So, 09/11/2019 - 10:49
4

„Čím jsi Vanyarovi vyhrožoval, že vypadá jak zadek draka po nášupu shnilého masa?“ zeptala se Sisimis, smějíc se zplna hrdla, jako už dlouhou dobu ne. „Nejdřív jsem se ho lekla, když se tu zjevil tak brzo ráno s kecy, že chce vidět draka. A ten výraz!“ pokračovala ve smíchu, až se za břicho popadala.

‚Jestli jeho veličenstvu a jeho nadrženému mozečku vadí, že jsem nereagoval dle jeho představ, může mi políbit,‘ pomyslel si Kenny, plný vzteku. Vanyar dělá, že se nic nestalo, ale on je viděl. A to, že se včera večer ztřískal, to Kennyho starost není! Ať si vylehává bolehlav sám, ať si po hradě chodí sám, však on se bez něj i rád sám zabaví! Aspoň nebude muset snášet trpké poznámky nebo ho věčně uspokojovat! „Asi něco, co ranilo jeho velké ego,“ zhodnotil, čímž Sisimis rozesmál o to víc.

Prosila ho, aby přestal. Neměla by se tolik smát. Kdyby stráže poslouchaly, o čem si vyprávějí, jistě by přišla o život.

Dokonce i drak vypadal, že se náramně baví, když mu svítily oči a on prackou mlátil o zem, hned posléze ocasem a krátce zařval, snad na souhlas.

„Pobavil jsem ho?“ pozvedl Kenny laškovně obočí.

„Docela,“ ušklíbla se Sisimis. „To chce pochvalu. Abys tohle trdlo pobavil, to musíš mít talent.“

„K vašim službám,“ poklonil se jí Kenny.

Drak si odfrkl a zase položil hlavu na mohutné tlapy. „Líbíš se mu,“ uznala Sisimis.

„Jako svačinka.“

„Ale kdeže!“ praštila ho do ramene.

„Svěřil se ti snad s představami o svém lidském partnerovi, kterého by mohl sežrat?“

Sisimis nad ním zakroutila hlavou.

 

„Jak postupuješ?“ zeptal se Kregoli opatrně, když ho na rozkaz prince měl přijít navštívit. Kenny se mu nemohl podívat do tváře. Měl také nejednu otázku, ale raději mlčel. Od pozdravu na něj nepromluvil. Ležel na břiše a díval se před sebe, aby se vyhnul Kregoliho starostlivému a zkoumavému pohledu. „Jestli je to beznadějné, můžeš odstoupit,“ navrhl lékař opatrně. „Nerad bych… Neradi bychom tě viděli zbytečně trpět, když to nebude mít žádný výsledek,“ zašeptal Kregoli a kousl se do jazyku, když se přeřekl. Ve skutečnosti to byl pouze on, kdo měl o Kennyho starost. Ostatní si jen oddychli, že mají konečně od věčně vzrušeného Vanyara pokoj. Ale ani to dlouho nevydrželo. Když princ shledal, že mu dvě, tři kola s člověkem nestačila, zavolal si pro jednoho z nich. A zatímco ten člověk nic netušil, užíval si za jeho zády.

„Už jsem se mu dostal skoro pod kůži,“ zašeptal Kenny do polštáře. Trochu s sebou cukl, když cítil Kregoliho prsty, které opatrně postupovaly níž. Elf nic neřekl, jen se shýbl pro další bylinky.

„Asi je zbytečné ti nakázat ležet,“ pronesl lékař zklamaně.

„Pak byste to mohli odnést vy,“ zamyslel se Kenny nahlas.

Kregoli mlčel. Smutně se pousmál. „Kdy sis toho všiml?“ zeptal se po chvíli.

„Včera večer.“

„Pro Failona měl Vanyar slabost od počátku.“

„To mu ale nedává právo s vámi takhle zacházet neustále. Cožpak teď nemá mě?“

Kregoli ho pomalu přiměl, aby si znovu lehl. „Nepochopíš šílenou duši.“

„Spíše nepochopím elfa, co přemýšlí ptákem,“ zavrčel Kenny tiše. Kregoli jeho poznámku přešel mlčením. Soustředil se na tělo pod sebou, aby nesáhl na místa, která by mu způsobila přehnanou bolest. A přesto chtěl být ten, kdo se ho na těch místech někdy dotkne… Aspoň jednou ho sevřít v náručí. Ne! Zahnal špatné myšlenky do koutu své mysli.

Nesmí.

Je lékař. A on pacient.

Pohledem sjel po jizvách a modřinách na jeho těle.

„Až bude mít ten hlupák náladu, můžeš se ho zeptat, zda by mi sehnal další bylinky. V jeho vlastním zájmu,“ zdůraznil Kregoli. Kenny přikývl.

