Po, 25/11/2019 - 00:00
8

Elfové s křikem prchali, když na nočním nebi spatřili volného draka. Ten nespokojeně zavrčel a vychrlil na ně notnou dávku svého ohnivého dechu. Byly vydávány zmatené rozkazy. Do zbraně. Utíkejte. Schovejte se. Palte. A mnoho dalších, které se překrývaly nebo si odporovaly. Princ Vanyar jen nechápavě sledoval svého draka, který byl volný. Rozhlédl se kolem. Kde byl Kenny? Ať už ho volal, nikde se jeho člověk nenacházel. Vystřízlivěl téměř ihned. Odchytil jednoho vojáka a přikázal mu, aby ho našel a odvedl pryč. Drak svým ocasem nebo prackami ničil hradby království Elma, které hořelo pod jeho nadvládou. Usadil se na zbytku z hradeb a hrdě zařval, až se jeho mohutný řev rozlehl po celém hradě i lese. Dlouhou dobu byl zde zajatcem, on, vznešený vládce nebes! Očima sledoval ty malé postavičky, jak se snaží uhasit jeho plamen. Když seskočil z hradeb na zem, několik z nich uzemnil, jiné rozdrtil pod svými tlapami. Rozhlédl se kolem. Kde je ten pach, který ho tolik dráždil?

Žlutýma očima se zaměřil na Vanyara, který na něj mířil hořícím šípem. Nežertoval. Opravdu se opovážil jít proti pánovi nebes. Drak výhružně zavrčel a mrskl ocasem o zem. Snažil se ho zkrotit, ale obrátilo se to proti němu. Mohl by ho spolknout, ale tížil by ho v žaludku. A Vanyar by ho mohl šípem připravit o oko. Ale nemohl. Ten tvor byl jedním z posledních svého druhu. A byl to jeho drak. Po chvíli sklopil luk se šípem k zemi. Nemohl ho zastřelit. Drak ho hrdě sledoval a vyčkával. Vanyar odhodil luk a šípy stranou. Drak učinil pár kroků k němu.

Vydechl na něj a sledoval toho elfa, který se ho ani v jeho nejsilnější podobě nebál. Mrzká bytost, která se před králem nebes doposud nesklonila. Ale cítil z něj moc a sílu. Toužil po svobodě, ale tento elf ho něčím fascinoval. Ať už pachem nebo tím, že před ním nikdy neutekl nebo že se mu nebál podívat přímo do očí.

Z upřeného pohledu na draka ovšem Vanyara vyrušil zvuk kopyt. Který zbabělec by utíkal z hořícího Elma, když ho má pomáhat zachránit?

Zornice se Vanyarovi zúžily, když na vraníkovi viděl tu rohatou bestii, které byl přivázaný… Kenny. Sledoval jejich rychlý pohyb, neschopen pořádné reakce. Drak se za nimi ohlédl, naposledy zařval, než se odrazil a několika máchnutím křídly se znovu vznesl do nebes. Ještě párkrát vydechl svůj ohnivý dech na království, učinil pár otáček a sám letěl daleko k horám, svobodný a nezkrocený.

„Koně!“ přikázal Vanyar jednomu elfovi rozzuřeně. „Nenechte je utéct! Zavřete bránu!“

Zoufalí lidé dělají zoufalé činy.

 

Sisimis a Kenny museli jednat rychle. Když Sisimis dala volnost drakovi, vysvětlila Kennymu své záměry. Bude její rukojmí. Tím pádem ji nemůže Vanyar zabít, dokud je nedopadne. Kenny ovšem nesouhlasil.

„Nepůjdu s tebou jako rukojmí, ale jako prostředník, který zabrání válce,“ ujistil ji. Sisimis se jen povrchně zasmála.

„Vanyarovu chuť po krvi nezastavíš,“ ujistila ho, když vešli do stájí. Na Kennyho otázku, proč neletěli na drakovi, se jen usmála, že žertovala. Nikdy by neusedla na svého přítele, když potřebovali všichni tři prchnout. Každý sám za sebe nebo dohromady? Kdyby šli po drakovi, mohli by ho sestřelit. Takhle odlákají pozornost oni, když pojedou na koni. Je lepší střílet na pohybující se terč na zemi, než na krále nebes.

Kenny jí neodporoval, když ho k sobě pevně přivázala, zády k sobě.

„Pevně se chytni sedla,“ instruovala ho. „A ať se děje, co se děje… nepouštěj se.“

S tímto ne pořádně promyšleným plánem vyběhli ze stájí a prchali skrz hrad. Brána se před nimi pomalu zavírala. Ale Sisimis se nevzdávala. Když je její společník volný, nesmí ho nechat čekat! Slyšela rozzuřený Vanyarův hlas a musela se ušklíbnout.

