Po, 27/09/2021 - 20:20
2

Eruner si zrovna vychutnával rudé víno z pozdní sklizně z dalekého, jižního statku, které ukradli jeho vojáci, když plenili další zemi a nebohý statkář se jim připletl do cesty a neuznal je jako pravé bojovníky. Občas se vyskytly problémy, ale jeho vojáci věděli, že smí zabíjet dle libosti a kořist mu musí bezpodmínečně odevzdat. Jeho vojáci z něj měli respekt a nedovolili si ho neuposlechnout. Ani jednoho z nich nenapadlo, že by si snad uzmul kousek něčeho pro sebe. Však by to ty ohněm spalující oči hned poznaly a on by našel svou smrt. Oloupení krále znamenalo smrt. Neuposlechnutí rozkazu znamenalo smrt. Vzpoura znamenala smrt. Pochybování o králi znamenalo smrt. Eruner vládl sice tvrdou rukou, ale o to větší respekt mu jeho vojáci vykazovali, čím víc je děsil, tím víc ho chtěli následovat a být jako on. Viděl něco, čím je nalákal k sobě, vedl je kupředu a nekompromisně jim razil cestu vpřed. Žádná překážka pro něj nebyla zkouškou ani příliš těžkou. Prostě si vzal, co mu náleželo. Bývalý otrok dokázal vést davy. Umocňoval svou moc slibem, že jednou dobijí celý svět. Zatím se mu to dařilo. Jakékoliv území chtěl, to si vzal. Jejich království se rozšiřovalo den za dnem. Jejich vojsko sílilo a budilo hrozbu pro všechny přítomné. Nikdo nedokázal Erunera zastavit. Nikdo se nepostavil do cesty šílenému králi a vyvázl živý.

A všichni věřili, že pod jeho vedením se jejich pokřivené sny stanou skutečností.

 

Lavindil spěšně utřel srp od krve a pohlédl na mrtvé tělo od elmského krále. Ach, jak rád by ho rozsekal na kousky, aby svého krále o to víc potěšil, ale Eruner mu vydal jasný rozkaz. Zabij Carnica. Neřekl mu jak. Ale také po něm nechtěl, aby jeho tělo rozsekal na malé kousíčky. A nejrychlejší cesta byla mu podřezat hrdlo, když by to nejméně očekával. Jenže to bylo tak neuspokojující. Carnicovo bezvládné tělo vytáhl trochu výš díky vlasům a díval se do zmatených očích nyní již mrtvého krále.

„Král slaboch,“ pomyslel si nahlas a pustil jeho vlasy, aby jeho horní část těla opět ochabla a padla k zemi.

Neptal se Erunera, co ho vedlo k rozhodnutí, že právě Carnica se zbaví jako prvního. Opravdu tolik toužil vidět Vanyara běsnit? Vždyť na otci mu nikdy nezáleželo. Ale pravda, Erunerovi se do rukou dostalo ještě jedno nepoškozené tělo, magií zachované po mnoho let.

Tělo Carnica nacpal do truhly, přikryl ji pláštěm a tlačil ji na trakaři kupředu ke dveřím.

 

Eruner stál před jinou truhlou, okolo které zářila světle modrá záře. Velmi namáhavá magie, kterou ani jednou po mnoho jar neuvolnil. Velmi složité kouzlo, které ovšem bralo jen velmi málo síly. V truhle bylo schoulené bledé tělo mladé elfky. Byla nádherná. Však to kdysi dávno bývala královna Elma. Zachoval její tělo tak, jako bývalo před mnoha jary. Eruner k ní opatrně vztáhl ruku a vzal její pramen vlasů mezi prsty. Dal si pozor, aby jeho prsty neopustily slabou záři okolo. Sám se sklonil a políbil tmavý pramen vlasů. Byl pořád tak jemný jako samet. Tak krásně se vám otřel o tvář a vy jste si připadali jako v nebi. Však Sacríciu všichni její poddaní milovali. Především Carnic se do ní pobláznil a učinil z ní svou ženu. Nikdy nezpychla, jen se ovšem nedožila dlouhého věku jako královna.

Černé šaty ještě z pohřbu byly také zachované, stejně tak prsten, který jí Carnic před mnoha jary věnoval, když se do ní zamiloval.

„Neměla jsi právo…“ zašeptal Eruner téměř neslyšně.

Sevřel ruce v pěst, až mu klouby zbělely. Se zaduněním pak zabouchl truhlu, zámek se pomocí magie sám uzamkl a světle modrá záře ztmavla.

„Neměla jsi právo porodit mu syna,“ zavrčel tiše, když se otočil na patě a prudce odešel z místnosti. Práskl s dveřmi, až se odrazily od stěny a samy se zase zavřely.

