Pá, 16/10/2020 - 22:18
4

Ainesson netrpělivě chodil z místa na místo. Pobuřoval tak draky, kteří nepříjemně řvali nebo mlátili ocasy o zem. Co pobouřilo jejich hráče natolik, že musel rušit jejich odpočinek? Nebo snad už pro ně nechce hrát a nemají pro něj jiné využití? Saughúr svého pána utrápeně sledoval a kdyby byl o něco rychlejší a věčně nepajdal, jistě by kráčel vedle něj a ptal se ho, copak se stalo. Pro jistotu si udržoval odstup a jen občas na svého pána promluvil, aby se stejně nedočkal žádné odpovědi.

„Pane Ainessone,“ vstoupil mu nyní odvážně do cesty. „Co se stalo?“

Snad ho Ainesson začal konečně pořádně vnímat a zastavil jen kousek od něj, jinak by ho v záplavu svých myšlenek přehlédl a porazil na zem bez povšimnutí, když by do něj vrazil. Jednou mrkl, než založil ruce na hrudi a zase se v duchu zamyslel. Saughúr nepříjemně mlaskl. Tohle se jeho pánovi nepodobalo.

„Pane Ainessone, co se stalo?“ zeptal se již poněkolikáté.

„Ticho,“ odsekl Ainesson tiše, ale ne tak chladně, jako vždy, ve zdravém oku nepopsatelný výraz. Po chvíli začal zase chodit sem a tam. Saughúr si povzdychl pro sebe. Poškrábal se na bradě a pohlédl na draky, které Ainesson svým chováním dráždil.

‚To je nemožné,‘ pomyslel si Ainesson a dýchal pomalu, aby nepropadl panice či snad směšným snům… ‚Ona přece zemřela již před lety… Jen se jí příliš podobá. Jistě to není Sisimis. Sisismis je mrtvá… I když je pravda, že jsem si ji moc neprohlížel… jen koutkem oka. Možná bych měl - ne… Není třeba plýtvat časem na nějakou jahvijskou potvoru. Ale co když… Ne, vyloučeno! Sestra je mrtvá… Moje rodina neexistuje. Zůstali jen oni… mí věrní posluchači, jejich lordstva, jež vládnou nebi.‘

Neblahé myšlenky, že snad jeho starší sestra tehdy útok na Pellervo přežila a skutečně utekla za hranice království a jeho tady nechala, byly skličující a drtivé. Zradila ho a sama přežila? Proč se pro něj po čase nevrátila? Proč mu nepomohla? Vždyť přece slibovala, že se ho nepustí. Nechtěné vzpomínky se mu draly na mozek. Musel hlavou silně udeřit do tvrdé kůže draka vedle sebe, čímž překvapil jak draka, tak Saughúra.

„Pane Ainessone!“ zhrozil se skřet a pajdal rychle k němu. „Jste v pořádku?“

Ainesson nic neřekl, jen se držel za zraněnou hlavu. Po chvíli do drakovy tvrdé kůže na boku hlavou udeřil znovu.

Ve snaze se zbavit těch směšných myšlenek by učinil cokoliv.

‚Sisimis je zrádkyně! A zrádci jsou všichni mrtví!‘ pomyslel si Ainesson, když hlavou udeřil znovu do tvrdé, šupinaté kůže před sebou. ‚Všichni, co zradili Pellervo před lety, jsou mrtví… Na počest nového, prohnilého krále!‘

 

Sotva se draci vznesli k nebesům na povel píšťaly, Vanyar jim ještě vztekle hrozil mečem a sliboval jim, že si jejich hlavy vystaví ve svém pokoji jako trofeje, pokud se ještě někdy setkají. Taurino a Laston si ovšem všimli dřív než ostatní, že jeden splašený kůň pobíhal poblíž ohně bez jezdce. Rychle zkontrolovali hořící zemi kolem nich a snad z předem oprávněného strachu rychle hledali člověka. Když ho na zemi ani nikde jinde nenašli, jen pohlédli jeden na druhého a zbledli. Bylo jen otázkou času, než i Vanyar procitne ze své chuti po boji s draky a začne šílet.

A zatímco Vanyar draky volal zpátky, všichni ostatní si všimli skryté hrozby, kterou představoval únos Prostředníka. Jak pro celé Pellervo, s Erunerem v čele, tak i pro ně samotné. Bylo totiž nemožné předpovědět, co majetnický princ bude schopný udělat, až zjistí, že je jeho člověk pryč.

Poznali to jen o pár okamžiků později. A děsili se pohledu, když se Vanyar na nic neptal, a hned se nenávistně díval směrem, kde zmizeli draci. Ani nestihli něco říct, když Vanyar přinutil svého koně k téměř okamžitému trysku. Věděl nejlépe, kde Kennyho hledat. A obával se, že přijde pozdě.

 

Protože se Eruner rozhodl být milý vůči tomu směšnému člověku, povolil Lavindilovi použít jenom bič. Sice jeho milenec a oddaný služebník protestoval a dožadoval se aspoň břitvy nebo snad ostnů, nakonec ho poslechl. Však i s bičem se dá způsobit tolik překrásné bolesti i rozkoši, hlavně, když ho třímá právě Lavindil. Sám král založil ruku za záda a s úsměvem sledoval, jak jeho služebník řádí a užívá si mučení. Zvuk biče zněl přes celou místnost a stráže neprojevily ani špetku soucitu s osudem člověka za mřížemi nedaleko od nich. Nevnímali ani jeho výkřiky bolesti.

