So, 04/03/2017 - 13:03
20

Věnování: 

Největšímu fanouškovi Transformers - plukovníkovi Haarovi

Přivřel oči a zkontroloval svoji snahu o vytvoření uměleckého díla na vlastním stehně. Tiché zaskřípání se rozlehlo potemnělou ordinací.

„Měkne ti mozek, Ratchete?“ položil si nahlas otázku a záhy si na ni odpověděl: „Z lékařského hlediska to není možné…“

Zasmál se smutně svému vlastnímu vtipu a vyměnil nástavec za krátké ocelové štětiny kotoučového kartáče, aby své melancholické tetování mohl seškrábat. Dnešní noc to byl už pátý pokus změnit svůj svazující a neformální titul „doc“ a stát se obyčejným obyvatelem Cybertronu, což ho nezaškatulkuje mezi ty „lepší“.

„Jo, jasně, nemusíš spěchat, Towtrucku,” posměšně opakoval nahlas slova, která před pár minutami sdělil do vysílačky. Zahnal tak svou poslední naději na fajn večer a daroval ji někomu, kdo sjel z cesty pod vlivem navýšené dávky energonu. Towtruck mu nabídl jako správná odtahovka svůj pomocný hák. A nejenom to. Ratchet ho znal až moc dobře a věděl, že než mu zraněné přitáhne do ordinace, pořádně si s každým užije. Byl lékař, zvýšenou hladinu nongetonu, který se vytvářel při silném vzrušení přetransformováním energonu v těle, poznal i bez projetí skenovací dronou. Zbavit se ho dalo jediným způsobem a to Towtruck ovládal velice zručně. Říkal tomu první pomoc.

Kovové prsty stiskly rámeček přenosné obrazovky a překlopily ji dolů. Ratchet tak ztratil obraz dvou černých masek, zasazených do nádherně hranatých tvářiček dvojčat, Volvo a Ovlov. Měl s nimi domluvenou schůzku. Trvalo mu půl roku, než se rozhodl je vůbec oslovit. Pamatoval si den, kdy je viděl v nějakém reklamním spotu cestovní agentury, lákající na výlety do vesmíru. Tihle dva se nejspíš omylem připletli do reklamy mimozemské civilizace a tak světu odhalili kulturu humaonidů. Ratchet, tenkrát v procesu operace, zůstal zírat na obrazovku, nechal pacientovi vykrvácet převodovkový olej a přísahal, že ty dva, musí mít. V dokonalé přesnosti, synchronizováni bok po boku a dokonce ve zpětném chodu, roztahovali nechutnému stvoření zvanému pozemšťan nohy a Ratchet poprvé zažil úžasný orgasmus bez fyzického spojení. Své selhání na operačním sále, kdy pacient do smrti trpěl škytavkou, se Ratchet snažil napravit vymyšlením nového složení energonu. Nutno podotknout, že život onoho škytajícího ubožáka neměl dlouhého trvání. Bohužel v okamžik, kdy se zastavil na železničním přejezdu, aby se podle osvědčených rad: „zhluboka se nadechnout a pak zatajit dech”, alespoň na chvíli zbavil samovolných stahů mechanické bránice, do něj napálil nákladní vlak a Ratchet ho poté mohl jen identifikoval podle výrobního čísla.

Na kovovém povrchu stehna se objevil nový nápis „lúzr”. No jistě, ten projekt nebyl zrovna jeho zlatá rybka a narazila na problém. Kdyby za ním nestál Prime, jezdil by po domorodých vesničkách a vyměňoval by olej místním farmářům.

Ratchet si znovu povzdechl a pomalu se zvedl. Zaskřípání potvrdilo fakt, nebo spíš hlášku: „Automechanikovo fáro válí na discích”, že sám sobě nevěnuje jedinou minutu a otráveně otevřel vrata ordinace.

„Mám… mám závrať,” oznámil mu autobot, kterého si někdo pořádně vychutnal a znázornil na něm veškerou paletu dostupných barev karoserie. Ratchet se do jednoho odstínu hned zamiloval a zaznamenal si ho do databáze.