Když se vrátil zpátky do hodovní místnosti, prudce zvedl sklenicí s vínem, až se mu pár kapek vylilo na zem. Povšiml si, jak se mu ruka mírně chvěje. Zhluboka se pomalu nadechl nosem a pohlédl na černou, mrtvou krajinu tam venku. Přiložil pohár s vínem k ústům. Chutnalo náhle tak trpce. Eruner svraštil obočí a praštil s pohárem o zem. S líbezným zacinkáním se odrazil od země a víno rozlil po celé zemi. Erunerova hruď se pomalu hýbala nahoru a dolů, jak se snažil zůstat v klidu.

Najednou se křivě usmál, přiložil si ruku k čelu a rozesmál se. Byl to spíš smutný, zklamaný smích. Jako se náhle začal smát, stejně tak náhle přestal. Semkl rty k sobě a ruku sňal z čela, když znovu pohlédl ven na území Pellerva. Jeho oči byly rázem chladnější, než obvykle. Zářily z nich zlost, vztek, nenávist… ale také závist.

Když Lavindil vstoupil do místnosti, všiml si, že Erunerova paže slabě hořela temně rudým ohněm. Jeho pán ovšem nebyl popálen ani nijak zraněn. To jen jeho vztek bublal na povrch. Pousmál se pro sebe a truhlu tlačil kupředu k němu. Jistě ho jeho práce potěší.

„Můj králi,“ uklonil se mu, než poklekl na koleno s pohledem k zemi. „Hlásím, že svůj úkol jsem splnil. A nesu vám malý dárek.“

Eruner se na něj nejdřív ani nepodíval, až se Lavindil obával, že snad udělal něco špatně nebo že mu to snad i trvalo.

„Máš vše, pro co jsem tě poslal?“ zeptal se Eruner nepřítomným hlasem.

V Lavindilovi rázem vypukla neskutečná žárlivost. Kousl se do jazyka a mírně stáhl svaly ve tváři. Musel chvíli mlčet, aby svého krále neurazil. Však podezřívat ho snad, že pořád chová city k té mrtvé elfí ženě… bylo zbytečné. Na rozdíl od ní on pořád žije a dýchá, svému pánovi může dopřát teplo a něhu, ne jen chlad a smrad z mrtvoly! Přinutil se k úsměvu.

„Ovšemže, můj pane,“ pravil konečně a pohlédl k zemi. Cožpak nemůže ani nyní vyhrát nad mrtvolou? Však Erunerovi zasvětil celý svůj dosavadní život… a on pořád nevidí víc, než před těmi jary, kdy se poznali náhodou?

„Dobře,“ ozval se Eruner po chvíli, ale na svého služebníka se ani nepodíval.

„Chcete ho vidět, můj králi?“

Eruner zaváhal. „Ani ne.“

„Nechcete Elmu a Jahvi něco poslat?“

Opět zaváhání. „Pošli jim korunu. Ta bude bohatě stačit.“

„Proč ne hlavu?“ nechápal Lavindil.

Eruner se křivě usmál, konečně se k němu otočil a došel až k němu, aby ho chytil pod krkem. Přinutil ho couvat ke stolu, než ho na něj surově povalil. Konečně, vydechl si Lavindil v duchu, konečně má zase ten správný pohled v očích! Konečně je to opět můj král! Šílenství nyní převládalo nad Erunerovým hněvem.

„Kdybychom jim poslali hlavu, náš plán by nefungoval, nemyslíš? Potřebujeme obě hlavy, jinak Převozník nebude moc pracovat,“ zašeptal Eruner nebezpečně, když Lavindilovi pomalu přejížděl po rtech. Lavindil vzrušeně vydechl a jeho palec zlehka políbil.

„Stačí těla,“ zašeptal bez dechu Lavindil a přivřel oči.

Eruner mu stiskl hrdlo o něco silněji. „Potřebuji obě jejich hlavy. Čím víc budou trpět, tím sladší má pomsta bude,“ usmíval se Eruner šíleně.

„Správně,“ souhlasil Lavindil vzrušeným hlasem.

„Pošli Ainessona,“ přikázal mu Eruner. „Ale nejdřív…“ pokračoval a konečně mu hrdlo pustil, aby se mu rukou dostal pod hábit a pevně mu sevřel bok, „bys mě měl uspokojit tak, jak to umíš jen ty.“

Lavindil se chtivě usmál. „Jak si přejete, můj pane,“ zašeptal Lavindil vzrušeně, než se svému královi hladově vrhnul na rty.

 

„Pane Ainessone! Pane Ainessone!“ volal Saughúr, zatímco se hnal po mrtvé zemi kupředu ke spícím drakům, kterým Ainesson hrál ukolébavku. Budiž mu do příště ponaučením, že nemá tak křičet, když uspává draky, protože po něm Ainesson naštvaně svou píšťalu hodil. Tak, aby se i z několika metrů trefila přesně do jeho zdravého oka. Hned začal vřeštět, jako blázen, válet se po zemi a omlouvat se svému pánovi. „Slibuji, pane Ainessone, že si příště dám pozor!“ křičel, zatímco mu napuchlé oko slzelo. „Ale pane Ainessone, pane Ainessone!“ vzpamatoval se náhle, když si vzpomněl, proč vlastně přišel, a vyhrabal se nemotorně do sedu a pak na křivé nohy. Ainesson mu nevěnoval pozornost, jen k němu zaputoval svým slepým okem náhodou. „Tohle musíte vědět!“ doprošoval se ho Saughúr neodbytně, když k němu rychle dopajdal.