Eruner měl dobrý důvod toho člověka mučit. To, jak se k němu princ Vanyar choval, bylo velmi neobvyklé. Nemusel dlouho uvažovat o jejich vztahu. Ale protože se jednalo hlavně o jeho směšné postavení coby Prostředníka, nemohl si odpustit drobnou zvědavost. Proto se ho před mučením zeptal na jednoduchou věc.

„S kolika královstvími má Elmo či Jahvi mírovou smlouvu?“

Prostá otázka, ale ten člověk tak tvrdohlavě vzdoroval a zbytečně si nechal působit bolest. A když s ním Lavindil skončil jednou, stačilo ho prostě vyléčit, aby přežil a byl zase v pořádku, a mohl pokračovat znovu a znovu do vlastního uspokojení.

„Mluv,“ přikázal mu Eruner již poněkolikáté, ale Kenny pořád mlčel. „Kdo jsou spojenci Elma a Jahvi, že se opovažujete vkročit na mé území bez pozvání? Mluv!“

To jedno jednoduché slovo Kennyho nutilo, aby mlčel a nic neřekl. Stejně odpověď neznal. Věděl pouze to, co mu Vanyar řekl.

„Na jakých podmínkách stojí ten směšný mír mezi Elmem a Jahvim?“ zeptal se Eruner nenávistně a přešel k němu. „Mluv!“ Touha po vědomostech, jak zničit jednoduše jejich spojenectví byla nezměrná. A vědomí, že když poštve Jahvi a Elmo proti sobě, že se zničí navzájem a on jenom převezme jejich půdu a trosky bývalého hradu královny Pernapoli, bylo nezměrně sladké. Osud mu hrál do rukou a štěstí stálo při něm. Stačilo jim dát jenom dobrou záminku se začít zase navzájem mydlit a vypálit přitom Jahvi a vyvraždit se pokud možno dobrovolně. „Mluv,“ zasyčel Eruner nenávistně, když tomu člověku znechuceně sevřel tváře mezi palcem a ukazováčkem.

„Mluv, hlupáku! Král Eruner tě jinak zabije,“ připomněl mu Lavindil, snad téměř ze strachu, že by přišel o svou hračku, pokud by se ho jeho král už chtěl zbavit. Kenny se jen kousl do jazyku a scvakl čelist k sobě. Nemá důvod cokoliv říkat těm dvěma. Jakékoliv jeho slovo by se rovnalo zradě Vanyara. A raději zemře, než aby ho zradil. Bude ho to bolet méně, než vědomí, že ho zradila osoba, které princ začal pomalu věřit. V duchu se mu omluvil za svou tvrdohlavost.

‚Vždyť víš, že mám stejně tvrdou palici, jako ty,‘ pomyslel si Kenny a musel se ušklíbnout.

„Co je tady k smíchu?“ zaprskal Lavindil podrážděně.

Kenny zadržel smích. V zoufalé situaci se může člověk i zbláznit. Vzhlédl k němu. „Tvoje snaha mě přimět mluvit, když nic nevím,“ ušklíbl se na něj.

Věděl, že v tu chvíli Lavindilovi nejspíš ruply nervy. Rána, kterou mu bičem zasadil, byla totiž nejsilnější z těch všech předešlých. Však sám král Eruner jen na poslední chvíli stihl ukročit stranou. Snad ho jeho služebník pouze přehlédl v záplavě šílenství.

„Zadrž,“ pravil Eruner s úsměvem, ale Lavindil v záplavu šílenosti pokračoval další ránou, jako smyslů zbavený. Už se natahoval k třetí kruté ráně, když tu mu Erunerova ruka pevně stiskla zápěstí a prudkým zatažením za vlasy ho přiměl konečně zase vnímat a racionálně myslet. „Řekl jsem: Zadrž,“ zasyčel Eruner chladně, bez úsměvu. Neuposlechnutí rozkazu by se rovnalo v Pellervu smrti. Ale pro Lavindila měl Eruner slabost, proto mu občasnou neposlušnost vracel v podobě trestů v posteli, které si pak sám užíval, nezbedník. I nyní se na něj Lavindil chtivě usmál a svěsil ruku s bičem.

„Omlouvám se, můj králi,“ vydechl vzrušeně.

„Nechceme přece, aby umřel,“ pohladil ho Eruner po tváři, než mu vlepil facku. „Tak dělej svou práci pořádně,“ dodal chladně a pustil ho. Lavindil mlčel, jen si ruku skoro šokovaně přitiskl na narudlou tvář. Se sebezapřením zahodil bič stranou a naštvaně přešel k tomu člověku. Sevřel mu vlasy mezi prsty a druhou ruku mu přitiskl na tvář. Jen čistě z povinnosti vyléčil nejhorší zranění, aby jim náhodou předčasně neumřel.

 

„Je to šílenství, princi Vanyare! Zadržte!“

Halnor měl co dělat, aby po krvi šíleného prince přiměl znovu racionálně myslet.

„Jen mu dáš, co si žádá!“ souhlasila Sisimis.

„Zasluhuje smrt!“ hřměl Vanyar vzteky.

„Ale zemřeš sám, pokud jsi zaslepený hněvem!“ Generál Halnor ho konečně chytil za loket a strhl ho stranou, aby jeho koně trochu zpomalil. Princ Vanyar se prudce vysmekl, ale Laston a Taurino mu v tu chvíli už zablokovali cestu vlastními koňmi, připraveni ho nepustit za žádnou cenu.