„Kolik jste toho vypil?” zeptal se a nenápadným gestem a rozložením svého mohutného těla mezi futra, naznačil, že na tomto místě cesta návštěvníka skončila.

„Tak… obvykle… natankoval jsem…”

Ratchetova křidýlka, rámující zelené oči, se shlukla do perutí vojenských RAF.

„Na tohle není potřeba lékařské ošetření…”

„Doktůrku…,” zaskřehotal návštěvník a zhluboka se nadechl.

Ratchet tohle dobře znal. A neměl to zapotřebí. S rachotem spustil ocelová vrata ordinace a ušetřil svůj sluch o dávivý zvuk a pak tichý pleskot vyzvracených šťáv na zem. Už mu to během večera předvedlo pár jedinců, když měl ještě dobrou náladu a pouštěl je dovnitř. Pak zjistil, že skvrny nejdou z podlahy ani benzínem a jeho lékařský mozek se ihned zabýval otázkou, jak v tomhle případě vypadají obvody a jestli by požívání svátečního energonu nemělo být zakázáno. Jednou za čas se vláda rozhodla pro ochucení energonu. Zvýšila dávky a někteří autoboti to těžce snášeli. Bylo to zrovna dnes.

„Neříkej mi doktůrku,” zaskřípal zuby a naštvaně smetl přenosný monitor ze stolu. Jeho sny se rozbily na stovky skleněných střepů.

„Proč zrovna dneska?!”

Zvláštní shoda náhod. Každý rok v tuto dobu, která pro autoboty nic neznamenala, se tohle dělo. Energon byl posílen o pár procent a dokázal divy. U některých úžasné pracovní výkony a u jiných absolutní útlum. Ratchet by si taky mohl užívat v baru u Zrezivělé převodové hřídele a proplachovat hrdlo božským nektarem, ale místo toho měl pohotovost. Protože padal sníh. Protože všude byla zima. Námraza, která podrážela nohy a on se celý den musel ohánět autogenem a dávat je dohromady. Vytáhl kus železné desky a po chvilce přemýšlení na ni vyškrábal nápis. Chtěl předejít dalším návštěvám a užít si trochu klidu.

„JESTLI SE VÁM ZVEDÁ KUFR, ZALEZTE DO NEJBLIŽŠÍ GARÁŽE A POŘÁDNĚ SE VYSPĚTE. NEUMÍRÁTE. ORDINACE JEN PRO NALÉHAVÉ PŘÍPADY.“

Poškrábal se na hlavě, jestli to trochu nepřehnal. Přece jen byl doktor a takhle odmítat pacienty odporovalo jeho přísaze. Opřel ceduli o stůl a unaveně si sedl. Bylo tu ticho. Zvláštní ticho a okna nepropouštěla žádný zvuk z ulice.

„Takhle tu dnes Ratchete zkoroduješ,“ povzdechl si. Velké rádio, které si vlastnoručně vyrobil a anténu na černo napojil na vládní satelit, se na něj usmívalo svým žrebováním, chránící křehký reproduktor.

Naladil svou oblíbenou stanici a doufal, že mu skupina Metal šrot zvedne náladu. Ale v rozhlasové stanici snad všichni ten večer taky chlastali okořeněný energon a vysílali úplný sračky. Satelit se otočil o několik stupňů a pak svou tvář v podobě obrovské parabaly nastavil mléční dráze. Vydal signál až ke sluneční soustavě a sešrotoval první akordy bass katary. Ratchet natáhl své dlouhé nohy a doprovodil tak první tóny hlasitým zaskřípáním kloubů. Když se dověděl o té malé modré planetce, kde jeho dvojčátkový pár strávil dovolenou, nechal si o ni něco vyhledat. A taky se naboural na nějaké vysílání. I písně, které se linuly z rádia, měly jako minulý rok v tuto dobu, stejný melancholický nádech, plný cinkání rolniček a sborových hlasů. Někdo, komu říkali Elvis Presley, ho totálně odrovnal svým hlubokým hlasem.