‚Užij si ten pohled, kdy o vše přicházíš!‘ pomyslela si vesele, když na poslední chvíli proběhli skrz bránu, než se před nimi uzavřela.

 

„Za nimi!“ rozkázal rozčílený Vanyar, který odchytil pobíhajícího koně, téměř ve zlomku vteřiny ho zkrotil a přiměl vydat se za uprchlíky. Drak kroužící oblohou byl nyní ta nejmenší starost pro něj.

A král Carnic všemu jen tiše přihlížel ze svých komnat.

Nebude zasahovat.

Když je jeho syn poblázněný, není mu již pomoci.

Po chvíli skrz hradby proběhlo pár dalších elfů, kteří se hnali za princem na koních. Neměli tak rychlého koně, jako on. A naděje, že dohoní vraníka, který byl také příliš rychlý, byť nesl dvě těla, byla také hodně mizivá. Ale všichni věděli, kam má Sisimis namířeno. Cesta jim potrvá celou noc. Když využijí les ve svůj prospěch a nadběhnou jim… můžou je ještě chytit, byť vyrazili s velkým zpožděním oproti nim. Dvě těla na jednom koni taky něco váží. Takže kůň neběží plnou rychlostí jako s jedním jezdcem.

Vše hrálo ve prospěch Elma.

 

„Všechno v pořádku?“ zakřičela na Kennyho, protože drak nebyl k utišení a všem oznamoval svou svobodu.

„Tak nějak,“ zhodnotil Kenny, když se snažil ze všech sil nespadnout a nestáhnout tak s sebou dolů i Sisimis. „Lepší by byli možná dva koně.“

„To by bylo podezřelé.“

„No právě!“

„Vydrž to celou noc!“

A popohnala koně, aby ještě zrychlil. Věděla, že běží pomaleji. Kdyby se toho člověka zbavila, jistě by jim utekla. Ale to nemohla udělat. Ten člověk jí předal zbraně. Věc, která tvořila celé její bytí. Nemohla ho nechat na pospas nejistému osudu. Jistě, mohl by tvrdit, že ho skutečně unesla. Tak to vypadalo. Ale uvěřili by tomu všichni?

„Musím ti poděkovat!“ zakřičela na Kennyho znovu.

„Za co?“

„Za něj!“

Krátce poté jimi nad hlavami proletělo mohutné dračí tělo. Konečně mířil k horám, svobodný, nezkrotný, divoký.

„Kam míří?“

„Orcylské hory! Jeho domov! Území královny Pernapoli! Místo, kde ho ukradli!“

„Copak ho Carnic nedostal jako vejce?“

„Pytláci jsou zde pořád běžní, stejně jako v lidském království!“

„Kam vůbec míříme?“

„Do Jahvi! Chvíli to ještě potrvá, ale pokud přežiješ cestu, nic horšího tě nečeká!“

Její slova ho moc neuklidnila.

 

Asi tak v dobré půlce cesty je štěstí opustilo. Šípy a kopí jim poletovaly kolem hlav, dokud je Vanyar vzteklým hlasem nezastavil.

„Nestřílejte, hlupáci!“ přikázal jim. ‚Vždyť strefíte i jeho!‘ pomyslel si, zatímco hnal svého koně, jak nejvíce mohl. Nedovolí jí, aby mu ho sebrala. Nesmí! Kůň jen zasténal nad dalšími ranami do těla a snažil se vyplnit přání svého pána. Pěnu měl u huby, sotva dýchal, napínal svaly a skákal dál, než předtím. Jak ho to učila královna Pernapoli. Stačilo si jen vzpomenout na tu mocnou, a přesto vlídnou ženu a hned kůň prchal o to rychleji.

Elfové, kteří následovali Vanyara mlčeli.

Přitom viděli šílenství… a zoufalství v jeho očí.

‚Princ opravdu své prohlášení o tom člověku myslel vážně,‘ zněly jejich pochmurné myšlenky. ‚Chce z něj snad udělat svého spoluvládce? Dva muži na jednom trůnu. Tak přece dohoda dvou království nezněla.‘

 

