Ne, 17/11/2019 - 10:07
4

Kenny s hrůzou sledoval dva páry nyní již mrtvých očích, které na něj hleděly. Dva elfí vojáci se před něj vrhli, aby zabránili hromadě zubů scvaknout předčasně. Kdyby tak neučinili, stejně by zemřeli. Nyní měl život toho člověka daleko vyšší cenu než ty jejich. Kenny cítil, že se chvěje. Sledoval, jak drak bez ostychu drží těla vojáků, jak je drtí svými zuby a hltavě polyká. Co kdyby mu jeho neplánovanou svačinu chtěli sebrat? Žluté oči se na něj znovu zaměřily a drak k němu pomalu snížil hlavu. Kenny se snažil zklidnit splašený dech. Jen vzdáleně slyšel nějaké křiky, kterým nerozuměl.

Najednou někdo popadl jeho ruku a rychle ho stáhl za sloup. Drak podrážděně zavrčel. To už ho ovšem polechtalo kopí, které po něm nějaký elf hodil ve snaze upoutat jeho pozornost. Hrot kopí ho zasáhl pod okem a odrazil se od jeho tvrdé kůže. Drak se na něj hrozivě zadíval. Kenny vzhlédl k elfovi, který ho stáhl za roh a nyní ho držel za sebou. Poznával ho. Byl to ten, který ho sem přivezl na koni svázaného k sobě. Taurinovi se po tváři táhla jizva. Nejspíš Vanyara něčím rozzuřil, tak si vysloužil toto zohyzdnění. Nebo k němu přišel během lovu.

Sledoval, kterak vytasil meč a rukojeť obemkl oběma rukami. Nyní nezáleželo, že za ním je člověk. Pokud zemře, Vanyar je zabije všechny. A to nejmenší, co může udělat, je ho ochránit. Byť se mu to protivilo v mysli a celým tělem se bouřil.

Vanyar už byl připravený draka připravit o prst nebo část ocasu svým mečem, ale v tu chvíli ho předběhla Sisimis a postavila se před draka, pokřikujíc na něj jakýmsi cizím jazykem a máchaje na něj rukami. Drak zlostně zařval jejím směrem. Sisimis se ušklíbla, dupla si a zakřičela na něj stejně, jen o něco slaběji. Drak si odfrkl a pohlédl k hluku, který konečně ustál, za kruhovitou stavbou, která měla tvořit jeho vězení.

„Podráždil ho hluk vašich poddaných,“ pravila Sisimis konečně, když k ní drak svěsil hlavu a nechal se od ní podrbat.

„Když mu vadí trochu hluku, jak hodlá bojovat?“ zavrčel Vanyar vztekle a schoval svůj meč do pochvy. Pohledem střelil po Taurinovi, za kterým viděl Kennyho, nezraněného. V duchu si oddychl, nic na sobě ovšem nedal znát. „Má štěstí, že nikoho nezabil. Jinak bys byla ty další na řadě,“ dodal zlým hlasem. Sisimis se pousmála pro sebe.

‚Pochybuji. Potřebuješ někoho, kdo ti ho vycvičí,‘ pomyslela si.

„Zavři ho,“ přikázal jí Vanyar podrážděně. Ztratil zájem starat se o neposlušného draka. Sisimis ho vyprovázela nehezkým pohledem, když hladila hlavu draka, který se k ní lísal jako krotké kotě.

„Hodný kluk,“ podrbala ho po nose s úšklebkem.

 

„Nemůžeš bránit poddaným, aby vítali svého krále,“ pravil Carnic s úsměvem. Zvykl si již, že ho i cizí lidé vítají víc, než jeho vlastní syn. Místo pozdravu na něj hned vyštěkl několik urážek a hloupých poznámek.

„Ti tví poddaní málem způsobili pohromu,“ procedil Vanyar mezi zuby.

„Že by tě drak pořád neposlouchal?“

„Poštvu ho proti tobě, pokud se tak stane i příště!“

„Skutečně? Neměl bys ho tedy dříve vycvičit?“

Královo obočí vyletělo nahoru. Vanyara pohlcoval vztek. Nenáviděl ten pohled, nenáviděl ten prokletý úsměv! Matka měla proklít jeho!

„Vycvičím ho, aby reagoval na tvůj pach jako na hlavní jídlo,“ slíbil mu princ rozčíleně.

„Ach, plánuješ tedy otcovraždu? Jak dojemné,“ usmál se Carnic hravě. „Máš už nějaký plán?“

Vanyar jen tiše zavrčel, než se otočil na patě a dupaje odešel potupně pryč, uražen a plný vzteku.

Carnic si jen povzdychl pro sebe.