 

Kenny zamlčel, že Vanyara viděl tu noc. Pro jeho vlastní dobro. Když si představil všemožné scénáře, většina z nich by skončila hádkou, tudíž to, co tak pracně tvořil, by se rozpadlo na malé kousíčky. Kdy se z něj stal masochista? Netušil. Ale dokud byl tak blízko, byla by hloupost se toho vzdávat tak snadno. Mohl to očekávat. Vždyť ho nejde ani pořádně uspokojit.

Vzhlédl od knihy, když někdo vstoupil do knihovny, kde si četl, protože Vanyar opět odjel na lov. Sledoval Carnica, který se rozhlížel po pergamenech a svazcích, když tu se náhle zarazil, sotva jeho zelené oči spočinuly na člověku za stolem. Rukou ho zastavil, aby nevstával a snad se mu nezačal klanět. Sledoval zdejšího krále, kterak se usadil naproti němu a rozložil pergameny. Stůl opodál jako by ho nezajímal. Nebo snad král toužil po společnosti člověka? Kenny nevěděl, proto sklopil zrak zpátky ke knize. Ale nečetl. Nemohl se soustředit. Král Carnic by si k němu jistě nepřisedl jenom tak.

„Vanyar znovu vyrazil na lov?“ prohodil Carnic najednou.

„Ano, Vaše Veličenstvo,“ ozval se Kenny.

„Proč tě nevzal s sebou?“

„Pochybuji, že bych mu byl nápomocný.“

Carnic neodvrátil pohled od pergamenu a přesto se ptal dál, zatímco něco psal na jiný pergamen: „Když už si tě rozhodl nechat, nemyslíš si, že by se k tobě měl chovat aspoň trochu s úctou?“

„Chová ke mně úctu, Vaše Veličenstvo.“

„Kdyby tomu tak bylo, neseděl bys zde po mnoho dní již několik hodin a nepročítal naše spisy.“

Trefa do černého. Ale byl to Vanyar, kdo se mu vyhýbal. „Princ… si chce také jistě užít čas o samotě.“

Carnic k němu konečně vzhlédl. Snad měl na jazyku nehezkou poznámku, která by byla pravda, ale raději mlčel. Odložil brk a založil ruce na stole. „To ovšem neznamená, že tě má zanedbávat, coby svého společníka.“

Kenny uhnul pohledem.

„Stalo se mezi vámi něco?“ zeptal se Carnic opatrně.

„Ne.“

‚Takže už i tenhle člověk Vanyara omrzel?‘ pomyslel si Carnic trpce. „Kdybych ti navrhl, abys mě doprovodil do Jahvi, učinil bys tak?“ zeptal se. Kenny k němu zmateně vzhlédl. „Bez svolení Vanyara. Chci, aby ses rozhodl sám za sebe. Nejsi přece otrok, ale host.“

Kenny jeho nabídku nechápal. „Nemohu přece-…“

„Můžeš,“ přerušil ho Carnic. „Nebude pro tebe lepší na chvíli zmizet z hradu a poznat i jiné části mého království?“

„Nebude se Vanyar hněvat?“

„Jsi snad jeho pes, abys mu věčně ležel u nohou?“ zeptal se Carnic přímo. Kenny semkl rty k sobě a opět mezi nimi nastalo ticho. Neměl by odporovat králi. Ale cožpak se může rozhodnout, když by to mohlo Vanyara rozzuřit? „Omlouvám se, to bylo hrubé.“

„Ne, máte pravdu,“ souhlasil Kenny tiše. Carnic pozvedl obočí. „Děkuji za nabídku. Milerád pojedu.“

Carnicovi se na tváři zjevil úsměv a on přikývl. „Dobře. Sluha ti předá další pokyny. Odjíždíme pozítří ráno,“ ukončil jejich rozhovor Carnic, než se znovu věnoval pergamenu před sebou.

 

Sisimis svraštila obočí. „Tohle se mi nelíbí,“ svěřila se, když jí a ostatním Kenny řekl o rozhovoru s králem.

„Pojede za královnou a konečně jí řekne, co se děje,“ díval se na to Failon optimisticky. Kenny se mu nemohl podívat do očí. Failon si toho všiml a pousmál se. „Nic ti nevyčítám, tak se mi aspoň dívej do očí,“ vyzval ho. „Byla to jen otázka času.“

Přesto to pro Kennyho byl téměř nemožný úkol.

„Královna nás zatratila,“ zavrčel Mótar pesimisticky.

„Neztrácejme naději. To, že Vanyar touží po válce, neznamená, že stejně je zaslepený i Carnic,“ uklidnila jeho obavy Sisimis.

 

Když Vanyar vyšel z koupelny, zarazil se. Na posteli zády k němu seděl ten člověk. Poslední dobou ho celkem zanedbává… ale když je na lovu, aspoň může svou sadistickou stránku využít efektivněji. Usadil se na druhou stranu postele. Tělo měl pořád mokré, vlasy se mu lepily na kůži. Dnes večer neměl náladu nic slavit ani si užívat. Sotva se vrátil se svým velkým úlovkem, otec měl zase hloupé řeči. Cožpak neviděl jeho radost, když k němu táhl to velké zvíře?! Ne, otec jeho úlovky nikdy neocení.

