Pá, 16/07/2021 - 14:52
0

Věnování: 
pro Svět

Šimrání v nose začalo později než obvykle. Možná to bylo stále chladnými rány anebo prostě tím, že si jaro dávalo načas. Upřímně mi to moc nevadilo, alespoň mi zatím stačilo použít jeden nebo dva papírové kapesníčky místo třiceti šesti. Né, že bych to počítal ale dost často to tak vychází. Prokletí alergiků. Kuřáci počítají krabičky mi zase balíčky. Jak už jsem řekl, jaro se trochu zpozdilo, i když sněženky už odkvetly a Zlaté deště už zářili zlatou barvou na všechny strany. Pořád bylo hodně málo stupňů na to procházet se venku jen tak nalehko. Přesto jsem tu už deset minut stál jen v mikině s kapucí přes hlavu a pozoroval lidi, kteří putovali z budovy soudu dovnitř a ven.

Bože, to je kosa! Jak dlouho to tomu debilovi bude ještě trvat?!

Věděl jsem, že rozčilovat se nemá smysl. Cíl si hold chodí, jak se mu zachce. Obzvlášť, když na něj nejsem vůbec dopředu připravenej a musím improvizovat. Zasranej Zero a jeho podělaný bílý obálky! Jen tím dost zkouší moje nervy! I když tak prskám, byl to vcelku jednoduchej úkol. Proto jsem si stále dokola opakoval tu samou otázku. Proč jsem tuhle zakázku vyfasoval zrovna já? Byla to až okatě průměrná vražda, která prostě měla zavřít hubu dalšímu moc velkýmu mluvkovi. Tak proč mě to tak rozhazuje? Je to snad past? Je v tom něco víc anebo mi prostě Zero svěřil něco osobnějšího, aby ukázal svou důvěru ve mně a moje schopnosti? V mou loajalitu?

Sakra, nevím, co si mám o tom myslet! Asi nad tím moc uvažuju.

Přeci jen mám nějaký výcvik. Když se něco podělá, čistě jenom postřílím víc lidí za minutu. Hm, možná bych i menší past uvítal. Po těch letech nudy, kdy mě nikdo ani nedokáže vystopovat, by to bylo celkem osvěžující.

No tak jen přijďte. Ohrozte můj život. Přitlačte mě trochu ke zdi. Ááá, vzrušuje mě to!

Miluju být v bezvýchodném rohu. Líp se z něj dá prostřílet.

...

Najednou jsem si ho hrozně chtěl vyhonit! Teď a tady na ulici plné lidí. Jó, to by bylo extra pobavení. Ale sakra nemůžu. Ne proto, že bych na sebe upoutal zbytečně pozornost, ale protože ten debil, na kterýho tu čekám, zrovna vyšel ven a rozhlédl se po volném taxíku. K mojí klice mu žádný zrovna nemohl poskytnout svoje služby, a tak se vydal k přechodu nalevo od soudní budovy. Asi dvě minuty čekal na zeleného panáčka a pak s ostatními nedočkavci přešel silnici na mou stranu ulice. Ušklíbl jsem se, jelikož bylo jasný, z jeho řeči těla, kudy se vydá domů. Obešel lampu špatně umístěnou uprostřed chodníku a přeskočil louži, která se vytvořila pod naprasklým svodem. Jeho kroky směřovaly ke mně. Pomalu ale jistě, s pohledem určeným špinavému městskému betonu, postupoval ke svému cíli. Nemohl vědět, že tím plní můj vlastní cíl. Stačilo ještě pár nádechů a výdechů.

Nasadil jsem si nenuceně sluneční brýle a kapuci strhl víc do obličeje. V tom samém okamžiku mě míjela osoba stejného vzrůstu, která byla dnešní obětí. Nezaváhal jsem, udělal jeden bližší krok k jeho boku a vystřelovacím nožem, bleskově vytaženým z džínových kalhot, mu zasadil první ránu do boku pod pravou plíci! Druhou ránu jsem směřoval do pravé tváře. Trochu to mlasklo, asi jsem trefil nosní chrupavku. Třetí rána byla na jistotu, do krkavice.

Vše se seběhlo bleskově rychle. Bylo to jako raz, dva, tři a šel jsem dál. Stejně rychle, bez emocí. Masa lidí je nevšímavá fauna. Až za tři a půl minuty si pár kolemjdoucích všimlo muže, který se z ničeho nic ocitnul na kolenou. Za další půlminutu jim došlo, že ta kaluž pod ním je krev. Pak už bylo pozdě volat záchranku. Muž už nežil. Jeho bezvládné tělo se v davu sesunulo na bok a jeho světlé sako nasáklo rudou barvu. Za další minutu, co jsem došel klidně na druhou stranu k soudním dveřím, se teprve ozvaly polekané výkřiky plné zděšení. Tak to bychom měli.

