So, 20/03/2021 - 10:20
6

Princ se zbláznil. Nadobro zešílel kvůli tomu člověku. Předtím jen bojoval, drancoval a života si užíval a nyní je věčně po boku Prostředníka. Co se stalo s nebezpečnou a nezkrotnou stvůrou, před jejímž jménem se všichni krčili a přáli si zmizet dřív, než je najde? Co se stalo, že kdysi krvežíznivá bestie zkrotla? Co za čáry ten člověk použil? Nebo se snad rozporuplná osobnost princova konečně rozdělila na několik částí a jednotlivé jeho osobnosti se projevují každá v jiný okamžik? Vždyť Vanyar by se nikdy nevrátil, stát se něco takového! To by Pellervo raději dřív vypálil a vydrancoval, než aby se vrátil se staženým ocasem a poslušně dbal na rady zdejších lékařů.

Stejné myšlenky se přenesly do úst a slova putovala od jednoho elfího ucha k druhému. Klepy byly nedílnou součástí každé společnosti. A i jahvijské království mělo podlé elfy v podobě krys, kteří si s radostí ulevili na princovu hlavu hned několikrát. Princ byl šílenec už od narození, když ho jeho vlastní matka musela proklít, aniž by se na něj vůbec podívala. Jen se to časem zhoršovalo. A nyní že by se změnil kvůli nějakému špinavému člověku? Vyloučeno! Princ byl odjakživa blázen, jen se nyní obával o svoji hračku.

Dokonce i samotní doktoři netušili, jak princův stav popsat. A zajímal je možná víc, než stav onoho člověka. Aby se z bestie stal krotký elf? K smíchu. Jen jeho šílenství čekalo, aby vypuklo naplno a oni za to zaplatili cenu nejvyšší.

Moudrá Nóliel si hrůzy uvědomovala nejvíce. Však v jakém pošpiněném stavu jí vrátil syna! Co na tom, že Failon žil! Byl zostuzen a potupen, pošpiněn tím odporným elmským psem! Všichni po něm nechutně smrděli.

„Měla jsem ho nechat zabít ihned,“ skřípěla zuby, když rozčíleně chodila po svém panství. „Pak by cítil stejnou bolest a potupu, s jakou se já musím potýkat!“

„Matko,“ oslovil ji Failon, když vkročil do její komnaty.

„Zmiz!“ zasyčela na něj zlostně, ani pohledem o něm nezavadila. Která matka by se neradovala, že se její syn vrátil živý? Ale takto sprostě pošpiněný? Ne, Nóliel nebude mít klid, dokud princ elmský taky nezaplatí jistou daň. A když ne on, tak ten člověk!

„Matko, nesměruj svůj hněv na Prostředníka. V mnohém nám všem pomohl i předtím,“ nenechal se odbýt mladý velitel.

„Řekla jsem, ať táhneš!“ rozkřičela se Nóliel vztekle a popadla první věc, kterou měla po ruce, a mrštila jí ke svému synovi k nohám. Failon rychle ustoupil, jinak by se váza roztříštila o jeho chodidlo. Zmateně vzhlédl ke své matce. „Zmiz, ty špinavče!“ křičela na něj v záplavě vlastního šílenství.

Failon stiskl čelist k sobě a sevřel ruce v pěst. „Zapomínáš, matko, že mluvíš s velitelem jahvijského vojska,“ připomněl jí Failon pevným hlasem. „A pokud budeš urážet Prostředníka, nebo elmského prince, urážíš tím královnu, mě i všechny ostatní vojáky.“

„Však jste jen slabé krysy, co se nechaly chytit a sprostě pošpinit!“ soptila Nóliel, která zahodila svůj rozum v záplavě šílenství a vzteku. „Ten elmský vepř si zasluhuje smrt! Stejně tak ta špinavá lidská krysa!“

Další trpká slova z jejích úst už nevyšla. Snad se konečně probrala z omamného snu a uvědomila si, že nesní a že nahlas říká své myšlenky, za které by se jinak styděla, když jí její vlastní syn mířil špičkami mečů na krk.

„Ještě jedno slovo, matko,“ ozval se Failonův hlas trpce a její syn k ní vzhlédl s prázdným pohledem v očích, „a neručím, že neproliji Vaši krev.“

Nóliel byla v šoku. Cožpak to všechno nedělala v zájmu zachování jeho a vlastní cti?! Copak to ten zaslepený syn nevidí?

„Prostředník vykonal vskutku skvělou práci už i dřív, než se dostal do Jahvi. A nedovolím vám, abyste ho i nadále urážela. Ještě jedno křivé slovo o něm a příště své meče nezastavím,“ zasyčel Failon a pomalým pohybem své meče vrátil zpátky do pochvy. „Pochybení bylo tehdy na mé straně, proto jsme prohráli. Já tehdy velel a velel jsem špatně. Proto nesu správné následky za své vlastní pochybení. To, že toho elmský princ využil, jak se sluší a patří, je čistě můj vlastní trest za slepost a nezkušenost. Jenže nyní je elmský princ na naší straně a my jsme volní, mohli jsme se vrátit domů a žijeme. Co na tom, že jsme pošpinění, dokud můžeme dýchat. Jestli to ovšem vadí Vaší cti, tak se mě klidně zřekněte, matko.“

Nóliel nechápavě hleděla do tolik cizích očí. Hlas jejího syna zněl tak… cize. Už to nebyl její malý elf, kterého musela bránit před světem, ale jeden z velitelů jahvijského vojska, voják a hrdý, dospělý elf.

