St, 05/09/2018 - 22:52
2

Myšlenky jsem se snažil soustředit jinam, aby mi klesla erekce. Dalo to zabrat, ale povedlo se. Vlastně mi postačila vzpomínka na báseň.

„Ne,“ odpověděla.

Chvála bohu! Oddechl jsem si.

„Proč tě to zajímá? Takže ti fakt něco udělal? Stačí říct, já už mu domluvím,“ vyptávala se.

„Já jen tak,“ zalhal jsem.

Nevěřícně na mě koukala. Rychle jsem chtěl zavést řeč jinam, ale nic mě nenapadalo. Koukal jsem se po ostatních lidech v naději, že mě přece jen něco trkne. A taky že ano.

Když jsem přejížděl pohledem celou místnost, zastavily mě něčí oči. Koukaly na mě ze zadní části. Byly mi povědomé. Jenže byly moc daleko, tak jsme si je nedokázal přesně zařadit. Něco mi ale říkalo, že to není dobré. Že by nás někdo špehoval? Nebo jen ji? Nebo mě? Napadlo mě.

„Líbil se ti ten film?“ zeptala se mě Hideaki.

Měl jsem pocit, že ji odpověď stejně nezajímá, chtěla jen přerušit to trapné ticho. Podíval jsem se na ni. Vypadala celkem znuděně. Nedivím se.

„Nebyl špatný.“

Opět jsem se zadíval na původní místo, kde se nacházely ony oči, ale už byly pryč. Zvláštní. Pomyslel jsem si.

„Co tam vidíš?“

„Co? Já? Nic, nic. Dáš si ještě něco?“

„Ne, děkuji. Půjdeme?“

Přikývl jsem a šel zaplatit.

Ruku v ruce jsme se šli projít. Vedla mě. Ukazovala mi krásy zdejšího města. Vyprávěla historky a smála se jim. Bylo to příjemné. Vidět ji, jak ji září oči radostí, jak se líbezně směje, jak si pohazuje se svými vlasy, jak na mě laškovně mrká a jak se ke mně čím dál tím více tiskne až jsme nuceni se zastavit.

Stojíme naproti sobě. Ruce si ladně položila na má ramena. Její výraz toužil po polibku. Hodlal jsem ji vyhovět. Cítil jsem mírný tlak na ramenou, jak se o ně opírala, když si stoupala na špičky. Její teplý dech se míchal s tím mým. Přitiskli jsme k sobě rty. Tentokrát to bylo jiné. Jiné než v restauraci. Nešla na to tak náhle, ale hezky pomalu, něžně a jemně. Zavíral jsem svá víčka a… zase je rychle rozevřel. Hbitě jsem se od Hideaki odtrhl a zadíval se ke křoví. Něco jsem zaslechl.

„Taky jsi to slyšel?“ zeptala se mě vyděšeně.

„Ano.“

Oba dva jsme sledovali křoví. Napínali své uši a zrak. Všude bylo hrobové ticho. Ani ptáci nezpívali, auta nejezdila a nikdo nešel kolem. Žádný křik dětí, žádné šustění listí. Čisté ticho. Už chyběla jen tma a byla by to ideální scénka z hororu. Čekali jsme co se bude dít. Jestli někdo nebo něco vyleze. Skoro jsme ani nedýchali, nepohli se. Jakoby se úplně zastavil čas.

Po chvíli jsme to vzdali a vydali se zpátky ke škole. Chtěl jsem ji doprovodit domů, ale říkala, že ještě zajede k babičce. Cestou napsala sms svému řidiči, aby pro ní přijel. Celou dobu se mě pevně držela za ruku.

„Bylo to divné, co?“

„Bylo,“ souhlasila a uchechtla se.

Nevím, co jí na tom přišlo tak vtipné, ale nechal jsem to být. Za chvíli přijel její řidič. Pomohl jsem ji nasednout do auta a na rozloučenou zamával.

I tak to byly celkem příjemně strávené hodiny. Uznal jsem.

Šel jsem pomalu. Nic mě nehonilo.

