Út, 12/11/2019 - 19:57
2

Věnování: 
for Armiger

Poslední dobou se kolem mě děje zvláštní fenomén. Souvisí hlavně s nahotou.

Jako už několik dní předtím, jsem se probudil s neskutečnou bolestí hlavy a nestačil se, kde to sakra jsem. Byl to sice pořád ten stejný hotel ale pokaždé jiný pokoj. Detektivní znalosti se mi v tu chvíli dost vyplatili, jelikož jsem to poznal hlavně podle výhledu z okna a barvy koberce. Mám zvláštní pocit, že všechno není úplně v pořádku, obzvlášť moje tělo plné kousanců a ejakulátu. Musím zřejmě přestat pít, nebo se z toho nikdy nevyhrabu. Za všechno přeci jen můžou ty stupidní vraždy na objednávku, jenom mi přidělávají hladinu stresu.

Při pomyšlení na práci jsem koutkem oka zavadil o hodiny na nočním stolku. Už bych měl sakra vyrazit nebo to nestihnu do kanclu včas. Odhrnul jsem modrou peřinu, která byla spíš dekou, a pomalu svoje tělo donutil k poloze vztyk. V tu samou chvíli mi přejel mráz po zádech.

Tentokrát něco bylo jinak! Moje vzpomínky nebyly tak zamlžené jako doposud.

Rozpoznal jsem v nich druhé lidské tělo nad sebou, i to jak se mírně pohybuje nahoru a dolů v oblasti mého klína. Tohle že se stalo? Není to je halucinace z přetažení a chlastu? Ne, to se nemohlo…

.

 

****

…na špičce jsem cítil známé pnutí a celkově po celé délce byl pocit stejně intenzivní, jako kdybych měl právě sex. Vlhko mě svíralo tak pevně až se mi málem zamotala hlava ale i tak jsem měl dost zkušeností na to, abych obstál a hrál s výstavním tělem naší malou hru. Klouzal jsem dovnitř a ven a vůbec si nevšimnul drobného podstatného detailu. A po chvíli se na těle vynořilo něco, co by tam za normálních okolností být nemělo. A když mi břicho smočilo něco bílého a důvěrně známého, došlo mi to, co mi unikalo i se všemi ostatními následky.

Já to tu dělám s chlapem!

Normálně to tu píchám do chlapa! A dokonce se mi to líbí sakra!

Chci víc! Víc z něho!

.

****

Co se to jenom do prdele děje a jak jsem se mohl rozhodnout k něčemu takovému?! Jak sakra?!

Chytil jsem se za hlavu a snažil se rozpomenout na tu nejdůležitější věc. Kdo to sakra byl?! A jak to, že jsem mu tak snadno podlehnul? To jsou super otázky při pondělním ránu, to vám tedy povím. Už teď mi to dost rozladilo náladu. Myslím, že tohle nespraví jedno kafe. Ale sprcha by mohla ledacos vymazat. A tak je vcelku jasný, kam moje rychlý kroky směřovaly jako první. Přísloví, že všechny cesty vedou do Říma, by se mělo změnit na, všechny cesty vedou do nejbližší koupelny.

Teplá voda pomohla víc, než jsem si prvně myslel. Když jsem se oblékl a vylítnul z pokoje na chodbu, napadlo mě, že je zřejmě už zaplacený a tak můžu zjistit jméno mého očividného násilníka. Nedalo mi to a prsknul jsem trochu smíchy na dveře od výtahu. Ta představa byla vtipná ale zároveň i dost znepokojivá. Na recepci jsem požádal o kontakt na mého tzv. kolegu z pokoje. Slečna neměla problém mi ho dát a tak jsem se dozvěděl, že hledám násilníka jménem Peter Braun. Hned mi bylo jasný, že je to falešný jméno a že zřejmě z databáze zjistím, že jich jen v Henhill existuje na pět set. Tak tahle stopa ti úplně nevyšla Stone. Zmuchlal jsem papírek se jménem a číslem a nechal ho v kapse saka. Na tohle tak úplně čas nemám, ale rozhodně bych to neměl nechat jen tak. Zkusím něco zjistit o tomhle hotelu a uvidím. Na ulici jsem si zapamatoval vše potřebné a pak si stopnul taxíka.