„Dělala jsem to všechno pro tebe, synu,“ ozvala se po chvíli tichým hlasem.

„To, že jste chtěla Prostředníka zabít, by jedině vyústilo v mnohem větší nenávist mezi Jahvim a Elmem, než která tady byla předtím.“

„Zostudil tě, synu.“

„Stejně tak všechny ostatní, které jsem předtím zostudil já, když jsem vydal špatný rozkaz. Právem jsem si ten trest zasloužil.“

Nóliel již mlčela. Slabě klesla na kolena a hleděla do prázdna. Proč její syn nechápal, že vše, co dělala, bylo jenom pro jeho dobro a bezpečí? Kde zklamala jako matka, že nechápal její starost?

„Jakkoliv budete i nadále ohrožovat život Prostředníka, postarám se, aby s Vámi bylo naloženo jako se zrádcem, matko,“ dodal Failon přísně.

Odpovědi se mu nedostalo. Zničená matka nechápala význam jeho slov. Všechna ta snaha byla vniveč. Za co tedy celou tu dobu bojovala? Proč ze stínů vysílala své nohsledy, aby plnili její přání pro jeho dobro? Netušila. A dveře se za jejím synem, kterého tolik milovala, s hlasitým zaduněním zabouchly.

 

Nemoc čeho?“ nechápal Vanyar.

„Možná se pletu, ale vše tomu odpovídá,“ pokračoval Kregoli mírně, aby prince nerozzuřil ihned. Věděl, že to, co se mu chystá říct, by pobouřilo i ty nejmilejší povahy. „Mohu říct, že bylo štěstí, že zrovna Vás viděl Kenny jako prvního. Ale může se stát, že se jednoho dne probudí a už vás nepozná, místo toho pozná někoho jiného. Stejně tak mu mohou splývat vzpomínky na tento a jeho vlastní svět. Proto bude potřeba, abyste mu pomohl si rozpomenout. Nemoc roztroušeného srdce většinou odezní sama, ale někdy může trvat i několik jar, než se pacient zcela uzdraví.“

Dál nepokračoval, protože ho ruka prince umlčela. Viděl v něm narůstající vztek, jeho oči plály hněvem, nechápavostí a touhou zabíjet. Ne, chtěl zabít pouze toho, kdo je za to zodpovědný. „Za jak dlouho na mě může zapomenout?“ zeptal se Vanyar přímo a snažil se skrýt vlastní bolest, kterou mu tahle otázka způsobila.

„Klidně hned zítra,“ odvětil Kregoli po chvíli ticha.

Víc Vanyar slyšet nepotřeboval.

 

Princův vztek nemohl uhasit cvičný boj. Chtěl si nasadit Erunerovu a Lavindilovu hlavu na svůj meč jako trofeje. Chtěl je vidět oba mrtvé, jak draci jejich těla trhají na kusy. Ne, to by měli příliš jednoduchou smrt. V duchu jim vymýšlel mučící, trýznivé poslední chvilky, kdy ještě dýchali.

Generál Halnor přihlížel běsnícímu princi a tentokrát se neodvažoval vyzvat ho k boji, aby ho zabavil. I on slyšel klepy od ostatních, ale nebral na ně ohled. I největší voják má srdce, které bije pro to jediné stvoření, které ho pohání kupředu do boje, které mu dává jistotu, že se má ke komu vrátit. Jen nechápal, jak je možné, že zrovna člověk v něm tyto city uměl vyvolat. Na druhou stranu - sám musel uznat, že ho Kenny zaujal. Možná to, že pochází z jiného světa, působí na všechny okolo, než kdyby byl člověkem z tohoto světa. Zdejší lidé postrádali odvahu, kterou Kenny oplýval, postrádali jeho charisma i ochotu, především postrádali lidskost. Byli to špatní spojenci za každé situace. Královna je sice bránila, že jsou povahově spíše zbabělci od přírody, ale proč tedy přijala jejich pomoc? Aby je mohli zradit, když je potřebovali nejvíce?

V mysli se vrátil ke slovům, která jim toho rána řekla královna. O stavu Prostředníka. Bylo to jeho pochybení. Mohl tomu zabránit. Nesli na tom všichni stejnou vinu. I když si to někteří nechtěli připustit, jiní si to zase připouštěli příliš.

Rozhodl se raději princovi táhnout z očí, když viděl, jak jedním švihem mečem roztříštil dalšího dřevěného vojáka.

 

„Všaks‘ mi taky nedala syna, ale zkurvenýho buzeranta! Stejně neschopného jako ta kurva, co jsem si před lety vzal. To jsem musel být totálně na šrot, pche!“ probudila Kennyho trpká slova okolo tří hodin ráno. Rozespale se posadil na posteli a jen nerad naslouchal nesmyslné hádce svého opilého otce a unavené matky.

„No že ty se máš čím chlubit, ty ochlasto! Co ty dluhy - kdy je zaplatíš?“ slyšel Kenny hlas své matky.

„Seru ti na dluhy, kurva!“

„Nezapomeň si dát další flašku, to ti jde ještě jako jediné dobře.“

„Kurva, vždyť já makal celej život!“ hřměl otcův opilý hlas.