„Omlouvám se, zda jsem tě v posledních dnech nějak urazil či zanedbával,“ promluvil konečně. Postel trochu zavrzala, když se Kenny narovnal. Vanyar se na něj ovšem nepodíval. „A zda jsem tě urazil předtím… také se omlouvám. Pochybuji, že to slova dokáží spravit, ale-…“

„Není důvod se omlouvat, princi Vanyare,“ přerušil ho Kenny a Vanyar zavřel oči. Nesnášel oslovení princi Vanyare. Bylo tak neosobní, chladné. „Byla to má chyba, že jsem vás tehdy odmítl, ale… byl jste opilý.“

„Ano, byl. A jsem rád, že jsi to učinil,“ svěřil se Vanyar. Netušil, co dál říct. Myšlenky mu pobíhaly sem a tam. Bylo to poprvé, kdy nenacházel slova. Odjakživa mu dělalo problém vyslovit to, co skutečně měl na mysli. Složil si ruce v klíně a koutkem oka zaputoval ke Kennymu, který pořád seděl zády k němu. Ani se na něj nepodíval. Promnul si krk a trhl pohledem k balkónu. Chyběla mu jistota, kterou mu dodávalo brnění a zbraň. Stiskl ruce naprázdno, než je sevřel v pěst. Ticho ho znervózňovalo a zabíjelo. „Čím jsem tě urazil?“ zeptal se konečně.

Ničím,“ zareagoval Kenny po chvíli tiše a vstal. Vanyar vstal ve snaze ho zastavit, ale hrábl na prázdno. Nehnal se za ním. Když se za ním zavřely dveře koupelny, udeřil Vanyar do zdi, kde vznikla nehezká prasklina ve dřevě. Kenny ránu slyšel. Opřel se o dveře, zaklonil hlavu a zavřel oči. Nakonec mu nebyl schopný říct vůbec nic, co tížilo jeho mysl.

 

„Otec pojede do Jahvi,“ promluvil Vanyar konečně, když oba dlouhou dobu hleděli do stropu, zatímco je obklopovala tma. Kenny mlčel. „Proč jsi souhlasil, že pojedeš s ním?“ zeptal se po chvíli. Kenny na něj beze slov zmateně pohlédl. „I stěny zde mají uši. A všichni si rádi šplhnou, když je třeba,“ dodal princ trpce a převalil se na bok, aby se k němu otočil zády. „Jen bych ocenil, kdybych se to příště dozvěděl od tebe a ne od nich.“

„Omlouvám se.“

„Není proč. Užij si cestu s otcem.“

„Jestli vás to uráží, mohu-…“

„Není třeba. Spi.“

Kenny váhal, než mu prohrábl vlasy. „Nemyslel jsem svým rozhodnutím nic špatného. Nechci, abyste si myslel, že jsem vás svým chováním chtěl zradit nebo ohrozit. Věřte mi, prosím.“

Vanyar na jeho slova nereagoval. Pár smaragdových očích se téměř smutně díval před sebe. Ruka ve vlasech byla příjemná, ale zdála se mu náhle tak cizí. Po chvíli ho chytil za zápěstí, aby přestal. Beze slov ho tak držel, než se k němu otočil, propletl jeho prsty s těmi svými a přitáhl si ho blíž k sobě. Uvěznil ho ve svém náručí.

„Nezrazuj mne,“ přikázal mu šeptem, snad i strach se ozýval v jeho hlase, zatímco ho drtil ve svém sevření. ‚Zradu kohokoliv jiného snesu, ale tvou…‘ pomyslel si a přivřel oči. Kenny se opět cítil jako tu noc, kdy se Vanyar opil po lovu. Ale mlčel. Přiložil mu ruce na nahá záda, pořád ještě zvlhlá vodou, a přitáhl ho blíž k sobě.

„Nezradím,“ slíbil mu důvěrně.

‚Lháři,‘ pomyslel si Vanyar trpce. ‚Lidé zrazují stejně přirozeně, jako dýchají. I ty mě jednou zradíš!‘

„Slibuji,“ dodal Kenny šeptem, když cítil, že tlukot princova srdce se náhle zvýšil z důsledku špatných myšlenek.