 

****

Na služebně jsem zjistil, že přibyla další dost profesionální vražda. Byla dvojitá a stala se v bance za bílého dne. Tentokrát to ale nebyl podpis mého případu Uno, což jsem poznal hned z přehledné tabule plné fotek obětí. Šéfům to zřejmě došlo taky a tak prostor na vyřešení dostal sousední tým pod velením detektiva Harrisona. Byli jsme na stejném patře už několik let, ale moc jsme se spolu nebavili. Nebylo to tím, že bychom nesnášeli někoho z druhé strany, jen prostě nebyl čas na tlachání. Dneska tomu zřejmě nebude jinak, dle toho štosu papírů, co mi leží na stole. Vzdychnul jsem, sundal si sako a posadil se do vážně nepohodlné židle. Protáhl jsem si ramena a pustil se do práce, kterou moje postavení vyžadovalo. Přitom jsem se sem tam kouknul na fotky obětí a přečetl si výpovědi z předchozích případů. Bylo to všechno moc divné, zastřené, suché. Jako by to celé bylo jedna velká pohádka napsaná předem. Jako by svého zlého černokněžníka chránili.

Zaklapnul jsem desky plné krve a masa a rozhlédl se prosklenými dveřmi po svých třech podřízených. Simon DeRoy zrovna něco zběsile ťukal do počítače a fascinovaně hleděl na čísla na monitoru. Takhle nabuzený je od té doby, co nastoupil, no snad mu to vydrží alespoň rok. Pak se ho budu muset zeptat, co to tak náruživě vyhledává. A taky na to, kdy si naposledy umyl svou dlouhou hřívu. Zase by se z té nadprůměrné mastnoty dal stáčet olej. U stolu naproti němu seděla Lisa Greenová. Celkem atraktivní blondýna s hrozným smyslem pro humor a abnormálně chladnýma hnědýma očima. Ale přidělenou práci splňovala dobře, což pro mě bylo na prvním místě. Co na tom, že pije kafe bez kofeinu a poslouchá RNB. Pousmál jsem se smutně a pohlédl na třetího, asi nejméně frustrujícího člena své party. Lesley Marks byl nejzkušenější a nejpřijatelnější osoba, co jsem kdy poznal. Dokázal se z žít s každou skupinou, do které byl přidělen a skvěle jí vždy podporoval. Jeho po vojensky střižený ježek ještě umocňoval stabilitu jeho přítomnosti. Měl jsem ho nejraději z celého patra a nebyl jsem jediný. Uměl si holt získat lidi kolem sebe. To jsem mu trochu záviděl.

Na to, že jsem si se svým týmem někdy pořádně nesedl, jsme pracovali výkonně a spolehlivě. Ne že bych je nesnášel nebo tak něco, spíš oni nemuseli mě. Ale to je u šéfů zřejmě normální. Podřízení už s principu musí být proti vám, jinak by to s největší pravděpodobností podezřelé. Rozhlédl jsem se znovu po jejich zaplněných stolech a skončil u kávovaru v rohu za Lisou. Polknul jsem tu hroznou pachuť, co mám od rána na jazyku a rozhodl se pro dnešní první kávu. Jemně praženou samozřejmě. Všichni tři se po mě ohlédli a sledovali koutkem oka mou cestu k životodárnému kofeinu. Když jsem sahal pro hrnek, s velkým tiskacím ŠÉF, otočila se na mě Lisa a teatrálně si odkašlala. Už jsem si zvykl na její kašlací prosby o pozornost, ale copak mě jednoduše nemůže oslovit jménem? Nebo alespoň tím uctivě familiérním slovem Šéfe? Zahnal jsem myšlenku s ironií před tečkou a podíval se po ní klidně s hrnkem u nosu.

„Děje se něco, Liso?“

„Jen maličko. Mám něco k tomu mrtvému homoušovi. Zřejmě měl v péru víc než…“

„Svůj fanatizmus si nech laskavě pro sebe! A k věci,“ přerušil jsem ji, jelikož tyhle řeči jsem neměl rád.