 

Kenny následoval Vanyara do zahrad, potají, aby si ho princ nevšiml, kde ho viděl, jak kope do místních záhonů, ničí několika údery pěstí sochu svého otce a poté si drží bolestí pulzující ruku, ovázanou nějakým hadrem. Princ vypustil z úst mnoho nadávek a nehezkých slibů na otcovu hlavu. Kenny ho sledoval zpovzdálí. Když se k němu připojí, uleví jeho trpící duši nebo ho jenom od sebe odežene a bude zuřit o to víc, když neuposlechne jeho slova? Sledoval prince, kterak klesá na kolena do trávy, hlavu má svěšenou a pohled prázdný. Úplný opak toho elfa, kterého poznal poprvé. Nyní konečně sebral odvahu a vydal se za ním. Položil mu ruku na rameno, když se ujistil, že o něm princ ví, aby ho náhodou nepolekal. Vanyar nic neřekl. Na Kennyho dotyk téměř nereagoval.

Jen letmo pozvedl víčka, když slyšel, jak vedle něj ten člověk usedá do trávy. Nepřítomnýma očima sledoval, kterak bere jeho zraněnou ruku do těch svých. Konečně mu věnoval pořádný pohled, když cítil jeho rty na svých zraněných kloubech.

‚Jak může být schopen lítosti nebo kteréhokoliv jiného citu vůči mně?‘ nechápal Vanyar.

Kenny mu pohlédl do očí a věnoval úsměv. „Smím znát vaše myšlenky, Vanyare?“ zeptal se ho, když mu polštářky prstů přejel po prstech.

‚I kdybys je znal, nemohl bys mi pomoci,‘ pomyslel si Vanyar, ale nic neřekl.

„Třeba vám pomohu,“ zkoušel Kenny dál, aby prince rozmluvil.

‚Nepomohl. Nikdo nepochopí šílenou duši… Nikdo se nebude ptát vraha a šílence na to, co se mu honí hlavou, aniž by se nebál, že ho za to nepotrestá nebo rovnou nezabije.‘

„Stačí se svěřit,“ dodal Kenny, když propletl opatrně jejich prsty. „Jsem tady pro vás. Jako společník. Jako protivník v boji. Jako kdokoliv, koho si budete přát.“

‚Tak buď tedy tím, kým jsi byl předtím, než jsi mne potkal,‘ pomyslel si Vanyar. Nakonec však chladně řekl: „Hlupáku.“ a vymanil svou ruku z té jeho s pohledem před sebe. Chvíli mlčel, než dodal: „Sám moc dobře víš, že by ses ke mně neměl přibližovat, když zuřím.“

Kenny se pousmál a o to blíž si k němu přisedl. Princ po něm střelil nehezkým pohledem, ale zarazil se při jeho úsměvu a milém pohledu rozzářených očí. „Možná, že vám chci být nablízku, abyste nebyl sám v době svého hněvu,“ vysvětlil Kenny, když jeho ruku znovu chytil do té své.

Nastalo mezi nimi ticho.

Tentokrát však Vanyar jejich ruce nerozpletl. Jen odvrátil pohled stranou.

„Co bych to byl za společníka, kdybych svého budoucího krále nechal o samotě?“ podotkl Kenny záměrně nahlas, když se podíval před sebe. Za okamžik poté cítil Vanyarův pronikavý pohled. „Ať už o něm všichni říkají, co chtějí, a ať vymýšlejí klepy na vše, co udělá, vím, jaký je, ze všech nejlépe. Aspoň v to doufám.“

Vanyar pohlédl na zranění na jeho hlavě. Semkl víčka k sobě při vzpomínce, kdy ho otec udeřil. Postavil se tehdy před něj. Jako jediný kdy vzdoroval jeho otci. Kvůli němu a pro něj. Zabránil tak, aby ho otec znovu udeřil.

Blázne,“ uchechtl se po chvíli.

Ani ve snu by ho nenapadlo nahlas přiznat, že byl za jeho společnost rád.

 

Někdy stačí málo k tomu, abyste si uvědomili, že vám na tom druhém opravdu záleží. Možná trpká pachuť prohry nebo nehezký dech smrti. Cokoliv může být tím správný spouštěčem vašich obav. Pro Vanyara to bylo, kdy o tohohle člověka málem přišel. Bytost, kterou předtím viděl jako špinavou a zbytečnou, spíše určenou jen pro jeho zábavu, mu nyní připadala tak čistá, nevinná, že si ji přál vlastnit a pošpinit o to víc. Byla to posedlost? Chtěl ho vlastnit doslova?

Neznámé city, které Vanyar neuměl popsat, ho samotného mátly.

