Ne, 07/02/2016 - 13:14
21

Věnování: 

Pro ty, kteří na toto čekali a pro moje největší zlato Tomi, za ten nejkrásnější osobní komentář.

Na nočním stolku začal řvát mobil. Neklidně jsem se zavrtěl a s přesností profesionálního zabíječe komárů jsem to dlaní slepě napálil do všech tlačítek. Ticho. Spokojeně jsem si mlasknul a vzápětí se mi chlupy v zátylku zježily, když se kolosálně otravný, uši trhající na cáry zvuk... melodie ghothisticky pomalovaných bláznů, vrátila zpět do necelé minuty. Chňapnul jsem po přístroji a vrazil ho do posledního šuplíku a zahrabošil do prádla. Mrtvé hvězdy, jděte se vycpat. Nakvašeně jsem koncert zaprásknul vevnitř a vyčerpaně se svalil zpět do polštářů. Slastně jsem vydechl, když se do místnosti vrátilo ticho. Ale někdo mě asi moc miluje nebo naopak nenávidí až za hrob. Skladba se rozeřvala v síle, která snad probrala k životu i nedaleký hřbitov. Fakt super, a to jsem si to s duchama nedávno urovnal. Zamžoural jsem na digitální hodiny na stole, zoufale zavyl a vyvěsil bílou vlajku. Vytáhl jsem mobil, který jako by snad měl vlastní mozek (moderní ,,chytrý“ mobil, jak ironické), rázem samolibě stichnul. Potvrdil jsem hovor, na displeji poblikávajícímu, skrytému číslu.

„Je mi jedno, co ses, kdo seš a proč voláš, až s tebou skoncuju, budou mít duchové krásné barevné puzzle,“ zachroptěl jsem do mobilu tak nelibím hlasem svou trapnou hrozbu, že na druhém konci bylo několik vteřin ticho.

„Raffaeli, snad budeš mít takovou náladu i později, ve vlastním zájmu,“ ozval se známý hlas a já zkoprněl.

 

Do prdele.

 

„Vincente...“ zamumlal jsem. ,,Víš lépe, než kdokoliv, že lovci po spackaném lovu se nebudí... A vlastně ani nikdy jindy...“ z druhý strany se ozvalo zachechtání.

„Potřebuju od tebe laskavost,“ řekl po chvíli. Omluvu jsem asi přeslechl, nevadí...

„Laskavost? Kdybych měl ten mobil pod polštářem, vystřelilo by mi to mozek! Vůbec nemyslíš na moje zdraví a taky jsem pořád jen člověk. Ale dej mi pět minut... Zombie Raffael ti bude stačit?“
„Už jsem ti říkal, že si z tvého buzení v osm hodin odpoledne udělám úchylnou rutinu?“
„Jdi k čertu,“

„To mě moc daleko neposíláš,“ podotkl, v hlase náznak škodolibosti. Povzdychl jsem si a pak vztekle nakopl peřinu. Podruhé a ještě jednou. Jak malé děcko. Ale já jsem tak unavený! Běhal jsem venku celou noc, půl dopoledne jsem strávil na policejní stanici a zbytek se honil s nějakými nenávistníky vůči mé práci. A další čtyři hodiny s mým oblíbeným policejním důstojníkem, kdy jsme probírali důvody, proč není dobré házet mrtvoly do městkých popelnic. Skoro hodina couráku po městě, nějaký ten čas na jídlo nebo bych už hlady pošel. Než jsem se dohrabal domů a zkulturnil se k odpočinku bylo sedm. Vzbudit mě po necelé hodině neklidného spánku někdo jiný a osobně, je už mrtvý. Znovu jsem si povzdychl, promnul si oči a čekal, co z démonního tyrana ještě vypadne. Bude se muset hodně... hodně! snažit, abych se uráčil vůbec pozorně poslouchat.

„Raffe...“ zaznělo tiše z druhé strany. To mě probralo. Dokonale, bohužel. Hraní na city = Raffaelova slabina. Tohle bylo hodně rychlé.

„Vine?“ něžně jsem mu zdrobnělinu oplatil, jak bývalo u nás zvykem.

„Přijď,“ jeho hlas zněl tak podmanivě. A možná... i naléhavě? Tak to je kravina. Pokud je něco, čeho má Vincent absolutní dostatek, tak je to šukací materiál. Přesto jsem řekl prosté ,,dobře“ a hovor ukončil. Myslím, že už je to padesátdva proher ku žádné výhře. U mě...

 

 

Náš vztah byl divný. V jeden moment jsme byli dva úlisní obchodníci, v druhý nejlepší přátele a ve fázi druhého pak přicházelo zkracování jmen a tichá intimní gesta. Nikdy ale nic nedošlo dále.

 

A to jsem se kurva musel bránit.

 

Neobtěžoval jsem se jeho sídlo procházet předkem. Popravdě mě ten zástup aut, co vedl daleko za bránu, značně děsil. Vincent byl téměř celosvětově známý pro své gigantózní párty, nikdy mě ale na žádnou nepozval. Ten démon na mě chystá nějakou boudu. Prošel jsem nádhernou téměř zámecky vyhlížející skvostnou zahradou a vešel dveřmi do boční kuchyně, kde mě do mého cvičeného nosu uhodilo tolik koření, že jsem kašlal a slzil ještě na schodech do jeho patra. Kdyby tohle viděl, asi by se se svojí škodolibostí uchechtal k smrti. Představě jeho neslavného skonání jsem se ušklíbl, ach jsem tak podlý. Úsměvy a úšklebky mě přešly hned, co jsem si uvědomil, že jsme vlastně úplně stejní – v některých věcech. Rychlým zatěkáním očí jsem zhodnotil situaci v sídle. Bylo tu živo. Upřímně, z toho nemám dobrej pocit. Po sídle chodili, běhali i lítali neznámý tvorové a příšery s neznámými tvářemi. Jedna, po pachu, víla se u mě zastavila a zvědavě si mě prohlédla.

„Co dělá člověk na takovém místě?“ zeptala se, spíš k sobě, než ke mně. Á, jasně, už je to tady. Člověk mezi démony. Člověk mezi příšerami. Jak hrozné! Pošlou mě na tácu s dezerty! Kdyby jen ty příšery věděli, že mi postačí chvilka, abych nejméně čtvrtině z nich názorně předvedl, kolik morbidních způsobů smrti existuje. Raději jsem ji ignoroval, když mě znovu zastavilo její mumlání.