„Fajn. Na konci obětina pindíka se našli tři různé stopy spermatu. Tudíš možných pachatelů.“

„To zní víc zajímavě než tvoje první věta.“

„To DNA jsem prohnala databází a shoduje se ve dvou případech se známými firmami. To třetí je neznámé. Tedy pro počítač,“ Liz pokrčila rameny a povzdechla si. Neměla ráda slovo neznámé a v souvislosti s daty policie ještě míň. Pousmál jsem se nad její rýsující se vráskou na čele.

„Dvě zatím postačí. Hledej dál.“

„Rozkaz,“ odpověděla jen stroze a už mě zase nevnímala.

„Marksi, ty projeď pitevní zprávu a forenzní důkazy. Chci vědět víc, než jen to, že ho probodnul jak špekáček.“

„Jasný, Šéfe.“

„A my prověříme ty dva,“ dodal jsem do éteru a čekal, zda to mému dlouhovlasému kolegovi dojde samo. Ne, že bych chtěl s omastkem trávit celý půlden, ale musel nasbírat zkušenosti. A jinak než takhle to nejde, tedy v praxi a co nejdál od kanceláře.

„Tím myslíte mě, co?“ Ozval se Simon a bylo znát, že se mu od monitoru do zimy vůbec nechce.

„Ano tebe. Vzduch ti prospěje.“

„Tady jsou ty jména a adresy, Šéfe,“ ozvala se Liz po svém mírném zakašlání a podala mi malý čtvercový růžový papírek. Nekomentoval jsem to, jelikož na jejím stole byli i horší odstíny této dívčí barvy, ze které zřejmě nikdy nevyrostla.

„Díky. Tak startuj, Deroy,“ skoro mě probodnul pohledem ukřivděného středoškoláka, ale udělal to, co jsem řekl.

Oblékli jsme se a vzali první volný služební vůz z parkoviště. Mohlo to být i horší, na tomhle klukovi nešli jen stěrače. Ještě, že je dnes polojasno, sněžení hlásí až na pozítří. Simon se rozhodl odřídit naší pracovní návštěvu a tak jsem mu sdělil adresu první zastávky, centrum města. Na kruháči jsem postřehl, že ten, co tu bydlí je finančně víc než jen za vodou. Dokonce vlastnil terasu. Pro nás byl problém jen zaparkovat. Skoro jsem měl chuť, vydávat Simona za postiženého, jen abychom už se někam mohli uklidnit. Podařilo se nám to asi po deseti minutách, kdy jsme měli štěstí na příjemného majitele vedlejší garsonky.

Vystoupili jsme a přistoupili k barokním dveřím domu, které jako jediné nebyly ve starorůžové barvě. Na jednom ze tří zvonků jsem našel jméno, co hledáme a stiskl ho. Trochu to zašumělo a pak se ozval docela veselý hlas.

„Prosím.“

„Dobrý den, detektiv Stone. Potřebovali bychom si s vámi promluvit, jestli to není problém.“

„Vůbec ne. Pojďte nahoru,“ a jak to dořekl, ozvalo se zapípání a Simon otevřel dveře. Vešli jsme dovnitř do chodby a vyhledali dveře s číslem čtrnáct dé. Ani jsme nestačili zaklepat, sami se otevřeli, a v nich se objevila sluncem zalitá postava v hnědých džínech a bílém tílku. Usmíval se na nás a míra jeho pozitivity by zřejmě zachránila půlku planety. Nedokázal jsem se moc ovládat a taky jsem se pousmál. O Simonovi ani nemluvím. Jako by ho nakazilo samo štěstí.

„Igor Gavrilov?“ Optal se nacvičeně Simon a rovnou vyndal malý notes na poznámky.

„Ano, máte mě. Jsem to já,“ odpověděl ten oslnivý muž jako by nic a pozitivizmus se mu z tváře nevytratil. I jeho smělý a trochu provokativní postoj se nezměnil. Já raději převzal slovo.

„Ještě jednou dobrý den, jak už jsem řekl, my…“

„Nemusíte se opakovat, detektive. Věřím vám. Vstupte, už jsem dal vařit čaj,“ zaševelil a ustoupil nám stranou. Jemně za námi zavřel a opravdu ladně se vydal do kuchyně. My jsme šli oba otupěle za ním. Asi by jsme se neměli tak často vídat s vílami a skřítky.