 

Vanyar sledoval spícího mladého muže. Byl to nepopsatelný pocit; probudit se, zatímco svíráte někoho a ten druhý vás stejně pevně drží u sebe. Jakoby se bál, že odejdete, když on bude oddaný říši snů. Přejel mu prsty po zádech, prohrábl vlasy a přesunul neposedné prameny za ucho. Trhl chladným pohledem ke dveřím, když se někdo opovážil vstoupit bez zaklepání. Propaloval pohledem zdejšího rádce, který mu nejspíš nesl nějaký směšný vzkaz od otce. Beze slov, jen dost nehezkým pohledem, ho vyhazoval ze svého pokoje. Protože pokud setrvá na místě ještě chvíli, poskvrní jeho pokoj krví. A dnes ráno chtěl Vanyar zachovat klid… a užívat si pohled na to nevinné stvoření ve svém náručí. Rádce poznal spící bestii v očích prince a beze slova se vzdálil. Král nebude potěšen, ale elf se měl příliš rád na to, aby přišel o život jenom proto, že prince rozzuřil takhle brzy po ránu. Vanyar pohlédl znovu na spícího mladíka ve svém náručí a objal ho o to silněji. Div ho nedrtil. Ale strach, že by o něj mohl přijít, ho přemáhal. Vyčítal si, že ho předešlé dny ignoroval a zanedbával. Co když ho otec chce odvést do Jahvi? Co když je to jeho skutečný záměr, proč ho bere s sebou? Nebo ho snad chce pro sebe? Princ Elma vztekle vycenil zuby, jako rozzuřená bestie. Ráno nebude poklidné. Špatné myšlenky v princově hlavě učinily, čemu rádce zabránil svým spěšným odchodem. Když se Kenny probudil, Vanyar nebyl k nalezení. Nedlouho poté se ozvalo několik hlasitých výkřiků žen.

Vyšel ven z pokoje.

Sledoval, kterak před ním na zem padá elfka, s očima vykulenýma a z úst jí ještě tekly sliny. Trhaně vydechl, když pohlédl stranou a viděl, jak Vanyar škrtí další elfku.

„Přestaň!“ vykřikl téměř okamžitě a rozběhl se k němu.

Šílenství ve Vanyarových očí nabralo velikosti.

Otec urazil jeho, on urazil otce. To bylo na denním pořádku, dá se říct…

Ale aby mu skutečně chtěl sebrat toho člověka, zatímco to skrýval za pohnutkami ukázat mu království…

Ne, to otcovi odpustit nemohl.

A protože ho zabít nemohl, neboť byl pod dozorem stráží, musel se uspokojit s místními neschopnými sluhy. Krk mladé elfky tiše křupl a ona s sebou přestala zmítat. Ruce jí poklesly, tělo ochablo. Ale princovo šílenství bylo pořád zde. Po chvíli k němu jakoby vzdáleně dolehl Kennyho hlas a on se vzpamatoval.

V druhé ruce svíral zápěstí jiné elfky, aby mu neutekla.

Zarazily ho ovšem paže, které se mu obemkly kolem pasu.

Zaskřípal zuby.

‚Tohle jsi neměl vidět,‘ pomyslel si Vanyar, když pustil k zemi mrtvolu elfky.

„Prosím, přestaňte!“ slyšel Kennyho hlas jakoby z dálky. Omámeně se na něj otočil. Svíral ho svými krátkými pažemi tak silně… Pustil zápěstí elfky, která se rozběhla se slzami v očích pryč. Možná pro stráže, spíš si stěžovat přímo králi.

 

Otec i syn se propalovali pohledem. Kenny se díval do země. Neměl právo zasáhnout. A přitom se snažil vymyslet cokoliv, aby Vanyar nebyl bit nebo nějak potrestán. Vždyť ti dva se věčně jenom hádali! Už věděl, jak Carnic začne. Stejně tak znal Vanyarova slova, kdy se bude pokoušet bránit. Zakryl si uši, sotva začali tu věčně se opakující hádku. Hádali se čím dál častěji… Nebo se možná Vanyar předtím držel zpátky? Nebo to tolik nevnímal? Pomalu vydechl a zavřel oči. Obával se bezcitných slov Carnica, kdy bude zase říkat, že se neměl nikdy narodit. Obával se slov Vanyara, kdy se mu bude vysmívat, že zemře potupnou smrtí na nemoc a on si jenom s radostí odplivne nad tělem zbabělce. Častovali se horšími urážkami, které je kdesi v hloubi nitra dozajista bolely… ale nikdy to nepřiznali před sebou samotnými ani před nikým jiným.

„Doufám, že čekáš, až přijde tvá sestřička a vrazí ti kudlu do zad, slabochu!“ zakřičel Vanyar zaslepen vlastním šílenstvím. „Protože na nic jiného nečeká.“

Carnicův pohled se změnil. Potemněl.

Jestli jste chtěli krále Elma opravdu rozzuřit, urazte před ním jeho sestru.

Rozmáchl se prudce holí.

Kenny se pohnul téměř automaticky, ani netušil proč.

V další chvíli si jen nadával do hlupáků.

Cítil palčivou bolest a nepříjemné teplo na hlavě. Prudká rána holí neovladatelné Carnicovy zlosti měla trefit jeho syna, který byl na jeho rány zvyklý. Rozhodně nebyla mířena na hlavu člověka, který se mezi ně přichomýtl, aniž by si to jeden z elfů stihl všimnout. Carnic jen zděšeně sledoval, jak pod tou silou to slabé tělo téměř letí vzduchem, než dopadá na zem. Vanyar před očima pořád viděl jeho odhodlanost zabránit jeho trestu. Snad poprvé za celou tu dobu měli otec a syn stejný pohled v očích.

