Čt, 23/09/2021 - 22:03
1

Dozapl jsem mu černou koženou bundu až těsně ke krku, klasicky se ošíval a rozhodně mi to nijak neusnadňoval. Ohrnoval ret a jasně mi dával najevo, že se zase chovám jako přehnaně starostlivá babička, ale já si nemohl pomoct. Takže klasicky otevřel pusu, aby zase začal protestovat, ale byl jsem to já, kdo se sklonil, sevřel jeho obličej ve dlaních a hladově ho políbil. Laskal jeho rty, jako kdyby to bylo poprvé, bral si je hladově a nenasytně, tahal za neposedný kroužek v jeho rtu a on mě nenechal dlouho čekat, aby se připojil a se stejnou vášní mě naprosto odzbrojoval.

Odtáhl jsem se, díval jsem se mu do těch jasně modrých očí, jak v nich tančily ty rebelské jiskry. Jak moc jsem jeho oči miloval. Chvíli mi pohled mlčky oplácel, evidentně teď přemýšlel, jestli tu rychlovku stihneme, ale nakonec si zkousnul ret a odstrčil mě od sebe, ne, že by se mu dvakrát chtělo. Pohledem zkontroloval hodiny na mobilu a posadil se na tyrkysově modrou motorku. 
„Tak jo, mamčo, musím jet, víš, že když přijedu za Kristiánem moc pozdě, omlátí mi to kuře o hlavu. Škoda, že nemůžeš jet.“ Pokrčil rameny a nasadil si helmu. Otočil řídítky, motor naskočil, začal hučet. Já jen nad ním protočil očima.
„Mám tu práci. Jeď hlavně opatrně, cuká ti přední kolo, ráno jsem to utahoval, ale může se to stát zno-“ Namísto toho, aby mě to nechal doříct, hlasitě motorku protůroval. Nesnášel, když jsem ho poučoval, ale já si nemohl pomoct. Dejme tomu nemoc z povolání.. Mrknul na mě, potom si ale stáhnul helmu tak, že jsem mu neviděl do obličeje, prudce se rozjel, kola na chodníku zahrabala a já jenom viděl jeho rozložitá záda mizet v dáli na tmavé silnici. Krátce jsem se ušklíbnul, celý on. Zbrklý, nadšený, věčně s úsměvem na rtech. Ale potom jsem se otočil, otevřel přední kapotu napůl rozbořeného bavoráka a rozhodl se dělat taky něco užitečného.

***

Běžel jsem po nemocniční chodbě, strkal do sestřiček i doktorů, nevnímal, neslyšel, srdce mi bilo jako splašené, nemyslel jsem, prostě jsem se jenom dral dopředu. Jel sem spíš jako náměsíčný, jako kdyby tohle všechno byl jen špatný vtip. Když mi zazvonil ten telefon, jako kdyby všechno okolo přestávalo dávat smysl. Měl jsem před očima jen toho kluka, jeho úsměv a potřeboval vědět, že je v pořádku. Najít správnou chodbu, správné oddělení, nevšímat si křiku i rukou, co se po mě oháněly. V uších mi hučelo, cítil jsem snad strach, úzkost? Zažil jsem v životě hodně špatných věcí, hrozně dlouhou dobu jsem nic neřešil, byl jsem ten typ, kterého nic nerozhází, protože si nic nebere vážně. Ale na jedné věci mi přece jenom záleželo. Na něm.. Někomu stroze nadiktovat své jméno, až potom mi bylo sděleno, že do toho pokoje můžu vůbec vstoupit. Jen já a nikdo jiný. Protože v jeho kartě bylo důrazně napsáno, že pokud se mu něco stane, mohu ho navštívit jen já.. Maxi.

