ ujistil ji Kenny.

„Nezapletl ses vůbec.“

„Tak se s radostí zapletu nyní.“

Viděla mu v očích, že neustoupí. A že svou nabídku, kterou Vanyarovi předložil, myslí vážně. „Výměnou za svou svobodu?“

„Stejně jsem žádnou od počátku neměl. A raději zaslíbím svou věrnost princi Vanyarovi, než abych se potloukal jako tulák na území obou království.“

V místnosti nastalo ticho. Jen zvuk vína přelévajícího se do pohárů ze džbánu rušil jinak tiché dechy a myšlenky v hlavách tří přítomných. Služebná jejich slova nevnímala. Nesměla, aby skryla případná tajemství. Stejně tak stráže za dveřmi nic neslyšeli. Jen případný rozkaz královny, aby jí přišli na pomoc. Zbylá slova vypouštěli z myslí i uší.

„Takže ze sebe uděláš opět elmského otroka?“ zeptala se Pernapoli vlídně.

„Ne,“ ujistil ji Vanyar. „Nebude ničí otrok.“

„Jaký post mu tedy zařídíš, princi Vanyare?“

Princ Vanyar mlčel. Po chvíli vstal a pohlédl jí přímo do očí. „Takový, na kterém se ho nebude moci nikdo dotknout. Prostředník dvou království, který má bezmezné právo cestovat do jednoho a vrátit se do druhého. Nezraněný. Kdokoliv na něj zaútočí, bude popraven. Bez ohledu na jeho příslušnost,“ rozhodl Vanyar tvrdě.

„A jaký post by měl mít v mém království?“ pousmála se Pernapoli vlídně.

„Řekl bych, že ten samý, tetičko,“ namítl Vanyar a v jeho hlase byl slyšet výsměch i vztek. Kenny jenom doufal, že Pernapoli nebude chtít zneužít slova, aby Vanyara rozčílila… a on by ztratil už tak křehký zájem o mír.

Pernapoli se pousmála. „Jak mi zaručíš, že zůstane nestranným?“ zeptala se chytře a založila ruce na hrudi.

„Máte mé slovo, královno, že zůstanu sám nestranným. Pro dobro obou království,“ slíbil jí Kenny a zlehka se jí uklonil.

„Člověk se dá snadno zmanipulovat, Kenny. Uplatit. Můžeš mu vyhrožovat a on změní svůj postoj, aby vyvázl živý. Můžeš ho mučit a on s radostí, aby ulevil bolesti, bude souhlasit se vším. Pořád si myslíš, že bys zůstal nestranným?“

„Ano.“

„Kdyby se ho někdo jenom dotkl, porušil by dohodu, takže by nebylo třeba dál diskutovat o míru,“ zavrčel Vanyar nepříjemně.

Královna se pousmála. „Správně,“ souhlasila. „Jak ale zajistíš, že stejnou výhodu nebudou chtít i ostatní království?“

„Bude to stejná dohoda dvou království, jakou máme doposud. Jen mezi Elmem a Jahvim.“

Pernapoli si podepřela hlavu a zkoumavě ho sledovala. „Co uděláš, když si ho všimnou ostatní království?“ zeptala se hravě.

„Zničím je,“ slíbil jí Vanyar.

„Tím ale vyvoláš válku s jiným královstvím,“ upozornila ho Pernapoli. „Jak se na to bude vztahovat naše smlouva? Bude nuceno Jahvi pomoci nebo si bude moci zachovat neutrálnost?“

„Pro dnešek bychom měli skončit,“ navrhl Kenny nejistě, když si všiml houstnoucího vzduchu kolem. Všiml si, že Pernapoli záměrně zmínila válku. Chtěla prince vyprovokovat. A on tomu musel zabránit. Ještě chvíli by mluvila a domluva, která zde pomalu vznikala, by se mohla rozpadnout. Pernapoli však volila svá slova moudře. Ve vzteku by byl Vanyar upřímný. A třeba by přiznal, že o žádný mír ani nestojí, že si chce vzít svého člověka zpět a že to byl pouze Kennyho nápad, jak vyřešit jejich dlouholeté spory. Pokud ovšem obě strany nebudou přesvědčivé, nikdo jim neuvěří.