Dohoda dvou království. Dohoda mezi Elmem a Jahvi. Vznikla při nástupu krále Carnica a královny Pernapoli na trůn. Protože se v minulosti neustále vedly války o území, bylo potřeba dlouhé období míru, které by zubožená království mohla využít k tomu, aby se pomalu vzpamatovala. Protože se jednalo o dvě různá území, otec Carnica a Pernapoli o něj věčně soupeřil se svým rivalem, jiným elfím králem, jehož jméno bylo z historie vymazáno. Když vyhrál, zavedl dohodu. Dohodu, kterou museli respektovat všichni jeho následovníci. Právoplatnost koruny potomka toho, kdo je nyní panovník. Na obou stranách. Království Jahvi připadlo starší Pernapoli, království Elmo náleželo mladšímu Carnicovi. Království Jahvi po nástupu své nové královny na trůn bylo mírumilovným královstvím, zaměřujícím se na obchod a zemědělství, zatímco království Elmo po nástupu Carnica se soustřeďovalo na upevňování moci. Když se království Elmo radovalo z potomka svého krále, království Jahvi si žilo tiše a nerušeně v úpatí hor, prozatím bez oslav následníka trůnu. Předtím existovaly obchodní stezky do obou království. Ale i ty byly označeny za nebezpečné, když se na nich začali elfové postupně ztrácet. Bylo to ve chvíli, kdy Vanyar objevil potěšení z mučení jiných elfů. Carnic i Pernapoli dlouho řešili, jak tento problém vyřešit. Došli k další smutné dohodě - obchodní stezky budiž uzavřeny pro obě království.

Další dohoda se týkala, že se musí jednat o oboupohlavní královský pár. A pokud tato položka nebude naplněna, musí vládnout následník trůnu sám, dokud si nenajde partnera opačného pohlaví.

Ale král Carnic i královna Pernapoli oba stárli. Věčné čekání na potomka druhé strany bylo únavné i pro prince Vanyara. Jak dlouho je nechá královna ještě čekat?

 

Kennymu se zvedl žaludek, když znovu přeskočili nějakou kládu. Věčné poskakování koně, díky kterému několikrát málem spadl i se Sisimis, mu rozhodně nedělalo dobře. Ale věděl, že zpomalit nemůžou. Na otázku, zda se pořád ještě drží, neodpověděl. Postřehl, že se blíží k vodě.

„Neříkáme jim, kde jsme?“ zeptal se Kenny, když se Sisimis vrhla s koněm proti proudu.

„Právě naopak!“ zasmála se. „Smažeme tak svůj pach a zmateme je!“

Kenny raději neodporoval. Znala zdejší prostředí lépe než on. Pak se zarazil. Vzpomněl si na Vanyarovo poučení o zdejším větru. Je vždycky na straně elfů. Myslel to doslova a v každém případě?

Kůň chvíli bojoval proti proudu, do kterého ho Sisimis hnala, a poté vyběhl na břeh, celý mokrý.

„Mělo to nějaký význam?“ zeptal se Kenny.

„Smazal svůj pach a než ho znovu najdou, budeme mít už náskok!“ smála se Sisimis.

‚Jako bychom ho neměli už dostatek,‘ pomyslel si Kenny trpce. Cítil se špatně vůči Vanyarovi. Vždyť ho zradil! Začal mu konečně věřit, svěřoval se mu… a on ho zradil! Podle, jako nějaký královrah. Otřepal se při té myšlence. Sice je zajatec, ale zároveň je zrádce. A ta myšlenka bolela. I když to dělal pro jeho dobro, až se to Vanyar dozví, bude ho nenávidět.

„Lituješ svého rozhodnutí?“ zeptala se Sisimis, když se znovu hnali nočním lesem.

Kenny na chvíli zaváhal, než rázně řekl: „Ne. Až poznám druhou stranu mince, rozhodnu se, kdo z vás má pravdu.“

„Druhou stranu mince?“

„To neřeš.“

Sisimis jen pokrčila rameny a popohnala koně trochu víc doleva.

 

Trvalo to kratší dobu, než Sisimis počítala. Když jí kolem hlavy proletěl šíp, prosvištěl nočním vzduchem a zapíchl se do stromu, který po chvíli Sisimis a Kenny minuli, bylo jí jasné, aniž by se musela ohlížet, že mají Vanyara v patách. Naštvaného následníka trůnu, který má plné právo zuřit. Nestřílel jen tak nazdařbůh. Záměrně se netrefil. Znala jeho schopnosti. Neslyšela jeho hlas, a to ji děsilo. Když býval princ Elma zticha, zuřil mnohem víc, než když soptil nadávky.

Slyšela, že vytáhl další šíp.

‚Blázní snad?‘ pomyslela si a konečně se ohlédla.

Vanyar otěže nedržel. Jeho kůň snad pořád zrychloval a doháněl je. A Vanyar se soustředil na jediné - pořádně zamířit na tu, která se ho rozhodla rozčílit. Byla to tvář, se kterou se Kenny nikdy nesetkal. Hněv, který se ve Vanyarově tváři objevoval v čím dál větší míře, ho děsil. Smaragdy plné nenávisti a chutí zabíjet sledovaly svůj terč. Jako by se sám zastavil v čase. Nevadil mu neustálý pohyb koně. Mířil přesně.

Sisimis vykřikla, když ji šíp zasáhl do nohy. Naslepo po princi hodila dýku, snad aby ho zbavila rovnováhy. Princ ovšem nehnul ani brvou, když znovu zamířil na svůj terč, dívaje se do vystrašených očí člověka.