Zapadl jsem dovnitř a zamířil rovnou na veřejné záchody. Tam jsem ze sebe sundal mikinu a brýle a hodil je do prvního koše na použité ubrousky. Upravil jsem si rozlítané vlasy a z koše, na druhé straně obřího zrcadla, vytáhl zelený rolák. Zima mi byla pořád, ani příval chvilkového adrenalinu mě nezahřál, proto jsem se do něj fofrem zachumlal. Ještě jsem udělal rychlou kontrolu, zda nikde nemám krev a vyběhl jsem na chodbu. Přešel jsem do velké vstupní haly a z venku už slyšel houkačky. Policajti dneska asi nic moc nedělali, když hned přiběhli na první písknutí. S mírným zájmem jsem hleděl ven jako všichni přítomní a dal si pár minut překvapeného koukání na otřesnou situaci venku. Taková reakce každého přesvědčí o tom, že nemáte vůbec nic společného s tím tam na ulici. Nebo alespoň tu hloupější polovinu.

Když se uniformy venku zdvojnásobily, bylo načase jít. Nejlépe pomalu a předními dveřmi.

Ach jo! Sakra! Stále v tom cítím nějakou tu čertovinu. Možná bych měl byt protentokrát opatrnější.

Vyběhl jsem tedy po schodišti do druhého patra soudu a našel okna vedoucí do zadní části budovy a na parkoviště pro zaměstnance. Tam byla fakt šíleně šikmá střecha. Tři metry sešup skoro volným pádem k fakt úzké podestě! Ještě, že jsem se chytil včas žlabu, jinam bych to přeletěl. Taková zážitková adrenalinová skluzavka. Málem jsem se posral! Po starém kovovém požárním schodišti to ještě šlo, ale proč jeho konec vysel tři metry nad zemí?! Kdo to tu proboha navrhoval. Ten skok na beton bolel víc, než jsem čekal. Gravitace funguje kurva! A to jsem si v duchu opakoval, na špičky. Musíš na špičky. Hovno mi to pomohlo. Stejně mě bolí celá noha. Alespoň už jsem na zemi.

Když jsem se teda konečně dostal dolů, musel jsem se žárlivostí obejít dva fakt luxusní Mercedesy a tři BMWčka. Stačilo jen lehkým krokem dojít k mé kraksně a poslat zprávu Willovi.

Jeho vypracovanou hruď jsem na té své už moc chtěl cítit. Nemluvně o tom jeho prvotřídním a tvrdém pér…!

„Jsi vážně profesionál, Uno.“ Ozval se za mými zády známý hlas a já instinktivně vytasil nůž a skočil za jeden z Mercedesů! Právě včas, aby se o mě jen otřela jedna ze dvou vystřelených kulek! Jako chtěl jsem akci, ale kdo by si pomyslel, že moje druhý arogantní ego někdo vyslyší. Byl jsem v pozoru a věděl, že to nebudu mít snadný. Ale on taky ne. Tím spíš, jestli si přišel pro můj titul jedničky. Ušklíbl jsem se a olízl si spodní ret.

„Něco mi říká, že máš moc volnýho času, Cinco.“

„Naopak, čas mám jen na tebe.“

„To mi lichotí.“

„To je účel. Chci ti lichotit. Přeci jen je to čest.“

„Chceš ještě něco jiného?“

„Jen tebe, Uno.“

„Beru.“

Chápal jsem jeho cíl všemi deseti. Dokonce jsem mu to ani neměl za zlé, vždyť jen toužil po zaslouženém povýšení. Já po ničem takovém naštěstí netoužil. Proč taky, když jsem na vrcholu. Zkoumal jsem zamyšleně svou jedinou zbraň a věděl, že dnes ta hra na kočku a myš bude o něco těžší, než běžně bývá, jako že bývá. Proto jsem vytáhnul mobil a napsal krátkou zprávu Willovi.

 

[Adam]

Zpozdím se.

 

Ať už chtěl se mnou provádět cokoliv nemravného, musel si počkat. V jeho případě to znamená, že bude o dost náročnější. Mě to ale nevadilo. Za chvíli mi blikl display a krátká vibrace mě upozornila, abych se podíval na odpověď.

 

[Will]

Já už jsem ale nahej.

 

Vyprskl jsem smíchy a upoutal tak pozornost svého dumajícího kolegy.

„Už si se tedy vyrovnal ze smrtí.“

„Večer mám sex.“ Plácnul jsem jen přes úsměv a hned smolil odpověď pro toho pitomce.

 

[Adam]

Chci tě. Kde si?

[Will]

Ul.Woodsova. Hotel Mumbai. Pan Smith. Vana v pokoji 401.

[Adam]

Neoblíkej se. Osm minut.