Když ho viděl, jak cvičí s ostatními vojáky, cítil jakousi hrdost a zároveň nepopsatelný pocit. Princ a žárlit na své muže? Kdepak! Jen spolu cvičí! Sice ne z plné síly, protože kdyby někdo toho člověka zranil, sám by si nejspíš vykopal hrob, ale i přesto měl ten člověk obtíže s nimi udržet krok. Nebyl to voják. To Vanyar viděl při prvním pohledu na jeho stavbu těla. Kdyby byl elf, stal by se z něj řemeslník. Do armády by ho nepustili. Z luku možná uměl střílet, ale muška mu nic neříkala. S dřevěným mečem se uměl ohánět, ale ten opravdový by sotva uměl uzvednout. Brnění ho tížilo a stahovalo k zemi. Jako by to byl stavbou těla spíše žena, než pravý muž. Občas se takoví elfové narodili. Stali se z nich řemeslníci, umělci… nepodstatné práce pro muže, spíše ty potupné. Protože ta nejvýznamnější byla pochopitelně v královské armádě. Žádný elf nechtěl zemřít doma. Potupně na nemoc nebo na stáří. Chtěl zemřít jako hrdina, jako všichni ostatní.

Na druhou stranu - království Elmo se pyšnilo nejsilnější a nejschopnější armádou, kterou pečlivě vybírala královská rodina již po mnoho věků. Každý voják musel být jedinečný sám o sobě a sílu musel mít minimálně za tři další elfy. Pokud hledali stratéga, musel mít bystrou mysl a musel pohotově jednat. Lékařů bylo vždycky pomálu. Nikdo neměl čas nastudovat všechny lékařské knih, poznat všechny bylinky a umět rozlišit obyčejnou nemoc od vážné. Právě proto se častokrát stávalo, že se v bitvě snažili chytit lékaře druhé strany živého. Sice ten plavovlasý elf odmítá spolupracovat, protože (prý) ctí jakési zákony lékařů, ale na to mu Vanyar kašle. Až vypukne válka, má způsob, jak ho přinutit, aby ho poslechl. I kdyby ho měl zlomit.

Jenže válka byla opět v nedohlednu.

Otec udělal další zbytečnost, hloupost, a vymluvil královně Pernapoli válku, která byla už tak blízko! Pochopitelně byl Vanyar jako lev v malé kleci a chodil z místa na místo již delší dobu, zatímco ho Kenny mlčky pozoroval.

Věděl, že touží po boji.

Po krvi.

Po válce.

Celé jeho tělo křičelo, že chce prolévat krev.

Byla zde možnost zaútočit s malou skupinou na království Jahvi přímo, ale možná že by ani toto nepřimělo královnu jednat.

Tak jak tedy vyvolat válku?

Kenny chápal jeho chuť po boji, ale nepodporoval ji.

 

Sisimis ospale rozevřela oči, když slyšela brzy k ránu, ještě než slunce vyšlo, něčí kroky. Po chvíli zpoza sloupu vyšel Kenny a mířil k ní.

„Co takhle brzy po ránu?“ zeptala se tiše.

„Musíme si promluvit,“ řekl Kenny po delší době ticha, kdy hledal správná slova v elfštině.

„O čem?“

„Vanyar udělá pro válku cokoliv. I kdyby měl napadnout hradby království Jahvi, nic ho nezastaví.“

Sisimis se trpce usmála. „To víme všichni.“

„Chce to udělat během dalších čtyř dnů.“

Sisimis měla rázem dokořán otevřené oči.

„Zmínil se o tom jen omylem, ale… Myslím, že bude dobré, když to budeš vědět.“

Sisimis prudce vstala. „Proč jsi mu to nerozmluvil?“

„Snažil jsem se!“ bránil se Kenny hned. „Ale myslíš si, že mě bude poslouchat, když je v ráži? Chce bojovat a je mu jedno, koho bude muset zabít, aby toho docílil.“

Sisimis zkousla naprázdno. Očima těkala po zemi, pomalu dýchala a přemýšlela. Nepřekvapovalo ji to. Ale netušila, zda princ nelhal nebo to neřekl v rozmaru. Proč by to řekl tomuhle člověku? Že by mu skutečně důvěřoval? „Řekl ti něco víc?“ vyzvídala po chvíli.

„Ne,“ zakroutil Kenny hlavou. „O svých plánech, co se války týče… se mnou nikdy nemluvil. Nejspíš mě nebere jako dostatečně informovaného.“

Sisimis zavřela oči a pomalu vydechla. Musela myslet klidně. „Ví o tom Carnic?“

„Ne.“

‚Král by možná mohl jednat a mohl by naší paní varovat,‘ pomyslela si Sisimis a kousla se do nehtu na palci. ‚Ale co když má také dlouhou chvíli a nudí se? Co když tenhle mír je jen zástěrkou, aby mohl sám zahájit válku? Ne… Carnic takový není. Nepouští se do rozmarných bojů. Mohl by Vanyara zastavit, ale poslechne ho? Zatraceně, máme příliš málo času na to jednat! Čtyři dny jsou ve finále jen pár zrnek času!‘

„Sisimis?“

Sisimis se k němu otočila zády, udělala pár kroků doleva a zase zpátky na své místo. Nyní mu ona připomínala lva zavřeného v kleci. Dokonce i drak zarachotil řetězy, když se pohnul, aby viděl, co ji tolik rozrušilo.