„Pan Vincent pozval člověka na oslavu? Co si myslí?“ křídla se jí lehce chvěla a skoro neslyšně bzučela, když letěla pryč. Za to já zatuhl na místě. Oslava. Jako bych měl najednou v hlavě olovněné struny, které se při tom slově nepříjemně vrtošivě rozdrnčely. Oslava. Slovo se v nekonečných ozvěnách odráželo v mé mysli. Můj zlý pocit se naplnil a pocit viny nezahálel ani setinu. Oslava. Vincent má narozeniny. A já do prdele úplně zapomněl. Šoural jsem se k jeho pokoji a připadal si neskutečně mizerně. Jak jsem mohl? Proboha, znám ho od svých dvanácti, cejtim se fakt trapně. A jako super kretén. Sexuální vzrušivost, kdy se snad chvěl i vzduch, mi po cestě vůbec nepomáhala. Před jeho pokojem už to napětí nebylo snesitelné. Jak psychicky, tak i v jistých místech mého těla. A rozhodně jsem nebyl sám. Proč tohle dělá?

 

Oslava... Narozeniny... Já... Aha.

 

Drze jsem rozrazil dveře a málem zinfarktoval.

„Myslel jsem, že jsem přišel pracovat!“ zavrčel jsem, když jsem to božské cosi viděl líně... a dosti ležérním způsobem rozvaleno na posteli. Skoro, jako by mně zaštípaly oči, když se ten pohled vpaloval do mé hlavy, kde se ještě několikrát obtiskl. Mám pocit, že teď, kdykoliv mrknu, uvidím přesně tenhle obrys jeho těla. Střed těla mu zakrýval krátký bílý ručník. Když se otočil na záda, vystavil mi na obdiv to svoje úžasný břicho. Sledoval jsem ty zatracený sexy rýhy ztrácející se pod ručníkem, stejně tak jako jemný proužek chloupků mířící k jedinému místu... Zabořil bych do nich čumák, lízal ho na břiše a kousal a značkoval rudými skvrnami. Zhluboka jsem nasál pach místnosti a na poslední chvíli jsem zastavil nohy, abych k němu nepřiskočil a ten proklatej ručník z něho nestrhl a- a nebo bych na něj taky mohl hodit peřinu, abych tohle neviděl! Kurva! Praštil jsem se do temene, jako by to byl koš s odpadky a některé se protivně nalepily na samém dně. Proto jsem krucinál nepřišel!

„Hraješ podlou hru,“ zasyčel jsem se sevřenými čelistmi. Z tmavých mokrých vlasů mu na tvář a krk skapávaly kapky průzračné vody. Jedna doputovala k jeho rtům a on ji po nich zatřením rozetřel. V duchu jsem zaklel a on se skutečně podle zachechtal, jak to uměl jenom on.

„Mohl bych tohle dělat pořád a pořád, jenom abych viděl tenhle tvůj výraz,“ ztlumil svůj pomyslný ovladač ,,sexu ve vzduchu,“ a zadíval se na mě, stínem od závěsu postele, potemnělýma očima.

„Ta laskavost...“ začal pomalu, ale já byl naštvaný. Na něj, že tohle pokaždé udělá, i když ví, jak to nesnáším, když něco nemám pod kontrolou. Na sebe, že jsem takovej slaboch. Na něj, že je spropadenej šukézní démon. Na sebe, že jsem zapomněl na jeho narozeniny.

„Jestli to nevyklopíš hned, odejdu,“ přerušil jsem ho vyštěknutím, až trochu nepřiměřeným a tak jsem rychle sklapnul a posadil se do křesla. ,,Promiň...“ tiše jsem hlesl a nechal ho už mluvit. Nejradši bych si fakt sám nafackoval. Zapomenu na jeho narozeniny a ještě jsem na něj protivnej. Kdybych byl on, nakopnu se do zadku směr východ a zabouchnu za sebou dveře. Chvíli na mě mlčky hleděl, ve tváři napůl zamyšlený výraz, napůl něco, co mi moje pouze lidská krev nedokázala vysvětlit. Vincent byl nejnádhernější, nejcharizmatičtější a nejbohatší stvoření v širém okolí, ale jeho povaha byla příšerná. Někdy ale byly chvíle, kdy vás plně přesvědčil o tom, že to tak není. Občas mě trochu mrzí, že na mě jeho herectví dobráka zrovna moc neplatí, protože to je ta poslední překážka od toho, abych ho začal bezmezně zbožňovat. ...Do prkýnka, co to zas bylo za stupidní myšlenku?

„Pozval jsem na dnešek Michaela a on přijmul. Podle všeho dorazí v doprovodu člověka,“ konečně promluvil. Chvíli jsem musel zapátrat v paměti.

„Ten... anděl?“ ano, mohl bych si to pamatovat, když už mám takovéhle jméno. Pomalu přikývl.

„Ten. A spousty dalších ras. Chci, aby ses nenápadně pohyboval v davu a dával na ně pozor. Na oba. Přátelskou zónu nemusí respektovat všichni,“ pronikavě mi hleděl do očí a neustoupil, dokud jsem sám neuhnul a nepřikývl. Povzdychl jsem si. Šmejd. O chvíli později, už jeho pohled přelétával po mém těle. Oči, kterým nic neujde, zachytily cíl. Na tváři se mu objevil zlomyslný a zároveň chtivý úšklebek.

„Mám ti pomoct?“ sladce se zeptal a vjel si přitom do mokrých vlasů. Hnusnej. Provokáter. Do prdele. Zatraceně.

