Ne, 26/01/2020 - 18:19
2

Věnování: 
for Armiger

Zpráva mi zabrnila na nočním stolku právě ve chvíli, kdy jsem se blížil vrcholu. Nehybné vypracované tělo podemnou pravidelně oddechovalo a sem tam vydalo sexy vzdech nad tajným prožitkem. Pousmál jsem se pokaždé, kdy se ve spánku jeho ruce lehce dotkly mých boků. Bez ohledu na všechno jsem dál nadzvedával pánev a pevně dosedával na ztopořený penis svého vyvoleného. Líbilo se mi to a zároveň jsem nebyl úplně spokojený. Kousnul jsem se do rtu a zrychlil dosedy. Zkrátil jsem interval pro nádechy a výdechy až jsem na podbřišku cítil známou a vítanou extázi. Udělal jsem se na břicho své oběti a cítil jeho vlastní slast uvnitř sebe.

Vydýchal jsem se a jemně se nadzvedl, jen tak abych sáhnul po mobilu. Nechal jsem ho uvnitř a otevřel přitom zprávu označenou jen čtyřmi čísly. Bylo mi jasný, od koho přišla a zamračil jsem se.

Je čas jít.

Podíval jsem se pod sebe, do tváře spícího detektiva a smutně si povzdechl. Naklonil jsem se k jeho ústům a políbil ho. Pohladil jsem ho po čele a neubránil se sladkému šeptání.

„Zase příště, zlato,“ slezl jsem z něj a začal se oblíkat. Poslední, co jsem učinil před odchodem, bylo zastrčení zbraně na skryté místo na zádech. Naposledy jsem juknul nespokojeně na postel a otevřel dveře od pokoje. Vyšel jsem na chodbu a tam na sebe hodil teplou hnědou bundu a nasadil chlupatou čepici. Neměl jsem času nazbyt, musel jsem pohnout.

 

****

Z hotelu jsem zmizel rychle a nasedl do červeného Opela určeného pro mou pracovní náplň. Takže i na tenhle náhlý pracovní meeting. Metro ani autobus nestačí. Přece jenom místo setkání je docela daleko a tak jsem na to šlápnul. Opel toho stejně tolik nezvládne, ale jeho rychlostní rezervy stačí na pohotový přesun mezi dvěma body. Po jednou zážitku na kruháči, jsem musel dokonce přiznat, že se mi i zamlouvá a že je víc než jen spolehlivý do zatáček.

V tom mi zase zadrnčel telefon. Dnes se to zprávami jen hemží. Zase jsem se nemusel ani dívat na odesilatele. Tohle číslo znali jen zákazníci a hlavní organizátor. A jelikož setkání bylo naplánováno za deset minut na druhé straně města Henhill, musel mi psát ten poslední a zároveň první živý člověk, kterému jsem prozradil svůj kontakt.

„Těšíš se na mě?“ Svítilo mi do očí z displaye. Nedalo mi to a pousmál jsem se. Něco na tomhle risku mě hrozně vzrušovalo a naplňovalo úlevou.

„Mám mlžit?“

„Až tak jo?“

„Čekal si snad slabší odezvu?“

„Čekal jsem fotku tvojí sladký prdelky.“ Kousnul jsem se do rtu, abych zahnal vzdech, a málem projel na červenou. I za zvuku klaksonů jsem se musel rozesmát a tleskat svojí blbosti. Úplně mě pobláznil.

„Teď už se na tebe těším.“

 

****

Hudba blues se rozezněla sálem a mě napadaly jen samé romantické okázalosti. Tancující páry ve škraboškách si mého všetečného a zkoumavého pohledu vůbec nevšímaly a tiše se dál houpaly do vysokých tónů Elvisova sóla. Mě to vyhovovalo, lépe se tak dalo ledacos vypozorovat… nebo skrýt.

Třeba to, kdo tu je jen na oko.