Po chvíli se Sisimis zastavila. Pohlédla na Kennyho.

„Musíme utéct,“ rozhodla nakonec.

„Utéct?“ nechápal Kenny.

Sisimis k němu přešla. „Jen my dva. Ostatní tady musíme nechat.“

„Ale co když-…“

„Když je zabijí, všechnu vinu vezmu na sebe. Jsem jejich vůdkyně. To, že má jednotka byla chycena, je také má vina. Ponesu veškeré následky. I nyní, pokud se nám nepovede utéct. Ale ono se to povede,“ řekla rozhodně a chytila ho za ruku. „Protože ty utečeš se mnou.“

„Nějak moc nechápu, proč bych měl být tak podstatný?“

Sisimis se ušklíbla. „Vanyar po nás nepůjde ani se mě nebude pokoušet zabít, když tě unesu.“

Kenny se nuceně zasmál. „Ale běž - tak moc mu na mě přece nezáleží…“ usoudil Kenny nervózně.

„Záleží mu na tobě víc, než sám vidíš.“

„Je to šílené.“

„Někdy ty nejšílenější věci jsou ty nejlepší.“

„Co když-…“

„Kenny,“ oslovila ho přímo, „věř mi. Vanyar po nás možná půjde, ale udělá cokoliv pro to, abys přežil. Když tě budu mít jako rukojmího, nebude mě moci zabít.“

„Takže ze mě chceš udělat živý štít.“

„Správně.“

„Zbláznila ses?“

„Ne. Nikdo v tomhle hradě si nedovolí na nás zaútočit, když budeš se mnou.“

„Co když Vanyar něco zjistí?“

Nezjistí. Když oba budeme ještě chvíli hrát naše role, budeme moci utéct.“

Kenny dlouze vydechl. Tohle se mu ani trochu nelíbilo. „Kdy?“

„Zítra brzy ráno. Ne,“ zarazila se ihned a pohlédla na draka, který si hrdě odfrkl. „Dnes v noci. Potřebuji, abys sehnal mé meče.“

„A ty jsou kde?“

„Vanyar a Carnic to moc dobře vědí. Zkus to nenápadně zjistit.“

„To bude příliš podezřelé… Navíc, když se mě potom chystáš unést.“

Sisimis převrátila oči v sloup. „Je to jen má domněnka, ale s velkou pravděpodobností je zbroj nás všech v jedné místnosti. Ukázal ti Vanyar celý hrad?“

„Ano, jednou.“

„Zkus se po něm dnes porozhlédnout znovu. Prozkoumej všechny místnosti.“

„Proč to neuděláš sama?“

Sisimis zvedla svůj řetěz a ušklíbla se. „Asi těžko bych strážím vysvětlovala, proč jsem opouštěla toto nádvoří, kde je mé místo.“

Kenny svraštil obočí.

„Prosím, Kenny. Slibuji, že je to poslední věc, kterou pro nás budeš muset udělat.“

Kenny k ní váhavě vzhlédl.

„Vím, že jsme tě do toho neměli zapojovat a každý den si vyčítám, že jsem ty blázny nechala, aby tě do toho dostali. Slibuji, že když utečeš, poskytneme ti útočiště v Jahvi. Královna Pernapoli tě uchrání před Vanyarovým hněvem.“

Kenny stiskl ruce v pěst.

„Stačí, když seženu tvé zbraně?“ ujistil se.

„Zbytek zařídím sama,“ slíbila Sisimis.

„Mám něco říct tvým druhům?“

„Ne. Raději, ať nic nevědí. Vanyar by je mohl mučit.“

„Nebude je mučit o to víc, když nic vědět nebudou?“

Sisimis uhnula pohledem. „Kdyby nás zabili v boji, nemuseli bychom potupovat svou hrdost.“

 

Kenny se cítil provinile. Opravdu má Vanyara zradit? Má pomoci těm, kteří ho neustále využívali ve svůj prospěch? Byli to hlavně oni, díky kterým se dostal Vanyarovi pod kůži… a díky nim se dostal Vanyar pod kůži i jemu.