„Zůstaňte přes noc,“ navrhla Pernapoli vlídně. „Připravím pro vás, princi Vanyare, a vaše mužstvo pokoje. Počkejte tady, pošlu pro vás sluhy. Buďte mými hosty. Jen vás prosím o jediné - neděste mé poddané a oni se vám nebudou plést do cesty.“

Princ Vanyar si neurvale odfrkl. Byl to výsměch, její slova. Přesto ho zvláštně uklidnilo, když se Kenny královně mírně uklonil a vydal se jeho směrem. Po tak dlouhé době mohl konečně odhodit princovskou korunu a být jen obyčejným elfem, který se zahleděl do člověka. Elfem, který má své vlastní tužby. Počkal, až místnost královna i její služebná opustí, než Kennyho stáhl k sobě do hladového, dravého polibku, po kterém toužil téměř celou věčnost.

Dodatek autora: 

Zdravím vás! :D

Po půl roce vás vítám u dalšího dění v královstvích Jahvi a Elma. Že prý to flákám? Ale kdeže… No, možná trochu. Jen se stalo, že se se mnou postavy po Novém roce rozloučily, že si jdou užívat dovolené a že prý se mám věnovat něčemu jinému. Tak jsem jim to na chvíli odpustila. No a oni si zmizli na půl roku!! :D Hrůza! A když se přede mnou najednou zase objevili, tak hned mě urgovali, ať si pohnu, že je taky zajímá, jak to teda dopadne. Jenže to se zase nelíbilo mně… takže ta kapitola byla přepisována hned několikrát. Jednou jsem protestovala proti tomu, aby Kenny vzpamatoval Vanyara tím způsobem, že si dají „hlavičku“ :D protože to by 1. vůbec nepomohlo, Vanyar má příliš tvrdou hlavu a 2. Kennyho by to bolelo víc. Potom Vanyar prskal, že mu mám dovolit válčit, ale to protestovali všichni ostatní. :') Carnic se taky dokonce hlásil o slovo, ale byl přehlasován, že tady teď není pro něj už místo. A mnohem, mnohem víc zábavy… a mých ztracených nervů při přepisování. Že nám Vanyar lehce vyměkl za ten půlrok? Láska (a hlavně starosti) prý dělá divy, takže se Kennym nakonec nechal ukecat. Je to pořád pevná skála, ale Kenny ji jednou zboří, já mu věřím. Je strašně tvrdohlavý a půjde si za svým. Ale ty city se tam pomalu rodí a sílí. Takže když Elmo a Jahvi nakonec uzavřou opravdovou mírovou smlouvu s určitými pravidly a následky, obrací se Vanyarova chuť válčit jinam. Kam? To je už trochu napovězeno v příběhu, protože i další království si všimla přítomnosti nového člověka v jejich světě. Zpráva „hada“ byla potřeba, protože se těším, až se příběh konečně odkloní od drobné šarvátky mezi Elmem a Jahvim a zaměří se i na jiná velká území jejich světa. Takže v další kapitole ještě chvíli budeme v Jahvi (užívat si se sadistickým princátkem a jeho človíčkem :D bude sex ... bude sex na úsmířenou ... nic jste neviděli, vzkazuje princátko devil zase mi do toho kafrá, hrůza) a potom vás seznámím s další částí tohoto světa. Je toho spousta, co musíme ještě objevit a kapitoly rostou příliš rychle. Ale co se dá dělat.

Děkuji, že jste dočetli až sem. :)

Vaše Shiw

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Nová naděje         Ráno musel vstávat brzy...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Tetsuya Akatsuko Tenhle den je opravdu hodně podivný. Já políbil Akiru a byl...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Stratený v preklade   Bjarne Bol som úprimne zmetený a sklamaný....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
  Je naozaj dokonalý, dokonalý zločinec. „No, tak to je naozaj úžasné...