Minimálně u třech tanečníků se dalo rozpoznat, že brzy zmizí z parketu. A půjdou tajně tam, kam za minutu půjdu i já. A to do druhého patra divadla, kde se uskuteční legendární schůzky profesionálů. Za takovou informaci by dali poldové duši i svoje platy.

Posunul jsem si svou starou groteskní masku ve tvaru pavích per a krajky, a poupravil kapuci mikiny, kterou jsem si vzal pod černé sako. Nasazenou přes hlavu jí mám už od poslední křižovatky a nechtěl bych, aby mi teď spadla a odhalila tak blonďatou hřívu. Přeci jen zahalení jsme všichni, je to bezpečné a vzájemně se tak neznáme… a ani o to nestojíme.

.

 

Být s těmi dalšími devíti lidmi nacpaný v jedné dost malé místnosti bylo strašně nepříjemné a to i bez toho faktu, že ti všichni přítomní byli elitou mezi nájemnými vrahy. Náš takzvaný boss, který nás všechny platil a informoval, co a kde se bude dít, stál mezi dvěma recesními okny a usmíval se. Říkali jsme mu Pan Zero. Pokud bych ho měl popsat, byl to zcela obyčejný chlapík ve starším hnědém obleku s kloboukem od Chaplina. Bylo mu tak padesát a měl menší stylovou fajfku. Na nose kulaté brýle a pod ním knírka. V normálním životě bych si ho představil jako prodavače bot z 19. století. Příjemná aura a takový ten lišácký úsměv, jen podtrhoval jeho celkový dojem zkušeného a profesionálního učitele matematiky. Jako jediný neměl na obličeji masku, takže jsme všichni znali jeho tvář. S totožností to bylo horší. Pořád byl záhadou číslo jedna. Znát jeho tvář nám u něj bylo upřímně k hovnu. To on tu totiž rozehrává naši hru a je to právě on, kdo ji i ukončuje. Byl důležití pro naše živobytí, tudíž věděl, že mu od nás nic nehrozí. Přeci se nebudeme zbavovat bankomatu.

Nikdy jsem úplně nepochopil jeho pohledy očima, ale jeho schopnosti bývalého zabijáka jsem vycítil okamžitě, co mě před šesti lety pozval na čaj. Přimhouřil jsem svoje modré oči a docela byl rád, že máme na sobě my zúčastnění masku. Obličej někoho dalšího bych teď vážně nezvládl.

 

Při té jediné myšlence se jeden z mužů nalevo ode mě přehoupnul z nohy na nohu a naschvál poklepal dvakrát na svou růžovou masku animovaného sokola z nějaké pohádky pro děti. Ostatní stejně jako já zpozorněli, ale na rozdíl od nich, mě osobně pár sekund na to došlo, že se mnou laškuje. Ušklíbnul jsem se za bezpečím masky ale nijak jinak na to nereagoval. Muž zvaný Quatro to ještě jednou zopakoval, než se konečně ozval hluboký, ale jemný hlas od oken.

„Tak tedy začneme,“ v tu chvíli jsem přestal vnímat sexuální narážky od Willa a zvážněl jako ostatní. „Jak jistě víte, policie v Henhill, se na naše nemalé aktivity začala zaměřovat víc, než v minulosti.“ Přejel si knírek dvěma prsty a lehce pohlédl mým směrem.

Zase mi chce dát úkol navíc, do hajzlu!

„Tudíž je nutno postupovat opatrněji a možná i načas omezit činnost. Kromě nejvážnějších případů.“

„Se vší úctou, nesouhlasím, Pane Zero,“ ozval se nakřáplý mladistvý hlas, ve kterém jsem poznal číslo pět. On byl vždycky proti změnám. Možná proto si nikdy neostříhal svoje po zadek dlouhé černé vlasy, které vůbec nezakrýval. Vůbec ho zřejmě nezajímalo, že bychom ho podle tohoto znaku mohli poznat na ulici. Tomu říkám odvaha nebo to byla spíš debilita. Při jeho slovech však náš boss nehnul ani brvou a dál se přívětivě usmíval. Cinco se jen chytil za obrovský přívěšek kříže, který měl stále kolem krku a spustil tichou modlitbu:

.