Téměř ve stejnou chvíli také zakřičeli: „Lékaře!“

 

Kenny pootevřel víčka, aby je mohl zase prudce zavřít. Nepříjemné světlo ho udeřilo do očí a podráždilo je. Když je otevřel znovu, ještě pomaleji, viděl, jak se nad ním sklánějí dvě hlavy. Tohle už přece zažil i předtím ne?

Až na to, že nyní jedna hlava byla Kregoliho, druhá Vanyara.

Vanyar ihned téměř úlevně oddychl a odtáhl se. Kregoli jen sevřel víčka k sobě a až posléze pomalu vydechl nosem. Když to princ neviděl, vřele se na Kennyho pousmál a pohladil ho po tváři.

„Neděs mě tolik,“ promluvil šeptem lidskou řečí.

„Omlouvám se,“ zašeptal Kenny stejně tiše a pokusil se o úsměv.

„Otec má jediné štěstí,“ zavrčel Vanyar vztekle, když pochodoval kolem dokola. Kenny k němu sklopil zrak. Když byl u něj, chytil ho za ruku, aby ho zastavil.

„Nic se nestalo. Byla to moje chyba, že jsem se mezi vás pletl,“ usmál se Kenny, aby ho uklidnil.

„Proč ho omlouváš?“ zvýšil Vanyar hlas vztekle.

„Uklidněte se, princi,“ oslovil ho Kregoli. „Potřebuje klid.“

„Mlč, špíno!“ zavrčel na něj Vanyar, než znovu začal pochodovat kolem dokola jako lev v kleci.

Kregoli si vyměnil pohled s Kennym. „Informujte mě, kdyby se jeho stav zhoršil,“ řekl jen, když si balil věci. Nevyřčený rozkaz, aby se stáhl, zde visel ve vzduchu. Stiskl Kennyho ruku, aby mu dodal trochu odvahy a síly, než se vydal ke dveřím a pak následoval stráže do vězení k ostatním.

 

Kenny mlčel a sledoval spícího elfa, který se opíral o jeho lůžko, zatímco držel jeho ruku v těch svých. Jak vyznělo z jeho starostlivého hlasu, strávil u něj celou dobu bez spánku. Kenny si ovšem moc dobře pamatoval šílenství v jeho očí. Stejně tak Carnic měl šílený pohled… Zavřel oči a přejel si po ráně na hlavě. Kdyby nevstoupil mezi krále a prince, zasáhl by ho do ramene nebo do hrudi. Nic vážného. Jen by se hůl odrazila od Vanyarova pevného těla. Tak co ho to popadlo?! Kdyby udeřil o něco víc, mohl zemřít! Zavřel oči a ulehl do polštářů. Ztrácel zdravý rozum. A přesto pevně stiskl Vanyarovu ruku, aby ho ujistil, že je zde.

Potom postřehl, že se na něj zpod přivřených očí dívají zářivé smaragdy.

„Probudil jsem vás?“ zeptal se Kenny tiše.

„Ne, nespal jsem,“ lhal Vanyar, když vstal a pohlédl na jejich spojené ruce. Váhal, než tu menší sevřel o něco pevněji. Vždyť doposud nepocítil strach, jako cítil ve chvíli, kdy kolem něj Kenny proletěl, jakoby nevážil ani deko… Zavřel oči nad nehezkou vzpomínkou. Však by otce poté málem zabil, kdyby ho stráže v čas nezastavily. Otec udělal jedině dobře, že zde strávil jenom chvíli a pak se klidil na svou zatracenou cestu za svou zatracenou sestrou! Pokud by tady zůstal, Vanyar by ho možná byl zabil.

Všechny tyto myšlenky ovšem Vanyar zahnal daleko do koutu své mysli a soustředil se na člověka, o kterého málem přišel. Jak směšně to znělo - on a bál se o svého otroka, o člověka? U všeho svatého - vždyť to zní směšně! A přesto Vanyar zvedl jejich spojené ruce a opřel si o ně těžkou hlavu.

„Stalo se něco?“ zeptal se Kenny starostlivě.

„Něco?“ zeptal se Vanyar tiše, téměř se uchechtl. „Otec tě málem zabil a ty se ptáš, zda se něco stalo?“ zvýšil hlas a prudce vstal. Pomalu dýchal, oči měl dokořán otevřené, nemrkal, zornice zúžené. Začal rychle chodit z místa na místo, aby se uklidnil. Najednou vyrazil prudce ke Kennymu. Ten jen mlčky přihlížel, kterak se rukami opřel o postel a zhluboka se nadechl. Viděl přímo ten boj myšlenek, se kterým se Vanyar na něj díval.