„Raději zemřu, než aby se mu něco stalo!“ Slova prince všechny zaskočila. Snad je vyřkl bez přemýšlení. Snad je myslel doopravdy. Onen elfí necita, který se citům vždycky vysmíval a opovrhoval jimi, v očích nyní měl odhodlání onoho prostého člověka zachránit za každou cenu. I za cenu vlastního života. Šílenství, které už dlouhou dobu Vanyara nepohltilo, nyní v něm sílilo a bouřilo víc a víc s každou uplynou vteřinou, když mu někdo stál v cestě. „Z cesty,“ dodal se zasyčením po chvíli a pevně držel rukojeť svého meče, „nebo budete za nepřátele Elma.“

Taurino a Laston mlčeli, jen se mu po chvíli skutečně klidili z cesty. Jejich princ jim vydal rozkaz. Ať už s ním nesouhlasili, jak moc chtěli, museli uposlechnout. Pokud jim ale nepřikáže, aby zůstali tady, budou ho hrdě následovat kamkoliv. Klidně i do otevřené tlamy hladového draka. Jenom pro jednoho člověka, který jejich prince očaroval a pobláznil. A možná trochu i svým způsobem polidštil.

 

Lavindil vztekle praštil s bičem o zem. Takhle tvrdohlavého člověka doposud neviděl. Měli ho zabít ihned! Neptat se ho a neztrácet s ním čas! Pověsit ho na hradby nebo jeho hlavu vystavit jako trofej! Netušil, co se Erunerovi honí hlavou. Někdy svého pána a milence nechápal, ale věděl, že jeho činy mají svůj vlastní, zvrácený smysl. Ať už ho později pochopili všichni, nebo jenom on sám.

„Neříkal jsem, abys přestal,“ upozornil ho Eruner mile.

„Mučení na takové tvrdohlavé mezky jako je on nezabere, můj pane,“ zavrčel Lavindil nenávistně.

„Takže se vzdáváš?“

„Ovšemže ne!“ Jaká potupa. Kdyby ho mohl mučit o něco víc, kdyby ho mohl zabít…

Eruner se samolibě pousmál a pomalým krokem se blížil k nim. Promluvil pomalu, vlídně: „Jak slepá víra a důvěra v někoho, jako je Vanyar.“

Jeho hlas zněl klidně, mírumilovně. Možná proto si získal Kennyho pozornost. Nebo snad zmínění princova jména toho člověka přimělo zase vnímat i něco jiného, než hloupé otázky či bolest?

Eruner s úšklebkem pokračoval: „To líné prase by tě sotva mohlo zachránit.“

Potěšení zářilo z Erunerových očích, když sledoval reakci těla toho člověka. Lidé jsou směšná stvoření, která se dají tak snadno ovládnout emocemi. Nemusíte je sledovat ani provokovat příliš dlouho a i vy byste v nich dokázali číst jako v knize. Zrádci, které prozradí jejich vlastní hloupost. Kdo by se obtěžoval s těmi špinavci a tvořil s nimi spojenectví? V okovech! Na kolenou! Tam je jejich místo!

„Ale? Myslel sis, že mu snad na tobě záleželo?“ sypal sůl do rány s úsměvem. „Ale kdeže!“ rozesmál se hlasitě. Lavindil svému králi spěšně uhnul z cesty a mlčky sledoval, jak se zastavil v těsné blízkosti toho člověka. Snad téměř se žárlivostí v očích přihlížel, jak se k němu dokonce nahnul a šeptal mu do ucha jedovatá slova: „Viděl tě jen jako dobrou hračku do postele. A nic víc. Stejně jako mnohé jiné před tebou.“

Kenny na jeho trpká slova nejdříve nereagoval, ale nakonec se musel pousmát. Jak se dalo čekat. Nikdo neznal pravou osobnost prince. Ty chvilky, kdy mu jakoby omylem prokázal trochu citů, nebo ty chvíle, kdy zapomněl, že je především bojovník a dovolil mu, aby ho nakazil svými city, musely zůstat skryté jen pro ně dva. I když je to bestie v očích všech, jen on sám znal pravdu.

Co je oproti tomu pár ran nebo dokonce smrt, když se Vanyar musel potýkat s vlastními démony po mnoho let sám?

Kdyby promluvil, zradila by ho jediná osoba, které kdy důvěřoval, ke které možná kdy něco cítil… Nemohl dovolit, aby to, co v princi pomalu probouzel, bylo pohřbeno kvůli někomu, jako je Eruner.

Po chvíli hrdě vzhlédl a zadíval se Erunerovi do očí.

Ať už mu cokoliv řekne, stejně zemře. Zajatci se vždycky zabíjí, když už nejsou k užitku. Tak tomu bylo odjakživa.

„Jde vidět, že prince Vanyara vůbec neznáš,“ zašeptal po chvíli, když ho propaloval pohledem a vyzýval ho, aby se víc snažil. Nezlomí ho tak snadno. Raději bude trpět on, než aby Vanyar musel trpět za jeho zradu. A pokud zemře a ochrání tak prince, snad mu odpustí. Jen ta bolest bude pro prince příliš. Bolest, se kterou se nebude moci nikomu svěřit. Bolest, kterou promění v hněv, skrytý za šílenstvím.

„Tak mi o něm něco pověz,“ usmál se Eruner mile.

„Není to elf, co by škemral o milost kvůli člověku, a už vůbec ne někoho, jako jste vy,“ zašeptal Kenny po chvíli. Co víc mu můžou udělat, než že ho budou víc mučit nebo že ho zabijí? Bude to jistě menší bolest než si odnést do hrobu slova zrady. Ale tak snadné mu to neudělají.

Eruner zamručel po jeho slovech, pořád se spokojeným úsměvem. „A nyní jde vidět, že jsi jen hloupý, špinavý, zaslepený člověk. Je to škoda. Měl jsem o tobě lepší mínění, Kenny,“ oslovil ho a položil mu ruku na rameno, které mu pevně stiskl mezi prsty.