„A já se asi válím doma na zadku. Já vlastně nepracuju celý život, že jo? Ty na mě přece pobíráš dávky a já se jenom v noci chodím procházet,“ zněl matčin sarkasmem zbarvený hlas. „Za čí prachy si myslíš, že nám ještě neodpojili elektřinu, co? Kdo si myslíš, že ti vaří a kupuje jídlo?“

„Vždyť se ty sračky ani nedají žrát!“

„Dobře, tak je nežer, aspoň ušetříme,“ zasmála se Kennyho matka chladně. Každodenní zbytečné hádky ji už dávno nevzrušovaly. Někdy ovšem sama a dobrovolně vyvolala hádku, aby uvolnila napjatou situaci, aby tyhle směšné frašky nemusel věčně začínat jenom její neschopný manžel.

Kenny jen z donucení vstal z postele a pootevřel dveře. Dle smradu a vzhledu svého otce poznal, že se právě vrátil z jednoho ze svých tahů po místních hospodách. Za matčiny peníze, které mu dala, aby šel zaplatit účty, protože to nestíhala se svou prací sama. Kenny jí nejednou říkal, aby je dala spíš jemu, ale dle jejích slov nebyl „dostatečně dospělý“ na tyto „dospělé“ věci.

Věděl, že by se do toho neměl míchat, ale sotva si ho jeho opilý otec všiml, zkrotl. Věděl, že když bude mít svědka, třeba by z něj jeho matka mohla dostat konečně peníze, které jí dlužil, kdyby pohrozila policií, a oni by mohli žít krásný život. Jen kdyby ta příšera, která se vydávala za člověka, přestala existovat v jejich přítomnosti. Stačilo, aby se rozvedli, jenže Kennyho matka v tomhle byla ze staré školy. Ačkoliv jeho otce nemilovala už roky, zůstávala s ním kvůli Kennyho. Ne, že by byli někdy funkční rodina. Ale Kenny svému otcovi byl vděčný přeci za jednu jedinou věc - naučil ho, že nemá pít a kouřit, aby se z něj nestalo právě to, co z jeho otce.

„Ha! Podívejme se na pána buzeranta. Tak co, kdo ti strkal péro do prdele tentokrát, co, smrade?“ zeptal se ho otec znechuceně.

Kenny svou orientaci nikdy neřešil doma. Jen své matce jednou řekl, že nemá příliš náladu se zatím ženit. Ale nejspíš si někdo potřeboval ulevit a roznesl zase něco, co neměl, protože byl zrovna stejně na šrot jako jeho otec.

„Takhle s ním nemluv!“ okřikla ho Kennyho matka vzpurně.

„Proč? Však stejně mu ho tam za chvíli narve každej druhej, ne?“

„Na rozdíl od nějakého ubohého alkoholika si můžu vybírat,“ usmál se Kenny sarkasticky. „A určitě se s někým nevyspím jenom proto, že jsem totálně na šrot a je to jediná díra po ruce. Když jsi ty byl na šrot, tak mamka musela mít asi otravu alkoholem, když si tě vzala dobrovolně. Protože pořád nemůžu pochopit, co na takové nule jako jsi ty kdy viděla.“

Uhnul trochu na stranu, ani nohu mu nemusel natahovat, protože se sotva udržel na těch vlastních, takže když se jeho otec rozmáchl rukou, ztratil tolik důležitou rovnováhu, na zemi skončil sám a nadával. Dostat se na nohy byl pro něj neskutečný boj.

„Jdi si lehnout, mami,“ přešel ke svojí matce.

„Já ti dal život, smrade!“ zahřměl opilecký hlas.

„Že se tě o něj někdo prosil,“ procedil Kenny skrz zuby spíš pro sebe.

Počkal, až se jeho mamka spěšně osprchuje a zamkne se ve svém pokoji. Když se ujistil, že jeho otec pořád leží rozvalený v chodbě a chrápe, protáhl se kolem něj a také se zamkl v pokoji.

S otcem nikdy nevycházeli. Kenny nenáviděl jeho výkyvy nálad. Jednu chvíli sliboval, že se bude léčit, že všechno napraví, že nikdy nic takového nechtělv druhé chvíli už měl v sobě další flašku whisky a byl zase frajírek, co si dovolal, ale měl jen velkou hubu plnou keců. Někdy to bylo nervy drásající, když si jeho otec dělal diskotéku hned ve vedlejším pokoji, kde trávil většinu svého času, nebo nahlas a falešně zpíval, spíš prznil, staré písničky nebo jejich části. Někdy zase chodil a lomcoval s klikou od Kennyho pokoje a bušil na něj v brzkých ranních hodinách, kdy Kennymu nepomáhaly ani špunty do uší.

Nejednou na něj zavolal policii, ale nikdy s ním nic nepořídili. Vždycky se vrátil domů, celý vysmátý a přitom naštvaný, protože ten den nemohl pít a musel trochu vystřízlivět. Z kdysi pracovitého člověka se stala jen prázdná skořápka, kterou jeho nejbližší nenáviděli. Došlo to dokonce tak daleko, že si Kenny vzal matčino příjmení za svobodna. To přišel teprve ten pořádný poprask.

Od té doby mu otec neřekl jménem, ale jen „smrade“. Byla to poslední kapka pro jeho opileckou hrdost. Už tak, že se mu syn v ničem nepodobal, ještě potupil jeho jméno a přijal matčino? Není divu, že se nehoupal tím správným směrem a neměl už sbírku dívčích kalhotek jako on v jeho věku.