I´ll have a blue christmas without you
I´ll be so blue just thinking about you
Decorations of red on a green christmas tree
Won´t be the same dear, if you’re not here with me..,

Ratchet se zarazil, když se přistihl, jak nahlas brouká slova, kterým hovno rozuměl.

„Sakra, sakra!“ zavrčel a prudce se zvedl. Zapomněl na fakt, že ordinaci před ním vedl o několik hlavu menší chlápek a Ratchet se v téhle místnosti musel pohybovat v přikrčeném stavu kvůli nízkému stropu. V betonovém povrchu nechal už po několikáté obtisk klenby své lebky. Možná proto ho bolela hlava, celá páteř od krku až po zadek a jeho klouby trpěly jak tlumiče na D1.

„Konec zábavy, zpět do práce, Ratchete,“ rozhodil vztekle rukama a popadl ceduli, která měla odradit opilce.

Železná vrata se se skřípáním srolovala nahoru a pustila do ponurého ticha noční hluk velkoměsta. Ratchet zapíchl ceduli do hromady sněhu a zhluboka nasál ledový vzduch mezi plástve chladiče.

„Ratchet? Doktor?“ ozvalo se ze tmy.

Ratchet si setřel hřbetem ruky dotěrné bílé krystalky z hledí a naučeným způsobem zrentgenoval autobota, který vystoupil ze stínů.

„Prime mi řekl, ať se na vás přijdu podívat, jestli nemáte o kolečko víc.“

Měl štíhlé tělo. Barevně splýval s okolím, modrobílá karoserie, s lehkým nádechem metalízy. Stejně jako třpyt sněhových vloček. Aerodynamicky laděna tvář a dlouhá křídla složená na zádech, na koncích rámující výstražnými oranžovými odrazkami.

„Prime?“ ubezpečil se Ratchet o přátelském oslovení, kterým nemůže velkého Optimuse Prima oslovovat kde kdo.

„Nebojte, nejsem nametenej ani se mi nezvedá kufr,“ usmál se neznámý a plácl se přesně do škvíry mezi dvě souměrná okna hrudníku. „Vidíte? Přiznám se, že jsem cestou vzal flašku Double energonu, ale je mi jasný, že jste ve službě… Prime říkal, že v deset končíte…,“ pootočil hlavou a Ratchet si všiml, jak mu dva turbomotory na každé straně zvýrazňují ramena. „A to je přesně… za deset … devět… osm…“

„No jasně, Prime má výčitky svědomí,“ ušklíbl se Ratchet a neochotně mávl rukou dovnitř budovy. „Je mi fajn, právě mi skončila služba, ale blbů je plnej Cybertron. Pojď dál. Máš jméno?“

„Chickaree,“ odpověděl a protáhl se ladně kolem něj. Doktor cítil, jak se mu mladík otřel o paži a zanechal na kovovém povrchu slabou rezonanci. Ratchet několik vteřin pozoroval lak v domnění, že ho na tom místě sežehnul plamen autogenu.

„Co to posloucháte? Není to náhodou Frank Sinatra?“ zastavil se stín ledového království uprostřed ordinace a rozhlédl se.

Ratchet znervózněl. Jak někdo takový, jako je on, může znát na miliony světelných let pofiderní odrhovačky ze sluneční soustavy?

„Kdybych vám mohl do něčeho kecat, tak mě ten červený kříž přišel vždycky…“

Ratchet sledoval jeho pohled, kam s ním směřuje. Díval se mu na místo na stehně, kde byl lak seškrábaný až na „kůži“ a na čistém chladném kovu bylo napsáno „lúzr“.

„Sedněte si doktore, teď je řada na někom druhým, aby kolem vás skákal. Zasloužíte si to,“ vykouzlil Chickaree oslnivý úsměv a položil dvě plechovky na stůl. Měl dlouhé prsty, s jemným pláštěním a drobnými klouby. Celá jeho kostra byla z odlehčené slitiny a Ratchet si až teď všiml na jednom z krčních obratlů nenápadného tetování průzkumných jednotek. Vymáčkl zářivě červenou barvu na paletu a smočil do ni štětec.