Co musím vědět?“ zeptal se Ainesson otráveně, když hladil tvrdou pokožku bílého draka. Saughúr moc dobře věděl, že podle jeho odpovědi se rozhodne, zda ho potrestá nebo se rozhodne jednat a zjistit víc. A věděl, že v tomto případě nastane ta možnost druhá.

„Král Elma je mrtvý,“ pronesl Saughúr jakoby nic. „A Eruner po vás chce, abyste před hradby Jahvi donesl jeho korunu! Tělo si ponecháme, říkal.“

Ainesson na něj zůstal mlčenlivě hledět, ale v oku měl nevídaný strach. Ten pocit moc dobře znal. Stejně tak jemu Eruner přišel hodit korunu jeho otce, spolu s hlavou ale, ještě od krve. Moc živě si pamatoval, jak se kutálela směrem k němu a děsila ho ještě mnoho nocí poté, co ji spálil. Udělalo se mu mdlo. Zapotácel se. Musel se zastavit o vlastní kolena. Ruce se mu mírně třásly.

‚Proč může Jahvi dostat jen korunu? Proč ne rovnou hlavu?!‘ přemýšlela jeho pokroucená mysl. ‚Jen ať královnička vidí a cítí, co jsem musel cítit já! Ale jí neumřel otec! Správně. Vanyar! Jen ať se hlava dokutálí přímo jemu k nohám!‘ myslel si dále a šíleně se ušklíbl. ‚Ať se zblázní! Ať se zblázní, ten nanicovatý princ!‘

Po chvíli se sám bláznivě rozesmál.

Stejně se smál i ve chvíli, kdy mu došlo, že jediný z rodiny přežil, aby se stal Erunerovou loutkou.

Saughúra jeho smích… děsil. Za ty roky ve službách Erunera se jeho mladý pán příliš změnil. Stejně jako všechny okolo i jeho ovládala temnota. Chuť se pomstít a zabíjet byly najednou pro něj tak přirozené. Saughúr byl také necitlivý v mnohých ohledech, ale když mu umřela rodina, které tak oddaně sloužil, plakal po mnoho nocí, hledal nějaké přeživší a nepouštěl se naděje, že někdo jistě přežil. Kdyby to vzdal, kdyby jen na chvíli začal pochybovat, strach by se stal skutečným a on by v této mrtvé krajině zůstal sám.

„Kdy ji máme doručit?“ ušklíbl se Ainesson po chvíli.

„Pokud možno… ihned,“ odpověděl Saughúr váhavě.

Ainesson se ušklíbl o to víc. „Perfektní,“ zašeptal se šílenstvím v oku.

 

„Jednání s lidským králem proběhlo v pořádku. Ujistil mě, že nám pomůžou, a podepsal smlouvu,“ informoval královnu a předal jí pergamen s podpisem od krále. Pernapoli jenom žasla.

„Jsem na tebe právem pyšná,“ usmála se vlídně. „Zvolila jsem dobře.“

Kenny přikývl a usmál se. „Stalo se něco v mé nepřítomnosti?“

„Ne. To mě trochu děsí.“

„Pellervo čeká moc dlouho.“

Pernapoli přikývla a nepřítomně si přiložila ukazováček ke rtům. „Možná nejsou na válku připravení, jak se zdají být.“

„Co tím myslíte?“

Pernapoli se zvedla z křesla a zamyšleně chodila kolem dokola. „Co když také hledají spojence? Ne, ne. Pellervo je mocné samo o sobě, nepotřebují spojence. Spíš otroky, než spojence… Vojáky. Nebo…“

Tu se náhle zastavila a mírně zbledla. V očích měla rázem strach, který u ní Kenny nikdy neviděl. Spěšně se na něj podívala, jakoby snad viděla předzvěsti, co se skutečně dělo na území Pellerva.

„Pošlete pro Sisimis. Hned!“ přikázala strážím u dveří.

„Co se děje?“ nechápal Kenny nejdřív. Ale potom si Pernapoli všimla jeho pohledu. „Draci,“ řekl jen a Pernapoli přikývla.

„Na území Pellerva je mocný zaříkávač draků. Možná i silnější, než Sisimis. Pokud přemluví draky z Orcylských hor jako první, nemáme šanci,“ ujistila ho Pernapoli zoufalým hlasem. „Všichni a všechno lehne popelem.“

 

„Z Orcylských hor?“ zopakovala Sisimis.

„Ano,“ přikývl Kenny.