„Jaká škoda, že jsou všichni lidi stejný, co?“ ušklíbl se Kenny. „Ale pořád jsme lepší než odpad jako vy.“

„Jak se opovažuješ urážet krále?“ zavrčel Lavindil nenávistně.

Erunerovi ovšem z tváře úsměv nezmizel. Místo toho Kennyho rameno stiskl o něco silněji. „Máš pravdu. Všichni lidi jsou stejný,“ souhlasil s ním, „stejně hloupí, stejně naivní… a stejně odporně oddaní.“

Poslední slova nenávistně zasyčel a jeho ruka na Kennyho rameni vzplála. Pozorně sledoval, jak se ten lidský hlupák snaží zabránit bolesti, aby se prokázala na jeho mimických svalech, jak zatíná zuby a vzdoruje plamenům, které s radostí okusovaly jeho rameno. Tohle ovšem Erunera nebavilo. Ne, když se nesvíjel v bolesti a neškemral, aby přestal. Ruku z něj nakonec sňal a beze slova se vydal ke dveřím. Sotva se otočil, zmizel i plamen z Kennyho ramene.

„Tohle není zábava, když si to užívám jen já,“ pronesl téměř zklamaně.

Když se ohlédl přes rameno na Kennyho, snad očekával, že nyní povolí a prokáže bolest, ale místo toho se jen zamračil. Nesnášel tvrdohlavé tvory. A tento byl opravdu tvrdohlavý. Kdyby prokázal špetku bolesti a pokory, kdyby před ním poklekl a prosil o slitování, jistě by se slitoval. I když se jednalo o špinavého člověka, jehož předci po něm předtím šlapali, kteří s radostí užívali biče, aby ho potrestali jenom za to, že pořád dýchá stejný vzduch jako oni. Stiskl pravou ruku v pěst a chvíli poté mu opět celá vzplála.

„Království Elmo a Jahvi přišla vyjednávat o míru,“ připomněl mu Kenny šeptem, „nevyprovokujete je k válce, když mě budete mučit.“

„Ani bych neřekl,“ ujistil ho Eruner chladně a pomalu se vracel k němu. „Princ Vanyar si tě dost váží. Co by asi řekl, kdybych mu k nohám hodil tvoje mrtvý tělo, špinavče?“

Kenny se pousmál. „Vanyar tak brzy nezešílí. Jistě ví moc dobře, co máte v plánu, a proto zachová klid.“

„Pochybuju. Voják, jehož jméno se spojuje s krveprolitím a násilím na válečných otrocích, je dobře známý i v mé zemi.“

„Ve vaší zemi se nejspíš jen rozšiřuje, co sám chcete slyšet. Pak byste totiž-…“

Dál Kenny mluvit nemohl, protože mu ústa zakryla Erunerova dlaň. „Ještě jedno slovo a spálím tě na uhel,“ slíbil mu Eruner chladně.

Lavindil mlčel. Moc dobře věděl, kdy je moudré na svého pána promluvit a uklidnit ho vlídnými slovy, a kdy je lepší mlčet. A nyní bylo vhodnější mlčet. Protože svůj hněv jeho král směřoval na toho hloupého člověka, který si myslel, že odsud snad odejde ještě někdy živý.

„Dám ti radu do příštího života, Kenny,“ zasyčel Eruner zle. „Když mluvíš s králem, neotvírej si na něj příliš hubu. Mohlo by se ti to vymstít.“

 

Ne nadarmo se Vanyarovi přezdívalo bestie v brnění. Ne nadarmo to byl nejlepší válečník, kterého kdy Elmo zplodilo. Ne nadarmo se před ním jeho nepřátelé třásli už jen při doslechu, že právě on se nachází v nepřátelské armádě, které čelí.

Často se kladly otázky typu, zda je Carnic skutečně jeho otcem, zda právě on vychoval tak krvežíznivou bestii, nebo zda snad za to mohla kletba jeho zesnulé matky. Možná proto princ nikdy nepoznal lásku ani přátelství, důvěru či pochopení jiných. Dokud nepoznal toho člověka, pro kterého nyní bez váhání riskoval život.

Zbavit se pellervských stráží by zvládl princ i ve věku deseti jar. Byli to slaboši, kteří si mysleli, že přesilou něco zmůžou. Ale jen mávali rozzuřenému princovi červenou vlajkou před obličejem, jako býkovi v aréně.

Sisimis a generál Halnor s hrůzou přihlíželi, jak ladně strážím usekl hlavy, protože mu stály v cestě. Když si toho konečně všimli jiní, Taurino a Laston je snadno umlčeli svými meči. Nikdo nebude stát v cestě jejich princi. Jahvijští vojáci ovšem jen přihlíželi, jak elmská strana bez váhání zabíjí, protože si tak jejich princ přeje. Nechápali jejich oddanost či princovu chuť po krvi a jejich chování se jim hnusilo. Ale věděli, že Vanyar je bojovník a nezaváhá a klidně bude i vrahem. Pokud si to jeho zvrácená osobnost bude přát, bude se topit v krvi nepřátel i přátel. Osamělá bestie, kterou nikdo nechtěl pochopit. A jiní ho následovali čistě ze strachu. Sisimis jen odvrátila pohled, když dva skřeti prchali nahoru ke zvonu, aby varovali všechny ostatní, aby spustili poplach. Taurino a Laston je snadno shodili ze schodů přímo do náruče Smrti, která stála po boku Vanyara.