„Nejsvětější Srdce Ježíšovo skutečně přítomné v Nejsvětější Svátosti, zasvěcuji Ti své tělo a duši, aby byly úplně spojené s Tvým Srdcem, obětovaným v každém okamžiku na všech oltářích světa a vzdávajícím chválu Otci a prosícím o příchod Jeho Království…“

.

Asi minutu si mumlal dál tyhle náboženské blbiny a pak jakoby se probral z buddhistického transu, pokračoval zase v přítomném rozhovoru.

„Musím obětovat jednoho hříšníka týdně. Jinak mě Pán zatratí a mé Království Nebeské zmizí navždy,“ řekl vážněji a nepřestával se držet svého amuletu.

„Jistě. Nezapomněl jsem. Tento detail je jeden z mála, který jsem zahrnul do již zmíněných nejvážnějších případů,“ poznamenal Pan Zero jemně.

„Jestliž je to tak, pak se hluboce omlouvám za drzé vyrušení,“ řekl Cinco, zadíval se někam za našeho bosse a pokračoval v další tiché modlitbě. Bohužel někdo z účastněných už nevydržel nad tímhle vším jen nesmyslně pokývat hlavou a rozčíleně se potřeboval vybouřit.

 

„Kdybys poslouchal svýma zajebanýma ušima, mohls nás ušetřit těch fanatických zasraných keců, ty debile!“ Setřela ho jediná žena v kolektivu devítky. Byla to, podle těla, dost sexy ženská, která nám vždycky ukazovala skoro vše, krom obličeje a vlasů. Takový vnady neuvidíte nikde jinde, než u naší výjimečné Tres. A její až moc hrubý slovník je stejně unikátní jako její boky a zadek. 

„Jen klid, Tres. Jakobys ho neznala,“ řekl klidně Seis a podral se v rozkroku.

„Dělá to vždycky, to teda je fákt, jó jó…“ reagoval na to Nueve, přičemž měl zase u huby žváro. Snad nikdy jsem ho neviděl bez mariánky v krvi. Jeho zabývající technika by mě vážně zajímala.

„Vy abyste se ho nezastali, Čůráci! Jste stejně debilní jako ten kostelní kretén, dementi!“ Pokračovala Tres ve svém boji za její osobní nepochopitelnou spravedlnost. Rozhodl jsem se do toho nezasahovat, no jako vždycky, když si vjedou do vlasů.

„Radši zklidni hormon, Zlato. Tohle přeháníš,“ ohnal se Seis a přestal se drbat na koulích.

„Klíííídek… jojo…“ Doplnil ho Nueve, což jen Tres mnohem víc popudilo. To nebylo dobrý.

Společně se mnou se o neúčast ve slovní válce zdrželi i Sedma s Osmičkou. Jako na každé schůzce jen mlčeli a seděli v klidu vedle sebe s pohledem na pana Zera. Ten čekal stejně co já na konec. Ani Dvojka se nezúčastnila, i když minule byl dost vášnivý. Tentokrát se radši věnoval balení čipsů.

„Polib si, ty jeden usoplenej hajzle bez koulí! Mám dost těhle zasraných…!“

„Ukaž kozy, Tres,“ ozval se najednou Quatro a zamával na zmíněnou dračici. Ta se na něj otočila a i přes masku bylo jasný, že je pekelně nasraná.

„Úchylák se probral a škube mu v péru, co?! Abych ti nezlomila vaz, Čůráku!“ řekla Tres a udělala krok k mému nebojácnému Willovi. Ten jen zvedl ruce nad hlavu očividně pobaven scénou.

„Po rozhovoru s panem Zerem , můžeme skotačit.“ „Ale teď už sakra drž hubu, Pattres,“ řekl Quatro ledově a kývl hlavou mezi okna.

