Ne, 12/02/2017 - 14:27
5

Jak bych před ním mohl utíkat?
Usedl jsem na pohovku. Podrbal jsem se rukou ve vlasech a hlasitě vzdychl. Je divný.
Mé chtění se učit pomalu ale jistě vyprchávalo s každou další minutou. Už jsem na to neměl náladu. Neměl jsem náladu na nic a hlavně… na nikoho. Rozhodl jsem se protestovat. Zamkl jsem vchodové dveře a odešel do svého pokoje. Pustil jsem si film a ulehl do postele.
Vzbudilo mě vrčení mého mobilu. Nepamatuji si, kdy jsem usnul. Podíval jsem se ospale na displej a pak odhodil mobil na druhou stranu místnosti. Dej mi pokoj! Zachumlal jsem se celý pod peřinu a schoulil se do klubíčka.
Dlouho mi to ale nevydrželo, začal jsem mít výčitky svědomí… Ani nevím přesně proč…
Rychle jsem seběhl schody dolů, odemkl dveře a v naději, že tam ještě bude, je otevřel.
„Promiň!“ vykřikl jsem. Nedostal jsem však odpověď. Rozhlížel jsem se na všechny strany, ale nebyl tam. Bože! Co mi zas je?! Jak jsem to mohl dopustit… A vůbec, je mi to jedno… Zabouchl jsem dveře a došel si pro mobil. Měl jsem plno zmeškaných hovorů, ale ani jednu textovku.
Mám zavolat zpátky? Ptal jsem se sám sebe. Dlouho jsem se rozhodoval.
„Haló? Jsi tam? Seishine?“ ptal jsem se roztřeseným hlasem.
Z druhé strany bylo slyšet pouze hlasité šumění.
„Stalo se něco??“
Opět žádná odezva.
„Hej! Mluv se mnou! Chtěl jsem se ti omluvit… usnul jsem!“
„J-Jasn-Jasně…“ řekl sekaně. Pak už bylo slyšet jenom pípání. Položil mi to.
Vzal jsem si svůj kabát a vyšel ven. Chtěl jsem za ním zajít osobně, přece jen, jsme sousedi… Chvíli mi trvalo, než jsem našel ten správný dům. Je už tma a tyhle pouliční lampy stojí za prd…
Zhluboka jsem se nadechl a poté zaklepal. Nikdo nepřišel. Zkusil jsem to znovu.
„Už jdu!“ ozvalo se za dveřmi.
Bál jsem se, jak bude reagovat.
Dveře se otevřely a stál tam… Jeho oči byly rudé jakoby od pláče. Na sobě měl roztrhané černé tričko s krátkým rukávem, šedé kraťasy a bílé děravé ponožky. Byl jsem v šoku, ale soudě dle jeho výrazu, byl ve větším.
„A-Ahoj,“ promluvil jsem nakonec jako první.
„Co.. Co tu chceš?“ zeptal se.
„Já se přišel omluvit… opravdu jsem usnul…“ Zbytek vědět nemusí… Pomyslel jsem si.
Zasmál se. Z jeho levého oka stekla kapka slzy až k bradě, ze které pak spadla na zem, kde se roztříštila.
„Co se stalo?“ zajímal jsem se.
„Nic, už běž domů, mám tu něco na práci…“ Chtěl zavřít dveře, ale to se mu nepovedlo. Má noha mu bránila.
„Ano, máš. Máš mě doučovat.“ Mrkl jsem na něj, jak nějaká poblázněna školačka. Hned na to jsem se zastyděl.
Podíval se na mě. „Běž domů, já za chvíli dojdu.“
„Dobře,“ řekl jsem.
Asi za deset minut vyšel z domu.
„Co tu děláš??“ zeptal se mě překvapeně.
„Čekám,“ odvětil jsem s úsměvem. Ani nevím proč, asi jsem pořád cítil vinu za to, že jsem ho tak hnusně ignoroval… A… bylo mi ho líto, když jsem ho viděl tak smutného… Nevím, co se stalo, ale mám v plánu to zjistit.
Nic mi na to neřekl a mlčky jsme šli ke mně.
Poslal jsem ho do svého pokoje a zašel jsem do kuchyně pro sklenice a pití. Cestou nahoru jsem ještě vzal učebnici, která se válela v obýváku.
Seděl na mé posteli a koukal do mobilu. "Na," řekl jsem podávajíc mu knihu. Ani se na mě nepodíval a vzal si ji. Sedl jsem si na židli a čekal. Furt tam něco klikal. Hlasitě jsem si povzdechl. Konečně zvedl hlavu.
"Dobrá, začněme," řekl a začal mě zkoušet. Oba dva jsme byli překvapeni, jak mi to šlo. "Výborně," pochválil mě. Měl jsme z toho radost.