„Ne!“ prudce jsem vylétl na nohy a aniž bych mu věnoval jediný pohled, co nejrychleji jsem odtamtud zmizel. Je mi třicetdva, jsem normální chlap a může se mi smát kdo chce, že čistě sexuálně založeným vztahům opravdu neholduju. A hlavně, prokrista, nemohl bych být dole a Vincenta si tak dovedu představit ještě míň. Tenhle chlap musí mít navrch úplně ve všem. To je hned další důvod, abych mu na to nenaletěl. Rozštěkaně jsem se rozhlížel po zvětšujícím se davu, ale nemusel jsem mít vůbec starosti, většina tu měla problém velice podobný mému. Už asi chápu z jakých důvodů je tady nejvíc ložnic. Zapnul jsem si černý plášť a přes hlavu přehodil kapuci. Ani mě nenapadne si ho jít vyhonit do jedné z nich. Několika naštvanými poloskoky jsem překonal pár posledních schodů a objevil se v sále. Nikdo si mě nevšímal, bylo zřejmé, že se tu všichni snaží vyrovnat s ,,nervovým“ otřesem. Popadl jsem sklenici čehosi a aniž bych se zamýšlel nad tím, co to je, naráz jsem to do sebe vyklopil. Oklepal jsem se nad trpkou chutí. Víno, nechápu, proč to pijou. Zavrtěl jsem hlavou a pak do sebe nalil ještě dvě. Fakticky nevím, tohle do nálady nepřidá, maximálně uspí. Jo vlastně, zapomněl jsem, že tohle není lidský večírek pro snoby... Našel jsem si nějaké postranní místo k přebývání a začal sledovat lid. Zrovna se atmosféra začala uvolňovat, když rázem všichni sklapli a s pohledem ,,na město padá meteorit“ (rád přeháním) otočili hlavy ke schodišti. Když jsem se podíval temtýž směrem, klesla mi čelist a v břichu podivně zamravenčilo. Vincent kráčel po schodech, na sobě rudě červený přiléhavý, nejspíš Čínou inspirovaný, oblek. Na pravém boku byl pospojován několika černými sponami, díky kterým si každý mohl živě představit, jak dokonale musí pod tou tenkou vrstvou hedvábné látky jeho tělo vypadat. Od pasu se látka rozpojovala ke kolenům a tvořila jakousi polosukni, která spola ukrývala tenké květované kalhoty černé barvy. Matka příroda se nejspíš spletla. To nemůže být démon, takhle vypadají bozi. Všiml si mého uchváceného pohledu, čímž mě z něj pochopitelně okamžitě probral. Bylo mi jasné, že to poznal, přesto se usmál... usmál prostě jako Vincent a mrkl na mě. Poslal jsem mu bezhlasnou nadávku. Tiše se zasmál, pozdravil se s několika hosty a poté se usadil ve svém křesle, které označovalo půli předlouhého stolu plného jídla. Od té chvíle si mě nevšímal, pochopil jsem, že moje práce právě začala. Netrvalo dlouho a zvednul ten svůj krásnej zadek k dalším pozdravům. Pokradmu jsem ho sledoval. Poté, co jsem zjistil, s kým se baví, jsem ale nasadil zcela neprofesionální upřenej pohled. Stál před ním snad dvoumetrovej chlápek a poprvý jsem viděl, jak musí, sám dost vysokej Vincent, zaklánět hlavu, aby mu viděl do tváře. Zahryzl jsem se do rtu, přede mnou nemusel. Byli jsme stejně vysocí, nikdy si takový pohled nevyzkouším a nevychutnám. Znovu jsem upřel zrak na toho chlapa. Krátce střižené vlasy v barvě špinavě blond, ale nejspíš bývaly mnohem světlejší. Temně modré oči a takový cynicky působící výraz, teď smíchaní s nervozitou. Pokukoval po takovém drobném hnědovlasém cosi a náhle mu zakryl oči. Působil znejistěle, ale když s Vincentem mluvil, měl v očích přátelský výraz. Bez pochyb je to Michael, o kterém se Vincent několikrát zmínil jako o blízkém příteli. Někde uvnitř mě, mě zabodal osten žárlivosti. Kdybych nebyl zaúkolován být tu nenápadným hlídačem, chtěl bych si s ním promluvit... a dostat je tak od sebe. Chtěl bych znát důvod, proč má Vincent za přítele anděla. A ještě k tomu tak zvláštně působícího chlapa - nemůžu se zbavit pocitu, že je s ním něco špatně. Ale asi je to jenom pocit, protože se mi nelíbí jak se s ním vybavuje. A to, že mi to vadí, mi taky vadí, protože by nemělo. Nechci aby mi to vadilo, zatraceně! Hnědovlásek se najednou na anděla přilepil a něco mu řekl. Jeden zrazený a lítostivý pohled a přetvářka ve tváři. Druhý překvapený a zmatený. Nevím, co si myslí pán domu, ale tihle dva rozhodně nebyli nic, čemu by se dalo říkat fungující pár, i když se tak tvářili. Proč sem toho člověka anděl dotáhl? Později se musím dě-démona vševěda zeptat. Zmíněný se vrátil zpět na své místo, ve tváři předstíraný lehký úsměv a zamyšlený výraz v očích. Ani tentokrát mi nevěnoval jediný pohled. Nestávalo se často, že by si mě záměrně nevšímal a chtě nechtě jsem si musel přiznat, že si z toho připadám kapku rozhozený. Raději jsem se pohledem vrátil k páru a zjistil, že jsou najednou nějak daleko a probíhá tam nějaká divoká konverzace. Moji pozornost ale náhle upoutalo něco jiného. Krev. Nasál jsem pach. Uklidnil jsem se hned, co jsem zjistil, že si tu nějaký upír dělá z jiného svačinu. Druhému to očividně nevadilo a další jim podobná havěť je pokradmu sledovala. Protočil jsem oči. Čuňata. Pak jsem ale zpozorněl znovu. V davu se začal ozývat nějaký šrum a za mnou se ozval Vincentův hluboký hlas. Ale to já už byl pryč. Mířil jsem opuštěnou chodbou dál a minul jedny dveře za druhými. Rozvibrovaný vzduch čehosi agresivního mě táhnul jako magnet. Zní to divně, ale jako by se prostor kolem mě opravdu pohyboval. Maskování? Ne, tohle nechtělo být ukryté. Nevraživost... Zastavil jsem se, když mi to došlo, když jsem to poznal, pochopil. Tohle je skutečně silný úmysl zabít. Něco vzteklého vraždychtivýho tu zabíjelo, i krev, předtím skrytou tou upírovou, jsem už mohl také cítit. Zničehonic jsem se roztřásl a nedokázal se donutit jít dál. Nekonečná chodba přede mnou se snad ještě protáhla. Snažil jsem se náhlý strach přemoci, nemohl jsem pochopit, odkuď se zvedl jeho tak silný nával. Jako by o mně ta osoba věděla a útočila na mě úmyslně. Tak tohle teda ne. Vincent mě tu chtěl právě kvůli takovým indiviím, co neznají základy slušného chování na démonických oslavách. Roztřeseným, a jako by pahýlovitým krokem jsem se rozešel. Nával strachu najednou ustoupil, bylo to tak podobné jiné podobě nátlaku, že moje kroky hned o trochu zjistěly. Navíc, něco, co se mě snaží odstrašit, si nejspíš samo není jisto, jestli mě dokáže zvládnout. V duchu jsem si povzdychl. Ale ať už je to cokoliv, je to něco nadpřirozeného, a až tomu dojde, že jsem jen člověk, zláme mi to páteř... bezpochyby se o to pokusí. Přede mnou se tyčily dveře. Knihovna. Položil jsem na chladné dřevo dlaň. Na opačné straně bylo hrobové ticho, ale já věděl, že je to tam. Kdesi za mnou zněly spěšné kroky, nejspíš se něco dělo i vepředu, ale nevšímal jsem si toho. Právě teď se ke mně Vincent chová jako k obyčejnému pěšáku, samozřejmě, že tu má ještě další takové idioty, co mu na všechno skočí. V hrudi mě při této myšlence bolestně bodlo. Nadechl jsem se a aniž bych se uhnul ode dveří nebo připravoval k obraně či útoku, jsem dveře otevřel. Krvavá mozaika na podlaze mě dovedla k mrtvole. S dírou v místě srdce – kde žádné nebylo. Rychle jsem po okolí zatěkal očima a divím se, že z následného šoku mi nevylezly z jamek. Z mé pravé strany stála postava. Hodně blízko. Musela tam stát celou dobu, ale já ji kvůli mrtvole neviděl... přehlédl... Jak často se vám stává, že přehlédnete krví pocákaného vraha? Stála a zírala na mě. Když mě přešel první záchvat čirého šoku, na druhý pohled jsem konečně zjistil, jak vlastně bezradně postava vypadá, pokud teda odmyslím rudé cákance na rukách, hrudi a tváři. Černovlasý, o přibližně hlavu a půl nižší než já, kluk naklonil hlavu do strany a slétl mě dlouhým nicneříkajícím pohledem a v jeho jantarových očích se objevil nebezpečný zlatý záblesk. I přes šmouhy sytě červené krve, jsem musel přiznat jak je jeho tvář krásná. Krvavé rty se o sebe zamnuly a mě na nich krátce spočinul pohled, než jsem si uvědomil, na koho to vlastně zírám a hned se zastyděl za skutečnost, že jsem absolutně nechráněnej a jen z mýho prdele štěstí a očividného zájmu druhé strany, ještě nemám stejně vydlabaný hrudník.