„Proč ses postavil mezi mne a otce?“ zeptal se po chvíli přímo.

„Nechtěl jsem, aby vás znovu udeřil,“ uznal Kenny po chvíli a vztáhl k němu ruku. Vanyar očima sledoval jeho blížící se ruku, ale neuhnul. Jen na jeho očích bylo vidět překvapení, snad zaražení, když mu ta ruka pomalu přejela po tváři. Kenny se pousmál. „Ostatní o vás mohou říkat, co chtějí… Já jim stejně věřit nebudu,“ dodal šeptem. Pohled, který mu Vanyar věnoval, neuměl popsat. A přesto cítil, že právě tato slova Vanyar nikdy předtím neslyšel, právě po těchto slovech snad prahl celý život. Zůstali nehybně a potichu ještě chvíli, než se k němu Vanyar snížil, podepřel ho a čelem se opřel o jeho rameno. Kenny mu rukami přejížděl po zádech. Cítil jeho dech na své kůži. Jakýsi důkaz, že pořád žije. Přivřel oči, když cítil jeho ruku ve svých vlasech.

„Děkuji,“ zašeptal Vanyar a Kenny na něj pohlédl očima.

Princ Elma děkoval málokdy. Ale nyní to nebyl jeho sarkastický dík. „Nemáte zač,“ usmál se Kenny a zavřel oči.

 

Kenny mu rukou zajel do vlasů a Vanyar přivřel oči. Netušil, že by tenhle obyčejný dotyk měl tak léčivý účinek na jeho bolavou duši. Opíral se o jeho rameno, zatímco mu ten člověk prohrabával vlasy. Druhou ruku si ukradl pro sebe a pevně svíral v té své. Nemluvili. Vanyarovi bohatě stačilo, že byl tady, s ním, pro něj.

„Otec odjel do Jahvi,“ přerušil to ticho, aby se zbavil trpkých myšlenek.

„Já vím,“ zašeptal Kenny. Možná, že právě tento jeho odjezd způsobil celou tu jejich předešlou hádku. Nebo za to mohl on…

„Ať už přinese jakékoliv zprávy, stejně vypukne válka,“ zavřel Vanyar sebejistě oči.

„Proč tolik toužíte po válce?“

Vanyar k němu pohlédl. „Tomu bys nerozuměl.“

„Můžete mi to vysvětlit.“

Princ mu pomalu přejel po obvaze a poté po tváři. Kenny se mu přitom neustále díval hluboce do očí. „Jmenuj mi jednoho vojáka, co by raději zemřel na nemoc nebo doma, když má možnost umřít v boji a zapsat se do historie a stát se součástí legend.“

‚Pravda,‘ pomyslel si Kenny.

Vanyar znovu opřel hlavu o Kennyho rameno a nechal se jím laskat ve vlasech. „Královna Pernapoli ten nátlak dlouho nevydrží. Došlo jí tělo posla a můj výsměšný dopis. Vysměje se mému otci a oznámí mu válku. Nic jiného se nestane. Všichni muži zde touží po válce. Chtějí se koupat v krvi. Chtějí se zapsat do historie.“

„Chtějí také umřít, aby se zapsali do historie?“

„Tak se píší dějiny.“

Kenny mu dal tiše za pravdu.

 

Doprovázen pěti vojáky jel Carnic na svém mladém grošákovi lesem. Jeho kůň byl jedním z nejrychlejších. Pocházel ze stájí jeho sestry Pernapoli, která tyto koně sama vycvičila, a když viděla nejslibnějšího, neváhala a darovala jej svému milovanému bratrovi. Pouto sourozenecké se jen upevnilo, když na jejich hlavy dopadly koruny rozbouřených království. Měli je spojit, zachovat mír, který království neznala. Jejich lid ovšem nesouhlasil, aspoň většinou se stávalo, že se obchodníci na cestách z obou stran ztráceli a pak se nacházeli mrtví. Mohlo se jednat o divokou zvěř, ale ve většině případech se jednalo o útok se zbraní. Obě hlavy království se rozhodly nezasahovat. Dokud je zde pomyslný mír, lidé jsou ve větším bezpečí.

Pak se ovšem narodil Vanyar.

Jeho přání k desátým narozeninám bylo: „Chci válku, otče.“

Nic víc.

Carnic ho odmítl.

Toto přání se ovšem změnilo ve skutečnost, když si Vanyar uvědomil, že zabitím posla nebo mučením plavovlasého elfa lze zranit druhé království. Přestože se Carnic omlouval, lidé království Jahvi jeho omluvu neslyšeli. I on měl na rukách krev mužů mnohých žen, které marně čekaly na návrat. A Pernapoli se musela poddat hlasu svému lidu.

A protože si Vanyar uvědomil, že tímto získá, co chce, neváhal a s radostí zabíjel a odchytával v průběhu mnoha bitev plavovlasé elfy. Jak pro své potěšení, tak pro svou sadistickou choutku.