Zatímco Vanyar šílel po pellervské krvi, Halnor, Sisimis a zbylý jahvijský voják hledali Prostředníka. Sisimis je vedla, půdorys hradu si pořád pamatovala. Býval to její domov. Znala každou jeho skulinku. Po mnoha jarech se ovšem přistihla, že sama nejspíš nezná cestu a váhala, kterými dveřmi se vydat. A hlavně, zda by za nimi toho človíčka skutečně našli. Ať už živého, nebo hůř, mrtvého. Po právu se obávala moci, která dřímala v Erunerovi a jeho služebnících.

Stejně tak v mysli jí vytonul ten jeden, který tak snadno dokázal ovládat draky, ladně jim hrál, aby tančili, jak si on přál. To neuměl nikdo. Jenom její rod. Jenom její rodině draci odpřisáhli věrnost, než je pošpinil Eruner. Z pochmurných myšlenek ji vyrušili pellervští sluhové, znetvoření elfové, napůl hluší, napůl slepí, ale schopní bojovníci, kteří se prolité krve rozhodně nebáli. Kdyby po jejím boku nebyl generál Halnor, jistě by zemřela z vlastní nepozornosti.

„Nezabíjej je!“ zastavila generála rychle, který se na ni zmateně podíval. Spěšně přešla k nim a přitáhla si toho vlevo blíž k sobě. „Kde je Eruner a ten člověk?“ zeptala se. Odpovědí jí bylo plivnutí do tváře. Halnor nečekal na svolení a ušetřil elfovo trápení. Však by ho čekala smrt tak či tak. Druhý elf ovšem také nečekal, až se opováží zeptat se i jeho a raději si ukousl jazyk dobrovolně, zatímco se pobaveně křenil, než mu bylo propíchnuto hrdlo. Sisimis jen bolestně zavřela oči.

„Tihle cvoci nám nic neřeknou, marníme tady čas,“ zavrčel Halnor podrážděně.

Sisimis si v mysli znovu probírala půdorys hradu tak, jak si ho pamatovala. Obávala se nejhoršího. „Mohou být v mučírně…“ řekla nakonec a bála se, že má pravdu. „Pokud chce Eruner zabránit možnosti vyjednávání a případnému míru… zabití Kennyho je ta nejrozumnější možnost, jak si poštvat Vanyara proti sobě úplně.“

„Doufám, že se pleteš,“ povzdychl si Halnor.

„Taky v to doufám,“ souhlasila Sisimis šeptem.

 

Vanyar nebyl hlupák. Když Kennyho nenašel nikde na dostupných místech, která proletěl jako smrtící tornádo, věděl, kam se musí neprodleně vypravit. Došlo mu to dokonce dřív, než Sisimis. Nenávistí a krví zaslepen, hnal se po schodech dolů a nerozlišoval přítele čí nepřítele, jen bytosti ve své cestě. Nevaroval je, než je zabil. Hned v jeho zádech ho pronásledovali Taurino a Laston a zbavovali se těch, které princ ignoroval, protože mu nezkřížili cestu. Oba se ovšem obávali, čeho dole v mučírně budou svědky. Jejich princ jim nesdělil, kam se řítí, ale oba se hned dovtípili.

„Z cesty!“ varovný štěkot se rozhodl tentokrát ušetřit jednoho hloupého vojáka od smrti. Schody sbíhal téměř po třech, po čtyřech a mohutnými kroky klesal hlouběji, aby byl co nejdříve v blízkosti svého člověka, aby se ujistil, že je v pořádku, živý a zdravý. A pokud nebude, bude to Eruner, kdo zaplatí životem. A celé Pellervo lehne popelem a už se víckrát nevzkřísí.

Nebylo potřeba prince zastavovat. Stejně jako lovecký pes zachytí stopu a nepustí se jí, stejně tak Vanyar prahl po Erunerově hlavě.

Pokud se ho jenom dotkl, pokud mu zkřivil jediný vlas na hlavě

Většina tvorů se obávala stvůry, kterou v sobě Vanyar nesl už od dětství. A Eruner ji chtěl přivítat s otevřenou náručí a se smíchem, i kdyby se to měl být jeho poslední smích.

 

Stejným šílenstvím byla naplněna i mysl Erunerova. S potěšením sledoval, jak ten člověk trpí, a přitom necítil to správné vzrušení. I Lavindil postřehl, že se jeho král chová jinak, divně. Oba věděli, cítili, že se Vanyar blíží a že zuří vzteky. Eruner také nebyl hlupákem; věděl, že by s elmským princem neměl bojovat. Proto se zachoval v očích všech jako zbabělec a použil princovu slabou stránku.

„Raději přijdu o jazyk, než ti cokoliv říct,“ ozval se drzý hlas onoho člověka. Snad už ani nedoufal, že Vanyar dorazí v čas, přesto v jeho očích byl vzdor. Neuvědomoval si snad, že pokud zemře, Vanyar s radostí potáhne do války a jeho smrt použije jako správný důvod, aby přesvědčil i ostatní? Bláhový to člověk, ta hloupá, neschopná rasa, která v oddanosti vidí slávu a věrnost považuje za ctnost.