„Teď je období kladení vajec. Nebudou se vzrušovat nad našimi potyčky.“

„Ale můžeš to zkusit.“

Sisimis na něj pohlédla. Potom pohlédla na královnu. „Královno?“

„Byl to můj nápad,“ vysvětlila Pernapoli. „Když je přemluvíš ty, nestihne to Pellervo. A každý spojenec se nám bude hodit.“

Sisimis se sarkasticky usmála. „To mám snad použít jejich nenarozená mláďata jako rukojmí, aby se k nám přidali?“

„Pokud to bude třeba, pak ano.“

Sisimis úsměv zmizel z tváře. Pohlédla k zemi. „Rozumím, královno,“ zašeptala poté.

„Nesouhlasíš snad?“

„Ne… Pro vítězství Jahvi a Elma udělám cokoliv.“

„Vyraz, co nejdřív.“

Tu se náhle z nádvoří ozval převeliký hluk a křik. Pernapoli svraštila obočí a spěšným krokem přešla k oknu. Zhrozila se, když spatřila draka, který kroužil nad jejím královstvím. Ale neútočil - zatím.

Ainesson se rozhodl záměrně kroužit nejdřív nad Jahvi, aby jim dokázal svou moc pouze s jedním drakem. Nezaútočí. Věděl to. Nebudou riskovat stejnou zkázu, která potkala Elmo. Užíval si zmatek, strach a křik elfů pod sebou. Pozoroval stráže na hradbách. Věděl, že nezaútočí. Generál Halnor jim doposud nevydal rozkaz, protože neobdržel rozkaz od královny. Ale Ainesson nepřišel ničit, jen vytvořit zmatek.

Když konečně spatřil Pernapoli, musel se usmát. Ještě neví, co ji čeká. Draka záměrně navedl dál od království, a když se vraceli, mrštil s korunou elmského krále o hradby. Líbezně zacinkala, když se odrazila od dřeva a poté dopadla na zem. Vojáci hlásili, že útočník něco mrštil o bránu. Ale nic se nedělo, zatímco drak mizel v dáli. Generál Halnor nedůvěřivě nahlédl přes hradby. Dole se něco blýskalo. Rozhodl se otevřít bránu a zkontrolovat to sám. Na zemi našel jen korunu elmského krále.

 

„Královno,“ začal Halnor a v hlase se mu značila nejistota.

„Co tady dělal nepřítelův dračí jezdec?“ zeptala se Pernapoli, snažíc se, aby zněla pevně, ale hlas se jí třásl. Obávala se toho, co si myslela, že viděla.

Halnor držel korunu elmského krále za zády. Má vůbec právo být ten, kdo ji spraví o králově stavu? Co z toho plyne? Buď zemřel, nebo je rukojmí. Co z toho bude pravděpodobnější v nynější situaci? Spíš rukojmí, takhle by mohli zhatit celou jejich snahu o to vést válku, bránit se. Takhle by se diplomaticky sami vzdali dřív, než by vyletěl vůbec první šíp z tětivy. Žádnou zprávu ovšem nedostali. Halnorovi ztěžkla ústa. Co má sdělit královně, aby jí nezasadil tu krutou dýku do zad?

„Něco nám donesl,“ volil slova moudře.

„Co?“ zeptala se Pernapoli ihned.

„Je to nejednoznačné znamení a může se také jednat i o falešnou věc.“

„Co přinesl, Halnore?“

Halnor ještě jednou zaváhal.

Co přinesl, Halnore?“ zeptala se Pernapoli ještě jednou.

A Halnor kapituloval. Kenny sledoval celý jeho vnitřní boj. A věděl, že se něco nejspíš stalo, aby generál jahvijského vojska takto váhal před královnou.

„Co to bylo za povyk?“ ozval se přísný Vanyarův hlas, když rozrazil dveře. Celou tu dobu strávil na cvičišti, když Kenny spravoval královnu o tom, co se v lidském království dělo. Také spatřil draka, ale než na něj mohl vytasit meč, už mu uletěl zase pryč. Po dvou krocích se ovšem zarazil, když spatřil, že Halnor drží za zády korunu elmského krále. Smaragdy potemněly. „Ty pse,“ zavrčel nevrle a hned se jal tasit svůj meč. To zlato by poznal kdykoliv. „Proč držíš korunu Elma?“ hřměl jeho hlas.

Atmosféra v místnosti rázem zhoustla. „Korunu?“ zeptala se Pernapoli nepřítomným hlasem a v očích měla nechápavý výraz. Halnor jen v duchu zaklel. Neurvalý elmský princ si nemohl najít vhodnější chvíli, kdy by je poctil svou návštěvou. Pohlédl na svou královnu, které se do očí vmetlo zoufalství. Však jen bratr jí z původní královské rodiny zůstal. A jestli nyní přišla i o něj, co by to znamenalo pro Jahvi, co to bude znamenat pro Elmo? Co to bude znamenat pro všechny živé bytosti okolo elmského prince, kterému nyní na hlavě přistane koruna krále? Kousl se do jazyka. Není cesty zpátky. Pokud se stalo to nejhorší a král Elma není již mezi živými, je to dobře i špatně zároveň.