Kenny ovšem nebyl bojovník ani rváč, raději používal mozek, což jeho otec samozřejmě nemohl pochopit. Vyprovokovat ho taky stálo mnohé úsilí, protože na něj Kenny zanevřel už dávno a byl pro něj pouze místním opilcem, co s nimi z neznámého důvodu bydlel. A on ho tak musel tolerovat. Kenny mu dal mnoho šancí jako dítě. Otec ho pokaždé zklamal. Křehká Kennyho mysl to nesnesla a rozhodla se aspoň něčím zachránit. Úplně ho od sebe oddělit. Předstírat, že neexistuje, že pro něj to je někdo nepodstatný. A doufat, že nikdo jemu blízký nezjistí, že jeho otec je vlastně naživu, byť ho Kenny pohřbil již před lety bez jeho vědomí. Někdy je lepší žít v očích ostatních jen s jedním rodičem, než abyste nahlas přiznali, že vaše domácnost ani trochu nefunguje tak, jak má.

 

Kenny se probudil orosený potem a špatně se mu dýchalo. Zmaten ze vzpomínek na vlastní svět, měl dojem, že je doma, a ten, kdo nyní normálně klepal na dveře, bušil ve stylu jeho otce. Jeho mysl neuměla rozeznat dva světy, které mu nyní splývaly v jeden. Strach, že jeho otec opět nepoznal svou míru a nyní si vztek vybije na něm, protože jeho matka nejspíš nebyla po ruce, přerostl racionální část mysle.

„Vypadni!“ zakřičel směrem ke dveřím a rychle se dostal z postele. Nerozeznal svícen, ale měl ho za účinnou zbraň, kterou se dalo bránit.

„Kenny? Děje se něco?“ zeptal se Kregoli opatrně, když vstoupil dovnitř.

Vypadni!“ zakřičel Kenny znovu a rozmáchl se svícnem. Neviděl Kregoliho, ale vlastního otce, kterak se potácí k němu. Kregolimu chvíli trvalo, než rozlišil lámanou lidštinou, co se mu snaží říct. Byl to mnohem ostřejší jazyk, než kterým mluvili zdejší lidé, a pochopil, že jeho blouznění je zpátky.

„Kenny, uklidni se,“ promluvil na něj jemně, vlídně a zvedl ruce, aby mu ukázal, že není nikterak ozbrojen, že mu nepřišel ublížit. V hlavě rychle rozpomínal na lidský jazyk. „Neublížím ti, Kenny. Polož to.“ Ujistil se, že dal pořádný důraz na poslední větu, byť ji řekl velmi pomalu.

Připadalo mu, že mluví s vystrašeným zvířetem. A nebyl daleko od pravdy. Pokud se Kennymu propletly myšlenky a vzpomínky z jeho světa a z tohoto světa, spíš se jednalo o špatné myšlenky a vzpomínky.

„Zavolejte Vanyara, že se Prostředník znovu probudil. A že je potřeba jeho přítomnost. Okamžitě!“ přikázal vojákům, kteří zmateně u dveří přihlíželi šílenství toho člověka. Když jim ovšem lékař vydal rozkaz, neváhali ani vteřinu navíc. „Kenny,“ promluvil nyní k němu něžně, vlídně, „odlož ten svícen.“

Vypadni!“ zakřičel Kenny znovu a rozmáchl se svícnem. Kregoli o krok ustoupil.

„Dobře. Ano, odejdu,“ mluvil Kregoli jemně. „Ale nejdřív odlož ten svícen.“ A díval se mu pořád do očí. Sledoval každý jeho pohyb. Udržoval si odstup a přitom se krok po kroku k němu přibližoval, aby se mohl zase vzdálit, kdyby se Kenny znovu rozmáchl svícnem. „Nikdo ti neublíží,“ promluvil na něj Kregoli znovu. „Jsem tady, abych ti pomohl. Můžu se přiblížit?“

Kenny pořád držel svícen v rukách před sebou a pomalu dýchal. Vypadalo to, že se už trochu uklidnil. Kregoli se opět přiblížil o krok a neustále na něj mluvil. Viděl, jak se jeho ruce klepou. Co viděla jeho zmatená mysl, že měl takový strach?

„Kenny, víš, kdo jsem?“ zeptal se přímo, když se opět o krok přiblížil. Odpovědi se mu nedostalo, protože strach v očích člověka převládal. „Jsem Kregoli, pamatuješ?“

„Nelži! Ty nejsi Kregoli! Ten není odsud!“ zakřičel Kenny a rozmáchl se svícnem, až vařící vosk dopadl kolem něj.

V pořádku, v pořádku. Nelžu ti, Kenny. Mohu to dokázat,“ snažil se ho Kregoli rychle uklidnit.

„Nepřibližuj se!“

„Víš, kde jsme se viděli poprvé, Kenny? Ve vězení v Elmu. Vyléčil jsem ti zranění, když se tě nikdo jiný nechtěl dotknout. Byl jsi to ty, kdo nám pomohl, pamatuješ?“

Špatné myšlenky chtěl nahradit špatnými myšlenkami z tohoto světa. Protože neznal Kennyho minulost, musel ji přebít vzpomínkami na tento svět. Věděl, že je to špatně, ale léčba roztroušeného srdce většinou bývala velmi špatná v těchto ohledech. Roztroušené srdce, které bloudí mezi dvěma světy a neumí si vybrat, ve kterém se nyní vyskytuje. Většinou se vyskytovala u elfů a lidí, kteří okusili na krátkou chvíli jiný život, který se jim třeba zalíbil - život v luxusu a poté snili, že v onom luxusu pořád žijí, přestože tomu už dávno nebylo. Jenom proto, že si je jednou královna předvolala před sebe.

