Út, 05/10/2021 - 21:50
2

Stál jsem zády opřený o kuchyňskou linku, ruce založené na prsou a tmavým pohledem zkoumal nevítané návštěvníky. Maxovo rodiče se teď se zhnusením rozhlíželi, zatímco on se vydal do útrob bytu. Byli tady někdy? Ne, nebyli. Protože se nestarali, nezajímali. A mě ty jejich falešné úsměvy lezly krkem. Hráli na něj divadlo spokojené rodiny, vážně mi z nich bylo zle. A já nebyl člověk, co by dokázal mlčet. Jejich jedovatá slova mi k tomu aspoň dávala důvod. Strpěl jsem je ve svém bytě jen kvůli němu, jinak by nikdy nepřekročili práh. Nechápal to, nerozuměl tomu a všichni kolem něj včetně Kristána na něj hráli nějakou hru. Zatajovali před ním realitu, chtěli ho uchránit. Tím, že mu seberete vlastní názor? Nechtěli mu ublížit. Ale takhle to prostě podle mě být nemělo.

Nechápal jsem, proč se k němu chovají všichni jako v rukavičkách. Ztratil paměť, to ano. Ale pořád byl naživu, dýchal, vnímal, myslel.. Nejvíc ukřivděný bych se v tuhle chvíli měl cítit já. A vážně, ačkoliv jsem to nedával znát, chtěl jsem, aby si vzpomněl. Aby se na mě přestal dívat tím neznámým pohledem, aby přestal nepoznávat mou tvář a uhýbat pohledem, ztrácet se z místnosti, kdykoliv se přiblížím. Ale nechtěl jsem mu diktovat, jak má žít. Nechtěl jsem ho nutit, aby mě miloval. Pokud sám nechtěl..

„V tomhle hnusu nestráví Max už ani minutu..“ Konečně ke mně vzhlédla od svých pěstěných nehtů. Ta arogance a povýšenost, se kterou na mě shlížela, jak mu opět chtěla řídit život. „A hlavně ne s tebou. Jen se na sebe podívej..“ Krátce jsem se ušklíbnul, tak dámo, au, tohle mělo bolet?

„Myslím, že o tom si Max rozhodne sám..“ Dodal jsem bez špetky zájmu jasně zvýšeným hlasem. Nevím, co si myslela, že je u mě doma, a ještě mě bude shazovat? Nesnažil jsem se nevraživost vůči jeho rodičům nijak skrývat.. Vzali mu všechno, zachovali se k němu jako k odpadu jen proto, protože se rozhodl přestat žít podle jejich pravidel. A teď chtěli jen těžit z jeho nemoci, nevím, kdo byl víc ubohý.

Dáma vstala, stáhla si lem růžové sukně a přešla ke mně. V jejích očích zněly tiché výhružky.

„Ale on neví, co si má teď myslet a my pro něj chceme jen to nejlepší. Konečně dostal šanci na normální slušný život. Vystuduje školu, najde si dobrou práci, bude úspěšný a šťastný. Dostal šanci na to, aby nemusel zahodit svůj talent v téhle díře..“ Postarší muž, co jí stál za zády jen souhlasně kýval hlavou, mysleli si, že je snad nějak beru vážně? Do místnosti vešel Max, zjevně přilákán naší ne zrovna jemnou výměnou názorů.

„Co se tu děje?“ Jeho klasický, nechápavý a zmatený hlas. Úsměv jeho matky se jako mávnutím kouzelné hůlky změnil ze zmije na sladkou princeznu a hned k němu přispěchala.

„Ale nic, všechno je v pořádku. Určitě tu nechceš zůstat, my s tatínkem bychom se o tebe postarali..“ Rázně zavrtěl hlavou, až mě jeho samotná reakce překvapila. Myslel jsem, že bude chtít jít domů. Vždycky na nich byl dost závislý, chtěl jim dělat čest, chtěl být ten syn, na kterého můžou být pyšní. Dokud nepoznal, co jsou doopravdy zač. Jen samá lež a přetvářka. Byl jsi zase tak naivní, Maxi..