„Nemáme ještě potvrzené, co tento čin od nepřítele znamená,“ rozhodl se Halnor mluvit dřív, než si všichni vyvodí z jeho ticha něco špatného. „Může se jednat o požadavek o výkupné na hlavu elmského krále. Mohli ho zajmout, aby nám svázali ruce a odradili nás tak od války s nimi. Pellervští jsou prohnilí až na kost a nebojí se jít i přes mrtvoly.“

Tu ovšem se za ním objevil Vanyar, nezdravě uvažující už svým mečem než mozkem. Generál měl co dělat, aby se v čas skrčil, jinak by se možná jeho hlava odkutálela o pár metrů dále. Koruna elmského království se odkutálela stranou, když Halnor vytasil své meče, aby zabránil dalšímu princovu výpadu. Šílenství jen stěží můžete zastavit slovy. Koruna se dokutálela až ke Kennymu, který ji pomalu zvedl. Po hrotech přejel prsty. Kolikrát viděl, jak královi tato koruna na hlavě ztěžkla, když odmítal vychovávat svého syna a raději se s ním věčně hádal. Kolikrát nesl břemeno rozhodování sám na svých bedrech, protože neměl správné rádce nebo manželku po boku. Ale kolikrát se také rozhodl špatně, ne jako král, ale jako otec. Když mu sebrali korunu, udělali z něj obyčejného elfa. Tudíž se z něj stal jen otec, ne král a otec. Snad nyní, když ho netíží břemeno kralování, bude Vanyarovi tím správným otcem, kterého celé ty roky potřeboval. Pokud tedy pořád žije. To byla ta hlavní otázka, která visela ve vzduchu, skrz který svištěly meče Vanyara a Halnora.

„Vzkázal jezdec draka něco?“ zeptal se Kenny.

„Ne,“ odvětil Halnor a spěšně se vyhnul Vanyarovu výpadu, jakoby se nic nedělo.

Kenny se otočil na královnu. „Královno Pernapoli, musíme počítat i s nejhorším scénářem,“ připomněl ji, aby ji dostal do reality. Pernapoli se opírala o stůl a v očích měla jasně napsané, že odmítá věřit tomu, co si již dávno vyvodila. Pevně sevřela víčka k sobě, aby zabránila blížícím se slzám. Dlaní si přejela pod víčky a rázem měla zase pevný postoj a tvrdý pohled v očích. Pohled hodný královny.

Správně, dokud nemají potvrzený Carnicův stav, neměli by z toho nic vyvozovat. Musejí se soustředit na válku. To je nyní nejhlavnější.

„Kdo povede armádu, když je Carnic pryč? Elmští mě poslouchat nebudou,“ odpověděla konečně.

Kenny se pousmál a pohlédl na Vanyara. „Myslím, že tady máme ucházejícího příštího vůdce elmského vojska. A následníka elmského trůnu, budoucího krále,“ řekl Kenny a cítil jakousi hrdost, že to mohl nyní říct. Pohled na Vanyara, kterak je ve svém živlu, mu dodával naději, že tuhle válku můžou vyhrát. Dokud je s nimi Vanyar, dokud mají toho blázna, který prahne po boji, mají naději vyhrát.

 

Lavindil se posadil nahý v posteli. Pohledem vyhledal postavu ve stínu, kdy se jeho král díval daleko do dálky. Dělával to často. Viděl totiž něco, co ho pohánělo. Něco, co nikdo jiný neviděl. Téměř neslyšně k němu přešel a objal ho zezadu. Tváří se mu otřel o záda a ramena a pažemi mu tělo sevřel o něco silněji. Eruner mu ovšem pohled nevěnoval. Soustředil se na blížící se budoucnost. Na to, co musí udělat, aby svůj sen přenesl ve skutečnost.

„Lavindile,“ oslovil ho konečně a Lavindil k němu unešeně vzhlédl.

„Ano, můj králi?“ zeptal se oddaně.

„Už jste našli Převozníka?“

Lavindilův úsměv zmizel. „Ještě ne, můj králi,“ přiznal s pohledem k zemi. Eruner se k němu prudce otočil a chytil ho za tváře.

„Dal jsem ti celou věčnost, abys ho našel. Proč tady pořád není?“ zeptal se Eruner nedočkavě zhrublým hlasem.

„Je to podlá liška. Pořád se někde schovává,“ vysvětlil Lavindil, ale nebránil se královu oprávněnému hněvu. Bylo ovšem nemožné najít jednoho čaroděje, který se potloukal po celém Pellervu a kdykoliv se k němu někdo přiblížil, zase jim zmizel.

„Pokud tady nebude on, můj plán bude k ničemu,“ vrčel Eruner vztekle.

„Už ho skoro máme, můj králi, brzy ho k vám dovedu v okovech,“ sliboval mu Lavindil.