„Ale tohle já pot…,“ zaprotestoval Ratchet a natáhl velkou tlapu, aby mu malířské náčiní sebral. Když se ho však na stehně dotkly jemné štětiny a barva mu prostoupila póry narušeného kovu, tiše zasténal.

„Klid, kříž ještě namalovat umím,“ odzbrojil ho znovu přátelský úsměv stříbrného letounu.

Ratchet zaskřípal zuby. Mohl by zkusit své rozrušení maskovat, ale zvuk kovu drhnoucí o kov jde velice těžko ovlivnit.

„Jste po službě pěkně ztuhlej, doktore. Uvolněte se, máte padla,“ položil mu Chickaree druhou ruku na kolenní kloub a mírně mu roztáhl nohy, aby se k Ratchetovi dostal blíž. Jakoby v tom nebyl žádný úmysl, jen sklonil hlavu doktorovi do klína, aby viděl líp na svoje dílo, které pod jeho vedením vznikalo na bílém podkladu.

Ratchet nervózně hrábl po plechovce a jediným pohybem palce uvolnil víčko. Značku si uvědomil až když do sebe překlopil její obsah. Tu chuť znal. Byla nezaměnitelná a kdysi dávno si na ní dal velmi záležet.

„Kdes to splašil, Chickaree. Tohle se za první už dávno nevyrábí a za druhý je to zakázaný…,“ snaha o otcovské kázání se změnila v hlasité vyheknutí. Průzkumák se mu v ten moment zapřel rukou těsně u rozkroku a jeho obličej byl tak blízko, že by Ratchet přísahal, že mu v očích spatřil samotnou jiskru.

„Mám svý zdroje a říkal jsem si, že vás to potěší. Tohle pití prý dokáže hezky uvolnit…“

Ratchet cítil, jak se mu umělý energon, na jehož vývoji se osobně kdysi dávno podílel, rozlévá obvody do celého těla. Prudké vydechnutí urychlilo postup omamné látky a on ji cítil až v konečcích prstů. Bez varování pevně sevřel sklopenou letku, která se táhla mladému Chickaree až pod zadek a přitáhl si ho k sobě. Náhlé otření těch dvou rozmázlo rudou barvu a zdeformovalo zdravotnický kříž. Doktorovi pod dlaní jemně vibroval hladký povrch společníka. Vnímal to chvění, které se nezadržitelně měnilo na citelný třas. Ratchet mohl v této chvíli s přehledem analyzovat v procentech hladinu nongetonu. Byla tak vysoká, že se prodírala úzkými škvírami v panelu na zadku. Doktorova mohutná ruka sjela po křídle a dotykem se ubezpečil, že se nemýlí.

„Někdo tu má problém,“ zasípal rozrušeně Ratchet a přetransformoval ukazováček na křížový šroubovák. Skřípavý zvuk doprovázel pohyb ostré hrany přejíždějící přes ústa a bradu. „Tohle už potřebuje odborný lékařský zásah, ale já už mám padla…“

Chickareova tvář se zkřivila utrpením.

„Pane…,“ zasténal a pak jen tiše vyhekl, když mu drobný křížek zapadl do hlavice šroubku, držící zadní panel. Hlasitým sípáním doprovázel vyjíždějící šrouby a cinknutí každého z nich na zem ho ještě víc rozrušilo.

„U Primuse, seš toho plnej,“ zachroptěl Ratchet, když se mu na ruku rozlila uvolněná hustá lepkavá tekutina. „A uvnitř…,“ neomaleně vklouzl prsty do promáčeného otvoru a pak je opět prudce vytáhl.