‚Mohla snad bolest z mučení v Pellervu přinést špatné vzpomínky na jeho předešlý život?‘ přemýšlel Kregoli, snaže se najít to nejlepší řešení, jak mu pomoci. Všiml si, jak se obvazy v některých místech barví do ruda. ‚To ty prudké pohyby,‘ zamračil se. „Kenny,“ oslovil ho. „Nechceš se posadit? Můžeme to vyřešit.“

Všiml si, že na krátkou chvíli svěsil ruce se svícnem, ale poté je zase vymrštil před sebe, když se k němu elf přiblížil.

„Dobře, zůstanu tady,“ zvedl Kregoli ruce vzhůru a vrátil se zpátky na své místo. „Ale posaď se, Kenny. Prosím.“

Slyšel něčí splašené kroky. Rychle vymrštil ruku vedle sebe. Zastavil tak vojáky i prince před vstupem do místnosti.

„Správně, Kenny, posaď se,“ povzbudil ho úsměvem, když viděl, jak si pomalu Kenny sedá a zmateně hledí neznámo kam před sebe. „Odlož ten svícen,“ promluvil na něj znovu, pomalu. Kenny pohlédl na svícen ve svých rukách a neviděl vosk, který jen stěží míjel jeho chodidla nebo obvázané nohy. „Odlož ten svícen,“ slyšel Kregoliho hlas znovu a poslechl. Kregoli ho pozorně sledoval a sám se nehnul z místa. „Teď si lehni, Kenny,“ dodal po chvíli.

„Při nemoci roztroušeného srdce je tohle běžné,“ informoval Ahantuon zklamaně prince. „Může blouznit mezi svým a naším světem. Proto bude zapotřebí, abyste mu byl co nejvíc na blízku, protože vás jako jednoho z mála poznává.“

Vanyar mlčel, ale kypěl v něm vztek. Ahantuon pohlédl na pevně sevřené ruce v pěst, které si tolik přály zasadit nelítostný úder aspoň do čelisti někoho z přítomných.

„Teď zavři oči a prospi se,“ pokračoval Kregoli a když viděl, že ho skutečně poslechl a téměř okamžitě usnul, konečně se k němu spěšně přiblížil.

„Co to bylo?“ zavrčel princ Vanyar vztekle, sotva byl vpuštěn dovnitř.

„Zcela normální reakce, princi Vanyare. Nemoc roztroušeného srdce není jen nějaká vtipná iluze, jak si jistě myslíte,“ otočil se k němu Kregoli a oči měl chladné. „A tohle byla ještě relativně klidná reakce.“

„Co jsi mu provedl, špíno?“ zavrčel Vanyar, když ho popadl za hábit.

„Pouze ho uklidnil. Pokud jste snad chtěl, aby podpálil palác, prosím - klidně si ho vzbuď,“ zasyčel Kregoli nenávistně. Záměrně v tom jednom jediném slově neprokázal ani špetku úcty k elmskému princi. „Ale jakožto lékař mám víc zkušeností s touto nemocí než vy s mírem, princi Vanyare.“

„Kregoli,“ upozornil ho Ahantuon příkře.

„Nebudu omlouvat tenhle nanicovatý balvan, co si jde raději hrát s mečem, než aby se staral o někoho, koho sám zničil,“ zněl trpký Kregoliho hlas. „Už předtím jsi ho nalomil. Nebylo by lepší mu tu bolest ulehčit, Vanyare?“

Kregoli se nebál Vanyarova hněvu. Zažil ho již tolikrát a říkal mu nyní pravdu. Ať už ji princ chtěl slyšet nebo ne. A v očích Vanyara se kupil vztek, nenávist… ale především bezmocnost. Nakonec ho pustil surově k zemi a pohlédl ke spícímu člověku.

„Až se příště probudí, může to být mnohem horší,“ ozval se Kregoli, když se postavil. „Jistě si budete vědět rady, princi Vanyare.“

Stačil jeden pohled jasných smaragdů zuřící bestie. Dával mu jasně najevo, že pokud řekne ještě jedno slovo, připraví ho nejen o jazyk. Kregoli věděl, že se chová stejně hloupě a neurvale k budoucímu králi Elma, ale cožpak na to neměl právo? Cožpak na to neměli právo všichni obyvatelé Jahvi? Proč by se před ním měli věčně plazit, když by si měli být všichni na tomto místě rovni? Jediný, koho litoval, byl nebohý člověk, kterému neměl jak pomoci. A to ho, především jako lékaře, trápilo.

 

Pernapoli stála před naprasklým zrcadlem a ztrápeně hleděla na svůj odraz v něm.

„Lituješ svého rozhodnutí?“ slyšela za sebou. Vzhlédla a setkala s pohledem svého bratra. Pohlédla znovu na prasklinu v zrcadle. „Můžeš ho opravit svou magií,“ připomněl jí.

„Nelituju svého rozhodnutí,“ promluvila Pernapoli konečně. „Prostředník nebyl vybrán náhodně. A splnil své poslání - spojit Jahvi a Elmo opět v jedno pevné království.“

„Prozatím,“ souhlasil Carnic skepticky.

Pernapoli se k němu otočila. „Možná kdyby jeden zarputilý král nebyl pořád příliš zarputilý a skeptický, věci by byly dávno jinak.“

„Možná kdyby ten král neměl syna zrůdu-…“

„Vanyar… není zrůda, za kterou ho považuješ,“ přerušila ho Pernapoli.