,,To ty jsi ho zabil?“ řekl jsem a zcela určitě jsem nebyl jediný, kdo si vzápětí pomyslel, jak hrozně pitomá otázka to byla. V jeho pohledu jsem zároveň postřehl i jakési zklamání, asi si ještě nechtěl povídat o vraždění Vincentových hostů.

„Byl to vlkodlak,“ řekl. Jemný a příjemně zvučný hlas mě zarazil, až jsem se opozdil s mou nechápající odpovědí.

„A co je na nich špatného?“

„Nic, ale jejich srdce jsou chutná,“ řekl a slízl si z prstů krev, co mu na ně skapala z tváře. Pravděpodobně se všechno odehrálo těsně předtím, než jsem dorazil. Znovu jsem se v mysli vrátil k jeho odpovědi. Srdce? Ale to vlkodlaci jedí srdce, ne? Lidská. A tohle stvoření rozhodně nesmrdí a ani nevypadá jako ghůl. Zamračil jsem se, když mi to docvaklo.

,,Kanibale,“ řekl jsem a vzápetí zaraženě pootevřel pusu, když sám nad mou odpovědí vykulil překvapeně oči a pak se od srdce zasmál.

„Lidská srdce jsou pro mě slabá. A já potřebuji aspoň něco pro mě přirozeného jíst,“ prohrábl si havraní rozcuch, ohlédl se na mrtvolu a bezděčně si olízl rty. Přiblížil jsem se k němu blíž. Jsem magor. Stojí tu přede mnou rozhicovanej vlkodlak právě po prvnim chodu a já mu skáču do náruče.

„Proč tady?“ upřeně jsem na něj hleděl. Je jistý, že už to mám spočítaný, tak proč si před snězením orgánů zaživa ještě nepopovídat.

„A proč ne tady?“ odvětil a hlava mu padla lehce do strany. Rázem se z jeho těla stala rozmazaná šmouha, která mě tvrdě povalila na zem. Vytřeštil jsem zděšeně oči a cítil jak se moje srdce rozbušilo. Seděl na mě, s uchem přitisknutým k mé hrudi.

„Slyším tvůj strach,“ do ticha se ozval jeho tlumený hlas. Odtáhl hlavu a položil dlaň na místo, kde pod kůží dunělo srdce. „Stačilo by jen zatlačit a protrhl bych ti kůži. A až bych zlámal žebra, ochutnal bych ten stále žijící krví nasáklý orgán... Olízl bych ho a pak se zakousl. Krev by tě mezitím opouštěla, tělo by ochabovalo...“ jezdil prsty po mé hrudi, zcela ponořen, do svých slov. Ne, není to moje šance se od něj dostat. Měl jsem možnost vidět... nebo spíš nevidět, jak je rychlý. Napadlo mě už jen jediné, v té zmatené směsi pocitů, které vládl strach, co bych mohl udělat. Mou zásadní chybou bylo ukázání strachu. Snažil jsem se ho zkrotit a začít přemýšlet. Přede mnou je vlkodlak. Silný vlkodlak. Vlkodlak s dominancí alfy. Lehce jsem zaklonil hlavu a nastavil mu krk. Zavřel jsem oči, a pomalu, ztěžka, zklidňoval svůj dech. Jeho tichý proslov o užívání si mého zabíjení ztichl a po chvíli se ozvalo uchechtnutí.