Od pohybu ho zarazila rána, když někdo vyrazil dveře, a pár dalších. Ach, takže vojáci, které tam Eruner zanechal, už měli tu smůlu, že je naštvaný princ našel před pravým terčem svého hněvu. Křik vlastních vojáků ho spíš pobavil. Slyšel těžké kroky, které se k nim blížily. Ne, běh. Snad věděl, kde ho má hledat, možná ho i cítil, jako správný čokl, co hledá jiného čokla. Úsměv na tváři se mu rozšířil, když slyšel, že padly i dveře, které ho od rozzuřené bestie doposud oddělovaly a udržovaly ho i Lavindila v bezpečí. Pootočil se a sledoval, jak několika velkými skoky byl Vanyar u něj, třímaje meč. Věděl, kam míří. Na jeho hlavu, přesně na krk, aby ho zabil, protože mu sebral někoho, kdo býval kdysi jen jeho. Břitva meče se zatřpytila v odrazu plamene pochodně. Král ustoupil pouze o krok dozadu. Špička těsně minula jeho hrdlo. Cítil rozseknutý vzduch v blízkosti své kůže. Byl to vzrušující pocit. Chyběl mu jen kousíček, aby ho zabil!

Ve vzteku odrážejícím se v princově očích viděl jeho úmysl. Rychle se sehnul, aby se vyhnul jeho dalšímu výpadu, a několika krátkými, spěšnými kroky před ním ucouvl.

„Zadrž, princi Elma!“ zasmál se vzrušeně. „Nechceš přece způsobit válku!“

Chtěl znovu ucouvnout, ale tu náhle král Pellerva ztratil rovnováhu. Ne, někdo ho přiměl, aby klesl trochu na stranu. Nebezpečným pohledem obdařil Lastona, který ho držel za paži, kterou mu škubl na stranu, aby ho zastavil od jeho zbabělého úprku. Stejně tak Taurino stál za ním, připravený mu podříznout hrdlo, kdyby uhnul před rozsudkem jejich prince. Když se oči barvy ohně zahleděly na blížícího se prince, přesto se král Pellerva vysmíval jejich snaze. Paží prudce škubl před sebe a hodil jednoho slouhu Vanyarovi k nohám. Toho druhého loktem až příliš snadno zneškodnil a jeho dýku si přivlastnil.

Kdyby však nebylo Lavindila, Vanyar by ho jistě tentokrát připravil o hlavu. Zoufalý čin zoufalého služebníka, který si nepřál vidět svého krále padnout, dokud svůj sen nepřemění ve skutečnost. Oba se skutáleli po podlaze. Lavindil byl ovšem hned zase na nohách a dýkami v rukách hrozil blížícímu se princi.

‚Nikdo Erunera nezastaví. Ne, dokud jsem tady já,‘ měl vepsané v očích, když se vrhl proti elmskému princi.

Mezitím Laston a Taurino zbavili Prostředníka pout a bránili mu, aby se vrhl mezi šíleného Vanyara a blázny z Pellerva. Vždyť sám byl v žalostném stavu. Oba cítili velké pozůstatky léčivé magie. Obávali se, kolikrát ji musel Lavindil použít. A jaké budou následky, až jeho magie pomine.

 

„Zadrž!“ vykřikl generál Halnor, když i jahvijští vojáci přišli, leč pozdě, do mučírny, aby shlédli nehezkou podívanou, kdy rozčílenou šelmu provokovala jedna prokletá myš. Ale k Vanyarovi jeho hlas nedolehl. Eruner se jen smál, zda si přišli také zatančit. Po chvíli ovšem i jeho to věčné prchání před ostřím meče přestalo bavit, a tak zastavil. A Vanyar se vzrušením v očích konečně sekl plnou silou proti jeho tělu. Jak velká radost byla v jeho očích, když čepel přeťala jeho tělo, díky prudkosti a síle. O to větší bylo překvapení všech přítomných, když na zem nedopadla ani kapka krve, jen ta z Vanyarovy čepele. O to větší zmatek měli v hlavách, když se na ně Eruner vlídně usmál, přestože jeho tělo bylo na dvě části. On ovšem pořád žil a usmíval se, jakoby nic.

„V Elmě máte nejspíš jiné zvyky,“ pravil konečně, když si vychutnal jejich zmatení dosyta. To už u něj byl spěšně Lavindil, připravený ho bránit.

„Můj pane,“ řekl jen.

„Stačí mi jen chvíle, Lavindile. Jeho meč musí být opravdu tupý, když mě nedokázal přeseknout ladněji,“ ušklíbl se Eruner zvráceně.

Ostatní zatím zmateně přihlíželi něčemu, co jejich mysle nechápaly.

Magie byla v tomto světě velmi vzácná. Proto se Erunera tolik báli. Nevládl jen plamenům a drakům, on jim přímo velel a oni ho bránili s radostí. Jeho tělo bylo tvořeno ohněm a krví. Nikdo nechápal, jak to, že jeho tělo ještě nezničily plameny zevnitř, nebo jak mohl pořád zůstat elfem. Ale byl vůbec ještě elf? Nebo se z něj stala zrůda s tváří oslnivého elfa?

Část, která byla přeseknuta v záplavu Vanyarova hněvu a šílenství a touze po krvi, byla pořád oddělená od těla… ale obě části těla hořely a plameny se pomalu zvětšovaly, dokud se znovu nespojily a tělo tak nebylo znovu kompletní. Poté plameny opět vyhasly. Eruner se jen vřele usmál a ruku si založil za záda.

„Už chápete, proč mi tolik království leží u nohou a neodporuje mi? Proč mě tolik tvorů následuje a bez váhání plní mé rozkazy?“ zeptal se s úsměvem. „Je to ze strachu. Strach je tak dokonalá vlastnost slabochů. A vhodná síla pro někoho, jako jsem já. Elmo shořelo, protože bylo plné zbabělců. A v něm jsi měl nejspíš shořet i ty, princi Vanyare, neboť si nezasluhuješ žít tenhle prokletý život…“ Pomalými kroky se vydal k němu a zmateného prince jemně pohladil po tváři. „Ale neboj se. Pro zlomené duše, jako je ta tvoje, má Pellervo pochopení. Nezáleží, odkud jsi. Slib mi věrnost, Vanyare, a ovládneme celý svět,“ šeptal Eruner hlasem, kterému se jen stěží dalo říct ne. Hlasem krále, jehož království ve všech budilo hrůzu. „Všichni ti budou klečet u nohou. A zapíšeš se do historie, jako jeden z nejlepších vládců. Není to snad krásný sen?“

Vanyar mlčel a jasné smaragdy propalovaly oči tvořené z plamenů.