„To bys měl.“

 

Převozník byla přezdívka pro lidského čaroděje, jenž se svou magií a alchymií byl vyhnán z lidského království poté, co prý dosáhl nesmrtelnosti a zahrával si se smrtí. Trestem mu bylo, že byl oslepen a měl najít zatracení a smrt v Pellervu. Pokud jste ale stejně prohnaní jako pellervští, snadno si zvyknete na jiné podmínky a dokážete fungovat i v mrtvé zemi. Utíkal i před předešlými vládci této země. Poznal, že se zdejší vládce změnil téměř ihned. Chování těch, kteří ho chtěli pro svého pána získat, se změnilo během jednoho dne. Převozník měl ale své vlastní plány. Chtěl zatratit magii i alchymii. Dosáhl nesmrtelnosti, ale když vidíte všechny své milované mrtvé a sami nemůžete zemřít, zatratíte život i všechny bytosti. Přestože neviděl nic ze svého světa, nebyl slepý úplně. Jeho sluch byl nejbystřejší ze všech, ale také viděl přízraky, jak by sám tvrdil. Obrysy živých lidí mu byli připomínkou, že jejich teplo on sám už dávno nemá mít.

Zastihli ho zrovna ve chvíli, kdy poslepu vytvářel další jedovatý lektvar ve snaze vzít si život a konečně pykat za své hříchy. Smál se, že ho našli pozdě. Spěšně vypil lektvar a očekával smrt. Přišly jen předběžné příznaky, ale smrt ne. Nešťastně se rozplakal, když ho pellervští vojáci vedli z jeho současné skrýše. Tolik si přál smrt, která nepřicházela. Křičel po nich, aby ho zabili, že jim stejně nepomůže. Už chtěl použít dýmovnici, aby se skryl v dýmu a mohl jim zase chytře utéct podzemními stezkami, ale někdo mu pevně stiskl zápěstí.

„Pane Ainessone!“ vydechl někdo napravo. „Nečekali jsme, že se vrátíte tak brzy.“

„To je on?“ zeptal se ten Ainesson neurvale. Převozník se na něj zadíval. Vyzařoval jinou auru než jeho společníci. Stejně jako on byl slepý, ale jen na jedno oko. Stejně tak si ovšem pamatoval malého elfího chlapce se stejnou aurou, jako byl on.

„Ano, pane,“ souhlasil někdo jiný napravo.

Až tu náhle si Převozník vzpomněl. „Ainesson?“ zopakoval po chvíli a druhou rukou vyrazil k jeho slepému oku. Nejmenoval se snad tak předešlý princ Pellerva? Všiml si prudkého pohybu jeho druhé ruky, proto prudce přitáhl svou chycenou ruku. Nejspíš ho překvapilo, že si chytil vlastní ruku. Převozník toho využil, žduchl do něj a za pomocí dýmovnice vytvořil další zmatek. Tentokrát ovšem stihl vlézt pod dvířka a prchal podzemní chodbou pryč. Netrvalo dlouho a dým způsobil reakci i jiných věcí kolem, které buď samovolně vzplály, nebo vybouchly.

Muž, jenž si přezdíval Převozník, se dostal bezpečně na druhý konec své chodby, jen ho dým dohnal přibližně v polovině cesty, tak měl co dělat, aby se neudusil. Když poblíž něj ovšem zaduněla země, věděl, že nejspíš jednomu z nich neutekl. Drak hrozivě zavrčel jeho směrem. Postava, která se k němu blížila, byl ten mladý elf se slepým okem.

„Princi Ainessone?“ oslovil ho Převozník opatrně.

Takto ho neoslovil nikdo už celá léta. Ani netoužil být tak oslovován. Aby mu někdo připomínal, že už jako dítě pochybil a nechal Pellervo padnout, aniž by tomu mohl zabránit, Ainessona neskutečně štvalo. Proto si ránu pěstí, kterou tomu muži uštědřil, náležitě užil. Drak k němu sklonil hlavu a Ainesson mu něco řekl jejich řečí. Drak se jal hned tělo Převozníka polykat, ale zakroutil hlavou nad tím, že mu příliš nechutnal nejspíš.

Když dorazili na nádvoří Pellerva, Eruner už je trpělivě vyčkával.

Sledoval, jak Ainesson jde jeho směrem.

„Kde ho máš?“ zeptal se pobaveně, neboť nikde Převozníka neviděl. „Snad ti zase nezmizel?“ posmíval se mu jeho král.

Ainesson se křivě usmál. „Takovou radost bych ti neudělal,“ ujistil ho Ainesson a luskl prsty. V tu chvíli se drak začal dávit. Zvrátil hlavu dozadu a po chvíli jí škubl dopředu, když vyplivl na zem jakési poslintané tělo.

„To je nechutný!“ hněval se Převozník, když byl celý obalený slinami a slizem z dračího břicha. „Co takhle týden předtím nežrat, než někoho sežereš?“ huboval draka, když se snažil ze sebe jeho sliny a zbytky z masa dostat. „No fuj, nechutný!“ zopakoval pobouřeně.

Eruner pozvedl obočí. „To je on?“ zeptal se téměř nevěřícně.

„Ano, poslintaný, ale živý. Můžeš se přesvědčit,“ vyzval ho Ainesson neurvale a podal Erunerovi dýku.