„Ty lstivej pse,“ zasyčel a silně mě do krku kousl. Vší silou jsem bojoval s návalem paniky, dokud tlak neustal. „Od moderního lovce bych čekal něco více... prdel zachraňujícího a naivnějšího. Musíš se tomu věnovat už dlouho, takhle rychle zkrotit silný strach se jen tak nevidí,“ narovnal se a zíral na mě. „Aahh... co mám dělat, už se mi tě nechce zabít...“ uhnul pohledem do strany a zatvářil se jako malý znuděný spratek. Z chodby se ozvaly tlumené hlasy. ,,...a už na to ani nemám čas,“ váha na těle povolila a dveře do místnosti se rozlétly ve stejnou chvíli jako se ozval třískot skla. Asi jsem byl zachráněn. Pro tentokrát.

 

Zaklonil jsem hlavu a pohled mi utkvěl na těch černých květovaných kalhotách. Do háje, proč tohle musel vidět právě on? Trochu ztěžka jsem se posadil a stále před ním uhýbal pohledem. Proč se najednou cítím, jako bych něco provedl? Nic jsem neudělal... nebo jo...?

„Promiň, ucítil jsem krev a běžel nejdřív sem...“ teprve teď jsem se na něj podídal. V očích se mu zračila lítost. Zarazil jsem se, tohle je špatné... ,,Stalo se něco?“ zamumlal jsem a vypustil tak z huby další směšnou otázku. Poslední dobou se podle míry inteligence opravdu nepoznávám. Je tu mrtvola, všude krev a podle všeho páchnu po vlkodlakovi. A já se ptám, jestli se něco stalo. Mlčky ke mně natáhl ruku, ale nepřijal jsem ji a vyškrábal se na nohy sám. Kdybych tušil, jaké další devastující účinky bude to odmítnutí mít, nikdo bych to býval neudělal... přesto byl jeho výraz stále stejný, profesionálně nahozená maska, jenom oči prozrazovaly jakousi slabost... z něčeho. A nyní se tam usídlily i pochyby... pochyby o mně.

„Michael musel vzít svého přítele domů. Někdo si ho vybral za cíl. Naštěstí zasáhl včas, ale emočně to pro toho chlapce muselo být zničující,“ řekl. ,,Nedokázal jsem to ohlídat... a ty také ne...“ dodal. Ztuhl jsem na místě.

„Je mi to moc líto, Vine,“ sklopil jsem hlavu. „Kdybych ignoroval tohle a dělal to, oč jsi mě žádal, nestalo by se to,“ řekl jsem potichu. Ticho mi napovědělo, že to skutečně vnímá jako mou chybu. Zahryzl jsem se do rtu. Tohle je strašný den. Nejhorší den. Ani pukající země a láva by nemohly být katastrofálnější, než to, co jsem dneska všechno zkonil.
„Neviním tě...“ řekl stejně tiše, ale tohle už neznělo jako Vincent, který se snaží, aby se všichni jeho přátele měli dobře. Nastalo další dlouhé ticho. „Co se stalo tady?“ zeptal se, ale nepodíval se na mě. Určitě poznal, že to co si skutečně myslí na něm právě teď poznám. Mlčky jsem hleděl do stěny a čím déle ticho trvalo, tím více mi přišla hloupá a nedůvěryhodná jakákoliv odpověď. Vincent.. můj důležitý Vincent přede mnou uhýbá pohledem. Periferním pohledem jsem viděl jak se jeho spodní ret nepatrně zachvěl, ale z jeho úst nic nevyšlo. Zahryzl jsem se do rtu ještě silněji. Pokud mu řeknu, co se tu stalo... doopravdy stalo, co udělá? Bude toho vlkodlaka hledat, aby ho zabil? Bude ho mučit, protože vraždil v jeho domě? Ani si nedělám iluze, že by v tuhle chvíli myslel na pomstu vůči mně. Zranitelného Vincenta už jsem zažil, ale nikdy ode mě neodvracel pohled. Co znamená to, že už přede mnou nechce ukázat slabost? Nové nepříjemné zjištění vyřešilo odpověď okamžitě za mě.

 

Ať už mě bral Vincent jakkoli, právě se toho vzdal. To, co jsem si myslel předtím, se ze mě stalo. Jsem obyčejný pěšák, musím se zachovat tak, jak se od hlídacího psa čeká,... ale nechci.

 

„Našel jsem to tu jen chvíli před tebou. Toho, kdo tohohle zabil, jsem ani neviděl,“ zalhal jsem, abych jeho starosti s oslavou pro teď ještě nezvyšoval a kývl bradou k mrtvému vlkodlaku a v ten moment se střetl s jeho pohledem. Dech se mi zastavil, když mu zrak padl na můj krk, kde byl očividně hnusný krvavý kousanec. Do prdele...! Zapomněl jsem...! Nic ale neřekl a do všech děsivých scénářů rodících se v mé mysli, vynutil na tváři úsměv. Mrtvý úsměv, který představoval ze všech to nejhorší.

„Chápu,“ řekl neurčitě, jedno beztvaré slovo, které mým uším znělo podobně jako: ,,zrádče“ a odstoupil ode mě dál. ,,Oslava byla právě zrušena. Bez dvou pro mě nejdůležitějších osob, není nutná.... Jsi právě na odchodu, že?“ řekl chladně, otočil se a odcházel. Ve dveřích se srazil se sluhy. Ladně se jim vyhnul a tichým utrousením ,,ukliďte to“ se mi ztratil z dohledu. Jako bych znovu zapomněl dýchat.

 

Mýlil jsem se?

 

Hloupě jsem civěl stále tam, kde jsem ho naposledy viděl. Aniž bych věnoval další pozornost okolí, nechal jsem palčící slzu ať stvoří hořko-slanou cestičku po mé tváři.

 

Ta pomyslná popraskaná hranice našeho vztahu právě teď kvůli mně praskla úplně.

 

Zapomněl jsem na jeho narozeniny. Byl jsem na něj zlý. Nedostal ode mě žádný dárek. Nedokázal jsem splnit jednoduchou žádost. Lhal jsem mu do tváře. Naprosto jsem zničil jeho důležitý den.