„Ne, chci zůstat tady. Aspoň nějakou dobu..“ Nenechal se přemluvit, zatímco jeho matka mu cpala do hlavy další rozumy pravděpodobně o tom, jak jsem nezodpovědný, a že musí chodit do školy a jak se tam dostane a bla bla bla.. Nevydržel jsem to, odlepil jsem se od kuchyňské linky a zřetelně zavrčel.

„Vypadněte..“ Její oči se rozšířily, nevím, jestli byla hluchá, takže jsem jen zvednutou dlaní ukázal k východu.

„Dveře najdete, hluší taky nejste, takže; vypadněte..“ Usmál jsem se, zatímco ona olíbala Maxe na obě tváře, vzala si svou Prada kabelku a odcupitala na podpatcích pryč. On se na mě díval se směsicí zmatku, ale nic neříkal, neprotestoval. No, já naopak milerád jsem za ní zabouchnul dveře, ve kterých mimoděk stačila ještě dodat, že se tady v té špíně stejně nechtěla zdržovat.

Osaměli jsme. Bylo to zvláštní, být tady s ním sám. Nemluvil jsem na něj, nedotíral, nespěchal. Protože jsem ani vlastně nevěděl, co bych říkal. Zbytečnými otázkami bych akorát ubližoval sám sobě a zase takový masochista jsem nebyl. Nebylo příjemné sledovat jeho tvář, kterou jsem chtěl víc snad než kdy dřív jen líbat. Ale věděl jsem, že je to zbytečné. Že je to všechno jen na něm a já to všechno mlčky přijímal. Evidentně ho má přítomnost dostávala do stejných potíží. Nevěděl, kam se posadit, kam se dívat, co dělat. Takže jen bezduše prohraboval oblečení, co mu bylo tak neznámé. Vesměs totiž bylo moje.. Rád ho nosil. Mlčky jsem mu připravil večeři, ustlal postel. S úšklebkem přecházel jeho věčné stěžování, že je to tady takové a makové. Přišlo mi až ironické, že přesně tahle slova jsem před třemi lety slyšel také. Že je to tu malé, staré a bůh ví jaké. Ale přesto se vždycky spokojeně stulil ke mně a koukal na zrnící obrazovku. A byl spokojený.. Alespoň jsem doufal v to, že byl. Sledoval jsem ho, jak sleduje každý obrázek, přejíždí po každém místě v bytě. Jeho oči se zastavily na medailích a pak se zabodly do mě.

„Ty jsou moje?“ Sledoval jsem řádku blyštících se kroužků a jenom přikývnul, než jsem se vydal do ložnice. Následoval mě, opatrně. Stál ve futrech, ne nijak nervózně, spíš už tak nějak vytočeně.

„A kde jako budu spát já?“ Povytáhl jsem obočí, vážně?

„Buď tady nebo na gauči.. Já se nikam stěhovat nehodlám.“

„To jako s tebou?“ Ohrnul ret, pro něj tak typické gesto. Jenže evidentně ho představa toho, že bude spát na tom gauči, ze kterého čumí akorát tak pérka, tak znechutila, že si lehnul poslušně do postele. Nijak jsem na jeho fňukání nereagoval, sundal si tepláky, tílko a lehnul si jenom v trenkách do postele. Zatímco on se krčil natisknutý na kraji, div nepřepadl z postele, já se jenom tiše zasmál a sledoval jeho záda zabalené v dece..

Dobrou, Maxi..