Eruner ruku z jeho tváře sňal a položil mu ji na rameno.

„Silných lidí si vážím. Proto jim nabízím místo ve své armádě mocných. Přidej se ke mně, Vanyare. A dokážeme velké věci,“ lákal ho Eruner dál. „Pellervo potřebuje schopné vojáky, jako jsi ty.“

Dva zelené kameny plné vzteku ho pořád propalovaly, když se Eruner pomalu pohnul kupředu, aby se kolem Vanyara otočil jako slizký had.

„Představ si to, vládl bys celému světu a nikdo by se neodvážil zpochybnit tvou moc,“ vábil ho Eruner. „Tvé prokletí by pominulo, nikdo by si už chtivost nespojoval s tvým jménem. Ale odvaha, síla a moc by se pojily se jménem Vanyar. Nebyl by nikdo, kdo by se jmenoval Vanyar, syn Carnicův, pokud bys tomu nechtěl. Ale svět by tě znal pod jménem Vanyar, bojovník, ctižádostivý král celého světa.“ Eruner se s úsměvem znovu dostal před něj a nastavil ruku před sebe. „Přidej se ke mně, Vanyare, a zajistím ti věčnost.“

Lavindil ani nedýchal. Jeho král nikdy nikomu nenabídl takovouto poctu. Ale chápal, že elmský princ je jedinečný bojovník, který se rodí jen jednou za sto jar. Bylo by tedy rozumné ho chtít na své straně. Určitě přijme jeho nabídku. Tato nabídka se přece neodmítá! Dychtivě čekal, kdy stiskne královu ruku, a podrobí se mu, poklekne před ním a slíbí mu věrnost, jako mnozí jiní, a bude ho následovat oddaně až do horoucích pekel.

Vanyar se místo toho rozesmál na celé kolo. Chladně, příliš chladně i pro něj samotného. Když přestal, opět nasadil nebezpečný pohled bestie připravené zabíjet.

„Tvůj slovní průjem beru jako vtip, Erunere,“ zavrčel podrážděně. „Opravdu si myslíš, že po tom, cos způsobil, s tebou chci mít co společnýho?“

Eruner se ze široka ušklíbl a ruku stáhl zpátky k sobě. „Pravda, zapomněl jsem, že pro toho človíčka máš asi trochu slabost,“ zhodnotil hravě. „Mám tedy Lavindila přimět, aby svou magii na něm zrušil, aby po něm nepáchl příliš?“

Ta slova byla jako opětovný spouštěč Vanyarova hněvu. Eruner měl co dělat, aby se od prince zase dostal dostatečně daleko. Tentokrát by dozajista přišel o hlavu.

„Ještě jedno slovo,“ zaprskal Vanyar a křivě se ušklíbl, „a rozsekám tě na kousky jako žrádlo pro divoký zvěrstvo.“

„To bys měl,“ ušklíbl se Eruner stejně. „Hlavně po tom, až zjistíš, kolikrát jsem na něj s radostí sáhl.“

Jak přimět téměř šíleného prince, aby zešílel? Eruner volil ta správná slova, aby Vanyarovo šílenství jenom rostlo a nyní vybouchlo v tu pravou chvíli. Skoro ho zastavila rychlost Vanyarova dalšího výpadu, když je náhle zase dělilo jen pár centimetrů od úplného střetu. Leč Lavindil nechápal, proč jeho král tolik riskuje, nesnažil se ho zastavit. Jeho král byl někdy příliš hravý i pro jeho vlastní dobro.

Znal Erunerovu slabinu. Jediný způsob, jak krále Pellerva zabít, znal pouze jeho milenec. A nikdy by ho to nenapadlo, kdyby mu to neřekl. Řekl mu to jen proto, že mu dal zároveň i nejtěžší úkol.

„Kdyby se mělo stát, že se můj sen nenaplní, musíš to být ty, kdo mě zabije. Nikdo jiný, Lavindile, jen ty.“

Vysoká daň za neomezenou moc a nesmrtelnost. Ale když toužíte po moci, díky které můžete dobýt celý svět, neohlížíte se na následky. Zvlášť, když jste zaslepeni pomstou.

Kolik bytostí Eruner nechal za sebou, protože pro jeho plán byly příliš slabé nebo nepotřebné? Lavindil je už dávno přestal počítat…

 

Laston a Taurino popadli oba svého prince a strhli ho vší silou k zemi. Halnor mu spěšně vyrval meč z rukou, když byl překvapen tím náhlým výpadem z vlastních řad. A překvapivě Erunera, který chtěl toho zmatku využít a skončit to s elmským bastardem jednou provždy, zastavil Lavindil, když své paže omotal kolem jeho těla a nepouštěl ho, ani když na něj jeho král štěkl rozkaz, aby ho pustil.

Nesmíte!“ protestoval Lavindil přísně. „Nesmíte se zahazovat s takovou lůzou, jako jsou oni!“

„Králi Erunere,“ oslovil ho Halnor, v rukách třímaje jílce svých mečů, „jak hodláte vysvětlit své činy vůči Prostředníkovi?“

Eruner se po jeho slovech rozesmál. Co by měl vysvětlovat? Není to snad jasné? Ten jejich mír je k smíchu! Tak tenký jako nit, na které ten človíčkův život visí!