 

Zradil jsem ho, zklamal...

 

 

Co mám dělat? Co bych měl udělat? Vincent není typ, co by se na přítele zlobil dlouho, ale jestli mi odpustí, aniž bych pro to něco udělal, už to nikdy nebude jako dřív. Nad svou poslední myšlenkou jsem se zarazil. A chci vůbec aby to bylo stejné jako dřív? Vybavoval jsem si naše rozhovory, jeho pošťuchování mě, tiché nenápadné narážky... jak chci aby to bylo? Ten jeho poslední pohled... pohled plný zrady a zklamání, zastřený chladnou tváří, odrazuje mě to od toho, udělat cokoliv. Ale já nechci být ten sedící a nic nedělající, co jen lituje toho, co řekl a udělal. Odmítl jsem nabízenou ruku a naprosto zbytečně jsem lhal. Proč jsem to udělal? Pokud by se střetli v boji, je jasné, kdo by vyhrál. Tak proč?

 

Žárlil bych, protože by veškerou pozornost věnoval někomu jinému? ...I kdyby to druhé byla vražda?

 

Už jen tahle samotná myšlenka je tak hloupá. Bylo to tak, že jsem mu nechtěl přidělávat starosti, ne? Tak proč z toho teď moje mysl dělá něco jiného?

 

Možná, protože je pravda obojí?

 

Blikající obraz ztišené obrazovky přilákal mou pozornost. Najednou mi i ty tiché hlasy připadaly příliš hlasité. Zakryl jsem si uši. Tak hlučný... Prudce jsem kopnul do tlačítka na televizi. Ticho. Co to mělo být? Zvyšovat hlasitost byla Vincentova oblíbená budící technika a naprosto unikátní démonická schopnost ovládat přístroje i na velkou vzdálenost. Ale proč by teď dělal něco takového? Ale nic jiného to být nemůže... Neví o tom? Nekontroluje se? Hrklo ve mně. Něco se stalo? Prudce jsem se zvedl, ale náhle se mi podlomila kolena a dopadl jsem zpátky. Uvědomil jsem si, že dosud pouze normální lehce bodavá bolest v krku po tom kousanci, je najednou nějaká větší a roztahuje se. Prudce jsem natáhl vzduch a křečovitě ohnutými prsty se za ránu chňapnul. Televize se sama od sebe zapla. Puštěný film hrál od sebe a řev, který se z ní ozýval, nebyl snad ani na stupnici hlasitosti. Zděšením, že na sebe uprostřed noci, přilákám policajty a pár pověřených a mě znajících osob zjistí, že mě zcela očividně nakazil vlkodlak, jsem začal do tlačítka panicky bušit. Zvuk ale nechtěl přestat, proto hned poté, co jsem na sebe za bolestného škubání narval kalhoty, jsem vyrazil z domu. Myšlenky v mé hlavě byly chaotické a dalece předbíhaly a přebíjely to, co bylo právě teď důležité řešit. Kdy to ten parchant, ten hajzlík malej udělal? Už v tom momentu, co jsem udělal to submisivní gesto to plánoval? Kdy do mě svou krev dostal? Řítil jsem se ulicí a nepoznával sám sebe. Jekot televize rozsvicel světla v okolních domech a je jisté, že mě do rána někdo určitě navštíví. Zaklel jsem a sesul se po stěně v jedné zapadlejší uličce. Zdá se, že vždycky, když je zle, může být ještě hůř... mnohem hůř! A to jsem si zatraceně myslel, že už se tenhle den víc podělat nedá! Zvuk z domu utichl, ale mobil, co jsem si i v té chaotické rychlosti vzal s sebou, se rozječel na plný pecky. Jednou rukou jsem si drtil palčící krk a prsty druhé jsem rozklepaně potvrdil hovor. Co jiného teď můžu dělat?

„Vine?“ podařilo se mi bolestně nezasténat. Na druhém konci ale bylo ticho. Sakra, jistěže mi nevolá, pokud se něco stalo! V kloubech prstů mi útrpně zakřupalo, až jsem se tiše zajíkl. ,,Pomoz mi...“ zašeptal jsem k mrtvému telefonu. Zoufale jsem se rozesmál. To je skvělé, fakticky skvělé. Měním se na vlkodlaka a prosím o pomoct někoho, u koho jsem to solidárně podělal. Jak velkej blb ještě můžu být?

 

Musím ho vidět...

 

Zatraceně, proč se tohle stalo? A zrovna, když to nejmíň potřebuju? Musím ho vidět, musím s ním mluvit a omluvit se mu. Bůhví, jestli k tomu někdy v budoucnu ještě budu mít příležitost. Sakra! Před očima mi potemnělo, pak jsem ale zjistil, že to není mnou, ale postavou, co se přede mnou náhle objevila. V ráně jsem ucítil novou bolest. Ohnal jsem se, abych od sebe postavu odehnal, ale síla, s jakou byla moje rána zastavena a moje tělo přimáčknuto ke zdi mě překvapila na tolik, že sevření nebylo nutné k tomu, abych sebou přestal mlátit. Jsem si naprosto jistý, že mi něco bodl do krku. Zoufale jsem se zajíkl a nehty zamířil do rány. Svědí to! Moje zápěstí bylo stejně nemilosrdně jako prve sevřeno a odtlačeno pryč.

„Už dost,“ procedil jsem skrz sevřené čelisti. Stisk okamžitě povolil a stal se z toho přímo něžný dotyk.

„Už mě vnímáš?“ promluvila osoba. Ten hlas... Naklonil jsem se dopředu a zmlženě vnímal, jak mě zakryl tmavý plášť, když mě k sobě druhé hřejivé tělo přitisklo.

„Vine...“ vlastní hlas mi najednou zněl jako cizí a nepomíjející strach z toho, co se má stát, mě donutil se na něj dočista nalepit.

„Ššššš, teď se trochu prospíš a až se vzbudíš, všechno bude dobrý,“ pohladil mě po vlasech a moje oči se samovolně zavřely.