Kenny zkopíroval Vanyarovu trasu očí a pochopil. Mířil na Sisiminu druhou nohu. A nezaváhá. I kdyby ho pohledem vyzýval, aby to nedělal, střelí i tak.

Proto se rozhodl pro šílený krok.

Pokud tím zabrání Vanyarově šílenství a navrátí mu zdravý rozum, přijme tu bolest za něj.

Když Vanyar šíp pustil, rychle se pohnul stranou. Osud mu přál, že to vypadalo, jakoby ho kůň při skoku svými boky přiměl pohnout tím směrem. Slabě vykřikl bolestí, když se mu šíp nešikovně otřel o stehno. Zabralo to, aby se Vanyarův zdravý rozum znovu spustil a on si uvědomil, že nemůže jen tak bez rozmyslu střílet. Jeho zaváhání využila Sisimis a vrhla po něm nějaký váček, který měl kůň n svém sedle přivázaný. Vanyar se ohnal rychle mečem a rozřízl balíček napůl. Skrývalo se v něm jakési koření, před kterým rychle zavřel oči, aby ho neoslepilo.

Jeho kůň to štěstí neměl. Po chvíli zařehtal, když se mu koření dostalo do pysků a postavil se na zadní nohy, div Vanyara ze svých boků neshodil. Jeho boj o zkrocení neposlušného koně bez sedla Kenny už neviděl.

Chvíli to trvalo, ale zkrotil ho. Ztratil drahocenný čas.

Mezitím se Kenny ohlédl na Sisimis.

„Je to jen škrábnutí!“ přesvědčovala ho, když zahazovala šíp ze své nohy ulomený v půlce. „Tohle je moje chyba. Nevycítila jsem ho v čas!“ zuřila.

„Nemohli jsme to vědět,“ ujišťoval ji Kenny.

„Ne! Kvůli mně jsi byl raněn. Vtáhla jsem tě do našeho sporu…“

Byla myšlenkami mimo. Začínala litovat svého rozhodnutí. Udělala z tohohle nevinného člověka svého rukojmího. Královna ji nepochválí. Neuvidí ji ráda, když za její svobodu budou muset zaplatit jiní a tento člověk. Scvakla zuby naprázdno. Pokud ale zabrání válce, možná nebude potrestána tak přísně!

 

Laston koně prudce zastavil, když zpozoroval prince na vzpínajícím se koni.

„Princi Vanyare!“ zvolal, když vedle něj zastavil.

„Za ní!“ přikázal mu Vanyar zle. Proč se starají o něj?! Mají ji chytit a popravit! „Je-li ti život milý, za ní! A přiveďte ho živého!“

Co je to za prince, když ani koně nedokáže zkrotit?

Párkrát prudce trhl uzdou. Kůň se i přesto vzpínal. Prudce dýchal a snažil se dostat koření z pysků a nozder.

„Princi!“ zvolal Taurino po chvíli a seskočil ze svého koně. Jeho kůň nebyl nejrychlejší, ale Vanyar dokázal přimět i pomalého koně utíkat jako o život. Nebylo potřeba slov. Jen koně svému princi přidržel a pak viděl, jak na jeho zádech prchá skrz les, zoufalství a šílenství v očích. Poté se jal uklidnit vzpínajícího koně, který kopal kolem sebe.

 

„Nemůžeme zastavit?“ zeptal se Kenny, když se mu znovu stahoval žaludek.

„Pokud si přeješ být zase zajatcem, tak prosím!“ odvětila Sisimis drze a rozhlížela se.

Díky Vanyarovi ztratila přehled o tom, kde se nacházeli.

Ve tmě se nedalo dobře orientovat. Kdyby bylo slunce, podle stínů nebo rostlin kolem by možná zjistila, kde se nyní nachází. Vrátit se k řece nemohla. Zpomalit také nemohla. Pohlcovala ji drobná panika.

Štěstí nebylo na jejich straně.

Protože ve stínech noci neviděli pořádně ani na špičku nosu a protože se měsíc pokrytecky skryl za mraky, nemohli si všimnout ani pastí na zemi před nimi, připravených lovci. Když tedy kůň přeskočil další kládu z posledních sil, co mu ještě zbývaly, země pod ním se propadla. Zoufalé zařehtání se ozvalo do noci. Kdyby to byla pouze skrytá prohlubeň v zemi, dalo by se z ní dostat. Ale protože kůň skočil tak nešikovně, oba své jezdce ze sebe shodil a zlomil si přední nohu. Sténal bolestí, oči vykulené a prosící pohled upírající na Kennyho, který ani pořádně netušil, co se stalo a jak se ocitli v té díře.

Sisimis vztekle zanadávala a udeřila do země.