„Jaké to bylo?“

Zastavil jsem se a otočil dozadu. Stál tam Kyoshi. Měl na sobě černou košili, tmavě modré džíny a černé tenisky. Rukou si prohrábl vlasy. Oči. Ty oči… To jsou ony! Ty z té restaurace!

„Sledoval jsi nás?“ zeptal jsem se přímo.

„Chtěl jsem mít jistotu, že nic nekecneš,“ přiznal a šibalsky se usmál.

„Takže jsi i viděl, jak jsme se líbali? A ne jednou?“ pokoušel jsem se o provokativní tón v hlase.

Dle jeho výrazu jsem usoudil, že se mi to povedlo. Přiblížil se.

„Kdo z nás dvou je lepší?“

Jeho otázka mě zaskočila. Polkl jsem nasucho.

„Hm, myslel jsem si to.“

„Vážně? Vždyť ani nevíš-“

„Já,“ skočil mi do řeči.

„To jsem ale neřekl!“ protestoval jsem.

„Ale řekl.“

V rozhovoru jsem nechtěl dále pokračovat a se 180° otočkou pokračoval v cestě. Jeho kroky mě následovaly. Proč proboha musíme bydlet vedle sebe?!

„Pojď ke mně,“ pobídl mě, když už jsme byli téměř na místě.

„Prosím?!“

„Vím, že to chceš stejně jako já.“

„Ne, to teda nechci,“ nesouhlasil jsem.

„Uvidíme,“ pronesl a políbil mě. Rty měl hřejivé. „Vidíš? Říkal jsem to.“

„Stejně nejdu!“

Chytl mě za předloktí a odtáhl k nejbližší zdi. Násilím mě na ni přimáčkl. Začal mě rukou dráždit po rozkroku. Pokoušel jsem se bránit. Bezúspěšně. Nevím, jak se mu to povedlo, ale během chvíle mě dokázal vzrušit.

„Tak když nechceš, nebudu tě tedy nutit,“ prohlásil a s úsměvem se vzdálil.

„Parchante!“ křikl jsem na něj. Ani se neotočil. Uvažoval jsem, jestli ho mám dojít, nebo ne. Obával jsem se toho, jak by to mohlo skončit.

„Chceš si ho vyhonit sám nebo s pomocí?“ zeptal se mě Kyoshi. I když stál pár metrů přede mnou, bylo mu krásně rozumět.

„Nenávidím tě!“

„Ne na dlouho. Budeš mě milovat, až ti ukážu, co všechno umím. To minule… bylo dost zbrklé.“

„To těžko!“

„Můžeš se jít přesvědčit.“ Vyplázl na mě jazyk.

„Proč jsi se schovával v tom křaku?“ chtěl jsem znát odpověď.

„V jakém?“ nechápal.

„Nech toho. Už jsi říkal, že jsi nás sledoval. Ale proč jsi sakra lezl do toho křaku?“ nenechal jsem se odbýt.

„Vážně netuším o čem to mluvíš. V žádném jsem nebyl. Klidně se podívej na mé oblečení. Nikde nic. Ani díra, ani listí. Nic.“

Přistoupil jsem k němu a skutečně. Nikde nic. Pohlédl jsem mu do tváře. Usmíval se.

„A teď jsi můj,“ prohlásil a oběma rukama mě chytil za krk.

V první moment jsem se lekl, že mě chce škrtit, ale ukázalo se, že si mě chtěl k sobě jen přitisknout. Líbal mě zprvu něžně, poté přidal jazyk. Byl jsem ještě stále vzrušený, tak pro mě bylo těžké nějak extra vzdorovat. Jedno jsem ale rozhodně dopustit nechtěl, a to, abych u něj skončil.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
   Dorothy toho rána dlouze, znaveně zívla. Protáhla se a rozhlédla...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 10
"Je kousek od propasti Elodea," oznámil mi Jacob při běhu na místo, o...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 16
Vždycky jsem odsuzoval nevěru. Vždycky. Pokud má někdo potřebu zahýbat, měl...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 11
Moje meno vyslovil príjemne a zároveň dráždivo. Zdá sa mi akoby sa so mnou...