Nemusel ho vybízet dvakrát. Eruner mu sebral dýku a rázným krokem se vypravil k nesmrtelnému člověku před sebou. Převozník k němu jen vzhlédl, než mu Eruner rychlým pohybem podřezal hrdlo. Jaké překvapení bylo, když s sebou jen škubal, ale neumřel.

„Sakra, chlape! Co do mě řežeš?“ řval Převozník vztekle.

Až potom se konečně slepýma očima zaměřil na bytost, co stála před ním. Eruner se usmál pro sebe, když viděl, že nejspíš hned pochopil, s kým má tu čest.

„Vítej, Převozníku, v pellervském hradě. Je mi líto, že tě nemůžu pohostit lepším způsobem, ale jsi proradná krysa,“ vysvětlil Eruner se smíchem.

„Co si zač?“ zeptal se Převozník. „Smrdíš jinak, než ti druzí.“

Eruner se usmál a předal mu dýku. Jeho ruku potom navedl sobě na srdce a bodl. Převozník s sebou škubl. Když ovšem místo ohmatal, krev nikde necítil.

„Co to sakra?“ vydal ze sebe zmateně.

„Stejně jako ty jsem dosáhl nesmrtelnosti,“ usmál se Eruner.

„Ale proč máš jednu ruku?“ nechápal Převozník.

„Slyšel jsem, že umíš oživit mrtvé.“

„A proč ty divný voči?“

Převozník nevěřil svým slepým očím. Opravdu viděl tělo, které spalovaly plameny, kromě hlavy, zatímco oči jasně zářily jako jiskry? Eruner mu dal ruku kolem ramen. „Když mi tu svou moc předvedeš, královsky se ti odměním,“ lákal ho hlasem, kterému se jen stěží říká ne. „Chceš zemřít? Dokážu to zařídit.“

Převozník na něj pohlédl. „Zkoušel jsem to celej svůj život, jak to ty můžeš dokázat?“ vysmíval se mu Převozník.

„Protože jsem uzavřel smlouvu s peklem,“ ušklíbl se Eruner hravě. „A můžu tak zařídit, abys tam skončil raz dva, nehledě na nesmrtelnost.“

Lžeš. Nemůžeš obelstít smrt a nesmrtelnost.“

Eruner se ušklíbl o to víc. „Ale můžu. A ty mi pomůžeš.“

 

I když si čaroděj a alchymista v jednom myslel své, rozhodl se, že si tak ukrátí svou věčnost a aspoň si vyslechne, co po něm chce. Eruner ho dovedl do místnosti se dvěma truhlami. Když otevřel tu první, muž svraštil obočí.

„Tahle je mrtvá už dlouhou dobu… ale vypadá, jakoby zesnula teprve před pár hodinami,“ nechápal. „Magie?“

„Jsi vnímavý,“ usmál se Eruner a otevřel druhou truhlu, kde leželo rozkládající se tělo krále Carnica.

„Tenhle naopak zemřel před chvílí, ale vypadá, jakoby tlel už tak měsíc,“ zhodnotil Převozník.

„Kdepak. Oba jsou ještě relativně zachovalí,“ ujistil ho král Pellerva s úsměvem a postavil se za něj. Položil mu ruku na rameno. „Slyšel jsem, že umíš přivést mrtvé zpátky k životu,“ zašeptal mu v blízkosti ucha.

„Se smrtí si už nehraju,“ odmítl Převozník ihned.

„Hraješ si s ní každý den.“

„Nebyla to má volba.“

„Ale pořád žiješ.“

„Protože jsem selhal! Nesmrtelnost jsem nikdy neměl objevit!“ vykřikl Převozník zoufale. „Nevíš, kolik duší jsem vyprovodil z tohoto světa! Všechno jen pro slávu krále! Aby dosáhl nesmrtelnosti a mohl žít a vládnout věčně! Vše pro tak marnivý sen! Nesmrtelnost je trest, nikoliv odměna! Živí by měli žít svůj život na plno. A mrtví by měli zůstat mrtví, v zemi, pochovaní, odpočívající už navěky!“

Eruner se chladně usmál. „Ba naopak. Mrtví by měli kráčet po světě a poukazovat na své chyby, aby se jich živí vyvarovali,“ nesouhlasil.

„Jsi šílenec!“

„Možná, ale kdo v dnešní době není?“

„Co jsou zač tihle dva mrtví? Proč je chceš přivést zpátky k životu? Jejich těla shnijí! Nevydrží dlouhou dobu při životě a rozpadnou se v prach! Dopřej jim klidu po smrti a mě si klidně zab!“

Eruner se ovšem usmíval. „Nechceš přivést zpátky k životu své blízké?“

„Ne, ti, jež našli svou smrt, by měli odpočívat v pokoji. Ne rázovat světem zas a znovu!“

„Potřebuji, abys oživil krále Elma. Ještě je ho tady potřeba. A ona… také nám dobře poslouží.“

„Nikdy!“ zvolal Převozník zoufale.