Na chodbě před jeho pokojem mě zarazila čísi ruka. Byla snad ještě roztřesenější než já, když mi útlé prsty křečovitě obmotala kolem zápěstí. Přetočil jsem na ní pohled, sjel jsem ji od shora dolů. Blonďatá žena ve středních letech v perfektně padnoucím bílém kostýmku, ačkoliv její perfektně namalovaný obličej zdobily černé šmouhy od usedavého pláče. Za ní seděl zhroucený na židli muž, co se za každou cenu snažil zachovat bezcitný výraz, ale jeho oči říkaly něco úplně jiného. Měli strach, ale to já taky. Jenže nebyl to strach, co se mi vlil do žil, byl to vztek. Zkřivil jsem rty znechucením nad těmihle dvěma, co si říkali rodiče. Já naštěstí žádné neměl a byl jsem rád. Co po mě chtěli? Po tom všem? Po tolika letech se začali zajímat? Zabodl jsem do ní bezcitný pohled a vykroutil svou ruku z jejího sevření.
„Pusť nás dovnitř! Máme právo ho vidět.“
„Nemáte právo na nic. Nechtěl vás tam, vy ho zase nechcete ve svém životě. Ušetřete mě těch keců, že teď se staráte!“ Nikdy jsem nebyl člověk, co by taktně mlčel, co by té drobné dámě neřekl, že se chová jako kráva jen proto, protože si rozmazala mascaru. Možná, že jsem viděl rudě, ale oni dva byli to poslední, na co jsem měl náladu. Otočil jsem se k nim zády a vešel do pokoje. Byl až nechutně bílý a on se v tom bílém povlečení skoro ztrácel. Ležel na samostatném bílém lůžku, obklopený spoustou přístrojů. Na jeho těle byly modřiny, odřeniny, ale jinak se zdál v pořádku. Tak proč měli doktoři v očích ten pohled, který nechcete vidět? Ale já jsem se naděje vzdával poslední..

Jediné, co mě na něm upoutalo, byl hrubý bílý obvaz, co měl kolem hlavy. V klidu ležel, snad jako kdyby jen spal.. Přišoupnul jsem si židli k jeho posteli, vzal jeho chladnou dlaň do svých a přitiskl k ní obličej. Nechtěl jsem nic říkat, nic dělat, jen v naději sledovat jeho netečnou tvář. Představovat si, že se na mě zase směje. Neměl jezdit, říkal jsem mu to. A když mi doktoři volali, že měl nehodu.. Věděl jsem hned, že za to nemohl Max. Ať už jezdil jakkoliv, uměl jezdit. Vždyť ta motorka byla jako jeho třetí noha!  To ta ženská, dostala smyk a vytlačila ho z pruhu.. Nevěděl jsem, co cítím.. nenávist, vztek. Ale pohled na jeho tvář mě klidnil, dával naději, že je naživu.
„Jsem tu s tebou..“ Zamumlal jsem mu do dlaní, svíral je tak pevně, až jsem cítil, že se jeho prsty lehce pohnuly. Vzhlédnul jsem, mapoval jakoukoliv změnu v jeho obličeji. Víčka se mu zachvěla, zvedla, své modré oči upřel nejdřív ke stropu, potom se zmateně rozhlížel po místnosti, až jeho pohled utkvěl na mně.
„Maxi..“ Hned jak jsem to vyslovil, věděl jsem, že je něco špatně. Viděl jsem to v jeho pohledu. Strach, úzkost, šok? Chtěl jsem ho ujistit, že jsem tady a že bude vše v pořádku, ale on se na mě nedíval jako na člověka, kterého miloval. Viděl jsem v jeho očích sám sebe jako cizince, jak neví, tápe, kam si mě má zařadit. Prudce vymaní svou dlaň z mého sevření a přitiskne si ji k tělu. Nechápe, nadechuje se a zase polyká, ret se mu třese. Chci ho obejmout, sevřít v náručí, stejně jako před lety..
„Kdo jsi?“ Otázka, co se mi zařeže do těla, co bolí a pálí víc než tisíce nožů, než ten nejsilnější požár.. Sleduju jeho pohled, v jeho očích je zděšení, nechápavost. A já se v nich zoufale snažím najít sám sebe, ale nenacházím nic, vůbec nic. A to bolí, bolí to příšerně moc, až semknu rty pevně k sobě. V jeho tváři není nic, špetka lásky. Není tam pro mě místo..
„Kde jsou rodiče? A Kristián? Potřebuju vidět Kristiána!“ Začal se vztekat, jeho pohled ztvrdnul, nechtěl mě tady. Byl jsem pro něj cizinec. Nechápal jsem to, nemohl přece.. Proč by chtěl vidět je?

Otočil jsem se, nemohl jsem tady zůstat. Do pokoje vběhli doktoři a on stále křičel jejich jména namísto mého.. Vyšel jsem z místnosti, zůstal tam stát. Sledoval blondýnku, jak se ke mně opět přiřítila, chrlila na mě jednu otázku za druhou, ale já ji nevnímal. Nesledoval jsem její obličej, díval jsem se dál. Tam do těch šťastných vzpomínek, které se rozplynuly v prach.. Proč? Byli jsme šťastní, možná, že jsme toho neměli moc, ale byli jsme spolu.
„Slyšíš?! Musím vidět svého syna..“ Další hysterie, viděl jsem jeho obličej tak živě před sebou, jak se na ně ptal, jak je chtěl vidět. Jen proto, protože v jeho očích nebyla ta bolest, kterou se tak marně snažil skrývat za úsměv. Ne, byla v nich ta naivita, ta slepá láska, která měla patřit mě. Mávnul jsem rukou. Beze slova.. Mohli jít. Mohli jít za svým synem. Jak hořká už jen byla ta myšlenka.