 

Odepsal jsem rychle a v hlavě dostal šílený nápad. Wille, ty pako, ty mě jednou zabiješ! Usmál jsem se pobaveně, zandal mobil a připravil si nůž.

Podle dráhy, kterou kulka škrábla dveře od auta, jsem určil, že se Cinco schovává za rohem, který dál vedl do průchodu mezi budovou soudu a dalším obecňákem. Otočil jsem nůž tupou stranou dolů a rozmáchl se vší silou! Pak jsem velkým a rychlým pohybem udeřil do bočního okna Mercedesu, který se hned na to rozeřval jako hasičské auto při výjezdu! Věděl jsem, že to mého kolegu rozhodí a přiměje jít blíž k houkajícímu Meďáku. A proto jsem nešel směrem od auta, ale vlezl jsem si, dost ztěžka, pod něj. Ještě, že to nebyl sportovní model.

Za ani né minutu hluku se vedle mého obličeje objevily větší boty. Sevřel jsem pevně rukojeť nože a na nic moc nečekal. Bodnul jsem ho dvakrát do nastaveného nártu a pak přesně nad kloub! Zavřeštěl a zavrávoral! To už jsem se ale rychle přemístil ke kufru auta a čekal. Cinco stále vřeštěl a mě tak dal prostor na nádech a tiché přesuny.

„Ty jeden hajzle podělanej!“ Křikl Cinco a hned na to střelil třikrát pod Mercedes a jednou za sebe! To pro mě znamenalo jediné, už si na konci příběhu. Ušklíbl jsem se a vylezl ze svého úkrytu čelem k jeho shrbené postavě. Stačilo jen počkat.

„Hej!“ Křikl jsem rázně a počkal si na to, až se úlekem otočí. Cinco to udělal ze zbraní v ruce a v tu samou chvíli, co zmačknul spoušť, dostal nožem přesně mezi oči. Já se bleskově skrčil a tak skončil poslední výstřel ve zdi za mnou! Těsný ale předvídatelný.

 

Jeho zakrvácené oči se obrátily v sloup a tupě padnul na záda s mou kudlou v hlavě! Vydechl jsem slovo uf a pomalu se postavil. Přešel jsem k tomu pobožnýmu magorovi a zkontroloval mu puls. Opatrnost především. Byl jsem jako vždy přesný. Je mrtví.

Vytáhnul jsem nůž z jeho hlavy a setřel krev z čepele připraveným kapesníkem. Zavřít, dát do kapsy a odejít už bylo snadný. Dnešní den byl opravdu zajímavý. Možná bych měl Zerovi poděkovat. A taky mu šetrně oznámit, že si má sehnat jinýho poskoka na číslo pět. Nevím proč, ale pohled na dlouhovlasou mrtvolu mě uspokojoval.

 

****

K hotelu Mumbai jsem se dostal tou mojí šunkou celkem v rekordním čase. Samozřejmě mých osm minut už uběhlo a tak jsem shody od recepce bral po dvou. Ani jsem neklepal, jelikož bylo jasný, že Will nechal otevřeno. A taky, že jo.

Po kroku a půl, kdy jsem se dostal jen k botníku, mě cosi vlhkého vzalo kolem ramen. Hlava s havraními vlasy se naklonila přes a kousla mě do krku. Zavrněl jsem bolestně a snažil se sundat si ten blbej rolák. Will mě ale nenechal a dál mě hryzal těsně pod bradou.

Aha, tak tohle je můj trest za pozdní příchod.

 

Pak to šlo ráz na ráz.

Přitlačil mě na pohovku a rovnou si klekl mezi moje nohy. Rozepnul mi zip u kalhot a než jsem se vzpamatoval, už mi ho drsně sál a lochtal mě rukou na koulích. Nedokázal jsem protestovat ani ho nijak zklidnit. A tak jsem držel a přidušeně sténal, dokud mě nedohonila celodenní frustrace a napětí a neudělal jsem se mu královsky přes celej obličej.

Vem si příklad, Bože! Tohle je andělská odměna za splněné poslání.

Dodatek autora: 

Po dlouhé době jsem se konečně donutila k opsání dílu, kterej už mám asi měsíc v sešitu  :-D jsem děsná já vím :-P Jelikož teď jedu na deset dní na dovču, tak jsem si řekla, že můza a času bude na devátý díl dostatek, a tak jsem musela rychle tu odmičku opsat a vydat :-D :-D snad si jí užijete, pěkný léto :-P

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 2)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Faris Je to už 9 dní, co jsem zavřený ve svém pokoji. Neskutečně se nudím....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
(Tajemství různých životních situací spočívá v tom, že se je nikdo nedoví...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 5
Zatímco jsem poklízel u psů, hlavou se mi stále honil jeden nepravděpodobnější...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 19
Víte, v životě se občas dostáváme do tzv. patových situací. Jsou to takové...