Opravdu ho má zradit? Nezraní to jeho nemocnou duši o to víc? Vanyar bude trpět. Bude zuřit. A elfové ve vězení neutiší jeho hněv. Věděl to. Jeho záchvaty vzteku byly horší a horší s každým dnem. Chuť po boji a krvi ho zaslepila. Už ani tolik nevyžadoval jeho přítomnost nebo společnost, občas se také stalo, že uprostřed noci opustil své lože a šel sám cvičit nebo máchat mečem proti imaginárním nepřátelům, zatímco se šíleně smál. Kenny ho nejednou přistihl, jak tak činí, ale nikdy nic neřekl.

Procházel se po hradě. Měl všude volný přístup. Stráže mu uhýbaly stranou a uctivě ho zdravily a klaněly se mu. Byl to pořád mrzký člověk, ale Vanyar mu důvěřoval. Tudíž by jim mohl také vydávat rozkazy a chovat se panovačně. Ale neměl to zapotřebí. Byli to oni, kdo v něm vzbuzoval respekt a téměř i strach. Neohrožení bojovníci, schopni položit svůj život za svého krále a jeho syna, aniž by byl vydán rozkaz.

Zastavil se před dveřmi do místnosti, kde často pobýval Carnic, seděl na trůně a snad si vychutnával chvíli samoty.

„Je král přítomen?“ zeptal se elfů, coby stráží před dveřmi.

„Ne, pane,“ odpověděli jednohlasně.

Kenny vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Tmavovlasí elfové se na nic neptali. Neměli drzost ani odvahu, aby tak učinili.

Kenny pomalu vydechl a rozhlédl se pořádně kolem.

Nejednou se tudy procházel a snažil se vzpomenout, jak vypadaly znaky, které viděl předtím ve svém světě, než našel pergamen, díky kterému se sem nejspíš přesunul. Už dávno ztratil iluze, že se jednalo o sen. Ale toto místo nebylo místo, kde našel onen pergamen. Žádná z místností na tomto místě. Hrad nebyl v blízkosti skal, ale uprostřed lesa. A on našel zničené království někde uprostřed skal. Skrývá se snad pravda o tomto místě právě v Jahvi? Váhavým krokem se vydal kupředu.

Většina dveří, které vedly bůhvíkam, byla zamčená.

To mu ovšem nezabránilo, aby je zkusil vylomit. Odnesl si jen bolavé rameno a několik nadávek sám na sebe. Jedny dveře ale povolily příliš rychle. Stačil jeden náraz ramenem a už se mu otevřely. A on se zatajeným dechem sledoval hromadu zlata, výzbrojí a mečů. Opravdu měl tak velké štěstí, že tato místnost byla jako jediná tak mizerně zabezpečená? Neptal se. Už hmátl po prvních dvou mečích, ale zarazil se. Mají je nějak označené? Prohlédl si ruiny na pochvě. Jednou mrkl a viděl, že ruiny se snad pomalu mění, aby jim rozuměl. Meče, které držel v rukách, patřily Mótarovi.

„Tvoje nepotřebuji,“ zašeptal si pro sebe a hmátl do temnoty před sebou. Opatrně, aby náhodou nic neshodil. Přečetl další jméno. Failon. Zkusil jít pomalu hlouběji s rukami před sebou. Nahmatal zeď a sjel po ní prsty dolů ke dvěma mečům. Přešel ke světlu, aby se konečně pousmál nad jménem Sisimis. „Bingo,“ zašeptal si pro sebe. Už chtěl vyjít ven, ale v čas se zarazil. Nemůže jí je přece jen tak předat. Ani pronést před strážemi. A Vanyarovi asi těžko naznačí, že by to mohl brát jako dar, který si Kenny sám sobě dal. Pohlédl na meče, které byly mnohem lehčí než jeden obouruční zdejší meč. Vyšel ven z místnosti a tiše zavřel za sebou dveře. Jen lehounce zavrzaly. Naštěstí tak tiše, že je sám sotva znatelně slyšel. I tak se mu na chvíli téměř zastavilo srdce.

Pohlédl na meče ve svých rukách. Kam je schovat do zítřejšího rána? Pod svícnem je vždycky největší tma. Který vládce by se kdy díval za svůj trůn? Opatrně oba meče opřel o trůn a odstoupil. Skutečně nešly vidět. Pokud je tady nějaký sluha, co tu bude uklízet, nenajde, mohou zůstat v bezpečí. Nebo by je měl vrátit a pak je vzít dnes večer? Už tak si zahrával s ohněm, když souhlasil, že Sisimis vůbec s něčím pomůže.

Nakonec meče nechal schované za trůnem ve víře, že je nikdo do večera nenajde.

 

„Chceš se připojit k dnešnímu lovu?“ vyzval ho Vanyar, když se převlékal.

Kenny se vrátil do ložnice, když princ ještě spal. Ale i tak vstal neobvykle brzy.

„Nebudu vám přítěží?“ zeptal se opatrně.