Když jsem ho ráno potom našel bloudit po domě, stěžovat si, že lednice zeje prázdnotou a že nemůže jít přece v těhle hadrech do školy, ušklíbl jsem se! Vysvětlil jsem mu, že tady funguje režim; udělej si sám, ne jako u Kristiana a smiloval jsem se a rozhodl se, že ho nenechám bloudit po městě a do školy ho odvezu. Chvíli protestoval, než nakonec usoudil, že v autě je to pohodlnější než sockou přes celé město. Tušil jsem, že se ztratí, protože si tady z tohohle města nepamatoval nic. Jaká škoda.. Kdyby věděl, jaká všechna místa se mnou navštívil a pokřtil pár prožitými orgasmy.. vážně škoda! Sledoval jsem ho, jak vystupuje z auta, jak je ve svých roztrhaných džínách, velké mikině a s černou kšiltovkou, zpod které vykukují jeho neposedné vlasy, nesvůj, vypadá jako pěst na oko. Všichni ti nažehlení košiláři na něj koukají, na to, jak jde, jak se nervózně otáčí, kouše si kroužek ve rtu, už jsem to na něm poznal. A přesto šel. Protože byl evidentně v době, kdy škola je pro něj na prvním místě a on cítil vinu za to, že jí tolik zameškal.

Ani nevím, proč jsem se dobrovolně nabídl, že pro něj po škole přijedu. Možná proto, protože jsem prostě chtěl s ním být. Nemohl jsem to zapřít, možná se choval divně, asi tak jako na naší první schůzce, ale i tak. Pořád to byl Max, můj Max. A já ho chtěl mít blízko sebe, poslouchat jeho jedovaté poznámky, sledovat jeho úšklebky a v neposlední řadě jiskřivé oči, které v poslední době byly spíš smutné a zmatené.. Asi jsem se vážně zbláznil, když jsem celý svůj život svěřoval tomuhle pískleti. Ale nemohl jsem si pomoct, protože na rozdíl od něj, já ho miloval, pořád a nikdy nepřestal. Možná právě proto jsem zastavil před školou a vystoupil. Klíčky od svého stařičkého Dodge, který ač nebyl nejmodernější, byl vymazlenější a potuněnější než kdejaké jiné auto, strčil do kapsy. Povzdechl jsem si, auto svým matným lakem mezi všemi těmi světlými studentskými fabiemi bylo vážně na ránu. A stejně tak evidentně i já.

Čekal jsem, že ho uvidím se skloněnou hlavou, jak se rychle běží schovat do auta, ale to bych ho podcenil. Povytáhl jsem koutek úst a porozhlédl se, ne. Byl to on, kdo rebelsky seděl uprostřed lavičky, na nohou ošoupané červené conversky a kapuci přes hlavu a horlivě a s širokým úsměvem něco vyprávěl bandě nerdů, co na něj zírala jak na nějakého modlu. A že prý s tímhle obličejem nezapadne. O to právě šlo. Tys nikdy nechtěl zapadnout Maxi.. Ač jsi se snažil, jak jsi chtěl. Dýchalo to tady na mě nostalgií, kdy jsem tady čekal pokaždé, když ses rozhodl těsně před vstupem do školy to otočit, skočit mi do auta a jeli jsme. Pryč, hlavně pryč odsud. Cítil jsi, že tě to dusí, přestával jsi znát důvod, proč to vlastně studuješ, hledal jsi sám sebe a v tomhle ses neviděl. Tak jsi prostě skončil.. Ale pokud ses rozhodl pokračovat, vždycky jsem tvoje rozhodnutí respektoval.. Sledoval jsem, jak baví dvě slečny a pomalým krokem k němu došel. Nehodlal jsem mu dělat babysitting, ale taky ne nějakýho podělanýho řidiče. Takže pokud chce svézt domů, ať pohne tou svou prdelkou, mám taky nějakou práci.

Dodatek autora: 

Nemá to chlapec jednoduché surprise

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Najednou jsem měl zatmění. Můj mozek odmítl spolupracovat a přebytečnou krev...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Odemkl jsem byt a konečně vešel. V rukou jsem měl prví z hromady...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Konečne. Tak som sa predsa len dočkal. Aj keď si tá spravedlnosť dala pekne na...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Yuuki se zavrtí a rozespale se zahledí do tmy. Zdálo se mu, jako by slyšel...