Nad smutným hlasem koně jen zavřela oči.

Omluvila se mu v jazyce svých předků a kůň se trochu uklidnil, když jeho hlavu sevřela mezi koleny.

„Odpočívej v pokoji,“ zašeptala smutným hlasem, než vytasila svůj meč.

„Blázníš?“ zhrozil se Kenny.

„Ušetřím mu trápení!“ vyštěkla po něm Sisimis. I jí samotné se ta myšlenka příčila. Ale se zlomenou nohou už nemůže běžet dál… donesl je až sem… to nejmenší, co pro něj může udělat, je ukončení jeho trápení. Pohlédla do tmavých očích. Dech koně se pomalu zklidňoval. „Omlouvám se, příteli, byla jsem neopatrná,“ zašeptala, když hladila koni pysky a krk. Kůň po chvíli klidně zařehtal. Trochu se odsunul, když cítil chladnou čepel na svém krku, ale Sisimis ho vlídným hlasem uklidnila.

Kenny jen zavřel oči a zakryl si uši, když slyšel, jak se čepel zarývá do masa. Kůň ještě jednou zasténal, než i jeho dech utichl.

Sisimis ztěžka vydechla.

„Musíme dál,“ rozhodla, když opatrně položila hlavu koně na zem. Bylo jí jasné, jak se ten člověk vedle ní nejspíš tváří. „Aby jeho oběť nebyla zbytečná!“ dodala a stiskla mu rameno pevně mezi prsty. „Dokážeš chodit?“

„Možná…“ uznal Kenny.

 

Běžet nemohli. O rychlé chůzi nemohla být řeč. I Sisimis měla problém vůbec jít delší dobu. Ale jinou možnost neměli. Čekala je ještě dlouhá cesta. Nemluvili. Sisimis ho pevně držela za ruku, aby nezabloudil. Sama se orientovala jen stěží. Ale jakási vnitřní síla jí říkala, že se blíží domovu. A to ji pohánělo kupředu. Sem a tam tiše zasyčela nebo vyřkla nadávku v jazyce, kterému Kenny nerozuměl.

„Nebylo by moudré počkat do rána?“ zkusil se Kenny zeptat.

„Až nás najdou a mně popraví?“ zeptala se Sisimis s ironickým smíchem.

„Takhle se ale daleko neposuneme.“

„Já vím!“

Zoufalství znělo v jejím hlase.

„Vím, že jsem zase zklamala! Ale přesto musíme dál!“

 

Dávali nohu před nohu téměř automaticky. Nevěděli, kam jdou. Měli sotva sílu na to, aby se drželi toho druhého, a aby nepadli k zemi vysílením. Vanyara ani vojáky neslyšeli a dlouhou dobu je ani neviděli. Bylo to dobré znamení nebo špatné? Ztratili se? Sisimis už jen stěží hýbala nohami před sebe. Ztrácela víru i naději, že se z lesa dostanou ještě tuto noc. A ráno v lese by pro ně znamenalo smrt. Pokud by nyní zastavili, znamenalo by to pro ně smrt. Meče jí těžkly na zádech. Přála si, aby země pod nohami byla tak rovná, jako nyní, aby na ní nebyly kořeny, rostliny nebo kameny, o které by mohl jeden z nich zakopnout a stáhnout tak druhého k zemi s sebou. Smysly se jí otupovaly. Ještě tolik krve přece neztratila. Šíp nechala v noze. Neměla nic, čím by si ránu zaškrtila. Musela doufat, že to vydrží. A že to hlavně vydrží ten člověk.

 

Měsíc je zradil. Slunce je zradilo. Oni sami se zradili navzájem. Sisimis se prudkým trhnutím probudila. Tvář měla od mokré zeminy. S hrůzou se rozhlédla kolem sebe. Kdy padli vysílením? Pomalu vstala a kousla se do zápěstí nad prudkou bolestí v noze. Musela to vydržet. Ještě chvíli! Ušli víc, než počítala, že by mohli ujít! Zatřásla s Kennym, aby ho probudila. Když nereagoval, obávala se nejhoršího. Naštěstí se po chvíli probudil.

„Můžeš vstát?“ zeptala se, když mu pomohla do sedu.

Nakonec se museli podpírat navzájem.

„Jakmile dorazíme do Jahvi, ránu ti nechám vyčistit,“ slibovala mu, aby ho udržela v jakési naději, že když bude dávat nohu před nohu, tak že někam dojdou.

„Nedostihnou nás?“ zeptal se Kenny otupěle. Mysl měl prázdnou a bylo mu horko. Viděl rozmazaně a jen z donucení dával nohu před nohu.

„Určitě ne. Už by nás dávno dostihli, kdyby znali naši polohu,“ přesvědčovala ho.