"Můžu se napít?" zeptal se, jakmile jsme skončili.
"Oh, jistě." Otevřel jsem pet láhev s limonádou a nalilíval ji do sklenic, když v tom mi promluvil u ucha. "To stačí." Lekl jsem se a trochu ji rozlil. Koutkem oka jsem zahlédl jeho škodolibý úsměv. Parchant! Naštvaně jsem mu ji podal. Napil se. "Tak, dále se naučiš tohle." Ukázal na list v učebnici. "Teď si ale ještě zopakuješ ty časy, co jsem ti už jednou vysvětloval."
To už mi tak dobře nešlo, ale očividně to čekal. Po skončení se natáhl na postel. Dlouze si zívl a protáhl se. Měl jsem sto chutí se ho zeptat, co to dělá, ale už jsem neměl sílu. Úplně mě vyčerpal. "Tak já půjdu," prohlásil a sedl si zpátky. Přikývl jsem. Pořád ale seděl. Nevypadal jako by chtěl odejít, spíše na něco čekal. Využil jsem situace a zeptal se ho.
"Co se stalo?"
Překvapeně na mě pohlédl. "Co by se mělo stát?"
"No, když jsem k tobě přišel, vypadal jsi... jako bys... že se něco stalo..."
"Jo ty myslíš tohle... nic se nestalo," mrkl na mě.
Hlasitě jsem polkl. "Můžu za to já?" Nedalo mi to, musel jsem se zeptat.
"Ty? Naivko. Loupal jsem cibuli," zasmál se. Chtěl jsem se propadnout do země. Ježiš!
"A ještě jsem se chtěl zept-" "Kolikrát ti to mám říkat? Nepředstírej zájem," přerušil mě. Postavil se a šel ke dveřím.
"Počkej, doprovodím tě," hlesl jsem slabě, ale slyšitelně. U vchodových dveří se na mě otočil. "Jo a běžte v tu sobotu do kina, chce tam jít," řekl a poté vyšel ven. Zavřel jsem za ním dveře. Fakt je divný... Prvně mě zdrbe, pak mi píše omluvnou sms, ani pořád nevím, kde vzal mé číslo... pak se zase chová jak idiot... nevím, co si mám o něm myslet.
Hodil jsme si sprchu, všude pozhasínal a šel spát.
Ráno mě opět probudil budík. Chtě nechtě jsem musel vstát. Udělal jsem ranní hygienu, nasnídal se a mohl vyrazit. U školy jsem zahlédl Yuno a připojil se k ní. Zase měla o něco lepší náladu, potěšilo mě to.
Došli jsme do třídy a usedli na svá místa. Podíval jsem se na místo Hideaki. Seděla tam a bavila se s nějakýma holkama. Smála se. Opřel jsem si hlavu o dlaň a zasnil se. Představoval jsem si, jak se takhle krásně směje se mnou. Jak se spokojeně držíme za ruce a jak se...
"Hej!" křikl na mě někdo a vyrušil tím mé snění.
Podíval jsem se na viníka, který stál vedle mě.
"Ano?"
"Říkal jsem, že máš jít za učitelem. Shání se po tobě."
Překvapeně jsem vstal a šel do kabinetu. "Dobrý den, prý jste mě volal," řekl jsem, když jsme vešel.
"Oh, Shinichi. Pojď si tu sednout, musíme si promluvit."
S nervozitou jsem usedl na nabízené křeslo.
"Víš, jde o to, že... Jsem na tebe obdržel stížnost. Prý jsi včera surově zbil jednoho žáka téhle školy. Je to pravda?"
Překvapeně jsem na něj hledět. "C-Co prosím?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Tak je to pravda?" naléhal.
"Jistě, že není!"
"Hm," povzdechl si, "myslel jsem si to... Nevíš o někom, kdo by ti tohle mohl udělat?"
Na chvíli jsme se zamyslel. "Nevím."
"Dobrá, tak můžeš jít, já už to nějak dořeším."
Poděkoval jsem a poté odešel. Já a někoho zbít? To nikdy, ikdyž bych někdy rád...
Cestou do třídy jsem zahlédl Seishina, nespouštěl ze mě oči. Má v tom prsty on?

4.689655
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 29)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Moje představa, že Timothyho rychle uspím velkým množstvím alkoholem prolitého...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 19
Ostal som s otvorenými ústami. Tomáš bol v predklone, rukami sa opieral o stenu...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 19
Lanový most na Jižní spojce byl ve dvě odpoledne jakžtakž průjezdný. V řeči...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Obraz Tallantridy – Kapitola 19 Dlouho nepřiznaná pravda ...