„Nesmysl,“ uchechtl se Vanyar a stočil k němu pohled smaragdů. „Už dávno se umíš rozmáchnout mečem jako dospívající muž.“

Byla to velká poklona na někoho, jako je Vanyar. A Kenny ji s úsměvem přijal. „Pokud vám nebudu překážet, rád přijmu vaše pozvání.“

„Výborně!“

Téměř to jedno slovo zvolal a přešel k němu.

„Obleč se. Vyrážíme za chvíli,“ dodal, než vyšel ze svého pokoje. Kenny se za ním díval. Cítil nepříjemný pocit na hrudi.

Pocit zrady?

 

‚Nic na sobě nedej znát,‘ káral sám sebe, když nasedl na černého koně. Jezdit na koni ho naučil Vanyar před pár týdny. Nikdy na koni neseděl. Kromě té chvíle, kdy ho vezli jako zajatce sem. Ale to nemůže počítat, protože koně neřídil. Když se ke koni poprvé přiblížil, div ho kůň věčně neodsouval hlavou pryč, vztyčenými pysky a říháním se mu neustále neposmíval, nebo nedělal kroky navíc, když se na něj chtěl vyšvihnout a tím mu vzal těžce vybojovanou rovnováhu. Nemluvě o poskocích nebo náhlých zastaveních či stoupání si na zadních. Ať zkusil jakéhokoliv koně ze stájí království Elma, které všechny zkrotila královna Pernapoli, všichni z nich snad cítili, že je to jen člověk, ba dokonce i cizí člověk.

Když ho konečně tento vraník trochu uznal, měl pořád potíže ho někdy zkrotit. Nezkrotná, divoká duše koně byla nejspíš příliš i na Vanyara, protože i on měl s tímto hřebcem potíže.

S východem slunce vydala se princova lovecká družina, tentokrát doplněná i o Kennyho, ven z hradeb.

 

Vanyar ho poučoval o rostlinách - které byly neškodné a kterým by se měl vyhýbat obloukem - a o zvířatech - která mohli volně lovit a která na oplátku občas lovila je. A Kenny s radostí poslouchal a učil se nová jména, nové zvyky zvířat a rostlin. Byl to pro něj pořád neprozkoumaný svět. A on chtěl vědět víc a víc.

Jedovaté a nejedovaté rostliny, masožravá, býložravá a všežravá zvířata, části řeky, které jsou bezpečné pro přechod a jiné, které působí klidně, ale skrývají v sobě smrt. A také vítr, který byl pokaždé na straně elfů. Dával jim znamení, kdy se blíží nebezpečí nebo zda jsou blízko své kořisti.

Vanyar byl vskutku schopný lovec. I na několik metrů daleko bezchybně dokázal střelit do některých z hlavních orgánů, aby zvíře příliš netrpělo. Když se jiní elfové netrefili tak, aby zvíře hned usmrtili, byl to on, kdo učinil tu laskavost a pomohl trpícímu zvířeti. Kenny jen odvracel pohled. I zvuk dýky vrývající se do masa mu stačil.

Chtěl navrhnout, že už mají přece zvěře dost.

Vanyar se jen škodolibě usmál.

„Hostina pro celé království?“ nechápal Kenny.

Princ přikývl beze slova.

„Proč jste mi o tom neřekl?“

„Mělo to být překvapení.“

„Neměl jsem se tedy ptát?“

„Není třeba to skrývat, když už pomáháš.“

„Příliš nepomáhám. Ještě jsem nic neulovil.“

Vanyar mu rozcuchal vlasy. „Můžeš střelit toho králíka tam,“ ukázal doleva a zastavil svou družinu zvednutou rukou. Kenny pohlédl doleva na králíka. Byl to malý bílý králík, který se náhle zarazil při jezení jetele a vzhlédl, kroutil čumákem a střihal ušima. „Do toho,“ dodal Vanyar, když mu podal svůj luk.

Kenny k němu téměř nevěřícně vzhlédl, než pohlédl na bílého králíka. Sevřel se mu žaludek při pomyšlení, že by ho měl připravit o život. Zvěře už měli hromadu, ale Vanyarovi to pořád nestačilo.

Se zatajeným dechem sledoval, jak Vanyar vytahuje šíp a po chvíli mu pomáhá mířit. Sledoval své třesoucí se prsty, které odmítaly pustit šíp, když mu Vanyar řekl, aby tak učinil.

„Neboj se, trefíš ho,“ ujistil ho Vanyar šeptem a pozoroval každý jeho pohyb.

„Pane,“ začal jeden elf, ale Vanyar ho umlčel zvednutím ruky.

„Do toho,“ vyzval Kennyho důvěrným hlasem v blízkosti jeho ucha.