 

Sisimis se zeširoka usmála, když konečně po takové době spatřila hradby království Jahvi. Oči se jí zalily slzami radosti. Už jenom seběhnout z kopce, přes most… a bude doma.

„Ještě chvíli,“ podbízela Kennyho, když spolu pomalu šli z kopce.

Kenny už téměř nereagoval. V hlavě mu hučelo a žaludek se mu pořád převaloval. Nejednou předtím museli zastavit, protože mu nebylo dobře.

„Slibuji, že ti seženu nejlepšího lékaře,“ promlouvala k němu, ale on ji slyšel jen zdálky.

Sisimis už také neměla mnoho síly. Spíš to byla ona, kdo nyní člověka tahal kupředu, kdo ho podpíral. A levou nohu měla v jednom ohni, téměř ji necítila zároveň. Každý krok ji stál mnoho úsilí. Ale když viděla obří hradby království Jahvi, získávala prapodivnou sílu, která ji táhla blíž a blíž.

 

Elfové na hradbách zpozorněli.

Už v noci viděli nad lesem poletovat draka, slyšeli jeho řev a zlost.

Ale nyní viděli dvě vzdálené postavy, které se blížily k hradbám Jahvi příliš pomalu, aby se jednalo o útok nebo o obchodníky nebo lovce. A podpírali se navzájem.

„Co se děje?“ zeptal se jeden elf, který předtím vyprovázel krále Elma, generál Halnor.

Plavovlasí elfové beze slova pohlédli ze svého generála na dvě blížící se postavy, které se spíše motaly, než aby šly.

„Co jsou zač?“ zeptal se Halnor.

„Nevíme. Ale nevypadá to na útok,“ podotkl elf s přilbou a kopím.

„Máme je vyzvat, aby se zastavili?“ zeptal se druhý elf.

„Až budou blíž,“ zhodnotil Halnor a potom zpozorněl. „Sisimis,“ vydechl šokovaně. Ostatní elfové se ohlédli za tím jménem jako za zjevením. „Otevřete bránu!“ přikázal jim Halnor. Elfové hned učinili, co jim přikázal.

Sisimis se radostně usmála, když viděla, že se brána před nimi pomalu otevírá.

 

Vanyar prohledal celý les se svou družinou. Byl zoufalý. Mrtvého koně našli před východem slunce. Nemohli se tedy z lesa dostat pěšky tak brzo! Utíkat nemohli! Určitě ne ta špína… Jediné, co Vanyar v této chvíli mohl, bylo počkat na ně přímo před bránou do království Jahvi. Hnal koně kupředu. Aby je překvapil. Aby jí rozdrtil veškeré naděje, které si ta hlupačka vysnila! Stejně zemře… Nechala jeho draka utéct… Už ji nebude potřebovat. A také ho zradila, ale to byla ta nejmenší věc, co ho trápila. Především mu ukradla Kennyho. Čím mu vyhrožovala, aby ho mohla unést? Napadla ho hrozná myšlenka a rychle se rozhlédl kolem. Ne… Jistě ho nezabila! Vždyť by si tak sama sebrala pomyslný nástroj k vyjednávání! Bylo vyloučeno, aby se ho zbavila. Proč by ho unášela, když ho nepotřebovala?

Zbývalo mu jen pár chvil, než dorazí na most spojující les s královstvím Jahvi.

 

„Halnore!“ zvolala Sisimis téměř radostně, když viděla rýsující se postavu ve slunečním svitu.

Halnor zpozorněl, když viděl, koho to Sisimis tahá.

‚Co zamýšlí s tím člověkem? Jak utekla?‘ nechápal, než se vydal téměř s poklusem k ní. Ostatní elfové za hradbami se zastavovali a šokovaně sledovali návrat Sisimis.

„Generále!“ zvolal jeden.

Snažil se ho upozornit na blížící se hrozbu v podobě Vanyara, který hnal koně z kopce v plné rychlosti.

Byl tak blízko. Nemohl to nyní vzdát!

Halnor přimhouřil oči. Nastalá situace se mu ani trochu nelíbila. Pohlédl na Sisimis, která má téměř strach v očích, kterak vleče člověka z posledních sil.

‚Omlouvám se, královno Pernapoli,‘ pomyslel si, než se rozběhl k Sisimis. Člověka, který byl k jeho překvapení příliš lehký, si přehodil přes rameno a Sisimis popadl za ruku. Téměř násilím ji donutil k posledním pořádným krokům. Ohlédl se přes rameno k blížícímu běsnícímu princi.

Vanyar už, už natahoval ruku. Byl tak blízko.

Než prudce zastavil svého koně.

Chyběl kousíček, když se před ním zavřela brána.

Seskočil z koně a začal do ní bušit a kopat vzteky.