Nyní Carnic doufal, že jeho sestra bude rozumná a opět jeho synovi odpustí, že v rozmaru zabil jejího posla a nepřiložil k jeho tělu omluvný dopis.

Když po celém dni jízdy se svou družinou dojel před bránu království Jahvi, zvedl ruku, aby stráže na hradbách nestřílely.

„Ve jménu království Elma, přicházím v míru!“ zvolal král.

„Co si přejete, králi Carnicu?“ zeptal se ho plavovlasý elf, který odložil luk stranou, aby se mu podíval do tváře.

„Žádám o svolení vstoupit. Z důvodu naléhavé schůzky s královnou Pernapoli!“

Plavovlasý elf mlčel. Krále znal osobně. A dle všeho tentokrát vyrazil ve spěchu. Chce se snad omluvit ve jménu svého syna za tělo jejich posla a výsměšný dopis? To generál Jahviské armády nechtěl vědět.

„Otevřete bránu!“ rozkázal ostatním.

 

„Poslal královně Pernapoli tělo jejího posla. A s ním i výsměšný dopis,“ sdělil Kenny šeptem, když Vanyar poklidně spal, opíraje se o jeho lůžko, zatímco ho držel za ruku. Kregoli svraštil obočí a přikývl. Sundal mu obvaz, aby viděl lépe na ránu.

„Carnic se nejspíš v čas ovládl. Kdyby tě praštil plnou silou, rána by byla hlubší,“ usoudil po chvíli. „Pořád ale menší, než kterou by ti zasadil Vanyar,“ dodal jakoby omylem.

„Neměl jsem se k nim připlést.“

Neměl. Ale asi to mělo dobrý účinek na prince.“

Oba pohlédli na elfa, který držel Kennyho za ruku a spal. „Cítím se mizerně.“

„Nedivím se ti. Hlava ti musí třeštit.“

„To nemyslím,“ zakroutil Kenny hlavou.

„Cítíš se snad špatně pro prince? Nemusíš. Ten tě totiž pořád vidí jako svou hračku.“

Kenny se kousl do jazyka. Ne. Chová se k němu jinak, než na začátku. Není jenom jeho hračkou pro sexuální potřebu nebo na vybití frustrace. Nikdy ho neudeřil nebo se jinak nedotkl ve smyslu násilném, pokud se nejednalo o sex. Nemusel nosit okovy. Nemusel spát ve vězení. Mohl se volně pohybovat po království. Dokonce se mu začal i pomalu svěřovat se svými myšlenkami a obavami.

„Nenech si jím zmást hlavu,“ poradil mu Kregoli, když mu obvazoval hlavu.

Všiml si Kennyho pohledu na spícího prince. Jen svraštil obočí a kousl se do jazyku, aby nic víc neřekl. Nic o své bolesti, kterou cítil.

‚Nepropadni mu. Pak toho budeš jenom litovat. Vanyar neumí milovat,‘ pomyslel si Kregoli, ale nic na sobě nedal znát.

„Bolí ta hlava?“ zeptal se, aby udržel konverzaci.

„Ani ne,“ řekl Kenny po chvíli, když přejel prsty po hřbetu Vanyarovy ruky.

Kregoli odvrátil pohled. „Kdyby se cokoliv změnilo, pošli pro mě,“ řekl spíš ve spěchu, když vstával a odcházel.

Kenny ho vyprovodil zmateným pohledem.

Jak by mohl vědět o jeho citech, když je lékař tak dobře skrývá i před sebou samým?

 

„Otec za to ponese následky,“ skřípal Vanyar zuby, když chodil z místa na místo k večeru. „Nemá právo tě takto ranit, byť rána byla určena mně!“

„Vanyare, uklidněte se, prosím,“ vyzval ho Kenny.

Vanyar se zhluboka nadechl, zavřel oči a pomalu vydechl. To zopakoval ještě několikrát. Však Kennymu dalo pořádně zabrat ho vůbec naučit se pořádně zhluboka nadechnout a vydechnout. Strávili tak téměř celé odpoledne, kdy se ho snažil uklidnit a tohle mu přišlo na mysl.

„Bude toho litovat,“ dodal Vanyar, když se uklidnil.

Přesto měl pořád vztek v očích a zatnuté pěsti.

Zamrkal na Kennyho, když otevřel náruč a vyzýval ho pohledem, aby se k němu přiblížil. Zaváhal, než k němu přešel, poklekl a znovu se mu opřel o rameno. Ty krátké paže, které ho objímaly, nebo štíhlé prsty v tmavých vlasech ho uklidňovaly.

„Jsi jediný, kdo mě kdy dokázal uklidnit,“ povzdychl si po chvíli.

Kenny se pousmál. „To je dobře, doufám?“

„Ovšemže.“

 

Když Carnic opouštěl k večeru království Jahvi, ohlédl se přes rameno. Plavovlasý elf, který ho předtím oslovil na hradbách, ho nyní vyprovázel.