Kenny se nadechl nosem a sevřel tětivu mezi prsty o to silněji. Nemohl. Pach masa se mu dostal do chřípí a dusil ho. Dělalo se mu špatně z pomyšlení, že by měl jíst něco, co sám zabil. Hlavně, když už nyní koně jen stěží uvezli, co princ ulovil.

„Do toho,“ zopakoval Vanyar o něco přísněji.

Byl netrpělivý. Copak je tak těžké vystřelit, když mu už sám zamířil?

Viděl nejistotu a strach v jeho očích.

Ne, tenhle člověk skutečně není voják. Ani lovec.

Téměř si odfrkl.

Chtěl si vzít svůj luk zpátky a králíka střelit sám.

Když ovšem trhl s Kennyho rukou, tětivu pustil. Zoufalý pohled člověka vyprovázel šíp, jehož trajektorie se naštěstí změnila. Králík zastříhal ušima a dal se na splašený úprk, když viděl šíp, který se zabodl vedle něj. Vanyar si otráveně povzdychl, zatímco Kenny pomalu zhluboka rozdýchával pocit, který neuměl popsat. Srdce mu splašeně bilo a v uších mu hučelo.

Cítil ruku zezadu na svém krku.

„To se občas stává,“ usoudil princ Vanyar lhostejně při pohledu na prchající kořist.

Kenny jen zavřel oči a znovu dlouze vydechl.

 

Zbytek cesty zpátky proběhl v naprosté tichosti. Stejně tak nikdo nejásal, ani nevítal prince s takovou pompou, s jakou byl vítán král. Zda to Vanyara ranilo? Ale kdeže! Prostě o něco víc poputuje do žaludku královské rodině. Nakonec nemusí chystat žádnou slavnost a bude to! Ne, už ji přece slíbil. Slavnost, kde veřejně oznámí, jak si tento člověk v podstatě staví. Že se princ Vanyar rozhodl.

Věčně neukojitelný a nezkrotný princ byl zkrocen.

Člověkem.

Potupné, ale pravdivé.

A Vanyar si to ani trochu nevyčítal.

 

Sledoval, jak ze sebe sundává lovecký šat. Byl jako nejkrásnější klenot, který mohly tmavé smaragdy kdy sledovat znovu a znovu. Když byl téměř celý nahý, vstal a přešel k němu. Položil mu ruce na ramena a opřel si bradu o jeho temeno.

„Proč jsi nevystřelil?“ zeptal se jen.

Kenny mu neodpověděl.

„Nelovil jsi snad pro svého předešlého pána?“

„Ne,“ zašeptal Kenny.

„V pořádku,“ odvětil princ po chvíli ticha, kdy ho držel za ramena a byl v jeho těsné blízkosti. Odtáhl se. Ale zarazilo ho, když ho ten člověk chytil za ruku. Zabloudil k němu pohledem. Kenny se na něj ovšem nedíval.

„Omlouvám se,“ zašeptal znovu.

„Nic se neděje. I ti nejlepší lovci často minou zvěř, kterou mají přímo pod nosem.“

‚To nemyslím,‘ pomyslel si Kenny a pohlédl k zemi.

Pustil jeho ruku téměř stěží. Když se sám převlékl do rudého hábitu, pohlédl k princi, který ze sebe teprve nyní sundával svůj lovecký šat. Vydržel by ho sledovat takto nerušeně klidně i několik hodin, možná, že i dní. Jen ten pohled by mu stačil. Nebo si přál prodloužit tu chvíli, kdy se smaragdy střetly s jeho očima. Jako by se mu díval do duše. Četl ty nejtajnější myšlenky. Objevoval skryté sny. A lži, kterých se na něm musel dopustit.

Sledoval ho, kterak se k němu princ blíží.

Cítil jeho prsty, které se mu vrývaly jemně do pokožky na ramenou, když o ně ruce opřel a přitáhl si ho k sobě. Neustále zkoumal oči, které mu ovládaly mysl i život. Mlčeli. Vanyar měl kamenný výraz. Nad čím přemýšlel? Kenny neměl rád jeho dlouhé, nicneříkající pohledy. Polkl nasucho, přesto z něj oči nespouštěl. Nakonec se Vanyar k němu snížil a hluboce, vášnivě ho políbil.

„Buď mi společností dnes večer,“ vyzval ho Vanyar s úsměvem, kterému se nedalo odolat. A Kenny věděl, že mu propadává víc, než bylo zdrávo.

 

Lid království Elma se sešel na nádvoří v očekávání velké hostiny, která měla každou chvílí vypuknout. Všude hořely pochodně, víno teklo proudem, masa bylo požehnaně, vtipy sršely ze všech stran, smích se rozezníval nočním vzduchem. Kenny seděl po Vanyarově boku a sem a tam zabloudil pohledem k ruce, kterou měl princ téměř ochranitelsky kolem něj. Jinak měl pohled sklopený k zemi. Nečekal, že Vanyar začne oslavu slovy, že za člověka vedle něj by neváhal položit život a kdokoliv by o něm smýšlel ve zlém, toho nechá popravit. Elfové si mezi sebou nejdříve šeptaly, ale poté jedna žena zvolala slávu Vanyarovi a Kennymu. A ostatní se s bouřlivým souhlasem přidali.