Eruner neztratil na svém klidu. Jeho paže ovšem vzplála. Převozník s sebou škubl. Snad pochopil, že s touhle bytostí si opravdu nemá zahrávat. „Oživíš je oba, až ti řeknu,“ zašeptal Eruner milým hlasem a vztáhl k slepci ruku. „Nebo poznáš taková muka, že si budeš přát skutečně zemřít ve chvíli, kdy jsi mě spatřil poprvé.“

Převozník se mírně klepal. Věděl, že nesmí odmítnout. Pokud si přeje zemřít, bude ho muset poslechnout.

 

„Jahvijští mají sakra slabou fyzičku,“ křenil se Vanyar, příjemně zpocený po dnešním tréninku s jahvijským vojskem. Konečně se k nim mohli také připojit i elmští poddaní a zbylí vojáci. Kenny se pousmál a pomohl mu z brnění. Na to už Vanyar nejspíš neměl sílu, protože delší dobu jen seděl a uvažoval nad dnešním tréninkem. „Jen ty ses tréninku vyhnul,“ ušklíbl se Vanyar. Kenny se zarazil a nevinně se usmál.

„Musím dělat i jiné věci, než trénovat,“ připomněl mu nenápadně. A také neměl zrovna chuť máchat s mečem.

Vanyar se ušklíbl o něco víc. Když mu chtěl sundat chrániče zápěstí, chytil ho Vanyar za zápěstí a stáhl ho na postel vedle sebe. Než se nadál, už se tyčil nad ním.

„Jaké jiné věci?“ šklebil se na něj Vanyar hravě. Palcem mu pomalu přejel po ohryzku. „Máš mi být po boku.“

„Také, že jsem, princi Vanyare,“ zašeptal Kenny a přivřel oči nad jeho dotekem.

„Jak je tedy možné, že jsi neobdivoval mou sílu na cvičišti?“

Kenny se v duchu zasmál. Dostal se zpod něj a posadil se, aby mu mohl chytit paži. Políbil jeho dlaň a loudavě z něj sundával chránič zápěstí. „Protože raději Vaši sílu obdivuji o samotě, princi Vanyare,“ zašeptal Kenny téměř neslyšně a přitom se Vanyarovi díval do očí, když mu sundal i druhý chránič zápěstí. Přiblížil se k jeho zpocenému tělu a rukami sjel po jeho mokrých zádech od shora až dolů, aby mohl rozvázat košili. „Neexistuje totiž lepší pohled na vás, než právě tady a teď,“ zašeptal Kenny proti jeho kůži na krku, kde zanechal dva letmé polibky. Miloval jeho vůni, kdy smrděl po potu. Špičkou jazyku slízl kapku jeho potu zezadu na krku. „Protože nyní princ Elma náleží jenom mně,“ šeptal mu proti rtům, když mu rozvázal celou košili a nechal ji na něm plandat.

„Netroufáš si příliš?“ ušklíbl se Vanyar, když mu sevřel bradu mezi prsty.

Kenny se nevinně usmál. „Ale kdeže. Jsem přece jenom princův milenec,“ odvětil Kenny šeptem, když se na něj natiskl, aby ho přiměl si lehnout. Usadil se mu v klíně a rukami mapoval jeho svalnatou hruď. Tu náhle jeho košili pevně sevřel mezi prsty, sklonil se k němu a proti rtům mu vyčetl: „A on místo toho, aby se věnoval mně, si raději jde trénovat s mečem!“

Vanyar ho překvapeně sledoval, než se uchechtl. Plácl ho do boku. „Pravda, dneska jsem tě trochu víc než dost zanedbával.“

„Nejen dneska,“ ušklíbl se Kenny, když se mu záměrně zavrtěl v klíně.

„Předtím bys mi vyčítal, že se nestarám o politiku,“ provokoval ho Vanyar, když mu rukami vjel pod hábit a dotýkal se jeho kůže.

„Všeho moc škodí.“

„Ale tebe mít moc nikdy nebudu,“ pokýval Vanyar hlavou, když mu rukami spočinul na hýždích. „Jak jsi říkal to slovo jednou?“ zeptal se se smíchem.

„Máte absťák, princi, a pořádný.“

Vanyar mu sevřel tváře mezi prsty. „Nevím, kdo si tady začal. Kdo z nás má absťák?“

„Nejspíš oba,“ kapituloval Kenny se smíchem. „A právě proto bychom se ho měli zbavit společně, nemyslíš?“

„Na to se ani nemusíš ptát,“ souhlasil Vanyar, zatímco už Kennyho zbavoval šatu.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 10
Jeho tmavě hnědé vlasy divoce tančili v podzimním vánku a zakrývaly...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 14
Hodina matematiky ubíhala pomalu. Očima jsem neustále tikal z učitele na...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
   „Tu bych to možná trochu upravil,“ poukázal Theodor na noty v...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Kapitola III. – Měsíc a sny   Mohl by, sakra, chvíli zmlknout,...