Soptil rozkazy a nadávky, vyzýval královnu Pernapoli, aby otevřela bránu.

„Nebo se snad Jahvi bojí právoplatného hněvu následníka Elma?“ zakřičel Vanyar vzteklým, šíleným hlasem. Kopl do brány, která se tentokrát trochu pohnula. Dokonce i Halnor zpozorněl.

„Co jsi to provedla, Sisimis?“ zeptal se šeptem.

„Musím mluvit s královnou!“ řekla Sisimis rázně. Ozvala se další rána. To jen Vanyar vztekle udeřil do brány a znovu svá slova zopakoval.

„Ten člověk náleží mně!“ slyšela Sisimis jeho hlas.

Nebyl čas se vyptávat.

„Sisimis?“ oslovil ji Halnor.

„Žádám audienci u královny,“ trvala Sisimis na svém, přestože jí v noze tepalo. Pohlédla na člověka, který ležel v prachu na zemi. „A nejlepšího lékaře pro tohohle člověka,“ dodala.

 

Kenny se trhnutím probudil, když cítil něčí dotek na svém čele, a prudce se posadil do sedu. Zmateně se rozhlížel kolem. Měl nepříjemný pocit, že něco podobného již zažil. Přerývavě dýchal a oči měl doširoka otevřené a díval se jimi na cizího plavovlasého elfa. Elf zamrkal, položil hadr a nádobu s vodou k zemi a zvedl ruce v náznaku, že mu nechce ublížit. Poté na něj i vlídně promluvil.

„Nechci ti ublížit,“ mluvil pomalu a gestikuloval rukami. Snad si myslel, že mu Kenny, coby člověk, nerozumí. Poté mu ta samá slova zopakoval v lidském jazyce. Nevěděl, že mu Kenny rozumí a nechtěl ho tedy vylekat. Na chvíli se odmlčel, když hledal správná slova. „Máš horečku, muset spát. Musíš spát,“ opravil se a pozvedl obočí, aby se ujistil, že mu vylekaný člověk rozumí. „Rozumíš mi?“ zeptal se elf a ukázal z něj na sebe.

Kenny nebyl schopen slova. Ne proto, že by mu nerozuměl.

„Máš horečku,“ pohladil si elf čelo a pak ukázal na jeho stehno. „A jsi raněný. Musíš spát.“

„Co jste zač?“ zeptal se Kenny konečně. Elf zamrkal. Měl elmský přízvuk…

„Jsem lékař,“ ujistil ho elf. „Byl jsi v doprovodu slečny Sisimis, když jsi sem přišel,“ snažil si získat jeho důvěru a zároveň se ujistit, že v tu chvíli ještě vnímal.

„Kdy?“ zeptal se Kenny ihned.

„Před dvěma hodinami.“

Dvěma?“

„Ano, pane. Blouznil jsi v horečce. Chtěl jsem ti nyní vyměnit obvaz na noze. Byl jsi raněn.“

Viděl jeho pohled a strach v očích. Vstoupil do jeho intimního prostoru a sevřel jeho ramena mezi prsty, aby ho uklidnil.

„Neboj se.“

Kenny ze sebe jeho ruce ovšem rychle setřásl a rozhlédl se znovu kolem. Elfí lékař si povzdychl. Bylo mu jasné, že tak snadné to nebude. Nejlepší by bylo, kdyby ještě pár chvil spal. Mohl by mu aspoň tu horečku srazit bylinkami a vyměnit obvaz v klidu.

„Jmenuji se Ahantuon,“ promluvil po chvíli ticha, kdy ho ten člověk jen mlčky pozoroval, nakrčený co nejdál od něj. „Jak se jmenuješ?“

Kenny ho podezřívavě sledoval.

„Mám syna,“ zkusil lékař vést rozhovor. „Je přibližně v tvém věku.“

Jeho pacient se ovšem moc do rozhovoru neměl a jen ho podezřívavě sledoval.

„Mám dojít pro paní Sisimis, aby tě ujistila, že ti nehrozí nebezpečí, když mě necháš, abych tě ošetřil?“

Opět mu odpovědí bylo mlčení a obezřetný pohled.

Ahantuon si povzdychl.

Kenny s sebou trhl, když dveře zavrzaly a dovnitř vstoupil nějaký další elf. O dvě hlavy vyšší a statnější, než tenhle Ahantuon.

„Ach, generále Halnore,“ projevil mu lékař značnou úctu a zlehka se mu pouklonil.

„Vidím, že je už vzhůru,“ generálova tvář vypadala úlevně.

„Ano, před chvíli se probudil.“

„Řekl už něco?“

„Ano. Rozumí naší řeči.“

Halnor pohlédl na člověka krčícího se na druhém okraji postele. „Co jsi mu provedl?“ zažertoval Halnor s úšklebkem směrem k lékaři.