Oči, které ho předtím propalovaly a chtěly zabít jedním pohledem, se na něj dívaly přátelsky, s něhou, porozuměním…

Falešné úsměvy a pohledy jenom proto, aby přežili.

Kenny jim to neměl za zlé.

Jen pár kapek vína vždycky usrkl ze svého poháru, aby přesvědčil Vanyara, že se skutečně baví. A přitom přemýšlel o Sisimis.

Jak bude chtít utéct, když se koná takováto slavnost?

Jak se k ní má dostat, když ho Vanyar má pod ještě větším dohledem, než předtím?

Král Carnic se ani této oslavy nezúčastnil.

 

Zatímco si elfové z Elma smáli, smála se tiše i Sisimis.

Žádné stráže nebyly poblíž.

Vstala a oči měla plné radosti a šílenství.

Přešla k drakovi, kterého probudila pohlazením po hlavě.

„Je čas,“ zašeptala jeho směrem. „Už brzy!“

 

Protože se Vanyar začal hádat s jedním vojákem, došlo i na rvačku. Té chvíle využil Kenny, aby se vytratil. Utíkal prázdnými, nestřeženými chodbami a v duchu se Vanyarovi omlouval. Vtrhl do královské místnosti a zadýchaně se rozhlédl. Ve tmě spatřil obrys královského trůnu. Přeběhl k němu a pohlédl za něj. Oddychl si. Oba meče zde pořád byly. Popadl je, vyhodil si je na záda a spěšným krokem, protože na další běh neměl dostatek kyslíku v plicích, se vydal pryč, pronásledován tajným pohledem Carnicových očí, který vycházel z jedněch předtím zamčených dveří, když se ten člověk hnal pryč.

„Dnes večer bude ještě veselo,“ zhodnotil Carnic nahlas a pohlédl směrem ke kruhovému nádvoří, kde spal drak jeho syna.

Nemusel dlouho přemýšlet, které dva meče ten člověk ukradl.

 

Sisimis slyšela splašený dech a rychlé kroky. Téměř vyběhla zpoza mříží a oddychla si, když viděla Kennyho.

„Chvíli to trvalo,“ uznal Kenny a cítil se provinile. Vůči nim všem. Vůči Sisimis. Vůči Vanyarovi. Vůči elfům ve sklepení.

„Jsem ráda, že jsi to zvládl,“ ujistila ho Sisimis úsměvem a hned si převzala své meče. Téměř láskyplně je objala a zavřela oči. „Děkuji.“

Po takové době se cítila celá.

„A co dál? Jak se odsud dostaneme?“ vyzvídal Kenny.

Sisimis ho přejela pohledem. ‚Na to není čas,‘ pomyslela si, když si meče vyhodila na záda. „Jednoduše - poletíme.“

„Poletíme?“ nechápal Kenny.

Sisimis se hravě ušklíbla.

 

Kenny po chvíli sledoval, jak volá na draka a otvírá mu mříže, které mu doposud braly svobodu. Když poté zakřičela nějaké slovo, drak tiše zavrčel. Prackou se rozmáchl po svých řetězech, několikrát prudce škubl a řetězce postupně popraskaly. Ty zbylé poté spálil vlastním dechem. Pomalu vylezl ze svého vězení, konečně volný. Vzhlédl k noční obloze a téměř užasle ji sledoval. Zlostně zavrčel směrem k hluku.

Sisimis se nehezky ušklíbla.

A Kenny si pomyslel, že nyní vypadala děsivěji, než samotný drak.

„Ukážeme jim, co to znamená poštvat si proti sobě draka,“ rozhodla hravě.

Dodatek autora: 

Přidáno asi tak na 3. pokus :D když vám jednou vypadne internet a pak se vám obrazovka sekne na jedné stránce a začne házet prapodivné hlášky, tak si člověk řekne, že to zkusí raději za chvíli, aby tady náhodou něco nerozbil :D

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 14
Najednou Takano vstal a pomalu kráčel kolem dokola. Haruka to po páté minutě...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 22
„Majo, mám na tebe obrovskou prosbu!“ „Je mi to jasný, musím ty nováčky jet...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
Koniec. Koniec zápasu oznámený písknutím píšťalky vo mne vyvolal vlnu smútku a...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
Pospíchám k lesu. Tam, kam nikdo ze vsi nechodí. Pověrčiví lidé se bojí divoké...