Zastavil jsem prvního doktora, který vyšel z místnosti. Nevěděl jsem, co dělat, musel jsem slyšet, že je to na chvíli, musel jsem slyšet, že si vzpomene.. Že si vzpomene na mě!

„Zatím nevíme. Může to trvat dny, možná týdny. Ale také měsíce a roky. Nevíme, jak hluboko ten otřes zasáhl jeho paměť. Utrpěl vážné poškození mozku, možná je také stále v šoku. Musíme zjistit, co vše si pamatuje, uděláme testy. Je tu možnost, že to je krátkodobé..“ Utnul jsem ho uprostřed rozhovoru.
„Anebo?“ Musel jsem to slyšet, musel jsem vědět i tu druhou stranu mince. Doktor polknul, uhýbal očima, potil se před mým upřeným pohledem.
„Nebo trvalé.. Nevíme, kam až poškození sahá. Co všechno si pamatuje, musíme tu oblast jeho mozku zmapovat, sledovat. Možná, pokud bude v prostředí, které zná, tak si vzpomene. Jediné, co teď máme v rukou, je čas..“ Nemohl jsem ty kecy dál poslouchat. Já čas neměl!

Cítil jsem se ztracený, podvedený, oklamaný. Chtěl jsem křičet, vztekat se jako malé dítě. Nechtěl jsem tam být, připomínat mu, kdo jsem a vědět, že je to zbytečné. Snažit se mu vnutit něco, co nebyla pravda.. Jeho pohled mi stačil, znal jsem každé jeho nakrčené obočí a tohle ono nebylo, tohle nebyl on.

Rozrazil jsem dveře, musel jsem na vzduch, cítil jsem, že se dusím, topím. Jak říkám, prožil jsem si mnohá, moc jsem toho neměl. Ale v životě jsem měl jeho, a to mi dávalo pocit, že život stojí za to žít. On byl ten, co mi dával křídla. Tolik vzpomínek, které se ztrácely jedna za druhou. Tisíce otázek, na které jsem nenašel odpověď. Na které jsem se bál odpovědět. Nasednul jsem do auta, snažil se uklidnit třas v rukou. Vytočil jsem Kristiánovo číslo.

„Je v nemocnici.. Ty víš jaké. Na jipce, jsou tam rodiče..“ Nemohl jsem dál mluvit, nemohl jsem ani poslouchat přeskakující hlas na druhé straně. „Chce tě vidět. Přijeď..“ Další salva otázek, na které jsem neměl sílu odpovídat. „Možná to nebude ten Max, kterého znáš..“
„Lukáši, počkej, co, j-„ Vypnul jsem hovor uprostřed. Možná si nebude pamatovat ani jeho. Ale bylo to jeho jméno, které tak zoufale křičel, jeho obličej, který si vybavoval. Ne můj. Prudce jsem třísknul do volantu, mlátil jsem do něj tak dlouho, až jsem měl dost. Nadával, zatínal pěsti, pak zarytě mlčel. Až jsem nakonec zařadil jedničku a prudce jel. Jel prostě pryč. Jako kdybych mohl téhle realitě utéct, tomu špatnému snu, ze kterého se probudím..

Nerad jsem se vzdával, nerad jsem ztrácel naději. A odmítal jsem se vzdát jeho. 

Dodatek autora: 

Tak pojďme mrknou do života Lukáše a Maxe. Díly jako klasicky u nás na střídačku, dneska Luky, příště Maxík. Věříme, že se vám životní útrapy Kristiánova mladšího bráchy budou líbit, i když začínáme jednou nemilou událostí smiley

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 1
Kapitola 13 „Prosím, vaše káva. A tady něco pro vaši malou princeznu,“ mrknu...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 48
Tony Starkless se sklonil nad svým milencem a nasál jeho vůni na krku. Pokrčil...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 18
Maeglyna třeštila hlava. Dotěrné světlo útočilo na jeho zavřené oči a tak...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 3
Ja som debil, prečo som to urobil. Vyčítal som si to celou cestou. Zaparkoval...