 

 

Tvář mi ovanul chladivý vzduch a neznámý šelestivý zvuk mě donutil otevřít oči. Jediné velké okno bylo dokořán a lehký vítr si pohrával s hedvábnými karamelovými závěsy. Tak dobře, rozhodně nejsem doma. Pomalu jsem se posadil a v kostech mi strašidelně zapraštělo. Neslyšně jsem zaklel a pak si dobrovolně se stejným rachotem prokřupnul krk. A pak jsem si všiml, že jsem nahý. Nakoukl jsem pod peřinu. Dočista nahý. A taky... co s tou věcí sakra je? Hlasitější nadechnutí, které se vedle mě ozvalo, mi škublo celým tělem. Rychle jsem se zakryl, přičemž jsem se pochopitelně do té, v tuto chvíli nejvíce funkční součásti mého těla, praštil. Tiše jsem zaúpěl a zkroutil se v sedu a v ten samý moment mé vlastnoručně způsobené utrpení doplnil temný chechot.

„Au,“ vedle mě se do sedu napřímila Vincentova postava. Sledoval mě soucitně, ale jeho hlas v živém provedení předváděl definici slova škodolibost.

„Netvore, jsi taky chlap, souciť se mnou doopravdy,“ hlesl jsem, a když zmizely pomyslné hvězdičky kolem mého mužství, konečně jsem se narovnal.

„Ale já s tebou soucítím, jak často se chlap při přikrejvání praští do klády?“ pronesl se smíchem v hlase. Pozvedl jsem obočí.

„Kláda, Vine? Kláda? V tvém vytříbeném slovníku jsou i takové výrazy?“ řekl jsem a jemu se v očích významně zablesklo.

„Mám jich mnohem více, ale nikdy jsi je nechtěl slyšet,“ a ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že se mi po celou dobu dívá do očí, jimi uhnul.

„Odpusť mi...“ řekl jsem potichu. ,,Všechno, co se tam stalo ti popíšu, tak...“ nechal jsem větu nevyřčenou, ale jeho další pohled mi napověděl, že na zbytek čeká. Zkousl jsem si ret a pohled si zabodl do rukou. ,,…tak mě neopouštěj, prosím,“ chvíli se tvářil, že mou odpověď zvažuje, pak ale zvítězila jeho nejsilnější vlastnost, která naprosto pohřbila vážnou atmosféru stejně rychle, jako ji začal.

„No já ti nevím, když ti tak stojí péro, a že je fakt velký, spíš před tebou asi uteču,“ poškrábal se ve vlasech a hlasitě zívl a mně klesla čelist. Vinův porno-slovník je pro mě stále ještě absolutní (a taky velice žhavá) novinka. Po chvíli ticha zase zvážněl. „Nechci slyšet, co se tam stalo, jinak bych toho, co ti tohle udělal, musel skutečně zabít,“ aby svým slovům dodal na úplnosti, jeho prsty se lehce dotkly hojící se ranky na krku. Stará bolest se při prvním dotyku lehce připomněla, přesto jsem dokázal před jeho prsty neucuknout.
„Uspal jsem tě, změnil jsi se – přenesl jsem tě sem. Tvé zvětšené nádobíčko je zřejmě výsledek dlouhého a zřejmě naprosto snového spánku a nahý jsi, protože z oblečení nic moc nezbylo,“ zodpověděl stále nevyřčené otázky.

„Jak jsi mě našel?“ zvědavě jsem se zeptal.

„Zavolal jsi mě,“ odpověděl tajemně a hlavou se naklonil k mému krku.

„Vine?“ zamumlal jsem, když mi jeho rty laskavě přejely po ráně.

„Hm?“ poodtáhl se, přesto byla jeho vábivá vůně stále příliš blízko.

„Nezeptáš se, proč jsem lhal?“ musel jsem se znovu vrátit k tomu nepříjemnému okamžiku. Zadíval se mi do tváře.

„Nejsem hlupák Raffe a ty také ne. Tak nešikovná lež by mě za jiných okolností možná i rozesmála,“ ukázal si na krk mířijíc tím na ten kousanec. ,,Moje nálada nebyla zrovna dobrá,“ jeho hlas nabral lítostivý nádech. Musel vzpomínat na nevydařenou oslavu. Měl bych se nad některými svými myšlenkami zastydět. Vincent je osoba s nejhorší povahou, kterou znám a všechny své dobré stránky před ostatními dokonale kryje. Jednou jsem zase myslel a zapomněl na ty nejdůležitější věci. Nehledě na to, že jsem byl nahý a on soudě podle toho odhaleného pruhu chloupků taky, jsem ho opatrně objal. Promiň... to slovo se mi rozeznělo hlavou, ale nedokázal jsem ho říct nahlas. Nezkazil jsem toho málo a říct teď něco takového, musel bych se sám sobě trpce zasmát. Někdy prostě ani slova lítosti nestačí.

„Raffe, ty mě objímáš? A sám od sebe?“ zaslechl jsem jeho pobavený hlas, v kterém ale zněl i údiv a úleva.

„Je mi to všechno líto, ale připadá mi, že tohle slyšet nepotřebuješ a ani nechceš,“

„A co myslíš, že chci slyšet?“ vyzvídal, s pažemi stále svěšenými u boků, což mi zrovna odhodlání na to, co jsem se chystal říct, nepřidávalo.

„Cokoliv, co můžu říct jen já a tebe to potěší,“ odvětil jsem a nepřipadal si přitom příliš přesvědčivě.

„A co by to mělo být?“ jeho jednotvárný hlas mi opět vůbec nepomohl.

„Tak už mě sakra taky obejmi, začínám si připadat trapně,“ zabručel jsem něco, co jsem vlastně říct nechtěl, ale za vřelý smích, co opět změnil (už přímo kyvadlovou) atmosféru v místnosti, bych svoje slova nevyměnil. Jeho tělo se těsněji přimklo k mému a jeho dlaně mi hrábly do vlasů a poté letmo pohladily po tvářích.

„Trefil jsi se, ale... odpíráš se mi tak dlouho,... myslíš, že mi teď objetí bude stačit?“ řekl. Zalapal jsem po dechu, když můj úd lehce zmáčkl přes peřinu. „Byl taky tak tvrdý, když jsi měl uviděl v těch rudých šatech? Bylo to útrpení nezačít na tebe zírat a představovat si tě právě takhle,“ zašeptal mi do krku a pak jedním pohybem odkopl peřinu, která překrývala nás oba. Polknul jsem. V té pasti jsem už nadobro chycený. Hltal jsem pohledem jeho tělo a rychle přitom přetěkával očima, jako by mi mělo každým okamžikem zmizet z dohledu i dosahu. Snad bohy vymodelovaná dokonalost se usadila na moje břicho a svýma zelenýma očima oplácela můj zbožný pohled.