„Odkdy? Od doby, co se tady potlouká ten člověk?“

Pernapoli k němu přešla pomalým krokem. „Jmenuje se Kenny, bratře. Zapamatuj si konečně jeho jméno.“

„To jméno znám mnohem déle než ty, sestřičko. Ptám se tě znovu: Lituješ svého rozhodnutí?“

„Nelituji,“ odpověděla Pernapoli stejně pevně jako předtím. „Hledala jsem ve světě lidí tak dlouho, dokud jsem nenašla toho pravého, kdo by odpovídal popisu.“

„A uvrhla ho do ještě větší temnoty, než v jeho světě,“ shrnul Carnic.

Pernapoli stiskla rty k sobě. „Narážíš tím na Nemoc roztroušeného srdce?“

„Ahantuon se už zmínil, jak vyvádí. Snadno si každý sám udělá obrázek. A tenhle že nás má spojit?“

„Už tak učinil.“

„Ale na jak dlouho? Než Vanyarovi opět přeskočí?“

„Mlč, bratře, když nemáš kouska cti a slušných mravů!“ okřikla ho Pernapoli, kdy její klidná stránka praskla po dlouhém ovládání se. „Kenny byl zvolen mnou, a proto nezpochybňuj mé rozhodnutí! Pečlivě jsem ho sledovala celé dny a měsíce! Ve světě lidí se nenašel jiný lepší ke zvolení! Zatímco ty ses proroctví vysmíval, samo tě doběhlo a vzalo ti manželku!“

Nyní Carnic stiskl rty k sobě. „A tobě nedalo možnost počít dítě,“ připomněl jí chladně. Pernapoliiny oči změkly. Spěšně, zahanbeně pohlédla směrem k oknu. Zhluboka se nadechla, aby zachovala klid. Poznámka jejího bratra se jí ovšem dotkla. Nevědomky si rukami objala břicho. „Nikoliv kletba matky, ale proroctví, na kterém tolik lpíš,“ dodal Carnic jedovatě.

„Odejdi, bratře,“ vyzvala ho Pernapoli aniž by se na něj podívala.

„On bude zkázou pro Jahvi i Elmo, pamatuj na má slova!“ rozloučil se s ní Carnic neurvale. Když se za ním zabouchly dveře, královně Jahvi z očí utekla slza, zatímco si křečovitě svírala břicho.

Nevyčítala však Carnicovi špatnou, neurvalou náladu. Však ten hloupý král také truchlí. Brzy bude mít výročí smrti jeho manželka… a stejně tak se blížily narozeniny jeho tolik nenáviděného syna, se kterým nemohli být odlišnější.

‚Byla chyba zvolit právě Kennyho? Nepřineslo mu mé rozhodnutí jenom víc trápení?‘ přemýšlela Pernapoli. ‚Měla jsem hledat dál? Jenže to už by Jahvi nemuselo být… nebo Elmo. Nebo všechno okolo by už shořelo pod mocí Pellerva.‘

 

„Existuje možnost, jak tomu zabránit?“ zeptal se Vanyar, když sledoval spícího člověka.

„Neexistuje, princi,“ ujistil ho Ahantuon. „Nemoc roztroušeného srdce musí odeznít sama. V mnohém však pomůže Vaše přítomnost. Ta bude nejpodstatnější. Chápu, že svou… nervozitu se snažíte zneškodnit pomocí boje, ale Kennymu prospěje především klid. A myslím si, že když se probudí a vy budete po jeho boku, bude ho mít dostatek. Nebo ho snad už netoužíte bránit?“

Vanyar na jeho slova nereagoval.

„Princi Vanyare, odpusťte neurvalost Kregoliho. Nemyslel svá slova nikterak špatně, ale stejně jako já je i on lékařem. A jakožto lékaři máme povinnost upřednostnit zdraví našeho pacienta před vším jiným. Tudíž i před morálkou nebo správnou etikou.“

Vanyar nic neřekl, ale věděl, že i on sám byl jistě na vině. Neměl reagovat tak prudce. Měl si to nechat nejdřív vysvětlit. Ale jeho podrážděnost opět přerostla přes zdravý úsudek.

„Pomůže, když se sem dostane ten, kdo je za jeho stav zodpovědný?“ zeptal se Vanyar neurvale.

Ahantuon si povzdychl pro sebe. „Princi Vanyare,“ oslovil ho znovu a přešel k němu. Nebezpečné smaragdy zasvítily do tmy, když k němu princ Elma konečně vzhlédl. „I kdyby se sem ten elf dostavil, mohlo by to mít opačný účinek. Mohl by v něm spíš naopak probudit ještě horší myšlenky nebo vzpomínky.“

„To mám jen nečinně sedět?!“ zeptal se Vanyar a prudce vstal.

„To netvrdím,“ reagoval Ahantuon klidně. „Jen říkám, že Kennymu především prospěje klid. A to, že Vás bude mít po boku.“

Sledoval Vanyarův pomalý pohyb hrudi nahoru a dolů, když pomalu dýchal. Věděl, že dráždí spící bestii, která toužila mučit a trestat toho, kdo je za Kennyho stav zodpovědný. Nebo možná jen pro vlastní potěšení.

„Někdy je čas nejlepším lékem. Pro tentokrát mu uvařím silný bylinný odvar. Měl by mu dodat potřebnou sílu a uklidnit mysl,“ pousmál se Ahantuon po chvíli. „Chcete také?“

„Draci vědí, co do toho hodíš,“ zavrčel Vanyar neurvale, než pohlédl na Kennyho.

„Pouze léčivé bylinky. Vaši lékaři se ke mně ostatně mohou připojit, až jim bude lépe,“ navrhl Ahantuon.