„Promiňte, ale my jsme přišli...“ Začal nervózním tónem Simon a bylo na něm znát, že už by vypadl.

„Kvůli Filipovi, ne?“ Oznámil Gavrilov opět, jakoby se nechumelilo a postavil dva hrnky s čajem na kulatý stůl. „Což znamená, že se zdržíte déle,“ dodal a sáhl pro třetí, ze kterého se napil a posadil se do jedné ze čtyř židlí kolem stolu. Neměli jsme moc na výběr a tak jsme si oba pomalu sedli k němu.

 

.

****

Po salvě nudných otázek na oběť, jako proč spolu spali, jsme se dostali pomalu k těm důležitým. Gavrilov nevypadal, že by ho něco z toho rozrušilo, nebo dokonce nějak moc mrzelo. Rozhodně byl v něčem strašně podezřelý. Když řekl, že pracovali ve stejné společnosti, moje podezřelost se zdvojnásobila. Sex pro něj zřejmě byl jen rozptýlení a Filip de Este nebyl výjimkou.

„Neberte to osobně, ale jak si při takové práci můžete dovolit tohle všechno?“

„Bylo jasné, že se zeptáte,“ řekl Gavrilov a vážně smyslně se napil ze svého hrnku čaje. Když si všiml, že ani se mnou nebo Simonem necloumají žádné pocity chtíče či odporu, nechal toho.

„Takže nám odpovíte,“ zatlačil trochu Simon a ťuknul tužkou o notes.

„No, řekněme, že sem tam si přivydělávám v místním gay klubu.“

„Jak přesně? Můžete být konkrétní?“

„Chcete popsat všechny detaily, detektive?“ Olíznul si rty a udělal na mě jeden ze svým balících pohledů. Nehnul jsem brvou a jen objektivně potichu vzdychnul.

„Stačí jen hrubý náčrt.“

„Tak dobrá. Jsem něco jako záchranný padák,“ řekl pyšně Gavrilov a upravil si ofinu zpět do vlny.

„To je jako…?“ Začal Simon, ale přerušil jsem ho.

„Staráte se o velké ryby, když není po ruce VIP zaměstnanec klubu.“

„Trefa, detektive. A že to jsou pěkní rošťáci, to vám tedy povím. Jeden po mě chtěl, abych mu ho…“

„A Filip? Šel do toho někdy s vámi?“ Přerušil jsem ho, abych nemusel myslet na detaily dnešního rána. Což mi tohle celé docela připomínalo. Gavrilov nadzvedl jedno obočí.

„Měl svoje hloupý zásady. Nikdy by to nedělal s chlapem, kterýho nemiluje.“

„Takže někoho měl?“ Zeptal se Simon, když se znovu probral.

„Myslím, že teď ne. Ale před šesti měsíci s někým chodil. Zdálo se to vážný.“

„Jméno?“

„Peter. Peter Braun,“ odpověděl se stoprocentní jistotou Gavrilov a ve mně jako by uhodilo. Kde jsem to jméno jen slyšel? Došlo mi to asi za další dvě sekundy. Na to jméno byl napsaný i pokoj, ve kterém jsem se dnes ráno probudil. Zvláštní nebo jen shoda okolností? Ne. Tohle něco znamená. Polknul jsem a podíval se na Simona. Tomu to bylo jasné. Zavřel notes a poděkoval našemu prvnímu podezřelému za informace. Při kroku přes jeho práh jsem byl už totálně mimo realitu.

 

Dodatek autora: 

Očima detektiva Timothy Stona. Už mu něco došlo? Po kom bude pátrat a co nového se dozví o svém cíli?

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Lee se snažil udržet Simona co možná nejvíc zaneprázdněného, a já trávil...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 26
Léto 2002 Před prosklenými dveřmi jsem zahlédl povědomou siluetu. Je tu...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 16
Drnčení zvonku mě doslova vyrvalo ze snu. Ještě chvilku a mohl jsem se dozvědět...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 3
Ambriel se posadí na třetí schod od sdola na dřevěném schodišti vedoucí z...