„No dovol? Jen jsem ho chtěl prohlédnout, nic víc,“ cítil se Ahantuon dotčen.

„To by před tebou tak neprchal.“

„Nevím, co s ním je, když ho nemohu vyšetřit.“

Halnor upřel své oříškové oči na člověka, který mu rázem připomínal zraněné zvíře, které vrčelo na všechny kolem sebe a krčilo se v rohu, v nedůvěře a strachu.

Nechtěl si ani představovat, čím si musel procházet v Elmě, když reagoval na obyčejnou pomoc lékaře takto.

„Mám vyřídit královně Pernapoli, že se probudil?“ zeptal se Ahantuon.

„Sisimis jí nyní podává zprávu. Nerušil bych je, být na tvém místě,“ zamyslel se Halnor nahlas.

„Sisimis?“ zopakoval po něm Kenny.

Halnor k němu znovu zaputoval pohledem. „Rozumíš mi, že ano?“

Odpovědí mu bylo tiché přikývnutí.

Halnor se usadil na zem vedle postele a chvíli mlčel. „Víš, kde nyní jsi?“

Pokud ho aspoň trochu rozmluví, třeba mu tím i pomůže.

„Království Jahvi.“

Halnor přikývl. „Správně. Byl jsi zde někdy předtím?“

„Ne.“

„Jak se jmenuješ?“

Nastalo ticho.

„Já jsem Halnor. Těší mě.“

„Kenny.“

Halnor chvíli váhal, než jeho jméno zopakoval bezchybně, čím si získal Kennyho drobnou pozornost.

„Jak jsi poznal Sisimis?“

Kenny pohlédl na deku, na které doposud ležel, a stiskl jinou mezi prsty.

„Nemusíš odpovídat, pokud nechceš,“ uklidnil ho Halnor vlídným hlasem. „Také máš dostatek času, aby sis odpovědi rozmyslel, pokud chceš.“

Generál Jahviské armády se nemusel obávat, že by mu tento člověk prozatím lhal. Věděl, jak se tváří lidi, kteří lžou. Věděl, jak se tváří elfové, kteří lžou. Jeho pozornost a vlídnost ho dostala na místo, kde nyní byl. Byl to dobrý generál, který si každou strategii předem promyslel, než ji schválil. I tento svůj pokus rozmluvit člověka si pořádně promyslel ve chvíli, kdy vstoupil dovnitř.

„Přeješ si odpovědět?“ zeptal se po chvíli.

„Na území Elma.“

„V jaké situaci?“

Nastalo opět ticho.

„V pořádku. Nemusíš odpovídat.“

„Několik měsíců zpátky… když…“

Když?“ zopakoval Ahantuon. Halnor po něm koukl nehezkým pohledem. Káral ho, že narušuje rozhovor, který s tímto člověk vedl. Ahantuon jen sklopil pohled k zemi a mlčel.

Zase bylo v místnosti ticho.

„Byl bys ochoten zodpovědět několik otázek i naší královně?“

Kenny k němu zmateně vzhlédl.

„Jestli si přeješ, Sisimis tě může nyní navštívit. Odvede tě za královnou Pernapoli,“ mluvil Halnor dál, když měl jistotu, že má jeho pozornost.

„Za kým?“

Ahantuon se už nadechoval, že toho člověka nejspíš napomene. Jak si mohl dovolit neznat milou královnu Pernapoli?!

„Za královnou Pernapoli. Sestrou krále Carnica. Tetou prince Vanyara. Právoplatnou královnou království Jahvi,“ odpověděl Halnor dříve. „Naše královna by si s tebou sama ráda promluvila, pokud ovšem souhlasíš.“

Kenny měl myšlenky rozházené. Pořádně nevnímal. V hlavě mu hučelo a tělo mu sužovala horečka.

„Jako lékař to nedoporučuji,“ ozval se Ahantuon.

„Rozhodnutí je na něm,“ ujistil ho Halnor. „Pokud pozvání přijme, královna zajistí jeho bezpečí i případnou lékařskou pomoc, když to bude potřeba.“

„Přijímám,“ překvapil je oba Kennyho hlas a zabloudili k němu pohledem. „Zaveďte mě k ženě, kterou nazýváte královnou Pernapoli.“

V jeho očích už nebyl strach a nedůvěra. Ale něco jiného.

‚Dokud je ještě čas a já mohu zastavit Vanyarův hněv. Dokud ještě mohu zabránit válce, která díky mně může vzniknout,‘ pomyslel si Kenny.

4.857145
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Dnes jako obvykle trávím svůj veškerý volný čas na lenošce, která je pro mé...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 38
Test T.            ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
„Isano Yawasaki a toto je môj syn Nori.“ Predstaví sa...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 26 Přijímací zkoušky (Andrail, Rei a...