Nejdřív Tres ztuhla poprvé, to asi jak jí Will oslovil naposledy. A pak ztuhla, když se podívala po našem bossovi. Stále se usmíval ale už né tak přívětivě. Ledová zloba se táhla od místa, kde stál a jeho modré oči, které se pomalu otevřely, házely mrtvolné odlesky. Pohlédl na Tres jen jednou, aby jí to uzemnilo a umlčelo zároveň. Stáhla se do sebe a odkráčela vedle mě, kde se uraženě posadila a hodila nohu přes nohu.

„Teď vám řeknu, kdo z vás omezí na čas svou činnost a kdo splní pár mých osobních úkolů. Takže poslouchejte, mládeži.“

.

Bylo vcelku jasné, koho si vybere. Jako vždycky jsem to odnesl já, Dos a Cinco. Ten se ale těšil na novou oběť bohu, takže se spokojeně začal zase tiše modlit. Pan Zero schválně vynechal všechny, kdo se účastnili zbytečné hádky a nakázal jim útlum pracovní činnosti. Tres a Seis byli naštvaní ale NueveQuatrem to bylo očividně fuk. Pro ně jsou to zřejmě prázdniny.

„Uno,“ oslovil mě pan Zero a všechny pohledy skončily u mě a mých pohybů rukou. Nehnul jsem se ani o centimetr. V danou chvíli to bylo nebezpečné.

„Ano?“

„Tohle je pro tebe,“ řekl jen jemně a vystrčil ze saka bílou obálku.  Pochopil jsem rychle a lehkým pomalým krokem přešel k jeho malé postavě a vzal si zdánlivě prázdnou obálku. Zase tam vložil jen miniaturní papírek se jménem.

„Rozumím,“ odpověděl jsem jen a schoval ji do kalhot. Pan Zero přikývl a pak mávl lehce rukou na ostatní přítomné. To byl jasný signál konce týhle parodie na spolupráci.

„To je vše, můžete jít.“

 

.

****

„Za jak dlouho budeš jen můj?“ Optal se mě Will asi dva bloky od budovy, kde se před hodinou konal sjez zabijáků. Pořád s maskou na tváři se ledabyle opíral o zeď v jedné uličce před mým stojícím Opelem. Otočil jsem se na podpatku směrem k jeho vyzývavému postoji a v mysli si hrál s jeho nevyřčeným návrhem. Nebylo to tak, že bych na to neměl náladu nebo chuť, jen jsem zrovna teď neměl moc času, vzhledem k té debilní obálce.

„Dneska ne, Wille. Mám ještě práci,“ odpověděl jsem tiše a docela jemně. Will se odpoutal ode zdi a při krocích ke mně si sundal tu pitomou růžovou masku. Natlačil mě lehce na bok auta a naklonil se nade mě s vřelým úsměvem. Ach jo, ten něco kuje.

„A před ní?“

„To budeš tak rychle?“ Nemohl jsem si pomoct. To, jak se mnou flirtuje, mě vzrušovalo. Vůbec se nesnažil sundat mi masku. Jen si olíznul rty a pak přejel jazykem menší otvor v místě mojí pusy.

„Teď mě neodmítej, Adame,“ zašeptal jen a já měl rázem výbuch v hlavě i kalhotách.

Serval jsem z obličeje tu blbou masku a přitáhl si jeho ústa hrubě k těm svým!

 

Dodatek autora: 

Z pohledu našeho zabijáckého esa UNa :-P K tomuto dílu malá nápověda:

1. UNO , 2. DOS, 3. TRES, 4. QUATRO, 5. CINCO, 6. SEIS, 7. SIETE, 8. OCHO, 9. NUEVE

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 5)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Odtáhne se a usadí se na mém klíně. „Nemohl jsem ti o dalších podmínkách říct....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 12
„Musím ísť na vecko,“povedal som nakoniec. Obaja sa na mňa pozerali ako na Boží...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 44
„To už je hodin,“ zamračil se na své hodinky a mírně se protáhl. Měl docela...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 17
  Druhý den nám rodiče oznámili že nebudou doma. Jedou k babičce kde...