„Vážíme si vaší návštěvy, králi Carnicu,“ poklonil se mu.

„Neklaň se, generále Halnore,“ oslovil ho král a přiměl koně se k němu otočit čelem. „Spíš já bych měl mít hlavu v prachu za hloupé činy svého syna.“

„Mrzí mne, že pořád nemáte klid v srdci, králi Carnicu.“

„Nebudu ho mít, dokud budu živ.“

Elf poznal, kdy je třeba mlčet.

„Ale osud si nevybírá. A raději mi vzal ženu, než aby sama viděla prokletí, které uvrhla na našeho syna.“

Elf opět nic neřekl.

„Ale i tak děkuji za vlídná slova, generále Halnore,“ pokývl mu král, než přiměl koně se rozběhnout kupředu, následován skupinou elfů.

„Nemáte zač, králi Carnicu,“ odpověděl elf Halnor, když ho král ještě slyšel. „Dojeďte v bezpečí,“ dodal, když je viděl mizet v lese.

 

„Otevřete bránu!“ zvolal elf na hradbách v brzkém ránu dalšího dne. „Král Carnic a jeho družina se navrátili!“

A zatímco poddaní vítali svého milovaného krále, předstoupil Vanyar před Sisimis. Ta k němu znuděně vzhlédla.

Tichý rozkaz visel ve vzduchu.

„Nech ho spát,“ odporovala Sisimis.

„To mě nezajímá,“ usmál se Vanyar vlídně.

Sisimis přimhouřila oči. „Když narušíš jeho spánek-…“

„Nech si ty kecy pro otce, zrůdo.“

Chvíli se propalovali pohledy, než Sisimis vstala a otevřela první bránu. Když otvírala druhou, jasné oči na ni zasvítily ze tmy.

„Omlouvám se,“ promluvila k drakovi, když k němu přišla a pohladila ho po hlavě. „Nechtěla jsem tě vzbudit.“

Vtiskla mu polibek na zhrublou kůži na hlavě. Drak jakoby přivřel oči a sledoval ji. Uvolnila mu několik pout, aby se mohl volně hýbat. Pohladila ho po nozdrách a pomalu couvala. Drak ji následoval, dlouze a rozespale zívaje.

„Můžeš ho omylem sežrat,“ vyzvala draka s úsměvem.

Drak jako by se uchechtl s ní.

Vanyar hrdě sledoval svého draka.

Sisimis ho vyvedla doprostřed kruhového nádvoří. Řetěz líbezně zacinkal, když drak ulehl na její povel jí k nohám a položil hlavu na tlapy. Sisimis ho znovu pohladila po nozdrách, drak jen zavřel oči.

Když na sobě ucítila nevraživý pohled prince, pomalu od draka odešla. Ten ji sledoval pohledem smutných, velkých kukadel. Věnovala mu úsměv.

Žluté oči pohlédly před sebe, když k nim zavanul pach jiného elfa.

Vycenil zuby, když se k němu přiblížil příliš rychle s rukou před sebe.

„Musíte pomaleji,“ instruovala ho Sisimis.

„Mlč,“ poradil jí Vanyar zle.

Drak nebezpečně zavrčel, když se k němu Vanyar přibližoval normálním krokem. Když byl téměř u něj, roztáhl křídla, napřímil se a hlasitě zařval. Vanyar ovšem neustoupil a pořád se mu díval přímo do očí. Drak po chvíli znovu klesl s hlavou dolů a elfa před sebou si prohlížel zblízka. Očichal ho.

Pravda, tento pach zná, jen ho tak často nevídá.

 

Kenny jenom z dálky, zpoza sloupu, užasle pohlížel na to velké stvoření, které se ho předtím pokoušelo sežrat. Byl unesen jeho velikostí a jakýsi šarm ho k němu vábil. Tu ho ovšem voják zastavil a zakroutil hlavou do stran.

„Pokud si nepřejete být sežrán, zůstaňte na místě,“ poradil mu.

Z dálky k nim doléhalo veselí, že se král Carnic vrátil.

Možná, že právě to draka podráždilo. Doposud totiž držel, nechal Vanyara, aby mu přiložil ruku na nozdry a přejížděl mu po tvrdé kůži. Nyní však zakroutil hlavou, prackou jakoby si chtěl skrýt hlavu a jeho pohled potom spočinul na Kennym, když ucítil známý pach člověka.

Ve zlomku vteřiny se proti němu s řevem vrhl.

Dodatek autora: 
5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
3. kapitola Ve stájích         ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Pustil som ho. "Nedívaj sa na mňa tak!" povedal. "Ako tak?" nechápal som...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
Druhý společný den se nesl v trochu méně chaotickém duchu. Rozhodně bylo z...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 3
Měl jsem sen. Pamatuji si jej jen matně, ale moc dobře vím, že to nebylo poprvé...