Vanyara ovšem vlastní poddaní nezajímali. Věděl, že někteří jsou na tom velmi špatně, někteří umírali pomalu a v bolestech. A on jako rozpustilý princ se staral jen o jediný život mezi nimi. Co je mu po poddaných, když by přišel o jediný život, na kterém mu tolik záleželo?

„Když mě tedy omluvíte?“ rozloučil se Ahantuon, když viděl, že princ dále nejeví zájem se s ním bavit, natož mu věnovat čas.

 

Mótar nedůvěřivě sledoval jahvijské lékaře, jak se starají o jejich nepřátele. Vždyť je to k smíchu! Neuznávají mír! Vrazí jim kudlu do zad, když je nebudou potřebovat, stejně jako ti prašiví lidi! Na co královna myslela? Snad se nenechala přemluvit vlastním, neschopným bratrem, co před její silou chodil po špičkách a raději si nepřál boj, který by prohrál na plné čáře, nebýt stvůry v sedle jménem Vanyar. Mótar nebyl hlupák, byl to nejnadanější stratég za posledních několik jar, který se narodil do Jahvi. On se tehdy nespletl. Dal Failonovi dokonalý plán, jak Elmo porazit… kdyby je lidi tehdy nezradili a oni nepadli do léčky. Jen ta vzpomínka mu vyvolávala pocit úzkosti a zvracení.

‚Nikdy jsme jim neměli věřit!‘ zuřil Mótar ve své mysli. Také ovšem po chvíli přestal. Stejně tak tvrdil, že ani Kennymu nemají věřit. A on za ně bojoval. Neustále. Dokonce i tady. S lady Sisimis. A co pro něj Jahvi udělalo, aby se mu odvděčilo, když je jako nestraník oslovil a snažil se vyřešit tuhle věčnou šarvátku?

Nepotěšilo ho, když mu Failon sdělil, co jeho matka učinila. Ale do rodiny šlechticů zasahovat nemohl. Byl příliš malý elf, aby mohl něco namítnout i před královnou. Ale lady Sisimis by mohla. Dokázala si udržet vysoké postavení, i coby elmský vězeň, kdy měla jistou volnost.

Oslovit ji ovšem nedokázal.

A Sisimis měla vlastní starosti. Návštěva Pellerva její neklidné mysli moc nepomohla. Bezradně se dívala k Orcylským horám, kde občas viděla poletujícího draka.

„Vyčítáš si něco, čemu jsi nemohla zabránit?“ slyšela něčí hlas a ohlédla se. Byl to Halnor, koho slyšela jít po schodech.

„Spíš si říkám, kdybych se rozhodla jinak… zda by to dopadlo jinak,“ svěřila se zklamaně.

„Také jsme nemuseli přežít vůbec.“

„Nesu na tom svou část viny.“

„Předpokládám, že Kenny by nesouhlasil. Neměli jsme čas se připravit na jejich nečekaný útok. I když jsme ho očekávali, ani jeden z nás netušil, že budou až tak prohnaní.“

„Měla jsem to tušit… jedná se o mou zemi.“

Bývalou. Pellervo už dávno není tím královstvím, kde jsi vyrůstala.“

Sisimis pevně sevřela své rukojetě mečů.

„Eruner je velký nepřítel.“

„Bude těžké ho porazit,“ souhlasila, „ale ne nemožné.“

Halnor přikývl a ušklíbl se pro sebe. „Jednou ho štěstí opustí. Doufám, už čistě ve tvém zájmu, že to budeš ty, kdo mu zasadí poslední úder.“

 

Tu noc Lavindil nemohl usnout. I jeho král se od něj odvracel. V hlavě měl mnoho myšlenek, kterých se potřeboval zbavit. A především ho tížilo svědomí toho, co učinil. Zapletl do jejich dlouholeté šarvátky člověka, který s tím neměl nic společného, který dokonce přišel vyjednávat ve prospěch všech, aby jim ulehčil práci. Možná, že kdyby ho jeho král vyslechl, ulehčil by mu jeho práci. Kdyby slyšel Erunerovo přání, chtěl by ho také splnit? Pohlédl na spícího elfa vedle sebe. Rukou mu vjel do vlasů a pevně je stiskl mezi prsty. Dostalo se mu spokojeného zamručení.

Byl Erunerovou chybějící rukou. Doslova. Měl právo rozhodovat ve prospěch Pellerva stejně jako jeho král. Ale stalo se pouze jednou, že s ním nesouhlasil. A to v případě toho člověka. Mučení si sice užil, ale když přemýšlel o následcích, které by to mohlo způsobit, došel k názoru, že jednal… bláhově.

Pokud má nějakou šanci, jak napravit blížící se pohromu, má ji pouze dnes večer. Jenom jedna šance. Když neuspěje, nebude si to vyčítat. Snad chtěl ulehčit trochu vlastnímu svědomí, když tu noc vyhledal Ainessona a přikázal mu, aby ho jeho drak odnesl na území Jahvi nezpozorovaného. Ainesson se mu vysmál, zda přišel o rozum.

„Ten mi ještě slouží, právě proto to musí být ještě dnes,“ ujistil ho Lavindil pevným hlasem. Nežertoval. Uvědomoval si následky - ať už uspěje nebo ať už neuspěje. Byl připravený na Erunerův bezmezný hněv, byl připravený na hněv Vanyara. Ale neměl právo brát zdravý rozum tomu člověku. Měl tušení, že se z jeho hraní jen tak nevzpamatuje, pokud ho přežije. V Jahvi mají schopné lékaře, jistě mu život zachránili, ale mysl napravit neumí. To může jenom jeho magie.