„Máš nádherný výraz, zakazuji ti se tak někdy dívat na někoho jiného,“ rukama mi přejel po hrudi a zcela očividně si užíval můj pocit bezmoci.

„Nemyslím, že je to možné,“ zamumlal jsem. ,,Nic krásnějšího v tomhle světě nemůže existovat,“ hned jsem dodal, protože moje odpověď se dala pochopit i opačně. Prsty brouzdal po mém těle a po mém dodatku náhle přestal. Okamžitě mi došlo, jak to znělo trapně, ale jeho to - soudě podle jeho výrazu - potěšilo. Na rtech mu hrál úsměv, zatímco se rukou zapřel vedle mé hlavy a sklonil se mi ke tváři. Díval se mi zpříma do očí a pak jeho pohled zklouzl na mé rty. Jako by mě to uvědomění k čemu se chystá a u čeho s největší samozřejmostí nezůstane, probralo z podivného tranzu.

„Vine,... tohle ne,“ zamumlal jsem a přistihl se jak nevědomky svírám rty. Vím, že mě má rád jako přítele. Nevěřím že po všech těch podlých pokusech dostat mě do postele, by to se mnou myslel vážně. Vždyť je to... Vincent... Znovu mi pohled zabodl do očí a tvářil se velice nespokojeně.

„Raffe, tohle už přece máme za sebou,“ řekl. Aniž bych těm slovům věnoval příliš velkou pozornost, začal jsem se zvedat v naději, že ho to možná donutí ze mě slézt. Nesmlouvavě mě ale zatlačil zpátky.

„Já vím, že teď nemám sám co říkat, ale nechci to mezi námi zkazit, jen protože se bavíš,“ vydechl jsem to, co jsem nedokázal říct nikdy dříve – od doby, kdy jeho pošťuchovací náznaky začaly. Bez varování mě chytil za tváře a zmáčkl a donutil mě se mu tak znovu podívat do tváře.

„Podívej se na mě pořádně, připadám ti málo vážný?“ ukřivděně mě sledoval a už se neusmíval. Cítil jsem jak někde uvnitř začínám před naštvanými záblesky v jeho očích ustupovat ze svého přesvědčení. Jenomže stále tu byl ještě ten jeden problém.

„Odmítám být dole,“ doslova jsem zachrčel, protože můj penis náhle obklopilo horko jeho dlaně. S tou větou ho zase hned pustil a začal se pobaveně smát. A mně v hlavě naskákaly zbrusu nové otazníčky. Co jsem řekl tak vtipného? Chtěl jsem se touto otázkou obořit nahlas, ale stále s tichým smíchem vzal mou ruku a přiložil dlaň na mou. Pár vteřin jsem to nechápal, když jsem si ten fakt, ale uvědomil, zděšeně jsem paži stáhl.

,,Tohle ale není možné,“ zaraženě jsem zamumlal a až po krátké, ale více detailnější prohlídce těla do pasu mi došlo, že to tak opravdu je. Svalstvo, které jsem nedokázal nabrat předtím jsem teď dostal jako plnou výbavu vlkodlačího balíčku. Moje tělo zmohutnělo. Moje dlaně jsou přímo v medvědí velikosti.

„Netroufám si pokoušet se dostat do zadku stokilovému čerstvě zrozenému vlkodlaku,“ znovu se mi naklonil ke tváři. ,,A ne, že nad tím, že jsi vlkodlak budeš přemýšlet a litovat toho, protože se mi takhle líbíš víc,“ musel jsem se v duchu zasmát. Přemýšlet? Vlastně jsem na to ještě neměl ani čas. Jako by mi četl myšlenky, rty se otřel o mé a tím mě okamžitě vtáhl zpět do situace.

„Ale nemůžeš-“ umlčel mě uvězněním rtů. Jazykem se v momentě překvapení okamžitě dostal do mých úst a plenil je způsobem, jako by to bylo to poslední, co může ve svém životě udělat. Stále strnule jsem vnímal, jak mě myšlenky protestu pomalu a s veselým máváním opouští a nakonec jsem se uchváceně k nekončícímu polibku přidal. Zdánlivě jsem vnímal, jak ruce, které mi přitom projížděly vlasy jsou najednou pryč. Poslepu jsem našel jeho tělo a po krátkém zamyšlení svou nekreativní hlavou jsem ho alespoň hladil, kam jsem dosáhl. Když jsem dlaní dorazil na jeho podbřišek, cítil jsem jak se zachvěl. Pootevřel jsem oči a zjistil, že se na mě dívá. A pak jsem tak nějak pochopil, co nejspíš dělal s těma rukama, protože mě dole vzápětí obklopil teplý a těsný pocit a vlna slasti projela mým tělem. Škubl jsem sebou a do jeho úst poslal hlasitý vzdech. Okamžitě jsem se pak odtáhl.

„Vine, počkej. To je moc rychlý...“ viděl jsem jak v jeho jinak bezchybně situačně nahozených výrazech, zacukal koutek rtů.

„Raffe, vážně bych si přál, kdybys pro jednou přemýšlel svým pohlavním orgánem a ne hlavou...“

 

Dodatek autora: 

Akiřino nejlepší dílo o neuvěřitelných devíti stránkách, rekord. Vincenta jistě ještě někde zahlédnete jako křoví (nejdřív jsem prostě musela napsat jeho příběh), ale na tento pár už nic dalšího nechystám.

Hodnocení: 
4.864405
Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 59)
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
Hazuki „Hmm, pěkně děkuju,“ zareptám rezervovaným hlasem. Prý si mě nechá,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 4
Díval jsem se z okýnka a poslouchal jsem rozhovory těch exotů kolem mě...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
„Vstávej!“ křikl na něj. Adriana obklopil alkoholový odér v takové míře...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 5
Jak bych před ním mohl utíkat? Usedl jsem na pohovku. Podrbal jsem se rukou ve...