„Chceš snad válku, proklatče?“ ozval se Vanyar pobouřeně.

„Ano!“ souhlasil Eruner se smíchem. „Válka! Ta všechno rozhodne! Ten, kdo zůstane naživu, bude vládnout všem! Pomatenci! Vy, kteří mi vzdorujete, shoříte v pekelných plamenech a stanete se pokrmy pro krále nebes!“

„Draci vám nepatří,“ ozvala se Sisimis rázně. „Nebudou vás poslouchat věčně! Až je jednou urazíte, sežerou vás s radostí!“

„Ach, drahá Sisimis, málem bych tě přehlédl,“ ušklíbl se Eruner vlídně. „Nelíbí se ti snad, že tvůj bývalý otrok ti nyní oznamuje tvou vlastní jistou budoucnost? Nemůžu se dočkat, až tě draci roztrhají zaživa jako první.“

„Když chceš mít válku, máš ji mít,“ zavrčel Vanyar nenávistně, chladně a vzhlédl ke královi, oči plné chuti po krvi a boji. „Ale pak se nediv, že ti setnu hlavu klidně tucetkrát, dokud ti už ten tvůj slizký krk nedoroste.“

„Uvidíme, čí hlava padne k zemi, princi Vanyare,“ pohlédl k němu Eruner pobaveně.

Lavindil mlčel a postavil se po bok svého krále.

 

Pernapoli sebou mírně trhla a rychle se ohlédla za praskajícím se zvukem. Bylo to zrcadlo, které nehezky v půlce samo od sebe naprasklo, a prasklina se nyní táhla přes celou jeho délku. Seshora k jádru praskliny až dolů k jejímu druhému konci. Přešla k zrcadlu a opatrně se ho dotkla konečky prstů.

‚Špatné znamení… ale čeho?‘ pomyslela si. Pohlédla směrem k Orcylským horám a obávala se nejhoršího.

Znovu pohlédla na nehezkou prasklinu na zrcadle.

‚Kenny, omlouvám se… neměla jsem tě nikdy tahat do našich sporů…‘ zněla trpká myšlenka královny, která litovala, že zapletla nevinného člověka do války, která ho od počátku nemusela zajímat.

 

„Lavindile,“ řekl Eruner po chvíli chladně. „Ukaž jim, s kým mají tu čest. Stejně už nemá žádnou cenu. Ani jeho slova.“

Lavindil ke svému králi zmateně vzhlédl.

„To je rozkaz,“ dodal Eruner a nezaujatě se na něj podíval.

Jeho milenec nepromluvil, jen ho pořád nechápavě sledoval. Nakonec pohlédl před sebe na elfy a toho jednoho člověka, kterého podpíral jahvijský voják.

„Jak poroučíte, můj králi,“ ozval se po chvíli. V očích neutrální výraz.

Jako by jen odsoudil už tak umírající bytost k záhubě.

Jako by jí pomohl přímo do hrobu.

Luskl prsty. Přitom po celou dobu sledoval toho člověka, s jehož osudem si všichni kolem něj s radostí pohrávali. A on nyní nebyl výjimkou.

 

Vanyar i ostatní se ohlédli teprve poté, když slyšeli dopad něčeho těžkého na zem. Po chvíli na zem spadl i mohutný meč, kterým se pyšnil pouze elmský princ, který jej opustil, když bez váhání pospíchal ke Kennymu, který ležel na zemi a po těle měl rázem tolik jizev, že nikdo nejdřív nechápal, odkud se tam vzaly. Zmatku kolem zraněného člověka využili Eruner i Lavindil, aby se stáhli do bezpečí.

‚Bude mít štěstí, pokud přežije,‘ myslel si Eruner vítězoslavně. ‚Ale bude zlomený navěky, Vanyare! Užij si ten pohled, když přicházíš o všechno!‘

Lavindil nad ničím nepřemýšlel. Měl prázdno v mysli i v očích. Jen následoval svého krále, aby jednoho dne, již brzy, splnil jeho sen ve skutečnost.

Ať už oběť padne jakákoliv…

Dodatek autora: 

Hola hej, mí milí čtenáři :D už je to nějaký ten pátek od poslední kapitoly, že ano? Ono to má pár svých odůvodnění (nebo výmluv, co je vám milejší :D), ale hlavní je, že další kapitola je (konečně) tady (uff, teď se můžu zase na chvíli flákat... kéž by :D). Aneb když máte třetinu kapitoly napsanou a pak se měsíc k psaní ani nechcete moc vracet, protože na to není ta správná nálada... aneb když cokoliv, co napíšete, ve finále stejně smažete, protože to je divné :'D aneb když se na vás jistý elfí princ šeredně dívá, že to už je moc i na jeho žaludek (nejednou jsem cítila doslova vražedný pohled ze strany našeho majetnického prince, nekecám... ale ani se mu nedivím) ... aneb když máte Kennyho opravdu moc rádi, protože je to vaše zlatíčko a chcete ho bránit, ale ti zvrhlíci z Pellerva mají ve vašem srdci taky svoje místo, takže máte dilema po celou kapitolu.. i po jejím dopsání a věčném přepisování... atd. atd. atd. :')

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Vrátil jsem se domů, kde bylo absolutní ticho. Samozřejmě mě okamžitě napadlo,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Zbyněk sedí u zdi jídelny, objímá si kolena a hledí do země, aby se nemusel...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 19 Jezero Elha   |...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Seděl jsem v rohu místnosti a pozoroval Radkova záda. Díky bílému tričku svítil...