Na hřbetu bílého draka se nechal Lavindil odnést hluboko do jahvijského lesa. Skryt v černém plášti, který vychytrale sebral svému milenci, pod kterým byl téměř neviditelný, ohlédl se na svého dočasného společníka. Snad čekal, že ho Ainesson zde zanechá jeho osudu, ale překvapilo ho, že mladý elf stál na zemi stejně jako on a věnoval se drakovi. Byl to jenom úkol, který se výjimečně rozhodl splnit. Nic jiného v tom neviděl. Čím dřív se to vyřeší, tím dřív se bude moci vrátit.

Lavindil se dostal až příliš snadno do jahvijského hradu i kolem všech stráží. Pomocí magie zmátl ty zkušenější a díky iluzím se zbavil i stráží před pokojem. Dokonce i významného jahvijského lékaře potkal na své cestě. Ahantuonovi jenom pobláznil mysl, aby ho zmrazil dočasně v čase. Musel jednat rychle.

Když ovšem přistoupil k loži, zarazil se. Nečekal elmského prince po boku Prostředníka. Zlostně přimhouřil oči. Nesnášel, když věci nešly podle jeho plánu.

‚Kdyby ses nikdy neobjevil v Pellervu…‘ pomyslel si vztekle při pohledu na spícího člověka. ‚Kdybys nikdy krále neobtěžoval s prokletým mírem, nic by se ti nestalo!‘

Zvedl ruku a sevřel tmavé vlasy mezi prsty.

Zarazil se však. Zahlédl jen zlomek vzpomínek na Kennyho předešlý život. Ihned mu došlo, že není z jejich světa. Zloba byla tatam. Proč by měl nenávidět někoho, kdo nezná tento svět ani z jedné desetiny tak dobře, jako on.

„Ghalari oweru salagham…“ začal šeptem a zavřel oči. „Lakremo nonitali. Di nova…“ Starým elfským jazykem vyzýval prastaré bytosti a vlastní magii, aby vyléčily rány, jež nebyly z tohoto světa, aby smazaly to, co si ten člověk přál zapomenout, aby napravily jeho chybu, kdy bezhlavě vtáhl nevinného do jejich války, která se táhla už po mnoho jar.

Když se po delší době vrátil k Ainessonovi, jeho poznámku, že vypadá unaveně, ignoroval. Také neměl žádné poznámky vůči němu. Jen pohlédl směrem k jahvijskému hradu a doufal, že jeho léčivá magie byla úspěšná.

Výsledky se nikdy nedostaví ihned.

‚Neber to jako omluvu ani jako dar,‘ pomyslel si, když nasedl na dračí hřbet, ‚ale jen jako splnění nevyřčené povinnosti, coby bývalého dvorního lékaře šarlatána.‘

Jedno mohutné máchnutí křídly vzneslo tělo draka i s dvěma elfy vzhůru a stejně, jako se záhadně objevili, zmizeli za hranicemi Orcylských hor.

Dodatek autora: 

Tato kapitola byla velmi těžká k napsání. Ve výsledku jsem i nejsem spokojená, ale další přepis by mě nejspíš jenom přesvědčil, že jsem spíš nespokojenější než předtím, takže bych to ve finále měla chuť znovu přepsat (nebo to zase odložit o týden). Scéna s Failonem a jeho matkou je krátká, ale nutná. Tak trochu jsem chtěla potupit Moudrou Nóliel, která není ani trochu moudrá. devil A Failon mi v tom milerád pomohl. Další z neplánovaných scén byla jistě hádka dvou královských sourozenců. Chtěla jsem, aby Pernapoli nebyla jen tou klidnou a rozumnou ženou v příběhu, aby i ona prokázala nějaké city, když je rozrušená nebo zraněná slovy jiných. Původně scéna ani neexistovala, ale tak nějak jsem si říkala, zda si královna nevyčítá, že vybrala zrovna Kennyho (a proč zrovna jeho). Jejich hádku jsem také zaslechla náhodou. A rozhodla jsem se, že tu jejich krátkou scénu do této kapitoly taky zařadím. Pak přišel Lavindil se svým koncem kapitoly a já s ním souhlasila. Dodává mu to takové to správné tajemno, které na něm mám hodně ráda. Byť střípek z Kennyho minulosti je tentokrát jen takto krátký, zabral mi dlouhou dobu k napsání. Ke Kennyho otci napíšu jen jedno: Nehledejte v něm dobré vlastnosti. Je to postava, která nemá žádnou dobrou vlastnost a nezaslouží si, abyste v něm aspoň špetku dobra hledali. Je založený na skutečné postavě, proto mi část s ním dělala celkem potíže, abych ji dopsala. A kdybych ji vypustila, následná scéna s Kregolim by vám moc smyslu nedávala. Slibuji, že další kapitola bude rozhodně o něco veselejší. :) Děkuji, že jste dočetli až sem.

Vaše Shiw

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Jakmile moje běhací trasa překonala desítku, přestal jsem počítat. To byla...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 7
A co jsem asi měla dělat? Do domu jsem ho vzít nemohla, pořád tam byla párty a...
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 4
''Prihraj mi!'' Kričal vyšší pochudší chlapec, ktorý práve stál na kraji...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 1
V sobotu ráno se scénář opakoval a já nestíhal. Naštěstí jsem měl trochu víc...