Penis mu naběhl tak rychle, až mu o přivodilo závrať. Na chvíli mu vypadl vizuální kontakt a tělo ovládla mírná agresivita. Nezaznamenal žádný protest svého společníka a tak ho jediným trhnutím otočil k sobě zády a natlačil ho na operační stůl. Krátké zaváhání donutilo Chickaree vykřiknout: „Chci to!“

Ratchet už na nic nečekal. Pronikl do nongetonem prosyceného úzkého prostoru a pár vteřin ho nechal, aby mu napadl všechny trhliny a dodal mu ještě větší vzrušení. Pak několikrát tvrdě přirazil. Chickaree neovládl náhlé neznámé emoce a štíhlá křídla se rozložila do pohotovostní pozice. Odhalil tak stříbrné obratle, táhnoucí se jako kovový had od místa, kde do něj Ratchet prudce pronikal až k tetování na krku. Doktor ho pevně chytil kolem štíhlého trupu a těžkým dech zamlžil číselný kód průzkumného bojovníka. Sjel rukou níž. Měkký povrch Ratcheta na chvíli překvapil a přinutil se povolit stisk. Přestože jeho ruce byly obrovské, byly to ruce chirurga a on dokázal být něžný. Masíroval Chickareetovu tankovací hadici a naslouchal hlasitému sténání. Jak svému, tak i svého nenadálého milence. Najednou zatoužil dívat se na tvář zkřivenou vzrušením a mezi několika prudkými výdechy si stříbrného hezouna obrátil a hodil ho na stůl z nerezové oceli. Roztáhl mu nohy tak daleko od sebe, že skoro kopírovaly křídla. Chickaree propouštěl nongeton krátkými trhavými pohyby a kropil Ratchetovo břicho i stehno, kde se ještě před pár okamžiky snažil noční návštěvník namalovat rudou barvou zdravotnický kříž. V posledních záchvěvech vědomí Chickaree  zaryl do mohutné hrudi své štíhlé prsty. Ratchetova mohutná postava se zlomila pod náporem orgasmu. Pět kovových prstů obtiskl do hladkého povrchu stolu těsně vedle mladíkovi hlavy a ztlumil tak svůj vysílený pád, aby tu křehce vypadající bytost pod sebou nerozdrtil.

„Měl by sis na hladinu nongetonu dávat pozor,“ řekl zadýchaně Ratchet a se zájmem pozoroval jemné rysy průzkumníka. „V tvém případě bych doporučoval být pod lékařském dozorem…“

Chickaree se zasmál. Tiché dýchání narušovala píseň ze vzdálených světů a zaskřípání kloubů, když se Ratchet zvedl.

„Ještěže ten můj energon stáhli z prodeje. Má to fakt podivné vedlejší účinky,“ snažil se Ratchet své konání ospravedlnit a uhnul pohledem, aby se mohl Chickaree dát do pořádku. Kouskem hadry si setřel pozůstatky smíchané s barvou.

„Co ti vlastně Prime řekl?“ zeptal se Ratchet a vylil zbytek plechovky do výlevky. Další selhání si nemohl dovolit.

„Optimus Prime je děsně ukecanej. Namluvil toho dost. Vlastně o vás mluví pořád,“ odpověděl Chickaree a prsty mu pomáhal uklidit z prostorného hrudníku důkazy. „Ale nevím, jestli vám to můžu říct…“

Ratchet sevřel pevně jeho útlé zápěstí a zabránil mu v dalším nepřijatelném osahávání.

„Jsi copak kněz, abys nemohl vykecat, co říkali ostatní?“ zachrčel.

„To nejsem… ale patřím k rozvědce a ta informace jen tak nedává… Nemyslím si, že je ze mě dokážete dostat…“

„Jsi si tím jistej? Myslím, že ti Prime o mých schopnostech neřekl všechno…“

Silný poryv větru smetl bílé vločky sněhu na okenní tabuli. Vytvořily neprůhledný závěs a zabránily tak kolemjedoucím ve výhledu. První sluneční paprsky se pomalu prodíraly černými hustými mraky, aby oznámily nový den. Den pro probdělé noci, o které raději pomlčím. Já na rozdíl od Chickareeho  kněz jsem… takže máte smůlu…

Hodnocení: 
4.72222
Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 36)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
  Jemný déšť padá na kočičí hlavy chodníku, kaluže odrážejí pouliční...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
Před 464 dny… Jan neměl zrovna moc rád nečinnost. Netoleroval ji...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 15
Nespomínam si, že by som sa niekedy tak bál a zároveň sa bezhlavo vrhal dopredu...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 19
„Ehm, no nechali jste si u nás telefony,“ dořekne po pár sekundách Marek...